„Kolem půl desátý večer se doplazíme do krásný restaurace na večeři a rovnou si dáváme kafe, protože z Amsterdamu pokračujeme dál a ráno chcem být v Berlíně. Ten je posledním místem našeho ojrotripu. Tady, poprvý za výlet, přespíme v postelích – bydlíme totiž u známých. Dělají nám výborný snídaně, obědy, navigují, starají se o nás a vůbec. A skoro se blížíme k hlavnímu cíli výletu – berlínským uměleckým domům.

Prohlížim si mapu a značim na ní body, kde bydlíme a kam chci dojít. Z Uhlandstraße je to do Oranienburger Straße nejmíň hodina a půl rozvětveným metrem. Venku prší, poprvý za tu dobu, co jsme na cestě. Tak to vezmem autem. Tam domýšlím, kudy ještě Berlín projedeme. Vzhledem k jeho historii je složitý vymyslet trasu. Většina měst má jedno historické centrum, pár turistických bodů. Tohle město ne.

O rozpolceném Berlíně musíte něco vědět, aby pro vás výlet měl smysl, proto si raději necháme poradit, sami bychom akorát bloudili a neviděli nic.

Do Oranienburger Straße dojíždíme kolem pátý večer. Tacheles poznám na první pohled – zaprvý jsem viděla spoustu fotek, zadruhý je to jediný pokreslený a poničený dům v okolí. Kolem vysedává parta Němců a krom nich i spousta turistů s fotoaparáty, což mě trochu překvapí.

Vejdete-li do Tacheles, vejdete do smradu moči a do špíny. Pětipatrová budova, pomalovaný zdi odshora dolu. Trochu mě mrazí, ale jdu po schodech do prvního patra, odkud se výhled úplně změní. Chodba squatu působí jako hezká galerie, spousta dveří vede do spousty dílen umělců, kteří tu přímo před vašima očima tvoří a prezentují svá díla. Na stěnách jsou nápisy „no photo – no problem“, ale jeden z umělců, se kterým se lámanou němčinou bavím a který mě místy provádí, si všimne mého fotoaparátu zavěšeného přes rameno a říká mi, ať si to nafotím.

Poslechnu ho a fotim. Procházim budovou a je tam strašně moc inspirace. Spousta nápadů, úplně jiný Berlín a místo, co mi v Praze tak trochu chybí.

Líbí se mi čim dál tim víc, jdu už sama do druhýho patra, postupně si prohlížim všechno, co se tam za tu dobu vytvořilo. Jsou tam krásný věci, některým nerozumim, některý jsou mi naopak vcelku blízko. Chodí tu krom mne dost lidí, někteří si kupují obrazy, jiní trička, další přispívají do kasičky řízeni heslem „I support Tacheles“ všude na stěnách.

Projít domem mi trvá přes hodinu. Venkovní prostory jsou výstavou děl z metalu. Výhled z okna v Tacheles je promyšlený, budovy okolo jsou pokrytý street artem různých autorů. Odcházim až večer, obohacená množstvím internetových adres, co mi umělci dali, a nápadů, co mi předali taky oni, akorát mlčky.

Zanedlouho Berlín opouštíme. Zpátky směr Praha jedem s nohou co nejvíc na plynu, unavení, ale spokojení. Ojrotrip končí a vlastně skoro hned doufám, že nějaký zas brzo bude. Improvizovaný výlet se povedl. A líbil. I Kerouacovi by se líbil.“

Hodně se změnilo
Chvíli to trvalo, ale našla jsem sešit s poznámkama z loňskýho ojrotripu – výletu, na kterym jsem poprvý v životě viděla Tacheles.

Původně obchodní dům (1909–1914), později Dům techniky (od 1928), od počátku 30. let sídlo SS. Za druhé světové války byla budova rozbombardována a roku 1990 se sem nastěhovali umělci. Zachránili tak dům před plánovanou demolicí. Postupně místo předělávali, dvaadvacet let se tu tvořilo.

Od tý doby, co jsem tam poprvý vešla, se toho stalo hodně. Roku 2008 zkrachoval majitel – Fundus-Gruppe – a umělecký squat přešel do správy HSH Nordbank, která se poslední čtyři roky snažila umělce vystěhovat. Psalo se, že v centru města něco takového nemá co dělat. Psaly se ale taky články, že Berlín ztratí svou uměleckou duši, která denně lákala stovky návštěvníků. Že je Tacheles kulturní památka.

A byla. Dokud se čtvrtého září nevystěhovali i ti poslední umělci a dokud z jejich úst nepadla věta: „Ustupujeme moci“.

Vyklizení a předání prostor proběhlo mírumilovně. Doprovázely je symbolické protesty a umělecké performance, zinscenován byl smuteční pochod za squat, hudebníci vyhrávali.

