Netřeba detailně rozebírat kauzu Klinika a nosit tak dříví do lesa. Během deseti dnů působení tohoto pražského sociálně-kulturního centra se o medializaci zasloužily samy okolnosti. Samozřejmě – ty by nevznikly bez akce a reakce.

Neformální občanská iniciativa několika desítek lidí z oblasti akademické a neziskové sféry, občanského aktivismu a alternativní a autonomní kultury objednala kontejner a uklidila pět let prázdný objekt bývalé žižkovské polikliniky v Jeseniově ulici od nebezpečného odpadu. Prostor zkultivovali. A 29. 11. následně obsadili. Zabrali jej pro účely zřízení autonomního kulturního sociálního centra, které slibovalo kulturu každý den. Od zahájení Sousedskou slavností ve středu 3. 12. několik takových dnů, včetně nocí, proběhlo, a ten desátý přišli kultivovat těžkooděnci. A rovnou ranami do hlavy.

Bij a bij ho do hlavy
Se svobodnými lidmi se opravdu jedná pěstmi? Iniciativa Klinika měla od svého vzniku množství podporovatelů – dalších akademiků či lidí, kteří mají zájem vytvářet hodnoty odlišné od těch mainstreamových. Kteří chtějí vzdělávat a předávat určité hodnoty nehledě na ty cenové. Klinika chtěla nabízet nízkoprahovou kulturu založenou na DIY – tedy být soběstačná a autonomní, fungující na bázi dobrovolnosti jednotlivců. Prostor v Jeseniově ulici je majetkem státu, který budovu nijak nevyužíval, a není těžké domyslet si, jakým nejrůznějším aktivitám mohl takový prázdný objekt, který navíc nebyl dostatečně zabezpečen proti vniknutí dovnitř, sloužit za útočiště. V prvotním oparu pomáhání a chránění byli zástupci Policie ČR potěšeni, že iniciativa z vlastní invence uklízí objekt. Netrvalo ale dlouho a přišla ultimáta a termíny pro jeho opuštění. Následovala demonstrace pro zachování Kliniky, která byla podpořena bezmála tisíci lidmi. Takové množství už ukazuje společnosti zrcadlo poměrně veliké s jasným odrazem – o tuto podobu kultury je v naší zemi zájem; co více, je potřebná. Paradoxní je, že vzbuzuje takové nepochopení hlavně v Praze. Podobná autonomní centra fungují v dalších městech České republiky, ale Praha je zřejmě svým přístupem k nim stát ve státě. Podobným, poměrně atraktivním centrem i z hlediska turistického zájmu je squat Køpi 137 fungující v centru Berlína, jehož historie sahá už k začátku devadesátých let.

Svoboda je rozmanitost
Nepodporuji squatterství, podporuji rozmanitost společnosti, která vždy měla svou šíři. Kultura se nedá programově usměrnit nebo redukovat pouze na její libou formu, jež je někým vyhodnocena. Kultura je vytvářena sama sebou. Když bude potlačována, společnosti budou chybět její různorodé podoby, které se navzájem vymezují, ale i doplňují. Utváří celek. Každá individuální kultura může paralelně fungovat s další, když do ní nebude tou odlišnou zasahováno. V nutnosti měnit zaniká svoboda. O svobodu jsme bojovali, a teď s ní neumíme nakládat. Kultura není nemoc, která potřebuje léčit. Léčit potřebuje strach a předsudky. Proto by Kliniku měla společnost podpořit. ∞

Do It Yourself, neboli česky udělej si sám. Není to organizace ani konkrétní hnutí, je to životní styl lidí, kterým se nelíbí způsob, jak se dělají věci na světě, a proto je dělají po svém.

