Vlastně ani nechci vědět, kolik rukopisů týdně přichází do nakladatelství Host, které mi minulý rok vydalo první román. Pokaždé mě napadne, jestli má někdo čas ty maily otvírat a rukopisy začínajících spisovatelů číst. Napsat knihu je jedna věc, ale vydat ji – to je ještě vyšší level. A překlady daných textů? Na to snad nelze ani pomyslet.

O to více překvapující byl pro mě projekt CELA, který se překládání začínajících autorů věnuje a podporuje vznik sítě vztahů mezi autory a překladateli v rámci evropských jazyků. Když jsem se do něj hlásila, měla jsem napsáno jen několik krátkých povídek v knize Nemísta měst a s tím, že by mě někdo mohl vybrat, jsem vůbec nepočítala. Ani jsem neměla v plánu psát delší prózu, protože jsem nikdy neměla pocit, že bych se jako spisovatelka narodila. S příležitostí zúčastnit se tohoto projektu a s možností napsat delší povídku se ale rozvinul celý román. Pořád se této shodě okolností divím. Z toho mi ale také vyplývá, že začínajícím autorům mohou různé formy grantů, stipendií, soutěží nebo projektů dost zásadně pomoct. Protože nejistota, jestli vás někdo bude chtít vydat a číst, je pro začínající spisovatelky a spisovatele opravdu veliká. Nicméně, i kdyby mi projekt CELA nepřinesl překlad celého románu, přinesl mi řadu krásných vztahů a vzpomínek. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se při čekání na letadlo s Lucií Faulerovou prohýbaly smíchy, jak jsme s Ondřejem Maclem nasávali konceptuální umění v madridské galerii, jak jsme brázdili ulice Toleda s překladatelkou z italštiny Monikou Štefkovou, nebo s Agatou Wróbel podnikly túru po krakovských kavárnách. Ve všech případech se hovory vždy stáčely k literatuře a ke sdílení toho, co je u koho jiné napříč jazyky nebo osobnímu vnímání. A bylo to dobré, bylo to zatraceně dobré.

Právě teď se účastním literárního festivalu Wintertuin v Nijmegenu, kde má vystoupit Mirt Komel s překladatelkou Stašou Pavlović, Sara Micello se Sandrou Verhulst a já s Blankou Juranovou, která zastupuje mojí překladatelku Annette Manni. Když vlakem přijíždím do města, už z dálky mě osloví panorama historické čtvrti s katedrálou na malém kopci. Je to možná první a poslední kopec, který v Nizozemsku vidím. Fouká silný studený vítr, a přitom na mě ze spár mraků hledí přívětivé slunce. Z hotelu Credible je výhled na široký a pomalu tekoucí Waal, odkud to není daleko do místa našeho prvního plánovaného setkání – Besienderhuis – nejstaršího domu v Nijmegenu. Hned na úvodní večeři se dozvídám, že tento objekt z první poloviny šestnáctého století se jmenuje po výběrčím mýtného, který kontroloval projíždějící lodě a vybíral od nich poplatky. Podívám se z okna ven. Po řece právě pluje nákladní loď. Má úplně jiné měřítko než všechny ty výletní, na které jsem zvyklá. Nákladní lodě jako by s sebou nesly i závan moře a neznámých dálek. Fascinuje mě jejich sebejistá rozložitost, na které by se mohl převézt i celý panelák.

Večeře mi oživuje vzpomínky na setkání v Madridu, kde ale spisovatelů*ek a překladatelů*ek bylo tolik, že jsme se stačili poznat jen letmo. Přemýšlím, jaké příběhy a osudy jsou za tvářemi, které jsem zatím nestačila dost prozkoumat a ani to během jednoho dne v Nijmegenu nestihnu. A tak si alespoň všímám detailů – třeba jak Staša pohladí po zádech svou sedmiletou dceru, která si u stolu tiše kreslí.

Když už se stmívá, sklouzne rozhovor k pověstem o jednom z pradávných obyvatel budovy, kterému zde zemřely tři manželky i dítě, a od té doby zde straší –, což prý potvrzují i někteří účastníci spisovatelských rezidencí. V paměti se mi otevře šuplík s literárními díly využívajícími motivy duchů. Pochopitelně – staré domy nesoucí v sobě vrstvy předešlých životů jsou tajemné už ze své podstaty. Pohled mi v tu chvíli ulpí na dřevěném dekoru nízkého stropu připomínajícím tlapu zvířete, pak sklouzne ke zčernalým cihlám někdejšího krbu. Vstanu a jednu cihlu pohladím. Na ruce ucítím její drolivý prach.

Odpoledne mě překvapí rozlehlost divadla, kde se literární festival odehrává, a jeho zázemí uspořádané jako labyrint. Jsme tu jako v těle složitého živočicha, který nás vstřebává a plní se našimi vyřknutými slovy. Na jevišti se projeví péče, kterou nám věnuje lektorka Lotte Lentes během příprav. Každého z introvertů pro toto vystoupení otevře jako teplo tulipán. Nikdy jsem tulipánová pole neviděla, uvědomím si. A přitom jsem v Nizozemí kdysi žila. A přitom je právě teď jejich čas.

A je také čas na procházku nočním městem podél Waalu. Světla vzdálených mostů se do mě otiskují. Trochu nejistě a trochu těkavě. O pár dní později mi přijde zpráva, že román Směna by chtěli vydat v Srbsku.

text: Anna Beata Háblová