Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Tanečnice Martina Hajdyla Lacová spojila své síly s polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret a vytvořily pohybové zamyšlení nad otázkou, zda je nutné volit mezi rodinou a kariérou. Jejich Second Practice je inscenací, která nehledá velká gesta ani jednoznačné odpovědi. Nabízí spíše prostor k empatii a pochopení – jak ze strany publika, tak ze strany samotné performerky vůči sobě samé. Je to návrat k původní profesi, který není triumfální, ale pravdivý.

Možnosti návratu

Inscenace pracuje s motivem přetíženosti – fyzické i mentální – nikoli však dramaticky, ale spíše analyticky. Tělo si pamatuje své vrcholy, technickou jistotu a energii minulých let, zároveň však klade odpor, vyžaduje péči a nový druh disciplíny. Právě v tomto napětí se rodí nejzajímavější momenty večera. Retrospektiva dřívějších tanečních poloh a vrcholů Martiny Hajdyly Lacové není nostalgickým ohlížením, ale reflexí, která plynule navazuje na současnost: pohyb se proměňuje, zjednodušuje, místy ztišuje, aniž by ztrácel intenzitu nebo vnitřní logiku.

Choreografická struktura Second Practice je vystavěna tak, aby umožnila vnímat proces, nikoli jen výsledek. Divák sleduje cestu – návrat do kondice, znovunalezení jistoty i radosti z pohybu, ale také přijetí toho, že forma se mění a že zralost může znamenat jiný druh síly než dřívější virtuozita. Lacová nepůsobí jako interpretka, která by chtěla něco dokazovat; spíše jako umělkyně, která se znovu ladí na své tělo a jeho ak-tuál-ní možnosti. Právě tato otevřenost činí inscenaci přesvědčivou a lidsky sdělnou.

Klidná odhodlání

Second Practice není jen sólovým výstupem jedné tanečnice, ale výsledkem partnerské spolupráce, v níž se profesní a osobní roviny přirozeně prolínají. I to koresponduje s hlavním tématem projektu: hledáním udržitelných modelů tvorby pro umělkyně, jejichž životní role se neomezují pouze na uměleckou identitu.

Z performerky je cítit něha a citlivost vůči rodinnému zázemí, které není tematizováno přímo, ale je přítomno v pozadí a pro tanečnici na scéně je už navždy integrální součástí jejího dvojího života, směru, smyslu i prožívání.

Lacové zápas o novou identitu pocítí divák v projevech opatrnosti, stejně jako ve vnitřních odhodláních, v dynamickém rytmu dechu nebo v drobných váháních i v okamžicích zrychlené rozhodnosti. Mateřství zde není překážkou ani romantizovaným symbolem, ale konkrétní zkušeností, která proměnila způsob, jakým tanečnice vnímá čas, únavu i vlastní výkon. Mateřské povinnosti držitelky ceny Thálie jsou na „cenu“ nominovány v inscenaci Second Practice.

Second Practice
CO.LABS, Kounicova 22, Brno
premiéra: 18. 12. 2025
příští uvedení: jaro 2026

Bazaar Festival je mezinárodní přehlídka progresivních scénických prací divadelních a tanečních inovátorů, kteří mají zdravý odstup od oficiální kultury a nebojí se jít do rizika. Letošní jarní Bazaar svým tématem reaguje na současnou společenskou situaci – Migrace: Vzdorování hrozbám a proběhne 24.-27. března 2022.

Ewan McLaren, dramaturg festivalu, přichází v letošním ročníku s tímto sdělením: „Zatímco „naši” ptáci létají na Blízký východ a do Afriky a neustále hledají podmínky, které potřebují k přežití, my se přímo podílíme na rozsáhlých sítích, které v mohutných plavidlech přepravují po proudech oceánů a vzduchu semena, plody a produkty přírody z jedné strany Země na druhou. Ale v dobách problémů, které zažíváme, se lidská migrace stává klíčovou cestou, jak vzdorovat hrozbám a jak se dožít dalšího dne. Jak doufáme, program našeho festivalu ukazuje, že všechny tyto pohyby stojí za zmapování a jejich příběhy za vyprávění: tento rybník není tak klidný, ani tak izolovaný, jak se zdá, a tyto řeky, pole, hory, lesy a obloha zde nekončí. Všechno je propojené. Mnoho lidí na Ukrajině bojuje proti hrozbám masivní vojenské techniky a mnozí dělají těžká rozhodnutí, aby se vzepřeli hrozbám. Opouštějí své domovy v rámci hromadné lidské migrace, o níž doufají, že je jen dočasná. Pojďme tak společně zmapovat křehké choreografie života na svobodě.”

Festival proběhne 24.-27. března 2022 v prostorách PONEC – divadlo pro tanec, Studio Alta, Alfréd ve dvoře a v Pražském kulturním centru. Program festivalu a vstupenky najdete na www.bazaarfestival.cz.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

21. srpen 1968 byl fatálním zlomem nejen pro nadaného jednadvacetiletého tanečníka. Rozhodnutí emigrovat mu sice umožnilo věnovat se tomu, co je pro něj bytostně nejbližší, zároveň však znamenalo kruté odloučení od rodiny a přátel. Po kolika letech se mohl znovu setkat např. se svou maminkou?

Mosty času v čase
Představení uváděné v ND je průřezem tvorbou tohoto jedinečného choreografa. Spojnicí jeho jednotlivých choreografií je absolutní preciznost a soulad všech divadelních složek, zejména hudby a pohybu. Jiří Kylián má rovněž neuvěřitelný muzikální cit. Jím zvolená hudba (klasická i moderní – Beethoven, Stravinskij, Mozart, Britten, Haubrich) ve spojení s ladným i dynamickým pohybem tanečníků, tanečnic i subtilními záškuby jejich těl téměř ožívá, vizualizuje skoro jednotlivé tóny a takty. Zároveň v některých choreografiích (Zapomenutá země, Gods and dogs) hudbu citlivě propojuje se zvuky přírody (fučení vichru, tlukot srdce) či do choreografií vkládá až industriální ruchy. Vytváří tak elektrizující významové kontrasty, znásobuje emociální účinek na diváka. Okamžiky, kdy v choreografiích zazní první tóny skladeb ( a nejen tam), mají takovou sílu, že si najednou uvědomíte, že v koutku oka máte slzy či cítíte mrazení po celém těle. Rovněž uhrančivě působí pohled na jeviště, na minimalistickou výpravu, kdy vám dojde, že světelný design a hra stínů mohou být nejlepší kulisou. Vzdušnost scény a využití několika vertikálních úrovní pozadí a jeho závěrečné rozpohybování (Gods and dogs) působí impozantně. Kostýmy i odhalená těla tanečníků vytvářejí další druh magnetismu, jenž si diváka lehce podmaní, navíc fungují i významově (např. v Zapomenuté zemi bílá, červená, černá jsou barvami naděje a nevinnosti, ryzí vášně či všudypřítomnosti smrti). V tematické a významové rovině se Kyliánovy choreografie dotýkají „věcí“ obecně lidských, jakými jsou láska, smrt, vzájemnost a osamění, hledání hranice mezi normalitou a abnormalitou, bláznovstvím. Jsou ptaním se po smyslu lidské existence, lze je vnímat jako meditaci, očistný rituál či jako mši (kde božským principem jsou různé podoby krásy). Tento příměr se přímo nabízí u vyznění poslední choreografie Šest tanců.

Mozart vážně i „nevážně“
Dříve však krátká zmínka o Petit Mort, jež Šesti tancům předchází. Obě choreografie spojuje jednak Mozartova hudba, jednak téma. Petit Mort ( v překladu malá smrt) je pojem, jímž bývá označováno milostné vyvrcholení, orgasmus. Tomuto okamžiku předcházejí námluvy, dvoření, sbližování se a různé podoby milování a též následuje chvíle ex post, kdy se lidé propadají zpět, vracejí se do reality a světa společenských konvencí. V Kyliánově poetickém pohybovém slovníku, obrazech, vidíme šestici mužů s kordy (se svými žihadly), kteří se s bravurní synchronicitou prvně „poměřují“ mezi sebou, pak se snaží okouzlit své partnerky (jejich nástup na scénu pod hedvábnou vlnou je rovněž impozantní, rovněž tak svist kordu protínajícího vzduch), dění postupně spěje k vyvrcholení. A to s noblesou a fascinující kreativitou. Podobně působí okamžik těsně „po“, kdy zazní valčík a objeví se dámy v černých šatech s korzety (asi poslové světa konvencí). Příběh plyne a přináší sem tam probodnuté srdce dámy v černém. Závěrečné odhození šatů je úsměvnou pointou.
V Šesti tancích Jiří Kylián tematicky navazuje na předchozí choreografii, rozvíjí však situace v jiném duchu. Traduje se, že humor je nejlepším kořením života, a zde se to jen potvrzuje. Šest příběhů smyslného, hravého i něžného laškování (těžko si nevzpomenout na Formanova Wolfiho z Amadea), kdy vzduchem víří pudr z paruk a obličejů tanečníků. Nadsázka, vtip i fraška. Kdo by čekal, že na baletním představení bude v hledišti znít smích? Opakovaně. A zde Jiří Kylián mluví ústy proroka: Vstaň a choď, s radostí a úsměvem!

