Odmítám označení. Odhaluju označení. Pracuju na destigmatizaci masivních nánosů své identifikace se stereotypy. Netuším, jak z toho ven, zpět k sobě, vlastně ani nechci. Dělám jen to, co chci. To je prokletí.

Jsem náhoda nebo osud? Jsem pořád to samé, ale jen někdy. Někdy není kdy být. Nemůžu zůstat, něco se musí stát. Bezčasí. Nadbytek času vyprší. To, co jsem chtěl, se rozplyne v tom, co jsem chtěl doopravdy, jen jsem to nevěděl. V tom, cos chtěla ty, protože jsem tě nepřesvědčil. Co zůstalo, je iluze. Zkoumám svůj ksicht v okně. Kdo to je? Neznám ho. Hledám shodné rysy s tebou. Jak asi vypadám? Hledám emoci, ale nic tam není. Nic víc, než nic. Hledám tě v sobě, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Chci se v tobě zabít. Být tím, kým jsem. To je podle Sartra smrt. Vztah je smrt, která ti dá život. Chci to říkat jen tobě. S tebou. Kéž bys byla ta pravá. Máš pro mě jen smích, nevidíš v tom smysl. Sám v tom smyslu zkysnu, půjdu něžně ke dnu. Smysl neexistuje sám o sobě, jen sdílením, zájmem. Sdílím, ať zájem je nebo ne, to je můj problém. To je špatně. Sdílím ze zvyku. Moje sdílení nikam nevede. Sdílím s veřejností. Tváří v tvář veřejnosti je člověk nikdo. Otrok.
Bojím se, že až tě zase uvidím, bude pozdě. Vždycky se bojím, že bude pozdě. Už to spojení „bude pozdě“ obsahuje odpojení. Všechno bude, já už nebudu. Proto spěchám, scházím. Slovím tě, střílím po tobě otrávené šípy, ale máš protilásky.

Trapný tarif
Za chvíli budu zase němý. Nastane stará dobrá vulgární všednost ticha. Mám pocit, že už nastává. Rýsuje se až příliš deskriptivně. Hlava mi padá do dalšího pornospánku. Na spánku ještě cítím tvůj polibek, ale budu sám a ty sama. A ty s někým jiným a já sám. A všichni půjdou dál v surreálných scénách. Budu se snažit to chápat. Vloudí se mi do hlavy nějaká nebetyčná bezvýznamnost. Zboří tvůj majestát. Město zachvátí plameny, ulicemi se ponesou žalozpěvy, ze sklepů povstanou zvířata, ze skříní vylezou vysmátí kostlivci. To víš, že si dělám srandu. Jenom tě straším, že tě jednou ztratím.
Píšu ti, že jsi zázrak. Píšeš mi, že jsem přízrak. Píšu ti, že vedoucí reportáží z Tvaru mi napsala, že neví, jestli mám s tou neodbytností jinde úspěch, ale že u ní jsem skončil. Jen jsem stavěl příběh, aby neskončil. Stavím babylónskou věž a ty jdeš. Musíš už být daleko. Nejsi z těch, co chodí kolem dokola. Zrcadlo hladiny prohnilého rybníka mojí akademické stagnace. Já to věděl, ale nebudu si zoufat. Našel jsem cestu, jak schovat svůj strach. Najdu si jinou. Všechno jsem obětoval, celý svůj svět, svůj sen. Asi k tomu jsem tě chtěl a potřeboval, abych dostal sílu to svalit, abych z toho marného přitahování se k tobě nabyl svaly, abych byl mocný jako Putin a Stalin. Teď mi to dochází.
Ta neustálá metamorfóza je veskrze trapná. Jsem trapný tím, že neustále volám do světa, že trpím. Mám takový tarif, že mě nikdo neslyší. Mám to totiž zadarmo, a když voláte zadarmo, nikdo vás neposlouchá, protože lidi slyší jenom na prachy. Nicméně, já trpím. Trpím, jako bych měl pořád kocovinu. Nejvíc trpím, když si odpočinu. Trpím, a pak si to nepamatuju. Trpím, a pak se vzpamatuju. Proto ta obviňující intenzita. To ticho. Ticho dost. Ticho­‑most. Krize nahodilosti. Jednoduchost bezvýznamnosti.

