Vegetariánství, odmítání drog a nezávazného sexu… Mně osobně se nejdříve vybavili asketičtí přírodomilci, kteří cítí, že je třeba nějak kritizovat společnost skrze jí nejmilejší prostředky… Ale je tu i skupina, která vzešla právě z vystřízlivění z alkoholického deliria punkových koncertů 80. let. Straight Edge – subkultura, hnutí a světonázor, nebo jen banda elitářských pozérů?

Celé to začalo někdy na přelomu 70. a 80. let 20. století ve Washingtonu na hardcore punkových koncertech legendárních Minor Threat. Kapela přišla s písní „Straight Edge!“, ve které přímo poukazuje na neduhy undergroundové scény, jako jsou drogy a alkohol. Nutno podotknout, že již v začátcích se objevují jisté snahy o odloučení od běžné společnosti a řazení se mezi jakousi lepší skupinu… Mimo jiné se také v písni zpívá: „I’m a person just like you. But I’ve got better things to do than sit around and fuck my head. Hang out with the living dead.“

Tím se vytvořila kontrakultura odmítající veškeré drogy, promiskuitní sex a další slasti společnosti spojené s undergroundem. Jedinci se začali označovat křížkem nebo X, kterým byli značkování v barech mladiství, jimž se nesmělo nalévat. To také jasně symbolizovalo odmítání alkoholu. I když vizualita skupiny není příliš výrazně jednotná, převládá odkaz na estetiku punku a X se stalo uctívaným symbolem.

Časem se připojily i další kapely, např. The Vibrators, The Modern Lovers, State of Alert (S.O.A.), Government Issue, Teen Idles and The Faith a hnutí se z Washingtonu rychle rozšířilo do dalších částí Spojených států a Kanady (Boston, Kalifornie aj.).

Straight, Krishna a ti ostatní
Rozšíření a jistá popularizace ideologie Straight Edge s sebou nesla hlubší specifikaci a diferenciaci názorů a zásad. Přívrženci se začali vymezovat i v politické orientaci, především směrem k levé straně politického spektra. Ostatně tato tendence v komunitě přetrvává dodneška. Další následovalo nabalení trendů jako DIY (především ve vydávání hudebních nosičů a sponzorování labelů členy hnutí), boj za práva zvířat, ekologie, posilující feminismus, a tím i větší zapojení žen v HC scéně, a odmítání trendů konzumní postmoderní společnosti 90. let. Stále větší obliba s sebou nesla i negativní prvky v podobě vyhrocení některých názorů za přijatelnou mez. Někteří fanatičtí členové se nebáli pro podpoření subkultury sáhnout i k násilí a extrémním projevům, což mělo za následek utvoření militantních skupin, které někdy inklinovaly k metalové scéně. Jako pozitivní opak je ale nutné brát jisté duchovní prohloubení a spiritualitu, jako důsledek sympatií (části hnutí) k východnímu náboženství. Především Ray Cappo, jako jeden z nejvýraznějších představitelů sXe, který se sám zařadil mezi přívržence hnutí Haré Krishna, rozvinul směr Krishna-core. Změnou přístupu směrem k větší harmonii a spiritualitě se tak Straight Edge dostalo zpětné vazby z vlastních řad.

Today sXe a Češi
V dnešní době se sXe pořád těší velkému počtu příznivců, i když nejsilnější roky zažilo v 90. letech. Pozornost mimoto vzbuzuje rozmanitost členů, která je daná kulturními, společenskými i geografickými okolnostmi. Například ve Spojených státech, kde celé hnutí začalo, vizualita nedostala pevné hranice, až byste některé z členů jen těžko řadili do skupiny s tak silnými postoji. Mezi Straight jsou již mladí, kteří se často přidávají z důvodu závislosti svých rodičů nebo někoho z okolí a sami s drogami ani sexem zkušenost nemají. Samozřejmě v místě vzniku tyto názory i u adolescentů působí poměrně přesvědčivě a autenticky na rozdíl od zemí, kam se sXe dostalo v trochu již předžvýkané podobě.

Odvažuji se říct, že u nás je situace poněkud jiná. Pochopitelně se k nám sXe dostalo s jistým zpožděním již jako zpopularizovaná vlna a i zde se začaly objevovat kapely se sXe tématikou, např. Balaclava, Zelení Kanibalové aj. A i když jsme již také dorostli v enviromentálně uvědomělé jedince, vývoj společnosti a hodnot u nás v 90. letech a posléze z tohoto světonázoru udělal spíše pózu. Ta dává lidem šanci určitým způsobem se zatřídit do nějaké užší vyprofilované skupiny a pomáhá jim v seberealizaci. A tak se nabízí otázka: „Pokud sXe odmítá alkohol a další stimulanty jako pomocnou berličku, bez které se obejde, není pro některé členy přímo komunita tou pomyslnou podporou?“

S vývojem společnosti a pořád se zintenzivňující globalizací se i k nám dostávají informace o drancování deštných pralesů tabákovými firmami a neefektivním zemědělství v polopouštních oblastech apod., což dokonale hraje do noty příznivcům sXe a pomáhá to upevňovat jejich světonázor i ve vzdálených končinách. Navíc dnešní doba je značně komplikovaná a silné, sebevědomé názory působí jako všelék. Ale sXe není jen o prezentaci názoru, ale také o disciplíně a odříkání. A není náhodou, že členy této subkultury můžete potkat v různých gymech a na trénincích bojových umění. Pro mě bylo setkání se Straight také zamyšlením sama nad sebou, a to nejen díky tomu, že moji společníci za pět hodin povídání o sobě a svém přesvědčení stihli vypít každý tři hrnky čaje, což se mi v malém pražském „pajzlu“ už dlouho nestalo. Také proto jim děkuji a plně doporučuji zhlédnutí EDGE – the movie od Marca Pierschela a Michaela Kirchnera.

