Ač vila zvaná Portheimka není malá, minout ji bez povšimnutí je překvapivě snadné. Letohrádek na pražském Smíchově dokonce tak trochu klame tělem. Ze všeho nejvíce připomíná luxusní bonboniéru; příjemný, nenápadný povrch skrývá překvapivou explozi rozličných tvarů a chutí.

Podoba expozice – na modré, „vodní“ ploše rozptýlené objekty bez zřetelných popisek – sice na jedné straně nahrává svobodnému pozorování a hledání spojitostí či rozdílů mezi pracemi či autorkami, na druhé straně může někomu přinášet nepříjemné potíže s identifikací děl. Kurátorské (Ján Gajdušek, Tereza Havlovicová) a architektonické (Lukáš Machalický) řešení se tak trochu vydalo cestou něco za něco. Toto mladé pojetí se všemi nešvary i pozitivy, které se k němu pojí, ovšem rozhodně podtrhuje nadčasovost vystavených kusů. Pro mnohé návštěvníky může být zjištění, že ani jedné z umělkyň není méně než osmdesát let, překvapivé, dokonce až šokující, tak svěže celá výstava působí.

Spojnicí mezi díly je nepochybně neohroženost, s jakou se výtvarnice pouštěly a pouštějí do práce s tak náročným materiálem, jakým je sklo. V pozadí vydařených kusů jistě stojí nemálo pokusů i omylů. Všechny tři umělkyně mají na výstavě také alespoň jednu skleněnou plastiku, která výrazně operuje s kovem. Ať už jde o Postel Elišky Rožátové, která bude pravděpodobně povědomá i návštěvníkům sklem takřka nepolíbeným, impozantní Sevřený živel od Dany Vachtové či dílo Jiřiny Žertové s názvem Příliš vzdálené, jež je asi nejnapínavější podívanou v celém sále.

Výstavu v Portheimce tak můžeme vnímat jako malý výlet do minulosti tří výjimečných dam, stejně jako dávku inspirace pro všechny, včetně umělců o generace mladších.


Tání hrany
Portheimka – Museum skla (Štefánikova 12, Praha 5)
19. 11. 2019—23. 2. 2020



text: Martina Cihlářová