Při procházce Vinohradami cestou míjíme činžovní domy, které po chvíli vystřídají luxusní vily, které přesně reflektují složení místních obyvatel. A pak je tu jedna vila v ulici Vlašimská č. 13, která svými aktivitami i složením nájemníků naprosto vybočuje z okolního kontextu. Co-housingové bydlení tu jde ruku v ruce s kulturně vzdělávacím centrem a příznačně si říká Vila Flora.

Zeměloďaři a ti další
Hlavní idea, která projekt odstartovala, byla, že stavitelé smíchovské Zeměloďky hledali kolektivní bydlení. K tomu se přidali další lidé, kteří nebyli dostatečně spokojeni se stavem dnešní společnosti a rozhodli se zvolit cestu obrody skrze kulturně vzdělávací centrum, pro které hledali prostory. Inspiraci našli především na zahraničních studiích a v různých univerzitních Societies a spolcích. Vila Flora se ukázala jako ideální řešení, které svou velikostí a zahradou plně vyhovovalo. Funkční uspořádání je opravdu pestré, od pokojů pro stálé rezidenty přes pokoje k pronájmu pro zahraniční studenty a domácí kavárnu až po přednáškovou místnost pro širší publikum. V plánu je i obchůdek s rukodělnými výrobky nebo již připravovaná šicí dílna. Největší zajímavost se však skrývá v domácí kavárně. Je jím Aquaponie, která je speciálně nasvícená a do místnosti proudí harmonie z tekoucí vody a bujících rostlin. Opodál na vás idylicky vyhlížejí plata plná klíčící zeleniny a sazenic. Bio potraviny a eko-lifestyle však nejsou jediným posláním zdejších obyvatel. Hlavní síla se skrývá v již zmíněném centru, které má pestrý program téměř sedm dní v týdnu. Můžete se zde účastnit přednášek, workshopů, ale i filmových večerů, a dokonce si i prostor pronajmout pro vlastní aktivity. Za zmínku stojí Klub soběstačnosti (který díky názvu asi není nutno dál představovat), Nestereo (které se snaží bojovat proti zajetým stereotypům), Divadlo utlačovaných atd… Další významná sekce má název Veřejný prostor, ten ovšem zde není chápán pouze jako zpopularizované uchopení hmotného kusu města, které by potřebovalo péči, ale spíš jako platforma pro potkávání, výměnu názorů a předávání zkušeností na různá témata.

Negativní kampaň Blesku významně ovlivnila výsledky prezidentské volby. Kvůli médii přejaté lži nějakého klučiny z Břeclavi se uspořádala obrovská rasistická demonstrace. Ale samozřejmě všichni máme vlastní názory a nenecháme se nikým zviklat.

Být v obraze a zároveň se nenechat manipulovat není vůbec jednoduché. Prvním krokem k takovému vysněnému stavu je opustit televizní přijímač a konvertovat k novinám. Ve večerních zprávách se vám totiž dostane „jen toho důležitého“ v předžvýkané podobě a s ilustračními záběry, podbarvenými tklivou hudbou. Ani váš nejoblíbenější televizní hlasatel se nebude ptát, jestli se raději chcete věnovat teroristickým útokům nebo divadelním premiérám. Noviny jsou méně citově vyděračské a umožňují volbu témat i míry informací o jednotlivých událostech (specifikem na poli tisku je pochopitelně bulvár, který se neštítí spekulací a očividné manipulace s fakty).

Ovšem takhle jednoduché to taky není. I seriózní noviny se snaží vyhovět všeobecným tendencím. Novináře ostatně někdo platí, a tak je může přímo či nepřímo ovlivňovat. Věříte víc Lidovým novinám, bezplatnému Metru nebo Mladé frontě? A má cenu nad tím vůbec uvažovat, když všechny vlastní jeden stejný Andrej Babiš? A až zmíněný miliardář povede útok na poslaneckou sněmovnu (se sdružením ANO 2011), dovolí si pokorní pisatelé napsat o něm něco nedostatečně vlídného a plyšového? Proto dalším krokem pro zorientování v mediální džungli je vlastní úsudek a hlavně ověřování faktů. Nevyvozovat z komárů žádné velbloudy a místo ukvapených závěrů si najít chybějící informace.