Být tady a teď je v posledních letech určitou životně filozofickou módou. Všichni o tom mluví, píšou, čtou. Spousta lidí více či méně aktivně o tento stav mysli usiluje nebo alespoň ví, že by měla. Avšak co se pod tím skrývá a jak pro samou soustředěnost na své prožitky neupadnout do plytkého hédonismu?

Přítomnost není jen tato izolovaná vteřina plující ve vzduchoprázdnu, přítomnost je esencí veškerých mých zkušeností, životů mých rodičů, předků, národa, miliónů let vývoje druhů na Zemi a ve stejnou chvíli také nepřeberného množství kroků, rozhodnutí a náhod, které učiním já a dalších sedm miliard lidí mezi miliardami živočichů, rostlin, planet a galaxií. Proto otázka bytí tady a teď není jenom o tom, abych se oprostila od minulosti, nevázala se na budoucnost a užívala si okamžiku, ale také o vnímání tohoto nádherného klubka s nespočtem nití, uprostřed kterého jsem já – maličký nepatrný uzlíček, který je zároveň středobodem vesmíru, tvůrcem času a dění.

Mé vědomí udává tep skutečnosti, jejíž jednotlivé úseky se rozzáří podle toho, kam zamířím svoji pozornost. Ta je klíčovým nástrojem, kouzelným vznášedlem, schopným přenést mě kamkoliv si budu přát.

Ponořit se do hlubin
Chci-li se dostat do minulosti, stačí na ni pomyslet. Mohu pak čerpat podporu a inspiraci v četných zkušenostech dob předchozích. Kolikrát na ně ale vůbec myslet nechci, ba právě naopak – z celé své duše si přeji vytrhnout se z jejich spárů. Chmury a bludy minulosti jsou mocnými čaroději, kteří člověka dokážou po roky věznit, mučit a pronásledovat. Útěk do sebeklamu zapomnění nepomáhá – dokud se jim nepostavím tváří v tvář a nedokážu se s nimi vyrovnat, budou můj život ovlivňovat tím silněji, čím méně si to budu chtít připustit. Neustálý boj a prožívání bolestných vzpomínek je pak ještě více vysilující. Tma, která při tom člověka pohltí, je nekonečná, protože čerpá z jeho vlastních sil – vysává z něj život, dokud nezbude trouchnivá troska. Proto je lepší neschovávat se a nezápasit, ale přijmout minulost jako nedílnou součást sebe – jakkoliv odpuzující, strašidelné, ostudné nebo mylné jsou její trýznivé okamžiky, ve chvíli, kdy byly přítomností, vyplynuly ze souhry okolností a rozhodnutí jako jediná a nejlepší možnost.

Mezi strašidly
Lehčí o ranec starého haraburdí, vydávám se dopředu. Abych jen tak nebloumala, řeknu si, co je pro mě důležité a kam mám namířeno. Stoupám-li do výšek či lezu-li do údolí, může a bude to chtít odhodlání a práci, avšak nehledě na cíl měl by mi stále dávat smysl i samotný průběh.

I území budoucnosti jsou ovšem obývána všelijakou nebezpečnou havětí – nejčastěji tu narážím na fantomy a rusalky. První jsou projekcí mých strachů a pochybností, živí se neklidem a zvědavostí. Dostávají-li bohatou a pestrou stravu, mohou vyrůst do rozměrů opravdu velikánských. Ty drobnější exempláře pak dokážou člověku celkem znepříjemnit život svou otravnou dotěrností a až tupou jednotvárností. Většinou ale na cestě jen pozastaví, málokdy od ní úplně odradí – pravý hrdina přece není ten, co se nebojí, nýbrž ten, co se bojí, ale kráčí dál.

Fata morgána
Mnohem zákeřnější jsou rusalky – vidiny, které poutníkovi sladce našeptávají do ucha, mohou pobláznit kdejakou světlou hlavu. Čím větší a nesplnitelnější je podbízený cíl, tím spíše se chudák ve zrádných tůních utopí. Hrdina, který podlehne omamující představě zítřka, se krůček po krůčku vzdaluje vlastnímu já a původnímu směru – tu zradí své principy, tu pošlape svou čest, a hlavně pořád trpí, trpí a trpí, jen aby se někdy, v zářném a nedohledném budoucnu, dočkal chladivě přízračného srdce rusalky. Cíl, jemuž musím podřídit veškeré své počínání, zatnout zuby a vydržet, je s největší pravděpodobností pouhým přeludem. Postupně a nenápadně mě přeměňuje na úplně cizí osobu, které bych dneska nepodala ani ruku.

Stojaté vody
A tu se konečně dostávám zpátky do přítomnosti. Mým úhlavním nepřítelem v tomto kraji jsou bažiny a proudy. Řeším sice spoustu akutních věcí, které tok dění přináší, zůstávám však pořád na mělčině a neslyším vlastní ozvěnu. Těkavá pozornost, která se nechává upoutat kdejakou bludičkou, mě odplaví do močálu, jehož smradlavá břečka mumifikuje mé duchaprázdné tělo.

