Hrobník je jedno z mála představení, které z původního repertoáru Staré arény, myšleno období do rozpadu souboru začátkem roku 2019, mohou diváci zde ještě na této scéně zhlédnout. V tomto případě se jedná o monodrama, ve kterém v roli titulního hrdiny exceluje herec René Šmotek pod režijním vedením Petera Gábora.

Inscenace vznikla podle stejnojmenného dramatu Jana Kameníčka, ve kterém se, podobně jako i v autorových prózách například Daidalova zoufalství, projevuje silný existencialismus, neboť hlavním hrdinou je outsider hledající východisko ze svého zoufalého života. Hrobník se tak nápadně podobá Fuksovu Karlovi Kopfrkinglovi nebo Kafkovu Josefovi K., jejichž příběh postupně graduje ve fatální šílenství. Kameníček však na rozdíl od zde zmíněných tuto postavu zachycuje již od raného dětství až po omšelé stáří, tudíž postupně vychází na povrch, jak se člověk stává vyhnancem na pokraji společnosti.

Zpověď adresovaná publiku
V případě režie Petera Gábora je nutné podotknout, že se jedná o nynějšího šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského, a tak představuje Hrobník tvůrčí experiment na malém prostoru, kterým disponuje Stará aréna. To neplatí v případě Reného Šmotka, jenž sice má stálé angažmá v Jihočeském divadle, ale jeviště Staré arény zná jako jeden z prvních členů Komorní scény Arény, jež zde do roku 2005 sídlila. Tento fakt se tak projevuje i v rámci podání samotného hrobníka, neboť toto existenciální drama pojímá jako upřímnou zpověď adresovanou do řad diváků. Využívá tak komorní atmosféry v sále, s publikem udržuje oční kontakt a gesta, pohyby i slova míří do něho. Šmotkovo tempo mluvy je pomalé a srozumitelné, stejně jako emocionální naladění hlavního hrdiny, které v kritických situacích, jako například jeho první pohřeb – zakopání kočky, transformuje z civilního herectví na velice expresivní, obzvláště působivé je když se třese a křičí. Peter Gábor tak hrobníka zobrazuje, na rozdíl například od Fukse, jako člověka citlivého, byť kvůli traumatickému dětství bez matky i chladného, ale to platí zejména ve vztahu k ženám.

V semknutí
Šmotkovo ztvárnění hrobníka doplňuje také vlastní prostor navržený Michalem Syrovým, v němž se nachází pouze stůl se židlí, na kterém leží zavařovací sklenice, v níž se nachází zapálené svíčky nebo voda. Herec dále disponuje několika málo rekvizitami – například kovový kýbl, kufr, baterka, hlína nebo mísa. Ze všeho nejvíc však dominuje stůl, jenž v některých chvílích také představuje samotné čtyři zdi, které hlavního hrdinu chtě nechtě obepínají, a on podléhá strachu i touze nahlédnout za ně. Často se tak Šmotek záměrně dostává do křečovitých pozic, neboť se jako hrobník schovává pod stůl nejen publiku, ale také sám sobě. Ponurá, ale především skromná scénografie je doplněna i jednoduchým kostýmem složeným z hnědých volných kalhot, bílé košile a šátku. Pokud dochází ke změně vzhledu, děje se tak před zraky publika, například jde o situaci, kdy se hrobník chystá na svou svatbu, nebo když opouští ony hřbitovní zdi.

Monodrama Hrobník lze tak označit za precizně zvládnutou inscenací dua Gábor a Šmotek, která odhaluje outsidera v jeho křehkosti a bezbrannosti vůči okolnímu světu, avšak zároveň poukazuje i na jeho nedostatky a hranice. Zároveň Hrobník v určitém smyslu připomíná staré dobré časy Staré arény, která před svým rozpadem představovala v ostravském divadelním kontextu nejvíce alternativní scénu své doby.

