V divadle PONEC v měsíci listopadu několikrát vystoupí POCKETART, kolektiv mladých talentovaných umělců z ČR, kterým se několikrát podařilo uspět v zahraničním kontextu. Jejich inscenace měly ohlas v zahraničí a nyní je můžete vidět v jednom měsíci a v jednom tanečním domě.

POCKETART se jako jednomu z mála souborů podařilo uspět na Aerowaves – evropské platformě začínajících choreografů. Na její Open call reaguje každý rok přes 700 tvůrců, konkurence je obrovská a dostat se mezi TOP20 je prestiž a mimořádná příležitost pro další rozvoj své práce. POCKET­ART se to zadařilo hned nadvakrát.

V roce 2021 byla mezi Twenty21 nominována inscenace Jáma lvová, úspěšné dílo, které vytvořila dvojice Johany Pockové a Sabiny Bočkové s hudebníkem Lukášem Palánem. Jáma lvová začala jako performativní výzkum médií, politického populismu a jejich manipulativních sil. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů inspirovaných mediálním prostorem.

O rok později uspěl POCKETART doplněný o Ingu Zotovu-Mikshinu s dílem Treatment of Remembering. V něm tři performerky podstupují společně s diváky „proceduru rozpomínání“ v čase, kdy člověkem vyčerpaná příroda již neexistuje. V poetických tanečních obrazech upadají do stavu rozpomínání se na přírodu ve vyprázdněném časoprostoru. Skrze umělou napodobeninu světa, která vytlačila svět reálný, upozorňují na stále větší nahrazování přírodního prostředí za arteficiální produkty lidské činnosti. Rezonující ekologické téma je opět adaptováno indoor i outdoor. Dílo vybrané mezi Twenty22 uvedli na Spring Forward v řecké Elefsině po složité covidové pauze a s oběma díly dostali řadu pozvání k dalším spolupracím.

Další mezinárodní úspěch je čekal v síti prestižních festivalů tance Big Pulse Dance Alliance (BPDA). Nyní pracují na novém rozsáhlém projektu Fairy Tales, který koprodukují tři festivaly BPDA: TANEC PRAHA (ČR), Sísmograf (ES) a Julidans (NL). Tvůrci zvolili cestu mezinárodního konkurzu, vybrali osm tanečnic a dva hudebníky, angažovali designéry, dramaturgy, další spolupracovníky a pracují s největším rozpočtem, jaký kdy měli.

text: Markéta Faustová

Fairy Tales
Divadlo PONEC (Husitská 899/24A, Praha 3)
předpremiéra út 7. 11. 20:00

Treatment of Remembering
Divadlo PONEC (Husitská 899/24A, Praha 3)
nejbližší repríza út 21. 11. 20:00

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA usiluje i přes nejistou situaci o mezinárodní rozměr letošního ročníku. Přípravy 33. ročníku jsou v plném proudu. Na co se lze těšit a jak můžou zapříčinit zdárný vývoj i diváci festivalu?

Navzdory nepředvídatelné situaci se nadále připravují červnová a zářijová představení zahraničních hvězd Dimitrise Papaioannu a Williama Forsytha. Je to i z toho důvodu, že další rok už bude sotva šance tyto inscenace dovézt.

Vedení festivalu je přesvědčeno, že živé umění nepatří na vedlejší kolej a je schopno nastavit bezpečné podmínky pro organizaci letních i podzimních kulturních akcí a v posledních týdnech se proto intenzivně věnuje nejen přípravě prestižní mezinárodní akce v Praze a ve více než 20 obcích ČR, ale také jednání s politiky a epidemiology s cílem nastavit jasné podmínky pro otevírání kultury. Toto úsilí můžete podpořit i vy nákupem vstupenek na představení festivalu Tanec Praha, které se postupně pro limitovaný počet diváků pouští do prodeje.

„Loni touto dobou jsme vymýšleli open air varianty a cílili na domácí scénu pod novým mottem: Tančíme dál! Vyplatilo se to, nezůstali jsme jen online, diváci po celé ČR ocenili živé produkce. Letos se nechceme vzdát mezinárodního rozměru, jakkoli to bude složité. Veřejnost se těší i na světové hvězdy a my je bookovali. Během jednoho až dvou týdnů by měla být jasná konkrétní pravidla pro otevírání kultury, oslovili jsme ministra kultury, aby Tanec Praha byl pilotním projektem, který prověří, že za striktního dodržování hygienických pravidel se můžeme vrátit k mimořádným uměleckým zážitkům naživo“, říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha.

Festival bude stejně jako loni rozdělen do dvou fází. První proběhne tradičně v červnu a druhá v září tohoto roku. Hlavní program červnové části zahájí představení italské choreografky Silvie Gribaudi Graces, které přináší špičkové výkony, ale nechybí mu ani tolik potřebný humor. Letní etapa se bude konat v Praze a dalších více než 20 obcích ČR a potrvá do konce června. S ohledem na vládní opatření je program stále aktualizován, předprodej bude postupně spustěn na www.tanecpraha.cz a www.goout.cz

text: Julie Modrá

Od prvních pazvuků k celému slovu, základní významové jednotce jazyka, se pomocí všech svalů v těle probojovává Florent Golfier ve svém sólovém projektu Zápas s jazykem. Spojuje význam pohybu s významem jazykovým a pokouší se ukočírovat několik souběžně probíhajících verbálních a neverbálních dialogů.

Jazyk jako tvor
Ke spojení textové partitury a pohybu, i když s jasnou a pochopitelnou linkou, přidává Golfier ještě další vrstvu k tomuto zacyklenému problému, protože se mnohovýznamovým způsobem snaží pojmout něco komplexního. Vývoj jakéhosi stvoření před námi má jasný začátek – něco
neurčitého a statického se pokouší vydat první zvuk. A vše končí teprve tehdy, když celá vzpřímená pohybující se postava dává dohromady slova, věty a hraje si vědomě s jejich významem. Zodpovězena byla otázka, kde asi začíná ten zrod slova v mluveném jazyce, protože s tím si Golfier poradil promyšleně. Kde se ale vzal význam slova? Jak se ukazuje, slovo získává význam teprve v kontextu, který pomáhají utvořit sami diváci, protože jazyk už znají, rozumějí tedy slovům a významu věty, kterou Golfier využívá ke spolupráci s diváky. Jak ale to pomatené stvoření najednou ví, co přesně má říct a co tím myslí? Tento přechod od slova k jeho významu v procesu chybí.

Vnitřní dialog
Pohyb je dalším samostatným významovým prostředkem. V tomto případě Golfier pomocí pohybu přeskakuje z vysvětlování procesu vzniku slova k doprovázení a reagování na zvuk a diváka. Pohyb nejspíše vyjadřuje toho vnitřního partnera v dialogu uvnitř každého člověka. Golfier převrací postavu naruby a my vidíme jeho vnitřek, neustále pulzující množství asociací a významů, které mu sami o sobě nabízejí odpovědi. Vše je postavené na dualitě – zvuk a pohyb, pohyb a scéna, kostým a tělo, divák a herec. Mezi tím vším nastává neustále výměna informací a může ukazovat na složitý proces jazyka se vším v něm obsaženém – řeč, myšlení, vnímání, pohyb, zvuk, vnitřní řeč a další vědomé i nevědomé procesy.

