„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Před sto lety se narodil slavný norský antropolog, cestovatel, dobrodruh a vizionář Thor Heyerdahl. Do veřejného povědomí se vryl hlavně díky svým poutavým cestopisům, které byly pro svou oblíbenost přeloženy do desítek jazyků. Čtou se jedním dechem jako mayovky, ale s tím podstatným rozdílem, že popisují cesty skutečné a jsou sepsané s citem a láskou k Zemi.

Již jako malý začal Thor mít pocit, že na tom, co říkají a dělají dospělí, něco nehraje. Ať už to byli ateisté nebo věřící, podivuhodně se shodli na svém strachu z přírody a odporu vůči ní, a to i přesto, že pro jedny to měla být matka života a pro druhé dílo Stvořitele. Všichni od ní utíkali a jako k modle se upínali k ideji neustálého pokroku. K této myšlence byl mladý Thor čím dál tím víc skeptický, až v něm nakonec uzrálo rozhodnutí opustit civilizaci a najít si vlastní cestu zpět k prostředí pro člověka přirozenému.

Svůj záměr nevzal na lehkou váhu a několik let se cíleně připravoval: podnikal výlety do hor za účelem otužování a zlepšení kondice, vystudoval botaniku a zeměpis na univerzitě v Oslu a vypracoval projekt doktorandské práce, která měla zkoumat původ flóry a fauny na jednom z odlehlých polynéských ostrovů. Dokonce si vyhledal odvážnou společnici, již si ke zděšení jejích rodičů vzal za ženu a nalákal na cestu kamsi na jiný konec světa.

Plavba za poznáním
A tak se nakonec novodobí Adam a Eva v roce 1937 vypravili na cestu zpět do ztraceného ráje – na malinký, spoře obydlený ostrov Fatu Hiva. O svých dobrodružstvích uprostřed džungle, návštěvě pohostinného náčelníka na Tahiti nebo životě u osamoceného starého lidožrouta sepsal Thor úžasnou knihu „Fatu-Hiva“. Vyšla až v roce 1974, protože její první verze, vydaná těsně před vypuknutím druhé světové války, se v nastalém chaosu ztratila. Nicméně časový odstup vyprávění spíše prospěl. Jednak je obohaceno o poznatky z pozdějšího autorova bádání a dalších expedic, jednak se potvrdila jeho kritika vývoje západní civilizace. Neblahé tendence, které ve 30. letech byly teprve ve vzduchu, se během hospodářského boomu let šedesátých rozjely na plné obrátky.

Kniha také obsahuje mnoho smutných poznámek o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně. Ani Fatu Hiva, jeden z nejodlehlejších a nejobtížněji přístupných ostrovů uprostřed nekonečného oceánu, nezůstal úplně nedotčený. I sem přivlékl náš invazivní západní druh nejen ošklivé choroby, ale i svou nejzhoubnější nákazu – touhu po věcech, které ve skutečnosti nepotřebuje, a nutnost pracovat, aby si na ně vydělal. Věčnou nespokojenost, upínání se k budoucnosti, pohrdání časem prověřenými zkušenostmi.

Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží.

Polapen sítí
Také v tom cítíte snahy současné generace o nákup lokálních a sezonních potravin, přírodní stavitelství a vytržení se ze spárů konzumního koloběhu? Nejsme všichni tak trochu domorodci, kteří si nechali nakukat, že ke štěstí potřebují skleněné korále? Neseme na trh vlastní duši a necháváme si vysvětlovat, co bychom měli jíst, nosit, vlastnit, čemu bychom měli věřit a po čem toužit.