Záchranná síť
Zdálo by se, že úplného osvícení člověk dosáhne na internetu – v nezávislé síti informací. Ano, lze tam dohledat mnohé. Ale přímo „zprávy lidu“, které se šíří po sociálních sítích, mají daleko manipulativnější charakter než jimi odsuzovaná média. Je dojemným paradoxem, že v onom mytickém „informačním věku“ často a zvesela repostujeme explicitně rasistické „zprávy, které nám média zatajila“. Lidé dychtivě přeposílali výkřik, že nepracujícím Romům se důchod vypočítává dle průměrného platu v ČR (později dementováno Ministerstvem práce a sociálních věcí). Z drtivé většiny se jedná právě o hoaxy, které pod vlajkou informační guerilly šíří zkazky na úrovni „jedna paní povídala“.

A nejen uživatelé Facebooku jsou vinni. Pohotové zpravodajské servery tak křečovitě udržují svou aktualitu, že jeden od druhého přejímají celá hejna kachen, jako by se nechumelilo. Takhle všemi uznávanými médii prolétla zpráva o pokladníkovi vznikající Romské strany, který při založení ukradl kasu. Nejenže se jednalo o fámu, ale navíc byl jejím autorem člen tehdejší Dělnické strany. Proč opět příklad s Romy? Sílící rasistické vlny staví právě na „všeobecném naladění“ a to je skrze média snáze formovatelné, než skrze názory odborníků.

Tedy, jak z toho všeho vyjít bez úhony? Nejdůležitější je rozvaha a vůle neúplná fakta dohledat. Samozřejmě není nutné omezovat se na zmíněné nejprodávanější tuzemské deníky, lze se dopátrat i serióznějších médií. Ale té více či méně manipulující vlně neunikne žádný smrtelník. A proto je třeba mít na paměti základní poučku mediální gramotnosti: Neptejte se, jaký je obsah zprávy, ale jaký je její účel.

Žít úplně soběstačně je v podstatě nejen nemožné, ale i nežádoucí. K lidskému soužití přiměřené spoléhání na komunitu prostě patří. Základním principem civilizace je dělba práce. Nicméně myšlenka soběstačnosti je ve společnosti do jisté míry populární. Proč?

K soběstačnosti se dá dojít dvěma cestami: „negativní“ a „pozitivní“. Ta negativní vede přes odmítání systému (společenského, politického, finančního), který je v rozporu s mými zásadami. Rovněž mohu na základě opodstatněných informací o současném ekologickém stavu světa předpokládat, že stávající systém nevydrží dost dlouho, a proto je rozumnější si všechno potřebné k přežití zajistit samostatně.

Ta pozitivní hledá možnosti realizace mých představ o „správném“. Například chci bydlet v domě s minimální ekologickou stopou, vhodným prostředím pro mé zdraví a šetrným hospodařením s vodou a energiemi – přijdu na to, že tomu nejvíc odpovídá ekologická stavba typu slaměného domu s kořenovou čističkou, kamny na dřevo a solárním panelem. Dále zjišťuji, že něco takového mi žádná firma na klíč nepostaví a že většinu takové práce budu muset udělat svépomocí. Chci se stravovat zdravě, vědět co přesně se děje s potravinami v procesu výroby – přicházím na to, že si je ideálně musím vypěstovat sama.

Dvě rány jednou mouchou
Avšak na této cestě narážím na mnohá úskalí. Za prvé tento způsob života předpokládá buď práci, která není vázaná na město, anebo definitivní přechod k sedláckému hospodaření. To ale ve výsledku může být mnohem víc zotročující a časově náročné, takže nakonec strávím život pěstováním nepřekonatelně ekologických brambor, ale nepřečtu si žádnou knihu kromě té o zahradničení. Za druhé, a to je mnohem větší problém, je v podstatě nemožné pokaždé skloubit všechny ohledy a vyhovět všem požadavkům: chci-li pít kávu (která má výborné antioxidační účinky), mohu pomyslet na lidská práva a koupit si fair trade výrobek, ale už nemůžu být lokální (jaksi v těchto končinách neroste) a zamezit spotřebování vody a ropy na jeho přepravu.