Jakmile se totiž přestávám věcem věnovat, přestávají mě na oplátku bavit. Dělám je pak automaticky a čekám až se objeví něco nového a neotřelého. Rozdíl je ale často jen ve mně – kouzlo pozornosti dokáže i z bláta vytáhnout nádherný leknín.

V kokpitu vlastního osudu
Krajina naší mysli je rozmanitá – některé její kouty jsou nám důvěrně známé, druhým se raději vyhýbáme, každopádně ale skýtá spoustu tajů, čekajících na prozkoumání. Vyrovnám-li se s minulostí, vznikne mi pevná půda pod nohama. Naučím-li se odhánět strašidla a vábničky, rozpustím tak mlhu a zažehnu nad hlavou hvězdy, jež mě nasměrují. Nenechám-li se utopit v rutině a samozřejmosti, budu mít pro život „zelené prsty“.

Přítomnost není vázána časem a prostorem – je tam, kde jsem přítomná duchem. Minulost a budoucnost ji protínají skrz naskrz – není činů bez následků, není kroků bez předchozích šlépějí, není dočasných řešení. I to nejnepatrnější rozhodnutí může ovlivnit náš život dlouho dopředu. Jsem-li tady a teď, vnímám v jediné chvíli celou tu těsně provázanou mapu a zároveň jsem přesně tam, kam se vědomě dívám. Aby to nedopadalo jako tenkrát v tramvaji cestou do práce: tady a teď, tady a teď… sakra, co je to za zastávku?

Nakolik jsme přizpůsobiví my? Jsme davem shovívavým k věku, v němž nejde vše tak hladce, pružně a hlavně rychle „jako zamlada“?

Vstříc novému dni
Je pondělní ráno a Praha se opět ustaluje ve svém pravidelném pracovním rytmu. Lidé se předbíhají, kdo uloví volnou sedačku v metru. Jiní dobíhají své autobusy či tramvaje a následně notnou chvíli klidní dech a odkrvují své rudé tváře po neplánované ranní aktivitě, čímž baví nejednoho spolucestujícího. Jedním ze stovek těchto ranních cestovatelů jsem i já a starý pán z autobusové zastávky.

Schody jsou příliš vysoké
Začítám se do knihy a pokouším se za těch pár desítek minut dohnat vše, na co přes víkend nezbyl čas. Autobus klidní své tempo a se snižující se rychlostí přestávám vnímat rozečtený text. Mechanicky stáčím zrak k okénku. Na přibližující se zastávce stojí starý shrbený pán. Oběma rukama se opírá o hole. Přistihnu se, jak usilovně zvažuju, jedná-li se o zdravotnické hole nebo hůlky lyžařské, umně využité.

Pán stojí vzorně připravený na místě, kde se otevřou přední autobusové dveře. Tenhle pohled si zapamatuju. Autobus zastavuje, dveře se otevírají, pán nastupuje. Každý krok mu dělá znatelné potíže – schody jsou příliš vysoké. Dosahuje druhého schodu a autobusem se rozezní výstražný alarm zavírajících se dveří. Alarm zní a já kloužu pohledem z pána na druhém schodě na netrpělivé tváře okolních cestujících. Pochopení či shovívavost v jejich tvářích silně absentuje. Lidé míří do školy, do práce, vstříc denním povinnostem a na ohledy ke stáří, kterému trvá vylézt autobusové schody, jaksi není čas. Chápu, mám to stejně. Přesto se neubráním pocitu lítosti a břitkému odsouzení svých spolucestujících. Záhy mi vytane Nietzschův citát „lítost je škodlivý cit“.

Autobus se opět řítí silnicí. Blíží se k další zastávce. Starý pán vystoupil poslední schod. Autobus zběsile brzdí a otevírá dveře. Pán konečně dosedá na uvolněnou sedačku. Na zastávce čekají mladí lidé, staří pak u prvních dveří.

Stáří se nevyhýbá
Neměnnou skutečností lidského bytí je postupné propracovávání se ke stáří. Sloveso „mládnout“ vlastně pozbývá svého významu, jelikož zkrátka nemůže být ve svém použití pravdivé. Nemládne prostě nikdo.

Jediný cíl, který si může těch pár řádek výše nárokovat, je uvést čtenáře v zamyšlení. Ne se kát nad společností, která nepustila staříka v metru sednout a která snad kleje nad šnečím tempem babičky, která před námi vykládá v obchodě u pokladny nákup. Jen si být vědomi faktu, že i my zestárneme (a čas od času vystoupíme až o zastávku metra dál, jelikož se dveře zavřely dříve, než jsme se stačili postavit) a lidi okolo nás se na nás budou dívat. Bylo by pěkné, kdyby se nedívali s despektem.

Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.

Letošní ročník festivalu Burning Man byl výjimečný mimo jiné tím, že se na něm poprvé reprezentovala Česká republika. Skupina umělců (umělecká producentka Michaela Rýgrová, architekti ze studia Archwerk Tomáš Feistner a Martin Kloda, členové uskupení působícího na poli nového cirkusu Amanitas Linda Mikolášková, Vojtěch Štulc a Pavel Novák) instalovala v poušti pětimetrovou dřevěnou sochu půllitru s pivem. Ta byla součástí projektu CORE (Circle of Regional Effigies) – 24 uměleckých děl postavených vybranými skupinami z celého světa. S českým týmem jsem vedla rozhovor – při popisování zážitků z Burning Mana se všichni rozzářili a jejich výpovědi byly pravidelně přerušovány mými nekontrolovatelnými výkřiky nadšení.