Idea karnevalu se zrodila v roce 2003, vybojovala si oficiální povolení města a od té doby se z ní stala každoroční oslava konce léta v ulicích. Lidé si vyrábí kostýmy, masky, ale i různé pohyblivé skulptury, povozy, chodí na chůdách, jezdí na kolech, bruslích, koloběžkách, popelnicích a vsadila bych se, že loni jsem zahlédla i hrdinu, co tu dlouhou trasu šlapal na lyžích. Fantazii a tvořivosti se prostě meze nekladou, protože jak se píše na oficiálních stránkách karnevalu, svoboda je především neomezená možnost sebevyjádření.

Barevné ulice i techno na Staromáku
V průvodu tradičně jezdí několik soundystémů v dodávkách, které se starají o hudební produkci skládající se hlavně z elektroniky, reggae nebo punku. Organizátoři rovněž dostali povolení k několika zastávkám v centru města a věřte mi – hodinová freeparty plná neuvěřitelně namaskovaných dupajících tvorů je například na Staroměstském náměstí skutečně drsný pohled. Hlavně pro japonské turisty.

Závažnější zranění nebo konflikty s policií nejsou zvykem a odpadky (stejně jako příliš unavení účastníci) se sbírají už cestou. A jelikož je karneval v sobotu, afterparties až do rána se konají vždy hned v několika spřátelených klubech.

Chodící kamery i tajní policisti
V průběhu let vystřídal karneval několik oficiálních témat, kterých se samozřejmě zdaleka všichni nemuseli držet. Šlo spíš o upozornění na konkrétní problémy, které dávaly celé akci náboj demonstrace – například téma roku 2008 „Svoboda místo strachu“ měla varovat společnost před stále se zvyšující mírou kontroly veřejných prostor a zásahů do soukromí jedince. V průvodu se pak vyrojilo množství pochodujících obřích kamer, televizí, policistů, politiků nebo lidé v igelitovém oblečení, kteří „nemají co skrývat“. A kdo nestihl vyrobit masku, ten aspoň dostal na záda ceduli „TAJNEJ“.

Armáda rozzlobených squatterů
V minulém roce se akce pořádala pod hlavičkou Týdne nepřizpůsobivosti, squatterské iniciativy, která vznikla jako reakce na vyklizení Milady. Nad tím si zamnuli ruce internetoví pisálci i některé televizní stanice a začali děsit veřejnost prohlášeními jako „Prahou demonstrovalo tři tisíce squatterů“. Zábavné, vzhledem k tomu, že žít jich v Praze skutečně takové množství, tak by každý z dotyčných novinářů musel mít minimálně jednoho schovaného ve sklepě.

Letos je tedy v myšlence karnevalu opět více streetparty a méně demonstrace, jde především o radost z tvorby a vizuální vyjádření jedince. Organizátoři nejspíš určí více různých témat a námětů pro masky. Prozatím je datum určeno na 9. října, aktuální info hledejte na http://www.csaf.cz/akcie.php?id=1630 a už můžete začít přemýšlet, jestli půjdete za vodovod nebo fialovou mrkev.

Jak žijí holandští squatteři ve stínu zákona o zákazu squattování? Překvapivě v pohodě.

Ticho po pěšině nebo ticho před bouří
Tak by se dala charakterizovat situace rozsáhlé squatterské subkultury kolem Amsterdamu. Ačkoliv je jednou nohou v ilegalitě, na jejím životním stylu to, zdá se, nic nemění.

ADM je nejspíš největší osquattovaný objekt v Holandsku. Hlavní budova je třípatrová, v přízemí je velká montážní hala plná dodávek, pojízdných i nepojízdných. Kolem se rozprostírá pozemek a doky, ve kterých kotví odhadem třicet lodí a hausbótů. Po celém pozemku parkují obytná auta a dřevěné maringotky, některé pouze projíždějí, některé již zapadly do travnaté půdy a jejich obyvatelé kolem nich vysázeli zahrádky.

