Jakub Matuška aka Masker (* 1981) se narodil v Praze. Studoval v Ateliéru malířství II u Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění. Pod pseudonymem Masker se věnoval streetartové tvorbě a graffiti v ulicích měst. Svou pouliční stopu zanechal také v Londýně, New Yorku nebo Šanghaji. Kromě malby se věnuje komiksu, videím nebo kresbě. Má za sebou množství skupinových i samostatných výstav, byl oceněn prestižní cenou NG 333 Prize. V jeho dílech je jednou z vrstev důležitý příběh, který v nich vytváří napětí. Obrazy působí živě, a zároveň uvolněně podobně jako skica, a dávají divákovi prostor pro dosazování vlastních dějů. Na malování jej zajímá znázorňování komunikace a myšlenek, ve kterých má jeden záměr mnoho vyznění. V tvorbě posledních let se snaží pomocí postav nebo zdánlivého příběhu vystihnout určitý aspekt psyché, tedy prvek, který je v prvotním vnímání vizuálního díla skrytý. ∞

Streetartové malby v nadživotní velikosti začaly náhle zaplavovat Prahu. Lidé se pozastavují v úžasu a sledují počin mladého umělce, který již druhým dnem maluje dvě velké siluety dívky a chlapce v perspektivě ubíhající ulice.

Dílo s názvem Crossings je součástí projektu, který právě probíhá v Praze a dalších velkých městech České republiky. Série akcí je zahalena tajemstvím a jedinou indicií se pro diváky stává slogan „Tohle je…“. Například zdevastovaný a pokreslený výdech z metra na Palmovce se tak rukou umělce mění v oku libý obraz. Mladý malíř zrealizoval svůji představu inspirovanou samotným prostředím, právě v místě, kde se střetávají přestupující davy lidí.

Kdo za tím stojí?
Na světlo světa se zatím nedostala žádná informace o tom, kdo projekt organizuje ani další podrobnosti o participujících umělcích, místech konání apod. Mějte tedy oči otevřené a sledujte, jestli třeba na zdi vedle vašeho domu nevzniká umělecké dílo hodné pozornosti.


autor: Petra Šafářová

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

České streetart a graffiti legendy Skarf, Pasta, Tron, Point a Cryptic 257 svou rozsáhlou instalaci Metropolis uvedli na jaře na světové přehlídce umění EXPO 2010 v Šanghaji. Teď je k vidění v Doxu až do 31. ledna 2011.

Umělce jsem na vernisáži obešel a požádal je, aby mi vlastními slovy popsali, 1. co na výstavu připravili a 2. podělili se o své dojmy ze Šanghaje, resp. Číny. Zbylé kousky do mozaiky jménem Metropolis si na výstavě najdete sami.

Pasta *1979
1. Můj objekt se jmenuje Candy Shop a vlastně jsem si tím splnil svůj sen, o kterém už jsem dlouho uvažoval – vyjádřit městské prostředí za použití signmakingu. Ten sdružuje veškeré formy sdělení, které se objevují na ulici – reklamy, billboardy, vývěsní štíty, neony, polepené výlohy. Využil jsem signmakingu ke zhmotnění svých myšlenek, představ, útržků z rapových textů, které mě baví, věcí, které mě inspirují, se kterými souhlasím, ztotožňuji se a za kterými si stojím.

2. Rozporuplné. Máš dvě tváře Číny. Jedna je moderní a druhá tradiční. Tradiční Čína nejsou jen melancholické domečky, romantická zákoutí a pouliční gastronomie, je to i bída, zápach, nemoci a chudoba. Ve svém základu je to země hrozně chudá, nevyvinutá, i když světu dala 80 % všeho, co dnes využíváme od papíru přes kolo až po střelný prach. Někde mezi tou miliardou lidí je část hyperinteligentních lidí, kteří vytváří moderní Čínu (Hongkong, Peking, Šanghaj). Šanghaj je do jisté míry fascinující, megalomanská, snaží se být na úrovni jiných světových velkoměst. Po vizuální stránce ohromující, ale po té zážitkové a obsahové mě nijak neoslovila. Duch místa – to, co my známe dobře tady z Prahy, tam prostě chybí. Když to řeknu jednoduše a pochopitelně, Šanghaj je něco jako tepláky adidas se čtyřmi pruhy. Je to fake, hra na něco, co není, i když se tak tváří.