Týdenní funkční utopie ve světě, kde neexistují peníze ani státní zřízení
Rozhovor s performery z uměleckého uskupení Amanitas

Když se dívám na fotky a videa z Burning Mana, jsem naprosto fascinovaná všemi těmi bizarními výjevy a přijde mi to jako UFO – něco těžko představitelného a uvěřitelného, a proto znejisťujícího. Můžete mi nějak filozofii a estetiku toho festivalu přiblížit?
Pavel Novák: Burning Man (dále jen BM – pozn. red.) je nepředstavitelný! Fotka zprostředkuje tak setinu dojmu, kterým to působí naživo. Když tam člověk přijede, jenom zírá a hlava mu to nebere. Všechno je obrovské, celé město každým dnem ještě víc roste, přibývají další a další objekty a z nich se většina navíc pohybuje a všechny mají plamenomet, a když nemají plamenomet, mají deset plamenometů. Populace tam roste přes 10 000 kusů za den a většinou se nejedná úplně o lidi, ale spíš o mimozemšťany, ještěry a bytosti z jiného času a prostoru. Často jsem si připadal, jako bych byl uvnitř nějakého psychedelického sci-fi snu z podivné (post)apokalyptické budoucnosti na cizí, rozbité, nehostinné planetě. Šílené! A když je všechno v maximu, tak se to zapálí, zamete a zmizí. Doteď vlastně nevím, co jsem viděl, protože logickou úvahou a zdravým rozumem jsem došel k jednoznačnému závěru, že to prostě není možné. A tak teď chystám i matematický důkaz, který pošlu organizátorům s upozorněním, že porušují fyzikální zákony a mohli by rozbít vesmír.

Vojtěch Štulc: Jelikož jsem byl, stejně jako většina z nás, na BM poprvé, filozofii a estetiku jsem musel teprve poznat, protože nepopsatelný, nepochopitelný, neuvěřitelný a nepřenosný jsou přesně ta slova, která tento zážitek popisují nejlépe – a popravdě řečeno nám z úst plynula nejčastěji. Člověk může mít načtené články, nakoukaná videa i fotografie, může mít veškeré dostupné informace o tom, co jej čeká, a stejně vlastně opravdu netuší, protože nemá a nemůže mít zkušenosti, podle kterých by si to mohl představit. BM je jiný. Jiný než cokoliv, co může člověk zažít. BM stojí na podobných filozofických základech, jako jsou Rainbow gatheringy či podobné akce, ale je mnohem komplexnější a radikálnější ve svém výrazu. Povinností každého je být sám sebou a proto má BM svou absolutně vlastní estetiku, je založený na různorodosti a osobním vyjádření. Tím se každý automaticky stává součástí, nikoliv pouhým návštěvníkem, z čehož naprosto přirozeně vyplývá princip aktivní participace a další principy.

Linda Mikolášková: BM pracuje s tématem čisté přítomnosti. Nikdy nevíš, co nebo koho potkáš a je velice nepravděpodobné, že se s jakoukoli atrakcí, mutantem, bytostí nebo situací uvidíš znovu. A pokud ano, bude vypadat úplně jinak. Oheň jako všudypřítomný archetyp manifestuje, že nemá smysl k ničemu se připoutávat, můžeš stavět svoji sochu týden nebo rok a shoří během deseti minut. K radosti všech je taková zkušenost ohromně uvolňující. Vidíš, jak je vše jedné chuti a věci skutečně existují jenom v daný moment. Minulost je zapomenutá silou přítomnosti a budoucnost je jako nepopsaný list, protože z přítomnosti (která už je ale minulostí) nezbylo lautr nic a žiješ nedalekou budoucnost. A to nemyslím nijak obrazně, BM dbá na politiku „leave no trace“, to znamená, že všechno (opravdu všechno), co si na playu přivezeš, tak s sebou taky odvážíš domů. Po tvém spáleništi nesmí zůstat žádný popel, ani jediný hřebík… Síla místa je neuvěřitelná. První, co po příjezdu zažiješ, je absolutní ztráta potřeby vlastního prostoru. Chceš se všech dotýkat, obejmout je (ideálně všech 65 000 burners naráz), chytit je za ruku, líbat a sdílet všechen ten wonderland kolem. Představ si svět, kde je každý tím, kým skutečně je, a chce se o to podělit. A vyšší dívčí – přijímat všechno, co ti BM nabízí. Je zvláštní dostat po týdnu v poušti ve čtyřicetistupňovém vedru zmrzlinu, čerstvé sushi nebo nejmilejší kompliment a necítit se nijak zavázaný tomu, kdo tě obdaroval. Otevřeš se všemu, s čím se za celý rok (a někdo za celý život) nemáš kdy potkat nebo konfrontovat. A ještě něco k estetice festivalu. Podle fotek jsem si původně myslela, že všechny ty letecké a svářečské brýle, šátky a respirátory a další nezbytnosti jsou módní parádičkou ve stylu Mad Max nebo steam punk. Ve skutečnosti je doopravdy využiješ. Na poušti se mění počasí každou chvíli, během pěti minut se můžeš dostat do písečné bouřky, kdy nevidíš doslova na krok a brýle, maska přes pusu a voda jsou nezbytné k tomu, abys mohla vystrčit nos ze svého kempu. A samozřejmě – pokud nemáš svůj mutant vehicle, tak se do města dostaneš jedině na kole. Každý návštěvník BM je zároveň tvůrcem programu. Lidé tráví celý rok přípravami na jeden týden v roce, kdy přesunou část svého života do heterotopie uprostřed nevadské pouště a žijí týdenní funkční utopii ve světě, kde neexistují peníze, dokonce ani princip směnného obchodu, státní zřízení, stejně jako rozdělení návštěvníků na pasivní konzumenty a aktivní tvůrce programu. Každý dává druhým to nejlepší ze sebe a dostává mnohem víc, než by mohl tušit. Návštěvníci jsou rozděleni do tematických kempů, nicméně komunita žije jako jeden kompaktní organismus, kde cirkuluje energie. V porovnání s ostatními světovými festivaly (Boom, Ozora, Fusion aj.) BM neakcentuje žádnou filozofii nebo ezoterickou vznešenou pravdu, věci se dějí natolik organicky a samozřejmě, že jakkoli je zmiňovat je naprosto irelevantní.