„Je to takovej vesnickej způsob života,“ komentuje náš průvodce, jeden z několika málo Čechů, kteří tu žijí. „Všichni se tu znají, vaří si dohromady jídlo, chodí k sobě navzájem na kafe. Když někdo něco potřebuje, prostě houkne a kdo má zrovna čas a sílu, tak mu pomůže.“

Bez práce nejsou lahváče
Kdo si myslí, že squatteři tohle všechno dostali bez hnutí prstem a zadarmo, je na omylu. Prohlížím si výstavu černobílých fotek v hlavní budově a nestačím se divit. Na stěně tu visí zdokumentovaný začátek ADM a jeho prvních obyvatel. Kromě hlavní budovy tu není nic, jen pustá suchá pláň bez stromů. Doky byly v dezolátním stavu. Na fotkách vidím jejich postupnou rekonstrukci, osidlování pustiny kolem, stovky hodin hrabání se v hlíně, aby z kamenité půdy něco vzešlo. Fotky nejsou nijak vyumělkované, evidentně prostě někdo chodil a starým analogem dokumentoval dění kolem sebe. A právě tahle nenucenost a mírná patina stáří vytvořila iluzi skutečného rodinného alba.

„That was fifteen years ago.“ Říká hrdě asi padesátiletá Miriam a zároveň mě žene z chodby, protože prý zrovna vytřela a já jí tam tahám bahno.

Pochopila jsem, že squatteři rozlišují práci a „práci“. Jedna věc je práce pro sebe a pro komunitu, udržování domova v pořádku, opravování dodávek, práce pro sousedy, stavění neuvěřitelných DIY skulptur ze starého šrotu, pěstování zeleniny, marihuany… Když jsem se však našeho českého známého zeptala, jestli zítra vstává brzo, protože „jde do práce“, podíval se na mě asi jako kdybych ho nějak obzvlášť nechutně urazila.

Militantní vegetariáni
Stejně pohrdavě jako na práci pro systém se místní tváří na konzumaci masa. Svět za bránou squattu je přísně vegetariánský a výjimku mají jen psí a kočičí obyvatelé. S pluralitou názorů a svobodou se v tomto případě můžete jít bodnout, s masem prostě někam zalezte a pečlivě zahlaďte stopy.

Oblíbeným způsobem získávání jídla je „damstrování“, tedy sbírání potravin z kontejnerů u obchodních domů. Neplést s vybíráním popelnic praktikované českými bezdomovci. Holandsko je přeci jen bohatá země a drtivá většina obchodních řetězců vyhazuje zboží dávno před vypršením lhůty pro zpracování prostě jen proto, že jim už přivezli nové a čerstvější.

Budoucnost patří slušným squatterům
„Jak to tedy vypadá s holandskou komunitou?“ Ptali jsme se den před našim odjezdem při posezení u zahradního baru v ADM. „Kdo ví,“ odtušil náš průvodce, „zatím po nás nikdo nic nechtěl a nikdo nás nevyháněl. Příští tejden je festival u příležitosti osquattování vesničky v Belgii. Byla přímo u letiště a ten kravál místní vyhnal. Letovou trasu pak zrušili, ale vesnice zůstala vybydlená. Tak ji půjdeme legálně osquattovat.“ Trochu překvapeně jsem se ho zeptala, jak probíhá legální squattování. „Musíš mít „squattset“, to znamená stůl, židli a postel. Pak hodíš na dveře zámek, sedneš si ke stolu a zavoláš na sebe policajty. Ti přijedou, zaklepou, zapíšou si tě a squatt je tvůj.“

Trochu cynicky jsem se zamyslela nad tím, kolik kopanců by utržil takový slušný legální squatter v Čechách.

Holanďané se zkrátka mají pořád dobře. Cestou zpátky jsme se zastavili i ve vile Friekens, kde jsme byli na návštěvě minule. Tady všichni seděli na zahradě u velké promítačky, sledovali rozhodující zápas mezi Holandskem a Španělskem a grilovali lilky. Narozdíl od mizerné situace v Čechách tady zůstalo vše při starém.