Hraj si se mnou
Divák se stává aktivnější v momentě, kdy je vyzván jedinou větou, ke které se stvoření skrze boj snaží dospět, aby napsal slova začínající na písmena A, E, I, O nebo U. Když si Golfier připravené kartičky vybere, začne slova nejprve číst a postupně si s nimi pohrává jako s textem, který se dá variovat. Přidáním rytmu a jasnými neverbálními pokyny navádí diváky ke spolupráci. Slova v tomto případě nemají dohromady jiný význam, než že značí určitou abstraktní či reálnou věc. Jejich vyslovená délka a rytmus vyslovování dává možnost utvořit něco jako píseň. A všichni pochopili a všichni zpívají. A tím jsme z jediné skladby slov do věty, která nesla význam, přeskočili o kousek zpět k jednotlivým slovům, avšak neverbální jazyková složka nás vedla o něco dál. Bylo jasně vidět, že pohybem je možné říct vše, co potřebujete.

Dodatek
Při výzkumu k tomuto projektu se Golfier podle svých slov zabýval snad všemi možnostmi jazyka. Potřebné zjednodušení celé kauzy „jazyk“ bylo pro projekt jistě nevyhnutelné. Možná ale námět celkově byl tak rozsáhlý a nepřesný v tom, kam má sdělení zamířit, že se stalo příjemným naťuknutím a potřebuje ještě dále rozvinout. I proto je možné, že avízované následující dva projekty plánované trilogie otevřou prostor dalším odpovědím.
K celému procesu tvorby byla udělána výstava, jako doprovod k inscenaci. Zároveň po představení bylo možné pohovořit s Florentem Golfierem a pokusit se ještě dál hromadit otázky, které nejspíš ani on sám nečekal, že vyvolá. Jeho potřeba nám ukázat aspoň zlomek složitého jazykového systému byla motivována jeho osobními zkušenostmi a aktuální společenskou situací.

Autor sám
„Ten nápad nebo spíš ta chuť vznikla par měsíců po tvůrčím procesu projektu STAFET (štafeta) dánské choreografky Kitt Johnson. Během tří měsíců spolu s dalšími osmi interprety z různých zemí Evropy jsme se ponořili do své různorodé historie a dědictví, abychom objevili skrytá tabu a traumata našich rodin, kmenů a národů. Během tohoto procesu jsem se dozvěděl vícero tajemství, která jsou stále přítomna v mé rodině a která často souvisela s kolonialismem (zejména v Indočíně a Alžíru). Začal jsem přemýšlet nad způsobem, jak bych ve svém umění mohl propojit hlubší společenská témata se scénickou tvorbou bez toho, abych začal dělat dokumentární divadlo. Tak vznikl nápad Babylonské trilogie a práce na dlouhodobém výzkumu kolem tématu jedno- a mnohojazyčnosti. Formát výzkumu mi umožnil se věnovat kreslení, čtení, psaní a celkově tvorbě materiálu, který nemusel souviset přímo se scénickou tvorbou. Skrze to jsem se mohl ponořit do osobních i společenských otázek spojených s kulturou a historií Čech, Francie a Evropy, které pak mohly rezonovat s taneční tvorbou. V představení Zápas s jazykem se přímo tato traumata neobjevují, ale v díle se zrcadlí skrze kulturní komplexitu a rozpory, které jsem podědil a se kterými jsem se do procesu tvorby pustil.“ (Florent Golfier. tanecpraha.cz)

Zápas s jazykem – tYhle / Florent Golfier
Festival Tanec Praha
Buran Teatr (Kounicova 685, Brno)
18. 6. 2020

V listopadu jsme slavili třicetiletí Sametové revoluce s povzbuzujícím heslem „Díky, že můžem!“. Ke spoustě věcí, které mimo jiné umožnila nově nabytá svoboda, patří také rozkvět českého moderního tance. Na to, jak to s ním bylo, je a snad i bude, jsem se zeptala paní Yvony Kreuzmannové, zakladatelky divadla Ponec, ředitelky festivalů Tanec Praha a Česká taneční platforma, a ženy, bez níž by dějiny současného českého tance vypadaly úplně jinak.

Jak vypadala česká taneční scéna před třiceti lety a dříve?
Ptáte-li se, co bylo dřív, nemohu se ohlížet pouze k 80. letům, protože tanec v Čechách vzkvétal už po celé období první republiky, jakkoli byly tzv. „bosonožky“ brány podstatně méně vážně, než oficiální scéna. Ještě v roce 1946 vyhrála Jarmila Kröschlová choreografickou soutěž v Kodani a to byl asi poslední záblesk svobodného tanečního projevu pro následujících více než čtyřicet let.
Na profesionální bázi posléze současný tanec prakticky neexistoval, pouze neoklasický, kam patřil např. obdivuhodný Pavel Šmok. Teprve koncem 80. let se vyrojily pokusy tuto situaci změnit, Jan Hartman založil soubor Unia Nova a Richard Hes UNO, každý naprosto z jiných pohnutek a s jinými zkušenostmi, nicméně naznačili cestu novým směrem.

Dalo se pak v tomto oboru tvořit za komunismu?
Nedalo mimo underground. Současný tanec dává obrovský prostor individualitě a osobitosti, to nebylo cílem totalitních leaderů, ti měli mnohem raději padesát stejných labutí ve sboru, klasický dril, jedna jako druhá…

Jaké bylo povědomí o současném tanci za železnou oponou? Přece jenom se tanec těžko sdílí samizdatem nebo potajmu chytá na zahraničních frekvencích rádia.
Izolace tance odkázaného oficiálně jen na ruskou baletní školu nebo folklór tu byla obrovská, přesto se dalo – de facto na úrovni undergroundu – zkoumat moderní směry, sledovat filmy na ambasádách; ve Francouzském institutu někdy promítali krásné filmy o tanci, nejen baletu, kromě toho jsme někteří vyhledávali materiály v knihovnách těchto institucí a taky např. chodili na tajné projekce filmů k našim kamarádům.

Za uplynulých třicet let jste se stala jednou z nejdůležitějších postav české taneční scény, její sjednotitelkou a bojovníci za její existenci. Měla jste na začátku jasnou představu, kam tu cestu chcete směřovat? Jak moc se ta představa naplnila?
Měla jsem jasno v tom, že se chci dozvědět mnohem více o současném tanečním umění a sdílet je s diváky – laiky i profesionály – tady u nás. Těch padesát let izolace jsem cítila jako velkou nespravedlnost, tak jsem si řekla, že to musíme prostě nějak dohnat. Bylo to naprosto přirozené, na prvním místě zvát umělce, kteří jsou na světové špičce, a my je dosud neznali, k tomu umožnit našim umělcům nejen je vidět, ale také zažít jejich práci aspoň na workshopech, open classes apod. Pak vytvořit platformu pro prezentaci naší taneční tvorby a v neposlední řadě prostor – divadlo pro tanec, to byl největší oříšek.

Například inscenace Korekce se dlouhodobě těší oblibě veřejnosti i bez zbytečného vysvětlování. Čím si myslíte, že získala českého a zřejmě i zahraničního diváka?
Korekce má za sebou více než sto repríz, rezonuje po celém světě, protože má jasný, silný koncept, skvělé interprety, živou hudbu, prostě je to vynikající konstelace. Taková představení nám dělají skvělé jméno v zahraničí a umějí naplnit divadlo.

Vím, že se maximálně snažíte o propagaci svých projektů a o práci s divákem. Mám ale pokaždé pocit, že v sále stále potkávám ty samé tváře a že je většina lidí víceméně z oboru. Vidíte ještě nějaké mezery v komunikaci s divákem?
Nepochybně existuje skupina diváků, kteří tanec sledují dlouhodobě a vracejí se k nám i do dalších prostor, které se tanci věnují. Zároveň je právě festival Tanec Praha velkou příležitostí oslovit širší veřejnost a to se daří. Nejen v Praze, ale pozvolna i v regionech, což považuji za velmi cenné. V poslední době jsme díky angažmá mladých posil do týmu komunikace zlepšili aktivitu na sociálních sítích a oslovujeme tak výrazněji mladé lidi, kteří k nám chodí stále více. Poprvé jsem se také potkala s influencerkou a těším se, až dorazí do Prahy a předá své zážitky tak, jak je zvyklá. Zapojení do evropských projektů nás hodně inspiruje v práci s různým publikem, od dětí až po seniory.

