Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Digitální technologie tak nabízejí nejen prostředky k tvorbě virtuální totožnosti, ale i k její archivaci a replikaci. Veškeré online záznamy lze znovu přehrávat, upravovat a využívat při vytváření digitálně prezentované entity.

S rostoucím propojením reality s digitálním prostorem se proměňuje i naše představa o životě, jeho trvání a konci. Vyvstává otázka, zda digitální existence může nést skutečný ontologický význam, nebo zda se jedná jen o jeho vizuální napodobeninou. Právě tato nejednoznačnost podněcuje hlubší úvahy o smyslu a trvání digitální podoby člověka – a otevírá tak prostor pro koncept tzv. digitální nesmrtelnosti. Fenoménu, kdy data a digitální otisky jednotlivce přežívají jeho biologickou smrt.

„Digitální nesmrtelnost je metafyzikou naší doby,“ píše Sonja K. Koteska. Ve své eseji The Metaphysics of Digital Death (2021) ukazuje, že smrt již nepředstavuje konec existence, ale pokračuje v podobě digitální přítomnosti. „Smrt se stává rozptýlením do sítě,“ tvrdí Koteska. Zatímco fyzické tělo mizí, digitální stopy přetrvávají.

Digitální dvojče

Zatímco Sonja K. Koteska pojímá téma z kulturně-filosofické perspektivy, dvojice teoretiků Ljupčo Kocarev a Jasna Koteska přináší systematičtější výklad. Ve své studii Digital Me: Ontology and Ethics (2020) definují pojem digital me – autonomní, rozhodující a učící se AI entitu, která přetrvává i po smrti původního člověka. Ve své práci mluví o „praktické nesmrtelnosti“, tedy možnosti přežití biologické smrti díky digitální vrstvě existence. Zároveň zavádějí pojem non-human time concept – život mimo lidský čas, s vlastní logikou bytí.

Představa digitálního dvojníka, jenž zároveň uchovává minulost i formuje budoucnost, otevírá řadu etických otázek. Kdo nese zodpovědnost za jeho jednání? Má právo vystupovat jménem původního člověka, nebo jde o samotnou entitu? A kdo „vlastní“ digital me, pokud jsou jeho data veřejně dostupná?

Koteska a Kocarev upozorňují, že s nástupem těchto technologií se redefinuje samotný pojem smrti. Ta již není ukončením existence, ale bodem oddělení biologického života od digitálního vědomí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od tradiční filosofie. Navrhují, že jsme svědky formování posthumánní etiky – nové etické roviny, která reaguje na proměnu chápání samotného života v kontextu digitálních technologií.

Paměť, která neumírá

Koncept digitální nesmrtelnosti silně rezonuje i v umělecké tvorbě. Belgický umělec Emmanuel Van der Auwera (* 1982) ve své sérii Videosculptures zkoumá, jak obraz uchovává otisk smrti.

Nejvýrazněji se tato myšlenka objevuje v díle Videosculpture XXV. (Archons) (2022), v němž oživuje paměť zesnulé dívky pomocí AI. Technologie umožňuje vytvoření její digitální podoby, se kterou může její matka interagovat prostřednictvím virtuální reality.

Auwera vytvořil simulovaný avatar z online dat dívky, která vypadá i reaguje jako skutečná osoba. Instalace sestavená z osmi LCD obrazovek, umístěná v prostoru připomínajícím kryptu, umožňuje matce sdílet s „digitálním dítětem“ přítomnost i po jeho smrti. Vyvstávají tak další otázky: Co z člověka lze uchovat? Je virtuální přítomnost formou skutečného přežití, nebo jen sofistikovanou iluzí? Můžeme s digitálními reprezentacemi nakládat jako s osobami – nebo spíše jako s postavami v simulaci?

