Drazí čtenáři a čtenářky.

Svědomí je slovo, které zní samozřejmě, dokud ho nezačneme vysvětlovat. V běžné řeči jím označujeme vnitřní kompas, jenž nás upozorňuje na hranici mezi přijatelným a nepřijatelným. V kulturní tradici však svědomí nikdy nebylo pouze individuální záležitostí – vždy šlo také o vztah k době, k institucím, k jazyku veřejného prostoru a k tomu, jaké jednání je v daném okamžiku považováno za ospravedlnitelné.

Právě dnes nabývá tato otázka zvláštní naléhavosti. Ve veřejném prostoru, který je čím dál více fragmentovaný a citlivý na okamžité výbuchy morálního rozhořčení, se svědomí ocitá pod tlakem. Nejde jen o osobní rozhodování, ale o to, jak se svědomí proměňuje v prostředí, kde je každé gesto okamžitě interpretováno, zpochybňováno nebo instrumentalizováno. O to palčivější je tato situace v kontextu současného dění na Ministerstvu kultury, kde se střetávají různé představy o tom, co má být chráněno, financováno a reprezentováno jako „hodnota“. Ve chvílích institucionálních proměn se totiž vždy znovu ukazuje, zda je svědomí pouze soukromým pocitem, nebo také veřejným závazkem.

Umění, literatura i filosofie tak znovu otevírají staré otázky: odkud se bere naše vědění o dobru? A kdo mluví, když mluví svědomí?