Epilog
O Gods and dogs autor říká: „Během našich životů se v nás usadí nespočetné množství zážitků, kladných i záporných, které se stanou našimi nerozlučnými společníky. A pak najednou, když na tu chaotickou směsici pohlédneme, začneme si klást otázku, zdali se ještě nacházíme v pásmu normálnosti, anebo už tak trochu mimo… Jestli je naše bláznovství prospěšné, nebo zničující. Jestli je už nutné nás označit za vyšinuté nebo dysfunkční. Otázka je, kdy přesně nastává ten okamžik, který nás postrčí přes tu neviditelnou hranici do temného světa abnormality, a kdo je ten, který o jejím průběhu rozhoduje?
Být bláznem je v nejlepším případě to nejčistší, co člověka může postihnout. Ale lidské bláznovství má tolik kategorií, kolik je na světě lidí…
Každá nová generace by měla tuto hranici znovu prozkoumat a znovu určit. Ale měla by tak činit s vědomím, že žádného pokroku nelze dosáhnout bez pomoci zdravé dávky bláznovství.“
P. S. Zapomenutá země v podání Korejského národního baletu byla uvedena jen 13., 14. a 15. listopadu. V dalších reprízách diváci uvidí choreografii Bella figura (a je na co se těšit).

Kylián – Mosty času
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 13. 11. 2019,
nejbližší reprízy so 8. 2. a út 11. 2. 2020

Potkaly jsme se po mnoha letech a ani jedna z nás už není studentkou gymnázia. Ona si mě vlastně ani nepamatuje. Ze mě je pracující osmadvacítka, z ní studentka, tanečnice, lektorka, světoběžnice a inspirativní žena – Denise Konečná. Kromě jiných aktivit ji potkáte na kurzech pod hlavičkou New Style Hustle – Brno. A mě zajímalo, co to ten New Style Hustle vlastně je. Vy to víte?

Vždy se začíná historií konkrétního stylu tance a osobnostmi spojenými s jeho vznikem. Proč je potřeba vědět tyto informace?
Protože to určuje formu tance. Kdybychom učili nejdříve formu bez informací, byla by prázdná a lidé by se učili jen to, jak tanec vypadá. Informace a background určují tanec jako celek. Konkrétní styl vždy vznikal z nějakého důvodu, a proto má tu konkrétní podobu. S informacemi lépe nacházíme také to, co v tanci hledat.

Jak se komunikuje v tanci a tancem?
Tanec umožňuje sdílet informace, které jsou náročné sdílet slovy a kterým sami nerozumíme. Tělu je to jedno. Ono vyjadřuje všechno. Když tě bolí koleno, je to vidět a stejně tak, když tě bolí srdce. Vše je srozumitelné, protože cítíme emoce, a když jsme si jich vědomí, víme, jak ovlivňují naše tělo. Emoce jsou mezi lidmi na celém světě univerzální, proto je to jazyk, kterému rozumí každý. Napětí a uvolnění svalů zvláště ve fyzickém kontaktu cítíme a vidíme na obličeji.

Co je to New Style Hustle?
Tento styl patří mezi street dance styly. V roce 2011 zakladatel New Style Hustlu Jeff Selby přišel s myšlenkou přidat ke klasickému párovému tanci inspirovanému salsou – Hustlu – prvky sólových street dance stylů a další vlastní vyjádření. New Style Hustle a Hustle si můžete představit jako protáhlejší mambo s prvky salsy. Především je to však jedna velká rodina.

Jak se New Style Hustle dostal do České republiky? A jak ses k němu dostala konkrétně ty?
Do České republiky ho přivezl Slovák T-Boy (Tomáš Dráfi), tanečník, co v současné době žije v Londýně. Učil se od Jeffa Selbyho v New Yorku a po dvou letech se vrátil se svou přítelkyní do České republiky, kde na jedné velké akci předvedli, co umí. No a pár lidí to zaujalo. Konkrétně DJe a tanečníka Emilia (Emil Polhoš), který se o tento styl začal velmi zajímat. Neznala jsem osobně ani T-Boye ani Emilia, ale tento styl se mi zalíbil po té, co jsem náhodou přišla na lekci, kam mě vytáhl kamarád, který tam chtěl sbalit holku (smích). Postupně se přidávalo více lidí a z Čech se to rychle šířilo do různých koutů Evropy. Já osobně jsem tento styl představila ve Vietnamu.

V čem je New Style Hustle originální?
Oproti jiným street dance stylům je největší rozdíl v tom, že je to párový tanec, což v naší komunitě má velkou váhu. Ve Streetu se začalo hodně soutěžit, lidé se odnaučili tančit spolu a teď spíš tančí za sebe. S Hustlem se vrátila a šíří myšlenka tančit spolu.

Dokázala bys popsat výhody a nevýhody párového tance?
Sdílení zážitku s někým druhým je moc pěkné. Můj jediný úkol je, aby se ten druhý cítil dobře. Tím, že se na to na sto procent soustředím, nervozita a tréma najednou nehrají roli. Druhá strana se usměje a mám hotovo.

Co lze hledat ve stylu New Style Hustle? Co v něm hledáš ty?
To je otázka. Lidé tam hledají kde co; mezilidský kontakt, spojení, možnost se projevit. Já jsem na štíru s tím dělením Hustle/New Style Hustle. Pro mě jsou oba styly o tanci a zábavě. Je však hodně lidí, kterým to sedí. New Style Hustle se snaží být více kreativní a intenzivně se na to soustředí. Ale Hustle tímto není nijak odlišný, a proto tam vlastně nevidím tu ostrou hranici.

Jaká hudba se používá v New Style Hustlu?
Používá se, co se komu líbí. Není nic daného. Hustle vznikal v 70. letech, kdy byla nejžhavější disco hudba a ta se bere pro Hustle jako klasická, ale vlastně tančíme, na co nás napadne. Mám ráda i klasickou hudbu a jazz. Určitě je fajn mít v hudbě nějaký rytmus, co dává smysl krokům, ale když tam není, dá se s tím taky poradit.

V čem ti New Style Hustle vyhovuje a kam bys ho chtěla posunout?
Všichni se začínáme více dívat na Hustle a na klasické techniky. Snažíme se zvát na různé akce tanečníky, co mají zázemí v klasickém Hustlu. Více se to prolíná a propojuje. Pro mě je důležitá technika, aby ten step byl prostě v beatu, což spousta lidí naprosto ignoruje. A to mi vadí. Na klasickém Hustlu se mi líbí právě ta flow, že prostě plyne a drží monotónní strukturu, která tomu dává čistý srozumitelný background a vytváří prostor na nějaké propojení. Máme za to, že v klasickém Hustlu je více pravidel, což právě po zvládnutí techniky umožňuje se soustředit na to propojení. Jsem ale stále proti tomu dělení na Hustle/New Style Huslte, protože vidím, že v Hustlu tanečníci dělají to, co děláme my.

Například Jeff má takové názory, že se v Hustlu drží rytmus a nezpomaluje a nezrychluje a netančí se do pomalé hudby, a to není pravda. Protože jsou to lidé a prostě se jenom baví, tak zpomalují a zrychlují, tančí do pomalé hudby a už v 70. letech Hustle spojovali s ostatními streetovými styly. Samozřejmě vnímám, že to děláme jinak, ale jsou pro to důvody. Neměli jsme základ v technice Hustlu. New Style Hustle přesto vnímám jako nějakou novou vlnu v Hustlu. My se snažíme dělat Hustle, jenom nám to nejde. Tak to děláme trošku jinak a přistupujeme k tomu svým způsobem a uvádíme do kontextu dneška.

Kdo stojí za komunitou New Style Hustlu v Brně?
Tak jsem tam já. Hodně cestuji a umím z nás nejlíp anglicky, starám se o všechny hosty a vytvořila jsem si kontakty v celém světě. Emilio – DJ. Je z nás nejstarší a založil tady tu scénu. Rohla – dětský onkolog, BBo (beat boy). Háňa – učitelka ve školce, moje taneční partnerka, veselá a barevná a Ondra Durkáč, u kterého si nikdy nejsem jistá, co dělá. Ale mám ho ráda, má hezkého psa a velké auto, takže nás vždycky vozí (smích). Emilio s Ondrou se pořád starají o naší scénu a organizují víkendové akce, kde se vždy sejdou lidé z celého světa.

Jak se New Style Hustle šíří po světě?
Všechno je to vlastně náhodou. Z těch prvních lidí, kteří se učili u Jeffa Selbyho, to byl Zabu (Tanaka Sozaburo) z Japonska, T-Boy ze Slovenska, Sara Pikkareinen z Finska a Jason Lam, který žije na západním pobřeží USA. Pak se T-Boy přestěhoval do Anglie, my jsme začali v Polsku, do Itálie bůhví jak se to dostalo, ale dostalo (smích). Myslím, že Hustle už se dělá všude. Kromě Francie, protože prý by se to tam nechytilo. Jejich soutěžní svět je tak výrazný, že tam na to neslyší.

