Jen málo kdo ví, jak vypadá nebo jak se jmenuje, jeho tvorba však nese natolik autentické rysy, že je jen těžko nerozpoznatelná. Řeč je o brněnském výtvarníkovi Timovi, který se stal nejvýraznější osobností českého street artu. Svou sarkastickou deklamací vstupuje do veřejného prostoru a reaguje na problémy ve společnosti. Jaké je tvořit více než dvacet let v anonymitě? Čeká nás v budoucnu velké odhalení?

Chtěl jsi být vždy umělcem?
Zase se pokusím vyzout z otázky – to, abych se označil za umělce, mi nejde přes pusu. Zní to hotově a definitivně, cítím svoje nedostatky a limity na to, abych hrdě držel prapor jednoznačně podtrženého bytí. Ale možná bych si to mohl přiznat, abych měl vnitřní alibi na to se cítit divně.
Jaký to byl pocit, když přišly první veřejné ohlasy na tvou tvorbu?
Nepamatuju si nějaký větší breakpoint, ale s některými medializovanými věcmi jsem měl spíš čirý strach, než že bych si užíval vlnu zájmu.

Už dvacet let si držíš anonymitu, mrzelo tě někdy, že se ke své tvorbě nemůžeš veřejně přihlásit pod vlastní identitou?
To mě mrzí. Na druhé straně je to taková obrana před egem nebo „slávou“, ale možná bych mohl vylézt z ulity na světlo. Je to pro mě otázka, jestli to není taky náhodou přetrvávající strach z toho dospět a napřímit se z té celoživotní schovky.

Zapisuješ si nápady, které později s rozmyslem realizuješ, nebo jednáš spíše spontánně? Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?
Zapisuju si a cedím. S přibývajícím věkem samozřejmě čím dál víc, takže občas spadnou pod stůl možná i dobré věci, které by mohly přijít na svět. Ale snažím se nápadům utínat hlavy, abych se v tom neztratil. Odděl a zhušťuj, říkali alchymisté. V poslední době se snažím koncentrovat na téma a hovořit v celistvých větách. Jednotlivá krátká sousloví jsou v ideálním případě esencí, ale zrovna tak můžou být jen spontánními výkřiky, o kterých si zpětně řeknu, jestli byly potřeba.

K prezentaci svého umění využíváš veřejný prostor, jaký máš vztah k architektuře?
To nevím. Jsem úplně nemocný z toho barevného zateplování. Vesnice na jižní Moravě, to je lego peklo. Cukrářský běs. Všechno zateplené a rohy rovné tak, že když se na ně podíváš, rozřízneš si oko. Mám rád chvění a dotyk ruky. Současná schopnost technologicky vyrábět na tisícinu milimetru přesně mě děsí. Jinak pokud maluju na architekturu nejen jako na podklad, vychází mně z toho nejlíp něco jako nefigurativní ornament, jemně nepřesný, chvějící se v lince. Polidšťující onu pravoúhlost. Pokud sám produkuju nějaké přesné věci, baví mě hlavně ta oficiální forma kontrastující s ilegálním vstupem.

Jak vnímáš Brno v kontextu veřejného prostoru?
Jako parkoviště a veřejný showroom automobilů. Jinak mám rád brownfieldy, do kterých se ještě nestačil zahryznout developer a ze kterých občas vyběhne zajíc.

Cítíš po těch letech vůbec ještě adrenalin, když sprejuješ na ilegálních místech?
V poslední době se snažím dělat buď tam, kde je to relativně „bezpečné“, tedy na periferiích a bokem, nebo se mi daří „odbavovat“ věci legálně.

Před šesti lety jsi v rozhovoru pro Radio Wave uvedl, že street art jako takový v Česku moc není, změnilo se za tu dobu něco?
To asi jo, ale mám rád street art typu trenky na Hradě. A takového je asi pořád pomálu. Většinou se ty věci chovají krotce a zdobně. Hlavně, aby nebyly kontroverzní (hrozné slovo). Ale těžko říct. Su zlej a nic se mně nelíbí.

Jaký máš názor na jeho vystavování v uměleckých institucích?
Když je to formou videoprojekce fotek z outdooru, tak cajk. Sám dělám plátna, do kterých se ta ulice určitě taky promítá. Ale samozřejmě přetahovat to stylem Ctrl C Ctrl V do galerie je hovadina. To je jak chytit zvířata v džungli a narvat je do zoo. Jednou jsem to zkusil a doteď se tvářím, že se nic takového nestalo.

Pár let zpátky jsi v Praze vystavoval obrazy, které byly inspirovány tvými vlastními sny a trochu se vymykaly tvorbě, kterou od tebe běžně známe. Plánuješ něco dalšího?
To je linka, která mě hrozně baví a vypadá jako cesta. Jak už jsem říkal před chvílí, měl jsem často pocit, že se snažím zachytit z reality jednotlivá slova nebo předměty, fokusovat je rámem, dát na podstavec, a tím podtrhnout jejich význam. Ale nevím, jestli se stejně tak nedá říct, že byla opuštěná. Touto kapitolou jsem otevřel dveře a vkročil do krajiny, ve které se můžu procházet a umístit tam spoustu věcí a začít spojovat jednotlivá slova ve věty a začít vyprávět celé příběhy. Samozřejmě povětšinou obrazem, ve kterém jasná definice podkluzuje do poetických mlh meziřádků. Ale vypadá to jako prostor, ve kterém se začíná spojovat všechno dosavadní do nových celků. Mohl by to být program na doživotí. Je to trochu experiment, ale táhne mě. A nechtěl bych se nechat omezovat dosavadní zavedenou jistotou a udržovat v chodu kladkostroj stereotypu a prohlašovat ho za styl.

