Jako každý rok značí poslední den Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech také začátek jejich oficiálních ozvěn. Možnost užít si kousek Varů přímo v Praze a v Brně nebo dohnat to, co jste při nabitém festivalovém programu nestihli, budete mít letos od 11. do 19. července.

Program čítající přes tři desítky filmů nabídne v pražských kinech Aero a Světozor a v brněnské Scale průřez ze soutěžních i nesoutěžních sekcí festivalu.

Můžete se těšit na jedinečné projekce snímků, které se do české distribuce nedostanou buď vůbec nebo s mnohaměsíčním zpožděním. Z dosud potvrzených titulů zde bude v předpremiéře uveden například očekávaný dokument Amy o zpěvačce Amy Winehouse, nový snímek režiséra Jaco van Dormaela Zbrusu Nový zákon či islandské drama Berani, které si z nedávno proběhlého festivalu v Cannes odneslo hlavní cenu sekce Un Certain Regard.

Vstupenky na jednotlivá představení je možné zakoupit či rezervovat on-line na stránkách jednotlivých kin: www.kinoaero.cz, www.kinosvetozor.cz a www.kinoscala.cz, kde také naleznete více informací a kompletní program. º


autor: Kateřina Dvořáková

Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.

Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.

Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.

Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.

Filmasia svým zaměřením na u nás nepříliš distribuovanou, ale značně populární asijskou kinematografii láká specifické publikum. Dvanáct filmů promítaných od 1. do 4. 12. ve Světozoru pocházelo zejména z Jižní Koreje.

Kompletní retrospektiva jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa (Pes, který štěká, nekouše, Vzpomínky na vraha, Mutant, Tokio! a Matka) pěti filmy zabrala téměř polovinu festivalové nabídky. Kvalita jeho filmů byla nicméně dostatečným odůvodněním. Bong Joon-ho právě natáčí v barrandovských ateliérech svůj nový film Snow Piercer a mohl tak Filmasii osobně navštívit – své filmy osobně uvedl, ale také se zúčastnil diskuze s diváky.

Dramaturgicky se Filmasia drží svého konceptu z loňského roku. Tehdy poprvé upustila od do té doby tradičního uvádění filmů jedné země a dalších doplňujících snímků, například žhavých asijských novinek. Loňský rok a letošek už se soustředí čistě na současnou asijskou tvorbu, větší prostor dostávají žánrové filmy, kterých si jiní festivaloví dramaturgové méně všímají a k českému divákovi tudíž mnohdy nedoputují.

Návštěvník Filmasie by teoreticky měl po čtyřech dnech opouštět kinosál s daleko jasnější představou o současných trendech v asijské tvorbě. Já jsem si třeba znovu potvrdil asijskou hravost, míchání vážného s komických až absurdním, jistou afektovanost a sklony k podivnostem. Mému srdci nejbližší byl Joon-hoův Mutant (2006), film, který je – překvapivě – o obří, lidmi se krmící, stvůře. Patetický, megalomanský, místy značně nesmyslný monster film se zároveň bere zcela vážně jako snímek společenskokritický a sociologický, zároveň je parodií sebe sama a monster filmů obecně. Že to zní jen jako jakýsi nesmyslný spletenec? Taky že je. Ale drží pohromadě a má svou kvalitu. Stejně jako většina uvedených filmů.