Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Jaká je aktuální česká pantomima?
Všechny tvary, ať už je to historická, nebo ultramoderní forma, které se na našich jevištích hrají, a nejen na jevišti, ale i na ulici jako představení, performance nebo happening, mají jedno společné téma: lidská bytost ve své naléhavé situaci. Divadlo vyžaduje neustálé hledání, které s sebou přináší plus, ale také minus. A já se domnívám, že minus současného mimického divadla je dramaturgie. Autoři pracují převážně s emocemi, kterými vedou pohybový jazyk a skládají z nich jevištní tvar, který ale často působí velmi abstraktně. Může zde být hodnota ve vnitřním prožívání herce, ale divák už postrádá narativní sdělení. Druhý extrém je naopak v přílišné narativnosti, z níž vychází až takový skoro bulvární útvar, kdy divadlo postrádá nějaký přesah, podtext, hlubší sdělení. Jsou to dva extrémy, na které je dle mého názoru žádané se zaměřit a najít mezi nimi balanc.

Jaké jsou výzvy pro současnou pantomimu a pohybové divadlo?
Problémem současného mimického divadla je, jak už jsem zmínil, převážně dramaturgie tohoto tvaru. Na našich jevištích se vyskytují převážně autorské projekty, leckdy postrádající rozvinutější uměleckou syntézu dalších jednotlivých umění. To znamená hledání podpory u literatury, hudby, architektury, výtvarného umění, u filmu a podobně. Dnešní doba nám nabízí slučování principů různých pohybových disciplín. Jejich podoby se vyvíjejí velmi rychle a tělo je sofistikovanější než bylo dříve. Toho je třeba využívat.

Co znamená, že je tělo „sofistikovanějš“?
Dnes jsou na lidský výkon nebo na výkon herce, ať už je to mim, tanečník nebo pohybový herec, zkrátka na interpreta, kladeny větší nároky včetně těch technických. To znamená, že se rozvíjejí i pedagogické metody, které staví interpreta, potažmo studenta k těžším úkolům a společně posouvají hranice lidských možností.

Jaké je místo pantomimy na současné české scéně dramatických umění? Zasloužila by si více prostoru, třeba i na úkor jiných žánrů?
Já se snažím neodsuzovat žádné tvary a směry, snažím se je hlavně pozorovat a pochopit. Ponaučen třeba zjistím, co pantomimě jako žánru chybí, nebo naopak zjistím její výjimečnost. Někdy si říkám, že někteří kolegové by se potřebovali více seznámit s tolik odsuzovanou pantomimou, protože ta by jim mohla pomoci k lepší inovaci toho, co dělají.

Pantomima je dnes odsuzovaná?
Možná ne přímo odsuzovaná, ona se jako každý jiný žánr proměňuje. Trochu utrpěla tím, že po smrti Ladislava Fialky ztratila vůdčí osobnost. Nechci teď hodnotit jeho umělecké kvality, ale je přední a světoznámá osobnost oboru, může být vnímán jako ikona české pantomimy. Byl hlavním motorem, ať už v tom pozitivním, nebo kontroverzním smyslu, ale zkrátka byl. Potom už tu nebyli tvůrci, kteří by se věnovali klasické pantomimě – tím myslím tu „bílou“. Jsou tu například Turba, Hybner, Polívka, kteří ale dělají trochu odkloněnější žánr. Tato určitá generační propast zapříčinila oslabení klasické pantomimy.

Přesto, že byla nějaký čas na ústupu, má česká, potažmo československá pantomima významnou tradici, převážně z doby před revolucí. Vycházíte z této tradice? Je pro vás inspirující, nebo se spíše snažíte o novou podobu a inovaci?
Na tradici určitě navazuji, protože ona ukazuje právě ty hodnoty, které jsou nadčasové a věčné. Pro mě je tradice společenská záležitost, zážitek a výsledek jednání společnosti, ne jedince. Je to reflexe politické situace, společenské nálady, doby, a to potom určuje i nějaký sloh. Pro mě tradice uchovává sociální a národnostní hodnoty. A to nám Čechům dnes chybí.