Na druhou stranu – kdo jsou ti mytičtí „oni“, již všechno řídí a překrucují? Vinit ze všech svých životních nesrovnalostí „systém“ zároveň znamená přenechávat mu veškerou odpovědnost, a to není o nic lepší, než si jeho přítomnost vůbec neuvědomovat. Nějaký systém tu vždycky byl a bude, jeho špatné stránky nevyplývají z určité ucelené myšlenkové soustavy, ale obecně z lidské přirozenosti – omezenosti, závisti, chamtivosti a nenávisti. Ani domorodci nejsou žádní svatouškové, i ty nejmenší pospolitosti vždy sužovaly války. Obyvatelé Velikonočního ostrova zase dokázali bezohledně vytěžit veškeré dřevo, až erozí postižená půda přestala plodit a celá civilizace vyhynula.

Ano, nikdy předtím jsme jako lidstvo neměli prostředky k ničení sebe navzájem a okolního prostředí v takovém měřítku, jako posledních pár desítek let. Nikdy jsme ovšem ani neměli tolik znalostí, tak snadný přístup k informacím a komunikačním prostředkům. Zpátky na stromy cesta nevede. V naší době není kam utíkat. Každý ze sedmi miliard lidí na této planetě v sobě nese invenční potenciál a je jenom na něm, k čemu svou energii využije. Svět se zmenšuje a tíha zodpovědnosti roste – musíme si uvědomit, že pokud se považujeme za chytřejší, tak bychom se podle toho také měli chovat. Jinak si příroda ve své mnohem dokonalejší inteligenci už najde způsob, jak si s tou přemnoženou havětí poradit.

Naplnění a vyjádření
Thor Heyerdahl učinil svou volbu. Po nesmírně inspirativním a nabitém roce v panenské přírodě se rozhodl k návratu do civilizace. Z velké části to bylo způsobeno absurdní nevraživostí převážně katolického obyvatelstva vůči norskému protestantskému páru. Když eskalovala do neúnosné míry, usoudil, že by bylo hloupé se stát obětí této žabomyší války. Ale především během svého pobytu neustále narážel na svědectví o dávných kontaktech těchto ostrovů s Jižní Amerikou. Jednotlivá zvířata, rostliny, sochy, názvy a legendy – všechno naznačovalo přítomnost jakýchsi záhadných mořeplavců, pro něž mohl být mocný oceánský proud z východu svého druhu dálnicí. Byl natolik uchvácen touto myšlenkou, že by s ní jednoduše nevydržel sedět do konce života pod palmou, šťastně odříznut od okolí. Potřeboval se vydat dál, zkoumat a objevovat, dělit se s ostatními o své zážitky, teorie a přesvědčení.

Už před odjezdem nepochyboval o tom, že lidstvo se žene do další nesmyslné krvavé války. Přestože zůstal pacifistou, po návratu se dobrovolně přihlásil do řad norské exilové armády a sdílel tak zodpovědnost za osud své kultury.

V roce 1947 podnikl svou nejznámější výpravu na balzovém voru Kon-Tiki, která vedla přes celý Pacifik z Peru do Polynésie. Měla prokázat, že staré civilizace z doby Inků byly schopné překonat vzdálenost 8000 kilometrů i na takto primitivním plavidle.

Celý život zasvětil výzkumu, cestám a psaní, stal se předním představitelem a zastáncem difuzionistické antropologie, zabývající se pronikáním kultur. Přes doktorská studia přírodovědy a četná ocenění honoris causa se ale nikdy nestal vědcem v zaprášeném kabinetu. Svou vědu musel vysnít a prožít – měl dar z kusých úryvků dochovaných informací a svědectví vykouzlit živé obrazy dávné minulosti.

Vrátil se do systému, ale nikdy se jím nenechal manipulovat. I útěk a ustavičný boj je totiž jen negativní formou závislosti. Místo toho se stal přirozenou, ale nezávislou součástí řádu. Šel za tím, čemu věřil, a uměl pro to nadchnout sebe i ostatní. ∞


Heyerdahl, Thor: Fatu-Hiva.
v překladu Ivana Eislera, Mladá fronta
Praha, 1981, 224 stran

Ještě pořád u nás doznívá hospodářská krize, která nejenže způsobila rapidní pokles investic do výstavby, ale zároveň odsunula práci architekta na pozici jakési drahé nadstavby. Jde snad propagovat architekturu i bez nároku na honorář, nebo to je utopie mimo zajetý systém?

