Je svět báječné místo?

Petra Bruzlová — Mon, 16 Apr 2018 20:41:42 +0000

A bylo světlo. A vznikl svět. A svět se stal báječným místem. Se zvířaty a rostlinami. A přišel člověk. A ten to nějak nezvlád.

V roce 1955 Lawrence Ferlinghetti vydává ve sbírce Obrazy zmizelého světa báseň, která se stává jednou z nejznámějších v rámci jeho tvorby: Svět je báječné místo k narození. Režisér Juraj Augustin převádí Ferlinghettiho slova do jevištního pohybu a přidává tak silný komunikační kanál, skrz něhož dostává význam básně další rozměr.

Inscenace Svět je báječné místo dramatizuje upravený text v překladu Jana Zábrany ve formě písně. Dynamický a mocný hlas Veroniky Bartošové a autorská hudba Ondreje Kalužáka odpálí jednotlivé verše mezi diváky a upozorní je, že tentokrát má každý z těch veršů význam. Různě variovaná slova a častá opakování navozují pocit sklíčenosti, pesimismu, ale zároveň i jakési síly, kterou jsme jako lidé obdařeni a díky níž se po každém pádu zvládneme vyškrábat zpět na nohy.

… si tu a tam šeredně spálíte prsty…
Trojice performerů v černém odkládá bezvládné končetiny na tři podsvícené bílé kostky, které jim dodávají potřebnou stabilitu. Začerněné prsty na rukou odkazují přímo k verši z Ferlinghettova textu a pohyb s nimi po obličeji a těle roznáší nepříjemný pocit beznaděje, svázanosti a bolesti. Kontrastně k některým pasážím básně, kdy se mluví o „báječném světě, kde se dá dělat spousta věcí“, před sebou vidíme bezvládně se pohybující postavy snažící se o posun někam vpřed. Těla je neposlouchají a jakkoli se snaží nastavit si nohy či ruce k pohybu, ovládne jejich končetiny vždy síla zvenčí a srazí je tvrdě k zemi. A stále znovu se jednotlivá těla tříští o plechovou podlahu jeviště. Neztrácejí však nasazení a motivaci zkoušet štěstí stále dokola. Množství tvrdých pádů chvílemi působí až neúnosně. Svět obklopující tři černé jedince nevyznívá přívětivě a oni sami bojují částečně společně a zároveň ještě jeden proti druhému, ale končí stejně – buďto se postaví na nohy, nebo skácejí k zemi. Všichni tři představují jak člověka obecně, tak jednotlivé lidské individuality v životě.

… kde se dá dělat spousta věcí…
Otakar Blaha spolu s Lucií Hrochovou vynikají výraznější mimikou. Diváka zaujmou především oči obou performerů, skrz které dokážou předat i jiné než fyzické sdělení. Přestože mimická práce je také výrazně stylizovaná, i z toho mála se dá velmi dobře rozpoznat vnitřní nastavení Blahy a Hrochové, korespondující s významem celého představení. Z beznaděje a námahy přecházejí do komických grimas více zevnitř, řekla bych více ze své psychologické podstaty. Petr Holík zůstává většinou u pohybu těla jako celku a s mimikou pracuje o něco méně výrazně. Zato však společně s Hrochovou precizně a uvolněně zvládá synchronní pasáže pohybových variací (na rozdíl právě od Blahy, který byl v minimální míře nejistý). Holík si sám velmi dobře uvědomuje své tělo a skrz pohyb komunikuje s divákem, avšak neotevírá mu tolik svůj vnitřní svět. Jako trojice se sladí nejlépe při společných sekvencích, kdy jeden druhého podpírají, staví zpět na nohy a přehazují ze strany na stranu. Jako jedno těleso se navzájem dávají do pohybu a překvapují lehkostí spolupráce.

… a prostě vůbec „si to užívat“…
Dvě vedle sebe postavené roviny hudebního a pohybového zpracování básně Svět je báječné místo se ukazují jako fungující kombinace. Živý zpěv dodává představení dravou energii a stylizace pohybu vystihuje téma Ferlinghettiho básně, a to vlastně velmi jednoduchým, ale účinným způsobem. Překvapující je, do jaké míry pasují verše na skutečnost, ve které žijeme i my dnes. Po více než šedesáti letech stále stejná písnička. ∞

Svět je báječné místo
BuranTeatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 18. 2. • nejbližší repríza pá 20. 4. 19:30

ARTIKL » Svět je báječné místo

Je svět báječné místo?