Masker *1981
1. Nechal jsem si vymodelovat to, co bych sám vymodelovat nezvládl. Model paneláku, do kterého je vidět, uvnitř jsou figury a je vidět do jejich vnitřních záhybů a myšlenek.

2. Já si to ani moc nepamatuju. Blikalo to, bylo to veliký, mají tam asi dost peněz. Byl jsem tam moc krátce, abych tomu nějak rozuměl. Nevím, jestli to bylo negativní, nebo pozitivní, ale bylo to zvláštní.

Point *1978
1. Vytvořil jsem městský organismus připomínající chobotnici. Je to shluk modelů domů, které navzájem prorůstají červené kónické roury. Domy se množí pomocí červených chapadel. Jako by myšlenka člověka sedícího už v hotovém domě vyrazila ven k zemi a tam od základů vyrůstal nový dům. Organické prorůstá anorganické.

2. Viděli jsme jenom Šanghaj, takže nemůžu mluvit o Číně. Šanghaj je New York Asie, ale to, že tam mají svítící a blikající domy neznamená, že tam nejsou lidi, co žijí v bídě. A navíc je tam totalita, je tam cenzura, nefungují tam blogy a sociální sítě, je to nesvobodná země, která se tváří, že je hrozně cool, ale není. Myslím, že jsme to nerozkryli celé, viděli jsme jenom částečku, ale rozhodně to tam není uvolněné.

Tron *1978
1. Pro výstavu Metropolis jsem udělal čtyřmetrový nápis TRON, který vypadá jako budovy města a má v sobě zabudovaných 1 500 diod. Připomínají mihotání světel, když se díváme na město z dálky, a zároveň je v nich zakódovaná věta INVISIBLE FUTURE FOREVER. Celý objekt je utopická vize města budoucnosti. Doplňují ho dvě obrazovky, které se vznášejí nad nápisem a na nich se odehrává každodenní rituál obyvatele města. Jeho cesta, jež se neustále opakuje.

2. Šanghaj je obrovské, dynamicky se rozvíjející město 21. století. Za posledních 20 let narostlo neuvěřitelným způsobem. Vtipné je, že ta masa betonu je tak těžká, že se celá metropole propadá o několik centimetrů do země. Naše futuristické vize těch blikajících měst, co jsme tam přivezli, byly v Šanghaji realitou. Bohužel moderní zástavba, alespoň v tomto městě, naprosto převálcovala starší čtvrti. Za atmosférou původní Číny by bylo potřeba cestovat jinam.

Cryptic 257 *1982
Nechtěl odpovídat. Na výstavě má Graffomat – nový český vynález, jenž místo nápojů a sušenek servíruje spreje a roušky. Jak se mu líbilo v Číně, nevíme.

Skarf *1977
1. Původně jsem chtěl vytvořit dokument o tom, co dělají kluci, ale pak se to vyvinulo v samostatnější autorskou věc. Vznikla audiovizuální koláž, ve které figurují prvky z instalace. Snažil jsem se kreativně zremixovat jejich věci, taková jízda v čase, kde se od sebe jednotlivé motivy z Metropolis různě odrážejí a navzájem potkávají.

2. Bylo to hrozně zajímavé, ale trochu strašidelné. Vyznění pro mě není úplně optimistické, protože v jádru tamějšího systému je zlo. Tradiční Čína se bourá a demoluje a místo toho se staví padesátipatrové paneláky. Materialistické.