Jaká by měla být výbava mima nebo pohybového divadelníka? Hraje zde roli i něco jiného než pohybové nadání?
Samozřejmě. Mim není tanečník, takže kromě pohybového nadání se vyžaduje ještě herecký potenciál. Potom se klade důraz na originalitu, výjimečnost, silnou osobnost. Většinou jsou mimové i autoři, takže je důležitá nejen interpretační schopnost, ale i autorská. Je zřejmé, že člověk musí mít svůj obor rád, aby byl proces práce potenciálně rozvinutelný na celý život. Jeho priority musí mít i nějaký duchovní rozměr, nejen společenský nebo sociální. Nejen to, že „chci být slavný“. Chce to přirozeně intelektuálně schopnou osobnost s výrazným talentem.

Nechybí vám někdy jako mimovi a pohybovému herci „slovo“ jako výrazový prostředek?
No, když mi chybí, tak ho použiju. Nikde není psáno, že v pantomimě se nesmí mluvit. Důležité je, jak s tím slovem pracujete, to už je technika. Jestli funguje jako zvuk, nebo jen zintenzivňuje, prohlubuje pohybové gesto. Měl jsem i představení, které kombinuje činohru s pantomimou. Je to možné, a myslím si, že i čím dál častější. Mimové používají slovo, ale nenese hlavní smysl hry.

Co si myslíte o pevně daných choreografických tvarech? Je zde ještě prostor pro vlastní tvůrčí inovaci?
Daná pevná struktura choreografie mě ničím nebaví, ale jistý prostor pro inovaci nabízí ve výběru osobnosti. Interpret dodržuje danou choreografii, ale přináší do ní svá gesta. Zjistil jsem, že je něco na přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“. Správný výběr interpreta je určující až z padesáti procent, špatný výběr může změnit smysl hry. Domnívám se, že v pohybovém divadle, u tance, nebo i u nás u pantomimy vždy nejvíce záleží na interpretovi, ne na choreografiích. Záleží na charismatu a kouzlu té osobnosti, technické vyspělosti a osobitém zpracování. Je důležitá její umělecká a životní zkušenost a pokora.

Čtete kulturní recenze?
Recenze čtu, nejen své, ale i recenze kolegů a jiných divadel. Zajímám se o to, co se děje nejen v našem oboru a divadle, ale i ve výtvarném umění, ve filmu atd. Je to nezbytné, protože jako inovátor musím poslouchat impulzy a inspirovat se nápady druhých. Pak jde také o zpětnou vazbu ve smyslu „jak a kudy ne“, což je mnohdy důležitější než hledat nápad. Proto právě musí mít člověk přehled, nesmí být kulturní barbar.

Jak reagujete na recenze k vlastním představením?
Vesměs pozitivně. Musím zaklepat, že ty mé jsou většinou dobré. Jsem rád, když někdo něco napíše. Samozřejmě že člověk recenze už trochu selektuje na dobré a špatné, a i dobře napsaná recenze může být špatná. To vycítíte, jestli autor ví, o čem mluví, že si umí dávat věci do odborných a teoretických kontextů. Kolikrát se z recenzí i něco nového dozvím, co jsem třeba nevěděl nebo co jsem zamýšlel, i když mě to samotného nenapadlo. Může nás to vybízet ke konfrontaci jako impuls k tvorbě, každý má svůj vkus a specifické umělecké cítění

Kdo někdy zažil, jaké to je přijít poprvé do tanečních, ten si jistě pamatuje to hlasité pohihňávání slečen, které se po známém heslu „Pánové, zadejte se!“ rozlehlo po celém tanečním sále. Nesmělé úsměvy, šlapání po vyleštěných botách a pády při nácviku valčíku byly každodenním chlebem i v tanečních, kam jsem chodila já. Schválně jsme provokovali asistenty, kteří nám neustále zírali na nohy a čekali, až s partnerem uděláme chybu. Buď jsme před nimi záměrně utíkali svižným foxtrotem anebo je účelově ignorovali s přiblblým pochechtáváním.

Zlatých „náct“
Zatímco počet rodičů tanečníků během roku geometrickou řadou klesal kvůli nudnému posedávání na hodinách, podíl obecenstva věkové kategorie šedesát a více let zůstával stejný. K nelibosti adolescentů je zbývající rodinní příslušníci i nadále kontrolovali, a tak vidina útěku do hospody o přestávce byla nemyslitelná. Poslední úsměvnou vzpomínkou na školu tance v mých šestnácti byla chvíle, kdy jsem si začala užívat tancování čím dál tím víc (k velkému překvapení znuděných asistentů) a začala jsem záměrně vyhledávat pány, kteří v sobě měli aspoň krapet tanečního ducha. Nebylo to lehké ani zvlášť příjemné. Prošla jsem si rukama upocených introvertů, kteří ze sebe v záchvatu nervozity začali sypat historky o svém panictví a osamělosti, stejně jako horkokrevných extrovertů, jejichž ruka po pěti minutách tance začala velice nenápadně sklouzávat do spodních partií s drzým úsměvem ve tváři.