Smrt bez pohřbu

Digitální nesmrtelnost může být na jedné straně znepokojivá, na druhé útěšná. Namísto ticha a prázdna po smrti zůstává obraz. Zesnulí se nadále objevují na obrazovkách, žijí v algoritmech a digitální paměti. Smrt tak nenese tradiční definitivnost. Je to smrt bez pohřbu. A právě v tom spočívá jedna z nejzásadnějších proměn, které digitální éra přináší. Smrt se stává rozostřenou, neuzavřenou zkušeností, bez definovaného konce.

text: Veronika Sedláčková

Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?

Dnes se spíše zdá, že na smrt zapomínáme „jako na smrt“. Nebo je to jinak? V  programech soukromých i veřejnoprávních televizních kanálů je nespočet detektivek, krimiseriálů, akčních filmů a výpravných historických dokumentů, zpravodajství se bez smrti snad ani neobejde. Tu katastrofa, tu nehoda, smrt známé osobnosti, boje na (ne až tak dálném) východě, terorismus, … Smrt je, tak, jako vždy byla, všude kolem nás, jen poněkud jinak než dříve. Vnímáme ji většinou zprostředkovaně, skrze média. Tím si smrt nemůžeme osahat, není součástí našeho života v takové podobě a míře, v jaké byla ještě v začátcích minulého století. Takto zprostředkovanou smrt již tolik neprožíváme, buď je to fikce, nebo je (zdánlivě) vzdálená.

Pravdou je, že dnes je v otázce smrti a umírání značný pokrok. Dětská úmrtnost je neporovnatelně nižší než kdy byla, řada dříve smrtelných chorob je léčitelná, případně je alespoň možné tlumit bolesti a příznaky, které nemoci provázejí. Máme zde hospice, jak kamenné, tak terénní, které opět umožňují umírajícím zůstat v domácím prostředí a jejich blízkým provázet je s podporou a oporou multidisciplinárního týmu až ke konci. Máme celý obor paliativní medicíny, která člověka v terminálních stádiích nemoci již neléčí, ale pomáhá mu zbývající čas prožít co nejkvalitněji, bez velkých bolestí, s možností urovnat si ještě svoje záležitosti, smířit se, rozloučit.

Jako by však smrtí vše končilo…
Ač se v naší sekulární (nebo spíše postsekulární) společnosti, kdy hledáme útěchu, duchovní přesah a protipól shonu života většinou jinde než v tradičním křesťanském náboženství, snažíme sebevíc, strach a úzkost ze smrti je člověku stále nablízku. Dnes už máme teoretickou i praktickou výbavu z oborů medicíny či psychologie, jako by nám však chyběla nějaká zásadní opora, naděje, světlo.

V baroku byla silná víra ve věčný život, ke kterému člověk dojde nejsnáze skrze dobrý život. Vycházely příručky „dobrého umírání“ Ars moriendi, ke kterému vedlo umění dobrého života, tedy Ars vivendi. O přípravu duše na smrt a posmrtný život pečovala mj. náboženská bratrstva, dobrovolná sdružení věřících s určitým programem a pod patronací některého světce. Měla podobnou strukturu jako řemeslné cechy a oba typy sdružení také vypravovaly pompézní pohřby svých členů, s patřičnými symboly a rituály. V naší současnosti tato tradiční rozloučení se zemřelým zastávají stále méně významné místo, zdá se. Příbuzní si často jen vyzvednou urnu, ač jsou pohřební rituály určené právě pro ně, aby mohlo být něco prožito a zakončeno.

Poslední věci člověka, tedy otázky smrti, nesmrtelnosti lidské duše, soudu, očistce, pekla apod., o kterých pojednává nauka zvaná eschatologie, byly v baroku líčeny velmi barvitě, ač na nás mohou působit až lacině, barvotiskově. Memento mori nebo též příznačněji memento mori ante mortem, bylo člověku 17. a 18. století připomínáno na každém kroku: obrazy, sochy, kostnice, uctívání ostatků, pohřby, poutě, slavnosti ad. Právě smrt dávala životu hodnotu, rámec, závažnost a nutnost zodpovědnosti, a její všudypřítomnost potřebovala útěchu, naději. Vždyť koneckonců víra, naděje a láska nejsou jen kardinální ctnosti, jak je chápe církev, ale též – a především – hluboké lidské potřeby. Barokní člověk nám tedy zdaleka není tak vzdálený, jak se může zdát.