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Jak byste Studio G čtenářům představila?
Studio G je nový ostravský kulturní prostor. Rádi bychom, aby byl otevřený divadlu, muzice, tanci, výstavám, přednáškám i církvi a aby byl místem setkávání napříč divadly a generacemi. Zásadní je spolupráce s Janáčkovou konzervatoří v Ostravě (JKO).

Kdybyste ho měla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Tvorba. Otevřenost. Čest.

Co vás vedlo k založení tohoto nového divadla?
Láska k divadlu, touha po něm a po setkávání s lidmi, kteří to cítí stejně.
Takové místo bývalo ve Staré aréně. Chybí nám. Odešli jsme kvůli špatné komunikaci s vedením a nefungujícímu produkčně-technickému zázemí. Dlouho jsme se to snažili řešit, psali jsme výzvy, dopisy, měli jsme schůze s vedením, scházeli jsme se u kolegy v obýváku a zoufale hledali řešení. Nepodařilo se nic, a nakonec jsme hromadně Starou arénu opustili. Přidali se k nám i studenti, kteří měli na podzim roku 2018 premiéru své první inscenace a těšili se, že ji budou v roce 2019 hrát. V únoru všechno skončilo. Bylo to opravdu těžké a bolestné rozhodnutí. Každý ztratil něco jiného, pro nikoho to nebylo jednoduché. Někdo přišel o zaměstnání, někdo o radost dělat něco jiného než ve svém angažmá a někdo o možnost vyzkoušet si něco nového. A mí studenti, myslím, o iluze. Pro mě osobně ztráta spolupráce s Pavlem Gejgušem, Markem Davidem, Davidem Janoškem, Antonínem Dvořákem, se studenty a s kolegy z jiných divadel byla nejen hořká a smutná zkušenost, ale cítila jsem hroznou nespravedlnost a bezmoc. Pak jsme si uvědomili, že přece nebudeme plakat nad ztraceným místem, že divadlo jsou lidé, a můj muž tu hozenou rukavici zvedl. Řekl, že najde prostor a založí nové divadlo, ve kterém se budeme scházet a pracovat.

Ředitelem Studia G je právě váš manžel Vladislav Georgiev. Kdo další tvoří tým vašeho divadla?
Ano, jak Vláďa řekl, tak se stalo. Tým tvoří spřátelené duše. Je to Pavel Gejguš, režisér. Marek David, student režie na JAMU a Antonín Dvořák, dramaturg. Daniela Zarodňanská, manažerka a Jakub Labor, osvětlovač a produkční. Dále herci Marian Mazur, Robin Ferro, Jakub Georgiev a já. Hodně nám pomáhají také studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Kompetence nejsou zcela vymezené. Začínáme. Učíme se. Každý dělá, co je momentálně třeba.

Na oficiálních webových stránkách Studia G se lze dočíst, že vašim cílem je navázat na Starou arénu, a to konkrétně na éru 2015–2019, kdy byl zde uměleckým šéfem Pavel Gejguš. V čem tato kontinuita spočívá?
Neděláme si iluze, že založíme divadlo a budeme moci hrát, cokoli budeme chtít. Samozřejmě že finance jsou velký problém. Chtěli bychom hrát třeba současná světová dramata, ale autorská práva jsou většinou velmi drahá. A taky počet herců v inscenaci – musíte je zaplatit – a kapacita sálu je omezená, a tím i příjem ze vstupného. Musíme velmi přemýšlet, jak naložíme s finančními prostředky, ale je tady velká invence ze stran režisérů i herců. Dramaturg hledá, vznikají autorské hry, manažerka shání prostředky k jejich realizaci. Kontinuita spočívá v tom, že chceme divákům nabídnout pohled na současné problémy, moderní divadlo, které se vyjadřuje k dnešní době a lidem v ní. Kontinuita také spočívá ve spolupráci napříč divadly a ve spolupráci zkušených herců a režisérů se začínajícímu herci a studenty. Kontinuální bude i aktivní a početné zapojení studentů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jak herecké, tak i například produkční. A pod hlavičkou G Lab (zkratka pro laboratoř) budou moci být realizovány vybrané projekty připravené a režírované talentovanými studenty JKO.