Poté, co jsem se sama stala asistentkou v taneční škole, musela jsem se výsměchu puberťáků postavit čelem stejně, jako mí předchůdci. Hlavní problém byl, že jsem občas nebyla schopná se udržet. Vyprskla jsem smíchy při pohledu na pár, který tak zuřivě tančil, až mladík poslal svoji překvapenou partnerku přímo proti zdi. Aspoň cestou letmého výsměchu jsem se mohla pomstít uhrovitým pubescentům, kteří naprosto ignorovali mé dobře míněné rady.

Darling Cabaret v akci
Po pár letech jsem se do tanečních opět vrátila, byť jako šatnářka, abych zjistila, jak hodně se toho změnilo. S hrůzou v očích jsem pozorovala zmalované slečny, oblečené do upnutých šatů se střevíčky na vysokých podpatcích. Pokud si chci opravdu dobře zatancovat, potřebuju kvalitní obuv. Nejlépe takovou, která má kluzkou podrážku – můžu se tak lehce otočit, a to jak v cha-cha při švihu kyčlí, tak při americké spině v jaivu. Pokud si vezmu na ples taneční školy jehly, riskuju nejen vyvrknutí kotníku, ale také možnost, že si vůbec nezatančím tak, jak ve skutečnosti umím.

Problém tkví především v trendech, které dnes celé společnosti diktuje oděvní průmysl. Jsou zcela jiné než dříve a neberou ohled ani na základní zásady slušného chování ve společnosti, které se v tanečních mají pěstovat stejně precizně jako kroky do polky. Typické koktejlky do tanečních už moc dívek nenosí, protože jim připadá, že vyšly z módy. Pánové zase mají problém s úpravou košile a kalhot, protože nemají s jejich nošením téměř žádné zkušenosti.

Naučím tě všechno, ale umět nebudeš nic
Ubývá také nadšenců pro tenhle celkem zábavný koníček a tím pádem i taneční školy začínají slevovat ze svých požadavků. Mladým tanečníkům se za půlrok narve do hlavy desítka různých tanců, ale ani jeden neumí pořádně a nikdo se neobtěžuje je to doučit. Z tanečních se stává spíš komerční věc, ve které se mají mladí především bavit, bohužel na úkor úrovně jejich taneční průpravy. Na plesech na konci sezóny to vypadá prazvláštně – minimum párů umí správně rytmicky zvládnout cha-cha, natož pochopit, „jak tančit valčík, abych ho sakra stíhal“.

Můžu se jenom modlit, že pohár trpělivosti časem některému ctěnému tanečnímu mistru přeteče a začne s tím něco dělat. Nebo už nejznámější pražské taneční školy jako Plamínek, Vavruška, Oplt, HES a Taneční škola Národního domu na Vinohradech vsadily pouze na svou starou dobrou pověst (která se většinou už nezakládá na pravdě) a vidina tučného výdělku za kurzovné jim zaslepila oči?

Poprvé na živém koncertě – skupina Kečup v kulturáku. Nezkušených čtrnáct, druhá řada. A já myslela, že na koncertě se nehybně stojí a vychutnává hudba. Jaká mýlka. Všichni vedle mě se podivně svíjeli a já? Jako solný sloup. Tančit, vrtět se do rytmu… Jak se to dělá? Naučím se to někdy?

Snad na kurzu mi dají tu potřebnou lekci správných pohybů. Jenže můj taneční partner má jiné zájmy. Z každé přestávky se vrací pozdě, rukavičky mu smrdí marihuanou a moje kroky mu připadají extrémně vtipné. Sakra. Tak, a je to posvěcené. Jsem totální dřevo. Dívat se na ladné vlnění šikovnějších slečen s nadějí, že bych snad mohla něco odkoukat a raději se schovat uprostřed davu. Mám za sebou první hodinu. Ale ani ta závěrečná se nebude nikterak lišit.