Na jaře roku 1999 se vydávám za přáteli do Londýna. Na návštěvu, koupit pár vinylů po klubech a navštívit několik akcí po squatech.

A hned druhý den se koná Eviction party – oslavit 86 dní, po které se daří odsouvat vyklizení jednoho z tehdy nejživějších alternativních londýnských center – 121 Centre na Railton Road v Brixtonu. Bylo to jen pár ulic od místa, kde jsme žili. V ten den nám přeje i počasí a poklidná street party, sledovaná ostražitými „bobíky“, trvá do tmy.

Budova číslo 121 na Railton Road byla poprvé obsazena roku 1981 a v lednu ‘99 squatteři prohráli spor, soud nařídil okamžité vyklizení. Osazenstvo budovy se mírumilovně bránilo a dál pořádali koncerty, výstavy, benefiční akce. Přesto neuspěli. Budova byla vyklizena pár dní po street party, ze které je fotografie. Ale 18 let trvání tehdy z 121 Centre vytvořilo nejdéle fungující londýnský squat.

121 Centre se v průběhu své historie stalo sídlem radikálního ženského magazínu Bad Attitude, anarcho-queer skupiny AnarQuist či benefiční aktivity Brixton Squatters’ Aid.

Více informací najdete na http://www.urban75.org/brixton/features/121.html

1947
První obyvatelé se nelegálně stěhují do „města duchů“, které jeho obyvatelé opustili pod delší jak tisícileté historii z důvodu častých zemětřesení. Bussana Vecchia, jiným jménem The International Artists Village, je od 60. let kulturním centrem a v posledních letech i turistickou atrakcí.

60. léta
V Itálii se objevují autonomisté, členové levicového hnutí. Šíří se do Francie, Německa, Řecka i Ruska. Stoupenci se často řadí i do anarchistických skupin, vyznávají socialismus či komunistické ideály. Autonomistickými ideály se inspirovala i většina squatterů.

1969
Počátek obývání domu, který se později proslavil jako St Agnes’ Place. Jeho obyvateli se stalo mnoho rodin, součástí byl i rastafariánský chrám. Vyklizen v roce 2005, vzhledem ke změně legislativy, a do 24 hodin byla zahájena demolice objektu.

1971
Rok založení Christianie, Fristaden Christiania, svobodného města v městě Kodani, na území bývalých kasáren. Počet obyvatel 850-900. Vlivem sjednocování evropských legislativ je v posledních letech autonomie Christianie velmi diskutována.

1988
Majitelé opouštějí prvorepublikovou vilu v Tróji, která se později stane nejstarším a nejdéle žijícím pražským squatem. Jméno Milada nesl dům od svého počátku. Dnes je objekt po zásahu policejních jednotek částečně zdemolován a chátrá, obyvatelé byli přestěhování do zpola opuštěného domu v Truhlářské ulici.

1990
Mírumilovné obsazení nejstaršího řeckého squatu, Villa Amalias. Několikrát vyklizen policií, nicméně vždy znovu obydlen a žije i dnes. Na jeho stěnách můžete najít i Hérodotův výrok „“Ούτε γαρ άρχειν, ούτε άρχεσθαι εθέλω“ (Nechci vládnout, ani být ovládán).

1995
Založen nejstarší polský squat Rozbrat v Poznani. Funguje dodnes a stal se významným kulturním centrem města – a stejně tak i politickým. Letos slaví 15. let své existence.

Cybersquatting
Vycházející z negativního obrazu squatterů na veřejnosti, cybersquatting označuje obsazení domény známého jména (či jeho derivátu – pak se jedná o Typosquatting) pro budoucí profit. Taková strategie je v přímém rozporu se zásadami klasického squattingu.