Na závěr si nemohu odpustit otázku, chystáš někdy v budoucnu veliké odhalení?
Já věci moc nechystám. Nemám rád slovo projekt, protože mám pocit, že vylučuje nesmělé osahávání nových klíčků a výhonků, které teprve zjišťují, kam se vydat. Samozřejmě nějaká kostra je fajn, aby se rostlinky neválely jenom po zemi. Vylézt na světlo plánuju posledních dvacet let, takže mám spíš pocit, že veškerá provizoria bytní v trvalost. Možná by mi to pomohlo – vystoupit z role pozorovatele do aktéra příběhu. Musím se optat sám sebe, co s načatým životem.

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞

Neúplná zpráva z minulého čísla dostala jasnější obrysy. Níže přinášíme portréty šesti umělců, kteří po České republice vytvořili fascinující nadživotní streetartové malby.

Mural Havířov by Seph (Slovensko)
Seph je součástí jedné z nejznámějších slovenských crews jménem Point3Crew. Jako jedna z mála holek se ve světě graffiti a street artu věnuje většinou fotorealismu a jeho komiksovým podobám. Její práce zdobí zdi od Polska až po Nizozemsko. Věnuje se také interiérovému designu, kresbě a malbě. Pro zeď v Havířově si vybrala zobrazení mužské tváře ve třech mimických verzích. Od přemýšlení přes dostání nápadu až po radost z jeho uskutečnění. Lidské tváře v nadživotní velikosti do městského sídlištního prostředí výborně zapadnou, stejně jako světle modrá barva malby v kontrastu s šedí paneláků okolo.

Mural Brno by Mr. Zero (Maďarsko)
Mr. Zero je jeden z mála Maďarů, kteří se se svým aerosolovým uměním dostali až do Anglie, Walesu, Řecka nebo Portugalska. Jako člen Colored Effects Crew je parťákem Fat Heat a Break One. Skupina se jako první z maďarských urban art umělců prezentovala i v Národní galerii v Budapešti. Trabant od Mr. Zero zdobí zeď parkovacího domu a svou barevností dává budově z betonu a skla plné moderních aut nový charakter. Inspiraci čerpal z návratu k retru a v oživení této východoněmecké legendy jako potenciálního typu pro Hot Rody budoucnosti.

Mural Praha-Vltavská by LazyBastard (Česká republika)
LazyBastard je novou ikonou českého komiksu. Kreslí, čmárá, pomalovává bary, ilustruje knížky a časák Euro. Jeho zeď je reakcí na každodenní situace v tramvaji. Na místě, kde se setkávají vlaky, přijíždějící ze všech světových stran, oživil jeden vagón postavičkami ze svých oblíbených filmů. Prostor u metra Vltavská tvoří zeď s členitým betonovým profilem. „Bylo to poprvé, co jsem zkoušel na něco takovýho malovat. Vůbec to není legrace, ještě když do toho chcete vložit detaily tváří a náladu jednotlivých postav,“ řekl LazyBastard.

Mural Praha-Palmovka by FatHeat (Maďarsko)
Fat Heat je dalším členem legendárního Colored Effects Crew. Jako leader této sestavy se podílel kromě streetartových festivalů v Londýně, Wrocławi a Bratislavě také na obrovských zdech v Aténách nebo Portu či Dublinu. Jeho výjev poklidného města z pohledu nad střechami historických budov zachycuje pár bot přehozených přes lampu. Reakce na okolní prostředí Palmovky? Možná se jedná o spojení s americkým zvykem přehodit tenisky přes elektrické vedení na památku oběti války gangů.

Tyhle a mnohé další velkoplošné malby situované do siluety lahve můžete vidět v Praze a dalších městech České republiky. Jako součást projektu, ve kterém Gambrinus Excelent podpořil mladé umělce, aby realizovali svoje malby na neobyčejných místech ve veřejném prostoru. Které z nich se vám líbí nejvíc a co vás na nich baví?

Po obou stranách vstupního koridoru galerie v Městské knihovně byly během výstavy street artu a graffiti (Městem posedlí) vyskládány krabice. Nejprve je otagovali vystavující umělci, na zbylých plochách si značkovali své teritorium návštěvníci. Třeba takhle:

Zavolej! Sisi 123 456 789
Byl jsem zde, Fantomas
BOUMA JE TEPLOUŠ
Má slza spadla do moře, až ji najdou
přestanu tě milovat!
I love porno!
FC Viktoria
!Sparta = smrt!
Táborská je mrtvá škola
Finka 123 456 789
Miluju tě Dádo moje milovaná
Domče smrdí hodně moc
Karel Schwarzenberg
hip hop
we’re young
!šukat kozla!
fuck styles
fuck with me
Neparkujte na přechodu!
smoke more crack
Kulíšek ♥ 123 456 789
paní učitelka Bendíková =)
Be what you are!
ANARCHY
Boreček a Dominička
Domiňák Miňák
Johnny Depp je můj!
Protože vy ten život nežijete!
Vy ho jenom krájíte!!
Rien je ryba
protože se mnou dneska nešel
na grafač
volte kníže!
Britney Spears was here!
Poselství pro budoucí generace –
Don’t be copy. Just be original.
top gear
fuck the school
never say never!
facebook ničí život
Kačka Nováčková je nadržená běhna
Svět je hroznej
asi se zabiju
„Zvoní vám mobil“
„Já přece nemám mobil“
nepište sem ty voloviny!
Anet je nejlepší manžel na světě
ŽIVOT V KRABICI
limonádový Joe
mam tě v (|)
Hladnov
Viktorka Plzeň 2012
Péťa je úžasnej! má dacana XXL
is there life after death?
nečum
Marí, Pája, Nika
Adam je doma – škoda
Eddy
Chelsea!
Klausova amnestie je zlovůle
tom tom
okurka
LOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOOMG LOL
žij svůj sen a nikdy se neprobuď
čus pičus!
Gogo was here
přeji ti hodně štěstí
pošuku je každýmu dobře
I ♥ traveling
Rancid
moustache man
123 456 789
kojení bez držení
prcek jí sáčky
Míra má rád sýra
a má hustýho kníra
gangam style
volej 123 456 789 – hulim všechno
volej 123 456 789 – je to děvkař
Free Palestina
Všichni žijem ve lžích,
který si sami vytváříme!
Budinová smrdí
kouření je pro pozéry
LOVE
Co bylo dřív? Vejce? Nebo slepice?
POET XXX
buzno!
I ♥ čokoládky
Domča Maternová
sitcom
VSTUP DO JINÉ DIMENZE
performeři z Ústí
miluju tě, jájinko!
New Zealand 2012
Banksy was here?
„tvoje bába crew“