Jak třeba vypadala tvoje mise do Vietnamu?
Ve Vietnamu je Street dance stále hodně na ulici a tam je jedno místo, možná muzeum, před kterým mezi sloupy tančí různé skupinky lidí. Do jedné z nich jsem se dostala a začali jsme se bavit, tančit a ukázala jsem jim, co dělám a někoho to zaujalo. Po měsíci nás už znalo celé hlavní město.

Kam v tanci míříš v součastnosti?
Hustle je pro mě jako rodina. Nemám v něm žádné ambice, jde mi jen o to být s lidmi a moct to sdílet. Asi mi to právě často pomáhá, že necítím žádný press, protože Hustle prostě ráda dělám a je to hlavně o vztazích, na kterých společně pracujeme. Ráda bych zase více cestovala, potkávala lidi v různých koutech světa a sdílela, něco na čem mi tak záleží. Sama se v současnosti soustředím i na jiné věci. Učím se v tanci více poznávat a získávat hloubku. Nevím kam to povede, ale ráda bych byla schopná s lidmi tancem sdílet zážitky a emoce. Dlouho se chci dostat do divadla s tím, co dělám a měnit lidem životy pohybem. Chtěla bych tvořit spíše vlastní věci, vlastní příběhy.

Třicátý první Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2019 zahájí živelná a nekonformní korejská choreografka Eun-Me Ahn dílem Let Me Change Your Name. Opening festivalu proběhne ve třech večerech, a to 3.–5. 6. v divadle PONEC. Další Událostí sezony bude představení OCD Love izraelské taneční skupiny L-E-V DANCE COMPANY a světoznámé choreografky Sharon Eyal, slavnostního zakončení se ujme francouzský akrobat a choreograf Yoann Bourgeois. Akce bude trvat až do 22. 6. a kromě Prahy se bude konat v dalších 22 městech a obcích ČR.

„Pro festival jsme pečlivě vybírali ze stovek nabídek tak, aby program byl pestrý a vysoce kvalitní a aby dokázal oslovit nejrůznější cílové skupiny. Označujeme proto jako »Family Friendly« díla, která byla vytvořena pro dospělé diváky, ale jsou srozumitelná i dětem školního věku, zážitky tedy lze sdílet mezigeneračně. Vedle tří událostí se nám podařilo objevit silné soudobé výpovědi v zemích s vlastními hlubokými tradicemi, ať už je to Madagaskar, Ghana, nebo indonéský ostrov Jáva. Velké kontrasty i překvapení slibují mladé talenty z evropské platformy Aerowaves, jedni z nich navíc zapojí ve dvoudenním workshopu studenty JAMU. Tabea Martin byla kdysi rovněž objevem této platformy, její osobitý, dnes už zralý přístup se nebojí otevírat tabu pro teenagery i jejich rodiče. Nechybí řada českých děl, výjimečně nejen v regionech, díky úzké spolupráci s PQ. Je na co se těšit,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.

Světově uznávaná jihokorejská tvůrkyně Eun-Me Ahn nadchla svou pulzující energií publikum už na 30. jubilejním ročníku v představení Dancing Grandmothers. Živelná mladistvá energie tanečníků se zde prolíná s minimalistickým hypnotizujícím vystoupením samotné autorky. Světlo a tma, jemné a křiklavé odstíny, vážnost a humor se před našima očima proměňují stejně jako identita tanečníků.

Originální a bytostně živelný zážitek přiváží divákům rovněž izraelská choreografka Sharon Eyal, bývalá členka i umělecká ředitelka Batsheva Dance Company, která se svým souborem L-E-V Dance Company převedla v působivou taneční báseň text Neila Hilborna OCD, tematizující obsedantně-kompulzivní poruchu a motiv míjení v lásce. Energie představení je podtržena vynikající živou hudbou jednoho ze zakladatelů izraelské techno scény DJ Oriho Lichtika. Živá hudba, avšak zcela jiného žánru, podkresluje i třetí Událost sezony.

Program letošního ročníku slavnostně završí v prostorách Národní galerie v Praze – Malé dvoraně Veletržního paláce projekt francouzského umělce Yoanna Bourgeoise Tentative Approaches To A Point Of Suspension. Postavy a objekty se proplétají pokaždé v jiném prostoru za hranicí fyzična, ve snaze dosáhnout jediného momentu – „momentu zastavení“.

Festivalová dramaturgie pokračuje ve svém zkoumání světů odlišných kultur. Letos nabízí odvážné sólo madagaskarské tanečnice a choreografky Judith Olivie Manantenasoy nesoucí název Métamorphose. Dílo je strhující osobní zpovědí nejen autorky samotné, ale také ženského pokolení jako takového. Indonéský tanečník a choreograf Rianto nám zas otevře okénko do prolínání asijských kultur. Ve svém sóle čerpá z tradičního tance a hudby oblasti střední Jávy Lengger. Nová mezinárodní koprodukce festivalu za podpory české ambasády v Ghaně s názvem Eymen – Úhel pohledu vzniká v souhře choreografky a tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové a zpěvačky Ridiny Ahmedové. Pracovaly s africkým souborem Ghana Dance Ensemble a přizvaly dva umělce ke spolupráci s českým tvůrčím týmem.

V rámci linie Dance NEWs dává festival prostor mladým originálním tvůrcům úspěšným na evropské taneční platformě Aerowaves. Festival úzce spolupracuje s Pražským Quadriennale, s nímž se prolíná termínově, a vytvořil dramaturgickou linii Czech Dance Focus for PQ+. V programu jsou i speciální představení pro děti a vybrané další produkce označené jako Family Friendly, tedy mohou je navštívit rodiče s dětmi. º

Proty boty jsou brněnská taneční skupina, která spojuje tanečníky s fyzickým handicapem a bez něj prostřednictvím kreativní činnosti, v tomto případě tance. Integrace tanečníků se zdravotním znevýhodněním do této taneční skupiny je jejich základním cílem. Využívají k tomu zejména techniky současného tance, ale i možnosti, které nabízí taneční terapie.

Učí se vnímat a chápat své tělo jako prostředek ke komunikaci, vyjadřovat se na jevišti. Ve svých choreografiích zkoušejí prezentaci vlastních myšlenek a pocitů. Při tvorbě přihlížejí zejména ke specifičnosti každého z tanečníků, pracují s jeho individuální osobností.

Za hranice standardního
Za vším stojí choreografky Kateřina Hanzlíková a Jitka Mozorová, které vedou pravidelné taneční lekce, technickou taneční přípravu a přípravu samotných představení. Pořádají také workshopy a dobročinné akce. Povedlo se jim založit dětskou skupinu pro malé handicapované tanečníky od šesti let věku. Snaží se navazovat kontakty se spřízněnými skupinami a to nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí. Dlouhodoběji a pravidelně spolupracují například s vídeňskou skupinou Ich bin O.K., která se věnuje tanečníkům s Downovým syndromem. V letošní sezóně čeká taneční soubor Proty boty uvedení pohádky Slon a mravenec, premiéra celovečerní choreografie Do sebe, účast na přehlídkách scénického tance, letní výjezdy na festivaly a samozřejmě každoroční listopadová benefice Večer na přidanou.

Svoboda jako leitmotiv
Integrované taneční skupině Proty boty se téma svobody neustále vrací. Jejich letošní projekt nemá název Do sebe náhodou – je už šestým v řadě a navazuje na ty předchozí. Tématem vnitřní svobody se skupina inspiruje dlouhodobě. Inscenace Do sebe vychází z myšlenky, že pokud se člověk nepokusí nahlédnout do hloubky svého nitra, zůstává stále v odcizení od sebe samého, což může být příčinou frustrací, pocitů závislosti a především vnitřní bolesti, která člověka učiní nesvobodným.

Projekt se snaží bořit pomyslné bariéry mezi lidmi se znevýhodněním a širokou veřejností. Mění pohled společnosti a diváka na tanec a na jeho estetické vnímání. Učí respektu k odlišnostem, odstraňuje klišé a předsudky, ukazuje, že hýbat se a tančit může každý bez rozdílu. ∞


Taneční workshop pro handicapované
Divadlo Barka (Svatopluka Čecha 35a, Brno)
so 23. 2. 9:00 • 1 400 / 1 000 Kč

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018. Již od konce května přitom oživuje dalších dvacet měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: Tancem proti předsudkům. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně.

Dárkem pro diváky je Gala Opening festivalu: návrat Jiřího Kyliána (CZ/NL), tentokrát s komorním multižánrovým představením East Shadow. O excelentní závěr akce se postarají inscenace SUNNY Emanuela Gata (IL/FR) a Dancing Grandmothers Eun-Me Ahn (KR).

V programu festivalu nebudou chybět další zralé osobnosti, jako je první dáma afrického tance Germaine Acogny či „cyberpunková“ královna z Kanady Louise Lecavalier.