Současný tanec na rozdíl od klasického baletu nelpí jen na kráse a preciznosti. Na jedné straně jazyk těla je mezinárodní, na druhé pro laického diváka je často špatně uchopitelný. Myslíte si, že by se měl obsah představení lépe komunikovat například doprovodným textem?
Tanec dává divákovi obrovskou svobodu pro vlastní interpretaci, nemyslím, že bychom se měli pokoušet ho příliš svazovat texty. Anotacím v programech, katalogu apod. přesto věnujeme velkou pozornost s plným vědomím, že zkrátit do jednoho dvou odstavců kvanta informací, která si můžete k jednomu každému dílu dohledat, je vždy těžké a neúplné. Ale nabízíme i řadu doprovodných akcí, moderované i neformální diskuse po představení, filmy apod.

Dokážete si představit, že by současný tanec měl v Česku pravidelnou akci, oblibou a návštěvností srovnatelnou s Karlovarským filmovým festivalem? Nebo je odsouzen zůstat marginálním oborem?
Současný tanec má každoročně na závěr divadelní sezony festival Tanec Praha a ten se rozrostl do více než 20 měst a obcí po celé ČR. Obliba a návštěvnost nemůže být nikdy srovnatelná s tradičními obory, které tu mají kontinuitu, ať už je to film, nebo hudba. Ale těší mě ten stoupající zájem s plným vědomím toho, že tanec nikde není mainstreamem, ale budí zvědavost veřejnosti, a my známe hodnoty, které přináší. Dokáže skvělým způsobem obohatit kulturní rozhled naší společnosti, navíc naplňuje stále více i sociální funkce.

Co chybí Česku, aby tu vznikl festival jako v Edinburghu nebo Avignonu?
Vážně myslíte, že megalomanské akce někomu chybí? Máme své festivaly a věřte, že mnohé jsou vysoce ceněny v rámci celé Evropy, podívejte se na seznam členů České asociace festivalů – máme na co být hrdi. Já už nejezdím do Avignonu ani Edinburghu, pro mne kvantita nenahrazuje kvalitu, naopak. Věřte, že nás vnímají v zahraničí mnohem lépe, než to vidí leckdo tady, to je takový fenomén naší země – stále podceňovat a marginalizovat i to, co má vysokou hodnotu.

Kde vidíte českou taneční scénu za dalších třicet let?
V Evropě, ve světě, ale v neposlední řadě také na profesionální úrovni nejen tvorbou a interpretací, ale i podmínkami. Intenzivně pracujeme na vizi Domu tance, tedy skutečného zázemí pro tvorbu, výzkum, profesionální realizaci inscenací, ohodnocení ceny práce umělců a jejich týmů působících „na volné noze“. K tomu povede ještě nelehká cesta, ale už vidím světýlko naděje.

V neděli 28. května začal již 29. ročník mezinárodního festivalu TANEC PRAHA, který přiváží do Prahy a dalších 18 měst a obcí ČR to nejlepší ze světového, ale i českého tance. Diváci se mohou těšit na umělce z Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Festival se bude konat až do 28. června. I letos mohou návštěvníci zhlédnout mimořádná taneční představení, která reflektují svět kolem nás. Renomovaný vlámský choreograf Sidi Larbi Cherkaoui se k nám vrací po 6 letech. Jeho Fractus V je silným apelem na zachování svobody individuality ve světě propagandy. Palčivým otázkám, které rezonují napříč kontinenty, se však věnují i tvůrci dalších představení.

„Je fascinující, jaká tabu umělci neváhají otevírat,“ říká ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová a dodává: „Je neméně záživné sledovat, jak se liší vnímání tohoto světa a základních hodnot na různých kontinentech. Letošní TANEC PRAHA je věrný oslavě tance, pohybu, fyzické exprese a zároveň nás nutí k zamyšlení…“

Mostem mezi kulturami je hlavní událost sezony Fractus V, v níž kromě samotného choreografa Sidi Larbiho Cherkaouia vystoupí další čtyři tanečníci a čtyři muzikanti s hlubokou znalostí hudby Japonska, Koreje, Konga a Indie. Background tanečníků je stejně pestrý: francouzský nový cirkus, americký Lindy Hop, španělské flamenco, německý break dance a hip hop. Renomovaný belgický choreograf vystoupil na festivalu TANEC PRAHA v roce 2011 s proslulým představením SUTRA spolu s mnichy ze šaolinského kláštera. Tentokrát se nechal inspirovat populárním filozofem Noamem Chomskym a jeho obhajobou svobody řeči. Celý program festivalu naleznete na www.tanecpraha.cz. º


autor: Kateřina Kavalírová

Od 23. května do 23. června nabídne mezinárodní festival TANEC PRAHA již po dvacáté osmé to nejzajímavější ze současného tance a pohybového divadla. Poprvé do České republiky přijede hvězda světového současného flamenca Israel Galván.

Program zdobí i další výrazné osobnosti a soubory současné mezinárodní taneční scény jako Jozef Fruček a Linda Kapetanea, Karine Ponties, Anne Van den Broek nebo Anton Lachky Company. V sekci Dance NEWs se představí nadějné talenty, chybět nebude program pro děti i teenagery ani oblíbené tančírny pod širým nebem, workshopy a projekce filmů v rámci doprovodného programu.

Celému festivalu bude vévodit strhující flamencový freestylový génius Israel Galván (ES), který konečně zavítá do Prahy. Jedna z největších postav světové taneční scény se představí 22. a 23. června ve své choreografii La Curva.

Hlavní část programu festivalu otevřou svým představením EUROPIUM 1. a 2. června na Jatkách78 Linda Kapetanea (GR) a Jozef Fruček (SK). Ti ve velké scénické kompozici hledají nekompromisním tělesným způsobem odpověď na základní otázky „Pro co stojí žít, za co stojí zemřít?“ Hned následující den na ně naváže nejnovější sólo HERO% choreografky Karine Ponties (BE/FR), které je dobrodružnou, absurdně-fantastickou misí hledání smíření mezi nekonečnou lidskou touhou po nadpřirozených schopnostech a smířením se s vlastní nemotorností. Na surrealistický, mystický i trochu komický výlet do mysli blouznící ženy, nazvaný Side Effects, vezme diváky 9. a 10. června Anton Lachky Company (BE). 16. a 17. června se pak na řadu dostane prestižními cenami ověnčená studie temného okraje barevného spektra The Black Piece souboru WArd / waRD a vynikající vlámské choreografky Ann Van den Broek. V komponovaných večerech dostanou prostor i mladí choreografové v sekci Dance NEWs.

První čtyři středy v červnu budou patřit tančírnám na náměstích, které vznikají ve spolupráci s Piany na ulici. Na své si přijdou milovníci nejrůznějších stylů. Tančit se bude swing, tango, lidovky a v duchu hlavní hvězdy festivalu nesmí chybět ani flamenco. Plánovány jsou i hlasově-pohybové workshopy pro seniory. 19. června se u Letenského zámečku odehraje představení Etérea a workshop kostarického souboru Los INnatos a hned poté na střeše parkovacího domu u Státní opery site-specific představení Of Riders & Running Horses Dana Canhama. Ve spolupráci s Festivalem tanečních filmů se v PONCI uskuteční i projekce dokumentárního portrétu Israela Galvána.