Soběstačnost bez fanatismu
Snaha o striktní následování veškerých pravidel a dosažení úplné soběstačnosti může tak velice snadno přerůst ve fašizující glorifikaci jen té své jediné pravdy. Boj o nezávislost ve světě tak vzájemně provázaném je v podstatě předem prohraný. Když to vezmu střízlivě, připadá mi mnohem důležitější z konceptu soběstačnosti zachovat myšlenku přebírání zodpovědnosti za svůj život a činy. Více uvažovat vlastní hlavou, být informován o souvislostech a důsledcích svých kroků. Odkud pochází maso, které konzumuji? Jak to zvíře žilo, čím ho krmili? Kde se bere elektřina a voda, jimiž plýtvám jen proto, že „na to mám“? Z čeho se dělají stavební materiály pro řadové domy? Jaký vliv mají na moje zdraví? Proč je to oblečení tak levné? Kdo a kde ho šije a kolik za to asi dostává peněz? Kam mizí veškerý odpad, který neustále produkuji? Jak dlouho se rozkládají jednotlivé druhy odpadu, jak tento proces ovlivňuje mé životní prostředí? Těch otázek je milión a jak už bylo řečeno, vyhovět všem zároveň nejde. Nicméně to člověka nezbavuje zodpovědnosti před sebou a před Zemí, kterou ničí.

Asi těžko si v panelákovém bytě založím kompost nebo udělám hliněné omítky. Jsou ale věci, jež do městského života snadno zapadnou a přitom s sebou nesou řadu pozitiv.

Jízda na kole
Jezdit po Praze autem je ve většině případů neopodstatněné, zdlouhavé a neekologické. Mnohem lepší řešení nabízí kombinace MHD a kola. Není pravda, že by se na kole nedalo jezdit v ničem civilnějším než v neoprénovém oblečku a přilbě. Na běžné popojíždění po městě v rámci půlhodinových přesunů postačí nepříliš široké kalhoty nebo nepříliš dlouhá nebo úzká sukně. Dokonce ani podpatky nevadí (ověřeno na vlastní kůži), spíše jde o to, aby obuv neměla tendenci opouštět majitele v tu nejméně vhodnou chvíli. Další mýtus hlásá, že v jakémkoliv ročním období kromě léta je na kolo „moc zima“. Ve skutečnosti opravdu nevhodné počasí bývá v Česku pár týdnů za rok, a to za sněhu a náledí. Jinak je mnohem příjemnější zahřívat se jízdou do všudypřítomných menších kopců, než mrznout na zastávce v očekávání tramvaje. Spousta lidí se bojí, že by o kolo ve městě snadno přišla. Není ale potřeba kupovat si drahé a lákavé vozidlo – bohatě stačí starý dobrý Favorit za pár stovek z bazaru nebo inzerátu. Tito kvalitní veteráni plní české sklepy a garáže, stačí promazat a vyměnit duši.

V mnoha případech cesta na kole zabere méně času než tramvají – nestojíte tolik na červenou, máte větší možnosti manévrování. Jízdou na kole odlehčujete dopravě, zlepšujete svou fyzickou kondici a alespoň částečně se vyhýbáte neustálému bombardování reklamou v dopravních prostředcích. Čím víc lidí bude jezdit na kole, tím větší tlak se bude vyvíjet na magistrát, aby se vylepšovala potřebná infrastruktura. Navíc o to usiluje dlouholetá aktivita iniciativy Auto*Mat (www.auto-mat.cz) s programem Do práce na kole a dalšími užitečnými projekty. Relativně mladá iniciativa Nikol (www.nikol-praha.cz) zase prosazuje systém veřejných půjčoven kol úspěšně fungující v řadě velkoměst. Tuto vizi se nebál realizovat vlastními silami úplně čerstvý DIY projekt Kola narůžovo (www.zijemetady.cz), prozatím alespoň v rámci Suchdola. Všechny tyto projekty mají šanci razantně změnit tvář města k lepšímu.

Vaření
Vařte si doma, nespoléhejte na rychlé občerstvení a polotovary. Není třeba si vyvařovat „jako od babičky“. Nejzdravější jídlo je stejně to nejméně upravované. Když vaříte sami, víte přesně, co za suroviny jste použili, nemáte důvod jídlo šidit, přepepřovat a přibarvovat aby vypadalo lákavěji, než ve skutečnosti je. Přečtěte si složení jednotlivých výrobků, zvažte, jestli vyjmenované komponenty opravdu chcete požít. Ochutnejte bio maso nebo mléčné výrobky – zjistěte, že opravdu chutnají lépe, nemluvě o etickém a ekologickém kontextu. Vaříte-li doma, věnujete tak čas sobě a svým blízkým, máte možnost si každý den udělat radost něčím, co bude dobré a zdraví prospěšné. Pomoci vám mohou četné foodblogy, kde najdete spoustu inspirativních receptů. Na rozdíl od klasických kuchařek jsou blogy doplněny o lidský rozměr, můžete si tak vyhledat autora, jehož celkový přístup vám bude doslova co nejvíc po chuti. Osobně mám v oblibě Kuchařku ze Svatojánu a Kláru z Co nového na kopci.