Vnímajíc stigmata jako indikátor doslovného podílu na ranách Ježíše Krista, dále stigma morálně nečistého, nemocného, řekla bych, že vlastně neimplikuje, jemně vzneseno, nevhodnost, ale prožití bolesti, utrpení, či dokonce teroru. Ona neúcta k řádu – vybočení z norem a očekávání se jistě může prolínat s reálným proviněním, ale nemusí.

De profundis (Oscar Wilde)

V tomto epistolárním textu z vězení naznačuje, že společnost, která odsoudí zločince k odpykání trestu, je následně povinna tohoto bezvýhradně přijmout do svých řad, re-integrovat jej a důvěřovat mu? Rovněž, v rámci úvah o působení Kristově, připomíná, že nikdo není bez viny. Kdo je hoden lásky? Přísně vzato nikdo, a přitom všichni – to je milosrdenství.

Sama zde hodlám rozjímat o něčem řádově měkčím: introspektivní rovinou stigmatu a její projekcí.

Jako epileptik s několikero psychickými problémy se mnohdy pozastavím a rozhoduji se, co dát najevo, co ponechat tmě a tichu. Zároveň proběhlo nespočet momentů, kdy mi vlastní mozek nedal na vybranou. Chvíle, kdy se projevuji jako manipulativní vyděrač, co chce být středem pozornosti, přičemž jen zoufale, vyplašeně prožívám, že mi roztály štíty a chtě nechtě musím počkat, až to dozní.

Nahlížení na sebe samého může být stigmatizující.

Stydím se za svoji ochablou (ne)produktivitu, náchylnost, křehkost a reaktivitu. Stydím se za svůj pláč. Stydím se, když se musím doznat ke svým chorobám a jiným slabostem, abych prokázala, že nejsem líná a lhostejná, a cítím se jako lhář a podvodník. Stydím se, že pro člověka jako já musí existovat speciální podmínky: že si musím vydupat specifickou nálož, tempo a zacházení.

Předkládám paradox (ne)přiznání jinakosti.

Minoritní, zvenčí sotva znatelné nervové těžkosti ovšem dovedou šíleně zpomalit, zkomplikovat a narušovat cokoliv, čemu se věnuji. Obecně vzato, když je člověk indisponován, ale drží se, a tudíž působí normálně, nedává smysl, že by pro něho běžný život měl být náročnější. Nicméně! Když na sebe upozorní tím, že má nějaký problém (panický záchvat, respirační záchvat, pláč, epileptický záchvat, …, cokoliv jiného), vyvolá dojem, že to dělá naschvál, anebo je úplně mimo.

Přihlížející se stávají porotou.

Cítím jako ošemetné a smutné, že plačící na veřejnosti je automaticky chápán jako děcko, troska nebo pozér. I kdyby takto brečel jedinkrát, i kdyby posté. Nikdo nikomu nevidí do hlavy, a neexistuje univerzální řešení komplexních neuropsychologických obtíží. Ne, že by byla povinnost soucítit, natož pomoct. Takřka automatická tendence soudit je, dle mého soudu, horší než ignorantství – kruh se uzavírá. Pečeť stigmatu zasychá.

Performativní pointa

Umění žít vyžaduje plné nasazení. Oddanost podstatě svojí existence. Stigma nestigma. Divnost nedivnost. Normál nenormál. Morálka nemorálka. Důvěra nedůvěra. Vědomí nevědomí.

text: Eva Marie Růžena

Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?

Holky krev (sádlo) a mlíko
S nějakou formou sociálního stigmatu se setkala asi většina z nás. Otázkou je, jakou silou nás zasáhlo a do jaké míry nás ovlivnilo. Když bude dítě často slýchat, že neumí zpívat, bude si patrně těžko hledat cestu k potěšení ze zpěvu, nebude jej cvičit a možná se za svůj hlas bude celý život stydět. Co by se stalo, kdyby ke stejnému dítěti přišel někdo, kdo by mu ukázal, jaké jsou možnosti hlasu, jak se s ním dá hrát, kultivovat jej, starat se o něj? Třeba z něj nevyroste profesionální zpěvák, ale bude zpívat rádo a snad svůj hlas využije jinak, možnosti tu jsou.

