V loňském jurodivém roce to bylo sto let, kdy drama Karla Čapka R. U. R. spatřilo světlo světa. Vzniklo krátce po skončení první světové války. Mělo být mementem nesmyslnosti válečných konfliktů a nenávisti mezi lidmi, jednotlivými národy.

Příběh nabízí i mnohé paralely s dnešní dobou. Pamětníci i historikové srovnávají dnešní nálady ve společnosti, její rozštěpenost, rozhádanost mezi lidmi, mezi odlišnými názorovými proudy a vzájemné osočování, mnohdy i křik po krvi uprchlíků, lidí jiné barvy pleti, náboženského vyznání s vyhroceností v Evropě v druhé půli třicátých let. Tehdy to bylo reakcí na světovou hospodářskou krizi a asi i jejím důsledkem. Mnoho lidí bylo bez práce, úspor, žilo v hladu s obavami o holou existenci. Jak odvést pozornost od skutečných příčin? Za viníky a obětní beránky byli v Německu označeni Židé a tato nenávist se časem ještě rozšířila. Ve výsledku byla i předzvěstí blížící se války. Kolik nenávistných urážek si tehdy musel vyslechnout humanista Karel Čapek? Byly to výrazy mnohem peprnější než sluníčkář a pravdoláskař etc. Zprvu se pokoušel vymezovat, napsal Válku s mloky, Bílou nemoc a Matku. Útoky se stupňovaly, navíc vidina příchodu hitlerovských vojsk jej vedla k rozhodnutí raději se ukouřit k smrti. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic. Jak dopadl jeho mladší bratr Josef?

Po sto letech od napsání
Asi není náhodou, že divadelní soubor Buchty a loutky nastudoval a 27. listopadu 2020 premiéroval svou streamovou verzi tohoto věhlasného utopistického opusu (ve své době byl přeložen do třiceti jazyků a obletěl skoro celý svět). S humorem a poetikou sobě vlastní, bez zbytečného patosu (oproti předloze) v představení pro dospělé nápaditě a ve zkratce Buchty a loutky vystihují podstatu Čapkova dramatu a v mnohém ji rozšířily o současné aktualizace ze světového, ale i tuzemského dění: „Aby se roboti nespojili proti lidem, začali jsme vyrábět nacionální roboty, kteří nesnášejí roboty jiné barvy pleti, jiného jazyka, jiného náboženství, přesvědčení…“ Na Zemi vzplály požáry válečných konfliktů, pralesů i lesů a vyvstala hrozba ekonomické smrti. Vždyť koho baví koukat na divadlo zprostředkované kamerou? Je-li na výběr, tak asi každý touží po jedinečnosti okamžiku teď a tady, navíc sdíleného s ostatními diváky a s geniem loci Studia Švandova divadla. Jen je třeba vydělat si na chleba, zaplatit nájem a přežít dnešní mizérii, tak nezbývá než improvizovat… Ostatně to je princip, na němž je představení zdánlivě vystavěno: Režijní záměr jako by to celé z části bylo improvizací a příběh mnohdy vznikal divákům přímo před očima. Je tak vytvářen prostor pro komiku i činohereckou, kterou zvládají s umem, nápaditostí a vtipem. (Coby loutkoherci jsou za třicet let své existence zkušenými a světem protřelými mazáky a získali mnoho ocenění na mezinárodních festivalech v Česku, a ještě více v zahraničí). Příkladem onoho umu může být stvoření prvního robota ( v podání Víta Bruknera) nebo mimická show s kávou a robotickým koulením očima (Marek Bečka) či konečné vyúčtování s posledními žijícími lidmi. Představení velmi zdařile využívá filmovou i autorskou hudbu, rozličné zvuky a ruchy. Pohyby a chůze robotů? Akušroubovák může být užitečný nejen divadelním a jiným technikům. Plavba plachetnicí a následné objevení ostrova, místa budoucích továren robotického života? A závěrečný milostný akt zamilované Sulii a Primuse za smyslného zpěvu Brigitte Bardot? Podmanivý! Ve výsledku i dojemný, když na svět přivedou svého potomka. Loutky a výprava Báry Čechové si rovněž zaslouží pochvalu. Nápaditou parafrází je i epilog o zákazu hraní této hry jinými divadly než národními. Připomíná to rétoriku dnešních nařízení, příkazů a odkazuje ke skutečnosti, kdy světovou premiéru hry uvedl 2. ledna 1921 královéhradecký ochotnický spolek Klicpera, protože se nedozvěděl o tom, že Národní divadlo posunulo termín prvního uvedení.