Týká se tato návaznost open air letních představení, které v rozmezí let 2015–2019 Stará aréna pravidelně pořádala?
Letos asi ne, ale je velmi pravděpodobné, že se o to pokusíme v příští sezóně.

V čem spočívá gró repertoáru? Co je pro vás při vytvářením inscenací stěžejní?
Gró spočívá v silném lidském příběhu, v tématu, které se dotkne lidského srdce. Je zde místo i pro humor a možnost vyzkoušet něco nového. Při vytváření inscenace je pro mě stěžejní důvěra, disciplína a spolupráce. S tím pak souvisí radost z tvorby, otevření se vzájemně společnému problému a hledání nejvýhodnějších divadelních řešení ke sdělení. Avšak důvěra, radost a otevření je velmi náročná věc! Patří sem konflikt, hádky, pření se a taky slzy. Vždyť každý zná a ví, že když člověku o něco jde, je to vždy náročné a bolestné. Ať je to výchova dětí, stavba domu nebo práce na lidských vztazích. Tvoření inscenace je taková stavba domu. Musí se tam dobře žít každý den. Představení musí fungovat, dobře stát. A to každou reprízu, i když je vám zle nebo jste pohádaní.

Jaké má plány Studio G do budoucna?
Teď máme před sebou dokončení rekonstrukce nového prostoru a zahájení činnosti v něm. Jsme velmi vděční statutárnímu městu Ostrava a městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz za finanční podporu. Momentálně nás čeká první sezóna. Uvidíme, jestli k nám diváci najdou cestu. Rádi bychom se stali právoplatným členem ostravské divadelní rodiny.

Na co byste ráda diváky do vašeho divadla pozvala a na co se mohou těšit?
Bohužel nevíme, kdy se divadla otevřou. Už teď měli studenti zkoušet v rámci projektu G Lab pohádku Tučňáci na arše, to se musí přesunout na později. Máme připraveny obnovené premiéry inscenací z minula, a to jsou Hordubal, pohádka Haló, Jácíčku, Viktor aneb dítka u moci, Manon, Za horizont a Plavat v jezeře. Pevně věřím, že koncem této sezóny proběhne premiéra hry současného německého dramatika Davida Gieselmanna O klucích aneb Jsem kuchta! v režii Josefa Kačmarčíka a po prázdninách se diváci mohou těšit na Renátu a Václava Klemensovy, kteří již pracují na hře Manželství je vražda od Nicka Halla. Na podzim budou ještě dvě premiéry, v režii Marka Davida to bude jeho autorská hra Planu, inspirovaná příběhem Ryszarda Siwiece, který se v roce 1968 ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Závěrem letošního roku má připravenou lahůdku Pavel Gejguš, ale to je zatím tajemství. Každopádně bych ještě diváky kromě do divadla a na spousty dalších produkcí, které chystáme, ráda pozvala do naší divadelní kavárny, která bude vedle divadelního sálu a na jejíž stavbě se také pilně pracuje. Zvu vás všechny k nám, do Géčka. Ať už do divadla, na koncert, na výstavu nebo posedět do kavárny. Moc bychom si přáli, aby to bylo místo osobních a inspirativních setkání.

Kdo ještě nikdy neviděl žádnou detektivku? Snad asi nikdo, jelikož tento filmový žánr patří k nejvíce populárním a žádaným mezi diváky. Avšak může každý detektivní příběh dosahovat vysoké kvality? Je divácký ohlas faktorem zaručujícím, že se nejedná o brak? To je jen pár otázek, které klade publiku divadelní inscenace „Brak 1 / Mrtvé oči“ v ostravské Staré aréně.