A co bude dál?
Tacheles byl klubem, kavárnou, galerií, místem střetu subkultur. Byl inspirací. Politici tvrdí, že uměleckým centrem zůstane, otázkou je, za jakou cenu a jak drahým. Skupina bývalých squatterů plánuje zřídit „exilový Tacheles“ v berlínské čtvrti Neukölln v klubu Cube, 14. září tam měla být zahajovací party. Pouze několik málo umělců chce podniknout další právnické kroky. Všichni ale svorně vyžadují odstoupení berlínského starosty Klause Wowereita a státního tajemníka pro kulturu André Schmitze z funkcí. Své pokračování našel umělecký dům ve virtuální podobě – umělci společně s programátory vytvořili online 3D galerii (http://art-center-tacheles-berlin.berlinin3d.com/). Jako avatar postavička můžete procházet domem i okolím, zúčastňovat se koncertů, výstav, party a jiných událostí, a dokonce si popovídat (tedy zachatovat) s ostatními návštěvníky. Nápad zajímavý, útěcha mizerná. Kéž by se půda klubu Cube ukázala umělecky úrodnou!

autorky: Seda Dzholdosheva, Martina Lupínková

Jak žijí holandští squatteři ve stínu zákona o zákazu squattování? Překvapivě v pohodě.

Ticho po pěšině nebo ticho před bouří
Tak by se dala charakterizovat situace rozsáhlé squatterské subkultury kolem Amsterdamu. Ačkoliv je jednou nohou v ilegalitě, na jejím životním stylu to, zdá se, nic nemění.

ADM je nejspíš největší osquattovaný objekt v Holandsku. Hlavní budova je třípatrová, v přízemí je velká montážní hala plná dodávek, pojízdných i nepojízdných. Kolem se rozprostírá pozemek a doky, ve kterých kotví odhadem třicet lodí a hausbótů. Po celém pozemku parkují obytná auta a dřevěné maringotky, některé pouze projíždějí, některé již zapadly do travnaté půdy a jejich obyvatelé kolem nich vysázeli zahrádky.

„Je to takovej vesnickej způsob života,“ komentuje náš průvodce, jeden z několika málo Čechů, kteří tu žijí. „Všichni se tu znají, vaří si dohromady jídlo, chodí k sobě navzájem na kafe. Když někdo něco potřebuje, prostě houkne a kdo má zrovna čas a sílu, tak mu pomůže.“

Bez práce nejsou lahváče
Kdo si myslí, že squatteři tohle všechno dostali bez hnutí prstem a zadarmo, je na omylu. Prohlížím si výstavu černobílých fotek v hlavní budově a nestačím se divit. Na stěně tu visí zdokumentovaný začátek ADM a jeho prvních obyvatel. Kromě hlavní budovy tu není nic, jen pustá suchá pláň bez stromů. Doky byly v dezolátním stavu. Na fotkách vidím jejich postupnou rekonstrukci, osidlování pustiny kolem, stovky hodin hrabání se v hlíně, aby z kamenité půdy něco vzešlo. Fotky nejsou nijak vyumělkované, evidentně prostě někdo chodil a starým analogem dokumentoval dění kolem sebe. A právě tahle nenucenost a mírná patina stáří vytvořila iluzi skutečného rodinného alba.

„That was fifteen years ago.“ Říká hrdě asi padesátiletá Miriam a zároveň mě žene z chodby, protože prý zrovna vytřela a já jí tam tahám bahno.

Pochopila jsem, že squatteři rozlišují práci a „práci“. Jedna věc je práce pro sebe a pro komunitu, udržování domova v pořádku, opravování dodávek, práce pro sousedy, stavění neuvěřitelných DIY skulptur ze starého šrotu, pěstování zeleniny, marihuany… Když jsem se však našeho českého známého zeptala, jestli zítra vstává brzo, protože „jde do práce“, podíval se na mě asi jako kdybych ho nějak obzvlášť nechutně urazila.

Militantní vegetariáni
Stejně pohrdavě jako na práci pro systém se místní tváří na konzumaci masa. Svět za bránou squattu je přísně vegetariánský a výjimku mají jen psí a kočičí obyvatelé. S pluralitou názorů a svobodou se v tomto případě můžete jít bodnout, s masem prostě někam zalezte a pečlivě zahlaďte stopy.

Oblíbeným způsobem získávání jídla je „damstrování“, tedy sbírání potravin z kontejnerů u obchodních domů. Neplést s vybíráním popelnic praktikované českými bezdomovci. Holandsko je přeci jen bohatá země a drtivá většina obchodních řetězců vyhazuje zboží dávno před vypršením lhůty pro zpracování prostě jen proto, že jim už přivezli nové a čerstvější.