Co se týče současného umění v Číně, čekala jsem zkrátka něco jako směsku mnoha odstínů šedi, blyštivých a národem obdivovaných tvůrčích cinkrlat a možná i nějakou tu nesměle potutelnou nebo předjednanou provokaci. Díkybohu, chyba lávky. Když se pulsujícím a celkově naleštěným Pekingem úspěšně propletete k bývalému továrnímu areálu Dashanzi ve čtvrti Chaoyang, otevře se před vámi možná překvapující pohled.

Právě zde, v oživené industriální zóně dnes známé jako District 798 (podle popisného čísla jedné z místních fabrik, která od konce 50. do konce 80. let sloužila coby hrdý plod výrobní spolupráce mezi spřátelenou ČLR, Sovětským svazem a NDR) se nachází skutečně rozlehlý, ale hlavně živý prostor pro mladé umění.

Křehké surovosti a mao v porcelánu
Roznožený pavouk z rovnoběžných ulic uvnitř areálu 798 je doslova napěchován současným a nejen čínským uměním. Výstavní prostory v konvertovaných továrních halách působí surově i křehce zároveň. Na místy obnažených zdech jsou jako relikty minulosti ponechány tučným písmem psané maoistické výkřiky z dob kulturní revoluce. Dnes jsou součástí nového kontextu a mnozí umělci jim ve svých site specific projektech přiřazují nový význam, ve kterém nezřídka kdy karikují sami sebe.

Procházíme úzkými uličkami mezi továrními budovami. Míjíme ledabyle zaparkovaná skládací kola, hromady nepoužitého materiálu od železa po papír. Občas v potrubí, co nám vede nad hlavou, zasyčí horká pára, občas tu potkáme kohouta nebo slepici. Své místo zde mají krom výstavních prostor a prodejních galerií i grafická nebo animační studia, architektonické i oděvní ateliéry nebo dílny pro užitý design. Vystavují a tvoří tu jak „velké ryby“, jejichž jménům se již dostalo mezinárodního ohlasu, akademicky vzdělaní umělci, tak i školou nepoznamenaní samouci a začínající autoři. Oprýskané zdi uliček nebo zídky obložené uhlím tu a tam obzvláštňují graffiti.

Pokud jde o umění samotné, větříme převahu děl spíše globálního nežli vlastně čínského ražení, přestože většina autorů u svých děl za leitmotiv označuje odyseu hledání nejen individuální, ale i celočínské identity. Zdá se, že její nalezení a definice funguje paušálně jako ústřední cíl většiny vystavujících současníků, který však maří a nebývale komplikuje poměrně divoký vpád konzumu a konfrontace s mainstreamovým vkusem. Umění, které tu potkáváme, je sebereflexivní, reakční i ironické. V prostorné hale galerie Space tak několikero seřazených porcelánových soch Mao Ce Tunga obvyklým způsobem vzdává čest zmalované nahé čínské krásce svůdně se opírající o konferenční stůl, za nímž jednají „důležití pánové“ s kalhotami na půl žerdi. Jinde prostý sarkasmus střídají závažnější otázky, s nimiž skrze svá díla umělci diváka konfrontují. Jde například o artefakt v podobě ve formaldehydu naložené lidské kůže, jejíž odnětí a následné zpracování doprovází velmi výmluvné video či jiná videonahrávka zachycující žhavé útrapy Číňana, který, vystaven celodennímu pražení na slunci, usiluje o to, aby se jeho ,,špatná“ barva kůže proměnila v tu „správnou“ a kýženou kůži Afroameričana.

Alternativa je cool jako jíst pizzu hůlkama
Nemůžeme si odpárat možná zbytečně podezíravou myšlenku, zda je vše, co vidíme, tak autentické a svobodně ryzí, jak se zdá, nebo zda se jedná o promyšlený projekt, na jehož pozadí bliká ověřené motto „kdo si hraje, nezlobí“. Nevíme a v nevědomosti odmítáme do věcí šťourat. Co tento bezesporu jedinečný prostor pro mladé čínské umění však bezprostředně ohrožuje, jsou kořistnické zájmy ze strany developerů, kteří již několik let hrozí průmyslovou zónu převléknout do progresivnějšího pozlátka v podobě nové luxusní výstavby. District 798 však drží nad vodou i stále sílící zájem ze strany veřejnosti. Bohužel ale nejde z většiny o milovníky současného umění. Jasnou návštěvnickou převahu tu drží skupinky pekingských teenagerů v trendy brýlích beze skel, kteří žízní po cool alternativě, která by jim alespoň na chvíli dala punc originality. Celá čtvrť je i proto plná kaváren a barů, do nichž se většinou nechodí debatovat o okolních výstavách, ale popít Heineken s hranolkami, poslechnout si Top 10 z MTV nebo si objednat americkou pizzu, ke které vám donesou krom příboru pro fajnšmekry i hůlky. Nicméně jakýkoliv zájem udržuje tohle stále ještě oduševnělé místo pro současné umění naživu, a to je dobře.

