V červnu si připomínáme rok od úmrtí Petra Krále (1941–2020), významného českého básníka, překladatele, esejisty a filmového teoretika.

Myslím, že ve Francii i v Čechách působil Král na své okolí jako cizinec, jako exot, ale ne exot z tropické buše. Nebyl přitažlivý pro hledače přírodních lidských typů, pokud možno nezasažených západní civilizací. Přestože záliba v exotismu patří v moderním umění k velmi rozšířeným, Král k ní netíhnul. Byl utkán z kultury staré Evropy. Předválečná Evropa, zaniklý svět, to byl ztracený domov Petra Krále. Modernista, a zároveň staromilec? To určitě. Pro země, v nichž se vyskytoval, byl vždy ziskem. On totiž v kultuře opravdu Působil: Rozněcoval diskuse, štval, kritizoval, podněcoval, podporoval. Energií, inteligencí, umanutostí a vírou v umění okolí nabíjel. Petr Král nebyl typ přírodní. Ale pokud lidskou kulturu definujeme jako součást přírody, byl to vzácný přírodní úkaz,“ vzpomíná Králova žena Wanda Heinrichová.

Francie, kam Petr Král odešel krátce po srpnu 1968 do exilu a kde strávil bezmála čtyřicet let svého života, se stala jeho adoptivní vlastí a francouzština jeho druhým jazykem. Jako jednomu z mála českých literátů se mu zde dostalo i vysokých literárních ocenění. Koncem března se za podpory Českého literárního centra konal večer organizovaný Českým centrem v Paříži věnovaný vzpomínce na Petra Krále. V červnu tohoto roku vyjde v „jeho“ nakladatelství Obsidiane sbírka Distances s jeho posledními francouzskými básněmi a také speciální číslo revue Secousse s jeho texty a studiemi, vzpomínkami francouzských přátel i jeho ženy Wandy. Přinášíme vám rozhovor s básníkem a redaktorem revue Secousse Gérardem Cartierem.

Petr Král byl velmi plodný autor, na jakou část jeho díla jste se rozhodli v tomto čísle zaměřit? Bude mít francouzský čtenář možnost číst texty, které ještě ve francouzštině nevyšly?
Přirozeně připomínáme zejména jeho básnické dílo, jeho poslední nepublikované básně a několik stran autobiografie, na níž pracoval, než zemřel (přeložil Jean-Gaspard Páleníček). Znovu vydáme také rozhovor, který poskytl při příležitosti vydání poslední sbírky, která vyšla za jeho života. A konečně nám připadá zajímavé připomenout jeho literární činnost v době jeho příchodu do Francie, zvláště „hru otázek“ v souladu s tradicí surrealistických aktivit. Vše je doplněno svědectvím jeho francouzských přátel a poctou jeho manželky Wandy Heinrichové „Ma vie pour un poème“ (Život za báseň). Celek doplňuje sešit fotografií, které pokrývají skoro celý Petrův život.

Jak byl Petr Král vnímán v době svého příjezdu do Francie? Jaký byl vliv francouzské literární scény na jeho dílo v době jeho exilu ve Francii a naopak, jak on ovlivnil francouzské spisovatele ve svém okolí? Bylo něco v pojetí francouzské poezie, co jako tvůrce kritizoval?
Když Petr Král přijel do Francie, po rozdrcení Pražského jara, ověnčený pražskými aktivitami a exilem, velmi rychle navázal vztah s tím, co zbylo ze surrealistické skupiny. Toto přijetí mu umožnilo začlenit se do malého světa spisovatelů, do jedné z jeho složek. V té době byl francouzský literární svět roztříštěný, zuřila zde bitva mezi příznivci různých „avantgard“ a spisovateli, kteří se drželi tradičních koncepcí. V tomto rámci byl vliv bývalých surrealistů slabý; skupina se mimochodem rozpustila v roce 1969, chvíli po Petrově příjezdu. Chápeme, že se Petr nemohl přiklonit ke koncepci poezie, která tu měla navrch: odtržená od života, nezáživná, obrácená k aktu psaní – on, jehož poezie byla živena navštěvováním skutečného světa, města a jeho divů.