První diskotéky ovlivněné krabicovým vínem pitým brčkem. Nohy se samy začínají pohupovat. Jak zařídit, aby jejich pohyb vypadal lépe než přešlapování v zelí? Hlavně ať si mě nikdo nevšímá. Tóny Linkin Park se rozléhají po parketu. Pociťuji náznak přicházející energie a touhy ji pohybově vybít. Slavný rytmus Ice Ice Baby. Začíná to se mnou šít všemi směry.

Náhodné ocitnutí se na koncertě ve stylu hardcore – metal. Všichni kolem divoce házejí hlavami, vzduch víří dlouhé vlasy. Mám se přidat? Vypadá to nenáročně. Taky je. Ale další den procházím očistcem. Bolí mě za krkem a hlavu sotva udržím. Nemohla jsem si ji vykloubit?

Mé punkové iluze
Ustálení se v punku a rocku. Ten správný rytmus, co mi vždy rozpumpuje krev v žilách. Následuje nekončící série koncertů. Seznámení se s pogem. – Myslím, že bychom si mohli rozumět. Pokud pogo znamená totéž, co předpokládám. Žádné kroky, žádný důraz na pohyb v rytmu. Zkrátka jen zavřít oči a vnořit se do hudby. Nevnímat, že okolo někdo stojí. Nechat ruce i nohy rozpohybovat, jak se jim zachce. Pocítit hudbu každou buňkou těla.

Jeden zábavový Brutus jsem považovala za tanečně povedený. Radovala se, že došlo ke skutečnému uvolnění. Až najednou: „Ty krávo, ještě jednou do mě strčíš a dostaneš přes hubu.“ A na Třech sestrách byly (nejen) slečny poněkud drsnější. Aby zbytečně neplýtvaly slovy, situaci vyřešila jedna pěkně padnoucí facka. Sakra, co dělám špatně? Tohle je přece očistný meditační tanec pro fyzickou i duševní potěchu. Zapomenout na ostatní a jen zakoušet vliv muziky na myslí neovladatelné tělo. Přijmout a šířit dál radost čišící z hrající kapely. Očividně zase omyl. Další fyzické následky koncertního tančení už mi byly naštěstí způsobeny neúmyslně.

Možná prvotní idea poga byla totožná jako ta moje. Obzvlášť u nejmladší generace však pociťuji opak. Nakonec jsem tedy zhodnotila současný obraz poga jako vrážení do sebe. Souhlasím s tím neúmyslným. Cílené postrádá myšlenku. Nebo spíš ničí iluzi, se kterou jsem pogo nadšeně objevovala. Strkání do sebe, z toho plynoucí, jen jako součást sdílené chvíle, jako prvek sounáležitosti. Ne jako účel, ne jako dokazování si převahy či drsnosti.

Pochopení stavu věci zvýšilo mou oblibu domácích koncertů. Mejdanů pro jednoho. Není to vlastně nejlepší? Skákat, kroutit se, mávat rukama, vykopávat, svíjet se jak smyslů zbavená. Když máte štěstí na sousedy, proč ne. Ale živé muzice se reprodukovaná nikdy nevyrovná. Nebylo by krásné, kdyby se všichni sešli v klubu, zapomněli na celý svět a poddali se stejnému šílenství, jako když je ovládne hudba u nich doma? Nejlepší ze všech koncertů! Kdyby se všichni dokázali zbavit zábran i předsudků. Přestali se stydět i předvádět. Vypnuli mozek a dali tělu naprostou svobodu zmítat se. V rytmu i mimo něj.

Upnuté elasťáky, piškoty, propocený dres a vlasy ulízané do drdolu. Někdo si ještě povzdechne: nepohodlný večerní oblek. Podtrženo a sečteno, děsná nuda a zábava dobrá tak pro naše prarodiče doplněná o chlebíčkový nářez s džusem během přestávky. I takový obrázek se může někomu vybavit pod pojmem taneční divadlo. Jak blízko nebo daleko má ale tato představa k realitě?

