Kurátorka Julie Bergmann proměňuje český autorský šperk v živý dialog. Každý kousek, který představuje, je malá socha, která vypráví příběh, provokuje pohled a otevírá prostor pro osobní výraz.

Vaše kurátorská práce dlouhodobě představuje český autorský šperk v mezinárodním kontextu. Jakým způsobem při přípravě výstav konstruujete narativ – co rozhoduje o tom, zda projekt akcentuje historickou kontinuitu, materiálový experiment nebo konceptuální rovinu šperku?

Od roku 2015 připravuji každoročně výstavu v Mnichově během mezinárodního veletrhu Schmuck, který má tradici od roku 1959. Je to nejdůležitější akce pro autorský šperk, kam přijíždějí sběratelé, zástupci institucí, kurátoři i umělecké školy z celého světa. Snažím se vždy přinést z České republiky něco nového – autory, témata i pohledy na šperk –, a co nejvíce tak přiblížit český šperk mezinárodnímu publiku. Díky tomu se český šperk dostává do dalších institucí, na mezinárodní výstavy i k soukromým sběratelům. Veletrh je zároveň ideálním místem pro navazování dalších projektů a spoluprací, které pak často vedou k novým výstavám v zahraničí.

Snažím se také představit různé polohy českého šperku napříč generacemi a zároveň ukázat práci s širokým spektrem materiálů a konceptů. Velmi blízká je mi generace autorů kolem třiceti až čtyřiceti let, která vlastně profesně roste spolu se mnou. Je u nich vidět dlouhodobý vývoj, vytrvalost i jasně formovaný autorský rukopis. Podařilo se mi již některé z nich dostat do významných světových sbírek. Pokud bych měla jmenovat zástupce této generace, pak jsou to například Oldřich Sládek, Martina Singerová nebo Markéta Šumová ve dvojici s Adélou Wiesenbergovou.

Současný autorský šperk se často pohybuje na hranici mezi designem, volným uměním a objektem. Jak tuto ambivalenci reflektujete ve své kurátorské praxi a jak ji komunikujete publiku, které není nutně obeznámeno se specifiky tohoto oboru?

Autorský šperk se pohybuje na hranici mezi volným uměním a objektem. Nevzniká jako designový produkt, ale jako individuální umělecké dílo. Je to objekt vytvářený umělcem, objekt, který funguje jako samostatné umělecké dílo – s podmínkou nositelnosti.

Autorský šperk je vlastně malá socha určená pro tělo.

Ten nejlepší způsob, jak šperk publiku představit, je nosit ho. Ukázat, že se autorského šperku není třeba bát. Naopak je to skvělý způsob, jak navázat komunikaci a vyjádřit vlastní jedinečnost.

Český autorský šperk má silnou reputaci zejména díky školám a osobnostem, které formovaly jeho moderní podobu. Podle jakých kritérií dnes hodnotíte kvalitu práce mladších autorů a co podle vás odlišuje skutečně výjimečné dílo od pouhé formální inovace?

Český šperk má opravdu silnou tradici, výrazně ovlivněnou sklem. Mezi průkopníky českého moderního šperku, kteří zásadně ovlivnili jeho podobu doma i ve světě, patří Václav Cigler, Svatopluk Kasalý, Jaroslav Kodejš a Libuše Hlubučková. Do širšího mezinárodního povědomí se český šperk znovu dostal díky Pavlu Opočenskému a Evě Eisler, kteří působili od 80. let na newyorské scéně.

U mladých autorů hledám především snahu o originální vyjádření, poctivé hledání vlastní cesty a v neposlední řadě také řemeslnou kvalitu – i když se proti ní někdy sami vymezují. Ostatně stejně jako v jakémkoli jiném volném umění.

Kurátorská práce v oblasti šperku často vyžaduje citlivé vyvažování mezi estetickou hodnotou, řemeslnou kvalitou a konceptuální hloubkou. Jak se ve vašem rozhodování tyto tři roviny promítají a která z nich je pro vás určující?

Přesně tak – hledám rovnováhu mezi všemi těmito rovinami. Nedá se říct, že by jeden aspekt byl určující, ideálně by měly fungovat v určité symbióze. Vždy je důležitá nositelnost, ale zároveň by dílo mělo fungovat i samo o sobě – jako socha.

Jak se podle vašich zkušeností liší recepce českého autorského šperku v zahraničí a doma?

Recepce autorského šperku se v Česku a v zahraničí poměrně výrazně liší. U nás je bohužel často překrýván designem – líbivým, snadno uchopitelným a finančně dostupnějším. Autorský šperk ale funguje jako jakékoli jiné volné umění – vyžaduje určité zamyšlení, kontext a otevřenost diváka. V zahraničí je český šperk velmi dobře přijímán, zejména v evropském prostředí a ve Spojených státech.

Ve vašich projektech hrají důležitou roli také instituce jako Czech Centres. Jak byste popsala jejich význam pro mezinárodní viditelnost českého šperku?

Spolupráce s Českými centry je pro mě v určité fázi naprosto klíčová. Poskytují zázemí a podporu, bez níž by příprava výstavy v zahraničí byla nesrovnatelně složitější. Velmi dobrá byla například spolupráce s Českým centrem v Athénách a dlouhodobě skvěle funguje České centrum v Mnichově, které má na prezentaci českého šperku v zahraničí opravdu velký podíl.