Petr Král byl za své básnické dílo odměněn v Čechách i ve Francii. V roce 2019 obdržel Cenu frankofonie, byl jmenován komturem Řádu umění. Je málo básníků, kteří měli nekrolog v deníku Le Monde. Jak Král poznamenal určité prostředí francouzských intelektuálů?
Veřejné uznání, kterému se Petr Král ve Francii těšil, bylo samozřejmě výsledkem kvality jeho díla, pevně zakotveného ve známé literární půdě – v té, která živila surrealismus. Jde také o přirozený vděk Francie spisovateli, který si k vyjádření vybral náš jazyk, jak jej projevujeme jiným zahraničním spisovatelům (například Milanu Kunderovi). Mohli bychom v tom vidět účinek narcistického sebeuspokojení francouzské intelektuální komunity. Zdá se, že jde hlavně o to, že volba francouzštiny renomovanými zahraničními spisovateli uspokojuje univerzalistickou vizi, kterou mají Francouzi o své zemi v návaznosti na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci.

text: Katarína Horňačková

Lucien Zell je básník, spisovatel, hudebník, příležitostný herec. Pochází z Kalifornie, ale posledních 20 let bloudí po světě. Od roku 1998 všechny jeho cesty nakonec končí v Praze. Proč zrovna tady? Na vysvětlenou parafrázuje Nietzscheho: „Když hledám jiný výraz pro tajemství, jediné slovo, které nacházím, je Praha“. I teď se zrovna vrátil z Portugalska, a tak se potkáváme v příjemné kavárně Le Caveau u Jiřího z Poděbrad.

Co tě inspiruje a kde hledáš nové nápady pro svoje knížky?
Někteří lidé jsou vypravěči, ale každý člověk je součástí nějakého příběhu. Ale pravdou je, že něčí příběhy jsou zajímavější než příběhy ostatních. Proč? Myslím si, že to je prostě věc zachování nekonečné zvídavosti k životu a labyrintům jeho přírody a času. Já neustále čtu. Nečtu-li zrovna knihu, tak si čtu samotu v očích kolemjdoucího, jemné verše rytmu padajícího deště nebo divoké obrazce tetování na těle noci. Všechno v tomto životě mluví, a já jsem vlastně jen pouhým překladatelem těchto zapomenutých řečí.

Nápad na mou poslední knihu, román v povídkách Neviditelné bary, jsem dostal v baru Big Lebowski. To je podnik, kde neuvádí ceny nápojů. Zaplatíte tolik, kolik uznáte za vhodné. Přemýšlel jsem zrovna nad úžasnou knihou od Itala Calvina Neviditelná města, kterou tvoří mozaika popisů prapodivných fiktivních měst. A tak jsem si představil všechny možné bary, které by mohly existovat, ale ještě je neotevřeli. Doma jsem napsal první z nich: Bar Ostravada, který je určen pouze lidem s nějakou vadou. Stane se ale natolik populárním, že návštěvníci své vady předstírají, jen aby se dostali dovnitř. Pak následovaly další „neskutečné bary“. Bar Tele, kde servírka s paranormálními schopnostmi ví, co si objednáte dřív, než to stačíte vyslovit, nebo hospodu v hrobce Edgara Allana Poea či Buddha Bar v himalájské jeskyni. Nejprve se Neviditelné bary zdají příliš fantaskní na to, aby existovaly, pak ale pochopíte, že možná přece jen existovat měly.

Domnívám se, že s kreativitou je spojena obrovská odpovědnost. Ne těžkost „zodpovědnosti“, kterou se nám společnost snaží vnutit. Nýbrž „odpovědnost“ jako schopnost odpovědět na skryté kouzlo života, které se nám snaží připomínat Zen a jiné spirituální praktiky. Už to, jak se všichni můžeme podílet na proudění sil, je kouzelné. Moje kniha se stává součástí světa, který popisuje, a proto ho také mění (i kdyby jen malinko). S každou trochou fantazie svět o něco povyroste. A až bude dost velký, tak se do něj teprve vejdou všichni lidi se svými vášněmi, nápady a zvláštnostmi. Fantazie zvětší náš svět natolik, že konečně budeme mít kde létat.