Vraťme se nyní opět do současnosti
Z nadsázkou se dá říct, že jsme obrazy mučedníků, umírajících a pekelných hrůz vyměnili za záznamy z prvních linií bouřících válečných konfliktů, za obrazy z dějišť teroru a přírodních katastrof. Novodobé memento mori. Tady by se k dobru dalo užít bonmotu (možná neprávem) připisovanému Stalinovi: smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika. Vyjadřujeme solidaritu s trpícími – zvlášť tehdy, odehraje-li se něco příliš blízko nás. Zapalujeme svíčky, vyjadřujeme účast, měníme profilové obrázky na sociálních sítích. Počítáme se smrtí. Ale spíše se smrtí vzdálenou – někdy v budoucnu a někde daleko.

Přes tuto zdánlivou distanci se kolem smrti dnes velmi mnoho děje. Více se mluví o tzv. civilizačních chorobách, které mění či potvrzují lidské hodnoty, často se tváří v tvář pravděpodobné smrti vynořuje touha a vůle žít, která může být tím zásadním lékem na tyto závažné nemoci. Veřejnosti známé i neznámé osobnosti s takovouto zkušeností o ní mluví, píší, zpívají, dávají tvář nadacím, podporují preventivní chování. Více se hovoří o paliativní medicíně, o hospicové péči, vznikají přírodní pohřebiště, začíná být možné být zpopelněn ekologicky, uložen v rozložitelné urně nebo pohřben v ručně vyrobeném rubáši. Národní muzeum nedávno připravilo cyklus výstav s tematikou smrti, Česká televize odvysílala seriál Život se smrtí, na Streamu běží cyklus Dělníci smrti. Na webu si můžeme vytvořit scénář vlastního pohřbu (Mojesmrt.cz) nebo přečíst tematické články na portálu Umírání.cz. Stále naléhavější je potřeba mít pravdivé informace o svém zdravotním stavu i o svém odcházení, což klade velký nárok na lékaře a jejich odvahu vyslovit i nepříznivou diagnózu a zastavit snahu o vyléčení pacienta ve chvíli, kdy by již nepřinesla výsledky. Stále více chceme mít nad sebou v tomto ohledu kontrolu, v nemocnicích, kde se z pacientů stali klienti, podepisujeme informovaný souhlas nebo o sobě rozhodujeme v dokumentu Dříve vyslovených přání. Potřebujeme mít možnost o smrti a umírání mluvit, ptáme se, co se s člověkem děje, když odchází.

V baroku bylo jasné, že u očekávaného posledního soudu bude každý sám za sebe, a bude se zodpovídat z toho, co on sám činil nebo nečinil. Žádné prostřednictví či zastoupení již nebude možné. Není proto třeba stavět mezi lidmi další zdi, ale naopak převzít zodpovědnost za sebe, neházet ji na instituce, ke kterým stejně nemáme příliš důvěry. V smrti jsme každý sám, to je jisté. Jen bychom v této chvíli neměli být osamělí… ∞

Podzim, temná část roku. Dušičky, smrt, tma. Vyjádřeno jednoduchým symbolem: smutný smajlík.

Eva Jaroňová, absolventka Ateliéru environmentu na brněnské Fakultě výtvarných umění a Martin Cáb, student Ateliéru intermedií na téže škole se pustili do hledání společného průsečíku své tvorby. Styčným tématem, které nalezli, se stala negativita, všudypřítomná ponurost aktuálního ročního období, ale možná i doby obecně. Inspirace dekadencí a romantismem vedla k námětům, které s výchozím navozením atmosféry rezonují více než účinně.
Na výstavě EmoXicon se autoři nicméně pokouší svá mnohdy až výpravná a lyrická témata zredukovat na zjednodušené symboly.