Jestli je to, co dělám, street art nebo ne, nevím a je mi to vcelku fuk. Ráda koukám na věci, které za to bývají považovány. Baví mne. Ráda vytvářím ty svoje. Pro díla, která takhle spontánně vznikají na ulicích a jinde mimo galerijní prostor, mám své označení – city folklore. To je v mém pojetí nejvýstižnější název pro to, co dělám a jak to vnímám.

Vystudovala jsem anglistiku a výtvarku na FF. Chtěla jsem studovat malbu, ale nepozvali mne ani k pohovorům. Naštěstí mi to nevzalo chuť tvořit, ale znovu už jsem tam nešla.

Reakce lidí na věci, které dělám, jsou různé. Nejlepší jsou děti, ty jsou vždycky v pohodě, spontánní a hlavně dovedou sdělit, co se jim líbí, co ne a hlavně ví proč. Dospělí jsou rozděleni přesně na dva póly – nadšenci, co jsou rádi, že je na co koukat a není to reklama, a druhá, bohužel podle mých zkušeností četnější skupina, co má jasno v tom, že je to hnus, ale nemá jasno v tom, proč. Ti pak na vás přes plot třeba stříkají hadicí vodu, aby se vám „lépe“ malovalo, když už nepomohli ti policajti, co je na vás 3x zavolali anebo jdou a večer na váš výtvor vylijí kýbl barvy. Jiní na vás zase spustí sprchu nadávek, které naštěstí přes MP3 neslyšíte. A když už vás nedostane ani jedna z těchto alternativ, stoprocentně zabere má „oblíbená“ otázka: „A proč to vlastně děláte?“ která, přestože na ni, podle svého názoru, uspokojivě odpovíte, zůstane pro tyto lidi navždy nezodpovězena.

Průser je, že spousta lidí za uměním do galerií vůbec nedojde a když dojde umění zadarmo ven za nimi a dovolí si na sebe upozornit, tak by je nejraději zase zavřeli do galerie, kam za ním nemusejí a kde je nebude nutit si udělat vlastní názor. Protože o to vlastně jde…, že? Naštěstí ne všichni mají takový postoj a místo dýchánků se svými předsudky si rádi nechají svůj obzor o nějaký ten centimetr roztáhnout.

Ztrácí street art svůj význam v momentu, kdy je z ulice přesunut do galerie a stane se uměleckým artefaktem per se? Myslím si, že ano. Street art má své místo na ulici, právě na tom konkrétním místě, kde byl vytvořen. Je určitou formou komunikace, která v galerii odumírá, pokud je dílo vyzdviženo na piedestal a uzavřeno do sterilní situace „nedotýkejte se exponátů“. Paradoxně takové dílo v momentě, kdy se stává „opravdovým uměním“, ztrácí svoji životnost. Proto street art do galerií nepatří – neboť street art mění ulice v galerii. Je skutečným „uměním zadarmo“, protože k němu má přístup i ten nejchudší bezdomovec. Je uměním každodennosti, vizuálních překvapení a překvapivých spojení.

Na druhou stranu fakt, že street art se v galeriích objevuje, znamená, že se plně začlenil do světa umění a vydobyl si právoplatnou pozici. A za to jsem ráda. Pro mne to znamená, že svět umění je stále živý. Street artový umělec se tak může postavit po bok sochaře. Ale – opravdu o to dnešní umělci stojí? Chtějí být součástí galerijních exponátů? Jde jim jen o touhu po slávě nebo o zcela pochopitelnou snahu se uměním živit?

Graffiti can vary from your crude bathroom stall scribble, for a good time contact the intern dept. to the revolutionary scrawling of a young Chairman Mao, look it up, I shit you not. It is everywhere we look in this city and has kind of grown to become a part of it as it snakes its way around the corners and up the signposts into our hearts. Its authors are the disenchanted youth, the fame whore, political activist and the drunken lout and yet it remains one of the simplest and readily available art forms available to us as the general public.
If we have missed any styles or wrongly described any of these sections, please forward your complaints to your nearest blank wall.

Tagging
This is probably the most familiar style you will see. Varying in complexity from some colorful and amazingly detailed designs to the almost illegible scribble whose sole purpose it seems is to cover as much surface as possible. It is the most accessible of graffiti methods as it doesn’t need any extra equipment to do. To see some of the best Prague has to offer go to Tesnov tram stop and check out the legal wall, or head down under Barrandov Most and along the river bank to see how it can be done.

Stenciling
These babies went through a boom in the last 10 years thanks mainly to the British artist, Banksy. But it is really in the late sixties when they first reared their two toned heads. John Fekner is credited with some of the first works in and around New York and later French artist Blek le rat covered Paris in rats showing how one simple cut-out can lead to a movement. Wikipedia says: Stencil graffiti makes use of a paper, cardboard, or other media to create an image or text that is easily reproducible. The desired design is cut out of the selected medium and then the image is transferred to a surface through the use of spray paint or roll-on paint… Fair enough.

Wheatpaste / stickers
Wheatpaste is glue made from flour or some other starchy material. It is cheap durable and easy to apply. Wheatpasting is exactly what you think it is, using this stuff to glue posters to the wall. Famous artists like Sheppard Fairey have used this technique to bomb cities with his mass produced “obey giant” posters and recently his “obama, hope” posters played an unspoken role in that Presidents election. The sticker culture is, like stencils, going through a boom right now. Need I describe them or just tell you to look at the back of any street sign to see what I’m talking about?

Foamies
Foamies are those painted bits of polystyrene stuck to the sides of buildings. Made by carving shapes out of packing foam and covering in a non-corrosive paint, these are light weight, transportable, quick to put up and are fast gaining in popularity. These can sometimes be used in pieces to create more 3D architectural tag designs or characters, while are other times just used as a protruding surface for simpler 2D designs to be painted onto.