Festival je významným koproducentem čtyř projektů: Útočiště Viliama Dočolomanského, SAME SAME Karine Ponties, Sunday Neurosis Jiřího Pokorného a Radima Vizváryho a NEBOJ tvůrčí dvojice Nicole Mossoux – Patrick Bonté.

Dále se mohou diváci těšit na středně velké soubory a umělce z Latinské Ameriky, Afriky či Evropy, dětské představení vlámského souboru „kabinet k“ nesoucí název HORSES a pestrý doprovodný program. º


text: Kateřina Kavalírová

Začátkem dubna již po čtyřiadvacáté proběhla Česká taneční platforma – přehlídka toho nejdůležitějšího ze současného českého tance za uplynulý rok. Ocenění se rozdávala v kategoriích nejlepší inscenace, tanečník/ce, světelný design a manažer/ka roku.

Za pozitivní musím označit plné sály a pestrost nabídky: Česká taneční scéna žije a produkuje poměrně velké množství představení. Poněkud zklamáním však stále zůstává, že se ty sály plní vesměs odborným publikem. A zrovna letos bylo více než jindy zřejmé, že chyba není jenom na straně laiků, neochotných riskovat a zabrouzdat do něčeho tak neuchopitelného a nepředvídatelného jako je moderní tanec, ale i na straně tvůrců a interpretů inscenací.

Nemyslím si, že by umění společnosti cokoliv dlužilo a že nemá právo na existenci, pokud se nepřizpůsobí vkusu a chápání lidí mimo branži. Je ale smutné, že se tak trochu zamotává do sebe a ani se nesnaží vykročit směrem k divákovi. Nejde ani tak o to, aby mu obyčejný smrtelník rozuměl, abstraktní tanec se dá vnímat stejně dobře jako abstraktní obraz, ale aby představení bylo ucelenější a nutilo diváka ke spoluprožívání, vtahovalo dovnitř.

Většina toho, co jsem stihla letos vidět, trpělo bohužel stejnými neduhy: přílišná rozvláčnost, nedotažená režisérská práce, neodůvodněná nahota, křečovitá snaha o interakci s publikem, neschopnost vdechnout představení kouzlo divadla.

Práce s časem
Některá díla působí, jako kdyby postrádala postprodukci: Kriticky shlédnout, prostříhat, sjednotit, smontovat na optimální délku, během které dokážou tanečníci udržet divákovu pozornost a vlastní koncentraci. To se týká především (ale zdaleka nejenom) jinak talentovaného a oblíbeného souboru VerTeDance a jeho vcelku vtipně vymyšleného konceptu představení jako návodu ke vnímání současného českého tance „Pojďme na tanec!“.

Nahota
Osobně mě nepobuřuje ani neodpuzuje, když už nic jiného, může odhalení tanečníků vnést do díla další estetický rozměr. Avšak na mnohých místech mi přijde vnitřně neospravedlněná až bezdůvodná. Působí pak spíše rušivě a směšně. Skoro by se daly na začátku představení uzavírat sázky, jestli se budou svlékat, nebo ne. Například v díle Kabaret Velazquez mělo smysl v rámci reprodukce obrazu Venuše před zrcadlem, ale sukně tanečnic z pouhých pevných konstrukcí bez látky stejně dobře mohly být vyplněné. Viktor Černický v představení Creep by podle mě také dokázal zprostředkovat svou křehkost a odtrženost i méně prvoplánovým způsobem, než je tanec bez oblečení. V tomto případě ale byl na prvku nahoty postaven celý koncept, takže je to samozřejmě subjektivní a diskutabilní.

Mluvené slovo
Současný tanec existuje na pomezí mnoha disciplín, žánrů a výrazových prostředků. Proto by bylo potěšující, kdyby se po jednotlivých nástrojích nesahalo, protože jsou nejjednodušší, ale protože jsou nejvhodnější a celkový obraz více doplňují, než zbytečně zamlžují. V záplavě mluveného slova plného volných asociací, metafor a myšlenkových skoků se divák ztrácí, byť v psané podobě by mu třeba nedělalo potíže. To bylo například slabším místem představení You Are Not the One Who Shall Live Long. Úspěšná dvojice tvůrců Linda Kapetanea a Jozef Fruček nikdy nepostrádala schopnost vyjádřit se až pronikavě ostře. Tentokrát ale slovo na začátku a konci představení nevnášelo žádné jasno a mohlo být mnohem efektivněji vyměněno za hudbu ke zprostředkování nálady, když ne myšlenky.

Tanec má přednost ve své internacionálnosti. Může přinutit diváka prožívat dění skoro až fyzicky, sdělit myšlenku, aniž by musel sahat po do jisté míry omezujících slovech. Měl by využívat primárně řeči těla, protože to umí nejlépe.

Křečovité pokusy o interakci s divákem
Překračování pevně dané hranice oddělující jeviště a hlediště může být vtipné a elegantní. Pokud například interpret navazuje kontakt s publikem krátkým vystoupením z role, pohledem na sebe sama ze strany, výměnou reakcí s diváky. Ovšem letos dominovala „klaunská“ podoba: nevyžádaný fyzický kontakt, vybízení nepřipraveného diváka k aktivní účasti. To všechno působí spíše oboustranně trapně a vytváří zbytečnou nervózní odtažitost v hledišti.

Kouzlo divadla
V divadle, které člověka pohltí, nevidí omezenost a umělost kulis, spoluvytváří interpretovu realitu svou vlastní imaginací. Vyjmenované neduhy však dohromady způsobují, že člověk neustále hledí do „kuchyně“ představení. Nemůže se oprostit od toho „jak“ a „proč“ a jednoduše vnímat „co“. Mimoděk se mu z úst dere Stanislavského „Nevěřím!“.

Klasický balet je ukázkou dokonalé formy. Moderní tanec prahne po sdělení a nabývá nejrůznějších podob a tvarů. Zkouší, experimentuje, vyvíjí se. Je jasné, že se neubírá jasnou a vydlážděnou cestou; že bude padat a chybovat. Má na to ve své relativní nedospělosti právo. Tím spíše pokud se jedná o český současný tanec, který začínal teprve po revoluci. Nicméně má veškeré předpoklady, aby konečně vyrostl z těch svých spalniček a příušnic a vykvetl do krásy. ∞


Festival Česká taneční platforma proběhl od 4. do 7. dubna v Praze

Manažer roku / Cena Jiřího Opěly
Lucia Kašiarová / Studio ALTA

S tanečníkem a choreografem Jiřím Bartovancem jsem se setkala poprvé prostřednictvím dokumentu ČT Africké kořeny – české tančení. Hned po studiu na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze v roce 2003 odešel Bartovanec do Berlína a od té doby ho v ČR není vidět příliš často. Když na mne tedy vyskočila facebooková pozvánka na jeho představení Razzle Dazzle v brněnské Industře, nezahodila jsem šanci se přesvědčit o tom, kdo je to ten tanečník s africkými kořeny, který stejně jako já vyrůstal na hudbě Michaela Jacksona.

Živý a mrtvý
Razzle Dazzle vznikala v prostorách pražské Pragovky a jak Jiřího Bartovance, tak režiséra Michala Hór Horáčka inspiroval právě její prostor a historie. Jako částečný site-specific projekt se přesunul do brněnské Industry, kde s největší pravděpodobností musely proběhnout změny v choreografii. Jako náhradu, doplnění či srovnání byl divákům zprostředkován taneční film o performanci z Pragovky, ale bohužel až po samotném „živém“ Razzle Dazzle. Stalo se to, že málokdo chtěl vidět znovu skoro stejné vystoupení ze záznamu, i když v jiném prostoru, s jiným světlem a efekty tanečního filmu… Myslím si, že stačilo přehodit line up a přivést živé tanečníky až po projekci. Dynamika večera by pak měla vzrůstající tendenci místo klesající.

Prázdné jeviště
Bartovanec má za sebou výuku současného tance na základech položených americkou tanečnicí Isadorou Duncan. Spolupracoval již s mnoha zahraničními i našimi umělci a do roku 2014 byl stálým členem berlínské taneční skupiny Sasha Waltz & Guests. Reputace tohoto tanečníka je opravdu velmi slibná, a proto mne překvapilo, jak málo se mi z jeviště dostalo energie a jakési „message“. Razzle Dazzle má vypovídat o identitě jednotlivce, mechanismech skupin, přetvářce, chování a toleranci ke zlu. Sám Bartovanec o své performance říká, že je plná metafor a každý divák si v ní najde odpověď.

