Jitka N. Srbová je česká básnířka žijící v Hořovicích. Dohromady již vydala čtyři sbírky u nakladatelství Dauphin, a to Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět:, z nichž pak poslední jmenovaná se na knižních pultech objevila nedávno, konkrétně na konci srpna letošního roku. Nejen však samotný název této sbírky upoutává pozornost, ale také obsah, ve kterém doznívá šumící Les a vzniká nové místo obydlené pestrobarevnými verši.

Při prvním setkání s touto knihou se nelze nezeptat: Proč zrovna název Svět:? K čemu ona dvojtečka slouží? Co znamená? Vysvětlení její existence je poměrně hravé a znám ho také díky autorskému čtení Jitky N. Srbové na letošních literárně-výtvarných dílnách Ars Poetica v Ježkově u Zábřeží. Zkrátka básnířka si odmítá Svět přivlastňovat a skrze dvojtečku nabízí ostatním to, aby přidali k jejímu kusu svůj vlastní. Svět: je tedy skutečně plně otevřen všem jeho obyvatelům. Stejně tak ho vytvářejí básně variabilního obsahu, které se dotýkají rozmanitých témat, jako je vztah muže a ženy, pohádky, dětské vnímání, všední okamžiky nebo technika.

Nejen svět podle Jitky N. Srbové
Sbírka je rozdělena do tří tematických okruhů. První uvozuje citát z Wittgensteina: „Co náleží k podstatě světa, to jazyk vyjádřit nedokáže“, čímž Bretová poukazuje na fakt, že porozumět básním a vůbec slovům je vlastně nemožné, ale zároveň se to neděje nesprávně. V této relativizaci komunikace pokračuje hned v první bezejmenné básni (str. 11): „Cokoliv zkoušíš vyslovit, / se z druhého konce smazává –“ Tuto tajuplnou atmosféru udržuje i nadále a povětšinou ji dokonce spojuje s přírodními motivy z předchozí sbírky Les, což je nejvíce zjevné v básni s přízračným názvem Udělej mi báseň (str. 18): „Udělej mi báseň / na hranici noci, v ústí dne, /…/ Udělej mi strofu / z tajné mise potoků, z ticha.“

Pohádky patří i dospělým
Druhá část začíná slovy z pohádky Boženy Němcové Moudrý zlatník: „Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede; řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní panna náleží?“ A skutečně v tomto oddíle se prolíná dohromady svět dospělých a dětí, ovšem hranice mezi nimi vlastně ani neexistuje. Pár básní dokonce Jitka N. Srbová věnovala své dceři, jako například Vady řeči (str. 58): „Ti, kteří nemluví. Ti, kteří šišlají. /Ti, kteří nevysloví „ř“, tady přesně zaostřují bytí –/…/ Tady je každé slovo pravda. Všechny / opravdové vady řeči / rozvinou se později.“ A opět zde básnířka inklinuje k úvaze nad tím, co slova znamenají. Jiným typem komunikace, konkrétně (ne)verbální, mezi mužem a ženou, se zabývá v básni Nová stvoření (str. 51): „Třeba / ten muž s klávesnicí přes páteř: /…/ Své ženě zkouší rozumět. /Displej její tváře / modře svítí. Je tu naděje, že / večer položí prst na klávesnici Start.“

Svou sbírku Srbová završuje oddílem, jenž uvozuje heslo Příroda z Ottova slovníku naučného: „Proti přírodě stavíme všecko úmyslné, tedy výtvory ducha a dějiny.“ Jak už citace napovídá, zde je člověk nejen konfrontován se společností, ale se životním prostředím. K působivému spojení médií a přírody dochází v básni Labutě (str. 94): „Labutě sedí v proudu, proto / mají mnoho followerů. Nejlepší čas / něco říct je v jednu, to si poznamenej, /to jsou všichni propojení.“ Určitou vratkost a nestabilitu ve vztazích Srbová zobrazuje v lehce melancholické básni V příliš mnoha srdcích (str. 90): „Bydlíme v příliš mnoha srdcích, / proto je tu věčně problém / se správným doručením soudních obsílek. /…/ Já jsem všechny ženy. Bydlím / v příliš mnoha srdcích, proto nikdy nevím, / kde mám klíče.“

Po přečtení celé sbírky se nelze zbavit dojmu, že jednak se Jitce N. Srbové daří propojovat zdánlivě spolu nespojitelné, ale také že stále v ní šumí její Les. Právě onen plynulý přechod ze stromy prorostlé krajiny do širého Světa: zanechává ve čtenáři stopy a nutí jej si sbírku přečíst znovu. Co kdyby mu unikla nějaká slova nebo něco opomněl?