Jak se mají architekti
Na začátek se trochu seznamme s pozicí architekta v České republice. Bohužel mám pocit, že spousta lidí mimo odborné kruhy má stále trochu mylnou představu o stavu této profese.

Po ukončení nějaké vysoké specializované školy máte dvě šance, jak se snažit vykonávat tuto společenskou službu. Buď se necháte zaměstnat v nějakém větším či menším ateliéru, anebo máte dost kuráže a pracujete na volné noze či založíte vlastní ateliér. Jako zaměstnanec máte větší jistotu uplatnění i stabilního finančního ohodnocení, ale zároveň nejspíše nebudete vždy dělat to, co by vás zrovna bavilo. Pokud pracujete nezávisle, můžete si víc vybírat mezi zakázkami, ale zase se budete muset více ohánět, abyste si něco opravdu vydělali. A pak tu máme ještě jeden detail, a tím je autorizace v České komoře architektů. Architekt je svobodné povolání, proto jeho práce již nepodléhá žádnému dalšímu dozoru nebo správnímu orgánu. Tudíž musíte být náležitě způsobilí pro výkon této profese, a to by měly zaručovat zkoušky do komory. Když budete náležitě dobře vybaveni, s kulatým razítkem budete již mít všude dveře otevřené. Alespoň co se týče příležitostí v různých soutěžích a jednání s úřady. Vše má svůj řád a systém, na kterém není zatím nic zvláštního. Narážíme, až když se zamyslíme nad platovým ohodnocením, které by náročnost této profese mělo reflektovat. Ano, architekt je tabulkově mezi horními pozicemi, a tak se v různých analýzách objevuje vedle manažerů atd. Tabulkové platy se ale dodržují snad jen ve státní správě. Dnes kvůli finanční krizi lidé šetří kde mohou a architekta často vnímají buď jen jako poradce nebo jako drahou nadstavbu k běžnému stavaři. To, že architekt je náležitě vystudovaný odborník, který přináší jiný pohled na věc než stavař a jiný než váš kamarád, se občas trochu zapomíná. Kromě toho se v postkomunistických zemích zatím učíme, že i nápad nebo nerealizovaná myšlenka již má svou finanční hodnotu. A do třetice je tady úroveň zde působících developerů. Občas se ptám sama sebe, proč vlastně se jim pořád tak říká, když o rozvoji území tu někdy nemůže být ani řeč. Jejich hlavním zájmem je návratnost investice a zisk. Až na pár osvícených jedinců se bohužel snaží architekta přimáčknout ke zdi a vyždímat z něj přece jen nějakou tu myšlenku za odměnu, která je někdy až pod úrovní slušnosti. Ale k nápravě těchto věcí je potřeba nejprve změnit vnímání a chování společnosti. V západních zemích bývá v žebříčku váženosti povolání architekta často v první desítce, naopak z českých žebříčků se za poslední dobu vytratilo úplně. To je ale i problém architektů, kteří se sami o žádnou osvětu nesnaží. Přece jen z dobrovolnické osvětové činnosti, která by formovala názor veřejnosti, většinou nájem nezaplatíte.