Markers
These used to be homemade bits of carpet rolled up in a pipe and filled with ink but have quickly turned into the scourge of every transit official in the world. Since these fuckers got mass produced with their fat tips and indelible ink it seems every Jirka, Lukas and Lubomir is leaving their mark on the city. Recently these were made with a large range of colors but yet I am to see someone use them to their full potential. Keep at it.

Rollers
Ever wondered how someone was able to draw that massive dong 4m off the ground with not a drainpipe of ledge in sight to climb up? Get a long-nap rolling sleeve and an extension pole and wonder no more. The Police on the other hand might not share your same enthusiasm and you might spend a night down on Konviktska ul. with the boys but hey, that roller pole has more than one use.

Scribeing
This is simply when you get some nail, key, knife or any hard object and scratch into glass. Seen here mostly on the windows of metro cars, it is also one of those styles in need of a serious re-vamp before it gets any serious attention from someone other than the local constabulary.

Woodblock
Artwork painted on a small portion of plywood or similar inexpensive material and attached to street sign posts with bolts. Often the bolts are bent at the back to prevent removal, popular in Australia although I haven’t seen that much of it around Prague.

And so… can in hand and with a steaming head of aerosol we wish you illegitimate scribes of our time, with all your infighting and battles on the fore-font of legality, all the best in your quest for territory control or whatever you do. Just keep making us smile on our way to our shitty jobs every morning.

Pasta Oner se pohybuje v graffiti subkultuře od roku 1994 a je považovaný za jednoho ze zakladatelů streetartu v Čechách. Jeho současná tvorba daleko přesahuje tento druh vyjádření. Kromě výstav v galeriích a grafické práce se nejnověji spolupodílí i na instalaci v českém pavilonu na EXPU 2010 v Šanghaji.

Co pro tebe dneska znamená graffiti?
Dneska je pro mě graffiti možnost jít s kamarády na pivo a pak jít dělat throw-upy nebo barevný pieces k trati. Zároveň vydávám street culture magazín Clique, takže hodně energie jde i tímhle směrem.

Jaká byla nejkritičtější situace, kterou jsi při malování graffiti zažil?
Asi útěk z metra. Běžíš tunelem, pak lezeš po žebříku, pak zase dlouho běžíš a nakonec se z toho všeho pobleješ.

Kdy jsi se začal zajímat o streetart?
Streetartu jsem se začal věnovat okolo roku 2000. Narazil jsem na to na internetu a okamžitě mě to dostalo, protože jsem byl zrovna ve fázi, kdy jsem potřeboval říct víc, než jenom „tady jsem“. Bavila mě na tom celá ta údernost propagandy, kterou jsem mohl využít ve svůj prospěch.

Jak se vyvíjela tvoje tvorba?
Začínal jsem na ulici, kde více či méně stále něco realizuju. Také jsem lepil své plakáty a samolepky. Dneska dělám hlavně v galeriích. Kreslím štětcem, při čemž používám projekci jako podklad, takže hodně děl vzniká v počítači. Dělám sítotisk na plátna, limitované série plakátů, realizuji různé objekty a instalace. Témata se mění, ale ne vždy a za každou cenu musím něco říkat. Baví mě hezké věci a tu intelektuální omáčku okolo můžu klidně vynechat.

Kdy jsi začal vystavovat v galeriích?
V roce 2003.

Nepřijde ti přesunutí pouličního umění do galerijních prostor paradoxem?
Bylo to tak vždycky. Před 35 lety to bylo graffiti, dneska jde o streetart nebo ten druh umění, který z něj vznikl. Spousta autorů se chce od graffiti / streetart nálepky očistit a tvářit se jako konvenční umělec. Jiní mají zase strach, že tím přichází streetart o své kouzlo. Lidé streetart milují a pokud ho potkávají na ulicích a pak mají možnost si ho kousek vzít z galerie domů, je to skvělé!

Co si představíš pod pojmy streetart, umění ulice?
Já dělám streetart. To znamená, že se snažím nějakou jasně identifikovatelnou formou šířit estetiku svého jména. Umění ulice nebo umění ve veřejném prostoru je, když jdeš a namaluješ třeba na růžovo tank. Mimochodem graffiti nepatří ani do jedné z těchto skupin, je to naprosto solitérní disciplína. Jediná spojitost je, že streetart z něj vychází. Jsem umělec, který striktně rozděluje graffiti a streetart.

Nedochází v poslední době ke komercializaci graffiti?
Tohle je typicky česká otázka. Jsme národ hipies a inťošů, které rodiče naučili kádrovat, přitom sami žereme hamburgery a čumíme na Novu. Co je komerce? Kde je její hranice? Úspěch je v Čechách něco jako špatná vlastnost a ti neúspěšní se schovávají za nekomerčnost. Ve Státech je úspěch deviza a pojem komerce prakticky neexistuje. Tahle česká zaprděnost mě občas trošku rozčiluje.

Co inspiruje tvoji tvorbu?
Miluju estetický kýč, funkcionalistickou a socialisticko-realistickou architekturu. Baví mě americký signmaking 50.–80. let a pop-art. Mám rád americké nezávislé filmy, staré bondovky, stejně jako propagandistické filmy 50. let v Československu a 60. léta Miloše Formana. Rozhodně obdivuju Andyho Warhola, Claese Oldenburga a Roye Lichtensteina.

Jaký je tvůj nejnovější projekt, který připravuješ?
Výstava pro český pavilon na světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji. Vystavuji společně s Pointem, Maskerem, Tronem, Eposem a Scarfem (všichni bývalí writeři, pozn. aut.). Je to největší projekt, který jsem kdy realizoval, a je za ním obrovský kus práce. Pevně věřím, že výstava bude úspěšná.

