Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Słobodziankovo drama Naše třída vyšlo v roce 2008 a autor za něj získal prestižní literární cenu Nike. Při uvedeních na divadelních scénách Royal National Theatre v Londýně (2009), ale i ve varšavském Divadle na Woli(2010) vyvolala rozruch. Jedná se totiž o drama zabývající se pogromem na Židy, ve kterém se autor inspiroval skutečnou událostí z července 1941 v Jedwabnem. Impulsem pro napsání hry mu bylo jednak drama Mrtvá třída od Tadeusze Kantora, ale také školní fotografie jedné třídy, na které spolu byl odsouzený vrah z Jedwábného s dalšími spoluviníky a s nimi i oběti pogromu.

Děj dramatu zachycuje život deseti spolužáků se židovskými a polskými kořeny od dětství až po stáří. Každý jedinec na události, při nichž všichni byli svědky, nahlíží jinak, a tak vzniká historická koláž z příběhů (anti)hrdinů, jejichž cílem je zachránit si za každou cenu hlavně svůj život. Tadeusz Słobodzianek tvrdí, že jeho cílem nebylo hledat viníka a kritizovat Poláky, ale poukázat na to, že zlo vyvolává další zlo. I přesto má drama co dočinění se zobrazením krvavých ran polského národa, který charakterizuje představitelka Ráchelky (Anna Cónová) slovy: „Typický Polák – jedno krásné gesto, a pak léta křivdy.“

Když ožívá fotografie
Vše se odehrává na téměř prázdném prostoru, kde jsou tři řady sedaček rozdělené uličkou uprostřed a tak vzniká statická kompozice jako na fotografii, jelikož většinou herci sedí a vyprávějí svůj příběh. Otázkou je, zda se minimalistická scéna hodí do velkého sálu, jako má Divadlo Antonína Dvořáka. Sice jde o příjemnou změnu v jevištním stylu bez zbytečných dekorací, ale zároveň je potřeba přihlížet k faktu, že velký prostor zabraňuje kontaktu mezi divákem a hercem, což je zrovna u tohoto představení na škodu.

Prostor nesedí ani hercům, jelikož skoro všem nelze plně rozumět, zvláště při rychlém tempu mluvy či šepotu. Jejich výpovědi působí neosobně, jelikož jsou příliš vzdáleni publiku, a tak nevynikají gesta či mimika. Vyprávění jednotlivců působí táhle, herecká akce se děje úsporně a spíše chybí. Paradoxně i v takto nepříznivých podmínkách pro herce, kde plusem je pouze velký hrací prostor, nejvíce vynikají hostující herci z ostravské Komorní scény Aréna, a to Vladislav Georgiev (Heniek), a hlavně Marek Cisovský (Menachem). Tato dvojice hovoří dostatečně nahlas, ale zároveň se obratně po jevišti pohybuje a i neverbálně vypovídá o svých postavách, například Georgiev jako kněz stále opakuje gesta související s modlitbou a křižováním se.

I přesto, že skrze jevištní zpracování Naší třídy vyvstává otázka, zda šlo o záměrný experiment, či omyl, je obdivuhodné, že režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Sylvie Vůjtková sáhli zrovna po tomto titulu. Ne totiž každý je schopen akceptovat takové pojetí dějin Polska, při němž se ztrácí obvyklé vzorce, kdo je viník a kdo zloduch. ∞


Tadeusz Słobodzianek: Naše třída
NDM – Divadlo Antonína Dvořáka (Smetanovo náměstí 8a, Ostrava)
premiéra 8. 11. 2018 • nejbližší reprízy st 20. 2. a út 19. 3. 18:30