Hra na tři
Ovšem oč je snazší souhlasit s myšlenkou tolerance vůči druhým, o to těžší je kultivovat svůj vnitřní hlas, který zpravidla vše a všechno kolem hodnotí, vědomě či nevědomě. Při pohledu na silného člověka si spíše řekneme „ten je tlustý“ než „ten má krásný úsměv“. Jedna inspirativní paní bojovala se svým egem hrou, kdy se snažila najít na lidech, kteří jí nebyli zrovna sympatičtí, alespoň tři přednosti. Po několika měsících měla tento přístup tak vžitý, že se z něho stal dobrý zvyk a její obecná laskavost vůči lidem se prý výrazně zvýšila. Jak je známo, na co se zaměřujeme, roste a třeba by tato malá hra mohla být jednou z možností, jak bojovat nejen proti tzv. body shamingu (tj. ponižování druhého pro jeho vzhled), ale proti brblavým náladám ve společnosti i v nás samých.

Tolerance a laskavost vůči druhým samozřejmě vede skrze přijetí sebe sama, což je zjevně stále velmi nosné a módní téma napříč veřejným prostorem. Také má však své pasti. Jednou z nich je alibismus. „Sice biju své děti, ale mám krásné vlasy, čerstvě nalakované nehty na nohou a posílám stovku měsíčně na záchranu mořských želv,“ asi fungovat nebude. Můžeme tedy hovořit o integritě, přijetí svých stínů a laskavosti vůči svým vnitřním i vnějším dětem, což ale může vést jen k dalšímu poplácávání si po ramenou. Jak vzletně umíme nazývat své vnitřní pochody! Můžeme zkusit jít na to i jinak – pokud najdu tři pozitiva i na tom prachsprostém bídákovi, najdou se určitě alespoň tři dobré věci i na sobě. A to už je celkem stabilní odrazový můstek k výšinám zdravé sebelaskavosti, která z nás pak přeteče i na ty druhé. Za zkoušku to stojí, co říkáte?

Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

V roce 2013 se s rozšířením Instagramu stanovuje nový typ vnímání světa, a především se otevírá nebývalá příležitost vytvořit obraz sebe sama podle vlastního přání. Tato platforma založená, na rozdíl od Facebooku, na obrazu nabízí prazvláštní estetizaci obyčejných životů. Nepochybně se podílela na stírání rozdílů mezi vysokou a nízkou kulturou, uměním a popem nebo kýčem. Samotné naše životy se ale staly Instagramem svázány – začaly jsme je vést způsobem, aby se vešly do instagramového čtverečku a nepůsobily tam nepatřičně. Instagram nám začal diktovat, jak má vypadat jídlo, které jíme, a filtry naznačovat naše fyzické nedokonalosti. Sebeprezentace se jeví jako nezbytná a pokud někdo Instagram nemá, divíme se tomu víc, než pokud je tomu naopak. Fotoaparát, který jsme si před dvaceti lety brali s sebou do Chorvatska nebo na babiččiny sedmdesátiny, má teď každý v kapse připravený k příležitosti fetišizovat, co se mu jen zamane, třeba v rámci takového rutinního úkonu jako je cesta do práce.

Instagramu aktuálně konkuruje TikTok – zdaleka neplatí, že se jedná o platformu pro děti nebo dospívající. Jeho doménou se stává video, ne však ledajaké – horní limit je jedna minuta. Na Instagramu se videa dávají do příběhů, stories nebo také storíček (dnes už je možnost tzv. reels, což je, dá se říct, kopie principu TikTok videí) a často se jedná o vhled do života uživatele. TikTok se však od tohoto způsobu komunikace liší – videa zde jsou spíše prodloužením fotografie než obdoba stories. Vizuální poutavost, dynamika, technické provedení hrají nepochybně zásadnější roli. TikTokeři si navzájem nastavují vcelku vysokou laťku a motivace k jejímu překonání podněcuje jejich imaginaci a nápaditost. Stejně jako všude jinde, i zde najdeme vizuální odpad. Pokud se ale zaměříme na videa s opravdu neuvěřitelným počtem zhlédnutí, obklopuje je jistá autorská erudice, tvůrčí duch a mnohdy disponují také kvalitním obsahem. Tento typ média klade na tvůrce o stupeň vyšší nároky než médium fotografie, jež už mnozí uživatelé Instagramu hravě ovládají.

