Před třemi lety jsem psala do Artiklu na téma oslava článek o sukních pro všechny, o přípitku na nalakované nehty a perlové náhrdelníky, kterých si všímám na mužích. Dnes si kladu otázku: „Co se doopravdy změní, když se tyto atributy zbaví genderu?“ Danou problematiku dlužím rozebrat kritičtěji a z více stran: apropriace, kulturního kapitálu a třídy.

Tehdy jsem procházela historii kalhot: jak za ně Helen Hulick šla v roce 1938 do vazby, jak je herečky směly nosit jako výstřednost a kalhoty na ženách postupně zcela zevšedněly. Proč by sukně nedokázala jít podobným směrem? Dnes se mi však vyjevuje zásadnější otázka: prospělo by to vůbec nerovnému postavení genderů? Obsah genderového kódu je nestálý – podpatky byly kdysi mužské, růžová chlapecká, punčochy, krajky i líčení patřily v různých dobách mužům.

Jediné, co přetrvává, je požadavek, aby tu nějaký rozdíl byl. Patriarchální systém netrvá na tom, že muž nosí kalhoty; lpí na požadavku rozpoznání muže od ženy. A na postihu kohokoli, kdo se mužem ani ženou nejeví. Podle čeho tyto dva binární póly rozlišíme, je vyjednatelné, ale k samotnému aktu rozlišení musí dojít stůj co stůj.

Svět rozdělený na pánské a dámské oddělení má pro přestupky tři tresty. Žena ve vyloženě pánském uslyší, že je nedostatečně ženská, přestala totiž plnit roli sexuálního objektu. Utekla z předem přiřazené role. S poněkud výraznějším odsudkem se bude potýkat muž v šatech: s poznámkami, že vypadá jako holka. Jeho trestem je degradace, protože klesl k „podřadnému“. Tuto asymetrii pojmenovala už Simone de Beauvoir: mužství je v naší kultuře to neoznačené, univerzální, ženství „to druhé“; sestup je vysmíván, vzestup se trestá jako troufalost. Jenže nejtvrdší trest nečeká na ty, kdo hranici přešli špatným směrem, ale je určen osobám, které se z nalinkovaných cest vychylují zcela. Antropoložka Mary Douglas ukázala, že co se vzpírá kategoriím, nevyvolává výsměch, ale znepokojení a znechucení. Otázka „Jsi muž, nebo žena?“ může být posměškem, ale také výslechem. Odpověď mimo binaritu se trestá, jak dokládají statistiky násilí po celém světě. Binarita není pouze hierarchie dvou pólů, ale celkové tvrzení, že žádná jiná souřadnice neexistuje.

Zdá se, že otázka po zrovnoprávnění sukní pro všechny je samoúčelně se pojídajícím hadem. Když z toho cyklu unikneme, ocitáme se na jejím hlubokém podloží. Dochází k erozi binarity? Stává se něco s hodnotou ženského? A legitimizují se těla, která neodpovídají binárním kategoriím? K prověření těchto otázek si vezmu na pomoc dva pojmy: denaturalizaci (prvek se přestane jevit jako přirozeně mužský či ženský) a dehierarchizaci (mužské pozbývá nadřazenosti vůči ženskému, a v důsledku i vůči všemu, co se této dvojici vymyká). Jak fungují, si ukážeme na prvním archetypu muže v sukni.

Macho sukně

Tentokrát podrobím rappera Yzomandiase na přebalu jeho alba Kruhy a Vlny obšírnému pozorování. Oblečený do sukně, ale stylizovaný do role středověkého válečníka s mečem, působí zlověstně. V minulém článku jsem dospěla k účinku, který může mít volba jeho outfitu na veřejnost. Vydala jsem se tehdy cestou víry v expozici, díky níž si společnost na obraz muže v sukni zvykne, a kontroverze vyprchá. Dnes se dostávám k tomu, co Yzo v sukni vlastně představuje. Aby byla sukně na mužském těle přijatelná, musí přestat být ženská. Yzo vzal pouhý tvar a předefinoval význam – vazba na ženskost mizí. Dochází k denaturalizaci, ale hierarchie mužského nad ženským se nikam neposunula. Jedná se i tak o produktivní mezistav? Snižuje prvek propašovaný dovnitř pod ochranou síly cenu, kterou za něj příště zaplatí ten, kdo žádný meč mít nebude? Možná ano, ale rozlišení mezi pravým chlapáctvím a ideální ženskostí nedělá problém vklínit se do jiných vizuálních prvků a gest, které budou přetrvávající moci konvenovat.