Neodmyslitelnou součástí festivalu je pálení několikametrové figuríny muže i jednotlivých objektů, četné fire shows – jakou roli na BM živel ohně hraje?
L: Pálení chrámu je nejsilnějším momentem. Po celý týden nosí lidé do dřevěné budovy, která je situovaná nejdál od kempu, playi, konstrukce muže a dalších party places, fotky svých zemřelých blízkých, otevírají v chrámu Pandořiny skříňky žalu, aby po týdnu celý chrám shořel a s ním i minulost, kterou do něj vloží. Oheň na BM vnímám jako očistný symbol, připomenutí toho, že nic netrvá věčně a jediné, co je skutečné, je čirá přítomnost, ať už se sama o sobě manifestuje jakkoli. BM je opravdu působivou scénografií pro to, abys uvěřila nemožnému. Uvidíš tisíc podob pálení soch, objektů a budov a každou prožiješ jinak. Většinou v kolektivní identitě. BM je jedno z mála míst, kde si užívám skupinové emoce. Prostoru pro individualitu je tolik, že si při davových emocích svým způsobem odpočineš sama od sebe.

V: Oheň je na BM téměř všude okolo vás, je jeho neodmyslitelnou součástí a říkám si, že to není náhoda… Jsou zde v čisté podobě zastoupeny všechny živly – voda svou neúprosnou nepřítomností (či naopak neúprosnou přítomností při bouři; navíc se BM odehrává na dně vyschlého jezera), země rozpukaná slunečním žárem a vítr, který pouští téměř neustále vane – je tedy jaksi přirozené, že si lidi přivezou i oheň. Fascinace ohněm je obrovská a v různé formě a míře je v každém z nás. Zde oheň podle „ashes to ashes“ dotváří daná díla v jejich jedinečnosti a jedinečnosti okamžiku. „Burn“ – spálení sochy – je vyvrcholením a naplněním existence daného díla. A taky je to jednoduše sakra pěkný!

Na Burning Manovi se člověk musí vypořádat s vlastní svobodou
Rozhovor s regionální zástupkyní festivalu Burning Man Michaelou Rýgrovou

Jak vypadá běžný den na BM?
Na BM běžný den neexistuje. Je nespočet možností, co se tam dá dělat. Sjede se kolem 60 000 lidí a všichni něco tvoří. Člověk je tedy pořád něčeho účasten, ať už je to performance nebo slyší hudbu, s někým si povídá, prohlíží si jednotlivé instalace. Letos byly přihlášeny stovky uměleckých děl, další desítky vznikly až na místě. K tomu workshopy, přednášky, koncerty, představení… I kdyby byl člověk schopen fungovat 24 hodin denně celých sedm dní festivalu, neviděl by ani polovinu.

Co za návštěvníky tam jezdí?
Nejširší škála lidí – od nezaměstnaných, kteří obracejí každý pětník v kapse, po šéfy nadnárodních korporací, hvězdy filmového plátna, muzikanty, obyčejné lidi… A úžasné je, že se na to nikdo neohlíží, jestli je člověk bohatý nebo chudý, šéf nebo právník, protože tam jsou si všichni rovni. Všichni jsou tam sami za sebe a důležité je, jaký ten který člověk je, a ne kolik má peněz. Jak se zapojuje s ostatními – kouká se na něj zevnitř. Stejně tak tam jezdí lidé mladí i staří a to, jestli jim je 80 nebo 21, je úplně jedno.

Je BM vytržením z reality? Jedeš někam daleko na poušť, pár dnů tam děláš něco, co bys jinak nedělala, a pak se vrátíš zase zpátky do zaběhlých kolejí?
Podle mě je to naopak uvědomění si reality. A spoustu těch věcí si člověk může vzít zpátky do svého každodenního života, spoustu věcí už nechce dělat tak, jak je dělal předtím. Já jsem třeba otevřenější, snažím se víc vnímat lidi kolem sebe a i sebe samu a to, co dělám. Na BM není žádný program, nejsou tam line-upy koncertů, nikdo není najatý, aby se staral o zábavu – ti lidé, kteří přijedou, onu zábavu teprve vytvářejí. A když člověk vidí takovou míru kreativity a jak jednoduché může být zrealizovat nápady, nakopne ho to a potom, když nastane situace, kdy si říká: já bych chtěl dělat tohle a tohle, ale nikde to není, tak mu dojde: no tak to udělám já! Přestane hledat výmluvy.