Jiná zkušenost
Jak Instagram, tak TikTok se v současnosti podílejí na jakési vizuální přehlcenosti, kterou jsme uchvacováni v pohodlí našich domovů. Zdá se, že online přednášky nebo konference jsou opakem, byť se nalézají ve společném, virtuálním, prostoru. Protože vycházím ze své vlastní pozice – studenta univerzity, poslouží mi pro následující úvahu výrazy jako „přednáška“ nebo „vyučující“, předpokládám však, že zkušenost různých online setkání (pracovní porada, vysokoškolská přednáška, středoškolská hodina) se vyznačuje společnými znaky, jejichž působnost se může lišit co do kvantity. Časová dotace online schůzek se v nemálo případech od setkání tváří v tvář nezměnila, byť zkušenost je diametrálně odlišná. To, na co jsme z virtuálního prostoru zvyklí, tedy být neustále zabavováni rozmanitými podněty, zde neplatí. Samozřejmě, online přednášky mají být náhradou za čas strávený na katedře. Nemělo by se však jednat o počet odpřednášených minut, nýbrž o kompenzaci efektivity klasické živé hodiny. Atmosféra, kterou na online hodinách zažíváme, se nedá srovnat s tou v alma mater. Narušeno je působení osobnosti vyučujících, kteří jsou v běžné výuce fyzicky přítomni se svým charismatem, jehož projev je v online prostředí značně omezen. Kromě toho, že se mění způsob vidění osob z několika dimenzí na pouhé dvě, změně podléhá naše vizuální vnímání i v jiných ohledech. Vždyť už jen zasekávání obrazu či hlasu nám pozměňuje obraz dané osoby. I náš úhel pohledu na ni je velmi omezen, z člověka se stává výsek člověka. Jeho obraz sestává také z pozadí, které je na těch 90 minut jeho součástí. Volba pozadí na online meetingu není zanedbatelná, prozrazuje nám něco o člověku, na nějž míří kamera.

Výzva pro sebeprezentaci
Co ovšem považuji za fascinující je způsob, kterým formujeme svoji prezentaci. Samozřejmě přemýšlíme nad tím, abychom v pozadí neměli nepořádek, volíme knihy, které o nás mají něco vypovídat, uvažujeme, jaký kus nábytku bude vypadat stylově, ladíme kompozici věcí kolem nás či za námi, hlídáme, jak dopadá světlo, abychom nevypadali „blbě“. Pokud spousta z nás tohle neřeší, jedná se také o jistý postoj k vizualizaci našeho „přirozeného prostředí“. Někteří využívají jako pozadí fotku, buď vlastní, nebo volí návrh nabídnutý daným médiem. Každým z těchto zdánlivě zanedbatelných kroků definujeme svůj obraz. Zajímavé však je, jak se proměňuje uvažování o našich domácnostech – ukazuje se, že s lockdownem se lidé (logicky) zajímají o to, jak vypadá jejich interiér – samozřejmě asi hlavním důvodem je, aby se tam cítili co nejlépe, ale již s tím, jak jejich domov bude vypadat, se pojí jakýsi předpoklad implementovaný instagramovým okem, aby dané prostředí bylo zveřejnitelné, takzvaně instagramovatelné, a dnes také vhodné pro video­‑konferenční prostředí.

Nejde však jen o to. Za zásadní považuji obrat našeho vidění k nám samým, ovšem nebývalým způsobem. Už jsme zvyklí formovat svůj vzhled pro fotografie na sociální sítě, stejně tak pro videa, kde máme stále kontrolu nad vizuálním vyjádřením sebe sama. Pokud se nám nelíbí náš výraz na fotce, jednoduše ji smažeme a pořídíme novou nebo ještě lépe – nafotíme dvacet fotek a vybereme tu nejlepší. S videem je to komplikovanější, protože se v něm projevuje viditelněji naše přirozenost. Do fotografie nevpustíme nežádoucí grimasu a volíme přitažlivý duckface, napneme obličej, zasuneme bradu a v této krkolomné pozici pořídíme podobiznu. Video je komplikovanější, protože musíme své komplexnější projevy v průběhu samotného natáčení důsledněji kontrolovat.

