Čím projde taneční soubor za deset let své existence? Jak můžeme najít svoji identitu v globalizovaném světě? Proč se lidstvo tak rádo účastní násilí? Jaké stavy prožívá člověk na konci své cesty? To jsou jen některá témata, se kterými se setkáte na festivalu Česká taneční platforma. Umělci opět ukážou, kolik podob může mít současný tanec a pohybové divadlo. Vzdají hold všem horolezcům, kteří se nevrátili ze svých výprav, a předvedou i tanec bez jediného kroku.

Česká taneční platforma bude i letos přehlídkou toho nejzajímavějšího, co za uplynulý rok na české taneční scéně vzniklo. Celkem jedenáct představení představí nejvýznamnější české soubory jako 420PEOPLE, NANOHACH, Spitfire Company, DOT504 nebo Wariot Ideal. Výrazné zastoupení budou mít i individuální choreografové, například Jiří Bartovanec, Dora Sulženko Hoštová, Martina Hajdyla Lacová a Stano Dobák nebo Lucia Kašiarová.

Mezinárodní odborná porota na závěr vyhlásí vítěze v kategoriích Taneční inscenace roku a Tanečník či Tanečnice roku, bude udělena Cena diváků pro nejoblíbenější představení a mezinárodní porota světelného designu ocení nejlepší práci v oblasti Light designu. Ceny letos budou z dílny umělecké skupiny Posedlí. º


Česká taneční platforma
Praha
9.—12. 4.
Více na webu www.ceskatanecniplatforma.cz.


autor: Hana Čekanová

Režisérka Miřenka Čechová si se svou skupinou tanečnic během zkoušení Krevet à la Indigo kladla zdánlivě nesnadné otázky: Za co by stálo v současné době bojovat? Za co by stálo se obětovat? A žensky si odpovídají: Je nutné se obětovat za práva krevet. Krásná metafora, kterou lze popsat sexuální frustraci, psychickou nevyrovnanost, nesplněné tužby i nikdy nehynoucí sny.

Miřenka Čechová k tomu příznačně dodává: „Naším hlavním tématem, které se prolíná celým představením, je svoboda, ať už tematická, nebo svoboda performera / umělce na scéně. Svoboda, která je spojená s neusměrňovanou fantazií, s odvahou a se samotným šílenstvím. To, co se může zdát jedněm šílené, může pro druhé být vyjádřením bytostné svobody, radosti z existence. Mě osobně pak v odkazu k surrealismu zajímá prostupnost světů, náhled do existencí skrytých pod povrchem. Paradoxně tvar, který vzniká, není zatížen pohledem do prostorů temného nevědomí, nýbrž naopak, je to esence světla, radosti z bytí, humoru a šílenství, jež se zrodily v procesu zkoušení.“

Členové i samotná skupina Spitfire Company procházejí výjimečným obdobím. Miřenka Čechová obdržela jedno z nejdůležitějších amerických uměleckých ocenění, když se její představení umístilo v žebříčku nejlepších tanečních vystoupení roku 2012 (The Best of Dance 2012) deníku Washington Post. Markéta Vacovská získala nominaci na Cenu Thálie, Cenu Divadelních novin za choreografii i cenu Tanečnice roku na Taneční platformě. Spitfire jako celek zazářili na posledním ročníku festivalu Fringe Edinburgh, kde obdrželi Herald Angel Award a nominaci na Total Theatre Award.

Umělecký šéf Spitfire Company a divadelní dramaturg Paláce Akropolis Petr Boháč říká: „Dnešní generace zabývající se fyzickým, tanečním divadlem začíná být ve svém výrazu sebevědomá a díky tomu i dostatečně vyhraněná k předkládání ucelených estetických tvarů a provokativních myšlenek. Všem nám pomáhá konfrontace s evropskou špičkou. Jsem rád, že Spitfire Company v období 2013/14 uvidí diváci v Jihoafrické republice, Anglii, Koreji, Číně, Itálii, Řecku, Španělsku a v dalších zemích.“ º


autor: Petr Boháč

Přehlídka toho nejlepšího z českého současného tance a pohybového divadla proběhne od 11. do 14. dubna nejméně na pěti pražských nezávislých scénách (divadlo Ponec, Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Studio ALTA, Teatro NoD). Během čtyř festivalových dnů se představí zásadní české umělecké skupiny jako 420PEOPLE, DOT504 & Teatr Novogo Fronta, Lenka Vagnerová & Comp., ME–SA, NANOHACH, Spitfire Company, Tantehorse nebo VerTeDance. Svůj autorský projekt také představí Andrea Miltnerová a další.