Skoro by se mohlo zdát, že hon na squattery se stal módou v celé Evropě. Dne 15. 10. prosadila pravice a křesťanští demokraté zákaz squattingu v té nejnepravděpodobnější zemi – v Holandsku.

Squatting jako řešení

Doposud zde zabydlování prázdných a opuštěných domů nebylo bráno jako problém, ale jako řešení. Řešení nedostatku bytů, kdy lidé trávili roky na čekacích listinách, aby získali bydlení za přijatelnou cenu (až 12 let v Amsterdamu a 4 roky v menších městech). Squattting, přebývání v obytných dodávkách, maringotkách…, to vše bylo bráno jako součást koloritu liberální země. Domy se neměnily ve skládky a nechátraly, naopak se z nich stávala útulná bydliště i centra kultury mnohdy spolupracující s městem. Možná proto se proti tomuto nesmyslnému zákonu ohradili nejen samotní squatteři, ale i organizace pro ochranu památek, městské úřady a velké množství občanů. Rozhodně však nikdo nevěří, že by s tímto zákonem squatting v Holandsku opravdu definitivně skončil. „Nood breekt wet“ ozvalo se od Holanďanů – je nutné porušit zákon, takže ho porušovat budeme.

V den hlasování se kolem 300 příznivců squattingu usadilo na náměstí před budovou parlamentu. Rozbili stany, stánky s jídlem, pouliční divadlo, a čekali na rozhodnutí. Neuspěli. Druhý den jich bylo kolem stovky zatčeno při demonstraci v centru Amsterdamu.

Squatting by měl být nelegální od roku 2010, trestem za pokus o vniknutí do neobydlené budovy by měly být velmi vysoké pokuty či dokonce až 2 roky vězení. Holandské skupiny podporující squaty se pokouší zorganizovat přes internet celoevropské protesty před budovami holandského velvyslanectví (http://325.nostate.net).

Holandsko zblízka

Naše terénní redakční skupina se vydala zjistit něco o amsterdamských squatech v reálu (ve skutečnosti). Týden jsme strávili ve vile Friekls, kam jsme se dostavili předem ohlášeni, kontakt jsme získali přes známost. Místní jsou sice nadmíru přátelští a pohostinní, ale věřím, že pokud by se jim na dvoře zničeho nic objevila dodávka plná lidí, uvítal by je nejspíš puštěný pes. Při prohlídce našeho „guest house“ jsem si nemohla nevzpomenout na výstup starosty městské části Praha 7, když procházel vyklizenou Miladou a štítivě komentoval nepořádek, špínu a hnijící maso. Zde by si ani neškrtnul. Ve třech velkých místnostech domu pro hosty byl kulečník, dvě sedací soupravy, vybavená kuchyňská linka, teplá sprcha a několik postelí – těm jediným jsme nevěřili, kvůli psům, kteří se váleli v četných dekách a matracích. Sice se tu netopilo a uklizeno také zrovna nebylo, ale když přihlédnu k faktu, že v této budově nikdo nastálo nebydlí, je jen o stupínek horší, než běžná ubytovna.

Hned vedle “guest house“ stála mnohem větší budova, kde bydleli samotní squatteři. Ani po týdnu jsem nedokázala přesně určit, kolik jich přibližně bylo, ale jejich úroveň bydlení by se mohla v klidu měřit s jakýmkoliv studentským bytem. Teplá voda, elektřina, topení, každý měl svůj (více či méně) uklizený pokoj a po večerech se scházeli u kulečníku v jakési „společenské místnosti“. Pro soužití existují přesná pravidla, mimo jiné to, že elektřina, voda a teplo se platí rovným dílem, že nesmíte dělat hluk kvůli sousedům, že se každý musí postarat, aby jeho pes neobtěžoval okolí…

Na rozsáhlém pozemku kolem budov stálo kolem dvaceti obytných dodávek a karavanů, zřejmě travelleři, kteří se sem přijeli usadit na zimu. Národností bylo bezpočet, hned zpočátku jsem se dala do řeči s naší krajankou Silvií, která do Amsterdamu přišla z Irska. Tvářila se dost posmutněle, když jsem zavedla rozhovor na téma vyklízení místních squatů.