Návrhu kampaně se i letos ujala tvůrčí dvojice Jaroslav Mašek a Helena Johnston. Rozhodli se nadále pracovat s mottem „Za vaše představy neručíme“. Změnila se ale vizuální podoba. Hlavním motivem jsou letos Rorschachovy skvrny. Snahou bylo rozvést vizuální podobu kampaně tak, aby šla více do nitra a emocí. Z lidských těl složili obrazce a je jen na vás, co si pod nimi představíte. Za vaše představy totiž nikdo neručí. º


autor: Hana Čekanová

28. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2016 se ponese v rytmu contemporary flamenca. Hlavní hvězdou totiž bude legendární španělský choreograf a tanečník Israel Galván. Ten poprvé dorazí do České republiky a svým představením La Curva zakončí 22. a 23. 6. celý festival. Tomu ale bude předcházet celý měsíc nabitý zajímavým tanečním programem z celého světa.

Hlavní program v Praze bude zahájen na Den dětí premiérou nového projektu Mirky Eliášové pro teenagery MOMO v divadle PONEC a téhož dne večer se představí osvědčená tvůrčí dvojice Fruček-Kapetanea se svým vlastním souborem Rootlessroot v prostoru Jatka78. Vůbec poprvé pak festival přiveze slovenského choreografa slavícího úspěchy v Belgii Antona Lachkého a v neposlední řadě originální dílo Ann Van den Broek. TANEC PRAHA STUDENTŮM bude letos věnován osobnosti Williama Forsytha a nabídne osobitý úhel pohledu očima excelentní tanečnice Jone San Martin. Novinky nejen evropské scény poukazující na nové slibné talenty budou představeny ve složených večerech, v sekci nově nazvané Dance NEWs. Výrazné místo v programu, zejména v regionální části festivalu, mají i domácí tvůrci. Doprovodný program nabídne workshopy, tančírny, filmové projekce, moderované diskuze či site-specific projekty.

TANEC PRAHA 2016 se uskuteční od 23. 5. do 23. 6. v Praze a dalších patnácti městech a obcích České republiky. º


autor: Hana Čekanová

Bohužel je zároveň třeba podotknout, že jak prázdnotou zející Hudební divadlo Karlín při zahájení festivalu etablovaným souborem Sasha Waltz & Guests, tak umístění hlavního programu do relativně malých prostor divadla Ponec svědčí o tom, že jde stále o záležitost nepříliš masovou. Mezi návštěvníky patří spíše (polo)odborná veřejnost a lidé nějakým způsobem napojení na tanec, než zarytí milovníci moderního tance či tím spíše náhodní návštěvníci. Což ovšem nikterak nesnižuje význam akce samotné, právě naopak.

Současný tanec neodmyslitelně patří do světové kulturní scény. Bohužel v Česku je stále velice často přijímán s určitou opatrností a rezervovaností. Běžné publikum si při slově „tanec“ či nedej bože „balet“ představí pro mnohé odstrašující bílé legíny obepínající vypracované nohy tanečníka a nařasené sukně skákavých éterických tanečnic. Pokud k tomu dodáte „moderní“, tak se zděsí ještě víc, že půjde určitě o něco nepochopitelného, divně experimentálního a „co si ti mladí nevymyslí“, čemu normální smrtelník nemůže rozumět. Potenciální divák pak raději investuje do jistoty typu multikina, slibující přiměřeně vzrušující zážitek bez excesů.

Částečně proti tomuto předsudku byla namířena i letošní propagační kampaň Tance Praha, jejímž heslem se stalo „za vaše představy neručíme“. Vizuál se skládal z fotografií z jednotlivých představení dokreslených o možné divákovy interpretace. Naivní a vtipné, měly bourat mýtus o komplikovanosti a odtažitosti tance. Apel byl tedy jasný: nebojte se tanci „špatně porozumět“, popusťte uzdu fantazii a nechte se jednoduše inspirovat.

Diverzita jako základ modernity
Přitom přeměna klasického baletu na současný tanec je zcela přirozeným procesem, který zasáhl na přelomu a v průběhu 20. století v podstatě všechna odvětví umění. Asi těžko by se dala například představit situace, kdy by někdo řekl, že nemá rád moderní hudbu, a proto raději poslouchá tu klasickou. Popřel by tak existenci nepřeberného množství žánrů a interpretů, kteří spolu nemusí mít pranic společného.

Stejně tak i v moderním tanci si člověk může vybrat dle chuti. Najde si zde své „písničkáře“, jejichž tvorba se soustředí na tematické (ať už politické, sociální, nebo lyrické) sdělení; ale rovněž „vokalisty“ bezprostředně sdělující emoce a nálady splynutím hlasu (v tomto případě tělesného pohybu) s hudbou, nebo také své rebelující rockery, experimentátory či minimalisty. Velká taneční tělesa a samotáře. Amatéry a obdivuhodné mistry.

Současný tanec není tedy jednolitou masou, kterou by šlo obdivovat nebo zavrhnout. Pod tímto názvem se skrývá nespočet směrů a druhů, jejichž společným jmenovatelem je použití těla jakožto hlavního nástroje vyjadřování. Pokud bych přece jen chtěla zobecňovat a hledat jednotící tendence, řekla bych, že oproti klasickému baletu, primárně orientovanému na čirou estetickou dokonalost pohybu, jde v moderním tanci pozorovat větší intimitu, důraz na individualitu tanečníka a jeho osobitý výrazový aparát, směřování od formy k obsahu.

Dramaturgie Tance Praha s touto rozmanitostí vědomě pracuje a povětšinou nabízí pestrou škálu představení, mezi kterými si každý může najít to svoje.

Přežije-li kultura, přežije i národ
Tanec je stejně jako hudba výjimečný svou univerzalitou, schopností překonávat hranice a mluvit ke každému svou mezinárodní, naší společnou mezilidskou řečí – řečí těla. Samozřejmě se dá mluvit o „francouzské“ nebo „ruské“ škole baletu, nicméně každý pozoruhodný umělec je především individualitou světové úrovně, která sice čerpá ze svých kořenů, ale vychází daleko za jejich rámce. Jinak by se jednalo pouze o dokonale ovládanou loutku. Nemluvě o tom, že většina tanečních souborů má mezinárodní obsazení a spolupracuje s choreografy a scénografy z nejrůznějších koutů světa. Jsou to uskupení individualit spojená na základě osobních a profesních charakteristik k realizaci tvůrčího záměru. Kdyby čeští tanečníci, stále viditelnější a úspěšnější na mezinárodní úrovni, pracovali jenom na základě českých zkušeností a tančili české lidové, asi by tu bylo něco špatně.

Poslední dobou v Česku sílící xenofobní nálady a volání po zachování a obraně národní identity postavením zdí a upevněním hranic by tak měly být odsouzeny jako ze své podstaty směšné a nesmyslné. Samotná myšlenka národa nemohla vzniknout a nevznikla jinak než z konfrontace s elementem „jinakosti“. Jenom z rozdílů a interakce s ostatními pramení a krystalizuje uvědomění si sebe, ať už na úrovni jedince, či státu. Avšak to, co bylo aktuální a historicky přínosné na konci 19. století, nemusí tak úplně platit i pro moderní dobu.

Jediným skutečně jednotícím prvkem může být kultura. Avšak ne v podobě zakonzervovaného Olympu několika význačných jmen, s jejichž tvorbou je většina těch, co se jimi ohání, obeznámena v nejlepším případě z popisu ve středoškolských učebnicích. Ale v podobě živoucí, ať už právě vznikající, nebo aktivně p(r)ožívané, té léty ověřené. Kultura vzniká z pohybu, z výměny, vzájemného podněcování jednotlivých odvětví, z impulsů a pnutí. Z homogenity může vzniknout leda tak plytká šedá biomasa.