Inspirace současným teenagerským plýtváním emotikony ve virtuálním prostředí přináší spíše ironický pohled na tuto tématiku. Nadužívání vede nutně k vyprázdnění. Dojde-li k vyprázdnění emoce ze symbolického sdělení, jehož jediným účelem bylo zprostředkovat právě tuto emoci, můžeme vůbec ještě považovat daný symbol za platný? Co pak znamená takový obsahově prázdný smutný smajlík? Nebo jakýkoliv jiný obecně srozumitelný symbol určený k tomu, aby co nejjednodušší cestou zprostředkoval libovolně komplikovanou emoci?
Instalace Evy Jaroňové a Martina Cába předvede, jak vypadá doslovně prázdný symbol.

Cáb + Jaroňová = EmoXicon
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
24. 11.—23. 1. (vernisáž 23. 11. 19:00)

Deprese, smrt, sebevražda. To jsou témata pro umění a umělce často příznačná. A nejen pro motivy jejich děl, ale i pro životy a osudy jich samotných. Seznam těch z nich, kteří svůj život skončili dobrovolně, je hodně dlouhý. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu je umění jedním z nejrizikovějších povolání.

Těch, kteří si tenkou hranici mezi životem a smrtí zvolili jako své hlavní téma, je však již méně. Jedním z nich je italský umělec zdomácnělý v Čechách Eugenio Percossi (*1974). To, čím se zabývá, přitom vychází z jeho vlastního života – deprese, pocity zmaru a myšlenky na sebevraždu. Všechny tyto problematické a většinovou společností často tabuizované niterné zážitky a stavy v Percossiho díle krystalizují na povrch v mnoha podobách a prostřednictvím různých médií. Od klasické malby přes fotografii, video až ke konceptuálnímu projevu. Většinou se jedná o zachycení vlastní osobnosti – v podstatě jsou to nejrůznější formy autoportrétů. Fotografie proleželé pohovky, na níž umělec trávil hodiny a dny svých depresí, soubor drobností bezděčně zdeformovaných jeho neurotickými prsty, velká plátna hustě popsaná nápisy jako I´m depressed či I want to live a I want to die, které mohou připomenout bezduché školní tresty. Stejně jako u nich se pisatel po chvíli oprostí od obsahu věty a soustředí se na pouhý mechanický grafický záznam. Na rozdíl od školního trestu však Percossi ve svých plátnech může dospět až k jakési katarzi.

Po van Goghovi Percossi
V tomto duchu byla laděna i jeho poslední výstava, nedávno uspořádaná v Galerii Entrance – After Van Gogh. Na ní Percossi vystavil sérii autoportrétů, vymodelovaných z materiálu, který není pro umění zcela tradiční – plastelíny. S tou máme všichni bohaté zkušenosti z dětských let, a snad právě proto na první pohled vzbudí lehký nostalgický úsměv. Ten se však vytratí v druhé části expozice, kde jsou stejnou technikou a ve stejně zářivých barvách zpracovány předměty představující umělcovy depresivní stavy – televizní ovladač (věrný kamarád v době, kdy autor není schopen vykonávat nic jiného než sledovat televizi), krabičky různých antidepresiv nebo joint. K van Goghovi, jakožto životnímu ztroskotanci na okraji společnosti, odkazují právě ony jasné barvy a vysoké pasty. Jedinou výjimkou mezi plastelínovými obrázky byl prostý rámeček s usušenými listy podlouhlého tvaru, jež by v jiné souvislosti mohly fungovat jako ozdoba moderního designového interiéru. Tady ale odkazovaly k živé rostlině oleandru, která postávala o kus dál a návštěvník ji mohl snadno přehlédnout, coby okrasu galerie. Tato, v plném květu nádherná, dekorační květina je totiž hypertoxická, což neznamená nic jiného, než že po pozření několika lístků se vydáte takříkajíc „do věčných lovišť“. Sám umělec si tyto účinky rostliny údajně vyzkoušel na vlastní kůži. Zvolené množství však asi nebylo dostatečné, protože byl i na vernisáži a působil velmi živým dojmem.

Podobně jako všechny ostatní Percossiho práce se i tyto vyznačují precizním zpracováním a mocnou působivostí.