Nejen boj proti sídelní kaši
Ale je tu jedna architektonická kancelář, která tráví letní dovolenou prací a cestováním a ještě k tomu nabízí služby zadarmo. Adam Wlazel a Kateřina Vídenová z pražského studia Iguanodon se vždy v létě promění na MAK – Mobilní architektonickou kancelář – a objíždějí české vesnice s nabídkou svých služeb. V loňském roce jejich osvěta napravovala Vysočinu, a letos se zaměřují na Západočeský kraj. Plán cesty tvoří vždy síť vytipovaných obcí, v nichž se pak na týden zastaví a pracují na lokálních tématech. Jejich pole působnosti je široké. Ve své kanceláři nenabízejí jen návrhy řešení, ale fungují i jako konzultanti. Vždy se usídlí někde na návsi a čekají, kdo přijde se zakázkou, prosbou o radu nebo jiným problémem hodným architekta. Navrhují cokoli od venkovního mobiliáře přes drobnou architekturu, jako jsou například pergoly a různé přístřešky, až po rekonstrukce domů. Nezaleknou se však ani širších urbanistických témat. Zásadní je také jejich poradna, a to nejen pro běžné občany, ale především pro zastupitele obcí, kteří si často neumí poradit s legislativními nástroji územního plánování. Je proto důležité vzdělávat především vedení obcí o možnostech architektonických soutěží a výběru správné varianty při práci s územím. Protože především malé obce v blízkosti větších měst se stále více potýkají s problémem, kterému dnes všichni díky Pavlovi Hniličkovi říkáme „sídelní kaše“. Řeč je o rozvolňování okrajů urbánních sídel a postupné rozšiřování satelitní zástavby. I proto se Mobilní architektonická kancelář zaměřila na menší města a vesnice. Architekti z MAKu mají svůj pracovní plán zároveň obohacený o spoustu přínosných společenských a kulturních akcí. Protože architektura není jen o geniálním nápadu architekta, ale především o společenské diskuzi a kooperaci všech stran. Proto MAK pořádá besedy a účastní se různých anket a jarmarků na vesnicích, kde je nejlepší prostředí pro neformální (a o to přínosnější) diskuzi. Letos dokonce Wlazel a Vídenová organizovali workshopy, na kterých se občané přímo mohli naučit, jak si třeba nějaký ten mobiliář pro svou obec vyrobit sami. Svoje působení tak architekti rozšířili o předávání praktických zkušeností.

Také osvětová činnost samozřejmě něco stojí. Ale opět se tu setkáváme s přístupem, který je na hony vzdálený běžnému systému, kde vyjednáváte s klientem tak „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. MAK získal podporu ze strany státu díky grantu a společně s drobnými přispěvateli se podařilo celý záměr uskutečnit. Tím pádem se dal realizovat také základní princip projektu, tedy poskytování služeb cílovým klientům zadarmo.

V dnešní době již existuje spousta spolků a sdružení, které mají programy plné kulturně-osvětových programů z oblasti ekologie, alternativních stylů dopravy nebo participace obyvatel. Tyto organizace běžně fungují na základě grantových dotací nebo jako příspěvkové. Zásadní odlišností MAKu však je skutečnost, že architektonická kancelář nikdy nebude fungovat jako aktivistické sdružení, protože je ze své podstaty profesionální službou, která má svou cenu – a to i finanční. Dobrá architektura nikdy nebude zadarmo a každý nápad má svou hodnotu, stejně jako dobře navržený design židle nebo bot. Ale zde už jsme na tahu my, zákazníci. My rozhodujeme, jak budeme s naším prostředím nakládat a zdali budeme hledat opravdu kvalitní řešení, které něco stojí, nebo se nekriticky smíříme s první variantou, která se nám nabízí. ∞

V České republice převládá pocit, že školství je v krizi. Mnoho lidí rezignovalo na jakoukoliv snahu „měnit systém“ a raději přes den tak nějak přežívají, co jim život a škola nadělily, a večer si pak zanadávají. Existují ale menší či větší projekty, které různými formami pracují na odstranění problémů na školách. Jedním z nich je Mentoring začínajících učitelů, jenž se soustředí na školy základní.

První fáze dlouhodobého projektu, který má na svědomí neziskovka Business Leaders Forum, se účastní šest škol z Prahy a Středočeského kraje. Z každé školy se přihlásila dvojice mladšího a staršího učitele, kteří si navzájem předávají zkušenosti a diskutují své pohledy na výuku a přístup k žákům. Cílem je vzájemné pochopení dvou generací – motivace mladších pedagogů následovat autoritu starších kolegů a neodcházet do jiných zaměstnání, a motivace mentorů předávat letité zkušenosti na správné místo.