Pokud se přihlásíme na online meeting, máme možnost zapnout si kameru, nebo ji nechat vypnutou. Ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že se zapnutou kamerou není takový problém pozornost udržet, jako když nejste pod (hypotetickým) „dohledem“ ostatních účastníků, ale především lídra meetingu. Na druhé straně je tato činnost nadměrně vyčerpávající, proto si myslím, že kvantitativní časová přenositelnost reálného setkání do virtuálního prostoru nedává smysl, pokud se vrátím k předchozímu bodu. Záleží však také na tom, zda ostatní členové setkání mají kameru také zapnutou nebo ne, a jestli tedy „zapadnete“, či nikoliv. Pokud vezmeme v potaz, že kameru zapnutou máme, nabízí se nám zcela nový pohled na sebe sama – nahlížíme se poprvé tak trochu z perspektivy druhého. V průběhu setkání je běžné, že vedle ostatních účastníků vidíme také sebe sama, všechny v totožných rámečcích. Nahlížíme se tedy částečně z jakési odosobněné perspektivy.

Já z pozice ne­‑já
Online schůzky jsou zpravidla založené na spontaneitě, povětšinou si nelze naplánovat, co přesně budeme říkat, jak se budeme tvářit, jak je tomu v případě videí. Doposud nám nebyl vnucován pohled na sebe samé s takovou agresivitou. Jsme vystaveni svému obrazu, zatímco komunikujeme, posloucháme, soustředíme se, reagujeme, konáme. Lze očekávat, že do způsobu našeho bytí se dřív nebo později začlení čilejší vědomí našeho vzhledu. Všímáme si takových aspektů našeho projevování se, které nám doposud nebyly přístupné. Nyní je naopak občas těžké nalézt složitou cestu k jejich ignorování. Jsme si neustále na očích a nejeden z nás se setkává s domnělým dojmem ze sebe sama z pozice druhého. Známe plejádu našich výrazů a máme tedy moc je formovat podle vlastních požadavků (často na nevědomé úrovni). Kontrola nad naší prezentací dochází svého vrcholu. Jedná se o modifikaci nás samých, našeho přirozeně projevujícího se já? Nebo dovádíme sebe sama k přísné dokonalosti, která se míjí s realitou? A je stále relevantní se realitou zabývat, když většinu našich životů žijeme ve virtualitě?

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Nevyhnutelnost gentrifikace?
Jenomže se zde naskýtá otázka, zda se tak z Cejlu nestane atraktivní část města pro hipstery nebo pro developery, kteří začnou obytné domy více a více skupovat, a z autentické části města se tak stane uměle vytvořená a pro místní obyvatele nedosažitelná část města. Vyvstává zde tedy čím dál tím intenzivněji problematika a otázka gentrifikace. Tímto fenoménem se zabývá také současná umělkyně Bára Bažantová, která je studentkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde studuje v Ateliéru environmentu. V oblasti Cejlu uspořádala 8. 2. 2021 performance v rámci dramaturgické a produkční platformy Terén. Performativní projekt sestával ze dvou částí: V první části umělkyně stála před úřadem práce s kolem štěstí, kde si každý mohl vytočit nabídku práce na stavbu tzv. hladové zdi. Prvek nahodilosti zde byl záměrně podtržen, jelikož jde ruku v ruce s určitou nahodilostí systému na úřadu práce. Lidé, kteří se do projektu chtěli zapojit, si tak mohli vytočit možnost postavit hladovou zeď, která byla vzápětí zase zbořena. Myšlenka práce pro práci. Celý projekt je zdokumentován na stránkách Terénu. Umělkyně tímto projektem mimo jiné reaguje na probíhající revitalizaci pod záštitou Kateřiny Šedé, což ještě umocnila svým kritickým prohlášením na platformě Artalk. Kriticky zde nahlíží na proměnu městské části, která se bude, dle jejího názoru, čím dál tím více potýkat s problémem gentrifikace. Hrozí tak, že tamní obyvatelstvo bude muset zápolit se zvýšenými nájmy, jelikož se z oblasti bude stávat čím dál tím více oblast atraktivní – ať již pro svoji specifičnost, nebo pro murály, které jsou zde malovány. Umění ve veřejném prostoru by tak mělo pozorně vnímat prostředí, ve kterém vzniká, a promýšlet do důsledků dopady, které na danou oblast může mít. Jak umělkyně píše, neměli bychom k veřejnému prostoru přistupovat jako k bílé kostce.