Pamatuj na smrt!
Umělec ve svých dílech tematizuje také lidský pohled na smrtelnost, neustálou přítomnost smrti v životě. Tak je tomu například u fotografií krajin s vysokým nebem plným mraků, v nichž můžeme při delším pozorování zahlédnout lidskou lebku – memento mori. I další jeho projekty odkazují k lidem, kteří už nejsou mezi námi – fotografie stovky náhrobků nebo míst, kde se přihodily smrtelné nehody. Zvláštním počinem v této souvislosti je instalace, představená Percossim již na několika místech. Nese název b/w a jde o zdánlivě obyčejný pokoj z jednoho z historických období – třicátá či sedmdesátá léta. Jediné, co dělá místnost odlišnou a zároveň i znepokojivou, je to, že je celá černobílá – lépe řečeno, v různých stupních šedi. A této barevnosti jsou podřízeny i veškeré doplňky, knihy, květiny nebo třeba ovoce na míse. Jako by se divák najednou ocitl uprostřed černobílé fotografie, obklopen dobovou atmosférou a neviditelnými obyvateli, do jejichž soukromí vstoupil.

Třebešické mámení – druhá strana smrti
Obdobu této instalace si můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Percossi v tomto duchu totiž zařídil i  jeden z apartmánů svého renesančního zámku v Třebešicích, nedaleko Kutné hory. Ten koupil v dezolátním stavu i s přilehlými pozemky a hospodářskými budovami spolu se svým přítelem, architektem a zakladatelem galerie Futura a Karlin Studios Albertem di Stefanem. V průběhu let zámek i zahrady zrekonstruovali a nyní ho využívají k různým účelům. Nejen, že v něm bydlí, ale nabízejí ho i jako místo uměleckých pobytů, při kterých autoři vytváří díla inspirovaná místním géniem loci. Tyto práce jsou rozmístěny po celém zámku i v okolních budovách, takže dochází k  zajímavému spojení moderního umění a historické architektury. Majitelé sice zámek neprezentují jako hotel, ale je zde k dispozici několik (jak už bylo zmíněno) velmi originálně zařízených apartmánů, které jsou za pár tisícovek k mání. K jídlu se tu podávají plody vypěstované přímo na místě. Další Eugeniovou vášní je totiž jeho zahrada, o kterou se vzorně stará a která se tak vlastně stává uměleckým dílem.

Může za to černá žluč (?)
Jak se tedy k tomu všemu postavit? Umělec, jehož hlavním tématem jsou palčivé otázky smrtelnosti, deprese, úzkosti, sebevraždy – zkrátka nic optimistického. Na druhou stranu člověk působící přátelským a otevřeným dojmem, pečující o stovky růží na své nádherné zahradě. Je to tedy póza, nebo rozpolcená bytost snažící se svými stavy pracovat?

Už v renesanci, v době, kdy se výlučná osobnost umělce – génia utvářela, vznikaly teoretické spisy zabývající se podstatou a důvody odlišnosti umělců. Podle starověkého dělení existují čtyři druhy tělních šťáv a v závislosti na té s nejvyšší koncentrací také rozdělujeme lidi na různé typy temperamentů. Jedná se o choleriky, sangviniky, flegmatiky a  melancholiky. Přičemž umělci jsou podle tohoto dělení přiřazováni k melancholii – černé žluči. Podstata melancholického temperamentu spočívá totiž ve dvojjakosti, dualismu. Na jednu stranu jsou tito lidé nadáni pro vědy a umění, na stranu druhou mají i přirozené dispozice ke zločinu a  šílenství. Spojuje se v nich racionální s iracionálním. To v důsledku vede k jejich zvláštnosti, výstřednosti, bohémství. (Podobně se přitom projevují i vědci.)

Je to tedy i důvod, proč se umělci tak „rádi“ tráví, probodávají, věší a topí nebo alespoň trápí depresemi? Když si člověk vybaví sílu sebezáchovného pudu a energii, kterou jsou schopni vyvinout smrtelně nemocní lidé pro záchranu svého života, kdy jim v mnoha případech pevná vůle pomůže, nezbývá než tuto možnost připustit.