Festival Česká taneční platforma každoročně uděluje oborové ceny Tanečník / Tanečnice roku, Taneční inscenace roku a Cenu diváka. Účast ve festivalové porotě, která se každoročně skládá z českých a zahraničních osobností současného tance, letos přislíbily např. dlouholetá ředitelka choreografického centra a stejnojmenného festivalu Danse à Lille Catherine Dunoyer de Segonzac nebo umělecká ředitelka Dansmakers Amsterdam Suzy Block. Cenu za světelný design uděluje partner festivalu – Institut Světelného Designu. Hlavní program festivalu doplní doprovodné akce, kde se budou moci diváci osobně setkat s tvůrci a blíže se seznámit se vznikem tvorby projektů současného tance. Taneční představení doplní semináře o choreografii, light design nebo pozdně večerní koncert Lenky Dusilové v Ponci. Vstupenky na všechna festivalová představení je možné zakoupit v divadle Ponec a v předprodejní síti Ticketportal. Festival Česká taneční platforma organizuje občanské sdružení Tanec Praha, provozovatel divadla Ponec a organizátor festivalu TANEC PRAHA.

Kompletní program platformy je k dispozici na www.ceskatanecniplatforma.cz

autor: Zlata Žahourková

Kulisy ze starého, zrezlého kovu a otrhané oděvy možná zastupují naši kolektivní představu světa daleké budoucnosti podporovanou sci-fi filmy. Post-atomový svět se přes sterilní prostředí skleněných hypermoderních budov navrací zpět k materiálnímu prostředí připomínajícímu skládku. V Traffic Dance je „staré železo“ reprezentováno vyřazeným hasičským vozem, na kterém herci vjíždějí do improvizovaného pouličního jeviště, přímo mezi diváky.

Noemova archa
Sochař Lukáš Rais auto upravil a vytvořil z něj mobilní multifunkční scénu vybavenou vším potřebným včetně DJského pultu a dvou souprav bicích. Zároveň jde o variaci Noemovy archy, na které nomádská společnost přeživších kočuje rozpadajícím se světem. Jejich cestu doprovází jak šlágr Beggin’ od Madconu, tak živá hudební performance dvou profesionálních bubeníků a DJe. Nezaostávají ani čtyři herci – kromě tance na všemožných plochách vozu i po celém náměstí také bubnují na nejrůznější objekty a rozhodně by mohli být úspěšnou konkurencí celosvětově známému sboru hráčů na vše, co přijde pod ruku.

Zachraň se před Molochem
Snad nejpůsobivější částí představení je recitace textů Allena Ginsberga ze sbírky Kvílení (Howl) v podání Miřenky Čechové. Hereččin rázný, podmanivý a místy až agitující projev strhuje melodikou hlasu, i když není vždy snadné rozumět slovům. Co vám třeba říká slovo Moloch? Možná si matně vzpomenete na nějaké pohanské božstvo, možná si nic nevybavíte. Naléhavý tón sdělení však plně reflektuje neklid a vyzývá k nesouhlasu s pravidly současného světa. Pod heslem Join the revolution herci ukazují, jak se snaží vzepřít všudypřítomnému tlaku okolního světa. Vyskakují z upraveného hasičského vozu a svůj příběh vypráví kombinací tance, hudby a dramatického umění. Hysterické telefonní hovory, reklamní slogany, hrnoucí se hromady korespondence, tuny novin, letáků a neumlkající informační proud. To vše je ten Ginsbergův strašlivý Moloch, který ovládá svět kolem nás a neustále až k zbláznění našeptává, kam by měly vést naše další kroky. Z multifunkčního hasičského vozu se za extatických rytmů a pronikavé recitace vynořují stohy novin a papírů, které zasypávají celé náměstí, a v poryvech větru se zvedají a víří všude po zemi. Ten vítr sice nebyl domluveným hercem, ale své role se chopil víc než profesionálně.

