Může se člověk stát cizincem ve vlastní zemi? A lze najít domov za jejími hranicemi? Že vám to něco připomíná? Ano, v posledních týdnech se vzhledem k politicko-společenským událostem otázce domova věnuje velká pozornost.

Nebyl by to ale Karel Čapek, aby svým smyslem pro nadčasovost nepředběhl následující generace, jak to například učinil v novele Hordubal z krizového roku 1933, v níž výstižně demonstruje lidskou zoufalost způsobenou ztrátou domova. Ze stejného apelu na lidství vychází i adaptace této předlohy v podání ostravského Studia G, které zrežíroval Pavel Gejguš.

Pravda zašlapaná do země
Inscenace měla premiéru sice už v roce 2019. Svým dozráváním přes období covidu až k nynější válce v Evropě se stala mnohem aktuálnější než dříve, a to i přes fakt, že věrně kopíruje svou předlohu. Jádrem děje se stává návrat Juraje Hordubala po osmi letech z Ameriky, kde pracoval jako dělník na dolech, domů do Podkarpatské Rusi. V naivní víře očekává, že jej zde přivítá jeho žena Polana s dcerou Hafií s otevřenou náručí. Vše je však jinak a na konci Hordubalovy poutě čeká smrt, která nastane za podivných okolností. Stejně jako v novele, tak i v inscenaci je začleněno pátrání a soud s obviněnými z Hordubalovy vraždy. Pavel Gejguš tímto způsobem přejímá Čapkovu relativizaci pravdy, o které pojednává poetickým způsobem.

Vůně slámy a mléka
Ve scénografickém návrhu Ivy Bartošové je Hordubal situován do oprýskané malé místnosti, v jejímž středu je stůl a kolem několik židlí a lavic. V pozadí je ve středových dveřích přehozený průsvitný bílý závěs, za nímž se hraje působivé stínové divadlo, když se Polana myje a Hordubal popisuje její tělesnou krásu. V popředí je po jevišti rozprostřen pás slámy, na jehož pravém konci stojí žebřík, což symbolizuje stáj nebo také louky a pole, kde se Hordubal sužuje nečekanou samotou. Bídu, ale také surovost podkarpatského regionu pak ilustrují i kostýmy, které se náznakově odkazují k tamnímu tehdejšímu folklóru a kultuře, při čemž zároveň charakterizují postavy, zejména Hordubala jakožto dobrodruha s velkým kloboukem a jeho soka, čeledína Štěpána Manyu, který oproti němu působí jako skutečný sedlák. Zcela bílý oděv jako symbol čistoty nosí Hafie, zatímco její matka má na sobě černé šaty s čepcem poukazujícím podle tradice na její manželský stav, ale také špatné svědomí. Jako ve většině Gejgušových inscenacích i v případě Hordubala se pracuje s maskami, které nosí neznámí štamgasti v hospodě, a pak také představitel černého koně symbolizující nezvratný Hordubalův osud končící tragickou smrtí. Scénografie tak vytváří lyrický obraz Podkarpatské Rusi, na nějž vrhá stín lidské konání.

Kolik tváří má jeden člověk?
Jak jinak, v případě inscenací komorního divadla jako je Studio G, tvoří podstatnou složku představení herectví, avšak právě to je na rozdíl od vizuálního ztvárnění velmi nesourodé a nekoherentní. V hereckém ansámblu složeném z Vladislava Georgieva (Hordubal), Miroslavy Georgievové (Polana), Andrey Zatloukalové (Hafie, četník Biegel), Robina Ferra (Štěpán Manya), Jakuba Georgieva (Ďula Manya, černý kůň) a Anny Cónové (Míša, četník Gelnaj) se projevují velmi výrazné kvalitativní rozdíly. Hereckým koncertem lze nazvat výkon Vladislava Georgieva, na němž je postavené celé představení. Velkou část představení herec vede monolog plných dojmů a očekávaní, který se postupně mění v elegii za domov. Georgiev tak využívá pestrého výrazového rejstříku, skrze který velmi jemně používá gesta, ale především svůj hlas. V diametrálně odlišné poloze se pak ocitá Miroslava Georgievová v roli Polany, jejíž herecký výkon spočívá v nonverbální komunikaci, při čemž její slovní projev je minimální, ale i přes to herečka výborně s publikem sdílí skrze gesta rozpoložení své postavy. Tento brilantní herecký duet podporovaný i zdařilými výkony Anny Cónové a Robina Ferra nabourává svou hyperbolickou stylizací Jakub Georgiev, ale především Andrea Zatloukalová, a to jak v roli Hafie, tak četníka Biegela. Herečka totiž využívá nadměrných gest, ale také křečovité mluvy, což vyvolává komický až parodický dojem, čímž se narušuje původní lyrismus, který dominuje první části představení.