„Naše estetika se do mainstreamu dostane, naše těla ne“

O Harrym Stylesovi v šatech na obálce Vogue jsem kdysi napsala, že spíš než vinu hledám ve volbě jeho oblečení triumf; dnes považuji za podstatné uvést širší kontext jeho projevu. Styles je bílý, štíhlý, cisgender, splňuje ideál krásy a je bohatý – překračování zavedených sociálních norem se odměňuje jen u těla, které je ve všem ostatním dokonale poslušné; šaty jako jediná odchylka se povolují.

Estetiku, kterou se obálka pyšní, nevymyslela Vogue: desítky let jí žijí drag a ballroomová kultura – chudí, černí nebo latino queer lidé, kteří za ni platí násilím a kriminalizací. Gender-nonkonformní umělec*kyně Alok Vaid-Menon to shrnul*a nekompromisně: „Naše estetika se do mainstreamu dostane, naše těla ne.“ A herec a zpěvák Billy Porter dodal, že celý život bojoval, aby si mohl vzít šaty na Oscary, kdežto Stylesovi stačí být bílý a heterosexuální. Dochází k tzv. apropriaci: znak je odpojen od původního těla a jeho dějin, a ještě přesune laťku, takže queer člověk na ulici už není zkoumán vzhledem ke starému zákazu, ale k nové normě určující, jak se to nosí „správně“ (tj. bíle, cisgenderově, heterosexuálně…). Stylese neviním ani dnes; nepřijde mi, že mám právo soudit jakéhokoli muže za to, že si z čisté radosti obleče šaty. Co odsuzuji, jsou mocenské struktury – patriarchální, rasistické, ableistické –, které jedna těla vyzdvihují nad jiná, a trh a média, jež tuto hierarchii reprodukují.

Feminismus, který se vejde do plátěné tašky

Přesouvám se k nové postavě pojmenované v roce 2025, k performativnímu muži. Plátěná taška, v ní feministická autorka bell hooks, v ruce matcha, řeči o tom, že muži mají plakat, se stínem internetové diagnózy, že jeho záměrem je zalíbit se skrze tyto rysy ženám a vytvořit v nich pocit bezpečí. Zde bych použila pojem filozofky Sary Ahmed: non-performativita – deklarace, která čin nedoplňuje, ale nahrazuje. Ahmed jej původně razila pro instituce a korporace, které prohlásí, že podporují diverzitu nebo odsuzují rasismus, a tím to pro ně končí; samo gesto deklarace nahradí práci, kterou slibuje. Přenáším ho na módu: feministická praxe je nahrazena manifestací. Bell hooks, autorka analýzy o tom, jak většinová kultura konzumuje jinakost těch „druhých“ jako koření, sama skončila jako koření v tašce. Znaky se etablovaly, ale obsah nikdy nebude zprostředkován. Svět v jejich kostýmu působí feministicky i přes absentující skutky.

Co tedy šatník doopravdy umí? Každodenním opakováním ubíjet významy, denaturalizovat. U „feminismu“ performativních mužů je to ztráta – vyprázdní se obsah. U genderového kódu se to může zdát jako pozitivní změna – vytratí se přiřazení prvku vnímaného jako ženský k ženě. Stále ale existuje mnoho kódů „ženskosti“, kterými se patriarchát udržuje ve střehu. Šatník stačí na denaturalizaci, ne na zrušení hierarchie, a oděv je jen jedním z mechanismů dozoru.

Kdo má možnost vědomé hry s kódem

Takový dozor však neprobíhá stejně napříč společenským spektrem. Riskantní gesta nepřebíráme od vzdálených ikon, ale od lidí podobných nám: jak ukazuje síťový vědec Damon Centola, chování se na rozdíl od informace šíří „komplexní nákazou“, potřebuje vícenásobné potvrzení od blízkých, ne sporadický impuls od celebrity. Sukně proto sestoupí z obálek magazínů do hospod a dílen, teprve až ji tam začne nosit někdo z jejich rezidentů. A právě tady vstupuje do hry třída, o které se v zářných zprávách o bortících se hranicích mlčí. Hra s genderem totiž není pro všechny stejně dostupná. Podle Pierra Bourdieua schopnost rozpoznat, ocenit a „správně“ si pohrát s oděvním kódem spadá pod kulturní kapitál – pod bohatství, které se neměří penězi, ale vzděláním, rozhledem a vkusem. Androgynní styling, ironická citace „ženského“ prvku, vědomá hra s kódem: to vše se čte jako kosmopolitní sofistikovanost jen v prostředí, které daný jazyk ovládá. Pro městskou, vysokoškolskou vrstvu je sukně na muži důkazem rafinovanosti a toho, že její nositel stojí nad věcí. Matcha a kniha bell hooks je ostatně přesně výbavou člověka disponujícího kulturním kapitálem, převlečenou za etiku.