„Vila Friekls by se měla údajně vyklidit do konce roku 2010, většina místních je rozhodnutá zůstat až do konce a pak buď zakládat jiné squaty v Amsterdamu nebo se přesunout do Barcelony. Já asi půjdu s nimi, nechci se vracet do Prahy,“ prohlásila.

Kulečník, punk, umění a ohleduplnost

Kromě vily jsme navštívili také mnohem větší a proslulejší squat ADM – doky, kde se každoročně koná hudební a streetartová akce Robodock. Za povšimnutí stojí, že i kdyby doky byly vyklizeny, tento festival zůstane, neboť je částečně pod záštitou města.

Nyní tedy Holandsko čeká, zda budou zastupitelstva jednotlivých měst shovívavá či nikoliv, a jak přísně budou squattery stíhat. Stále však mám před očima našeho hostitele Arnolda, který nám úzkostlivě připomínal, ať nerušíme sousedy, rozpis úklidů vyvěšený na chodbě, neuvěřitelné DIY sochy a performance v docích, atmosféru studentských kolejí při pátečním kulečníku… Trestat tyto lidi za jejich styl života se mi zdá být přinejmenším směšné. Pestrost, rozmanitost a hlavně funkčnost holandské komunity mě nadchla. V porovnání s ní byla vila Milada na dobré cestě, ale ztráta kulturního zázemí po jejím vyklizení nedosahuje zdaleka takových rozměrů, jako by tomu bylo tady.

Zbývá doufat v soudnost úřadů, v nezlomnost lidí, v kreativitu nápadů a přinejhorším doufat v Barcelonu, kam většina vystěhovaných squatterů upírá své zraky.

Vesnici Bussana Vecchia si pro osobitého genia loci vybrala za svůj domov komunita mezinárodních umělců. Ti již po desetiletí žijí a tvoří v oficiálně neobyvatelných domech.

Pochmurná historie

Středověké městečko Bussana Vecchia v severní Itálii bylo v průběhu své historie několikrát zasaženo zemětřesením. V druhé polovině devatenáctého století byla většina obce vlivem otřesů půdy srovnána se zemí. S ohledem na hrozbu dalších ničivých katastrof byl vydán příkaz k vyklizení Bussany a pro její obyvatele se postavila nová vesnice. Lidem tudíž nezbylo než sbalit veškerý majetek a opustit své domovy. Učinili tak kolektivně roku 1894.

Druhý dech

Více než půl století byli jedinými návštěvníky městečka vítr, déšť a příležitostní vandalové. V padesátých letech pak přišli Italové z jihu, hledající na severu práci. Úřady po letech opět vydaly rozhodnutí o vyklizení a jako pojistku pro uposlechnutí výzvy byly zbořeny všechna schodiště vedoucí do prvních pater, krovy i podlahy domů.

V roce 1959 do Bussany Vecchie přišel první umělec s vizí založení uměleckého centra. Postupně se připojovali volnomyšlenkáři z celé Evropy a pomocí valounů začali opravovat poničené stavby. Přesto je ale i dnes městečko bez elektřiny, bez vody a není zde ani kanalizace.

Koncem šedesátých let tu žilo na třicet lidí. Přesto bylo znovu úředně nařízeno opuštění domů pro jejich neobyvatelnost. Nicméně zasahující policie se při snaze o vystěhování umělců setkala s barikádami. Přes neustálé problémy s autoritami se nakonec podařilo založit mezinárodní umělecké centrum a Bussana Vecchia se stala nejen útočištěm pro ty, kteří si chtějí žít po svém, ale i populární turistickou atrakcí.