Z výsledků mentoringu pak vzejde několik materiálů, kterými se poznatky zúčastněných škol rozšíří do dalších vzdělávacích institucí v republice.

Do projektu se zapojil také internetový obchod ZOOT.cz, který nechal vyrobit kolekci triček a tašek s učitelskou tématikou. Celý výtěžek z prodeje jde na finanční potřeby mentoringu – na platy mentorů a na výrobu a tištění výsledné expertizy. Výrobu zajišťuje ZOOT.cz v rámci svého projektu DOBRO. a koupit zboží s designovými potisky na podporu tohoto i jiných projektů můžete na www.zoot.cz/dobro.

Pro medializaci programu také ZOOT.cz připravil foto editorial přímo s jeho účastníky. Koncept s názvem Hodina hrdinů představuje učitele jako hrdiny své doby. Stylizované fotografie zpodobňují vyučující jako fiktivní i skutečné osobnosti, které pozitivně ovlivňují své okolí, např. Superman, Adele nebo Oprah Winfrey. Editorial pro ZOOT DOBRO. vytvořil fotograf Martin Svoboda. º


autor: Zuzana Kučerová

O odcházení ze systému se v poslední době hodně mluví. Na první pohled se zdá, že se i hojně odchází. Jak vypadá česká odchodová realita?

Moderní člověk žijící v západním světě je křehkou bytostí závislou na systému, do kterého se narodil. Ten mu poskytuje veškeré prostředky k přežití i seberealizaci. Nejedná se však o novou záležitost, jak by se mohlo na první pohled zdát. Samotná lidská civilizace je systémem, ve kterém od nepaměti dochází k dělbě práce, čímž jeden závisíme na druhém. S příchodem moderní ekonomiky se ovšem objevily hlasy, které říkají, že systém byl dobrým sluhou, ale přerostl nám přes hlavu a stal se zlým pánem, protože v podstatě zlikvidoval soběstačnost jedince. V globalizovaném světě už nejsme existenčně závislí na tom, jestli se v české kotlině urodí dost pšenice a nepomrznou nám na zahradě meruňky. Svět se stal menším, propojenějším a také daleko složitějším, než kdy v historii býval. A někteří se rozhodli, že pro ně samotné bude nejlepší vrátit se ke kořenům a snažit se starat o sebe. Nezáviset na cenách ropy na světových trzích nebo prostě jen svébytně bojovat proti neduhům západní konzumní společnosti.

Sto a jeden způsob opouštění zaběhnutých kolejí
Omezování závislosti na systému má mnoho podob. Od pěstování vlastní zeleniny po uchýlení se k moderní verzi poustevničení a zcela nezávislému životu na samotě u lesa. Bez elektřiny, peněz, zdravotního pojištění a dalších vymožeností moderní doby. Jinak si nelze úplný odchod představit. Všechno, co nám zjednodušuje nebo ztrpčuje život, je součástí nastavení světa, v němž žijeme. Bohužel, když někdo odejde a je zcela pryč, špatně se hledá a informací o těchto lidech… je jak šafránu.

I u nás se k opouštění systému hlásí nemálo lidí. V našich podmínkách se ale převážně jedná o duchovní iniciativy. Systém a naše závislost na něm jsou chápány spíše z filozofického hlediska, jako způsob nastavení našich hodnot. Návody k tomu, jak být šťastný tady a teď, jak se srovnat sám se sebou, více respektovat ostatní a všeobecně se stát lepším člověkem, je český internet prolezlý skrz naskrz. Tyto návody se často mísí s nejrůznějšími konspiračními teoriemi a dohromady utváří jakési moderní vesmírné náboženství, které mezi kázáním o všeobjímající lásce vede téměř svatou válku proti všemu, co vypadá jen trochu podezřele. Od GMO až po očkování. Na praktické otázky ohledně soběstačného života je schopen odpovědět málokdo. V nejateističtější zemi v Evropě se těmto tendencím není proč divit. Potřeba v něco věřit je v lidech uložena hluboko.

