Zrod nového divadelního proudu na Slovensku je doprovázen osobou českého režiséra a scénáristy Davida Jařaba. Strach je po Rechnitz – Anjel skazy (SND, 2013) a Oběti (Divadlo Aréna, 2015) další inscenací, kterou zde uvedl. Žádná z nich nezapře jeho charakteristický rukopis – filmové střihy, psychologické dusno, hororovou atmosféru, nedořečené náznaky děje, estetiku zmaru a filozofické aspekty textu.

Čtyři roky od rozpadu ansámblu Divadla Komedie (2002–2012) sledujeme se zaujetím další osudy jejích členů. Podle zákona zachování energie zůstává řada z nich na svém uměleckém vrcholu. Rozdělení tandemu Dušan Pařízek – David Jařab je sice fatální ztrátou pro české divadlo, nicméně oba tvoří aktivně dál a jejich práce za zvýšenou pozornost opravdu stojí. Zatímco Dušan Pařízek slaví úspěchy v Německu i v Rakousku, Davidu Jařabovi se daří spoluvytvářet novou vlnu slovenského divadla. Není to v jeho případě poprvé, kromě již zmíněné zlaté éry Divadla Komedie se již dříve (v průběhu 90. let) podílel na ustavení nové generace v HaDivadle (Polášek, Matonoha, Liška, Daniel).

Konec světa už byl
Hysterií z apokalypsy se hra Strach nezabývá. Řeší už situaci postapokalyptickou a pocity lidí, kteří se v ní náhle ocitli. Jejich bezradnost a neschopnost rozklíčovat příčiny současného stavu. Nejistota všech osob je až fyzicky nepříjemná. Jařab tentokrát nepoužívá poetiku morbidnosti, dostává se ještě dál, až za hranice reality – do abstraktního pole vnímání slov a pohybu herců. V tomto je Strach asi nejméně dějový, nezdržuje se konkrétním příběhem, oproti předešlým Jařabovým režiím na Slovensku, které nesly zřetelnější kontury vyprávění. Není jasné, kdy a kde se děj odehrává, dokonce ani kdo jsou hlavní protagonisté. Představení se nese ve vláčném až zpomaleném tempu, což vede zpočátku ke zvýšenému soustředění. Herci umně pracují s podprahovými nástroji, navazují spojení s nekonečnou hloubkou lidského podvědomí. Smutnou magičnost podporují důmyslně inscenované obrazy, odrážející se ve všudypřítomné vodní hladině. Tady Jařab (sám autor scény) využívá divadelních prostředků maximálně.

Nové prostředky absurdního divadla
Komicko-sarkastické části jsou, jako již tradičně, silnou stránkou slovenské činohry. V nich vyniká tentokrát brilantní Richard Stanke. Právě on je současně hercem, obsazeným ve všech Jařabových slovenských produkcích.

Závěrečné scény této hry jsou natolik vtipné a groteskní, až se vtírá divácké přání, aby bylo takto svižně a komediálně pojaté celé představení. Nechybí také aktuální narážky na ekologii či posměšné poznámky o slovensko-rakouských vztazích či současném stavu slovenského divadla.

Na oltář novému způsobu dramaturgie je položena celistvost textu. Snad neměl dramaturg Daniel Majling režisérovi dovolit tolik škrtů a scénických zkratek v původní verzi Petera Lomnického. Jařab se snaží vyhýbat všemu prvoplánovému, ztrácí pak ale často také celé souvislosti, nedokončuje myšlenky.

Celku by prospěla výraznější stylizace, přílišná civilnost sice konvenuje s filmovým pojetím (připomínajícím oživlé filmy z dílny bratří Coenů), ale zaměření na detail po několika úvodních minutách ubírá představení možnost gradace. Existenciální hovory postav mají mnohovýznamový potenciál, který však v této koncepci poněkud zaniká.

Paranoia, nihilismus, ztráta hodnot, zmatek, bezmoc, zoufalství, hysterie – takovou terapii nám nabízí Slovenská nová vlna. ∞


Strach
Slovenské národné divadlo, nová budova (Pribinova 17, Bratislava)
premiéra 4. 6. • nejbližší repríza so 17. 8. 19:00

Přiznávám se, že patřím k těm, kdo mají k hororovému žánru rozporuplný vztah. Na ty působivé se do kina zdráhám jít, protože mám obavu o své duševní zdraví. „Vždyť svět je sám o sobě hrozivé místo, proč si další hrůzy uměle navozovat,“ přitakávají ti, kdo jsou na tom podobně jako já. A ty špatně natočené snímky mne neskonale rozesmívají, tak jako ostatní lidi v sále. Nejeden fanoušek festivalu Otrlého diváka ví, o čem mluvím – litr kečupu vylitý ve správný okamžik udělá někdy lepší službu než jedno sezení u psychologa.

Každý si tím prý od dětství prochází. Kreslí kostlivce, bouračky a tekoucí krev. Tetičky se děsí, co že to z malé ratolesti vyroste. Prý to souvisí s prvním ťuknutím vlastního vědomí o otázky konečnosti. Při čtení pohádek, ve kterých se Baba Jaga chystá upéct pocestné v peci, poprvé okusíme specifické návaly adrenalinu. Ani nedutáme a příběh nás vtáhne magickými vlákny. Nakonec všechno dobře dopadne a mámin konejšivý hlas řekne: „Byla to jenom pohádka.“ A v tu ránu na vše strašné zapomeneme, vždyť vyhřáté peřiny jsou tak útulné a morbidní vize nenávratně mizí.

Každé monstrum prý zastupuje některý ze základních děsů. Strach z úplné ztráty sebekontroly, strach z neznáma, strach z napadení cizím člověkem. Místo do vlastního nitra tak radši nahlédneme do prázdných očních důlků kašírovaného kostlivce.

Každý však jednou vyroste. A místo z dveří do sklepa jde hrůza z dveří pomyslných, které se před námi mohou otevřít kdykoli a bez jakéhokoli varování. Kdo nám ale dnes stejně jako tenkrát, kdy končila pohádka a venku se šeřilo, řekne onu magickou větu: „Neboj, to není doopravdy.“?

Třeba se to dozvíme, když klopýtáme světem a snažíme se držet své bubáky z dosahu. Jak účinně a na jak dlouho, to se teprve uvidí.