Jakou roli na BM hrají kostýmy? Lidé tam přijedou nějak oblečení a pak se převlečou do něčeho jiného, namaskují se, namalují – je to karneval?
Já si právě nemyslím, že by to byl karneval. Úplně paradoxně tam jsou ty kostýmy pravdou. Karneval je tohle kolem nás. Na BM lidé konečně můžou být tím, čím chtějí, jak to cítí. Jenom kvůli tomu, že existují nějaké konvence, tímto způsobem oblékaní třeba normálně nechodí.

Když porovnám lidi na fotkách z BM a rozhlédnu se kolem sebe, tak vnímám velký rozdíl. Co to podle tebe znamená? Je naše společnost neautentická?
Kdybys mohla opravdu chodit tak, jak chceš, chodila bys oblékaná takhle? Kdyby se nikdo neušklíbal, nikdo tě nepomlouval, nikdo nehnul ani brvou? Nikdo by neřešil, jestli jsi tlustá nebo hubená, jestli máš hezké tělo, nebo ne…? Tam najednou zjistíš, že to nikdo neřeší. Svoboda je v tomhle ohledu větší. Ale zároveň je vlastně trochu strašidelná. Vždyť kolikrát si člověk říká: tohle bych si na sebe vzal rád, ale nemůžu, nehodí se to. A pak je najednou na tom místě a může. A dojde mu, že to možná nebyly konvence, které ho držely zpátky, ale on sám. Najednou si musí přestat lhát.

Bizarní umění nezatížené intelektuálnem
Rozhovor s Tomášem Feistnerem a Martinem Klodou z architektonického studia Archwerk

Jak jste se vlastně k Burning Manovi dostali? A jak došlo k tomu, že jste tam jeli jako skupina s Míšou Rýgrovou a Amanitas?
Martin Kloda: Když jsme pracovali na rozhledně ve Strupčicích na Mostecku, tak tam přijela Míša Rýgrová promítat fotky z BM. Dostala se tam v podstatě náhodou, přes fotografa, který s námi spolupracoval. A tam jsme si řekli, že příští rok pojedeme do Nevady.

Tomáš Feistner: Ještě asi půl roku poté za námi Míša přišla do ateliéru a zeptala se: „Já bych na BM chtěla vytvořit nějaký projekt, půjdete do toho se mnou?“ A my jsme řekli: „Jo!“ Byla na BM už třikrát, a protože vloni pomáhala Litevcům s jejich projektem, asi ji to nadchlo a letos chtěla přivézt vlastní.
M: Míša hledala další lidi, protože tam za ČR jezdila sama.

Sama? Čím to? Festival v Čechách není známý?
T: Po Státech známý je, ale v Evropě o jeho existenci ví tak každý dvacátý až padesátý člověk. Přesto je tam mezinárodní složení bohaté. Organizátoři před třemi lety založili kruh CORE projektů, aby se jednotlivé regiony, na BM zastoupené, mohly prezentovat. Jedním z nich jsme byli i my.

M: Z Evropy tam byly čtyři týmy: my, Litevci, Francouzi a Holanďani. CORE je soutěž – lidé, kteří na BM chtějí zrealizovat nějaký projekt, se přihlásí s návrhem, z těch se vybere 24 a jejich tvůrce tam pozvou. Vybrané skupiny obdrží vstupenky, můžou v Black Rock City týden žít a postavit svou instalaci, od organizátorů dostanou support – elektřinu, vodu… Takovou pomoc, aby si nemuseli všechno zařizovat sami.

Vaší instalací byla obří dřevěná socha půllitru s pivem. Zvolili jste pivo jako symbol Česka? Stálo přímo v zadání, že projekty mají reprezentovat zemi svých tvůrců?
T: Zadání CORE je freestyle. Jak už jsem popisoval – přišla za námi Míša, zeptala se, jestli do toho jdeme, my jsme řekli, že ano a ona podotkla: hm, tak ale ještě potřebujeme vymyslet koncept. Na odevzdání přihlášky jsme neměli moc času. Míšu napadlo pivo, my jsme s tím souhlasili. V prosinci jsme na něm začali dělat a v únoru už jsme museli návrh odevzdat. Čím víc jsme na projektu pracovali, tím víc jsme zjišťovali, že je skvělé, jak je jasný a jednoduchý. To je mimochodem další pozitivum festivalu – všechen art, který se tam nachází, není vůbec zatížený intelektuálními myšlenkami, nenajdeš tam objekty, které bez sáhodlouhého čtyřstránkového vysvětlovacího textu nepochopíš. Všechna díla jsou tam taková, že když je uvidíš, hned si řekneš: ano! Skvělé! A jedná se mnohdy o úplné bizarnosti, např. kolotoč, na kterém visí 36 opic v různých polohách. Kolotoč se roztočí a bliká na něj stroboskop synchronizovaný s jeho rychlostí, takže vzniká video, jak se ty opice hýbou. Nebo třeba množství tzv. artkár jsou naprosté banality – auta převlečená za lodě, za zvířata, které nekladou žádné požadavky na vnímání. To umění je zkrátka svěží.

