Flamenco v sobě nese kód Féničanů, Arabů, Španělů a hlavně Cikánů (Indů). Tedy hlavně pro mě. Mám ráda ostré flamenco, které vychází ze španělské lidové hudby, již si přivlastnili Cikáni, a ve kterém slyším jen kytaru, výkřiky, tleskání a klapot podpatků, případně i cajón (bedna, na které hráč sedí a kterou používá jako bicí). Líbí se mi kontrast minima použitých prostředků s maximem dosaženého výrazu. Minimalistické postoje s ornamentálními pohyby rukou. Pokud si vyhledáte jména Carmen Amaya nebo Bellen Maya, pochopíte, co mám na mysli.

Na juergas ale není snadné se dostat. Buď musíte být vřele přijímaným příbuzným, dobrým rodinným přítelem nebo mít kopec štěstí a potkat někoho, kdo vás na oslavu pozve. A věřte, že pak zažijete flamenco, o kterém se vám na náměstích obsypaném turisty ani nezdálo.

Pokud si ale myslíte, že flamenco je vlastně Paco de Lucia a Carlos Saura, váš názor vám vyvracet nebudu. Tenhle tanec a hudba má dnes už tolik výrazových poloh, že tu svou si najde každý, jazzový intelektuál i hiphoperský dorost.