Běhání v parku
Je nesmyslné se do úmoru potit v uměle osvětlené klimatizované místnosti drahého „fitka“. Všechno, co potřebujete, jsou staré kecky a pár set metrů mezi stromy v nejbližším parku. Dvacet minut příjemným tempem bez vidiny zhubnutí těch 15 kil, co člověk nabral za léta strávená u počítače. Jen tak pro radost, soustředit se na pocity vlastního těla, pravidelný dech, cestu vinoucí se pod nohama. Chůze a běh jsou pro lidské tělo stejně přirozené jako dýchání. Nemusíte si k tomu kupovat speciální vybavení jako boty pro profesionální sportovce – při pohodlném poklusu kolem rybníka párkrát za týden nemáte šanci si zničit kolena. Zato si perfektně vyčistíte hlavu a vypadnete ze zaběhlého kolotoče.

Stačí ke štěstí
Mnohem nebezpečnějším než závislost na ČEZu mi připadá pocit, že ke štěstí potřebujete něco speciálního. Přitom stačí věnovat trochu víc času sobě a svým blízkým, všímat si maličkostí, zamýšlet se nad kontextem. Soběstačná je Země, soběstačný je člověk, který vnímá její rytmy, cítí se být její součástí, váží si sebe a ostatních tvorů.

Z iniciativy čtyř nadšenců se na poklidném ostrůvku zahrádkářské kolonie nedaleko pražského Anděla pomalu připravuje k plavbě Zeměloďka. Ještě jste o konceptu tzv. zemělodí neslyšeli? S nápadem přišel svérázný americký architekt indiánského původu Michael Reynolds. Jde o soběstačné ekologické domy bez základů – plují po zemi. Podobně jako loď tvoří ucelený systém.

Zemělodě se staví z velké části z věcí, které běžně považujeme za odpad. Je to krásná činnost, která vychází z ideje spojující principy soběstačnosti a recyklace materiálu jako pneumatiky, plechovky a lahve. Takové stavby nepotřebují napojení na žádné sítě. Zdrojem elektřiny jsou jim solární panely a další technologie na bázi obnovitelných zdrojů. Využívají dešťovou vodu, která se filtruje a několikrát recykluje. Udržují stále stejnou teplotu – obejdou se bez topení a klimatizace. Jejich součástí jsou skleníky na celoroční pěstování jídla.

Stavitelé Zeměloďky se znají již dlouho a mají zkušenosti z mnoha příbuzných projektů na několika kontinentech. Také ze stavby sázavské zemělodi, kterou můžete znát např. z dokumentu České televize (a která byla první zemělodí v ČR). Hlavním posláním Zeměloďky je ukázat, že se v Praze dá bydlet soběstačně, nabízet prostor pro diskuse, setkávání a plánování dalších projektů. Důraz je kladen také na propojenost vnějšího a vnitřního světa člověka, a nedílnou součástí jejich snažení je tak téma seberozvoje.

Pneumatiky a zase pneumatiky
Základním stavebním kamenem Zeměloďky jsou pneumatiky napěchované hlínou. Stejný prvek byl použit také při budování sázavské zemělodi. Pneumatika naplněná udusanou hlínou je tvrdá jako kámen. Má úžasnou schopnost akumulovat teplo, takže zeměloď může fungovat bez vytápění. Pneumatiky jsou obklopeny masou udusané hlíny a termoizolací. Vzniká tak termomasa, která funguje jako jakási baterie, jež dům vyhřívá. V kombinaci s dalšími biologickými systémy, skleníky a systémy větrání mohou pak zemělodě fungovat jako soběstačné celky. Jsou orientovány na jih – na této čelní straně stojí skleník. Ten slouží k pěstování jídla a hraje roli v regulaci teploty v domě. Jeho botanické jednotky zároveň čistí vodu.

Stavby tohoto typu ovšem naráží na několik problémů. Vzhledem k tomu, že nemají základy, nejsou v právním slova smyslu považovány za domy. Nemohou tak mít číslo popisné a těžko v nich můžete mít nahlášen trvalý pobyt. Pneumatiky nejsou certifikovány jako stavební materiál a s potížemi se potýkají i v souvislosti se zákony o ekologické likvidaci odpadů.