Pomoct můžete jen sami sobě
Neměli bychom se proměnit ve zvířata a s neproniknutelnými maskami na tvářích sledovat pohyb mediálně koordinovaného stáda – to je to hlavní poselství. Je třeba spálit vše, čím se nás snaží zahlcovat, odhodit tupou poslušnost a smýt ze sebe vše, co nás spoutávalo. Ze své nomádské cestovní lodi, která se díky obrovským hořícím křídlům změnila ve zvláštně plujícího draka, se herci rozhlížejí po diváckých tvářích a cestují k novým horizontům, na kterých dalším lidem ukáží, jak se zbavit Molocha. Závěrečná slova mohou být otřepanou frází, v kontextu jsou však pronikavým sdělením, které nelze jen tak přejít: „Remeber you are human and only you can free yourself. No one else can do it for you.“

Spontánní a lidský příběh
Spitfire Company ve své hodinové hře vypráví příběh, který možná neslyšíme poprvé – rozhodně však podávají jedno z nejzajímavějších a nejoriginálnějších zpracování. Je jim vlastní spontánnost a lehkomyslnost pouličního happeningu, který pojímají s divadelní propracovaností. Jejich hudební a taneční show nechybí obsah ani hloubka, jež jsou pouze dodatečně podkresleny důmyslností a chytlavostí provedení. Traffic Dance je prostě… takové lidské.

Petr Boháč je uměleckým šéfem divadelního souboru Spitfire Company a krom jiného i dramaturgem festivalu Za dveřmi je Nultý bod. Ten startuje v pondělí 18. července na Staroměstském náměstí a během sedmí dní přiveze na pražské ulice i do divadel více než 25 představení z jedenácti zemí. O tom co stálo za zrodem unikátního festivalu i o roli divadla ve veřejném prostoru jsem si povídali právě s ním.

Festival dospěl do věku čtyř let, ale už dříve se sbližoval s festivalem Za dveřmi. Proč jste se rozhodli oba dva projekty propojit?
Pouliční divadlo s fyzickým divadlem mají k sobě hodně blízko, takže propojení je přirozené vyústění již započaté cesty, která začala u Nultého bodu a Za dveřmi někdy před dvěma lety. Osobně nemám rád adjektiva jako alternativní nebo nezávislé, ale když odhlédneme od těchto nálepek, uvidíme divadelní tvůrce pracující s jinou poetikou, tělesností, vizuálnem a vztahem mezi mluvou a tichem. V podstatě jde o něco jiného: zasáhnout diváka jinými prostředky než je zvyklý a díky tomu s ním vést jiný rozhovor.

Jakou společenskou důležitost má pro vás pouliční divadlo či obecně umění ve veřejném prostoru? A jak se daří překonávat bariéry, které určitě někteří diváci na ulici mají?
Divadlo podle mého mínění si nemůže, ba nesmí nárokovat společenskou důležitost. Ten vztah musí být opačný. Společnost musí dojít k tomu, že divadlo může pro ni přinést nějaké hodnoty, jež jsou pro ni důležité. Jsem skeptik, takže žádná společnost v současné době neexistuje a jedině jedinec se může nadchnout a zakusit cosi jedinečného a neopakovatelného. Ale znovu může nadejít čas, kdy divadlu bude umožněno mít společenskou důležitost. Ale žádná katastrofa bohudík (bohužel) se neblíží.

Na co v programu se vy osobně nejvíce těšíte?
Samozřejmě na Nolu Rae a ruskou skupinu BlackSKYWhite. Ale mým černým koněm budou The Bladder Cirkus Company. Jsem zvědav, jak zvládnou T. Bernharda v klaunském pojetí. Bude to událost, protože toto představení po několika letech znovu připravili speciálně pro Nultý bod. Oni chtěli přivést jinou, novější hru, ale mě do dramaturgie zapadala právě Musical Catastrophe. Po několika týdnech mailové komunikace nakonec souhlasili. Asi když se dozvěděli, že vystoupí Nola Rae, Paolo Nani a BlackSKYWhite.