Hordubal v podání Studia G z jedné perspektivy působí jako zdařilá sonda do lidského naivního idealismu, kterou Pavel Gejguš pojímá jako báseň plnou symbolů a metafor. Na druhé straně však poetický dojem naráží na nejednotnost hereckých výkonů, ve které se spojuje parodie s tragédií, čímž dochází ke zničení jinak funkčního podobenství o lidské potřebě domova. Vzhledem ke zhlédnutým přechozím inscenacím Pavla Gejguše, ale také Studia G se jedná bohužel o jednu z nejslabších inscenací, avšak s obrovským potenciálem sdělení.

Hordubal
Studio G (Chelčického 691, Ostrava)
premiéra 16. 12. 2019

Naše naděje na off-line kulturní život jsou zatím nejisté. Zbývá nám jenom čekat, avšak vždy lze najít nějaké alternativy. Přece jen může divák díky digitálním technologiím divadlo mít přímo v obývacím pokoji. Zároveň se ocitáme v době, kdy vynikají rozdíly mezi jednotlivými médii, při čemž u divadla pociťujeme, že bez oné magické spolupřítomnosti strádáme. Mohou se však média i navzájem doplňovat? Své o tom ví i ostravské Studio G se svou novou autorskou inscenací Planu, která měla on-line premiéru 6. prosince 2020.

Život je jako báseň
Režisérem Planu je Marek David, jeden z kmenových členů Studia G, který se skrze svou tvorbu snaží reflektovat aktuální společenská témata, avšak často nezvyklým způsobem. Například inscenaci Plavat v jezeře (2018), která pojednávala o osudu autistického chlapce a jeho matky, David pojal jako kabaret. Planu žánrově spadá pod dokumentární divadlo, protože pojednává o skutečné postavě polských, ale svým způsobem i českých dějin – Ryszardovi Siwiecovi (Milan Cimerák). Ten se 8. září 1968 upálil na Varšavském stadionu na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nicméně si jej vlastně nikdo nevšiml, protože komunistická éra tuto oběť záměrně na dlouhá léta vymazala. Až v roce 1991 o Siwiecovi vznikl snímek Slyšte můj křik od polského režiséra Macieje Drygase.

Ve svých rolích excelují zejména Milan Cimerák (Ryszard Siwiec) a Jan Vlas (komentátor), coby dva soupeři, z nichž jeden stojí na straně dobra a druhý na straně zla, to podtrhují i kostýmy (Siwiec je oblečen do černošedé, zatímco komentátor na sobě má červený oblek). Oba dva hojně pracují s expresivním výrazem – zatímco Cimerák využívá klidného hlasu a jemných pohybů, Vlas naopak se projevuje agresivně, křičí a dělá přemrštěné grimasy. Stejně tak působivé jsou i výkony Zuzany Truplové (manželka) a Miroslavy Georgievové (Siwiecova matka / Vlast), které jsou archetypální heroiny a velice podstatná je pro jejich postavy mimika – tvář, která k divákům promlouvá i beze slov.

Ani tentokrát Davidem vybrané společenské téma neklouže po povrchu, neulpívá v minulosti, ale naopak se také obrací k současnosti. Například zde zaznívají jména živých pochodní dneška, jako byl v roce 2017 Piotr Szczęsny bojující proti polské vládní straně Právo a spravedlnost, která mimo jiné stojí za omezením potratů v Polsku. Není opomenuta ani nedávná sebevražda upálením ruské novinářky Iryny Slavinové, která se angažovala v opozičním hnutí Otevřené Rusko. Ačkoli Planu proběhlo za velice nepříznivých podmínek, je důkazem, že divadlo dokáže zužitkovat povedeným způsobem postupy převzaté z jiného média. Avšak také opět Studio G dokazuje, že je divadlem společensky angažovaným, které dokáže poutavě poukazovat na problémy současnosti, a to i skrze minulost.