Jitka N. Srbová: Svět:
Nakladatelství Dauphin
Praha, 2019, 118 stran

Jistě to všichni znáte. Po někom chcete něco zdánlivě jednoduchého, onen člověk by i rád vyhověl, ale „nepustí ho systém“. Zpravidla jde o banální záležitosti. Nedávno jsem chtěla zaplatit troje lístky do divadla dohromady pomocí dárkových poukázek a bylo mi řečeno, že můj požadavek není jak zadat do systému. Kamarádka přišla na to, že pokud v kinosále zůstanou v jedné řadě tři místa vedle sebe, nelze koupit dva lístky. Známý si objednal zboží, které bylo třeba vyrobit, a pár minut po odeslání si uvědomil, že chce objednávku lehce změnit. Nelze. Protože systém. Ovšem když si objedná to, co opravdu chce, a původní věci si nepřevezme, nic se neděje.

Nabízí se otázka, jestli tento svět ještě pořád řídí lidé, nebo už nadvládu převzali nekompromisní diktátoři v plechových bednách disponující nekonečným množstvím jedniček a nul. Neznají výjimky, laskavost, nikdy neuhnou z vytyčené cesty nastavených pravidel a procesů. Můžete na ně stokrát dělat smutné oči, vykládat svůj příběh, omlouvat se a prosit, stejně je nikdy nemáte šanci obměkčit. Kdy došlo k tomu, že člověk – vrchol evoluce – jednoho dne dostal asi první všeobjímající a globální záchvat sebereflexe v dějinách a uznávaje svoji hloupost, prohlásil: „To je kisna vševědoucí, ta za mě všechno udělá líp.“ Proč nikomu nepřijde divný, že skláníme hlavy před hromádkou tištěných spojů?

Jednou z možných odpovědí je, že nám ty potvory vlezly všude poměrně pomalu a plíživě. Zpočátku bylo lidstvo okouzleno děrovanými štítky. Stroje, které se pohodlně vešly do prostoru tří obýváků, dokázaly počítat lépe než jeden průměrně malý mozek v lidské hlavě. Jak úžasné! Bylo třeba počítače dále zlepšovat, zmenšovat a radovat se z pokroku. Budoucnost vypadala růžově. Během třiceti let jsme opravdu vyvinuli takovou výpočetní techniku, že zvládne spoustu práce za nás. Bohužel nikoho nenapadlo, kolik další práce přidělá. Máme úžasné systémy, které umí navést sondu velkou jako pračka hlubokým vesmírem ke kometě o rozměrech Karlova náměstí. Umíme přenášet televizní signál přes celé kontinenty. Chirurgické operace za nás provádějí roboti s mikroskopickou přesností, které lidská ruka nikdy nedosáhne. Muži už nemusí spílat ženám, že neumí číst v mapách, protože mají GPS. Když se nám rozbije auto, stačí vytáhnout z kapsy telefon a zavolat si o pomoc. Možná si při čekání na odtahovku trochu posteskneme, že být to ta stará škodovka, se kterou jsme jezdili před třiceti lety k Balatonu, stačilo by vysoukat rukávy a trochu se pohrabat pod kapotou. Že když jsme v předmobilové době jeli na vandr, nikomu nebylo podezřelé, když o nás tři dny neslyšel. Když začala zrnit televize, často pomohlo cvrnknout do antény. Z dovolené jsme nevozili tisíce fotek, ale pár filmů k vyvolání, což nás donutilo více přemýšlet o kompozici. Nebyli jsme pod palbou často zbytečných informací o tom, co dělají naši přátelé na Facebooku. Musely postačit zcela obyčejné drby, případně to, co nám kdo o sobě řekl.

Z přetechnizovaného světa v podstatě není kam utéct, pokud nechceme strávit zbytek života v lesích. Pomalu, ale jistě technika prorostla do našich životů a už bez ní nedokážeme existovat. Do budoucna by bylo příjemné, kdyby nám přestala přerůstat přes hlavu a počítače byly jenom dobří sluhové. Na druhou stranu, pokud by měl být dalším vývojovým stupněm „software s lidskou tváří“, za sebe beru tu ubohou hloupou chroupající krabici, do které jde v případě nahromadění negativních emocí pořádně kopnout. Nerada bych dospěla do fáze, kdy půjdu se šroubovákem do komory rozebírat cosi na způsob HAL 9000 po zjištění, že ta věc můj byt a můj život ovládá jinak, než si představuju. ∞