Napadlo tě na začátku tvé tvorby, že se jednou budeš uměním živit?
Takovéhle věci jsem neřešil. Nešel jsem do toho s ničím, graffiti mě prostě úplně zfetovalo. Je to skvělej fet.

www.pastaoner.cz

EXPO 2010 v Šanghaji začíná 1. 5. a potrvá do 31. 10. Tématem celosvětové přehlídky umění je Lepší město – lepší život. Na výstavu se přihlásilo přes 190 zemí z celého světa včetně Česka. Téma české účasti jsou „Plody civilizace“, což inspirovalo tvůrce vítězného návrhu k vytvoření imaginární urbanizované krajiny uvnitř českého pavilonu. Autorka ideového záměru Mgr. Lenka Lindaurová sestavila tým převážně mladých umělců, mezi nimiž nechybí zástupci české graffiti a streetart scény.

Damien Mitchell is a young Australian artist living in Prague. We met in the club 2. patro where he came with his dog Franta whom he found a couple of years ago. You might have seen his stencils around the city but he also exhibits in galleries. Some of his works have caught my eye before. But the main thing he is known for is the concept of Guerilla Gallery in which he takes over damaged and unused window boxes and transforms them into free spaces for anyone to contribute to. He is also a freelance writer and runs a DIY project for young designers to promote and sell their works, designpoint.weebly.com.

Firstly I would like to ask some questions about you. How long do you live in Prague? What do you do for living besides art?
I’ve been in Prague since 2005. I came here from a town called Wagga Wagga in Australia. I do some writing for an Australian magazine called Pedestrian.But the painting stuff is the main thing, I´ve been doing it for seven years now.

Have there been any problems with the police in Austalia with painting? Are they strict in this area?
I’ve never really had problems in Australia. Here, I’ve had a couple problems with the police, but they’re actually pretty normal people most of the time. Generally understanding that what you are doing is stupid but not really causing any major problems, you know what I mean? Here the city police aren’t animals, you can joke with them.

Tell me about the guerilla gallery thing…
It all started about a year ago when I was living over in Žižkov with my friend Steve. We saw this window box that hadn’t been used for years and years. It was destroyed, full of broken glass and garbage so we went and cleaned it up one day and thought „Let’s make a gallery“. We wanted to make a free place where artists could come and exhibit publicly with all the natural reactions that go with it, I mean if someone liked it they could tear it down and take it home. If somone hated it they could paint over it, no problem. We put up a false cardboard wall and wrote an opening date. When we came back there were some people around and we had a little street party.

Is it still there?
No, after it was realized as a valuable space it got glassed over. Now there’s some ad for a real estate agency i think. They had an open submission for the space and one guy was even going to finance it for us, with The Chemistry Gallery doing the official stuff. They have always been good in supporting this kind of thing. Anyway, in the end our application was denied in favor of another real esate agency, or florist or something.

Do you have some place now to put your things on? Plans for another gallery?
Yeah. There is now a wall next to my current flat which I’m filling out slowly, but at the same time the Guerrilla Gallery idea is something that anyone can do anywhere. There are more and more starting up around the world and I am working with them on various projects. I like to go to places where other people can do their thing too.There are some other spaces I am thinking about in Prague but I am open to ideas and collaboration.

You also had exhibitons indoors. I know you had one in NoD with the vinyls, one in the Chemistry Gallery but you were also on the 4th Prague Biennale! How did you get it there?
I just walked in and put it up on the wall! It supprised me how long it lasted. I even had my personal phone number written there but nobody called or said anything.

How about the topics of your stencils – how do you think of what to do? I’ve seen some political ones – the British queen with a guitar or Obama… Is there a political message or protest?
This series was a play on contemporary icons. I’ve been trying different stencil styles and the black and white single layer is the typified stencil look that I thought would work best. I have made wrist numbing twenty layer stencils and have tried them with dots instead of lines or using negative space. The politcal theme, I suppose is a light form of protest but to me they are just dumb jokes… school boy humour…

When you put your pieces into galleries do you still think it’s street art?
No. The name street art means it is on the street. The style is popular at the momentand I think galleries like to banter the name around. The name „Gallery art“ just doesn’t have the same ring to it I suppose.

What do you think about Czech guys around street art, are you in touch with them?
I never got involved with any crew. I do it by myself. But there is a good scene here and I have seen some really talented artists come up. The festivals are a good breeding ground and a good place to swap ideas. I would like to see an annual Names fest start up.

Is it ok to sell street art pieces?
Well, thats the beauty of it, they can’t be sold if they’re painted on someone’s wall. If its allowed then it isn’t really graffiti, is it? The great thing about stencils though, is you can produce thousands of the same image and put them in a multitude of contexts. In a small town with one stencil and a can of paint you can become famous over night.

Damien’s website: 
http://www.damienmitchell.blogspot.com/

Nesčetné styly a tendence, které se od 70. let v subkultuře graffiti vyvinuly, jsou rozsáhlým tématem, stejně jako celá psychologie a pozadí graffiti. Je zbytečné se těmito termíny v následujícím textu zaobírat, protože hlavní téma článku je mnohem konkrétnější. Jak se, proboha, v graffiti ocitly holky?

První dáma graffiti – Lady Pink
Na konci 70. let se vedle pieců tehdy už známých newyorských writerů začal objevovat nápis Lady Pink a nikdo nechápal, kdo tyto piecy tvoří. Autorkou byla 15letá holka, dcera ekvádorských přistěhovalců, která se inspirovala svými spolužáky na střední výtvarné škole. Postupně se s nimi seznámila a oni ji přijali mezi sebe. Dnes už legendární writerka Lady Pink stále aktivně maluje, i když už nedělá ilegální plochy. Je velmi respektovanou umělkyní a přednáší na různých amerických univerzitách o současném umění. Na Lady Pink byla obdivuhodná její odvaha nabořit stereotyp, rozčeřit vody a vnést na scénu něco nového. A když se graffiti v 90. letech začalo z Ameriky přesouvat směrem na východ, především do Holandska a Velké Británie, i tady se po vzoru Lady Pink objevovaly vedle kluků holky. Je těžké říct, která writerka byla desátá, dvacátá nebo padesátá. Jisté je, že jedna z prvních Evropanek byla Mickey, holka z Amsterdamu.