Jsou „Neviditelné bary“ v českém překladu tvou první knihou vydanou v cizím jazyce?
Už mi vyšly dvě sbírky básní v češtině. V obou případech je přeložili mí přátelé. Neviditelné bary jsou mým prvním dílem, kterého se zhostil profesionální překladatel. To je velký krok pro mě a pro mé české čtenáře. Básník Robert Frost poznamenal, že „básnictví je to, co se ztrácí v překladu“. Tento výrok pro mě vyvažuje jeden citát od Tolstého: „Nepřeložit knihu je jako nechat krev proudit jen v jediné části těla.“ Já pevně věřím v překračování všemožných hranic, v univerzalitu všeho živoucího a v cirkulaci osvobozujících myšlenek, které mohou na světlo přivést i naše nejstinnější stránky.

Nejsi jen spisovatelem, ale taky hudebníkem. Co pro tebe znamená hudba? Je to další způsob sebevyjádření?
Hudbu vnímám jako vibraci, rozechvění, které nás vytrhne z našich omezených duševních klecí.

Každá píseň je příběhem, který se učím jeho vyprávěním. Každá píseň je kruhem, který se láme v spirálu tančící z mapy jmen, z mapy ztracených domovů. Člověk setrvává u okraje takové mapy, ale když slyší volání písně, nezdráhá se postavit do jejího středu sama sebe. Protože někdo jiný zazpíval jeho příběh a v tomto skutku komunikace nejsme sami. Donesla se k němu ozvěna a obnovila jeho ztracené světy, jeho ztracený hlas. Dobří hudebníci dokáží posílit naši víru v zázraky.

Moje skupina The Wavemen (folk-rock) teď hibernuje. Není mrtvá, jen čeká na nové energické muzikanty, kteří by ji oživili. V poslední inkarnaci Wavemen nahráli album FALL INTO FLIGHT, pro které hledám vhodné vydavatelství a distribuci. Další projekt (mystic world music) rozjíždím v Portugalsku. Letos budeme nahrávat a čeká nás i série koncertů.

Jako textař jsem složil písně pro Yvonne Sanchez, Debbi, Lenku Dusilovou, Santiaga Ferrieru a Sarah and the Adams. A jsem otevřený další spolupráci, čekající v té divoké a bezbřehé krajině, které říkáme budoucnost.

Když oduševnělá hudba chce cestovat, moje slova a melodie se rády přidají. Jsem vítr. A vítr, ať už vane z knížek nebo písní, všude šíří zárodky kouzel.

Je něco, co bys rád změnil v budoucnosti? Na sobě nebo své tvorbě?
Zapomínáme, že všichni v sobě nosíme roční období. Někteří jsou ztuhlí věčnou zimou. Jiné polapilo svými bezelstnými radostmi nevyspělé jaro, ve kterém je dost tepla na květiny, ale ne na ovoce. Podzimní lidé v sobě nosí moudrost, ale nemají dostatek energie. Vyjadřují ji jen mihotavými záblesky vlastního mizení.

Já jsem člověk léta. Narodil jsem se v Kalifornii, takže slunce svítilo na mě, skrz mě a prozářilo mě do hloubky. Jsem tu, abych svítil lidem, a mými hlavními paprsky jsou slova a písně (i když také fotím a hraji ve filmech). Někteří lidé jsou mnou zaskočeni (hlavně ti zimní). Dokonce mě jednou nařkli z černé magie. Nejzářivější světlo totiž občas působí jako nejhlubší tma – neboť člověka oslepuje.

Narodil jsem se s jednou rukou. To mě navždy poznamenalo. Byl jsem od počátku „jiný“ a nemohl jsem zapadnout, ani kdybych se snažil. Ale tento vnější rozdíl mě přinutil vyvíjet se vnitřně takovým způsobem, ke kterému bych jinak nikdy nedospěl, kdybych byl „normální“. Je to smutné, ale lidé potřebují občas nakopnout. Jinak by navždy zůstali sedět na zadku a nikdy by se neodvážili skočit do neznáma.