Při prezentaci šperku v galerijním prostoru vzniká specifická kurátorská otázka: jak vystavit objekt, který je primárně určen k nošení na těle. Jaké strategie instalace a prezentace považujete za nejfunkčnější?

Já osobně preferuji jednoduchý minimalistický styl prezentace, aby samotná instalace nepřehlušila umělecký předmět. Ideální je, když si návštěvník může šperk vzít do ruky, zjistit například, že není tak těžký, jak si původně myslel, a případně ho i vyzkoušet. A nedílnou součástí instalace je samozřejmě zrcadlo. Je krásné vidět, jak šperk funguje na těle a v pohybu – to je další dimenze oproti soše.

Jaké tendence nebo posuny v současném šperku považujete v posledních letech za nejzajímavější?

Šperk se v posledních letech více posouvá do veřejného prostoru. Chce komunikovat otevřeněji a intenzivněji navazovat kontakt s okolím. Prvoplánovou zdobnost spíše přenechává designu.

Pokud byste měla formulovat, jakou roli by měl autorský šperk v současné kultuře plnit?

Stejně jako jakékoli jiné umění reflektuje dobu, ve které vzniká – estetiku, společenské otázky, politiku, témata ženských práv nebo práv menšin a komunit. Zároveň se objevují témata jako udržitelnost nebo upcycling materiálů. Přesto ale zůstává důležitý řemeslný aspekt a preciznost – i když se od ní autor může vědomě odklánět.

Je současný umělecký šperk pro každého? Kdo jsou jeho nositelé?

Šperk je ze své podstaty pro každého. Je to skvělý prostředek k vyjádření vlastních názorů a postojů a také způsob, jak začít s někým dalším konverzaci. To je na šperku něco, co mě velmi baví. A to, že existují sběratelé, kteří vytvářejí systematické sbírky a ty pak často končí v mu-zeích, je vlastně příjemný bonus – podobně jako u všech druhů umění.

Šperk bývá často vnímán jen jako doplněk nebo ozdoba. Publikace Šperk a figura však posouvá jeho význam daleko za hranice estetické dekorace a ukazuje, že šperk je médium, které komunikuje, reflektuje a formuje vztah člověka k prostoru, tělu i kultuře.

Právě vydaná kniha vychází ze stejnojmenné výstavy v Uměleckoprůmyslovém museum v Praze, která představuje téměř tři sta exponátů – od pravěkých artefaktů po současné autorské šperky. Výstava umožňuje návštěvníkovi nahlédnout každý detail okem, zatímco publikace jej uchovává ve vzdušné sazbě a současném grafickém designu, který nechává vyznít každý detail a zostřuje pozornost díky technicky dokonalým fotografiím.

Kniha navazuje na již první knižní soubor věnovaný šperkům s lidskou postavou, který UPM vydalo v roce 2023 s názvem Šperk – forma – obsah. Nové vydání rozvíjí tematiku hlouběji, opět s ohledem na sbírkový fond UPM. V publikaci jsou zastoupeny i objekty, které hranici šperku překračují, a přesto jí zůstávají nejblíže – amulety, devoční, funerální či votivní předměty, ale také závěsy a apliky určené pro jiné prostředí než tělesný prostor nositele.

Figura jako klíčový princip

Autorka knihy a kurátorka výstavy, PhDr. Petja Matějovič, Ph.D., staví pojem figura do centra své analýzy. Nejde jen o doslovné zobrazení lidského těla – figura může být abstraktní, fragmentární, někdy jen naznačená. Šperk se tak stává prostředkem, který propojuje materiál, tvar a myšlenku do kompaktního vizuálního vyjádření. Každý exponát otevírá dialog mezi nositelem a dílem, mezi minulostí a přítomností.

Stejně, jako je výstava členěna podle určitých vztahů a témat, přenáší také publikace koncepci výstavy do své struktury: rozděluje šperky do tematických kapitol, jež propojují historické a současné přístupy k figuraci. Zabývá se také specifickými motivy, které se ve šperkařství opakovaně objevují – například medusa, jablko, ale také voda, nebe či země.

Šperk jako aktivní mediátor

Šperk a figura ukazuje, že šperk není pasivní ozdobou, ale aktivním účastníkem vizuální kultury. Každý kus se stává prostředkem vyjadřování identity, kulturního kontextu a osobního prožitku. Figura v šperku může být poetická, kritická, symbolická – vždy však vtahuje diváka i nositele do interakce a interpretace.

Prostor, symbol a tělo

Kniha zdůrazňuje prostorovou a symbolickou dimenzi šperku: jak interaguje s tělem, světlem a okolním prostředím, formuje jeho významovou hloubku. Figurativní kvalita šperku je dynamická – vychází z materiální skutečnosti, ale zároveň odráží kulturní, sociální a estetické kontexty.

Šperk a figura je více než katalog výstavy. Je to koncepční mapa, která umožňuje vidět šperk nejen jako ozdobu, ale jako figuru s vlastním významovým universem. V propojení těla, tvaru a smyslu spočívá jeho největší přínos pro teorii umění i současnou kurátorskou praxi.

Šperk a figura
Petja Matějovič
UPM, 2025,
272 str.