Činohra Národního divadla uvede v říjnu světovou premiéru nové hry Ivana Vyrypajeva Cherry Man.

Vznik Cherry Mana byl výrazně ovlivněn ruskou agresí vůči Ukrajině a autor sám o ní říká, že je hrou na rozloučenou s jeho divadelní kariérou. „Dnes, v době strašlivých válečných konfliktů, je nemožné vytvořit něco zcela nového, nebo hovořit o nějakých společných lidských hodnotách. Zároveň žánr absurdity a černé komedie nejpřesněji odrážejí stav věcí jak v umění – je absurdní v něm vůbec pokračovat – tak v každodenním životě, neboť společenský a politický život se stále více podobá nevysvětlitelné tragické absurditě.“

Z těchto pocitů vzešla groteska, jejíž děj se odehrává v Americe. V bývalém domě manželského páru Toma a Jerry, kteří před několika lety, po tragické smrti postiženého syna, přenechali luxusní haciendu svým sloužícím, černošským sourozencům Suzanne a Danielovi, a také strýci Bernardovi. Po několika letech se Tom a Jerry rozhodnou svůj starý domov navštívit. Na oslavu jejich příjezdu je uspořádán bujarý večírek, během něhož se nečekaně vyjevují podivné příběhy obyvatel domu i jeho návštěvníků. Všechny je navzájem pojí složité a násilné vztahy, své ohavné činy i (neškodné?) libůstky ale vnímají jako naprosto normální a běžné povahové rysy.
Přes jasné geografické ukotvení děje formuluje Vyrypajev témata, se kterými se dnes potýká celý svět – rasismus a na druhé straně hyperkorektnost, planeta, která se začíná bouřit proti lidským rozmarům. A jako jasné východisko ze současné situace vidí konec naší doby, konec višňové epochy. V režii Kashy Jandáčkové budou na jevišti Stavovského divadla ke konci světa směřovat Pavlína Štorková, Radúz Mácha, Vladimír Javorský a další.

text: Kateřina Prášilová

Cherry Man
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéry čt 26. 10. a pá 27. 10.

Postavy Reje zejí prázdnotou; chybí cit, morálka i rozum.Vyprá­zdněnost přestává být nešťastnou výjimkou a stává se normalitou. Možná byla běžná vždycky, jen jsme si to nechtěli přiznat. Inscenačnímu týmu Schnitzlerova Reje se podařil skvělý vtip. Právě prázdnotu duše totiž chápe jako prostor, v němž lze teprve něco smysluplného říct.

Dramatik, spisovatel a lékař Arthur Schnitzler se odvážil inscenovat Rej teprve po dvaceti letech od soukromého vydání. Premiéra vyvolala skandál povzbuzený sílícím antisemitismem. Sokratovská žaloba za nemravnost padla na divadlo i autora, a Schnitzler inscenování hry doživotně zakázal. Dnes před nás Rej klade zásadní otázku: Dokáže nás ještě něco šokovat? Pokud ne, měli bychom se znepokojovat?

Nikdo nejedná
Na jevišti se střídají dvojice složené z desetičlenného obsazení. Děj sestává z deseti zastavení, která od sebe dělí téměř rituální skupinový tanec představující sexuální akt. Jednotlivé scény se prolínají skrze postavy, jež do nich vstupují a opět z nich vystupují. Jakýkoli projev exaltovanosti je tupý. Vše, včetně postav, podléhá výraznému schematismu a mechaničnosti. Postavy na scénu přiváží tramvaj; po každém výstupu, který strukturně kopíruje ten předchozí, zůstávají herci na scéně. Jako odložené loutky, jen místy slabě vzrušené, přihlížejí svým nástupcům. To všechno směřuje k důsledné sondě do povahy lásky a toužení.

Pokud je v milostných replikách přítomná touha, pak je slepá. Voják si ani nevšimne, že se sexuálně oddává prázdnému místu v koutě jeviště. Postavy se fyzicky téměř nestřetnou. Neustále kolem sebe krouží, jako by tento hypnotický pohyb sloužil výhradně zvýznamnění slov. Ačkoli se dialogy točí kolem sexu, zůstává milostný akt přítomen spíše ve slovech než v akci, což umožňuje jeho širší pochopení.