Lidí nešetřete, uchovejte továrny, výroba se nesmí zastavit
Tato výzva je součástí rozkazu všem robotům světa, aby jednou pro vždy zúčtovali s lidskou civilizací, zároveň je paralelou k dnešnímu dění. Umění a kultura vždy měly funkci očistnou a přispívaly k psychohygieně lidí i společnosti, zároveň i zprostředkovávají poznání. Je zajímavé, jak jednotlivé země Evropy přistupovaly k omezování kulturního dění v rámci ochranných opatření před „dárkem“ z Číny. Je překvapivé uvědomit si, že ve Francii vyhlásí v říjnu zákaz nočního vycházení, přesto tamní divadla a kina mohou hrát, jen musela začínat dříve, aby diváci byli do devíti doma. Když to náhodou nestihli včas, tamní policie vstupenku považovala za akceptovatelné vysvětlení. Tady zařízli kulturní život už v půlce září (pokračování z jara), přitom obchoďáků se to netýkalo, byť tam kolikrát byla hlava na hlavě… Zato galerie a malé obchody, většinou živnostníků, musely být zavřeny. Naštěstí to skončilo u ústavního soudu a ten se jich zastal. ( A v prosinci jste si v kavárně nekoupili ani kafe do kelímku, pokud jste netvrdili, že jej máte do auta…) Přitom těsně před podzimním zákazem hlavní hygienička tvrdila, že hygienické stanice nezaznamenaly zdroj nákazy v kinech ani v divadlech. Výsledek? Vztah ke kultuře – především té nezávislé – jak za bolševika (výroky a uvažování mocných, jejich „logika“ tento pocit jen umocňují). Organizátoři kulturních akcí vymýšlejí oddělené sektory a vchody, počty lidí na metr čtverečný, aby mohly být dodrženy dvoumetrové rozestupy a jiná pravidla. Celé soubory a štáby, technický personál se nechávají testovat, aby večer mohly hrát, když kvůli trasování někdo z nich skončil v karanténě. A sic? V jednu chvíli hygienické stanice nestíhají, tak se změní pravidla a setkání dvou lidí s rouškou najednou oproti dřívějšku není považováno za rizikové…). Pak dokonce přijde zákaz zpěvu i na ulicích a další absurdity. Produkčním v kultuře se div hlavy nezavařily, když se snažili splnit nesystematická, kolikrát protiřečící si nařízení. Ve výsledku to stejně nepomohlo. O čem a o kom to svědčí? O prioritách, vyznávaných hodnotách, neschopnosti – nejen komunikovat, vysvětlovat a pak ještě lidi drze osočovat, že za to můžou oni ( a taky hospody – do 22 h byly v prosinci otevřeny pět večerů; na webu SZÚ se dočtete, že inkubační doba je pět až šest dní) a neodbytné touze sankcionovat drakonickými pokutami, protože jinak vládnout asi neumějí a potřebují přeci nějak zakrýt svou nekompetentnost a populismus, podle nějž se rozhodují namísto racionálního úsudku a odborných rad. Kéž by se to obešlo bez postranních soukromých zájmů!

Tajemství života
„Člověk je něco, co cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku… A tak mladý Rossume odstranil většinu těchto zbytečných věcí a vytvořil robota. (…) Roboti jsou méně než tráva, méně než mandelinka bramborová.“
Začal nový rok, plný příslibů a víry, že snad bude opravdu líp a bude obnoven řád světa, jak jsme donedávna byli ještě trochu zvyklí. O našich životech po budoucí čtyři roky se rozhodne na podzim. O svém životě se mohu rozhodnout už teď, když si uvědomím, čemu chci věnovat svůj čas, energii, a to naplno a tak, jak nejlépe umím. V okamžiku, kdy roboti byli obdařeni citem, začali si uvědomovat jevy dosud neznámé, dokázali myslet i na druhé a prožívat. Snad většině z nás ten loňský rok pomohl otevřít oči, být k sobě navzájem vstřícnější, vážit si setkání, kouzla vlídného rozhovoru a uvědomit si, že to, co jsme donedávna považovali za samozřejmé, zas tak samozřejmé není. V závěru R. U. R. roboti dojdou k poznání, že bez toho druhého jejich život nemá smysl. Co je víc než žít v lásce; milostné, k bližnímu i k přírodě?

R. U. R.
Studio Švandova divadla (Štefánikova 6, Praha 5)
ve spolupráci s Českým centrem PEN klubu
online stream premiéra 27. 11. 2020

Masochisté to mají v dnešní době opravdu těžké. Aby dosáhli svého cíle, nestačí BDSM komunita, Kaufland a ani brigáda u vysokých politiků.

Jak už název představení napovídá, divadelní hra se týká sado-masochistických praktik. Vše je ale podáno s humorem a příběh masochisty, který hledá své štěstí, je velmi zábavný a dobrodružný. Nedokázal jsem si představit, jak je v dnešní době náročné realizovat se jako masochista, který, aby dostal takzvaně na držku, musí vynaložit velké úsilí.

Čtveřice herců (Tomáš Kobr, Richard Fiala, Tomáš Jeřábek a Zuzana Onufráková) předvedla neskutečný fyzický výkon, kdy s vtipem a lehkostí ztvárnili několik různých postav, včetně Ekonomické krize, Filozofujícího koně či politiků, byli neustále v pohybu a hráli naplno – samozřejmě s vhodnými rekvizitami, jako je devítiocasá kočka, klece a formuláře. Jistě vás zaujme i zvukomalebný text s paradoxním slovosledem, který postavám dodává na komičnosti.

Divadlo Letí se již od roku 2005 zabývá současnými hrami, nebojí se spolupracovat s debutanty a nezalekne se žádného tématu, například romské menšiny (Bílý palcát aneb konečné řešení), genderových problémů (Rodinné blues), či tématu homosexuality (Po Fredrikovi). Jen varujte svoji partnerku, na jaké divadlo jste ji pozvali.

Roman Sikora: Zpověď masochisty
Studio Švandova divadla
Štefánikova 57, Praha 5
čt 24. 11. 19:00
170 Kč