Lidé stavějící na Andělu Zeměloďku pracují i na tom, aby pneumatiky naplněné udusanou hlínou jako stavební materiál certifikovány byly. Snaží se přesvědčit oficiální struktury, že recyklace odpadu v podobě stavby domu je vlastně mnohem ekologičtější než běžný způsob recyklace.

Sousedi Zeměloďky z domů odnaproti při pohledu na hromadu pneumatik mysleli, že zde vzniká ilegální skládka. Tým stavitelů proto přišla navštívit policie. Ta se přesvědčila, že o skládku nejde. Vše nafotila a stavba zatím pokračuje bez dalších komplikací.

Až Zeměloďka vypluje
V současné době se stavba nachází takřka na počátku. Pomáhají s ní týmy dobrovolníků a o pomocníky nemají realizátoři projektu nouzi. Jedním z jejich cílů je mimo jiné předávat své znalosti dalším lidem. Na stránkách Zeměloďky se můžete přihlásit na týdenní brigádu. Člověk tak přispěje k dobré věci a získá mnoho užitečných poznatků o stavbě zemělodí a ekologii.

Až Loďka rozvine plachty – což by se mělo uskutečnit na přelomu léta a podzimu – bude na pozemku stát jedna větší obytná budova, která bude sloužit k setkávání lidí, pořádání besed apod. Její součástí bude skleník na pěstování potravin. Dále bude na pozemku ještě jeden skleník, který bude využívat metodu tzv. aquaponie. Ta je založena na symbióze rostlin a ryb.

Zeměloďka bude jakýmsi kulturním, vzdělávacím a poradenským centrem, které bude sloužit k diskusím, prezentaci myšlenek soběstačnosti a plánování dalších staveb. Budou zde probíhat také akce zaměřené na vlastní sebepoznávání a rozvoj. Jelikož se stavba nachází v oplocené zahrádkářské kolonii, bude přístupná pouze v době konání besed, dnů otevřených dveří nebo po předchozí domluvě. Nad nynějším torzem Zeměloďky se tyčí příkrý kopec. Na něm pomalu vyrůstají kaskádové zahrady na další pěstování potravin. Z jeho vrcholu je pěkný výhled na metropoli, na kterou by zde člověk velmi snadno zapomněl.

Další informace na:
www.zemelodka.cz
www.facebook.com/zemelodka
www.nenasilnealternativy.cz

Na úvod bych se ráda zamyslela nad slovem soběstačnost. Jak uchopit tento stav? Být soběstačným se stává novým životním postojem. Je to paradoxní – soběstačnost je totiž stavem bazálním. Vývoj lidstva posunul význam tohoto termínu k nejednoznačnosti a odsunul jej do pozadí. Produkty, které jsme dříve zvládali obhospodařovat sami, nyní nakupujeme v obchodních řetězcích. Přestože hodnoty, které tato dnešní podoba surovin nabízí, jsou nesrovnatelné s těmi původními. My jsme ale přistoupili na akceptování nabídky. Stalo se tak naší vlastní volbou. Bylo by ale zavádějící spojovat termín soběstačnosti pouze s pěstováním vlastních potravin. Stačit sobě se odráží ve všech sférách lidské existence. Umění žít sám se sebou je dalším aspektem tohoto stavu. Ta nejdůležitější bytost, která je nám prostředníkem pro působení na této planetě, je častokrát zanedbávaná a opomíjená. Nedostává se jí zásadní pozornosti. Sami sebe necháváme žít v iluzích o možnostech života, přijímáme vštípené vzorce chování, stává se z nás neautentická naprogramovaná bytost. Jsme neautonomní. A před takovým uvědoměním, které by pro sebe sama bylo bolestnou pravdou, utíkáme do prostor, které nenabízí žádné dveře k otevření. Můžou být ale bezpečné a přinášet nám určitou jistotu funkčnosti. Proto stav svého života neměníme, ačkoli cítíme, že nejsme šťastni. Vše, co děláme, je naší volbou. V tom tkví absolutní podoba svobody, kterou aktuálně máme. Naše mysl ovlivňuje, jaký bude náš den. Jaký bude náš svět. Je pouze na nás, jakým způsobem chceme o věcech přemýšlet a jakou podobu života zvolíme. Sami tvarujeme svůj prostor. Vstupte prostřednictvím srpnového čísla do síně Soběstačnosti s mnoha inspirativními dveřmi k otevření.