Tento rok PAF píše deníky! Již 23. ročník mezinárodní Přehlídky filmové animace a současného umění PAF Olomouc proběhne od 5. do 8. prosince a letošní edici zastřeší téma Diaries – Deníky.

Deníky mohou mít formu příběhů nebo poznámek, může se jednat o cíleně investovanou práci do sebereflexe, nezamýšlené důsledky času stráveného na sociálních sítích a nebo o jakékoliv jiné formy repetitivního zápisu. Všechny tyto podoby zaznamenávání ale mimo jiné vzbuzují otázku – jsou deníky určené ke čtení?

Přehlídka filmové animace a současného PAF, dnes fungující jako mezinárodně propojená kurátorská platforma, připravil na prosinec bohatý čtyřdenní program plný projekcí, performancí, instalací, výstav a bohatého doprovodného programu. Propojuje různorodé umělecké formy a prostředí na pomezí umění, pohyblivého obrazu, hudby, teorie i dlouhodobých spoluprací a rezidencí.

Marie a Petr Šprincl představí svůj nový film Satan Kingdom Babylon, který zkoumá konspirační teorie a nenávistné narativy. Film, jenž debutoval newyorském kině Spectacle, je detektivním příběhem o zmizení mladé dívky v postapokalyptickém hotelu. Dvojice je také kurátory soutěže Jiné vize CZ 2024.

Výstava You Make Me Feel v Galerii XY, kurátorovaná Anne Duffau, představí díla Jeanie Crystal, Zein Majali a Emily Pope. Zaměřuje se na auto-vyprávění a deníkové záznamy.
Qow a Theo Alexander, nyní působící v Praze, uvedou světovou premiéru performance So Afraid to Show I Care, která shrnuje rok spolupráce skrze zvukové experimenty.
Londýnská umělkyně Michelle Williams Gamaker připraví výstavu v Galerii PAF a promítne své filmy v kině Metropol.

Irský hudebník Olan Monk, známý spoluprací s kapelou Moin, vystoupí s novou performancí inspirovanou tradiční irskou hudbou a noisem.
Zvukařka Sara Pinheiro představí performance ASYNCH, ve které spojuje ruchy, terénní nahrávky a sonic fiction, evokující akusmatický zážitek z neexistujícího filmu. Projekt vznikl u příležitosti vydání jejího debutového EP, které zve k očistě a kritickému poslechu.

Umělec a hudebník Medard Zeman, zakladatel GobGob, představí svou autorskou operu Maják umění. Dílo čerpá z české grotesky a uměleckých trendů 60.–70. let, reflektuje společenské automatismy a otázky smyslu umění.

Tajuplný projekt Honour, mísí blues, hip-hop, free jazz a yorubský folklór. Jejich hudba, oscilující mezi kinematografickými zvukovými krajinami a emocionálními skladbami, zkoumá témata smutku, identity a duchovna. Na PAFu uvedou světovou premiéru nové performance.

text: Anna-Marie Bártová

PAF Olomouc 2024
Olomouc — různá místa
5.—8. 12.

Proč je současné vizuální umění pořád tak nepochopitelné? Co stojí v jádru výsměchu, který stále od spousty lidí sklízí? Co chtějí lidé od umění? Člověk, který nechápe hodnotu současného umění pravděpodobně argumentuje jednoduchostí jeho provedení, absurditou a nedostatkem či úplnou absencí krásy či přitažlivosti. V tomto článku se zaměřím na umění vizuální, byť je tendence, kterou popíšu, přítomna v oblasti umění obecně.

