Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.

Přibližně o dva tisíce let později uvede režijní tandem SKUTR ve Státní opeře vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika jako současnou jevištní báseň. Proměny se budou v Národním divadle hrát vůbec poprvé, snad i proto, že jak říká jeden z režisérů Lukáš Trpišovský, „ta kniha se v podstatě na divadlo převést nedá,“ a dodává: „A to je to, co nás zajímá.“

Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturně-historické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny. Ať už jde o proměny fyzické, nebo metafyzické, nepatrné, nebo zdrcující, intimní, nebo celospolečenské, vždy poukazují na to, jak moc jsme se od Ovidiovy doby ve skutečnosti nezměnili.

Jak je pro SKUTR typické, můžete se těšit na řadu jevištních kouzel a metamorfóz spočívajících ve výtvarném překvapení díky scénografii Jakuba Kopeckého a kostýmům Simony Rybákové. Nejen jako bohy a bohyně v nových Proměnách uvidíte Zuzanu Stivínovou, Františka Němce, Zdeňka Piškulu, Pavlínu Štorkovou, Filipa Březinu a další.

text: Kateřina Kubák Prášilová

Umělecké začátky tvůrčího dua SKUTR jsou spojeny s metaforickým autorským divadlem. V inscenaci Don Quijote. Pustá země se k takovému divadelnímu uvažování vrací, poprvé na půdě Národního divadla.

T. S. Eliot vytvořil Pustou zemi, jednu z nejvlivnějších básnických skladeb 20. století, v reakci na první světovou válku. Krajina na rozhraní města, moře a pouště, která je spletena z historického vědomí lidstva a tvoří ji hlasy evropské literatury. A v téhle otevřené, opuštěné krajině po rozpadu státu se ocitá i don Quijote. Bludný rytíř, který v sobě nese rytířské hodnoty a především nepřestává věřit v sílu lásky. Je to zpátečnické, pošetilé? Rozumem sice neumíme Quijota pochopit, ale v srdci mu přesto všichni fandíme… Prostřednictvím těchto dvou literárních východisek se inscenace pokouší hledat základní hodnoty v čase, kdy se zemí prohnala válka. Je také o naivní víře v Dulcineu z Tobosa i o tisících dalších hrdinech naší fantazie, těch velkých duchů doby na cestě krajinou… A na cestě krajinou divadelní budovy se ocitne i publikum. „Chtěli bychom, aby se diváci spolu s námi mohli podívat na prostor Státní opery z jiné perspektivy. Z tématu básně pak vyplynulo, že diváky posadíme přímo na jeviště na točnu. Ona totiž i samotná báseň připomíná tanec v nehybném bodě světa, jenž se točí,“ přibližuje motivaci k netradičnímu site­‑specific přístupu Martin Kukučka, polovina dua SKUTR.

Na poetickou pouť ve Státní opeře se spolu s Denisou Barešovou, Pavlou Beretovou, Vladimírem Javorským, Markem Danielem a mnoha dalšími hrdiny můžete vydat od 30. dubna 2025.

text: Kateřina Prášilová

Don Quijote. Pustá země
ND – Státní opera (Legerova 75, Praha 1)
premiéra 30. 4. 2025
nejbližší repríza út 6. 5. 19:00, so 10. 5. 19: 00

Činohra Národního divadla pod vedením režijního dua SKUTR vstupuje po dlouhých letech zpět do Státní opery.

Vykročí tam již 18. dubna 2024 premiérou dramatizace slavného „románu jedné kariéry“, Mefista Klause Manna. Ten nepřestává fascinovat dokonalou psychologickou studií urputné honby za slávou na osudu bezcharakterního hrdiny, neváhajícího kvůli hereckému úspěchu zaprodat se režimu a prospěchářské společnosti. Příběh o lásce k umění, posedlosti divadlem a vábení zlatých portálů. A především varovný pohled na osud herce, pro kterého se hraní stalo životní rolí.

Poznáme chvíli, kdy talent udupe bezmezná ctižádost? Jaké to je sloužit zlu a věřit, že zlo naopak slouží nám? Příběh o tom, jak silný vliv může mít divadlo na společnost a jak snadné je přejít od etického poselství k nástroji propagandy. Jak složité je balancovat na hraně měnícího se světa a jak lehké je ztratit tvář za divadelní maskou. A také silné poselství, že v době nejistoty, strachu a zpochybněné důvěry v demokracii nesmíme už nikdy podlehnout pudům a nenávisti.