Přílišná popularita akce, autora nebo díla ne zákonitě, ale velice často spíše svědčí o jeho lacinosti a podbízivosti. Kultura ve své ryzí, nezpopularizované podobě nikdy nebyla a není záležitostí masovou, vždy stojí a padá na jedincích, na malé hrstce neklidných duší, která se vymyká a neřídí se jen vlastním zájmem. Na ně pak masy nostalgicky vzpomínají a k nim se odkazují, i kdyby je předtím samy udupaly k smrti. Pokud se ale společnost uzavře do sebe, vypudí jakýkoliv „cizí prvek“ a na všechno začne aplikovat ekonomické měřítko (ne)výhodnosti, velice záhy zjistí, že tak zvaný národ je pouhou ztrouchnivělou skořápkou bez jádra.

Tanec Praha je přes svou zdánlivou okrajovost a nepříliš početné publikum nesmírně důležitou složkou našeho kulturního dění. Zasazuje se o to, aby tu stále byla živná půda pro tvorbu napříč uměleckým spektrem, snaží se zprostředkovat celé jedno komplexní odvětví v koncentrované podobě, obnovit totalitou zpřetrhané vazby a zapojit tak Česko do mezinárodní tvůrčí sítě jako rovnocenného partnera. ∞

Ponořte se do makrosvěta slavnostní hostiny, tančete na Míráku, odhalte historii podvodu a držte se za ruce, jak dlouho to jen jde. Začal TANEC PRAHA 2015!

Již 3. 6. otevře hlavní část pražského programu věhlasný německý soubor Sasha Waltz & Guests, který v Hudebním divadle Karlín odehraje jedno ze svých stěžejních představení Impromptus. Velkolepé zakončení bude mít 24. a 25. 6. na starosti jeden z nejproslulejších světových choreografů Ohad Naharin. Poprvé do Čech přiveze hlavní izraelský taneční soubor Batsheva Dance Company, aby v Praze, v jako teprve třetím městě na světě po Tel Avivu a Drážďanech, uvedl své nejnovější dílo symbolicky nazvané „LAST WORK“. Mezitím si můžete zajít na slavnostní večeři Deep Dish, která se změní v dobrodružnou výpravu do makro- a mikrosvěta. Živé obrazy pořizované tanečníky ruční kamerou vás provedou bizarním paralelním světem organických objektů. Podávat tento pokrm bude soubor Liquid Loft 18. a 19. 6. ve Studiu Hrdinů. Tereza Ondrová a Peter Šavel se ve svém novém představení As Long As Holding Hands vydávají na cestu zkoumání různých podob romantických vztahů, které neznají překážky generační ani genderové. A při tom si neustále kladou otázku: Chceš mě stále ještě držet za ruku? Zda ano, se dozvíte ve světové premiéře 21. 6. v divadle PONEC. Belgická tvůrčí dvojice Mossoux-Bonté vás zase přivede na myšlenku, že celé dějiny lidstva jsou dějinami předstírání, hry rafinovaných společenských rolí a masek, které nás mění v konformní, prefabrikované bytosti. Čas situaci nezměnil, smysl celé té hry na „dobrý dojem“ a „jedinou pravdu“ se recykluje dodnes. Histoire de l’imposture se bude v PONCI hrát 22. a 23. 6. V programu nebudou chybět ani oblíbené Evropské taneční laboratoře věnované nadějným mladým tvůrcům, stejně tak jako programová linie TANEC PRAHA STUDENTŮM. Pro milovníky pohybu na netradičních místech si organizátoři připravili sérii site-specific projektů s názvem VEN.ku TANCI, filmových projekcí ve veřejném prostoru nebo tančíren přímo na náměstí. Dále jsou přichystány pohybové workshopy pro profesionály i laickou veřejnost. º


autor: Hana Čekanová

Nechte se vtáhnout do svého vlastního příběhu na festivalu TANEC PRAHA 2015. Vybrat si budete moci z novinky Ohada Naharina a Batsheva Dance Company, jednoho ze stěžejních představení Sashy Waltz, světové premiéry české produkce, z mladých evropských talentů i osvědčených tvůrců, site-specific projektů nebo workshopů.

Letošní 27. mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla, který se kromě Prahy koná i v dalších 15 městech ČR, na červen opět připravil pořádnou dávku tanečních zážitků.

Mezi ty největší v Praze bude patřit představení Impromptus věhlasného německého souboru Sasha Waltz & Guests, které 3. června v Hudebním divadle Karlín zahájí hlavní část festivalového programu. O slavnostní zakončení se tamtéž postará 24. a 25. června jeden z největších světových choreografů Ohad Naharin, který do Čech poprvé přiveze hlavní izraelský taneční soubor Batsheva Dance Company. Praha, jako teprve třetí město na světě po Tel Avivu a Drážďanech-Hellerau, přivítá jeho nejnovější dílo symbolicky nazvané „LAST WORK“.

Deep Dish – choreografický film na scéně, závěrečnou část trilogie The Perfect Garden Series, přiveze do Studia Hrdinů 18. 6. a 19. 6. výrazná postava rakouské taneční scény Chris Haring se souborem Liquid Loft.

Nové představení As Long As Holding Hands, které vzniká v mezinárodní koprodukci Tance Praha, uvede ve světové premiéře v divadle PONEC 21. června Tereza Ondrová a Peter Šavel.

To, že měl Kafka pravdu, když tvrdil, že všechno je řízeno skrytou silou odněkud z pozadí, dokážou postavy inscenace Histoire de l’imposture belgické tvůrčí dvojice Mossoux–Bonté 22. a 23. června.

V programu v divadle PONEC nebudou chybět ani oblíbené Evropské taneční laboratoře věnované tvorbě nadějných mladých tvůrců starého kontinentu, stejně tak jako programová linie TANEC PRAHA STUDENTŮM.

Pro milovníky pohybu na netradičních místech organizátoři připravili sérii site-specific projektů ve veřejném prostoru s názvem VEN.ku TANCI.

Festivalu opět předchází TANEC PRAHA DĚTEM – prolog. Od 25. května do 29. května bude program patřit dílnám a jejich prezentacím, diskuzím, vystoupením dětských souborů scénického tance, ale také pohybově-výtvarné dílně v Korzu – Veletržním paláci Národní galerie. º

autor: Hana Čekanová

Nová divadelní sezóna 2014/2015 započne v žižkovském Ponci 9. 9. premiérou tanečníka a choreografa Jiřího Bartovance.

Originální choreografie pro sedm tanečníků nese název Globe. Bartovanec, který sám více než 11 let působí v zahraničí a je mimo jiné i stálým členem slavné skupiny Sasha Waltz & Guests, se rozhodl ke spolupráci přizvat umělce z různých zemí. Ti svým osobitým přístupem a projevem přispěli ke vzniku tanečního představení, jehož nosným tématem je ztráta identity v globalizovaném světě. Uniformita a stírání kulturních rozdílů je pro Bartovance námětem, při jehož ztvárnění chce dát prostor jedinečnosti každého z nich. V průběhu tvůrčího procesu se snažil zachytit individuální charakter jedince, který pod vlivy okolního světa podléhá stereotypům a mění se v unifikovanou bytost. „Proces globalizace považuji za velmi bohaté téma pro jevištní zpracování, které může být plné fascinujících scén plných protikladů, dynamiky, ale i absurdních spojitostí v našem jednání. V případě globalizace se často hovoří o ztrátě hranic v obchodě, ve světové ekonomice nebo v kultuře jako takové. Každý z nás chápe tento problém po svém. Je to pozitivní, nebo negativní vývoj? Mě bude v prvé řadě zajímat postoj jedince a určitých skupin populace,“ přibližuje Bartovanec jeden z motivů svého nového díla, které budou moci diváci vidět i následující den, 10. 9.