Inscenace ponechává milostnou faleš a manipulaci bez odsudku, ale nebanalizuje je. Naopak prohlubuje existenciální významy replik jako „Kam to jenom jdeme, probůh“, přičemž význam kontrastuje se situací, v níž roztoužená dvojice služky a vojáka mizí v křoví. Směšně i vážně vyznívá také zvolání, „život je tak prázdný, tak nicotný“. Ukazuje se, že slova nemohou být vážná, dokud nejsou konkrétně situována. Jenže žádná z postav vlastně nejedná. A tak je vážnost slov neustále prověřována vyprázdněností.

Kdo to říká, ten to je
Překladatel hry Pavel Novotný představuje svět Reje jako svět snový a „skrznaskrz vylhaný“. Jednotlivé repliky jsou pronášeny tak, že jsou osvobozeny od postav i prostoru. Díky tomu může divák zachytit jejich dvojsmysl, odhalit přelétavost jazykového významu. Jednoduché repliky lásky, které nenesou patos postavy, usvědčují člověka z falešnosti. Cokoli zazní, může znít jinak, nebo být adresováno jinému. Přitom jsme přirozeně zvyklí lež kategoricky odmítat.

V tomto smyslu má Rej nadčasovou schopnost otáčet morální pokleslost proti těm, kteří se nad hrou pobuřují. Ukazuje, že člověk tváří v tvář druhému zůstává vždy pouze sám sebou, i když miluje. Milovat pak zřejmě do určité míry znamená přesvědčovat se o tom, že milujeme. Schnitzler zjevně vytušil, že lidská sexualita tento podstatný aspekt člověka vystihuje. A v inscenaci je tento postřeh doveden do maximální, ale netriviální výmluvnosti.

Monumentální prázdnota
Jevišti dominuje v zadním plánu mapa Hitlerova vysněného města Germanie, jak jej navrhl „dvorní“ architekt Albert Speer. Přítomnost města je hrozivá, ale vzdálená jako sen, který bude zapomenut. Také zprvu působivé přijíždění a odjíždění tramvaje postupně přestává divák vnímat. Její oslnivé světlo, líná kouřová clona a mohutný oblouk klenoucí se nad jevištěm mají ten efekt, že skutečně monumentální se nakonec zdá být prázdnota scény. Postavy jsou v ní, vzdor extravagantním, lascivním kostýmům, nepatrné a směšné. Scénografie by významově klidně obstála jako svébytná instalace.

V době, kdy Schnitzler Rej psal, byl sen populárním výzkumným materiálem. Inscenátoři tuto snovou magii citlivě využívají. Díky hypnotickému opakování gest, pohybů, slov a přechodům z jedné scény ke druhé se může divák soustředit na text. Má všechny nástroje, aby se mohl pustit do archeologie významů. V monumentální prázdnotě s napohled obyčejnými slovy pak nezbývá než začít myslet. Nebo se dobře zasmát, přijde na to.

Rej
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéra 3. 11. 2022 19:00
nejbližší repríza ne 14. 5. 19:00

Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Na jeviště Stavovského divadla se Bakchantky dostávají v novém překladu, který pro Činohru Národního divadla pořídili Matyáš Havrda a Petr Borkovec – antické drama tak promlouvá srozumitelným současným jazykem a zároveň z něj čiší Borkovcovo jedinečné básnické vidění světa.

Režisér Jan Frič tragédii pojímá jako vizuálně opulentní scénický koncert, při němž zaznívají extatické dionýské zpěvy za doprovodu hudební skupiny Bert & Friends a operního sboru. A ačkoliv to zní jako divoký večírek, v nitru inscenace je mírnost, klid, vyrovnání. V roli boha Dionýsa uvidíte Petra Vančuru, mezi jeho zanícenými stoupenkyněmi se můžete těšit na Veroniku Lazorčákovou, Pavlínu Štorkovou nebo Kateřinu Císařovou, jako moudří starci se představí David Prachař a Saša Rašilov a racionálním Pentheem bude Miloslav König.

text: Kateřina Prášilová

Bakchantky
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéry 16. a 17. 2.
nejbližší reprízy st 1. 3, út 14. 3., st 15. 3., čt 16. 3.