Rozchod je jako smrt. S ním končí život, jak ho člověk zná. V dáli se rozprostírá nejistota posmrtné existence.

Většina lidí žijících ve vztahu se snaží myšlenku na případný rozchod vytěsnit stejně ostentativně, jako na nevyhnutelnost vlastní smrti. Oboje halí mlha strachu a instinktivního odporu – rozum se brání, aby nezešílel, aby stále mohl nacházet motivaci k činům. Zdálo by se, že nemá smysl dělat cokoliv, pokud to není napořád anebo alespoň na nepředstavitelně dlouho. Proč vůbec něco začínat, když to vzápětí skončí? Jaký to má smysl?

Tyto otázky zdaleka nemusí vést ke stavu bezmocné a nečinné deprese. Naopak. Když vím, že všechno dřív nebo později skončí, můžu dělat jen takové věci, které mi stojí za to. Mně osobně. Ne mým rodičům, přátelům, kolegům, spoluobčanům… Jen to, čemu věřím – co bych dělala, kdybych věděla, že zítra je konec. Snažila bych se vyhovět představám ostatních o naplánovaném štěstí? Pokud je takové nalajnované štěstí mým bytostným přáním, tak proč ne. Jenže kolik z nás mu skutečně věří a je mu ochotno vědomě zasvětit život? A kolik jen pluje s proudem a nechává svůj osud odtékat v záplavě cizích představ?

Každý z nás přichází na tento svět osamocený, hladový a nahý. A stejně tak i odchází. V nejlepším případě ho na začátku přivítá pár starostlivých a láskyplných bytostí zvaných rodiče a na konci doprovodí podobně naladění potomci. Nicméně přes práh smrti každý překročí sám. A nic z toho, co za svůj život vydobude, si s sebou neodnese. Jediné, co může udělat, je odejít jako trochu jiný člověk, než kterým se narodil. A to díky zkušenosti a růstu, které jeho osobnost přetransformují a obohatí.

Škola života a smrti
Největší sílu přetvářet lidské nitro mají milostné vztahy. Žádným z nich se nedá projít nepoznamenán. Jakmile se vytvoří pouto mezi dvěma lidmi, vznikne i nový, společně fungující organizmus, který nejde předčasně zničit bez úhony pro zúčastněné strany. Každá z nich této bytosti propůjčí své osobité rysy, svá očekávání, své představy. To všechno se přetaví do jednoho celku na ohni emocí a vášní. Teplo, jak je známo, urychluje reakce. Emoce usnadňují zapamatování. Proto všechno, co se přinese do vztahu, se násobí a vrací. Člověk má šanci nahlédnout do svých nejtemnějších hlubin, potkat své strachy, schovávané do nejzazších koutů. Pokud dokáže těmto výzvám čelit, patří mu nezaměnitelná zkušenost a obrovský skok dopředu. Vztahy jsou tak jednou z nejlepších škol života, které člověk může absolvovat. Školou, do které se hlásí sám a na které mu upřímně záleží.

Jsou-li vztahy školou života, rozchody jsou školou smrti. Přijmout myšlenku na smrt znamená uznat, že se nedá nic a nikoho vlastnit. I ta nejmilovanější bytost s člověkem odejde jen v takové míře, v jaké se odráží v něm samotném. Láska je nepolapitelná substance, její přítomnost dnes v žádném případě nezaručuje bytí zítra. Buď se oba dokážou neustále posouvat natolik, aby je to pořád naplňovalo a rozvíjelo, anebo se musí rozloučit a vykročit různými směry. Pokud v takové chvíli člověk k sobě dokáže být upřímný, nemůže ho pak udržet žádný rozumový důvod. Zůstane-li „kvůli dětem“, odnesou to pak v podobě dusné atmosféry, nespokojených rodičů a pokřiveného modelu do budoucna. Když si namlouvá, že ten druhý to „bez něj nezvládne“, ve skutečnosti mu nedává šanci se osamostatnit a prožít vlastní život. Nejvíce je však pro lidského ducha ubíjející motivace „když už jsme spolu tak dlouho, tak už to doklepeme“. Takové rozhodnutí je hotovou sebevraždou – odmítá-li člověk změny, popírá tím podstatu života. Přitom nikdy nemůže být skutečně tak starý, aby nežil, ale dožíval. Člověk sám sebe odsuzuje k pomalé a vyprahlé smrti. Tendence se za každou cenu křečovitě udržet pohromadě vedou tak rovnou do pekel.