Český oldschool a něžné pohlaví
V Čechách se stalo graffiti výrazem první polistopadové generace, která už neřešila, jakým způsobem vzdorovat režimu, ale především chtěla projevit svoji radost z nabyté volnosti a svobody. Vzniká zde komunita složená hlavně ze studentů středních uměleckých škol, kteří, inspirováni především newyorskou a berlínskou scénou, chtěli veřejný prostor vybarvit, dát mu život. Hodně vypovídající je videoklip od legendární pražské formace WWW Noční můry, ve kterém Sifon vystihuje tehdejší atmosféru slovy: „Koho má smutný šedý město bavit?“ V klipu mimo jiné vystupuje i jedna z prvních českých writerek. Řeč je o Lele Geislerové, zpěvačce a výtvarnici, která se dnes věnuje především tvorbě komiksů a v minulosti neodmyslitelně patřila k oldschoolové hip hopové scéně u nás. Lela zpočátku 90. let tvořila graffiti, které ji odlišovalo od ostatních writerů. Nezanášela se tagy ani rychlými throw-upy, vždycky si našla velkou zeď, kterou pokryla svými obrázky. Prostě holka.

Třetí generace: Sany a Candy
Lela sice inspirovala k tvorbě další holky (v Bungle Clanu, kde se Sifonem začínala, malovala i Danda, dnes absolventka VŠUP), ale málokterým z nich záliba vydržela déle. Výjimkou jsou dvě pražské writerky Sany a Candy. Sany vyrůstala v Modřanech, kde se během jejího dospívání formovala tzv. nová generace writerů, kteří se graffiti umění učili od tehdejšího guru scény Vladimira 518 v neoficiální graffiti škole ve squatu na Ladronce. Sany si začala jejich pieců všímat cestou do školy podél tramvajové trati a když se s jejich tagy setkávala i na školních lavicích a záchodech, rozhodla se mezi ně dostat. Modřanská parta ji přijala mezi sebe, ale se zbytkem scény to už tak jednoduché nebylo. „Ty začátky byly hodně tvrdý. Většina lidí mě odstrkovala, ostatní crew mi dělaly naschvály, na diskuzích writeři posílali nechutný hate komenty, krosili mi piecy atd.,“ přibližuje Sany první roky.
Sany i Candy ale tlak přestály a jejich snahu ocenil POIS z ABX CREW, jeden z nejvýznamnějších pražských writerů, který si obě holky vzal pod svá ochranná křídla. „Když něco znamenáš, jako v tý době Pois, tak víš, kde máš svý postavení a nemusíš si zvyšovat ego na nějakejch holkách. On nás vzal k sobě, protože v nás viděl potenciál. Za to ho nejvíc respektuju,“ vzpomíná studentka ekonomie, která ale i přes podporu Poise v jednu dobu s malováním přestala. „Nakonec jsem se k malování vrátila, protože přestat kvůli pár debilům, to jsem nechtěla. Je to jako droga, s tím jen tak nepřestaneš.“ Zaslouženou satisfakcí byla pozvánka do mezinárodní holčičí crew Puff, čímž se Sany (posléze i Candy) otevřely dveře do evropské scény.
Sany je dnes 23 let a pracuje jako marketingová manažerka. Žije dva životy, které se prolínají mezi dnem a nocí a právě za tmy přichází jakási dobrodružná a napínavá alternativa k realitě. V současnosti společně s Ondřejem Rybárem, absolventem filmové školy v Písku, připravuje ambiciózní projekt. Pod názvem Girl Power Movie vzniká film o holčičím graffiti napříč celou Evropou, jehož vrcholem bude setkání s newyorskou scénou. S natáčecím štábem objíždí v pomalovaném karavanu evropské metropole, kde se setkává s místními writerkami (často i writery), dokumentuje jejich práci, točí s nimi rozhovory a zasazuje jejich díla do kontextu graffiti tvorby. Jejím cílem je zmapovat graffiti scénu takovou, jaká doopravdy je, autenticky a bez příkras. Druhým hlavním motivem filmu je ukázat, že dnešní writerky si za těch pár let vydobyly určitou pozici, mají vlastní životní styl a vlastní pohled na malování.

Outro
„Holek, který stříkaj“ je čím dál tím víc, i když pořád na několik tisíc writerů připadá jedna writerka. Jejich důraz na estetiku, lehká naivita, mírná infantilnost, scénu příjemně ozvláštňují, protože výborně kontrastují s propracovanými díly writerů, kteří dbají hlavně na dokonalost svého písma. Od dob, kdy Sany začínala malovat a ostatní writeří jí házeli klacky pod nohy, se toho hodně změnilo. Kluci si na přítomnost holek v této subkultuře pomalu zvykli, což potvrzuje i Sany: „Dneska potkám 15letý kluky, který mi s nadšením referujou o tom, že mají ve třídě holku, co začíná skečovat. Už jim to nepřijde divný, berou to jako normální věc. Jsem ráda, že se to vnímání posunulo dál!“ V graffiti je tak konečně jasné, že to není jenom sport pro kluky, ale že v něm mají slušné zastoupení i holky. Mýtus pokořen!

Graffiti party, na které se dozvíte více informací o projektu Girl Power Movie, se uskuteční 29. 4. v klubu Roxy. Sledujte www.girlpowermovie.com

Ulice, náměstí, parky, průchody, křižovatky, zastávky, chodníky. Veřejné prostory měst i vsí, kde se potkávají soukromé příběhy. Je možné náměstí nazývat jinak než institucionalizovaným prostorem – nebo je stále veřejným prostorem určeným pro setkávání?