Z propagačních materiálů události bylo vidět, že v každém představení se počet tanečníků liší a někde jsou zahrnuti i další performeři. Proto jsem asi jako divák byla lehce zmatená, co vlastně vidím, když dění na scéně příliš neodpovídalo tomu, co jsem na základě propagační fotografie očekávala. Nicméně představení v Industře zahrnovalo dva tanečníky. Jeden z nich byl oblečen v kožešině a připomínal nejen kostýmem, ale i počáteční polohou na čtyřech nějaké zvíře. Bartovanec k němu částečně přistupoval jako ke zvířeti, ale zároveň v některých momentech bylo jasné, že se jednalo o člověka. Druhý tanečník se z kožešiny chvílemi snažil vyprostit či vysvléct a v jeden moment se k sobě tanečníci přiblížili tak, že to připomínalo polibek, což mohlo odkazovat ke gay orientaci, kterou se choreograf netají. Bartovanec byl oblečen do poloprůhledného saka a kalhot, přičemž průhledná část byla u obou kusů vždy na zadní části jeho těla. Přední část byla klasicky černá. Tato částečná nahota odpovídala záměru autora představit kus sebe, ať už fyzicky nebo pocitově.

Metafory metafor
Choreografie jako celek měla střídavou tendenci. Od rychlých a silně rytmizovaných pohybů přecházela v pomalé táhlé sekvence, kdy oba tanečníci třeba jen leželi ruku v ruce vedle sebe. Vše korespondovalo s hudbou Jiřího Lukeše, na niž Bartovanec reagoval, a ona jako by reagovala na něj. Klapání, ťukání, hra klasických nástrojů a jiné zvuky vystřídala jakási známá melancholická popová píseň, která rozdělila představení na dvě poloviny. Právě v polovině se na bílém plátně za performery objevila silueta maskované lodi, což měl být odkaz na dřívější využití Pragovky jako prostoru pro výrobu vojenské techniky. Celé představení vytvářelo dojem jakési nespokojenosti, hledání a zároveň nutnosti se přizpůsobit. V mnoha částech se pohyby stávaly pro tanečníka ubíjející, jako by je musel stále opakovat proti své vůli, dokud nenašel sílu se vzepřít. Při interakci s partnerem byl Bartovanec zase spíše leaderem a vedl pohyby svoje i partnera až k synchronizaci, kde nejspíš ukazoval na některá pravidla skupiny, jak naznačovala anotace. Využíval jasnějších náznaků ke své výpovědi, kdy například celým tělem narážel na pomyslnou překážku a hledal jinou cestu, jak ji překonat, až k těm méně jasným, kdy byla interpretace možná jakákoli.

Příliš osobní výpověď neměla tu sílu přenést se na diváky v tom smyslu, že alespoň pro mne se Bartovanec uzavřel příliš do vlastního světa tance a nikoho tam nepustil. Těžko postihnutelné jevy, jako je identita, možná mne jako diváka dostaly do víru metafor, ze kterých už nebylo možné se vyprostit. Nejsilnější moment paradoxně vůbec nesouvisel s performancí, ale nastal v momentě, kdy se Jiří Bartovanec přišel chvíli podívat na promítání tanečního filmu. Zabalený do černého kabátu s neutrálním výrazem tam v rohu prostě stál. Teprve v té chvíli jsem vnímala, že je zcela přítomen. ∞

Jana Vrána je cílevědomá tvůrkyně, tanečnice, která vyslyšela svůj talent, překonala překážky a pílí se dopracovala k tomu, že se dnes může věnovat tvorbě ve svém oboru. Na svou „alma mater“, taneční konzervatoř Duncan Centre, nedá dopustit a vehementně se věnuje tanečnímu divadlu. V současnosti ji můžeme vidět v její inscenaci Black&White, kterou nám říká, že polaritu je nutné vybalancovat.

Jak bys popsala tanec slovy?
Taneční divadlo ve smyslu, jak je provozováno dnes, je stále dost uzavřená věc pro umělce, pro herce, pro tanečníky z oboru, lidi z venku o něm nic moc neví. Proto vždycky, když je možnost propojit taneční představení s nějakou jinou událostí, např. s festivalem, je zde výhoda, že přijdou lidé „z venku“, což je pro mě možnost jako pro tvůrce, protože chci, aby se publikum rozšiřovalo. Normálně by na to nepřišli, nekoupili by si, například, lístek do divadla Ponec, které se specializuje na tanec a málokdo o něm ví…

Trošku bojuji s tím, že tanec je nonverbální, proto ráda pracuji s konkrétním textem, vím totiž, že lidé chtějí věcem rozumět. Chci, aby má tvorba byla vnímána jako pohybový obraz, ze kterého vzniká pocit. Nicméně musí to o něčem být. Tanečníci mají hodně tendenci dělat abstraktní témata. Diváci mají strach z toho, čemu nerozumí, bojí se použít jiný smysl vnímání. A o tom tanec přesně je, je potřeba se jen dívat a vstřebávat pohybový obraz a nechat pracovat svou fantazii.

Snažím se pracovat komplexně, tj. choreografii propojovat smysluplně se scénografií, hudbou, kostýmem, světly atd., protože to jsou všechno ingredience, které dáváte divákovi. Performer a divák by měli být hlavně propojeni po celou dobu představení. Divadlo je živá věc a jde o napojení a přítomný okamžik. Síla tanečníka na jevišti musí zaujmout a přesahovat daný okamžik.

Proč si se stala tím, čím jsi?
Prostě jsem se proto rozhodla. Nějaké věci mi ale byly dané. Ten příběh vznikl na základě talentu, který jsem měla od malička. Od 5 do 15 let jsem intenzivně sportovala, naučila jsem se taneční přesnosti a trochu i akrobatickým dovednostem. Šlo o to, být úplně nejlepší, takže docela mazec pro malou holku (Jana od svých 5 let působila v reprezentaci ČR v akrobatickém Rock’n'Rollu – pozn. redakce). Díky rodičům jsem se rozvíjela i tvořivě, hrála jsem na klavír, flétnu, chodila na zpěv, tvořivou dramatiku atd. Vše šlo ruku v ruce a v 15 letech jsem začala studovat Taneční konzervatoř Duncan Centre.

Pak ale stejně přijde šok, protože člověk vyroste a nastane okamžik, kdy jen talent nestačí. Musela jsem se vědomě rozhodnout, že na sobě budu intenzivně pracovat a budu se tancem živit a stanu se tím, kým jsem.

Dělat to co tě baví a zároveň i živí, je ideál…
Ano je to opravdu ideál. Navíc ta práce je tvořivá, což je někdy namáhavé, ale naprosto inspirující… Na začátku to bylo opravdu těžké, řekla bych docela plácání. Dost dlouho trvalo, než jsem mohla platit složenky a zároveň dělat, co mě baví. V okamžiku, když jsem se ale pro tanec rozhodla, cesta se otevřela.

Věřím, že každý cítí sám v sobě, co tady má přesně dělat a pozná se to podle toho, že vypadá šťastně a dělá, co ho baví.

Génius Janáček se plácal do svých padesáti let.
Ano, přesně. Právě to plácání je někdy dost potřeba! Když to rekapituluji, tak jsem vděčná úplně za všechno. Byla jsem takový idealista, myslela jsem si, že přijde všechno hned. Ale tím, že jsem si to vydřela, tak je to teď o to lepší.

Nepocházíš z bohatých poměrů?
Ne, vůbec, a jsem za to ráda. Vlastně dosud jsem šťastná za každou stovku, kterou dostanu třeba za učení, vážila a vážím si každé koruny a dnes můžu říct, že to, co mě baví, mě i živí.

Vraťme se ještě na chvíli k předchozímu tématu – takže to byl talent, předurčení a ještě k tomu ses rozhodla „ty“?
Moje vědomí se rozhodlo. Máme vůli se rozhodovat. Jsme architekti reality. Myslím, že si osud tvoříme sami, ale je nám něco dáno. Jsou zde „věci“, které jsou nad námi, jsou dané, ale jak s nimi naložíš, co uvaříš, je na tobě.

A co Oidipus?
V předurčený osud věřím jen z části, několikrát v životě jsem byla na mezníku, kde jsem věděla, že jsem na hraně rozhodování, a mohla jsem se rozhodnout pro tu či onu stranu. Několikrát jsem schválně šla jinou cestou a neposlouchala jsem. Zkušenost je pro mě zásadní.

Na druhou stranu, kdyby mi to nebylo dané, tak mi myšlenka věnovat se jen tanci ani nepřijde na mysl a nemohla bych se rozhodnout. Stála jsem na hranici, kde jsem věděla, že zde je ten mezník. Stála jsem před dveřmi a říkala si: „Tak teď se můžu otočit a budu dělat něco jiného, ale budu nešťastná, nebo naopak skrz ty dveře projdu, budu muset vynaložit obrovské úsilí a věřit, že výsledky se dostaví.“ Dost jsem tápala, ale teď mám jasno.

Jaké tvorbě se věnuješ nebo chceš nejvíce věnovat?
Chci zůstat u tanečního divadla. Ale nechávám to otevřené. Zajímá mě hodně i film, móda, současná hudba, nová média, prostě nechávám se inspirovat neustále vším a všude.