Já jsem se ve skoku narodil. A do budoucna bych v tom rád pokračoval. Nechci žádné konkrétní „změny“, jen pokračovat dál a hlouběji na mé vlastní trajektorii. Samozřejmě, bude-li tomu přát Bůh, budu vystupovat pro větší obecenstvo a dostanu více příležitostí k šíření svého díla. Nepovšimnutá duha nemůže být šťastná. ∞


autor: Yana Yushkevich a Maria Belinson

Máte rádi remixy? A už vás někdy napadlo zastavit se a zaposlouchat do bzukotu vlastního nitra? I tak by se dala v jednoduchosti definovat metoda, která se jmenuje „dialogické jednání“. Na DAMU ji vyučuje její autor, pan profesor Ivan Vyskočil – spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog. Letos je mu 84 let. Svou tvorbou ovlivnil Václava Havla, Petra Lébla, Jaroslava Duška a mnohé další to teprve čeká. Ve výčtu cen, které mu byly uděleny, mě asi nejvíc zaujala ta z festivalu Next Wave 2003. Nese název Živoucí poklad.

Na dialogické jednání potřebujete: světlou prostornou místnost, skupinu deseti až patnácti lidí, odpovídající počet židlí, stopky a přející pozornost. Židle jsou v jedné řadě podél zdi. Prostor místnosti vytváří pocit jeviště. Na začátku se určí, jak dlouho bude jednotlivé jednání trvat. Jeden účastník po druhém se pak vystřídá v prostoru pomyslného pódia, kde se odehrává takzvané trapnění. Víte, že druzí vás sledují, ale nenavazujete s nimi kontakt. Jste sami se sebou v takzvané veřejné samotě. Sledujete, co se ve vás odehrává, a snažíte se dát hlas svému vnitřnímu dění. Pro začátečníky jsou optimální dvě minuty nebo o něco méně.

Dá se, pane profesore, dialogické jednání (zkracováno na DJ) jednoduše přiblížit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Ano, dá. Základem je rozpomenout si, jak jsme jako malí objevovali partnerství, nejen s okolím, ale sami se sebou. Když je malé dítě samo, vytváří si partnera, s kterým si hraje, jedná a rozmlouvá. Když lidé dospějí, tuto schopnost většinou zapomenou. My ji v nich oživujeme. Využíváme Stanislavského metodu „veřejné samoty“.

Je třeba dokázat se soustředit, a když jsme něčím zevnitř aktivováni, uvolnit se, pustit vnitřní děj ven, pojmenovat ho a zaujmout k němu postoj. Když zaujímáme postoj, už jsme ten druhý. Jednáme s naším vnitřním partnerem. Víte, v dospělosti si už neumíme hrát… V té původní podobě je schopnost vytvořit si partnera do situace, ve které zrovna jsem, hrou. Děti si na to umí dát čas. Dospělí spěchají. Tím, že spěcháme, přestáváme si všímat, co si říkáme i co říkal ten druhý. Zapomínáme a o hodně přicházíme – o sebepoznání i o sebeodpovědnost (odpovídání sama sobě).

Kolik takových vnitřních partnerů se může v člověku setkat?
Nespočet. Člověku se může objevit jako partner někdo, kdo ho naprosto překvapí! Řeknete si třeba: „Hrome! Není tohle Honza Tropů, spolužák z třetí třídy? Není tohle někdo takový, kdo mi zůstal v mém paměťovém zásobníku? Teď po těch dlouhých letech se mnou jedná. Slyším jeho hlas a uvědomuju si, že chce moji odezvu. Potřebuje moji účast.“

Obvykle míváme jednoho nebo několik stabilních partnerů, ale není řečeno, že se nemůže objevit někdo další. Třeba i velmi zapomenutý z velké dálky. Jde o to dokázat ho vyslovit, najít pro něj situaci, ve které ho poznáme, kde si uvědomíme, co asi od nás chce a proč nás oslovuje. Je to dosti velké dobrodružství. Detektivka. Je otázkou, zda dokážeme najít a identifikovat ten vnitřní hlas – komu patří, kdo to k nám promlouvá a ke komu mluví?