Není to poprvé, co se režisérka Anna Klimešová rozhodla uvést na divadelní prkna inscenaci s tematikou populárních filmových žánrů. V létě 2016 režijně spolupracovala s Pavlem Gejgušem na představení „Cesta do Ameriky“ věnovaném westernu. V případě „Braku 1 / Mrtvých očí“ se společně dramaturgem Borisem Jedinákem zaměřila na detektivku. Byť představení trvá jednu hodinu, na scéně se společně nejmenovitě prolne několik známých titulů, jako jsou Akta X, Colombo či veleúspěšné TwinPeaks. Hrají Andrea Berecková, Jan Lefner, Martin Cengy Belianský, Bára Kocmánková a Adam Joura.

Tajemná hra se světlem
Scénografie podle návrhu Mikoláše Ziky je plná skromnosti a střídmého řešení využívajícího i dvou postranních vchodů do sálu. Na jevišti je pouze pověšený závěs a stolek s televizí, ve které se občas pouští ukázky ze známých detektivek nebo tematicky synchronizovaná videa s právě přítomnými aktéry, zvláště pokud jde o triky, které nelze plně provést v hracím prostoru. Hojně se zde využívá náznakových kulis, například když se postavy ocitají v lese, do pozadí je umístěno kapradí a spustí se zvuky, které asociují toto prostředí. Zároveň prostor stylizuje i tlumené světlo a s ním spojené efekty. Jak se dá v divadle zobrazit zjev pohybujících se mrtvých očí? Jednoduše. Například pomocí laseru či obráceného bicyklu, na jehož kolech jsou umístěna barevná světla. Během představení se s tímto typem světelných efektů setká divák často.

I kostýmy dle Ziky jasně stylizují danou postavu, při tom si i pohrávají s diváckým očekáváním a předsudky. Po jevišti se pohybují typické postavy z detektivek ve svém obvyklém dresscodu, jako jsou šerif, kněz, sekretářka, reportérka a záhadolog. Své hlavně činí herecký projev, který detektivku spíše paroduje, než aby ji plnovýznamově naplnil. Herci záměrně přehrávají a přehání to jak s mimikou, tak s gesty. Bára Kocmánková jako sekretářka J. J. a vdova Jalputová působí jako skutečný sexsymbol inscenace. Když je v poloze vdovy, přehnaně brečí a skuhrá, místo soucitu v divácích vyvolává smích, kterého dosahuje i jako sekretářka, jež vždy do kanceláře svého pána přichází nevhod. Její postavy stojí za mnohými vtipnými skeči a gagy „Braku 1 / Mrtvých očí“. Kocmánkovou v tomto ohledu brilantně doplňuje i Belianský jako slizce působící farář a Berecková jako reportérka Gropiová plná dětského, ale neotřelého nadšení.

„Brak 1 / Mrtvé oči“ rozhodně není typická detektivka, ale naopak se spíše dá nazvat jako detektivní komedie nebo parodie, která poukazuje na typické a osvědčené principy tohoto žánru. Nepřímo se vysmívá časté syžetové výstavbě a typologii postav, se kterou se shledáváme u většiny detektivních seriálů a filmů, zároveň však divákovi nabízí smířlivé východisko a tím je smích. ∞


Brak 1 / Mrtvé oči
Stará aréna (28. října 23, Ostrava)
premiéra 18. 11. 2017 • nejbližší repríza út 27. 2. 19:30

Jak bude Evropa vypadat v budoucnosti? Existuje naděje pro lepší zítřek? To je jen pár otázek, které napadnou každého, když se zamyslí nad dnešní situací. Pokud i vy patříte k těm, kteří na ně touží znát odpověď, pak se vám ve Staré aréně nabízí futuristický výlet do Evropy kolem roku 2060 podle Vladimira Sorokina a Pavla Gejguše skrze divadelní inscenaci Hřeby v hlavě.