Život je jako báseň
Režisérem Planu je Marek David, jeden z kmenových členů Studia G, který se skrze svou tvorbu snaží reflektovat aktuální společenská témata, avšak často nezvyklým způsobem. Například inscenaci Plavat v jezeře (2018), která pojednávala o osudu autistického chlapce a jeho matky, David pojal jako kabaret. Planu žánrově spadá pod dokumentární divadlo, protože pojednává o skutečné postavě polských, ale svým způsobem i českých dějin – Ryszardovi Siwiecovi (Milan Cimerák). Ten se 8. září 1968 upálil na Varšavském stadionu na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nicméně si jej vlastně nikdo nevšiml, protože komunistická éra tuto oběť záměrně na dlouhá léta vymazala. Až v roce 1991 o Siwiecovi vznikl snímek Slyšte můj křik od polského režiséra Macieje Drygase.

Marek David se ovšem vyhýbá přílišné „biografičnosti“ a život Ryszarda Siwiece zpracovává jako jednu velkou báseň, ve které je časovost pojímána dosti subjektivně a postavy o sobě mnohdy hovoří v budoucnosti. Zcizovacím prvkem této inscenace, která „drží diváka při zemi“, je i postava komentátora (Jan Vlas), který nejen že spojuje jednotlivé epizody ve hře, ale zároveň slučuje dohromady i minulost a přítomnost, při čemž hojně dění na jevišti hodnotí. Někdy ovšem jsou za sebou jdoucí jednotlivé scény matoucí, protože režisér Marek David s dramaturgem Jakubem Molnárem se ve vyprávění pohybují tam a zpět. Často taktéž dochází k repetici coby refrénu představení, což ovšem občas zabraňuje srozumitelnosti děje, byť po vizuální stránce jde o velmi působivé výjevy.

Filmové divadlo, nebo divadelní film?
Jak už je pro tvůrce Studia G typické, výpravě, kterou vytvořil sám Marek David, dominuje jednoduchý styl. Prostor je téměř prázdný, nachází zde pouze malé posuvné pódium s reflektory, několik židlí a v poslední části představení postel na kolečkách. S rekvizitami se zachází taktéž úsporně, při čemž velice podstatnou je lebka s parožím putující celým příběhem Ryszarda Siwiece, která představuje symbol smrti, jež rezonuje představením. Této temné symboliky se drží i kostýmy s folklórními prvky, které jsou pouze v černé, červené a šedé barvě, což však s prostorem vytváří povedeně estetizovaný celek. A jelikož se jedná o on-line přenos, v tomto případě divadlo využívá také prostředků dalšího média, a to filmu. Zejména v rámci hlavní postavy – Ryszarda Siwiece se využívá prolínaček či několikanásobné expozice, které ilustrují jeho duševní stavy a vůbec atmosféru doby, v níž žil. Vše dokresluje hudba, při čemž často zaznívají polské národní písně.

Ve svých rolích excelují zejména Milan Cimerák (Ryszard Siwiec) a Jan Vlas (komentátor), coby dva soupeři, z nichž jeden stojí na straně dobra a druhý na straně zla, to podtrhují i kostýmy (Siwiec je oblečen do černošedé, zatímco komentátor na sobě má červený oblek). Oba dva hojně pracují s expresivním výrazem – zatímco Cimerák využívá klidného hlasu a jemných pohybů, Vlas naopak se projevuje agresivně, křičí a dělá přemrštěné grimasy. Stejně tak působivé jsou i výkony Zuzany Truplové (manželka) a Miroslavy Georgievové (Siwiecova matka / Vlast), které jsou archetypální heroiny a velice podstatná je pro jejich postavy mimika – tvář, která k divákům promlouvá i beze slov.