Kdo chce být free, nemusí být cool a in
Pro získání ucelenějšího obrázku se vyplatí vykouknout z českého rybníka za velkou louži. Freeganství, tedy směr totálně bojkotující současný ekonomický systém, se začalo utvářet v samotné Mekce konzumu – New Yorku 80. let. Od té doby se rozšiřuje do světa a své stoupence má už i u nás. Poskytuje kompletní a praktický návod na život založený na co nejmenší spotřebě a omezení plýtvání. Poukazuje také na to, že zatímco jedna část společnosti žije v nadbytku, jinde se zdrojů nedostává. Pod heslem „reduce – reuse – recycle“ se skrývá velké množství aktivit. Od sběru nepotřebných věcí a potravin, kontejnerů a jejich opětovného využití či kompostování přes guerilla gardening a dobrovolnickou činnost až po squatterství jako protest proti držení neobydlených prostor majiteli, zatímco lidé žijí na ulicích. Samozřejmostí je odmítání jakékoli krutosti vůči zvířatům, z čehož vyplývá bojkot kosmetiky testované na zvířatech. Jedním ze základních pilířů je i vegetariánství či veganství.

Projekty a komunity, které přenášejí freeganské myšlenky do veřejného prostoru se pomalu, ale jistě začínají dostávat na výsluní i u nás. Jejich členové se zpravidla za freegany ani „odcházeče ze systému“ nepovažují, zato dávají nekonzumním vizím hmatatelnou formu. Nezřídka jsou schopni vyvolat i veřejnou diskuzi, jako tomu v poslední době bylo ohledně otázky odvádění DPH z darovaných potravin. Ve své podstatě ale v našich končinách nejde o nic nového pod sluncem a živná půda pro podobné aktivity je zachována kvůli nepříliš růžové minulosti. Kdo z nás si může říct, že od útlého dětství doma neposlouchal, že jídlo se nemá vyhazovat, tohle půjde ještě opravit a tamto se může jednou hodit?

Zužitkováním věcí nalezených na půdách a ve sklepích se zabývá například Zdrojovna. Pořádá workshopy, na kterých se lze naučit třeba renovovat starý nábytek. Kdo chce přijít k hotovému, případně přenechat někomu za odvoz věci, které sám nepotřebuje a je mu líto je vyhodit, může dnes využít sofistikovanější metody než lepení inzerátů v nejbližším supermarketu. Webové stránky umožňující sdílení zdánlivě nepotřebného se množí jako houby po dešti. Sehnat lze opravdu vše. Od šatní skříně po dvě tuny štěrku. Se zužitkováním nespotřebovaných potravin o sobě v nedávné době dala vědět skupina Zachraň jídlo svojí Hostinou pro tisíc, pořádanou v centru Prahy. Není jediná, kdo spotřebovává jídlo, které by se jinak vyhodilo. V daleko nenápadnějším duchu rozdávají každý týden stovky porcí veganské stravy aktivisté z Food Not Bombs. Jedná se o celosvětově činnou anarchistickou iniciativu původem z USA, která bezplatným rozdáváním jídla protestuje proti neustálému financování vývoje moderní vojenské techniky, vedle narůstajícího hladu a chudoby ve světě. U nás má základny v Praze, Brně, Plzni, Ostravě a dalších městech. Ať už jde o recyklační workshopy, darování nepotřebných věcí za odvoz nebo vaření a rozdávání jídla z neprodaných potravin, heslo „reduce – reuse – recycle“ se rychle dostává do povědomí širší veřejnosti. Stane se z něj všeobecně přijímaná norma? To ukáže až čas. ∞


Informace o freeganství
www.freegan.info

Z popelnice do lednice
www.zachranjidlo.cz
www.food-not-bombs.cz

„Matrix je systém, Neo. A ten systém je náš nepřítel. (…) Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok. Jako každý ses narodil do zajetí. Žiješ ve vězení, které už ani nevnímáš.“ Jaké systémy máme před očima? Jakou pravdu máme vnímat?