Nedávno jsi spolupracovala s Davidem Radokem, v rámci jeho inscenace Vivaldiho Arsildy. Co sis odnesla z této spolupráce?
Radok je skvělý člověk a brilantní režisér. Ví přesně, co chce a umí to krásně předat! Když má režisér jasný směr, můžou mu všichni věřit, je to důležité pro celý tým. Naučila jsem se tam moc věcí jak o divadelním detailu, tak i o celku. Na inscenaci se podílejí sólisté, špičky barokní interpretace. Opera začíná původním barokním pojetím a jde do současnosti. Začíná honosnou přetvářkou a končí prázdnotou, spojenou s dnešní dobou. Výtvarně a celkově je to myslím naprosto geniální opera.

A co Robert Wilson, se kterým jsi také spolupracovala?
Wilson je v určitých věcech naprostý „detailista“. Pracuje s totální jevištní čistotou hlavně, s light designem. To jsou lidi, kteří tě poznamenají v pojetí divadla na celý život. Zásadní spolupráce si prostě bereš sebou a čerpáš z nich „full time“.

Na jaké nové vystoupení se můžeme těšit?
11. srpna jsem měla novou premiéru v rámci Prague Pridu na Střeleckém ostrově, pod mostním obloukem. Byla to pro mě možnost nabídnout své umění dalším lidem, mimo okruh umělců, což je skvělé! Scéna byla přizpůsobená prostoru, takže trochu site-specific. Baví mě tvořit přímo pro daný prostor. V září mám druhou premiéru v divadle Ponec.

A na jaké téma?
Představení se jmenuje „Black&White“. Tématem je polarita, resp. dualita s podtitulem: žena – muž, světlo – stín, černá – bílá, ano – ne. Můj cíl je popřít dualitu. To, co je černé nebo bílé, soudíme jenom my sami. Nad námi není žádná autorita, která by posuzovala, zdali jsi udělal něco špatně nebo ne. Ty sám se soudíš. Nastala doba, kdy to musí všechno zmizet. I tzv. „negativní“ věci jsou skvělé, protože tě posouvají dál, některé věci není dobré v sobě potlačovat, černá a bílá jsou pro mě rovnocenné barvy.

Na představení se podílel skvělý tým. Hlavní tvůrčí jádro je spolu se mnou taky Renee Vidourková, Michal Sýkora, Mike Trafik, Pavel Kotlík. Když dělám nějaký projekt, mám představu o celku a intuitivně cítím, koho mám vyzvat ke spolupráci, třeba 2 roky před tím, než to vznikne. A pak je ideální, když to do sebe zapadne. Jsou také projekty, kdy spolupráce dost dře, tým je nespolehlivý a musím ho táhnout, aby se projekt posunul někam dál, což je pro tvůrce značně vyčerpávající.

Je dobré, že nemusíš tvořit sama.
Nemůžu tvořit sama, ať chci nebo nechci. Musím tvořit v týmu. I když se specializuji na sóla, vždy se jedná o týmovou práci.

Jakým významem bys naplnila slovo „Návrat“?
Návrat sám do sebe, najít svůj hlavní tvůrčí potenciál a svou existenční podstatu. Být sám sebou – to je pro mě nezbytný návrat současnosti. ∞


autor: Jakub Vlček

Pohybové divadlo se nazývá pohybové, protože se na jevišti před vámi lidé docela dost pohybují. Většinou tedy málo mluví a neobjevuje se ani zpěv. A ten pohyb je většinou přirovnatelný k tanci, i když tomu možná na první pohled nevěříte. Víc to rozhodně není potřeba rozebírat a od zastřešujícího pojmu pohybové divadlo se posuneme za rozdělení na klasický a současný tanec.

Baletní školy a jiná překvapení
Balet rovná se baletní špičky, sukýnky, upnuté trikoty a vypasované obrysy mužské chlouby. Klasika v podobě baletu v dnešní době je dobře známá, ale i balet procházel svou modernou (začátek až polovina 20. století), postmodernou (až přelom 20. a 21. století) a dnes se užívají pojmy jako contemporary balet nebo současný balet. Zajímavostí je, že teprve od konce 17. století se na jevišti objevily také ženy baletky a pro nás neodmyslitelné špičky přišly až teprve s rokem 1823. Jakmile se určití tanečníci a choreografové rozhodli klasickou taneční techniku dělat jinak, než bylo do té doby zvykem, nastala nová éra.

Pamatujete si určitě nesmrtelné „zvonáče“ …a z ničeho nic „skinny jeans“. Jak k tomu došlo? Někdo na vlivném místě změnil styl. A stejně jako má současná rozvolněná móda své tepláky a kalhoty všech tvarů a délek, tak se contemporary stává rozvolněným technicky i ve svých inspiracích a choreografiích. Můžete se setkat s tzv. italskou, francouzskou, ruskou, britskou, americkou, ale třeba i dánskou baletní školou. Rozeznat je od sebe chce již trochu praxe, ale nabídnu alespoň příklady. Když chce Rus vystupovat v Americe, klepají ho přes (pro americkou školu) precizně semknuté prsty na rukou. Američan se v Rusku musí ihned zbavit rozevlátosti pohybu a začít pózy zadržovat, Američanky mají co dělat, aby dohnaly Rusky ve „vysoké noze“ (při mnoha prvcích je důležitá flexibilita), ovšem u Rusů nenajdeme tolik potřebný výraz a procítění jako u jiných. Dobře tu také platí stereotypy: Francouzka – koketa, Britka – dáma a Italka – temperamentní. Čím dál více se rozdíly stírají, ale v nuancích je lze rozeznat i dnes. K této tematice doporučuji shlédnout film The Dancer o životě jednoho z nejlepších tanečníků současnosti Sergeji Poluninovi a jeho cestě baletním světem, nebo si prohlédnout některá videa z britské Royal Opera House s výkladem o proměnách klasické taneční techniky. Každý rok v rámci World Ballet Day je také možnost nahlédnout do tréninků baletních souborů po celém světě a pozorovat tanečníky při každodenní práci.

Neříkejme moderní, nejsme ještě tak staří
Přesuňme se nyní k mnohem mladšímu odvětví moderního tance, který je záležitostí USA a přelomu 19. a 20. století. K tématu moderního tance oslňte třemi jmény: Isadora Duncanová, Martha Grahamová a José Limón. Isa dostala revoluční nápad osvobodit tělo od okázalých kostýmů či předepsaných prvků klasického tance a nechat ho vyjádřit se přirozenou cestou. Stručně řečeno, na jevišti se objevují lidé bosí, různých proporcí, experimentující s tělem, ukazující námahu a pot. Choreografové se snažili vyjadřovat pocity a myšlenky z reálného života, abstraktní ideje, hru jako takovou, nahodilost a repetici. Grahamová pracovala s uvolněním, s páteří a pánví a samozřejmě dechem coby přirozenou lidskou potřebou. Limón padal a vymršťoval se, pracoval mimo osu těla a ve spirálách. Možná po přečtení některých těchto vět začíná být jasnější, proč se tolik tanečníků stále „válí po zemi“.

Výrazový tanec je jako pojem více spjat s Evropou a občas se zaměňuje s moderním. Klade důraz na prožitek tanečníka, příběh mnoho charakteristických prvků vychází z toho, co jsem zmínila výše u „důležité“ trojice. Významnou představitelkou byla například německá tanečnice a choreografka Mary Wigmanová.

Taneční avantgarda se velmi dobře demonstruje na postupech Merce Cunninghama, který se rozhodl, že povede tanečníky s hudbou, proti ní nebo ji bude zcela ignorovat. V tandemu s Johnem Cagem experimentovali s nahodilostí a nebrali ohled na diváka jako partnera. Postmoderní tanec postrádá linearitu, psychologizaci, zapojuje se chůze a běh a jako témata si bere běžné každodenní činnosti.

Vzájemná inspirace a propojování technik daly vzniknout dnešní podobě contemporary (současný tanec) zapojující videoart a site-specific. Při pokusech rozluštit témata a myšlenku tanečního představení je dobré si zjistit, z čeho nejspíše choreograf a tanečník vycházejí, u koho studovali a tím se dostat blíže k používané technice a pravděpodobnému záměru. Osobnosti choreografů a tanečníků mají každá svůj osobitý styl a snaží se stále posunout hranice dál. Všímejte si práce s hudbou, rytmem, někdy také mluveným slovem, principu opakování, kombinací s běžnou chůzí a během, prožitku tanečníka či práce s tělem jako takovým. U nás můžeme najít taneční divadla skupin DOT504, Farma v jeskyni, NANOHACH, VerTeDance, Lenka Vagnerová & Company a mnoho dalších.

O tanci většinou nestačí pouze číst a rozhodně nestačí zmateně pozorovat představení pohybového divadla. Z vlastní zkušenosti mohu více než doporučit: pokud máte možnost vyzkoušet si osobně jakoukoli moderní taneční techniku například návštěvou workshopů či otevřených hodin a na vlastní kůži pocítit proudy energie vlastního těla, zkusit si vyjádřit myšlenku pouze pomocí pohybu a zjistit, jak složitý to může být proces, pak daleko lépe pochopíte principy současného tance. Choďte se dívat na tanec a choďte tančit. ∞

Někteří Židé měli štěstí a přežili holocaust. Některým z nich se narodily děti, které jsou dnes známé po celém světě. Neplatí to pouze o Židech, ale začít znovu někde uprostřed pouště muselo být extrémně náročné. Zpěv a pohyb pomáhal i rodičům Ramiho Be’era vybudovat oblast Ga’aton v Izraeli, kde již skoro 50 let trénují tanec lidé z celého světa.