Ani tentokrát Davidem vybrané společenské téma neklouže po povrchu, neulpívá v minulosti, ale naopak se také obrací k současnosti. Například zde zaznívají jména živých pochodní dneška, jako byl v roce 2017 Piotr Szczęsny bojující proti polské vládní straně Právo a spravedlnost, která mimo jiné stojí za omezením potratů v Polsku. Není opomenuta ani nedávná sebevražda upálením ruské novinářky Iryny Slavinové, která se angažovala v opozičním hnutí Otevřené Rusko. Ačkoli Planu proběhlo za velice nepříznivých podmínek, je důkazem, že divadlo dokáže zužitkovat povedeným způsobem postupy převzaté z jiného média. Avšak také opět Studio G dokazuje, že je divadlem společensky angažovaným, které dokáže poutavě poukazovat na problémy současnosti, a to i skrze minulost.

Planu
Studio G (Chelčického 8, Ostrava)
premiéra 6. 12. 2020

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Jak byste Studio G čtenářům představila?
Studio G je nový ostravský kulturní prostor. Rádi bychom, aby byl otevřený divadlu, muzice, tanci, výstavám, přednáškám i církvi a aby byl místem setkávání napříč divadly a generacemi. Zásadní je spolupráce s Janáčkovou konzervatoří v Ostravě (JKO).

Kdybyste ho měla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Tvorba. Otevřenost. Čest.

Co vás vedlo k založení tohoto nového divadla?
Láska k divadlu, touha po něm a po setkávání s lidmi, kteří to cítí stejně.
Takové místo bývalo ve Staré aréně. Chybí nám. Odešli jsme kvůli špatné komunikaci s vedením a nefungujícímu produkčně-technickému zázemí. Dlouho jsme se to snažili řešit, psali jsme výzvy, dopisy, měli jsme schůze s vedením, scházeli jsme se u kolegy v obýváku a zoufale hledali řešení. Nepodařilo se nic, a nakonec jsme hromadně Starou arénu opustili. Přidali se k nám i studenti, kteří měli na podzim roku 2018 premiéru své první inscenace a těšili se, že ji budou v roce 2019 hrát. V únoru všechno skončilo. Bylo to opravdu těžké a bolestné rozhodnutí. Každý ztratil něco jiného, pro nikoho to nebylo jednoduché. Někdo přišel o zaměstnání, někdo o radost dělat něco jiného než ve svém angažmá a někdo o možnost vyzkoušet si něco nového. A mí studenti, myslím, o iluze. Pro mě osobně ztráta spolupráce s Pavlem Gejgušem, Markem Davidem, Davidem Janoškem, Antonínem Dvořákem, se studenty a s kolegy z jiných divadel byla nejen hořká a smutná zkušenost, ale cítila jsem hroznou nespravedlnost a bezmoc. Pak jsme si uvědomili, že přece nebudeme plakat nad ztraceným místem, že divadlo jsou lidé, a můj muž tu hozenou rukavici zvedl. Řekl, že najde prostor a založí nové divadlo, ve kterém se budeme scházet a pracovat.

Ředitelem Studia G je právě váš manžel Vladislav Georgiev. Kdo další tvoří tým vašeho divadla?
Ano, jak Vláďa řekl, tak se stalo. Tým tvoří spřátelené duše. Je to Pavel Gejguš, režisér. Marek David, student režie na JAMU a Antonín Dvořák, dramaturg. Daniela Zarodňanská, manažerka a Jakub Labor, osvětlovač a produkční. Dále herci Marian Mazur, Robin Ferro, Jakub Georgiev a já. Hodně nám pomáhají také studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Kompetence nejsou zcela vymezené. Začínáme. Učíme se. Každý dělá, co je momentálně třeba.