Vassa Železnovová je podnikatelka.
Vassa Železnovová je matka.
Vasse Železnovové umírá manžel.
Vasse Železnovové se nějak nepovedly děti.

Naštěstí nejstarší dcera se vrací z ciziny a mohla by jí pomoct dát všechno dokupy. Má Vassa Železnovová BUDOUCNOST? A máme ji my všichni? A jaká by vlastně měla být? Maxim Gorkij napsal první verzi Vassy v roce 1910, ve víru revolucí v Rusku. Později ji zavrhl a na Stalinovo přání vyrobil jinou, „lepší“ verzi, a ta se taky hrála. Původní text pracoval s názvem Matka a není to náhoda – v centru hry stojí silná mateřská postava, která dělá, co může, aby udržela podnik i rodinu. Jenže se jí všechno hroutí, děti už nechtějí pomáhat s obchodem, spíš by nejradši shrábly svůj podíl – a pryč. Kontinuita má být rozmetána. Jenže co dál? „Život není jen práce,“ říká dnešní mladá generace (a taky jedna z postav hry), „ale co je tedy život?“, ptá se Vassa. A ptáme se i my.

Gorkého postavy čekaly na jakýsi zvrat – tušily, že je ve vzduchu, ale nevěděly, jak bude vypadat a co přinese. Jenže my jsme dnes v podobné situaci, víme, že se něco děje – něco se musí stát! – ale nevíme co a jak.

Možná to celé zní trochu depresivně, ale ono je to spíš komické. Anebo hororové. V každém případě to přináší možnost trochu si pohrát s žánrem, zasmát se sami sobě, a pak společně čekat na budoucnost, která už je skoro tady – a my nemáme ponětí, co vlastně přinese…

První činoherní premiéra sezony 2021/22 v režii Jana Friče a dramaturgii Marty Ljubkové. V hlavní roli Vassy Železnovové, ženy, která v tom zůstala úplně sama, uvidíte Zuzanu Stivínovou. Jejího nejbližšího spolupracovníka, pečlivého, ale trochu zbabělého správce Michajla, hraje Pavel Batěk. Michajlo bytostně nenávidí Vassina švagra, pořád trochu opilého, ale společností milovaného Prochora v podání Roberta Mikluše. Prochor má navíc milostný poměr s Michajlovou dcerou Ludmilou, záhadnou krasavicí (hraje ji Veronika Lazorčáková), provdanou za Vassina syna Pavla, mrzáka (opravdu je mrzák, nebo mu to vsugerovali?), kterého hraje Petr Vančura. Přestáváte se v tom orientovat, i když to zdaleka není všechno? Přijďte.

text: Marta Ljubková

Vassa Železnovová
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
I. premiéra st 27. 10. 
II. premiéra čt 28. 10. 
další reprízy pá 5. 11. a so 6. 11. 

„Myslíte, že mu bude podobnej?“ dohadují se tři sestry Kennedyovy (Tereza Vilišová, Veronika Lazorčáková a Lucie Polišenská), zatímco čekají na herce Johna Eastmana (Igor Orozovič), který do irského městečka Sligo přijel natáčet životopisný film o Williamu Butleru Yeatsovi. Tedy o vůdčí osobnosti irského národního obrození, básníkovi mystické symboliky a nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1923, jenž v tomto kraji na severozápadě Irska trávil prázdniny u svých prarodičů.

Samotný fakt, že ve filmu ztvární právě tuto postavu, představuje pro mladého herce ve vztahu k místním „vstupenku do ráje“. Jak říká tamní kluk Gary (Pavel Batěk): „Na něco z Yeatse se dají skvěle balit holky.“ John si navíc pro svůj pobyt nezvolil hotel jako zbytek štábu, ale domácnost Patricka Kennedyho (Ondřej Pavelka), aniž tušil, že ji tvoří tři svobodné dívky. Tohle nemůže proběhnout v poklidu…