Rami Be’er se před více než dvaceti lety stal uměleckým šéfem světoznámého tanečního souboru Kibbutz Conterporaty Dance Company (dále jen KCDC). Jeho rodiče pomáhali budovat celou oblast Kibbutz Ga’aton a díky tomu mohl Be’er v komunitě vystudovat hru na cello a tanec v již existující International Dance Village. Do armády byl přijat na post tanečníka v hudebním sboru, ale rozhodl se sloužit jako voják první linie a bojovat v první Libanonské válce. Po dosloužení se ihned vrátil a začal působit v KCDC.

KCDC zahrnuje dva soubory – Main Company a Second Company – a tanečníky z celého světa (Jižní Korea, USA, Francie, Rusko, Španělsko, Brazílie, Austrálie a Izrael). Pokud se někdy zamýšlíte, co je to multikulturalismus, stačí například představit si nastoupenou řadu KCDC na jevišti Janáčkova divadla, kam přijali pozvání na festival Divadelní svět Brno.

Jeviště pod nadvládou
Inscenace Horses in the Sky svou energií ohromuje přeplněné divadlo, až fyzická síla letí z jeviště všemi směry (dokonce prasknul jeden reflektor, což bylo velice nepříjemné. Střepy musel ihned odklidit technik, který napochodoval v montérkách a smetákem se snažil nenápadně odklízet, naštěstí to netrvalo dlouho).

Naprosto skvěle „vycvičení“ tanečníci i přes velký počet bezchybně opanovávají jeviště. Dynamiku určuje montáž hudby (S. Endresen, C. Wallumrod, H. Stern, Bjork, Fuck Buttons, Krieg und Frieden, A. Desplat, Olafur, Faultline, Eleni, J. Carpenters, Murkof, Alejandro Therasi, Mt. Zion, Thee Silver, O. Arnalds & A.S. Ott, Blonde Redhead, The Knife, Primus, Kid Koala, Elvis Presley, P. Jeck, E. Karaindrou, Micachu & The Shapes & London Sinfonietta, O. Yoshihide) složené z pomalých a málo rytmických pasáží proložených nesmyslným slovem, rychlých dunících melodií plných energie anebo zpívaných písní s anglickým textem, přičemž text jedné z písní vysvětluje metaforicky smysl celé inscenace: „Války plodí pouze další války, lži plodí pouze další lži a my už nevidíme obyčejné a krásné věci přímo před sebou.“ Atmosféru doplňuje light design několika desítek reflektorů svítících silným nažloutlým světlem z různých úhlů jeviště. Tanečníci v lehkých světlých halenách a šortkách připomínají obláčkové koně, o kterých se zpívá.

Minimální třes
Technika a fyzické schopnosti tanečníků nemají na českých jevištích obdoby. Vytváří si společně svůj rytmický svět a vnímáním sebe i druhých dokonale souzní v jednom celku. Složité choreografie ve stylu současného tance zahrnují minimální akci, kdy se například celé tělo pouze nenápadně třese, přes chůzi, pružné pohyby a opanovávání prostoru skrz rozsah až po zvedání partnerů blížící se akrobacii. Chůze přechází ve statickou sochu, plynulé klouzavé pohyby v křeč, sóla postupně k jednotně se pohybující mase. Každý tanečník pracuje s celým tělem, například i s takovými svaly, jako je jazyk. Skupina netančí pouze fyzickou částí svého já, ale především bušícím srdcem.

Jako divák neobdržíte ucelený příběh, ale dostanete energii a uspokojující pocit z estetického a kompaktního zážitku. Na konci prostě nezbývá, než té krásné a multikulturní armádě vestoje aplaudovat. ∞

V neděli 28. května začal již 29. ročník mezinárodního festivalu TANEC PRAHA, který přiváží do Prahy a dalších 18 měst a obcí ČR to nejlepší ze světového, ale i českého tance. Diváci se mohou těšit na umělce z Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Festival se bude konat až do 28. června. I letos mohou návštěvníci zhlédnout mimořádná taneční představení, která reflektují svět kolem nás. Renomovaný vlámský choreograf Sidi Larbi Cherkaoui se k nám vrací po 6 letech. Jeho Fractus V je silným apelem na zachování svobody individuality ve světě propagandy. Palčivým otázkám, které rezonují napříč kontinenty, se však věnují i tvůrci dalších představení.

„Je fascinující, jaká tabu umělci neváhají otevírat,“ říká ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová a dodává: „Je neméně záživné sledovat, jak se liší vnímání tohoto světa a základních hodnot na různých kontinentech. Letošní TANEC PRAHA je věrný oslavě tance, pohybu, fyzické exprese a zároveň nás nutí k zamyšlení…“

Mostem mezi kulturami je hlavní událost sezony Fractus V, v níž kromě samotného choreografa Sidi Larbiho Cherkaouia vystoupí další čtyři tanečníci a čtyři muzikanti s hlubokou znalostí hudby Japonska, Koreje, Konga a Indie. Background tanečníků je stejně pestrý: francouzský nový cirkus, americký Lindy Hop, španělské flamenco, německý break dance a hip hop. Renomovaný belgický choreograf vystoupil na festivalu TANEC PRAHA v roce 2011 s proslulým představením SUTRA spolu s mnichy ze šaolinského kláštera. Tentokrát se nechal inspirovat populárním filozofem Noamem Chomskym a jeho obhajobou svobody řeči. Celý program festivalu naleznete na www.tanecpraha.cz. º


autor: Kateřina Kavalírová

Začátkem dubna pod záštitou divadla Ponec proběhl v Praze festival Česká taneční platforma – retrospektiva nejlepších představení, která vznikla na tuzemské scéně během loňského roku.

Paradiso souboru 420PEOPLE je dobře vyváženou inscenací, nepřetíženou špatně uchopitelnými významy, ani nesklouzávající k ryze fyzické banalitě. Nebála bych se na ni vzít i člověka, který má o současném tanci jen mlhavou a opatrnou představu. Pozitivní, nabité, zároveň mentálně očišťující představení, z nějž si jako momentku můžete odnést efektní a ve své jednoduchosti geniální obraz: provazy natažené přes celou scénu se zmítají jako zvuková vlna, srdeční beat nebo DNA čisté radosti z pohybu. 420PEOPLE, primárně působící na půdě Národního divadla, zkrátka umí přijít s nepodbízivým, ale pro širší veřejnost stravitelným produktem.

Když není ten správný Flow
VerTeDance – velice silné taneční těleso, jehož předchozí dílo Korekce se právem těší obecné oblibě a sklízí mezinárodní úspěch. Tentokrát ale bohužel, i přes zdánlivě slibnou spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a živý hudební doprovod Beaty Hlavenkové, značně zklamal. Flow mělo být svého druhu taneční meditací, „hodinovým kurzem základních technik štěstí pro čtyři tanečníky a jednu skladatelku,“ jak uvádí anotace. Technicky však jde o hodinové cvičení Tai Chi a ze čtyř interpretů to tři bohužel poctivě tančí. Jednotvárná a dokola se opakující sestava jako choreografie ale naprosto selhává a velice záhy začíná nudit. Zachraňuje to jedině Helena Arenbergerová, která se na tok Chi opravdu dokáže naladit. Každý její pohyb dává smysl. Nevychází z povelů režiséra nebo naučené sekvence, ale jde z vnitřního proudění energie, usměrňovaného tělem. To je ta pravá praxe Tai Chi – naplnit prázdnou formu původním obsahem. Přejít cestu od mechanického opakování k jádru, které si to opakování vyžádá jako jediné možné. Jako Borgesův hrdina se snažil přepsat Dona Quijota řádek po řádku tak, aby sám přišel na úplně stejná nenahraditelná slova jako v originále. Arenbergerová za svůj obdivuhodný výkon obdržela cenu Nejlepší tanečník/ce roku. Rovněž byl oceněn světelný design Kataríny Ďuricové.

Uniknout, ztratit se, utéct
Na závěr festivalu se uvedlo Odtržení, vítězná inscenace ČTP 2016. Soubor Farma v jeskyni pod vedením Viliama Dočolomanského se v něm věnuje fenoménu hikikomori. V Evropě je zatím relativně marginálním jevem, ale v Japonsku touto poruchou údajně trpí na milion lidí. Je to v podstatě specifická forma deprese, při které člověk utíká od společnosti a uzavírá se doma na dlouhé měsíce či dokonce roky. Rozšířená je i mezi puberťáky, kteří se zamykají ve svém pokoji a vyhrožováním sebevraždou nutí rodiče tento stav tolerovat a vlastně i svou péčí umožňovat.