Stigma rodící další stigma?
Jak je vidno, účelná snaha o zbavení stigmatizace může vést ke stigmatizaci ještě intenzivnější. Je tomu tak? Má umění ve veřejném prostoru opravdu takovou moc? Jak takovouto situaci řešit ideálním způsobem, aby stigma nerodilo pouze stigma další? Aspirují všechny zmiňované umělecké projekty, ať již mají záměr a výpověď jakoukoliv, na to, aby je ocenilo i tamní obyvatelstvo? Myslí se v tomto ohledu na obyvatele brněnského Bronxu? Pomohou umělecké projekty místním obyvatelům se více začlenit do zbytku města, nebo je naopak z města postupně vypudí? Kde najít hranici mezi necitlivým developerským zásahem do autentické oblasti města a mezi čistě pragmatickým řešením dlouhodobé problematiky vyčleněnosti oblasti Cejlu?

To vše jsou otázky, na které se hledá jen stěží jasná odpověď. Ta nejspíše vyvstane až po delší době, ostatně jako spousta problémů, které nás v současnosti tíží. Co si však myslím, že je podstatné, na místní rodáky by se rozhodně zapomínat nemělo. Kulturní aktivity je určitě mohou povzbudit a podnítit ke kreativitě. Projekt Káznice žije, který se právě snaží o obnovu kulturního života v oblasti Cejlu, je proto, myslím, opravdu přínosný. Začleňuje tamní obyvatelstvo kreativním způsobem do nejrůznějších aktivit a také celkově oživuje kulturní podhoubí města Brna. Stigma se však nad oblastí brněnského Bronxu vznáší neustále. Obecnější, filosoficky laděnou otázkou by potom mohlo být: Je stigma cosi konečného, nevyhnutelného? Nebo se ze stigmatu můžeme vymanit? Jakým způsobem se však stigmatizaci co nejlépe vyhnout? Změnit oblast, nebo uchovat její autenticitu a paměť, vrytou do ulic a jejích ošuntělých zákoutí?

Slovo stigma pochází z řeckého slova στίγμα. Původně mělo význam cejchu, vypáleného znamení, které se dávalo zločincům nebo lidem, kteří se nějak provinili proti zákonu nebo se projevili jako zrádci. Bylo jakýmsi rozpoznávacím znamením, jež mělo navždy vyloučit jeho nositele ze společnosti. V dnešní době je význam tohoto slova poněkud posunutý, a pokud se nejedná o termín z biologie, naznačuje spíš útrapy, které člověk se sebou nese kvůli svému původu nebo přesvědčení a postoji, jež jsou naopak ve většině případů čestné.

Nabízí se otázka, co se stalo s naší společností, když se význam slova tak diametrálně proměnil. Dnešním současníkům, a především dětem, se možná zdají být naši předchůdci poněkud naivní. Například snaha národních obrozenců o prohloubení povědomí o českém folklóru, jejich upínání se ke slovanství, Kantova filosofie, pojetí školy Komenského anebo Platónovy ideje o vytvoření ideálního státu. Samozřejmě je to jen namátkový skromný výčet, ale přece. Otázkou je proč. Proč se nám dnes zdají myšlenky a praktiky celých generací před námi, řekněme, poněkud ploché a kromě jednotlivých citací se k jejich úvahám a postojům už nevracíme.

Domnívám se, že jde o přemíru nejrůznějších informací, jejich neustálou přítomnost, mediální a internetový svět. Tato směsice šokujících i jímavých zpráv a zábavy, dostupnost jakýchkoli stimulů pro naše smysly, nesčíslné rady, jak se oblékat, vybavit si dům nebo byt, co je zdravé, a co ne, co se stalo včera, dnes a co bude zítra, kdo co řekl a udělal, hra na city, nespočetné apely a den ze dne měnící se pravidla, příkazy a zákazy, normy, porušení veškerých tabu a přístupnost veškerých rádoby slastí až do morku kostí nutí lidi, aby podvědomě začali celý svět brát s odstupem a potichu si mysleli svoje. Ztotožnit se s hudbou, udat si rytmus, hlavně vše stihnout, aby člověk mohl uživit sebe a své blízké, soustředit se na to, aby byl loajální, asertivní, výkonný, odolný vůči stresu, ambiciózní, ale ne příliš, zkrátka, aby splňoval veškeré podmínky k výkonu práce, aby byl činný, když je to třeba, aby odpočíval ve stejnou hodinu, aby nebyl příliš uzavřený nebo hyperaktivní. Pokud někdo vybočí z řady, buď k němu vzhlížíme, nebo ho zavrhneme, anebo se mu jednoduše vyhneme a pro jistotu se díváme jinam.