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2014 opět přiveze do Prahy a dalších třinácti měst to nejlepší, co současný světový tanec nabízí. A co to tentokrát bude?

Hlavní část programu otevře 3. a 4. června výrazná australská osobnost Lucy Guerin. Umělkyně se třemi tanečníky a třemi činoherci vytvořila inscenaci s názvem Conversation Piece, ve které si za klíčovou rekvizitu vybrali iPhone a jeho aplikace. Umějí s nimi nahrávat, vracet sekvence, opakovat, doplňovat hudbou a vytvářet další roviny scénického obrazu. Umí ale také konverzovat „face to face”?

Program zakončí 25. a 26. června kanadská hvězda Marie Chouinard, která letos přijíždí do Prahy poprvé osobně. Uvede zde exkluzivní program postavený na silné hudební a výtvarné inspiraci. Mistrovské Svěcení jara doplní originální kus Henri Michaux: Mouvements. Perličkou navíc je sólový projekt In Museum, kde sama Marie Chouinard zatančí návštěvníkům Veletržního paláce NG v Praze podle jejich přání.

Speciálním hostem bude i Alain Platel, který přiveze svoji novinku Coup Fatal dvanáct dní po světové premiéře, tedy 22. června. V jeho novém projektu se setká performer se 14 africkými hudebníky, barokní árie se zemitou hudbou Konga, rockem a jazzem.

V bohatém měsíčním programu nebude chybět ani premiéra Spitfire Company. Nová inscenace s názvem Animal Exitus bude v Ponci k vidění 9. června. Režisér a choreograf Petr Boháč v ní rozebírá pět fází, jimiž prochází člověk vyrovnávající se s traumatem: šok, hněv, smlouvání, deprese, smíření a odevzdanost. Do práce zapojil dvě výrazné tanečnice – Miřenku Čechovou a Báru Látalovou.

A co ještě?
„Filosof současného tance“ Jérôme Bel uvede v Praze choreografický portrét Cédric Andrieux a stálice švýcarské scény Philippe Saire představí svůj výtvarný projekt Black Out. Nebudou chybět ani Evropské taneční laboratoře s kratšími kusy vybíranými na platformě Aerowaves a také originální Izraelky Iris Erez a Noa Zuk participující na Dnech Jeruzaléma v Praze. Připraveny jsou také workshopy a program pro děti a studenty uměleckých škol. º


Festival TANEC PRAHA
26. 5.—26. 6.
www.tanecpraha.cz


autor: Hana Čekanová

Festival tuzemského současného tance a pohybového divadla Česká taneční platforma slaví letos v dubnu své dvacáté narozeniny. Jak napovídá jeho podtitul, urazil již český současný tanec za tuto dobu pořádný kus cesty. Jubilejní ročník by měl od 3. do 6. dubna opět nabídnout přehled skutečně toho nejlepšího, co se na naší taneční scéně za poslední rok objevilo.

Po dlouhých jednáních dramaturgické rady ČTP se do hlavního programu dostalo celkem devět inscenací, které se kromě domovského Ponce budou hrát také v Alfredu ve dvoře, Studiu ALTA, teatru NoD a v Centru současného umění DOX. Diváci se mohou těšit jak na inscenace, které si za krátký čas již vydobyly velké uznání mezi diváky i kritiky, jako například Karneval zvířat Báry Látalové nebo La Loba Lenky Vagnerové, tak i na čerstvě premiérované novinky Korekce VerTeDance a Informátoři Farmy v jeskyni. Čtyřdenní festival bude zakončen loňskou vítěznou inscenací Jezdci Lenky Vagnerové & company a zároveň budou vyhlášeni noví vítězové ČTP v kategoriích Tanečník / Tanečnice roku 2014, Taneční inscenace roku 2014, Cena diváka 2014 a Cena za světelný design, kterou každoročně uděluje Institut světelného designu.

Doprovodný program nabídne již tradiční setkání české taneční scény se zahraničními hosty v rámci Meet the Artist, připraven je i brunch s tuzemskými umělci a skupinami a velká diskuze na téma vývoje českého tance během posledních dvaceti let. Nebude chybět ani seminář kritického čtení současného tance, tzv. Ateliér čtení, pořádaný sdružením SE.S.TA. Taneční program doplní řada outdoor site-specific projektů.

Česká taneční platforma každý rok přináší přehled nejzajímavější tvorby v oblasti současného tance. Její jméno má dobrý zvuk i v cizině. „Renomé ČTP v zahraničí v posledních letech výrazně stoupá. Je to jediná platforma nejen ve středoevropském regionu, které se podařilo udržet každoroční kontinuitu po 20 let,“ zdůrazňuje zakladatelka sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem ČTP, Yvona Kreuzmannová. Do Prahy se na jaře pravidelně sjíždí řada zahraničních hostů, kteří si následně vybírají představení a zvou tuzemské umělce do svých měst. Platforma je tak důležitým podhoubím pro růst mezinárodních kontaktů.

Další informace o festivalu naleznete na www.tanecniplatforma.cz. º


autor: Hana Čekanová

Letošní jubilejní ročník festivalu Tanec Praha uzavíralo sólové představení Desh britského tanečníka a choreografa bangladéšského původu Akrama Khana. Již od začátku bylo prezentováno jako hlavní událost sezóny.

Šlo o nejnákladnější a nejrozsáhlejší inscenaci v programu, která si jako jediná vyžádala umístění na největší tuzemské scéně – ve Státní opeře. Ostatně i černá silueta Akrama na bledě modrém pozadí se stala základem vizuální kampaně festivalu. Na jevišti se měl objevit jen jeden tanečník, přesto se na tvorbě podílela obrovská spousta lidí: od oscarového autora vizuálního designu Tima Yipa a uznávané skladatelky Jocelyn Pook po nejobyčejnější obyvatele Bangladéše, kteří přispěli svými životními příběhy.

Zdárně přes úskalí velkoleposti
Tento výčet slouží na jednu stranu jako dobrá vizitka, na druhou stranu je ale zároveň velkým závazkem a tak trochu budí obavy, jestli nepůjde o drahou přeplácanou show zaměřenou na povrchní třpytivost. Naštěstí se v tomto případě naplnila jen ta pozitivní očekávání. Je zřejmé, že Akram využil svých možností k tomu, aby představení zdokonalil, nesnažil se však za vnějšími efekty schovávat, ani nenechal pod jejich vrstvou pohřbít jádro původní myšlenky. Všechny použité vnější prvky se ukázaly být opodstatněné, krásné a nerušivé. Sám velkolepost představení vysvětluje svým zájmem ke zkoumání měřítek – lákalo ho udělat velkou inscenaci pro jednoho člověka, pro sto lidí by byla naopak výzvou minimalistická koncepce. Otázka poměru „velký – malý“ je pro Desh důležitá i v jiných ohledech: je to též vztah „dospělý – dítě“, „člověk – země“, „osobní – obecný“.

Putování časem a prostorem
Jelikož se v představení obrací ke svému otci, potažmo kořenům, musel Akram podniknout několik cest. Ta vnější vedla do Bangladéše, kam se vypravil s tvůrčím týmem včetně skladatelky Jocelyn Pook, která nahrála a použila ruch a hlasy bangladéšských ulic, čímž dala vzniknout působivé a osobité, téměř filmové hudbě. Další cesty vedly dovnitř – zpátky k vlastnímu dětství a otcovým vzpomínkám a minulosti.