Důsledně vzato nemá Patrick děti tři, ale čtyři. Žije s nimi také jeho značně pomatená tchýně Lily (Jana Preissová), která nejenže se ve svých sedmdesáti začala vehementně dožadovat milence a sexu, ale navíc v posledních dnech stále volá a hledá svoji dceru Esther, která od rodiny před patnácti lety odešla do Londýna. Že tento „kostlivec“ – rodinné tabu, o němž se dlouhá léta nemluvilo – vypadne „ze skříně“ právě v den Johnova příjezdu, je jistě jen shoda okolností, přesto se tím spustí celé domino dalších na světlo se deroucích tajemství (nevyzraďme nic z této „detektivky“, pouze naznačme, že ani „teatrální“ vystupování Johna Eastmana nebude mít příčiny tak docela povrchní). Výraz „kostlivec“ ostatně k Noční sezóně více než přiléhá. Svět této hry totiž obcházejí duchové. Jako by se v něm projevila Yeatsova fascinace esoterií, okultismem a spiritismem.

Motiv filmové hvězdy a životopisného scénáře inspiroval režiséra Daniela Špinara a jeho výtvarníky k základní metafoře premiérované inscenace. Je jí kino, ve kterém se před postavami odvíjí „film jejich života“. Budou jen jeho pasivními diváky (tak jako se Patrickova nejmladší dcera Maud téměř nehne od televize), nečinně přihlížejícími až do samotného konce, nebo jeho skutečnými aktéry, kteří mají vůli třeba se i vzepřít údělu role jim předepsané? Lenkiewiczové hra mimo jiné ukazuje, jak mohou živí lidé „zmrtvět“, a dokonce být „mrtvolnějšími“ než ti, kteří tento svět dávno opustili. „Takže možná jsem ještě živej. Děsivý pomyšlení,“ zasměje se ve hře Patrick. ∞


Noční sezóna
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéra 9. 11. 2017 • nejbližší reprízy pá 5. 1., út 23. 1., ne 11. 2., po 19. 2. 19:00


text: Milan Šotek

Každá dramaturgie, zvláště v Národním divadle, se dříve nebo později musí utkat s Klicperou. Klicpera, toť balvan, toť pomník, jejž nelze obejít. Jen od roku 1989 bylo v Činohře uvedeno šest her tohoto praotce moderní české dramatiky a od vzniku Národního divadla se jeho hry dočkaly více než třiceti uvedení. Ještě nikdo se ale nepokusil pojednat dílo našeho velikána jaksi souhrnně. Teprve poté, co do svazku ND nastoupil dramatik a dramaturg Milan Šotek, naskytla se příležitost nahlédnout Klicperovo rozsáhlé komediální dílo z panoramatického nadhledu.

Jen přečíst kompendium zvíci 600 stran biblického formátu bylo dílo takřka herkulovské. Ze 22 dokončených komedií zvolil autor jako východisko hru Žižkův meč a na ni jako na špíz nabodl výstupy z dalších her – zejména Bělouši, Lhář a jeho rod, Kytka, Ženský boj, Každý něco pro vlast!, Pražské tetičky a Zbraslavští strýčkové, Ptáčník, Krása a nekrasa a Tajný pověrec; nejmenovaných 12 komedií pak posloužilo tu replikou, tu dvěma k dotvoření mozaiky. Výsledkem je svěží a vtipná komedie, která ke Klicperovi přistupuje s humorem a nadhledem, bez zbytečného patosu a falešné úcty, ale především s láskou. Příběh mladičké schovanky Marie Pavianny (Pavlína Štorková), jako oko v hlavě střežené jejím aristokratickým ujcem (František Němec), a jejích čtyř nápadníků (Jiří Suchý z Tábora, Václav Postránecký, David Matásek, Filip Rajmont), jakož i tajemství záhadného poustevníka, z něhož se vyklube potrhlý mlynář (Vladislav Beneš) – to vše a ještě mnohem víc čeká na diváky ve Stavovském divadle od 25. května. º


Mlynářova opička
Stavovské divadlo (Železná 11, Praha 1)
premiéra 25. 5.


autor: Jan Tošovský

Slavný americký experimentátor, držitel několika ocenění, režisér, kterého chtějí v těch nejslavnějších divadlech světa. Jméno Roberta Wilsona je mezi divadelníky jistě pojmem. Nejinak i v Čechách. Proč?