Budoucnost patří slušným squatterům
„Jak to tedy vypadá s holandskou komunitou?“ Ptali jsme se den před našim odjezdem při posezení u zahradního baru v ADM. „Kdo ví,“ odtušil náš průvodce, „zatím po nás nikdo nic nechtěl a nikdo nás nevyháněl. Příští tejden je festival u příležitosti osquattování vesničky v Belgii. Byla přímo u letiště a ten kravál místní vyhnal. Letovou trasu pak zrušili, ale vesnice zůstala vybydlená. Tak ji půjdeme legálně osquattovat.“ Trochu překvapeně jsem se ho zeptala, jak probíhá legální squattování. „Musíš mít „squattset“, to znamená stůl, židli a postel. Pak hodíš na dveře zámek, sedneš si ke stolu a zavoláš na sebe policajty. Ti přijedou, zaklepou, zapíšou si tě a squatt je tvůj.“

Trochu cynicky jsem se zamyslela nad tím, kolik kopanců by utržil takový slušný legální squatter v Čechách.

Holanďané se zkrátka mají pořád dobře. Cestou zpátky jsme se zastavili i ve vile Friekens, kde jsme byli na návštěvě minule. Tady všichni seděli na zahradě u velké promítačky, sledovali rozhodující zápas mezi Holandskem a Španělskem a grilovali lilky. Narozdíl od mizerné situace v Čechách tady zůstalo vše při starém.

1947
První obyvatelé se nelegálně stěhují do „města duchů“, které jeho obyvatelé opustili pod delší jak tisícileté historii z důvodu častých zemětřesení. Bussana Vecchia, jiným jménem The International Artists Village, je od 60. let kulturním centrem a v posledních letech i turistickou atrakcí.

60. léta
V Itálii se objevují autonomisté, členové levicového hnutí. Šíří se do Francie, Německa, Řecka i Ruska. Stoupenci se často řadí i do anarchistických skupin, vyznávají socialismus či komunistické ideály. Autonomistickými ideály se inspirovala i většina squatterů.

1969
Počátek obývání domu, který se později proslavil jako St Agnes’ Place. Jeho obyvateli se stalo mnoho rodin, součástí byl i rastafariánský chrám. Vyklizen v roce 2005, vzhledem ke změně legislativy, a do 24 hodin byla zahájena demolice objektu.

1971
Rok založení Christianie, Fristaden Christiania, svobodného města v městě Kodani, na území bývalých kasáren. Počet obyvatel 850-900. Vlivem sjednocování evropských legislativ je v posledních letech autonomie Christianie velmi diskutována.

1988
Majitelé opouštějí prvorepublikovou vilu v Tróji, která se později stane nejstarším a nejdéle žijícím pražským squatem. Jméno Milada nesl dům od svého počátku. Dnes je objekt po zásahu policejních jednotek částečně zdemolován a chátrá, obyvatelé byli přestěhování do zpola opuštěného domu v Truhlářské ulici.

1990
Mírumilovné obsazení nejstaršího řeckého squatu, Villa Amalias. Několikrát vyklizen policií, nicméně vždy znovu obydlen a žije i dnes. Na jeho stěnách můžete najít i Hérodotův výrok „“Ούτε γαρ άρχειν, ούτε άρχεσθαι εθέλω“ (Nechci vládnout, ani být ovládán).

1995
Založen nejstarší polský squat Rozbrat v Poznani. Funguje dodnes a stal se významným kulturním centrem města – a stejně tak i politickým. Letos slaví 15. let své existence.

Cybersquatting
Vycházející z negativního obrazu squatterů na veřejnosti, cybersquatting označuje obsazení domény známého jména (či jeho derivátu – pak se jedná o Typosquatting) pro budoucí profit. Taková strategie je v přímém rozporu se zásadami klasického squattingu.

Skoro by se mohlo zdát, že hon na squattery se stal módou v celé Evropě. Dne 15. 10. prosadila pravice a křesťanští demokraté zákaz squattingu v té nejnepravděpodobnější zemi – v Holandsku.

Squatting jako řešení

Doposud zde zabydlování prázdných a opuštěných domů nebylo bráno jako problém, ale jako řešení. Řešení nedostatku bytů, kdy lidé trávili roky na čekacích listinách, aby získali bydlení za přijatelnou cenu (až 12 let v Amsterdamu a 4 roky v menších městech). Squattting, přebývání v obytných dodávkách, maringotkách…, to vše bylo bráno jako součást koloritu liberální země. Domy se neměnily ve skládky a nechátraly, naopak se z nich stávala útulná bydliště i centra kultury mnohdy spolupracující s městem. Možná proto se proti tomuto nesmyslnému zákonu ohradili nejen samotní squatteři, ale i organizace pro ochranu památek, městské úřady a velké množství občanů. Rozhodně však nikdo nevěří, že by s tímto zákonem squatting v Holandsku opravdu definitivně skončil. „Nood breekt wet“ ozvalo se od Holanďanů – je nutné porušit zákon, takže ho porušovat budeme.