Snídaně… s Hegelem
Zdá se mi, že spousta lidí pohybujících se v kulturním prostoru, žije, co se pojetí umění týče, mentálně v 18. století, snídaje vajíčka natvrdo s Hegelem. Ten předpověděl smrt umění, která měla s individuálním uměním nezachycujícím jedinou, a to božskou, pravdu, přijít. Pokud na dějiny umění shlížíme z našeho století, moderní umění podle Hegela již není umění. Tento německý filozof měl zmíněný postulát podchycen svou mohutnou teorií dějin, ve které je umění jen dočasnou platformou pro vyzařování ducha. Dnes je tento Hegelův koncept dějin neudržitelný, přesto vajíčka natvrdo jíme stále, a často snad i podobně uvažujeme. Snad jde pouze o chybné pojetí pojmu, kosmetickou chybičku – umění v myšlení mnoha lidí je statickou entitou, která znamená nápor krásy, který nás zasáhne jak emočně, tak přinese údiv nad dokonalostí zpracování. Pokud je nějaký objekt v rozporu s touto definicí, příčí se jim jeho zařazení do kategorie umění. Pokud by současné umění mělo škatulku např. „experimentální objekty se schopností přimět nás vyjít za hranice našeho každodenního poznání a zpřístupňující nám estetický zážitek často neshodný s prvoplánovým potěšením“, snad by veřejnost byla k tomuto typu umění shovívavější. Anebo naopak – protože problematičnost je prostě problém. A o problémy přece nikdo nestojí. Lidé si chtějí odpočinout od monotónnosti pracovního dne, takže volba vizuálně efektního akčňáku nebo impresionistických krajin je nasnadě. Na-snadě. Jedná se ale vždy o útěk do snadno přístupného fikčního světa? Zdá se mi, že fikce je příbuzná jak s eskapismem, tak s reálným světem, v němž bojujeme o své místo. Fikční prostor nás nezřídka vede oklikou k problémům žitého světa. Vzpomeňme si na dodnes omílaný román Brave New World (Konec civilizace). Ne vždy je fikce oddechovka, i když tak na první dojem může působit.

Bagatelizace poselství s bagetou v ruce
Je pochopitelné, že člověk ve svém životě potřebuje trošku oddechu a pozitivně stimulujících objektů, jimž snad zůstalo něco z toho Boha. V běžném životě si bohužel často odsouváme někam do kouta pravdu, většinou není příjemná a my chceme po denní (či noční) šichtě ony příjemné věci. Člověk také touží po jistotě, díky níž je psychicky stabilní a cítí se dobře, což je žádoucí. Vždy, když přišel nový umělecký směr do konfrontace se zaběhnutým uměleckým kánonem, bylo jen pár lidí z řad odborné veřejnosti na straně vetřelce. Naše psychika se brání všemi možnými způsoby, aby její klid a jistota nebyly narušeny.

Snad kvůli své naivitě chápu tento zdánlivě marginální problém současného umění, tedy že je mnohými odmítáno jako paskvil, který nemá s uměním nic společného, jako morální problém, jímž je zatvrzelé odmítání pravdy. Nelze to nikomu vytýkat, protože v tomto případě tak činí nevědomě. V našem světě problémy existují, a nejsou malé. Pokud budeme veškeré současné umění zahrnovat výsměchem, bagatelizujeme poselství, které se nám snaží mnohdy předat. S bagetou a vlašákem v ruce se nestaráme o to, jaké exkrementy konzumujeme, hlavně že nám chutná. Realitou je, že spousta zla pramení z pouhé ignorace – ta je pohodlná, je odpovědí na lež, že se nic tak špatného neděje a svět je v naprostém pořádku, nebo že za špatné věci, které se dějí, nemáme zodpovědnost. Příkladem nelehce stravitelné přehlídky současného umění je bienále Ve věci umění. Přináší diskomfort, ukazuje zkušenosti lidí, kteří jsou nám naprosto cizí. A vyzývá nás k empatii. Ta je totiž potřeba pro narušení schématu „my“ a „oni“, pošťouchává nás k dialogu, který je základní surovinou zdravé lidské společnosti. Pochopení a soucit jsou jen krok od úcty lidských práv, zasazování se o ně a lpění na nich.

Pevně doufám, že tento kritický text přinese podnět k objevování současného umění. Vzhledem k diskusi o vládních opatřeních proti šíření koronaviru, která probíhá v době psaní této eseje, pociťuji, jak je přístupnost galerií i v blízké budoucnosti nejistá. Z výstav, které by mohly být v době, kdy naopak vy čtete tento článek, k vidění, chci uvést kromě již zmíněného bienále výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého v ostravské galerii Plato a Brave New Normal v pražském Kurzoru.
Poslední poznámka na konec: Avokádo = novodobé otroctví, nahraďte rajčaty ze zahrádky.

text: Tereza Vydrová