S pražským Národním divadlem spolupracuje již více než dekádu. Mluví se o něm, lidi od fochu čile diskutují o jeho inscenacích. V pořádku: Robert Wilson zkrátka dělá divadlo jinak. Budiž. Jenže to je tak všechno: od toho se všechno odvíjí a taky tam končí.

Inscenace s výstižným názvem 1914 slibuje hodně. Stoleté výročí začátku první velké války je jistě vhodný čas k připomínání a k bilancování. Hra vychází z dramatu Karla Krause (toho rakouského, ne českého), jehož kompletní uvedení by prý trvalo osm hodin. Tento monumentální text se na jevišti Stavovského divadla potkává s jiným dokumentem o válce, se Švejkem. Přidejme do mixu pár jmen: Postránecký, Javorský, Červená, Medvecká, Rajmont, … Cítíte to vábení?

A pak přijde Wilson. Měl bych se přiznat, že tohle představení byla první jeho režie, s níž jsem měl tu čest. Zasvěcení ale prý již v tuto chvíli tuší, jak bude výsledný tvar vypadat.

Žánrově ho zařadit si netroufám. Míchá se v něm totiž ledacos, ze všeho nejvíc připomíná jakýsi bizarní kabaret. Celé se to nese na trojúhelníkovém kontrastu: co slyšíme, je často v naprostém rozporu s tím, co vidíme, a všechno je navíc pravý opak toho, co víme z dějepisu. Komunikace s hledištěm bezpochyby funguje: celou dobu si divák musí uvědomovat všechny protiklady a přemýšlet o nich. Hrůzy války se občas zdají malicherné oproti fantasmagorickému nepořádku, který se na vás přes rampu valí.

Experiment tady, experiment tam…
Wilsonova inscenace 1914 rozhodně není klasická činohra. Ale ke zjednodušujícímu pojmenování „experimentující“ bych se uchyloval nerad. Jsme svědky excitovaného herectví, pitvoření se, šklebů a skřeků. Pro účinkující musí to představení být neuvěřitelně náročné, trvá bezmála hodinu a tři čtvrtě. Ale tahle vypjatost totálně zastiňuje jakýkoliv jiný smysl, který hra (možná?) má. Dělá z ní přehlídku, exhibici, že „i my v Národním umíme udělat cirkus“.

Komediantský dojem umocňuje kolovrátková hudba, která zní prakticky bez přestání. Jen málokdy je ticho nebo alespoň tišeji; klika flašinetu v orchestřišti se točí a točí.

Je až s podivem, jak takto vystavěná inscenace drží pohromadě. Až v posledních dvaceti minutách mě napadlo, že je to vlastně jenom sled scének a skečů, v příběh spojený jen velice volně. (Ostatně, podtitul v programu hlásá „divadelní pohlednice z pohnuté doby“.) Celou hru táhnou dva průvodci, Optimista v podání Václava Postráneckého a Pesimista Vladimíra Javorského. Stylizace do známé dvojky Laurela a Hardyho je bez debat, ale ničemu neškodí. Především Postráneckého schopnost radikálních změn poloh (ač jsou kolikrát bez zřetelné motivace) je obdivuhodná. Pro mnohé jistě hlavní herecká vábnička, Soňa Červená, jejíž postava Času dějem zvolna proplouvá, se sice objeví jen občas, ale to jí nemůžeme mít za zlé. Ve svých letech je stále úchvatná.

Na dobrou noc
Při Wilsonově představení máte podle mě jen dvě možnosti. Zaprvé – usnout. Ale to v tom rambajzu jde dost těžko. Můžete tedy (to je druhá, ale neméně obtížná varianta) sedět, hledět (nezapomínejte mrkat, prosím vás!), snažit se vnímat každou drobnost, protože fines a detailů je tu habaděj, přemýšlet. Snažit se se nezbláznit. A usnout hned potom, protože tohle všechno je hrozně náročné: nejen hercům, ale i divákovi připravil Wilson pořádný zápřah. Každopádně ještě předtím někoho zaúkolujte, ať vám po návratu z divadla popřeje hezké sny. Nejspíš to budete potřebovat. ∞


1914
Stavovské divadlo (Ovocný trh 1, Praha 1)
premiéra 30. 4. • reprízy 12. a 13. 11. 19:00