Osvobození
Samozřejmě existují i hloupé a ukvapené rozchody, stejně jako může být hloupá a náhlá smrt. To je ale věc disciplíny a uvědomování si svých činů – nenechat nepodstatné drobnosti vyeskalovat do takové míry, aby předčasně přetrhly choulostivé pouto mezi partnery. Opravdové rozchody přichází ve chvíli, kdy je všechno vykonáno a je na čase odejít. Bolest a smutek, instinktivně zaplavující mysl, z velké části pramení z naučených scénářů. Hra na „opouštějící“ a „opuštěné“ zavazuje člověka k určité roli, kterou zdaleka nemusí prožívat. Je velice lákavé této hře uvěřit a oddat se pocitům hněvu, urážení, beznaděje a bezmoci. Avšak jen člověk, který se dokáže zbavit všech masek, utnout slastnou reprízu sebetrýznění a převzít zodpovědnost za vlastní život, se stává svobodným. Bolest sama o sobě signalizuje možnost očištění a osvobození. Největší utrpení skrývá v sobě nejvzácnější dary pochopení.

Nezáleží na tom, kdo udělá poslední krok k rozchodu – předcházela mu spousta jiných, kterými se společně dostali právě sem. Teď oba vstupují na cestu do neznáma. A je na každém z nich, aby se stal tvůrcem vlastního posmrtného života, aby dokázal kouzlo reinkarnace v malém. Musí zemřít, aby se zrodil znova, aby se pokusil napravit to, co předtím pokazil, a využit to, co se naučil.

Rozchod je odvaha přežít vlastní smrt.

Ten den jsem pracoval jako barman na jakémsi velkém večírku pro intelektuální zplodinu. A tak jak to bývá, když jsem za barem, popíjel jsem. Jednak abych se obrnil proti stylovým zákazníkům s perfektními ohozy a účesy, druhak abych se připravil na dlouhou debatu se svou milou. Nejsem dobrý řečník a neumím svými argumenty přesvědčit o velkolepé pravdě. Jsem chlapík, který má téma, ale neví, jak jej uchopit, jak jej podat co možná nejsrozumitelněji, aby druhá polovička pochopila. A tak se stalo, že v mezičase jsem urazil mnoho zákazníků, ignoroval je, choval se k nim neuctivě a házel do éteru vtípky, kterým se směji jen já. Byl jsem v ráži. Byl jsem strachy bez sebe ze setkání se svou milou. S tou, kterou jsem měl rád, s kterou jsem se miloval neustále a bez přestání. Miloval jsem se s ní, i když ona nechtěla, i když jsem nemohl, i když mi bylo od začátku jasné, že to vše skončí. Jsem nedobrý prorok. Co si maluji, se nikdy nevyplní. S touhle dívkou jsem měl jasno. Jistě, jsem skeptik. Jistě, jsem i realista. Jistě, jsem i malíř, který ve skrytu duše doufá, že v jeho obraze se dá číst i něco jiného než sdělení, kterému každý na první pohled porozumí. Nejsem kýčař. Nesnáším kýč, ten prvoplánový útok na city, tu snahu zalíbit se za každou cenu. Zkrátka, i když jsem měl od samého začátku tušení, že naše milování nebude mít dlouhého trvání, tak jsem doufal. Doufal jsem, že se mýlím a že můj pocit je špatný. Znamení ovšem bylo od počátku jasné a zřetelné, ovšem člověk doufá. A já doufal.