Jenže tentýž kus látky znamená v jiném sociálním světě něco naprosto odlišného. Pro vrstvy, jimž jsou zavřené obvyklé cesty ke vzdělání, kariéře či majetku, bývá „pořádná“ mužnost a ženskost jedním z posledních zdrojů důstojnosti, které ještě mají v rukou; je to kapitál dostupný i tomu, kdo žádný jiný nezískal. Socioložka Beverley Skeggs na výzkumu dělnických žen ukázala, že respektabilita (být uznána jako „správná“ žena) bývá pro příslušnice vrstev bez ekonomického a kulturního kapitálu jedním z mála zdrojů hodnoty, který jim systém ještě přiznává, a o to úporněji se ho drží. Dá se tak předpokládat, že být čitelně, nezpochybnitelně také mužem má v určitých sociálních skupinách podobnou funkci, byť tu nejde o nárok na hodnotu navzdory podřízení jako u žen, ale o obranu výsady, která muži v rámci třídy zbývá. Každé rozostření čitelnosti je pak pociťováno nikoli jako osvobození, ale jako ztráta. Odpor nižších tříd ke gender-fluiditě by proto bylo mylné číst jako zaostalost či zatvrzelost, bývá spíše obranou posledního vlastnictví. Tatáž fotka muže v šatech může být proto v jednom prostředí relevantní a v druhém vyhlášením kulturní války. Tání a zamrzání probíhá současně, podél třídních linií. Věřím, že z tohoto mezistavu vede více cest. Přála bych si, aby se v tomto případě jednalo o práh nebinarity, ale dějiny módy ukazují, že kód umí každé uvolnění vstřebat a překreslit rozdíl jinam. A že nejhůř se rozpouští právě tam, kde lidem nezbývá jiný kapitál než ten, který nosí na těle.

Více způsobů, jak existovat

To, že móda rozvolní hranici a sukně přestane být „přirozeně ženská“, samo o sobě ještě neruší nadřazenost mužského pólu nad ženským. Aby došlo ke zrovnoprávnění genderů a ke zrušení požadavku se identifikovat jako muž, nebo žena, muselo by zároveň dojít ke spravedlivějšímu rozdělení práce, peněz a péče. Ty se hýbou ve vzájemném vztahu. Velmi zjednodušeně: když víc mužů pečuje, „ženské“ přestává znamenat podřadné a muž si oblečení spojované s dámskou módou snáz oblékne. Když žena nezávisí na mužském obdivu ekonomicky, mění se oblečení lichotící její postavě z povinnosti ve volbu. Celý tenhle pohyb má ovšem často podmínku: u lidí, jejichž jediný kapitál je ten tělesný, se rozběhne jen těžko dřív, než získají ekonomické zajištění. Teprve s ním se dají genderové role snáz kritizovat a dojít k redistribuci práce a rovnoměrnějšímu finančnímu ohodnocení. Denaturalizace, kterou móda umí, je proto jen jedním kolečkem v soukolí, které samo o sobě nestačí.

Co by se ale stalo, pokud bychom přestali tak tvrdošíjně vyžadovat po jednotlivcích jejich gender? Neznamenalo by to svět bez rozdílů, kde všichni splynou do jediné beztvaré uniformy. Sukně, kalhoty, nalakované nehty, náhrdelníky by zůstaly, jen by nikoho nikam nezařazovaly a o nikom předem nerozhodovaly. Rozdíl by se nezrušil, jen by se stal nabídkou místo rozsudku. A otázka „Jsi muž, nebo žena?“ by ztratila relevanci, nevyžadovala by jasnou odpověď, a hlavně by nikdo nepykal za tu špatnou.

Netoužím po světě, kde gender zmizí a všichni budeme stejní, nýbrž po takovém, kde je více způsobů, jak existovat, a žádný není povinný. Připíjím proto znovu na každé nalakované nehty a perlový náhrdelník na nositeli jakéhokoli genderu, ale ptám se, kdo za ně zaplatil. Chci vyzdvihnout ty, kdo nečekají, až se společnost rozhoupe: těla, která žijí mimo binární mapu už dnes a nečitelnost nosí s rizikem. Jsou trestána ze všeho nejtvrději – možná proto, že právě ona ukazují směr, kterým by se z tohoto mezistavu dalo vyjít. ∞