Co to jsou artkáry?
T: Na BM se nachází tři typy děl: statická díla, která se pálí, nebo nepálí. Pak je tam město, to je rozdělené na bloky, kterým se říká kempy, a ty jsou různě tematicky zaměřené a tam je všechno, na co si člověk vzpomene. Někde na návštěvníky natírají opalovací krém, někde se kreslí, někde stříká kolo na jinou barvu, dělá se všechno možné. Další kategorií jsou pohyblivé objekty, mezi ně patří právě art cars – starý truck z 50. let, který má na sobě nastavená 2 patra dalších plošin, celý je obalený do kůže brouka nebo tygra, v noci to hrozně svítí a bliká, hraje z toho velmi hlasitá hudba, duní to, všichni tancují na ten samý rytmus, takže si celé auto trochu sedá, a na stropě má 6 hořáků, které jen tak z propanových nádrží pouštějí 16 metrů vysoký oheň.

Kromě základní výpomoci od CORE jste si veškerý materiál přivezli s sebou?
M: Letěli jsme z Prahy do San Franciska jen na lehko, potom jsme jeli do Rena – to je městečko v poušti, kde je hodně kasin a potom už jenom množství nízkých domků, a hodně lidí odsud na BM odjíždí. Míša tam má kamaráda a ten nám pomáhal s organizací nákupů. V Renu se navíc nachází velká „fabrika“, která se jmenuje Generator a ta je koncipovaná jako volný prostor – když má někdo projekt, tak tam s ním přijde, najde tam zázemí, základní vybavení, projekt zrealizuje, uklidí po sobě, odjede a na místě může nechat materiál, který mu zbyl a který je využitelný pro další. Fabrika je základnou pro spoustu projektů, které se na BM vezou. Naše pivo byla taková stavebnice, všechny díly jsme v dílně stloukli hřebíkovačkou a v poušti jsme je už jen poskládali dohromady.

T: Sleduje to koncept celého BM, což je: kdokoliv chce přijet, měl by něco přivézt. Lidé nejsou rozděleni na účinkující a diváky, každý je obojí. Funguje to tak – celý rok tam je poušť a na dva týdny, kdy se festival připravuje a pak probíhá, si člověk všechno, co potřebuje k životu, musí sám přivézt. A pak to zase odvézt zpátky. Návštěvníci si odváží třeba i odpadní vodu, kterou vyprodukují. Na místě jsou akorát záchody, to je všechno. A prodává se tam led. Celá organizace BM je složená z dobrovolníků. Jediní lidé, kteří tam byli za něco placení, byli od firmy, která přivážela a odvážela „toitoiky“. A policajti.

Policajti?! Asi dost tolerantní?
M: Hodně pokutují – v Black Rock City se autem smí jezdit maximálně 5 mil za hodinu a když někdo jede rychleji, dostane pokutu za překročení povolené rychlosti v poušti.

Není tedy možné jet na BM jen tak nasávat atmosféru a slavit? Návštěvník musí být zapojen i jako umělec?
M: Seznámili jsme se tam třeba s párem, který jeden den na plácku připravoval pro ostatní koblihy a rozdával jim je a druhý den udělal ze své cestovní lednice pojízdný bar – to byl jejich příspěvek. Každý tam přijede s něčím, co umí. Nemusí to být umění.

T: S principem „gifting“ (každý něco přinese) je to naprosto volné. Když někoho nenapadá, co přivézt, ani nemá peníze na artkáru nebo bar, tak může pomáhat vedení, organizovat support umělcům, vařit pro ně atd.

Pojedete příští rok?
T: Rádi bychom.


Burning Man 2013
Black Rock City, Nevada, U.S.A.
26. 8.–2. 9.
www.burningman.com
www.facebook.com/BurningManCzech

Doba je hektická. Dnes myslíme na včera a zítra. Ráno s myšlenkou na večer. Spěcháme, nemáme čas. Informací je tolik, že se v nich nemůžeme zorientovat. Reklama nám nutí neustálou potřebu něco měnit a zlepšovat. Nejistá budoucnost nás orientuje na přítomnost. Ta protéká mezi prsty.

Život v současné společnosti je značně komplikovaný. Nelze dost dobře odhadovat, které kroky povedou k cílům, jichž bychom chtěli dosáhnout. K jejich uskutečnění potřebujeme složitou soustavu prostředků. Máloco jde udělat přímo. K cílům musíme dojít postupnými kroky, které spolu často souvisí jen velmi zprostředkovaně. V této spleti se může snadno stát, že na svoje původní cíle zapomeneme.

Nejistota a nakupování
Dnešní doba je charakteristická vysokou mírou nejistoty – především pokud jde o oblast práce. Málokdo si může být jist svým místem či dlouhodobou perspektivou s ním spojenou. Mnozí sociologové (např. Bauman, Lipovetsky či Keller) v této souvislosti vysvětlují konzumní orientaci společnosti mj. poukazem na to, že se lidé spotřebou zboží či zážitků snaží ovládat svoji přítomnost. V konzumu podle nich nalézáme prostor pro vlastní sebevyjádření, pocit sebedůvěry a autenticity. V mnoha ohledech funguje jako obrana proti pocitu vlastní bezvýznamnosti. Kromě toho, co si koupíme, můžeme totiž v současném světě ovlivnit jen málo skutečností.