Je pro vás jednodušší se soustředit na svého vnitřního partnera, protože špatně slyšíte?
Máte pravdu, je pro mě jednodušší eliminovat šumy. Zároveň ne vždy se mi podaří najít intenzitu odpovědi. Projev souvisí s kondicí. Záleží na výrazu, nejenom na obsahu slov. Také záleží na tom, jak dalece ve vás to, co přijímáte, doznívá.

Trvá dlouho, než se člověk znovu naučí tyhle věci rozlišovat, vnímat je a hodnotit. Když si znovu začínáme uvědomovat smysl pro výraz, pro jednání slovní i gestické, tak obnova základního vybavení trvá nejméně tři roky (při společném zkoušení jednou týdně).

Dá se tedy říct, že se jedná o něco jako návrat k sobě?
Ano, je to svým způsobem návrat. I jako velcí v sobě můžeme objevit hravé dítě. Akorát jsme někdy hrozný fouňové. Místo abychom si vážili, že jsme ještě zvědaví, citliví a vnímaví, tak to přehlížíme. Jsme sami se sebou spokojení, protože už jsme velcí a zapasovaní do určitého vzorce. Jde o to, se z toho vzorce dostat.

Veřejná samota je pro celý proces náramně důležitá. Ti druzí vaše zkoušení dotují svojí pozorností. Když vám přejí, abyste na něco přišla, vysílají svoje přání. Jejich energie vám dává další důležité impulsy pro vaši citlivost slyšet a vnímat. A když vám ti ostatní nepřejí, tak vám to kazí. Trvá dlouho, než se ti, kteří jsou přítomni a na které za chvíli přijde řada, odnaučí myslet na sebe, co oni udělají, až přijdou na řadu. Škodí i sami sobě. Stejně to neudělají, a když se o to pokusí, bude to špatně zahrané.

Jakým způsobem můžou tuhle metodu využít herci v klasickém herectví?
Jde právě o klasické herectví. Herectví, které se dnes pěstuje, je spotřební a v podstatě vnějškové. Má větší podíl na showbyznysu, ale není v něm ono bytí existenčně ve hře s divákem. Současné herectví, které známe z médií, je ochuzeno o svůj léčivý poznávací účinek. Dramatická hra spočívá v užitečnějších a základnějších událostech než jenom v tom, na něco čumět.

Zaujal mě pojem léčivý účinek – jde o již zmiňovaný návrat k sobě?
Důležitá je i empatie. Stará známá věc je, že empatie je pro člověka léčivá. Radovat se s druhým je dvojnásobná radost a dokázat být smutný s druhým je poloviční smutek. Zdůraznění a odeznění určitých emocí má v prožívání i v tělové souhře veliký význam. To vědí všichni psychoterapeuti, že navodit v osobě, se kterou pracují, rytmus odpovídající prožitku nebo poznání je poloviční úspěch. Víte, někteří tohle vědí a říkají, že DJ je psychoterapie. Bráním se tomu. Účel hru ochuzuje. Hra je nejúčinnější, když ji neužíváte pro něco dalšího. Když si tak hrajete a díky tomu se dozvídáte, na co byste jinak ani nepomysleli. Jde o bytí na příjmu vlastního podvědomí. Díky hře se do vědomí dostává, co by jinak v podvědomí zůstalo. Ne, že by v podvědomí muselo být všechno dobré, ale držíme se názoru, že je potřebné se takto poznat. Říct si, co je dobře a co je pro nás těžko uchopitelné a přijatelné. To jsou hrůzy, co?

Trochu dialogické jednání znám, také sem chodím.
A ke komu chodíte?

Různě. Většinou chodím, když vyučují doktorky Musilová a Křesadlová.
Ano, ty jsou moc šikovné. Víte, já říkám, že není potřeba moc učit. Kdo je naladěn, ten to pozná. Vykládání je zbytečné. Důležité je, aby k tomu lidé sami chtěli dospět a měli tendenci si uvědomovat.