Hranice mého soukromí leží tam, kde začíná hranice soukromí druhého, zní jedna z oblíbených citací. Pokud se ale podíváme na takto stanovenou hranici veřejného a soukromého, zjistíme, že z lidské společnosti se stal systém navzájem nereagujících prvků – neboť nenechává místo pro interakci, která je vždy narušením soukromí druhého. Každé setkání vždy naruší mé vnímání – ale jedině skrze tuto trhlinu v sobě samém jsme schopni vnímat svět.

Pokud si vypůjčím citaci jednoho z článků tohoto čísla, pak výsostné umění ulice, tedy performance, lhostejnost celistvosti narušuje: „Performance stojí na onom neopakovatelném tady a teď, kdy perfomer narušuje stereotyp a vniká do soukromého prostoru diváka a jde ještě dál – dotýká se oblastí jeho osobnosti, které obvykle zůstávají nedotčené.“ Při každé performanci ve veřejném prostoru narážíme na hranice kontroly „shora“ a spontánního dění „zdola“, na hranice legálního a nepovoleného, přísně soukromého a částečně veřejného. Hranice ztrácí přesný obrys, stanovuje si ji každý sám podle svých zkušeností a svého citu.

Veřejný prostor se tak rázem stává prostorem pro veřejné vyjádření soukromého názoru. Probíhá tu reflexe vlastní pozice a diváky staví do juxtapozice, ve které lze soukromé a veřejné navzájem zaměňovat s lehkostí, jenž může rozpoutat uragán v duších diváků.

Snaha o kontrolu dění ve veřejném prostoru je pro každou dobu jedním z indikátorů svobody projevu dané masy a síly vládce. Výsledkem jsou byrokratická omezení shromáždění a produkcí, policejní kontrola, míra reakcí kolemjdoucích. Proto mne těší každé stéblo trávy, které prorůstá těžkým betonem. Všichni dobře víme, že životodárný chaos narůstá geometrickou řadou a řád, jehož přísnost je nutná pro zkvalitnění chaotické kvantity, následuje řadou aritmetickou. Nemá smysl odsuzovat jedno ani druhé. Smysl má najít v obojím řeč světa, která se nám právě teď a tady nabízí. Protože za minutu už budeme o pár metrů dále.

Street artu snese člověk víc, než kolik může spatřit v galerii G35. Jeho posláním je osvěžit prostor ulice, přimět kolemjdoucího k (bezděčnému) zamyšlení, probudit chodce k vnímání jeho běžného, každodenního okolí jinak. Přesunutí děl některých (českých a francouzských) legend street artu do interiéru tedy vnímám trochu jako násilí, ačkoliv mě výstava potěšila.

Česká strana je mj. zastoupena dvěma známými jmény; jsou to Epos a Pasta. Epos uvádí Urban Paintings – obří abstraktní plátna v městském prostředí, která stvořil střelbou paintballovou pistolí na bílé plochy billboardů. Na výstavě jsou představena v podobě fotografií hotových děl a videem (v době mé návštěvy byla ale obří Tesla vypnutá). Pasta prezentuje svou pop artovou podobu, která se, upřímně řečeno, hodí do galerie více než na ulici (alespoň v případě portrétu zmrzlinového muže). Naopak jeho obří černou tubu by venkovní prostor vděčně pohltil; jako alternativní lavičku pro pokuřující teenagery, atraktivní prolézačku pro děti či jen jako zajímavý, náhodně pohozený objekt. Pastův retro rukopis sdělující divákovi „fast food is my life“ by na zdi ulice mohl být stejně tak  reklamou, jako glosou na současný životní styl mnohých z nás. A co víc, jeho čisté, až pastelové provedení by mohlo zaujmout i chodce, kteří ve street artu vidí vandalství.

Produkce francouzských umělců je možná ještě zajímavější. Žena tvořící pod jménem YZ, ve světě známá především svými nejasnými, angažovanými portréty (např. muže s označením „born in slavery“), vytvořila v prostoru galerie útulný pokojíček. Pohled do půvabného, vytapetovaného interiéru, v němž si čte knihu papírová holka s „afrem“, by rozněžnil i zarputilé. YZ je esteticky střídmá, avšak její práce rozhodně nadchnou.

Díla umělce tvořícího pod zkratkou C215 jste si jistě již někde všimli; C215 hodně cestuje a značkuje teritorium svými výtvory  (např. na zdi parku De les aigües v Barceloně – street artové zdi par excellence). Populární a zároveň odstrašující je trojrozměrný objekt nabouraného auta, kterým se v galerii prezentuje (v odkazu na známého bristolského Banksyho). Navíc jako jeden z mála zde vystavuje své obrazy na plátně, což ideu street artu trochu stírá. Ale jeho portréty starých lidí či vousatých bezdomovců jsou technicky pozoruhodné a efektní.

Posledním street artovým guru přehlídky, narozeným v roce 1961 a provázejícím tak celou francouzskou street artovou historii, je Speedy Graphito. Jakožto pravověrný, obsadil většinu galerijní zdi svými kolážemi parodujícími spotřebu, např. symbol dolaru umisťuje mezi své bláznivě barevné komiksové figurky. Je také autorem koláže utvořené ze všeobecně známých ikon, jako jsou loga Google, Visa, Fuji, Milky Way a dalšími. Speedy Graphito se nestydí, tvoří vášnivě a hravě.

Úžasně streetově působí zeď, na jejíž vizuální podobě se podíleli všichni zúčastnění. Vyjadřuje tak jakousi nepsanou ideu street artu: toleranci, spolupráci, kreativitu a svobodu. (Mně se zeď tak líbila, že její foto používám jako pozadí ve svém mobilu.) Stejný pocit, který mě provázel cestou z galerie, bych chtěla prožívat i při střetu s odvážnými, barevnými, tvůrčími podobami současného umění přímo na ulici. V místech, která jsou mi natolik známá, že je přehlížím. Protože uměním je možné sdělit leccos.