V režii Mariána Amslera ztvární Hendrika Höfgena, herce, pro kterého se hraní stalo životní rolí, Robert Mikluš. Dále uvidíte například Pavlínu Štorkovou, Alžbětu Ferencovou, Pavlu Beretovou, Zuzanu Stivínovou, Filipa Kaňkovského nebo Zdeňka Piškulu.

text: Petr Münch

Mefisto
Státní opera (Wilsonova 4, Praha 1)
premiéra čt 18. a pá 19. 4.

Národní divadlo na konci října premiérovalo Straussovu Salome v mezinárodním nastudování. Co čeká člověka, který nemá s operou pražádné zkušenosti?

Příběh o Salome všichni známe. Zatancovala před nevlastním otcem Herodem na jednom z jeho pravidelných pijáckých večírků a on jí za to nechal na stříbrném podnose přinést hlavu Jana Křtitele. Oskar Wilde do svého dramatu vložil lásku a nenávist, jež Salome cítí k prorokovi, a Richard Strauss podtrhl tragičnost příběhu operní hudbou. Tolik historie.

Zjednodušeně řečeno, Salome se zachovala jako pomstychtivá coura. Zamilovala se do poustevníka, a když ji odmítl, využila příležitosti, udělala svému opilému oplzlému otci radost, ale nechala si za to zaplatit. Opera o ní navíc mluví jako o jedináčkovsky rozmazleném dítku. V jejím umanutém chování jakákoliv potenciální omluva v podobě nesnadného soužití s nevlastním otcem zkrátka zaniká. Jako by to odkoukala od něj, od jeho perverzních útoků: když si něco vezme do hlavy, je nesnesitelně nezastavitelná.

Noci už ubývá, císař se usmívá…
Obdiv k tomu, co jsem viděl a slyšel, u mě bohužel zůstává na čistě iracionální, dojmové úrovni. Hudbě totiž nerozumím ani za mák. Skrz své apriorní znalosti o opeře vnímám, že to, co mi umělci nabízejí, jen tak někdo nedokáže – ale chybí mi hlubší poznání, proč to tak je. Snad proto na mě více než na znalce kolem mě působí dramatická stránka představení. To je něco, s čím si vím rady. A myslím, že můj pohled není principiálně špatný: já chápu, že hudba a zpěv je u opery to nejdůležitější. Ale když jdu do budovy, jež se tváří jako divadlo, usadím se v hledišti a pozoruju příběh, který mi na jevišti předvádějí lidé, kteří jsou nejen zpěváci, ale zároveň herci, očekávám i divadelní zážitek.

A tady Salome zklamává. Jsem si vědom, že více než v kterémkoliv jiném jevištním tvaru jsou v opeře tvůrci spoutaní, především po textové stránce. A libreto tohohle kusu je vážně dost slabé. Režisér Mariusz Treliński se při snaze o vlastní výklad hry opřel především o možnosti scénografa Borise Kudličky a kostyméra Marka Adamského a přesunul děj Salome do současnosti. Příběh se tak odehrává uprostřed moderního paláce: všude sklo, luxusní kožené sedačky, z oken výhled do tropické zahrady. Postavy zpívají o víně, ale pijí kvalitní vodku. A když se na diváka z průhledného projekčního plátna valí obrovský měsíc coby metafora tíhy, je to efektně děsivé.

Zde ale bohužel interpretace naráží na své meze. Příběh, jakkoliv jsou jeho kulisy aktualizované, je stále týž. Snad jen Herodovo váhání, než nechá Jana popravit, a jeho závěrečné zhnusení je odklon od všeobecného povědomí o tom, jak to tenkrát bylo; ale to už jsme zpátky u libreta. Vůbec teď nechci tvrdit, že by se staré kusy musely za každou cenu modernizovat a nově interpretovat: příběh tak nadčasový, jako je ten o Salome a Janu Křtiteli, může samozřejmě mluvit sám za sebe i v dnešní době. Z Trelińského opery ale je cítit snaha o neotřelost, touha říct něco víc, než jen převyprávět příběh. Bohužel, jenom snaha.

Malé prostitutky v nás
Jít do opery je jistě zážitek – člověk se obleče, jak nejlíp umí, a vydá se zhlédnout něco, co se obecně považuje za jedno z vrcholných umění. Navíc vnímá, že má kolem sebe v hledišti honoraci, čestné hosty, smetánku, znalce. Všichni jsou učesaní a vyžehlení. Každý se chce ukázat v tom nejlepším světle – taková příležitost! My mladí si před budovou navíc uděláme selfie, aby každý věděl, že máme vybraný vkus.

Mám nepříjemný pocit, že podobně jako u Salome budu vnímat divadelní stránku opery vždycky. To ale neznamená, že bych na ni zanevřel. ∞


Richard Strauss: Salome
Státní opera (Wilsonova 4, Praha 1)
premiéry 23. a 26. 10. • nejbližší repríza 7. 12. 20:00