V den hlasování se kolem 300 příznivců squattingu usadilo na náměstí před budovou parlamentu. Rozbili stany, stánky s jídlem, pouliční divadlo, a čekali na rozhodnutí. Neuspěli. Druhý den jich bylo kolem stovky zatčeno při demonstraci v centru Amsterdamu.

Squatting by měl být nelegální od roku 2010, trestem za pokus o vniknutí do neobydlené budovy by měly být velmi vysoké pokuty či dokonce až 2 roky vězení. Holandské skupiny podporující squaty se pokouší zorganizovat přes internet celoevropské protesty před budovami holandského velvyslanectví (http://325.nostate.net).

Holandsko zblízka

Naše terénní redakční skupina se vydala zjistit něco o amsterdamských squatech v reálu (ve skutečnosti). Týden jsme strávili ve vile Friekls, kam jsme se dostavili předem ohlášeni, kontakt jsme získali přes známost. Místní jsou sice nadmíru přátelští a pohostinní, ale věřím, že pokud by se jim na dvoře zničeho nic objevila dodávka plná lidí, uvítal by je nejspíš puštěný pes. Při prohlídce našeho „guest house“ jsem si nemohla nevzpomenout na výstup starosty městské části Praha 7, když procházel vyklizenou Miladou a štítivě komentoval nepořádek, špínu a hnijící maso. Zde by si ani neškrtnul. Ve třech velkých místnostech domu pro hosty byl kulečník, dvě sedací soupravy, vybavená kuchyňská linka, teplá sprcha a několik postelí – těm jediným jsme nevěřili, kvůli psům, kteří se váleli v četných dekách a matracích. Sice se tu netopilo a uklizeno také zrovna nebylo, ale když přihlédnu k faktu, že v této budově nikdo nastálo nebydlí, je jen o stupínek horší, než běžná ubytovna.

Hned vedle “guest house“ stála mnohem větší budova, kde bydleli samotní squatteři. Ani po týdnu jsem nedokázala přesně určit, kolik jich přibližně bylo, ale jejich úroveň bydlení by se mohla v klidu měřit s jakýmkoliv studentským bytem. Teplá voda, elektřina, topení, každý měl svůj (více či méně) uklizený pokoj a po večerech se scházeli u kulečníku v jakési „společenské místnosti“. Pro soužití existují přesná pravidla, mimo jiné to, že elektřina, voda a teplo se platí rovným dílem, že nesmíte dělat hluk kvůli sousedům, že se každý musí postarat, aby jeho pes neobtěžoval okolí…

Na rozsáhlém pozemku kolem budov stálo kolem dvaceti obytných dodávek a karavanů, zřejmě travelleři, kteří se sem přijeli usadit na zimu. Národností bylo bezpočet, hned zpočátku jsem se dala do řeči s naší krajankou Silvií, která do Amsterdamu přišla z Irska. Tvářila se dost posmutněle, když jsem zavedla rozhovor na téma vyklízení místních squatů.

„Vila Friekls by se měla údajně vyklidit do konce roku 2010, většina místních je rozhodnutá zůstat až do konce a pak buď zakládat jiné squaty v Amsterdamu nebo se přesunout do Barcelony. Já asi půjdu s nimi, nechci se vracet do Prahy,“ prohlásila.

Kulečník, punk, umění a ohleduplnost

Kromě vily jsme navštívili také mnohem větší a proslulejší squat ADM – doky, kde se každoročně koná hudební a streetartová akce Robodock. Za povšimnutí stojí, že i kdyby doky byly vyklizeny, tento festival zůstane, neboť je částečně pod záštitou města.

Nyní tedy Holandsko čeká, zda budou zastupitelstva jednotlivých měst shovívavá či nikoliv, a jak přísně budou squattery stíhat. Stále však mám před očima našeho hostitele Arnolda, který nám úzkostlivě připomínal, ať nerušíme sousedy, rozpis úklidů vyvěšený na chodbě, neuvěřitelné DIY sochy a performance v docích, atmosféru studentských kolejí při pátečním kulečníku… Trestat tyto lidi za jejich styl života se mi zdá být přinejmenším směšné. Pestrost, rozmanitost a hlavně funkčnost holandské komunity mě nadchla. V porovnání s ní byla vila Milada na dobré cestě, ale ztráta kulturního zázemí po jejím vyklizení nedosahuje zdaleka takových rozměrů, jako by tomu bylo tady.

Zbývá doufat v soudnost úřadů, v nezlomnost lidí, v kreativitu nápadů a přinejhorším doufat v Barcelonu, kam většina vystěhovaných squatterů upírá své zraky.