Muž buší obrovským kladivem do čtverce umístěného uprostřed scény. Ozývá se mohutné echo. Rituální tanec může začít. Pohyb Akramova těla je střemhlavý, má v sobě nezadržitelnou rychlost. Ne nadarmo říká, že pociťuje spřízněnost s živlem vody – pohyb v něm žije samostatně a neustále, přetéká a stejně jako klidná voda v sobě pořád uchovává potenciální divokou sílu. Na rozdíl od jiných tanečníků je pro něj hudba pouhým doplňkem, ne impulsem a zdrojem.

Oživené příběhy
Celou dobu je na jevišti sám, povolává však různé postavy: pár černých čar na oholené hlavě Akrama vykouzlí na scénu iluzi jeho otce – drobného Bangladéšana zmítaného ve vlnách historického dění. Chrlí ze sebe bengálštinu a špatnou angličtinu, oživuje střepy vzpomínek, podtrhuje bezbrannost člověka ve světě, křičí bolestí.

Nahrávka rozhovoru s malou neteří, pro kterou je Bangladéš již pouhou vzdálenou pohádkovou zemí zahalenou tajemstvím, obývanou exotickými živočichy a pro britskou holčičku nepředstavitelně chudými lidmi. Slova se před zraky diváků okamžitě proměňují na animovanou pohádku, scénu zaplňuje džungle. Malý ztracený kluk utíká před tygry, šplhá do korun stromů, hledá útočiště. Je to též cesta lidským životem, každý je v tomto velkém světě ztraceným dítětem, které vábí džungle svým kouzlem nespočtu záhad. Bojí se a hledá svou vlastní cestu, překonává své strachy a učí se dívat do očí nepříteli.

Tisíce pěstí ve vzduchu, hučí řev pouliční demonstrace: odvaha vzepřít se těm nahoře, dožadovat se své svobody a nezávislosti. Zároveň je tu ale scéna pubertální roztržky s otcem, který nemá pochopení pro zálibu v tanci a nechce, aby se jeho syn vzdával své bangladéšské identity, snažil se vypadat a mluvit jako ostatní britští adolescenti. Poprvé je otcova autorita zpochybněna – revoluce v malém, poslat vlastního otce ke všem čertům. Chvíli bublá adrenalinová radost, vzápětí však přichází pocit malichernosti, objevuje se postavička malého kluka z džungle, který si jenom hraje na rebela a nesměle napodobuje dospělé. Tento pocit podtrhuje i scéna s dvěma židlemi, jedna normální velikosti a druhá obrovská, na níž sedí zdánlivě maličký tanečník. Na závěr se opakuje bušení do země, z prašné zeminy, evokující rodnou zem a otcovu hrobku, vytahuje Akram tradiční bangladéšskou košili, do které se záhy převléká.

Iniciační rituál
Výpověď Akrama je tak ryze intimní, až nabývá archetypální šířky. Nejde o pouhou reflexi kulturních, generačních a politických konfliktů, ty jsou jen na povrchu. Poslání Desh ale není jen hluboké, je přímo hlubinné. Skrývá se tu až jungovská pouť za dospíváním, iniciační rituál mladého muže. Na podvědomé úrovni se chlapec v určitý okamžik vydává cestou svého otce, aby pochopil jeho motivace a činy a na konci zaujal jeho místo. Symbolický otcův pohřeb pak kluka zbavuje pocitu všudypřítomné autority a proměňuje ho v dospělého muže.


Akram Khan: Desh
vizuální design Tim Yip
hudba Jocelyn Pook
světelný design Michael Hulls
autoři příběhů Karthika Nair, Akram Khan
dramaturgie Ruth Little
obrazová animace Yeast Culture
představení proběhlo 3. a 4. července v rámci festivalu Tanec Praha

Tanec je jedním z nejstarších umění světa. Jako každé umění je svým způsobem nadbytečný a nezbytný zároveň. Svého času začal člověk hledat kromě obživy také smysl věcí, vnímat a odrážet realitu kolem sebe. V tu chvíli vznikla kultura jako tvorba přesahující existenční potřeby – člověk se stal člověkem.

Tanec a zpěv jsou nám vlastní, přirozené, používají lidského těla přímo jako nástroje. Jsou bezprostřednější než mluvené slovo nebo kresba, působí mimo rozumový rámec. Řeči těla a hlasovým tónům rozumíme intuitivně, na úrovni pudů.

Přesvědčení, strachy, prosby, koloběh lidského života – to všechno naši předci vkládali do rituálních tanců. Postupně se jejich náplň vyprazdňovala, mystická složka se vytrácela, až nabyly společenské nebo zábavné funkce. Klasický balet je ukázkou ryzí krásy vytříbené formy, mnohdy ale zůstává uniformní a upozaďuje obsah. Oproti tomu moderní tanec se navrací ke sdělení, vnitřní náplni. Forma je pro něj samozřejmostí a nutným prostředkem, nikoliv však cílem. Může mít podobu minimalistickou, kontroverzní, „netaneční“, protože ze své podstaty nemá za cíl diváka udivovat nebo bavit. Moderní tanec je zároveň rozmanitější, prolíná a zasahuje do jiných oblastí – mluveného slova, akrobacie, pantomimy, černého divadla etc.

Co všechno je ještě tanec?
Tanec je pohyb deroucí se ven, rodí se hluboko uvnitř, rozkmitává tělo v rytmu vibrací vlastních emocí a vnějších podnětů. Na jednu stranu je dokonale přirozený, na druhou stranu vyžaduje dlouholetou dřinu, kdy se tělo vycvičí k čistému, náhodami nezanesenému vyjádření. Avšak v moderním tanci ani to neplatí plošně. Jsou představení, která angažují amatéry nebo dokonce lidi s určitými tělesnými omezeními. A přesto, nebo dokonce naopak právě proto, jsou výbornými tanečníky – spoutané tělo jen podněcuje a hromadí vnitřní pohyb. Jsou tak nositeli tance jako dechu a vůle života.

Moderní tanec je různorodý jako lidé samotní. Všichni máme rámcově stejná těla, přesto má každý svůj jedinečný pohyb. I v dokonale sehrané choreografii jsou patrné individuální odchylky, které dílu dodávají půvabnou příchuť lidství. Poznávat hnutí cizí mysli promítnutá do tělesných pohybů je fascinující životní zkušeností. Tanec je o životě, o toleranci, o nás všech.

Festival změnil naše povědomí o tanci
Jednou z největších tanečních událostí současné české scény je festival Tanec Praha. Již 25. rokem přiváží do Prahy představení z nejrůznějších koutů světa. Zasloužil se v republice o objevení pojmu moderní tanec po pádu železné opony, vytvořil povědomí o existenci celé kulturní oblasti, která se během komunismu opomíjela a zanedbávala. Festival je tak mimo jiné ukázkou toho, jak několik málo jedinců s pevnou vůlí a vizí může proměnit společnost. Narozdíl od hudby, filmu nebo literatury jsou představení tohoto druhu jen těžce přenositelná a vyžadují spoluúčast diváka. Proto i dnes, kdy jsou informační brány a mezistátní hranice otevřeny, je mimořádně důležité mít možnost zhlédnout, prožít a poznat přímo na domácí scéně to, co by jinak musel člověk jen těžce dohledávat v různých zemích.

Letos probíhá festival od 27. května do 4. července. Přestože jde o významnou kulturní událost, doprovází ho až intimně přátelská atmosféra. Program je zpestřen nostalgickými vzpomínkami na předchozí léta, mnozí umělci se vrátili vzdát hold houževnatosti a energii tváře a motoru festivalu Yvoně Kreuzmannové.

