Za sebedestruktivním mužem hledej nešťastnou ženu. Film Priscilla režisérky a scenáristky Sophie Coppolové obnažuje stinné stránky krále rock and rollu z pohledu jeho přítelkyně a manželky. Toto elegantní dílo nemá vrcholy, ale ani selhání.

Kritika díla skrze biografické údaje autora bývá zapovězená, pár řádek ale snad unese. Je příznačné, jak jsou témata moci, ženství a popkultury pro Sophii Coppolovou stálými. Jde přitom o dceru průkopníka a vlivného magnáta nového Hollywoodu Francise Forda Coppoly. Ten ji chtěl na přelomu 80. a 90. let prosadit coby herečku, poct se jí ale dostalo až za kamerou. Zatímco kritická obec vzývala Coppolovou pro její Smrt panen (1999) a Ztraceno v překladu (2003), její otec ztrácel relevanci. Coppolová se etablovala jako samostatný autorský hlas.

Po smrti Elvise Presleyho napsala Priscilla Presleyová autobiografii Elvis a já (1985). Již o tři roky později byla kniha adaptována do zapomenutého televizního filmu. S prvními zprávami o titulu Priscilla se očekávalo, že cit a vypravěčská zručnost Coppolové přinese důstojnější výsledky. Presleyová přitom obdržela titul výkonné producentky snímku.

Námluvy s králem
Priscilla postihuje podstatně temnější polohy Elvise než předloňský film Baze Luhrmanna. V jistém smyslu se spíše blíží volné biografii Marilyn Monroe Blondýnka (2022), kterou nechvalně proslavily scény ponižování a utrpení. Oba filmy ale hlavně spojuje skrytá i explicitní kritika společnosti, která zneužívání žen připouští. Ve filmu Priscilla se do sebe ústřední pár zamiluje, aniž by tušil, že je objektem jejich zamilovanosti spíše idea než člověk. Z Elvisovy strany se jedná o ideu nevinné středoškolačky, která nemá zpochybňovat žádné jeho rozhodnutí.

Dobu láskyplného okouzlení Coppolová postihuje stylistickými finesami: klaustrofobními záběry v domě Priscilliných rodičů nebo protiklady studených a teplých barev. Zde má svůj začátek modelový narativ radostného vzestupu a tvrdého pádu. Priscilla je součást generace, na kterou Elvisova hudba a image míří, a proto mají i jejich počestné námluvy ráz predátorství. A svým bojem o sebeurčení, kterým se vymaňuje z rodičovského vlivu, se ve skutečnosti Elvisovi poddává.

Film nešetří časovými elipsami. Vztah netrvá tak dlouho, a život Priscilly je manipulativně řízen, aniž by pro to její partner mnoho udělal. Tento fakt nejlépe zdůrazňuje scéna zkoušky šatů, v které je Priscilla objekt mužské prestiže. Účesy, módní vkus i Priscilliny promluvy jako by existovaly jen pro jejího partnera. Efektní reklamní spoty pro značky jako Chanel, Cartier a Dior, které Coppolová v minulosti režírovala, dostávají nádech ironie. Je až šokující, jak jsou jim detailní záběry módních produktů v Priscille podobné. V kontextu filmu ale luxusní „glitter a glamour“ zpravuje o nedobrovolné podřazenosti. Způsoby, jakými Coppolová postupně ve feministických tématech „přitvrzuje“, není příliš subtilní, účinně ho ale zahlazuje vypravěčská zručnost i skvělá Cailee Spaenyová v hlavní roli.

Průsečík dvou biografií
Elvisovo obydlí v memphiském Gracelandu se stává klecí. Vyprávění Priscille nedovoluje ani smysluplnou interakci s dalšími postavami, protože se kolem ní nacházejí jen Elvisovi nohsledi, rodina a podřízení. Je skvěle proti očekávání, kolik času film o životě multimilionářské popkulturní legendy tráví ve stísňující temné ložnici. I přes zaměření na jeho choť se snímek hojně věnuje Elvisově osobnostním stránkám, obzvlášť ve spojení s jeho destruktivní denní a pracovní rutinou. Dílo Coppolové tak není v protikladu se zmíněným Luhrmannovým počinem a ohledně Elvisových neuróz dochází k podobným soudům (stojí za pozornost, že i ve filmu Elvis je zpěvák zkoumán subjektivním pohledem blízké postavy – manažera „Toma „plukovníka“ Parkera). Tato snaha o lidské porozumění filmu prospívá. Zabraňuje tomu, aby se Priscilla stala okatým dílem-postojem. V něm by Elvis mohl působit jen jako hrubá síla, která si nezaslouží žádný náš soucit (určitě by šlo využít impozantní výšku jeho představitele Jacoba Elordiho).

Sympatie rovněž budí absence Elvisových písní. Energie, kterou jsou obdařeny, by důraz vyprávění mohla znevážit, a stejně tak by se mohla stát příliš cynickým kontrapunktem kPriscillině konání. Hudební podkres místo toho zajišťují písně dobové (Ray Charles, The Ronettes) i modernější (The Ramones, Santana). Kreativita jejich užití nedosahuje třeba sofistikovanosti filmů Martina Scorseseho, celkově ale dobře navozují nálady. Závěr Priscilly doprovází hlas Dolly Partonové a její píseň I Will Always Love You. Efektně a lehce ironicky podrývá „definitivnost“ poslední scény. Zároveň Coppolová píseň zbavuje klišé, které jí přinesl film Osobní strážce (1992), v kterém jí Whitney Houston pěla ódy na Kevina Costnera. Podobně jako celý film, i tato scéna má více vrstev, nezříká se ale vytyčených cest a poskytuje konvenční katarzi.

Priscilla
režiie Sofia Coppola
USA, 2023, 113 min