Samsára
Buddhismus považuje hmotný svět za pouhou iluzi. Podle něj neexistuje reálně, jedná se o klam našeho já, které ještě není probuzené, a proto setrvává v nevědomosti. Tento stav se označuje pojmem samsára. Ze snu samsáry se člověk ale může probudit, zbavit se falešných představ a spatřit pravou skutečnost. Pak zažívá stav označovaný jako nirvána.

Buddhismus představuje ukázkový příklad učení o dvojí povaze světa – jedné skutečné, a druhé iluzorní. Zjednodušeně se dá tento směr rozdělit na dvě školy, kterými jsou hínajána a mahájána. V hínajáně jde o dosažení individuálního probuzení, kterým se ukončí kruh reinkarnací v samsáře. Stoupenci mahájány skládají naproti tomu slib bódhisattvy. Po probuzení a prohlédnutí iluzí samsáry koloběh reinkarnací neukončují. Vrací se, aby dál učili, jak se z kolovrátku zrození a utrpení vymanit. Pomáhají ostatním k osvícení, jejich cesta nekončí. Nejznámějším bódhisattvou současnosti je dalajláma.

Jeskyně
Nápadně podobný systém koncipoval jeden z nejvlivnějších evropských filosofů starověku, Platón, který považoval za opravdu skutečný pouze tzv. svět idejí. Ten je věčný a neměnný, zatímco hmotný svět pomíjí a neustále se proměňuje – je pouhým zdáním, nikoli pravým bytím. V říši idejí sídlí lidské duše předtím, než se zrodí v pozemské podobě. Nejblíže k idejím (prapodstatám všech věcí) mají duše filosofů. V průběhu života pak člověk poznává tak, že se vlastně rozpomíná na to, co jeho duše nazírala ve světě idejí.

Svou filosofii a představu o světě vyjádřil Platón slavným podobenstvím o jeskyni. Lidi přirovnává ke spoutaným otrokům, uvězněným v podzemní jeskyni. Nemohou se hýbat a dívají se proto pořád na zadní stěnu jeskyně. Za jejich zády hoří plamen a mezi nimi a ohněm chodí jiní lidé, kteří nosí různé předměty. Vězni tak vidí jen stíny věcí promítané na zeď. Jelikož neznají pravdu, považují stíny za skutečnost. Pokud by se některý z otroků dokázal vyprostit z pout a ohlédnout se, byl by oslněn září ohně a nevěřil by, že stíny nejsou pravou skutečností. Kdyby dokázal dokonce vyjít z jeskyně, byl by zaslepen slunečním jasem a jeho zrak by si musel dlouho přivykat. Za nějaký čas by však začal vidět pravé věci. Kdyby se pak vrátil do jeskyně a vyprávěl ostatním, co pozoroval, vysmáli by se mu. Mysleli by si, podle Platóna, že má zrakovou poruchu, a nestáli by o to, aby je z pout vysvobodil. Prý by ho mohli chtít radši i zabít, než aby podstoupili takové útrapy.

Vystoupení z metaforické jeskyně jsou schopní filosofové, kteří pak mají za úkol se do ní vracet a učit pravdu ostatní. Paralela s bódhisattvy, vstupujícími znovu do samsáry, je zřejmá. Za podobným účelem se do systému vypravuje Morpheův tým ve filmové trilogii Matrix.