Tanec ve svém nejužším vymezení jakožto samostatná disciplína představuje v určitém smyslu popelku ve srovnání s ostatními druhy performativního umění, a to jak v kvantitě produkcí, tak i v jeho finanční podpoře. Přesto nabízí v současné době mnoho odlišných forem překračujících hranice ve své nejčistší podobě a proniká do více či méně příbuzných druhů umění, využívá moderní technologie a svou kvalitou se v lecčems vyrovná rozšířenější a divácky oblíbenější činohře. V poslední době stále více i u nás ve zpracovávaných tématech do tance proniká žánr dokumentu vyrovnávající se s autentickou látkou. Svébytnost tanečního vyjadřovacího jazyka: pohyb ruky, zaklonění hlavy, určitá pozice, může být někdy dokonce srozumitelnější než záplava prázdných slov.

Piškoty a dres versus tílko a tenisky
V současné době je možné zhlédnout na pražských scénách několik inscenací, které bourají mýty o tanci jakožto abstraktním „hopsání“ po jevišti. Piškoty a dres klidně můžete pověsit doma na věšák, protože současnému tanečnímu divadlu lépe sluší tílko, tenisky, kšiltovka a nebojí se ani slova.

V prostoru Roxy / Nod uvádí své absolventské představení pod názvem Lovci Jindřiška Křivánková.

Projekt vznikl ve spolupráci se zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Janou Kozubkovou a režisérkou Lucií Ferenzovou. Autorky toto představení označují jako „scénickou báseň a fyzické divadlo s autorskou hudbou, která vzniká v přímé interakci se scénografií a akcí na jevišti“. Lovci zachycují příběh významných českých malířek monumentální tvorby Jitky a Květy Válových, jejich vstup na akademickou půdu, první výstavy, trable s tvorbou i nečekaný odchod jedné z nich. Jindřiška Křivánková vypráví příběh verbálně i pohybem, navozuje atmosféru obrazů, zatímco Jana Kozubková doprovází její akci zpěvem a hrou na klasické i atypické nástroje (např. v podobě trubek rozvěšených po scéně). Představení si neklade za cíl předvést něco, co jste o sestrách Válových nevěděli, ale spíš zhmotnit jejich vzájemný vztah a zachytit atmosféru jejich soužití.

Biografickou látku zvolila také Markéta Vacovská a Spitfire Company ve své nejnovější, a taktéž absolventské, inscenaci One Step Before the Fall, inspirované životem boxera Muhammada Aliho. Oproti předchozímu projektu představuje One Step Before the Fall pohybové divadlo v čisté podobě. V boxerském ringu se zde za doprovodu živé hudby v podání Lenky Dusilové odehrává souboj člověka s vlastním tělem, které vlivem nemoci zrazuje a selhává. One Step Before the Fall výmluvně, ačkoli beze slov, prostřednictvím „silového tance“, vyjadřuje zcela přesně všechny pocity, až ve vás mrazí.

Na zcela opačném pólu oproti výše zmíněným dokumentárním produkcím stojí Much More Than Nothing, taneční sitcom nezávislého československého seskupení ME-SA, který vznikl ve spolupráci s tvůrčím duem Petr Šavel a Stano Dobák, umělci působícími v Bruselu. Sedm tanečníků zaplňuje prázdný prostor a v retro dresech a kostýmech ve stylu „Cvičme v rytme“ si s hravou lehkostí dělají legraci ze všeho a ze všech. Prostřednictvím plnění absurdních úkolů a úkonů dovedených až do samotné krajnosti demonstrují manipulaci člověka v dnešním světě a nezapomínají připomenout ani přetrvávající česko-slovenské soupeření. Tato hravá hříčka „All stars“ tanečníků, jak se s nadsázkou sami označují, má oproti předešlým titulům za cíl především pobavit. Originálnost tohoto představení ocenila i mezinárodní porota networku Aerowaves, když ho zařadila mezi nejlepší počiny roku 2013.

Kam v nejbližší době za inscenacemi
Výše zmíněné tituly je možné vidět na pražských scénách – Much More Than Nothing 1., 2., 3., 4. a 23. února ve Studiu Alta, One Step Before the Fall 26. a 27. března v Roxy / Nod. Na konci měsíce v termínu 22.–28. února pak proběhne v různých místech Prahy přehlídka nového divadla Malá inventura. Během ní můžete mimo jiné navštívit další zajímavé taneční projekty jako např. VerTeDance a SIMULANTE BANDE zkoumající neotřelé možnosti pohybového vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného člověka, tanečně-divadelní miniaturu s názvem Boxteska inspirovanou groteskou Charlieho Chaplina, či Miřenku Čechovou a Tantehorse v komiksovém představení S/He Is Nancy Joe zpracovávající téma transgender.