A tak přišla. Ani jsme se nepolíbili. Jen se na sebe smáli. Měla dobrou náladu. Já již také, byl jsem opilý. Navíc jsem cítil neochvějnou sebedůvěru. Měl jsem v zásobě spousty argumentů, spousty slov, spousty nevyvratitelných tezí, které mluvily pro naši společnou věc. Pro naši společnou lásku. Cítil jsem, že mám všechno ve svých rukách. Cítil jsem, že nedorozumění, ke kterému mezi námi došlo, lze napravit.

„Tak co s námi bude?“ majetnicky jsem ji hladil, přičemž jsem doufal, že dotek ji přiměje k opětovné lásce k mé postavě. Když mluvím o postavě, tak skutečně mám na mysli postavu z divadelní hry nebo z filmu. Vznáším se totiž nad sebou, pozoruji se. Jsem figurou, kterou nedokážu ovládat. Jsem věčný kritik sebe samého. Pozoruji své jednání, aniž bych měl možnost do něj zasáhnout. Málokdy se mi stane, že vstoupím do té hmoty, která tu je milována, nebo nenáviděna, nebo jen tak vnímána, a stanu se její součástí. Že se stanu opravdovým člověkem s duší. A tak jsem herec, jsem i herečka, jsem mimo sebe, jsem neustále v roli a repliky, které říkám, nejsou mé nebo mé duše, jsou to repliky té postavy, té hmoty, kterou neovládám. Je to blbá hra. Ona to není vlastně žádná hra, je to život. Mým jevištěm je můj život. Mými hereckými partnery jsou lidé kolem mě, ti ovšem vesměs nevědí, že hrají v grandiózní podívané. Najít důvod, proč jsem hercem, není tak složité. Schází mi sebejistota, schází mi sebedůvěra, a tak se bráním všemi svými rolemi. Dělám se před lidmi lepším, když chci získat náklonnost. Dělám se zlým a arogantním, když toužím, aby mě nenáviděli.

Rozprava s mou dívkou nevedla nikam. Opilý člověk opakuje dokolečka jedno a to samé, má pocit, že mu není rozuměno, a tak se ocitá v bludném kruhu, ze kterého není cesta zpět. Žvaní, blábolí a používá zajímavá slova, nové slovní obraty, na světlo přichází naprosto nové skutečnosti, s asociacemi se trhá pytel. Má toho hodně co říct, ale…

Smrt přicházela. Věděl jsem to od samého začátku našeho vztahu, našeho vášnivého milování. O to víc jsem ji vnímal, když na týden odjela pryč. A o to intenzivněji jsem ji vnímal teď.

„Tak co s námi bude?“ stáli jsme vedle sebe se sklopenými hlavami. Nebylo co říci. Abychom dodali etudě na dramatičnosti, pohlédli jsme si do očí, v těch jejích ale nebylo nic jiného než lítost, soucit nebo co to vlastně bylo. Beznadějná situace pro muže, který by rád miloval.

A tak odešla. Během večera jsem podnikl nespočet výprav za umírající dívkou, ale nepodařilo se mi vrátit ji k životu. Strach z její smrti ve mně vzbuzoval zběsilost a tu jsem se snažil tlumit chlastem, a tak jsem byl opilejší a opilejší a příchody k mé dívce byly stále zoufalejší a zoufalejší. Ten chlad, předzvěst smrti, byl z mé dívky cítit jasně a naprosto zřetelně. Umírala mi v náručí a já neznal recept, abych ji zachránil. Neznal jsem recept pro sebe a pro ni, pro naši společnou lásku. Jak bych ho ale mohl znát, když žádný recept neexistoval. Ona žádný recept nepotřebovala. Ona umírala jen pro mě, pro nikoho jiného. Že mi zemře, mi bylo jasné již od začátku, tak čemu se vlastně teď divím.

Spolu s její smrtí jsem umřel i já, zemřela jedna z postav v mém velkém repertoáru. Ale popravdě, čekal jsem snad něco jiného? Kolik smrtí budu muset ještě prožít, abych nadobro skončil s herectvím a byl to skutečně já?


redakčně kráceno