Matrix
Mechanismus obrany systému, který nastínil Platón, dobře vystihuje Morpheova řeč k Neovi, když ho seznamuje s fungováním Matrixu: „Tyhle lidi a jejich mozky chceme zachránit. Ale do té doby jsou všichni součástí systému, a to z nich dělá naše nepřátele. Hlavně si uvědom, že většina není na odpojení připravena. Mnozí z nich jsou na systému tak naprosto závislí, že budou ochotni ho bránit.“ Podobně jako u Platónovy jeskyňky jsou lidé v Matrixu otroky: „Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok, Neo.“

Paralely jsou zjevné, a jak se zdá, odvěké. Co ale naznačují? Že vždy existuje skupinka lidí, kteří se snaží ostatní přesvědčit o tom, že znají pravdu, zatímco většina žije ve lži? Taková přesvědčení často zkostnatí, mocenské struktury zaujmou svá místa a už lítáme v nějakém systému. Ten se zuby nehty snaží udržet při životě, brání se změnám.

Na druhou stranu úvahy o dvojí realitě světa, které, jak se zdá, provázejí lidstvo od nepaměti, poukazují na hluboce zakořeněnou touhu po emancipaci, poznání a svobodě. Namísto hledání opravdovosti si ale mnoho lidí v dnešní době nechává rýsovat obrysy svého života současným konzumním systémem. Ten se snaží diktovat, co nosit, poslouchat, kam jezdit na dovolenou, jaké mít postoje k životu a podobně. Otevírá prostor pro vystupování kritiků, kteří poukazují na jeho lži a hlásají jinou pravdu.

Proto je důležité hledat vlastní cesty a pravdy. Bohužel je často pohodlnější se zařadit do nějakého již zaběhlého systému – stát se otrokem, nemuset rozhodovat. Ale pak ztrácíme hravost, svobodné myšlení, chuť dělat věci nově, stavíme si sami v sobě bariéry, přestáváme být otevření novým pohledům. Systém jako systém. Ať už ulpívání v samsáře, nebo oddanost nějaké buddhistické cestě. Být středem vesmíru ve vlastním světě, učit se ze svého života a svých zkušeností, nepřejímat cizí pravdy. Dobře to vystihuje zenové pořekadlo: „Když potkáš Buddhu, zabij ho.“ ∞

Představte si, že byste prožili jen jednu třetinu svého života tak, jak byste si opravdu přáli. A druhou byste prospali, abyste měli energii tu třetí strávit v práci. Život na tři třetiny je běžným režimem většiny společnosti. Je to řád, který umožňuje nějakým způsobem fungovat. Systém, jejž většina z nás chtě nechtě akceptuje, ačkoli v mládí holdovala svobodě a nevázanosti a nesnášela stereotyp. Období vzdoru si někdo ponechává až do dospělosti a organizované fungování nepřijímá. Dobrovolně se pak zříká všech vlastně nepotřebných komfortů, které dnešní doba přináší, a s životním přístupem „soběstačný“ pak asi rozdělává oheň křemeny a jí rukama, protože příbory jsou už důsledkem dlouhodobého vývoje nástrojů, které společnosti usnadňují život. A které vznikly v systému. Další otázkou je, kdy nastává dospělost. Jestli je to opravdu číselná hranice, nebo stav, kdy je člověk zcela zodpovědný sám za sebe, a tedy opravdu soběstačný – ovšem v tom druhém úhlu pohledu, kdy nemusí nutně utíkat ze systému do maringotky. Odrazem společnosti je hledání hranic a zkoušení jejich flexibility. Máme téměř neomezené možnosti; můžeme realizovat jakoukoli vizi, která nás napadne. Možná toho máme až příliš a jednotlivé hodnoty si nedokážeme uvědomit, protože nám chybí možnost komparace. Máme svobodu projevu, ale mlčíme. Neříkáme, co si myslíme – protože můžeme. Svoboda nese aktualizované konotace a charakterové vlastnosti reprezentuje kapitán, který z potápějící se lodi uteče první. Zářijové vydání Artiklu otevírá téma Systém a dokládá, že přístup k životu lze pojmout opravdu rozličně. ∞