Představení předchází instalace, jejíž význam se plně prozradí až na závěr. Divák je vtahován do děje pozorováním cizích těl ve skleněných vitrínách. Podobně obnaženě a zranitelně se musí cítit i lidé, kteří nezvládají tlak společnosti a raději se uchylují do bezpečí mezi čtyřmi stěnami. Choreografie působivě vykresluje marnou snahu člověka zahnaného do kouta vzepřít se vlastním strachům a požadavkům okolí. Je tak moc tlačen být nějakým – efektivním, úspěšným, užitečným, dokonalým, až nezvládá prostě být. Ztrácí sebe a vzdává se svého místa ve světě, jež není schopný obhájit.

Český moderní tanec si v posledních letech nezadá s tím světovým. Je různorodý a osobitý, čím dál tím větší důraz klade na neotřelý hudební doprovod a kvalitní světlo. Vznikají tak pozoruhodné mezižánrové spolupráce a díla, která jsou neoddělitelnou součástí živé české a mezinárodní kultury. ∞


Česká taneční platforma
Manažer roku/Cena Jiřího Opěly: Honza Malik
Tanečník/Tanečnice roku: Helena Arenbergerová / VerTeDance
Taneční inscenace roku: Tereza Hradilková a kol.: ŠVIHLA
Cena diváka: Tejnorová & the Company: You Are Here
Cena za světelný design: Katarína Ďuricová / Flow
festival proběhl od 6. do 9. 4. v Praze

Jemný kvartet, zpomalený čas a vše obklopující klid. Úspěšný soubor VerTeDance ve spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a hudebnicí Beatou Hlavenkovou uvedl na konci listopadu v divadle Ponec nové představení s příznačným názvem „Flow“.

Už ve chvíli, kdy se diváci hrnou do sálu, na scéně jako by se zastavil čas. Dojem dotváří i povedená instalace padajících listů, které vypadají, že se v čase zastavily a nehybně setrvávají na místě. Mezi vším tím listovím postávají čtyři osoby, tanečníci. Civilně a neformálně oblečeni. Jako kdyby postávali na ulici. Ve tvářích mají od prvních momentů soustředěný a neměnný výraz a okolní svět pro ně snad vůbec neexistuje.

Každý je se svou sestavou uzavřen do vlastního pomalého a plynulého světa. Pro každého se čas zastavil a jediné, na co se soustředí, jsou možnosti a ladnost jejich těl. Po chvíli se postupně každý na okamžik ze světa koncentrace vytrhne a zmateně si prohlédne okolí. Sundá si kus oblečení – kabát, bundu – a jakoby nic pokračuje ve smyčce dál.

Efektní závěr a nenaplněná myšlenka
Dynamika pohybů graduje, velkou zásluhu na tom má i živá hudba – skladatelka a pianistka Beata Hlavenková reaguje na přesné pohybové motivy a prolíná elektronické zvuky s klavírní melodií. Tanečníci se pohybují v omezeném prostoru ladných linií. Jejich prostor je dán tím, kam dosáhnou paže, končetiny, trup – prostor vymezuje extenze vlastního pohybu. Těly kreslí do prostoru, ladné linie tahů těly vytvářejí osy, po kterých se pohybují. Sekvence se různí, přidávají se nové motivy.

Stále se ale nikam nedostáváme. Zaseklé pohybové variace se opakují znovu a znovu bez pointy. Rozbít trochu strukturu se čtveřice snaží až skoro ke konci, kdy už jsou gesta i hudba trochu silnější a oni se své „světy pohybů“ snaží propojit se zbytkem. Potkávají se ve stejných pohybech a stejně plynule se zase rozcházejí, dva tanečníci mají najednou pohybové smyčky totožné, další dva se zrcadlově opakují. Stejně ale forma, motivy zůstávají stejné. Žádný zlom. Žádný šok. Jen něžný klid a hraní si s časem.

Alespoň konec je efektní. Z pomyslného nebe nad scénou začínají pršet další listy. Padají mezi ty nehybné a obklopují těla tanečníků. Popírají nehybnost okolního světa a tvoří tak působivou tečku. Vizuálně podmanivá a velmi uklidňující podívaná, v níž forma převládla nad myšlenkou a téma, jenž by vystačilo na pár minut, naplnilo celý večer. ∞


VerTeDance: Flow
Ponec (Husitská 24A, Praha 3)
premiéra 21. a 22. 11. 2016 • nejbližší reprízy 20. 1., 12. 3., 14. 5.

28. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2016 se ponese v rytmu contemporary flamenca. Hlavní hvězdou totiž bude legendární španělský choreograf a tanečník Israel Galván. Ten poprvé dorazí do České republiky a svým představením La Curva zakončí 22. a 23. 6. celý festival. Tomu ale bude předcházet celý měsíc nabitý zajímavým tanečním programem z celého světa.

Hlavní program v Praze bude zahájen na Den dětí premiérou nového projektu Mirky Eliášové pro teenagery MOMO v divadle PONEC a téhož dne večer se představí osvědčená tvůrčí dvojice Fruček-Kapetanea se svým vlastním souborem Rootlessroot v prostoru Jatka78. Vůbec poprvé pak festival přiveze slovenského choreografa slavícího úspěchy v Belgii Antona Lachkého a v neposlední řadě originální dílo Ann Van den Broek. TANEC PRAHA STUDENTŮM bude letos věnován osobnosti Williama Forsytha a nabídne osobitý úhel pohledu očima excelentní tanečnice Jone San Martin. Novinky nejen evropské scény poukazující na nové slibné talenty budou představeny ve složených večerech, v sekci nově nazvané Dance NEWs. Výrazné místo v programu, zejména v regionální části festivalu, mají i domácí tvůrci. Doprovodný program nabídne workshopy, tančírny, filmové projekce, moderované diskuze či site-specific projekty.

TANEC PRAHA 2016 se uskuteční od 23. 5. do 23. 6. v Praze a dalších patnácti městech a obcích České republiky. º


autor: Hana Čekanová

Různé části roku jsou zasvěceny různým svátkům. Duben již po 22 sezón patří současnému tanci. ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA opět nabídne přehled toho nejzajímavějšího, co přinesl uplynulý rok na poli současného tance a pohybového divadla.

Od 20. do 22. 4. se představí celkem devět inscenací nejvýraznějších českých souborů a choreografů. V pondělí 25. 4. si pak někdo z nich odnese ocenění v kategoriích Taneční inscenace roku, Tanečník nebo Tanečnice roku, Cenu za světelný design a Cenu diváků. Platforma letos přidala i dvě novinky. První je ocenění pro Manažera roku, které inicioval a zaštítil Jiří Opěla. Ocenit by měla práci všech manažerů a producentů. Druhou novinkou je vznik Divácké poroty, která si vyzkoušela, jak pracuje dramaturgická rada festivalu. Z jejich výběru vzešla tři představení – GOSSIP Lenky Vagnerové & Company, Entropy Jiřího Bartovance a Tranzmutace Andrey Miltner a Jana Komárka, z nichž poslední dvě byla vybrána i Dramaturgickou porotou.

Tím ale taneční hody nekončí. Na tři dny, od 22. do 24. 4., zavítá do Plzně putovní evropský festival Aerowaves Spring Forward, který je určen „mladým“ choreografům, kteří mají zájem prosadit se na evropské scéně. Cílem je objevit a podpořit nové talenty a dát o nich vědět právě prostřednictvím tohoto festivalu, na nějž se každý rok sjíždí na 200 zahraničních odborníků. Duben bude zkrátka patřit tanci. º


autor: Hana Čekanová

Pokud jste v lednu zmeškali program Festivalu Spectaculare, který v pražských klubech představuje to nejaktuálnější ze současné světové elektronické, ambientní, experimentální, vážné i jazzové hudby, nezoufejte. Máte ještě šanci si vše vynahradit do 12. února!

3. únor bude v Paláci Akropolis ve znamení inteligentní elektronické hudby. V nahrávkách kultovního německého producenta jménem Uwe Zahn aka Arovane se prolínají zašmodrchané breakbeaty, jazzové vyhrávky i postrockový smysl pro atmosféru. A v neposlední řadě i ambient. Řecký hudebník Hior Chronik má blíže k minimalismu a moderní vážné hudbě – ke zvukům klavíru rád přidává elektronické smyčky nebo samply hracích skříněk.

Inteligentní drum’n'bass obohacený o vlivy současné vážné hudby, jazzu i funku přiveze 4. února do Crossu německý producent Frederic Robinson. Jeho spiklencem na Spectaculare bude švýcarský producent a klávesista Kordz, se kterým se potkal na konzervatoři v Basileji a s nímž v poslední době natočil několik skladeb míchajících breakbeaty, funk a klavír.

Festival vyvrcholí 12. února výtvarně-hudebně-tanečním vystoupením Prague New York Effects, které propojí hudbu Lenky Dusilové a tanec newyorské umělkyně Tendayi Kuumba.

Navíc si můžete v únoru zajít do Bia Oko a kina Světozor na hudební snímky s Portishead, Massive Attack, Underworld či Nickem Cavem. Nebo na „spectaculární“ výstavy do Chemistry Gallery a Klementina. º


autor: Jiří Sedlák