Z osobních zkušeností bych z letošního programu ráda vypíchla křehké a lámavé představení „Lamali Lokta“ s choreografií Karine Ponties – zvláštní, „papírové“ postavičky, zmítané, muchlané a mačkané vnějším pohybem. Dále pak intimně teskné představení Aline Sanchez Rodriguez „Aline not alone“, protkané hořko-sladkými vzpomínkami na dětství na Kubě. Z výbušných rytmů a smutných tónů ovládajících drobnou tanečnici je cítit osamělost, vykořeněnost člověka, jenž musí opustit milovanou, ale rozporuplnou a dusící zemi. Místy jde tento stesk ještě hlouběji, až k předkům, odvlečeným conquistadory před několika staletími z Afriky. Představení „L’Autre“ zase vytváří svůj vlastní abstraktní svět plný absurdního humoru. Skvěle pracuje se světlem a očekáváními, boří stereotypy.

Ještě byste mohli stihnout
Rozhodně si nenechte ujít velkolepé závěrečné představení Akrama Khana „Desh“, které se odehraje 4. července ve Státní opeře. Jeden z předních tanečníků světa zpracovává téma svých bangladéšských kořenů, střetu kultur a generací. Pestrý a rozmanitý program zahrnuje také přestavení v regionech, tématické přednášky, workshopy, site-specific projekty a promítání.

Přehlídka toho nejlepšího z českého současného tance a pohybového divadla proběhne od 11. do 14. dubna nejméně na pěti pražských nezávislých scénách (divadlo Ponec, Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Studio ALTA, Teatro NoD). Během čtyř festivalových dnů se představí zásadní české umělecké skupiny jako 420PEOPLE, DOT504 & Teatr Novogo Fronta, Lenka Vagnerová & Comp., ME–SA, NANOHACH, Spitfire Company, Tantehorse nebo VerTeDance. Svůj autorský projekt také představí Andrea Miltnerová a další.

Festival Česká taneční platforma každoročně uděluje oborové ceny Tanečník / Tanečnice roku, Taneční inscenace roku a Cenu diváka. Účast ve festivalové porotě, která se každoročně skládá z českých a zahraničních osobností současného tance, letos přislíbily např. dlouholetá ředitelka choreografického centra a stejnojmenného festivalu Danse à Lille Catherine Dunoyer de Segonzac nebo umělecká ředitelka Dansmakers Amsterdam Suzy Block. Cenu za světelný design uděluje partner festivalu – Institut Světelného Designu. Hlavní program festivalu doplní doprovodné akce, kde se budou moci diváci osobně setkat s tvůrci a blíže se seznámit se vznikem tvorby projektů současného tance. Taneční představení doplní semináře o choreografii, light design nebo pozdně večerní koncert Lenky Dusilové v Ponci. Vstupenky na všechna festivalová představení je možné zakoupit v divadle Ponec a v předprodejní síti Ticketportal. Festival Česká taneční platforma organizuje občanské sdružení Tanec Praha, provozovatel divadla Ponec a organizátor festivalu TANEC PRAHA.

Kompletní program platformy je k dispozici na www.ceskatanecniplatforma.cz

autor: Zlata Žahourková

XXIII. ročník festivalu TANEC PRAHA 2011, který proběhne od 6. do 29. června v Praze a dalších devíti městech ČR, nabídne špičkové zahraniční i domácí soubory, z nichž řada u nás bude hostovat vůbec poprvé.

Hlavním lákadlem letošního ročníku je představení Sutra, které vytvořil v prestižním londýnském divadle Saddler’s Wells vlámský choreograf a tanečník Sidi Larbi Cherkaoui se sedmnácti mladými buddhistickými mnichy z původního šaolinského kláštera v čínské provincii Henan, šanci vidět jej máte hned třikrát – od 25. do 27. června v Hudebním divadle Karlín.

Celý festival zahajuje Palle Granhøj, dále bude k vidění Louise Lecavalier, ikona současného kanadského tance, a bývalá hvězda souboru La La La Human Steps, Crystal Pite, RootlesRoot Company, Compagnia Zappalà Danza a další. Mladá evropská scéna včetně té české se představí v Evropských tanečních laboratořích. Festival nabídne také dětská představení, workshopy i výstavu. O zakončení festivalu, které proběhne 29. června opět v Hudebním divadle Karlín, se postará slavný britský tvůrce Akram Khan, který představí nejnovější choreografii Vertical Road inspirovanou mystickou tradicí súfismu.

Více informací včetně detailního programu najdete na www.tanecpraha.cz.

Letošní festival TANEC PRAHA poskytl divákům nezapomenutelný zážitek. Na scéně pražského Hudebního Divadla Karlín představila Jasmin Vardimon svěží, vtipné a působivé představení Yesterday.

Ekosystém těla
Yesterday je kompilací několika předešlých děl izraelské choreografky Jasmin Vardimon, čemuž odpovídá struktura i výrazové prostředky choreografie. Představení je složeno z jednotlivých epizod, které na sebe dějově nenavazují. V díle se vynořují pocity, zážitky a názory, které tvůrkyně posbírala za posledních deset let.

Hlavním jmenovatelem choreografie Yesterday je lidské tělo a reflexí jeho projevů vznikly jednotlivé části představení. Zápas dvou tanečníků byl názornou ukázkou, jak se zbavit nemoci. Postupně nabíral stále brutálnější podobu muž smýkal se ženou a házel ji na zem z dvoumetrové výšky, k čemuž dodával, že nemoc se musí z těla postiženého vymlátit za každou cenu. Křehkost vnitřního světa člověka byla symbolizována předpovědí počasí promítaného na tělo tanečnice.

Děsivější notu Jasmin Vardimon naladila, když po ladném sólu muže v růžových ponožkách přišel drsňák s megafonem. Jeho směšně působící prohlášení, že muž by neměl nikdy tancovat na veřejnosti, přerostlo v hesla diktátorů – všichni lidé mají právo na individualitu, pokud budou stejní. Muž pozvedl vlajku a připojili se k němu jeho následovníci. Na jevišti povstala bezrodá masa lidí, kterou vůdce řídil pomocí vlajky a jejichž bezvládná těla připomínala kus hadru.

Nic není příliš
Mimo téma lidského těla, celé představení propojuje také pojízdný panel, za kterým tanečníci mizí a zpoza kterého se náhle objevují. Využívání videa není samoúčelné. Nejvýraznějším prvkem jsou čáry připomínající zrnění v televizi, jež evokují prostoje v mysli mezi jednotlivými vzpomínkami, nebo nepopsaný list papíru, který předchází nové kapitole.

Z prostředků nových médií je na pódiu využit rovněž laser, kterým jeden tanečník psal na panel. Objevující se slova souvisela s nejdůležitějšími projevy lidského ducha jako je například láska. Avšak jak se nenadále objevovala, tak i mizela, jako mizí city v lidských srdcích.

Pestrost se objevuje také v tanečních kreacích. Ladné pohyby současného tance jsou okořeněny kopy vypůjčenými z bojového umění. Sitcomy připomínající mini příběhy jsou prodchnuty pohybovým divadlem.

Představení kombinující takové množství výrazových a technických prostředků se zdá být odsouzeno k nezdaru z důvodu ztráty původního smyslu ve změti efektů. Jasmin Vardimon a její taneční soubor však přesvědčil o opaku. V případě, že je k dispozici jasný scénář, výborní tanečníci a v neposlední řadě dostatečný kapitál, může vzniknout kvalitní efektní vystoupení, které potěší jak tance znalé, tak i diváky, jež vidí taneční představení poprvé.

Ukázka z představení Yesterday

http://www.youtube.com/watch?v=f5AGwNDkRX4