Společnost se globalizuje, nastolují se pravidla pro celý svět. Poznání je dostupné všem… Na internetu. Ale jaké je to poznání? Jen výtah, který kdosi udělal. Ale kdo? O čem je většina článků? Jak se v tom vyznat? Ne, nejsem proti globalizaci, jen nerozumím, co to přesně znamená. „Naivita“ našich předchůdců spočívá v tom, že měli jasnou představu, věděli, za co bojují. Třeba se mýlili, ale věřili ve svou hvězdu. Jaká to musí být představivost odhadnout pohyby planet! Obsahem učiva gymnázia počátku dvacátého století byla čeština, němčina, latina, řečtina, algebra, botanika, zoologie, reálie, místopis, často další jazyky. To vše studenti nosili v hlavě a mezitím prali v neckách, chovali minimálně králíky a slepice, starali se o domácnost a mnohdy si přivydělávali tvrdou prací, domů posílali peníze, a přesto měli čas na snění, schůzky, vášnivé rozhovory a procházky. Často se cestovalo pěšky nebo povozem. Nic se nevyhazovalo, všechno se zužitkovalo. My mluvíme o udržitelnosti a považujeme to za svůj patent. Udržitelnost a „bio“ stravování se stalo módou. A to, co je vypěstováno přirozeně, je nepoměrně dražší než to, co bylo hnojené průmyslovými hnojivy. To, co bylo recyklované, je luxusem. Poněvadž je to „know how“.
Naše nová nenaivní společnost přesně ví, jak na to… Opravdu? Pojďme se vrátit zpátky na zem a vydat se alespoň do lesa, kde si můžeme potajmu sundat roušku, nadechnout se čerstvého jarního vzduchu a pokud možno si nevšímat pohozených pneumatik a lednic za bukem. To je totiž naše stigma. Osamocení v odpadcích, které jsme rozházeli kolem sebe. Nezbývá než věřit v božskou prozřetelnost a odpuštění. Pojďme být zase „naivní“ v tom dobrém slova smyslu. Protože pokud člověk dokáže rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pak je na dobré cestě.

Je to právě rok, kdy jsme se začali potýkat se zavíráním kulturních míst, jako jsou kavárny, divadla, galerie, koncertní sály, kluby či kina. Vydali jsme v historii měsíčníku Artiklu první číslo bez kulturních servisů, protože kultura ze dne na den skončila – respektive přesunula se do online prostředí. Vše živé si ale hledá cestu, stejně jako kořeny stromu, kterému beton zamezil rozpínat se. Přestože kultura je jemná a citlivá, nadzvedává beton v podobě restrikcí nejrůznějšími způsoby, ačkoli není její podstatou bojovat o sebe samu, ale být. To je jí už velmi dlouhou dobu znemožňováno a velmi lehce se ukazuje na neviditelného viníka, protože takový nenese zodpovědnost. Ale chytrá a citlivá kultura se nenechá zmást a stigma všech restrikcí bude vyřezáno na správné tváře. V dubnovém vydání vás stále nepozveme na kulturní akce, protože na dohled žádné nejsou a od monitorů vám chceme ulevit. Zveme vás ale ke čtení tohoto vydání Artiklu, které je bez ohledu na okolnosti tříbeno se stejnou péčí i pečlivostí. V tomto vydání se věnujeme tématu Stigma, tedy jevu, který je společensky považován za nepřijatelný a člověka s takovým specifickým rysem od společnosti odlučuje. Stigma již ve stejnojmenné knize publikované roku 1963 rozdělil americký sociolog Erving Goffman do tří kategorií týkajících se tělesnosti, charakteru a kmene. Množství článků k tomuto tématu vám dá nahlédnout na ta
stigmata společností aktuálně rezonující a přinese snad i pochopení a nový pohled na samotné stigmatizované.