Je v DJ něco, co vás samotného ještě překvapí?
Pořád mě překvapuje. Proto ho učím. Dneska jsem tam měl čtyři lidi. Káťa, Martina, Jaruška a Vladimír. Byli ohromní! Všichni přišli na něco nového. Jaruška – já zíral! Říkal jsem si: „Hrome, co tahle zkušená herečka může ještě objevit?“ A objevila! Přišla si na to, co je to plocha, na které je. Že se dá srolovat, rozrolovat, načechrat… – ohromné! Nebo Kateřina, ta byla znamenitá! Ona se hrozně dlouho nedokázala uvolnit, proto hrozně dlouho dialogické jednání hrála – což není dobré. Tehdy se nic nedozvíte. Dialogické jednání se nesmí hrát, musí se nechat odehrávat. A Kateřina to dlouho neuměla. Proto byla afektovaná a hrozně přeháněla svoji invenci. Postupně zjišťuji, jak je zajímavá, a dokonce krásná ženská. Dokáže být, když se nechá. Ženský se velice často nenechají. A když se nechá, já žasnu! Žasnu, jak je sebevědomá, protože ta, za koho jedná jako půvabná, má kvalitu i pro ni samotnou. Na druhou stranu Vladimír coby mužský, když je v rozpacích, je moc silový. Říkám mu: „Vladimíre, musíme být velice něžní právě proto, že nevíme, jak dál. Počkejme, až přijde další impuls.“

Chtěl bych napsat průvodce, ve kterém bych shrnul, na co je třeba dávat pozor a na co je dobré nespoléhat. Co přivítat, ale nedržet se toho. V pětaosmdesáti bych už snad mohl…

Sepíšete si dárek k narozeninám?
Já nedávám termíny. Když to bude, tak to bude. Přílišná snaha škodí. Proto říkám, že se nesmí moc učit, aby se neškodilo pochopení.

A nemáte náhodou v šuplíku ještě nějakou prózu?
Mě už psaní nebaví. Rád vyprávím příběhy a k tomu potřebuji rezonanční desku publika. Já nevymýšlím, jsem jen přítomen, když si lidi představují.

V určité chvíli zpozorní, a tehdy vím – aha! Tady vede cesta příběhu! A proto už nepíšu, nemám nic v šuplíku. Jen pár útržků, ale ty už do knížek nedám. Ty tam nechám, protože je jim tak dobře.

Kdysi jsem četla vaši knížku „Malý Alenáš“. Všimla jsem si, že vyšla i jako počítačová hra pro děti.
Ano, chlapec Trnků ji vytvořil. On mě tím překvapil. Hromský dílo, na co takoví chlapci nepřijdou. Ptal se mě, jestli může. A já na to: „No bodejť, že můžete. Když si s tím sám hrajete, tak proč byste nemohl?“ Líbilo se mi, jak hezky se nechal inspirovat a jak ve stylu počítačového aparátu všechno domyslel. Moc hezké!

A viděla jste Alenáše, který vyšel v Argu? Tam jistá Klára Popelková z Uherského Hradiště celého Malého Alenáše přepsala a ilustrovala podle svého. Jako knížku si to – (mi to) vydala. Taky jsem jí dal souhlas. Ohromně se mi líbilo, na co všechno Klára přišla, jak si s tím pohrála. Byl jsem potěšen. To jsou momenty, kdy jsem spokojený, že jsem Alenáše napsal. Víte, tak, jak vyšel, původně neměl vůbec vypadat. Je to spíš jevištní záležitost, záznam, jak jsme se Špicnerovou hráli vyprávěné divadlo.

Máte můj obdiv, že i v tak požehnaném věku chodíte sem na DAMU a navíc do třetího patra!
Jsou určité věci, které jsou pro mě důležité, o kterých si myslím, že jsem povinen je dodělávat a kompletovat. Proto jsem tady.

Pane profesore, děkuji za rozhovor a za váš čas.
Prosím, hezky se s vámi povídalo. Víte, oni lidi skutečně vysílají, jde jenom o to, aby se člověk uzpůsobil vnímat. Tak vám děkuji za příjem.