Na oficiálních webových stránkách Studia G se lze dočíst, že vašim cílem je navázat na Starou arénu, a to konkrétně na éru 2015–2019, kdy byl zde uměleckým šéfem Pavel Gejguš. V čem tato kontinuita spočívá?
Neděláme si iluze, že založíme divadlo a budeme moci hrát, cokoli budeme chtít. Samozřejmě že finance jsou velký problém. Chtěli bychom hrát třeba současná světová dramata, ale autorská práva jsou většinou velmi drahá. A taky počet herců v inscenaci – musíte je zaplatit – a kapacita sálu je omezená, a tím i příjem ze vstupného. Musíme velmi přemýšlet, jak naložíme s finančními prostředky, ale je tady velká invence ze stran režisérů i herců. Dramaturg hledá, vznikají autorské hry, manažerka shání prostředky k jejich realizaci. Kontinuita spočívá v tom, že chceme divákům nabídnout pohled na současné problémy, moderní divadlo, které se vyjadřuje k dnešní době a lidem v ní. Kontinuita také spočívá ve spolupráci napříč divadly a ve spolupráci zkušených herců a režisérů se začínajícímu herci a studenty. Kontinuální bude i aktivní a početné zapojení studentů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jak herecké, tak i například produkční. A pod hlavičkou G Lab (zkratka pro laboratoř) budou moci být realizovány vybrané projekty připravené a režírované talentovanými studenty JKO.

Týká se tato návaznost open air letních představení, které v rozmezí let 2015–2019 Stará aréna pravidelně pořádala?
Letos asi ne, ale je velmi pravděpodobné, že se o to pokusíme v příští sezóně.

V čem spočívá gró repertoáru? Co je pro vás při vytvářením inscenací stěžejní?
Gró spočívá v silném lidském příběhu, v tématu, které se dotkne lidského srdce. Je zde místo i pro humor a možnost vyzkoušet něco nového. Při vytváření inscenace je pro mě stěžejní důvěra, disciplína a spolupráce. S tím pak souvisí radost z tvorby, otevření se vzájemně společnému problému a hledání nejvýhodnějších divadelních řešení ke sdělení. Avšak důvěra, radost a otevření je velmi náročná věc! Patří sem konflikt, hádky, pření se a taky slzy. Vždyť každý zná a ví, že když člověku o něco jde, je to vždy náročné a bolestné. Ať je to výchova dětí, stavba domu nebo práce na lidských vztazích. Tvoření inscenace je taková stavba domu. Musí se tam dobře žít každý den. Představení musí fungovat, dobře stát. A to každou reprízu, i když je vám zle nebo jste pohádaní.

Jaké má plány Studio G do budoucna?
Teď máme před sebou dokončení rekonstrukce nového prostoru a zahájení činnosti v něm. Jsme velmi vděční statutárnímu městu Ostrava a městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz za finanční podporu. Momentálně nás čeká první sezóna. Uvidíme, jestli k nám diváci najdou cestu. Rádi bychom se stali právoplatným členem ostravské divadelní rodiny.

Na co byste ráda diváky do vašeho divadla pozvala a na co se mohou těšit?
Bohužel nevíme, kdy se divadla otevřou. Už teď měli studenti zkoušet v rámci projektu G Lab pohádku Tučňáci na arše, to se musí přesunout na později. Máme připraveny obnovené premiéry inscenací z minula, a to jsou Hordubal, pohádka Haló, Jácíčku, Viktor aneb dítka u moci, Manon, Za horizont a Plavat v jezeře. Pevně věřím, že koncem této sezóny proběhne premiéra hry současného německého dramatika Davida Gieselmanna O klucích aneb Jsem kuchta! v režii Josefa Kačmarčíka a po prázdninách se diváci mohou těšit na Renátu a Václava Klemensovy, kteří již pracují na hře Manželství je vražda od Nicka Halla. Na podzim budou ještě dvě premiéry, v režii Marka Davida to bude jeho autorská hra Planu, inspirovaná příběhem Ryszarda Siwiece, který se v roce 1968 ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Závěrem letošního roku má připravenou lahůdku Pavel Gejguš, ale to je zatím tajemství. Každopádně bych ještě diváky kromě do divadla a na spousty dalších produkcí, které chystáme, ráda pozvala do naší divadelní kavárny, která bude vedle divadelního sálu a na jejíž stavbě se také pilně pracuje. Zvu vás všechny k nám, do Géčka. Ať už do divadla, na koncert, na výstavu nebo posedět do kavárny. Moc bychom si přáli, aby to bylo místo osobních a inspirativních setkání.