Podtitul akce zní Jiný festival, nové divadlo – co se skrývá pod tímto krédem?
To je takový můj vnitřní řev motýla. Ten slogan je jednoduchý, přesný a dostatečné klišé, aby si to všichni zapamatovali (směje se).

Jak je akce jako je festival Za dveřmi je Nultý bod dlouhodobě udržitelná? Daří se shánět prostředky, partnery?
Pokud vydržím já a několik mých spolupracovníku pracovat 12 hodin denně ještě několik let, tak je Nultý bod dlouhodobě udržitelný. Jinak kvalita programu, kterou jsme nastavili, vzhledem k obdrženým dotacím je v budoucích ročnících takřka neudržitelná. Ale možná se stane zázrak. V divadle na ulici i mezi klauny se dost často zázraky dějí.

autor: Adam Ondráček

Milý Filipe
Jeden muž, dvě ženy a klasická zápletka – milostný trojúhelník. Do zdánlivě spokojeného života Josefíny a Filipa vtrhne živočišná Miriam. Filip ji nechce ani vidět. Aby se Miriam zbavila zakřiknuté Josefíny, daruje jí gramofonovou desku. Josefína se nechá unášet rytmem tanga a mezitím si Miriam vyřizuje staré účty. Rozhodla se dosáhnout svého, ale tak, jak je náruživá, je Filip chladný a agresivní. Netrvá to však věčně. Jejich role se prohodily, jen Josefína pořád sedí v koutě. Zdání klame, ona všechno vidí. Najednou Josefína řekne: „Já existuju! Jsem skutečná! A proto můžu klidně odejít a vy si tu dělejte, co chcete.“ Jenže ona neodejde, Miriam je ta, pro kterou tu není místo. Odejde, neztrácí se však z jejich životů. Sice umírá, ale napsala stovky dopisů pro Josefínu, aby je Filip postupně své ženě dával. Miriam tu zůstane navždy s nimi.

Vyšinuté obě
Tichá, zakřiknutá Josefína se v ničem nepodobá vášnivé a drzé Miriam. Na první pohled se zdá, že se jedná o jednoduchý kontrast mezi podváděnou puťkou a femme fatale. Jenže s Josefínou něco není v pořádku. Její krkolomné pohyby a nesmyslná slova se opakují ve smyčkách, ze kterých se samotná hrdinka nemůže dostat ven. Je šílená nebo je jen výjimečná?

Při tvorbě postavy Josefíny se autoři zaměřili na lidi s Aspergerovým syndromem, který mistrně předvedla herečka Miřenka Čechová, která zahrála Josefínu. Markéta Vacovská, která hraje Miriam, je ponořená do role celou duší a tělem. Je vášnivá, hravá a děsivá. Po nějakém čase však začne být otravná, jelikož ji nejde přehlédnout – její vyplazený jazyk je všude. Její náruživost se sice s žádnou psychickou poruchou neslučuje, ale divákovi se zdá, že Miriam je ta, se kterou není něco v pořádku.

Choreografie vs. video
Spitfire Company vytěžili mnoho ze spolupráce s různými hosty. Jiří Pokorný z Nederlands Dance Theatre pro ně připravil mnohostrannou choreografii, ve které nechybělo vášnivé tango, nepřirozené pohyby ani kontaktní tanec. Všechny složky pohybové části představení se vzájemně harmonicky doplňovaly a výborně charakterizovaly postavy a jejich vzájemné vztahy. Velkým pomocníkem choreografovi bylo tango složené Janem Kučerou ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Škoda světelného designu, který se snažil být originální a výrazný za každou cenu a tudíž často nedával prostor samotným hercům. Video Michala Kubička promítané na podlahu zbytečně odvádělo pozornost od tanečníků a jeho pestrost vyvolávala nepříjemný pocit nepořádku na scéně. Tanečníci s videem skoro nepracovali, jen ho nechávali na sebe svítit, což ukazuje zbytečnost animace na pódiu. K dotvoření atmosféry by postačila obyčejná divadelní světla.