Stále více aspektů života vyjadřujeme věcmi. Lásku dáváním dárků, vlastní sebepojetí oblečením. Namísto sebepoznání vytváříme identity. Velkou roli v tom hraje reklama a princip fungování tržní ekonomiky. Pokud firmy nemají zkrachovat (a chtějí uspět v konkurenci), musí neustále obměňovat svoje výrobky. Ty potřebují prodat, a tak nastupuje reklama, která má za úkol vzbuzovat v lidech nespokojenost. Musí nás přesvědčit o nutnosti nového zboží a zážitku. Nezbytně tak potřebuje odvést naši pozornost od stávajícího k novému.

Tak se stává, že k málu věcí a lidí máme trvalý vztah. Nejistota budoucnosti nás přivádí k přítomnosti. Tu se ale snažíme všemožně nevnímat, nevnímat sebe, zabavit se. Tempo doby nám nabízí jen málo možností zastavit se a soustředit na přítomný okamžik. Time management a dobrá práce s diářem. „OK, příští týden na tebe mám hodinu.“

Teď a tady
Téměř vše je prezentováno jako zábava. Zprávy podbarvené muzikou nás mají pobavit, nikoli informovat. Miliony reklam, videí a nepodstatných informací denně útočí na naše smysly. Pozornost těká od jednoho tématu k jinému. Jíme u televize, nevydržíme v tichu. Televize přítomná v mnoha hospodách nás odvádí od našich spolustolovníků. Často si ji pouštíme, jen aby doma nebylo ticho. Blikající obrazovka má neuvěřitelnou schopnost udržet lidi po celé hodiny v pasivitě. Je to ale vnímání přítomnosti? Stěží. Myšlenky nám běhají všude možně. Přemýšlíme, co vše je potřeba udělat, vidět a zažít, místo abychom vnímali přítomnost.

Na ulici se nám každý den někdo snaží něco prodat. Schránky praskají pod náporem letáků se slevami. Na naše smysly působí neuvěřitelné množství podnětů a informací. Těkáme po Facebooku a sjíždíme naprosto nepodstatná videa. Pozvánek na akce je tolik, že už je mnoho lidí ani nečte.

Naše mysl je tu méně, tu více uvězněna v matrixu informační a konzumní společnosti. Mnozí lidé jsou nervózní, když se ocitnou v klidu, když by mohli přemýšlet. Žít teď a tady znamená dělat to, co právě dělám. Znamená to zalévat kytky, když zalévám kytky. Znamená to jíst, když jím. Znamená to vařit, když vařím. Umíme to ještě? A nepramení odtud mnohé neduhy dnešního světa? Odpověď nechám na vás.

Listopadové číslo Kulturní Pecky nese zenové téma „tady a teď“. Je o přítomném okamžiku. A kde se teď nacházím já? Fyzicky sedím v kavárně a dopuju své tělo zázvorem a vitamíny – připravuji ho tak na zimu. Mentálně přemýšlím o obsahu tohoto úvodníku a emocionálně prociťuji krásné chvíle zažité před pár dny. Tohle vše v jeden moment. Teď a tady, které je zároveň bezprostředně pomíjivé a proměnné. A do toho všeho mi ještě vyskakují zprávy z Facebooku. Tady a teď s permanentní účastí ve virtuální realitě. Nepotřebujeme mít žádné klony pro existenci ve více časoprostorech, docela obstojně to zvládáme i s jedním tělem… Subjektivní realita. Možnost individuálního prožitku, který je jen můj a který je zároveň něčím, co životu dává rozměr. Potápět se v emocionálních hlubinách nebo létat nevídaně vysoko. A přitom nemuset nohama opustit zemi. Úžasně dynamická plastičnost! Jen na mé hlavě záleží, jakým způsobem budu vnímat svět kolem sebe. Vždy si vzpomenu na Londonova Tuláka po hvězdách. Nevinně odsouzený Ed ležel na podlaze věznice ve svěrací kazajce. Jen díky síle mysli přežíval brutality, které na něm byly páchány. Svou mysl dokázal oprostit od těla a skrze ni utekl i fyzické bolesti. Máme možnost zvolit si, jak chceme realitu prožívat. A já rozhodně nejsem zastáncem toho, že je jen jedna. Málem bych zapomněla, že v noci se mi zdál sen – další přesně nevysvětlená dimenze, kterou lze nechat promítat příběhy, nebo dokonce je ovlivňovat skrze svou mysl. Uvědomujeme si možnosti užívání své bytosti k prožitkům života? Umíme využívat všechen její potenciál? Nenecháváme jej zahltit všemi vlivy dnešní doby a neeliminujeme v našem životě potenciál jen na elementární nutnosti? Sama vím, že ne každý moment prožívám opravdu v aktuálním kontextu daného okamžiku. Třeba mě nudí, tak myšlenkami uteču jinam. Díky za tu možnost! O to větší pro mne mají hodnotu ty momenty, kterým bych neutekla na jediný okamžik. Silné chvíle, kdy člověk cítí intenzitu přítomného okamžiku a celou svou bytostí ji prožívá. A chce, aby trvala věčnost. Stejně se vzdálí. U těch nepříjemných prožitků je to jediná fáze, na kterou čekám. Nastane. Hra s realitou mě baví. Nemuset žít vždy jen v přítomnosti. Možností je nespočetně. A chudý je ten, kdo je nehledá. Z koho se stala zelená tečka sociální sítě.