Je libo absurdní sci-fi? Na mimozemšťany a kosmické lodě zapomeňte. Pouze náš kontinent, my a blízká budoucnost. Záminkou pro vytvoření Hřebů v hlavě se stala kniha Telurie od Vladimira Sorokina, ve které se ocitáme v Evropě kolem roku 2060, po dvou evropsko-islámských válkách. Pavel Gejguš, dramaturg a režisér inscenace, se nechal knihou inspirovat a na její motivy se rozhodl vytvořit divadelního představení. Ovšem mělo to svá úskalí, neboť Telurie není složena z jednoho hlavního příběhu, dělí se do několika povídek, z nichž každá se odehrává na jiném konci světa a jiným lidem. Gejguš zúžil výběr postav a do hlavní role inscenace vybral mladou dívku jménem Marujsa z továrny na plsť, kterou ztvárnila Andrea Berecková. Její příběh se stal hlavní dějovou linkou představení. Herci Šimon Krupa a Jan Chudý pro změnu během představení střídají několik rolí, jako jsou například zmutovaní lidé se zvířaty nebo homosexuálové. Poetika díla, ve které Sorokin naráží na tři velké vůdce Ruska, zůstala zachována. Nacházíme se tedy v prostředí, kde vládne ruská propaganda.

Jak již bylo řečeno, celé představení se týká příběhu mladé a naivní dívky Marusji, toužící uprchnout z nepříznivé reality. Co jí může pomoct k blaženému pocitu? Telur, jediná šance pro přežití, ale zároveň jedna z možností pro smrt. Ano, telur, respektive telurový hřeb, je jediným zdrojem energie, který však ne každému zaručuje přežití, jelikož jeho aplikace nese rizika. Ten, kdo má potenciál vlastního myšlení, umře, a ten, kdo se nechá omámit energií teluru, přežije. Gejguš nám skrze inscenaci odkrývá obraz, který se podobá dnešnímu světu, protože se dostáváme sice do budoucnosti, ale nešvary zůstávají stejné. Drogy, prostituce, bída, to vše zde figuruje. Nakonec Marusja telurový hřeb získává, ale očekávaný účinek nepřichází. V tento moment je potřeba si povšimnout, jak si Andrea Berecková pohrává s řečí těla a mimikou. Cítíme z ní vyprchávající energii a křeč. Ač již dále nemluví, s diváky přesto komunikuje skrze oční kontakt, což působí děsivě. Na závěr přichází dva homosexuálové, kteří se podobají lidem dneška. Jako by se najednou otočila světla na diváky, tito dva muži pronesou řeč s vizí pro lidi současnosti a poté užijí telurového hřebu. Tedy nejen budoucí civilizace, ale také lidé v roce 2016 mají co do činění s příběhem telurového šílenství.

Avšak nejen s předlohou, ale také s vizuální podobou jeviště si Gejguš brilantně pohrál. Pod vlivem malíře Nea Raucha vytvořil scénu plnou rekvizit ve stylu socrealismu, kde najdeme nám povědomé předměty, jako jsou oltář se zarámovanou fotkou Stalina, busta Klementa Gottwalda, náhrobní svíčky, stůl, dvě židle a lustr symbolizující skomírající světlo Evropy. Z nedostatku malého jeviště udělal přednost a využil obou bočních průchodů sálu. Hercům se tedy nabízí větší prostor, což přispívá k celkové autentičnosti představení.

Sci-fi mě nikdy nelákalo, ale Hřeby v hlavě to značně změnily. Spojením science fiction s absurditou mě Gejgušova adaptace zaujala. Pokud i vás láká, nebo naopak odpuzuje tento apokalyptický obraz našeho kontinentu, neváhejte navštívit Starou arénu, kde se Hřeby v hlavě hrají od 28. února tohoto roku. Inscenaci bude možné také zhlédnout na divadelním festivalu Next Wave. ∞


Hřeby v hlavě
Stará aréna (28. října 23, Ostrava)
premiéra 28. 2., nejbližší reprízy ne 18. 9. 19:30, čt 22. 9. 19:30 • 120 / 80 Kč