Kdo alespoň na chvíli nezažil peklo, těžko může nahlédnout za bránu ráje. Narodil jsem se jako holka, ale jistě vím, že jde o omyl. Jsem jeden i druhý. Když je víra v umění silnější než v život. Takto zní podtituly inscenací souboru Tantehorse, který připravuje na duben profil nových i kultovních inscenací.

Miřenka Čechová a Radim Vizváry, zakladatelé souboru Tantehorse, patří v současné době ke špičce v oboru fyzického a pohybového divadla u nás i v zahraničí, což dokazují četná ocenění, která jejich inscenace sbírají po celém světě. Miřenka a Radim překračují ve své práci veškeré hranice po žánrové i obsahové stránce a nic jim není svaté. V inscenacích kombinují různé druhy a žánry: fyzické divadlo s elektrodance, klasický balet se street dance, mime s butoh, odkrývají existenciální a sociální tabu a provokují diváka k zamyšlení nad otázkami, na něž se bojí někdy jen pomyslet. Představení souboru Tantehorse jsou dekadentně surreální podívanou s prvky švankmajerovské absurdity v burtonovsky groteskně hororovém hávu i trierovsky psychologickým thrillerem, při němž běhá mráz po zádech.

Transgender a queer tematika. Homosexualita. Smrt. Nevědomí.

Během profilu se představí čtyři inscenace. S/He Is Nancy Joe propojuje graffiti, street ballet a testosteron. Inscenace byla zařazena mezi The Best of Dance dle amerického deníku The Washington Post a v poslední době hostovala na významném indickém Kerala International Theatre Festival, kde jej navštívilo na sedm set nadšených Indů. Uter Que, sólové představení Radima Vizváry, psychologická introspekce do nevědomí a chirurgické zkoumání vlastního já. FAiTH, tanečně-výtvarné představení Miřenky Čechové a Andrey Miltnerové, o hledání hranice mezi vírou v umění a životem. Co zbývá, když ztratíme víru v umění? Skok z okna? Inscenace inspirovaná tragickým příběhem primabaleríny Taťány Juřicové na pozadí tónů jazzdomové kapely Bohren und Der Club of Gore. A na závěr dnes již kultovní inscenace Light in Darkness, již divadelní kritik Vojtěch Varyš označil za famózní spektákl a významná americká kritička Sarah Kaufman jej komentovala slovy: „Prokofjev řekl, že smrt nemůže tančit. Ale může.“

Ve dnech 7.–13. dubna proběhne v Ponci a Studiu ALTA retrospektivní mini profil souboru Tantehorse, kdy budou mít diváci jedinečnou příležitost zhlédnout výše uvedené inscenace a možná i něco navíc. º

Flash – Elekrický výboj proudící nahým tělem. Vyčerpání – Flash – Zmučené tělo. Nekontrolovatelné podvědomí a blikající obrazovky v rohu pokoje – Flash – Munchův němý výkřik – Flash – Matka krájející jablka. Antikrist – Flash. Hypnosis – Flash – Vrzání provazu. Orgasmus – Flash – Melancholie – Flash!

Radim Vizváry a soubor Tantehorse připravují na polovinu listopadu premiéru pod tajemným názvem Uter Que. Sólové představení propojující techniku tělesného mimu a současného tance s fyzickým herectvím zkoumá proces lidského vzpomínání. Inscenace vzniká ve spolupráci se Studiem ALTA a pod režijním vedením uměleckého šéfa souboru Spitfire Company Petra Boháče.

Soubor Tantehorse – physical mime theatre, založený Miřenkou Čechovou a Radimem Vizváry, působí na české scéně od roku 2008. Do povědomí diváků se zapsal inscenacemi Dark Trilogy nebo S/He Is Nancy Joe. Miřenka Čechová a Radim Vizváry patří v současné době k evropské špičce v oblasti pohybového divadla, což dokazují četná ocenění jejich práce (např. cena hlavní poroty Perla za představení Lorka – Marná Láska, zařazení S/He Is Nancy Joe mezi nejlepší taneční inscenace 2012 deníkem The Washington Post nebo Herald Angel Award 2013 Fringe Festival Edinburgh).

„nevíme, zda vykročení z pozadí / neznamená návrat do budoucnosti…“(Vladimír Holan)

Musíme se vyrovnat se svou minulostí, abychom mohli udělat další krok. Musíme překonat strach, abychom se posunuli dál. Uter Que znamená v překladu jeden i druhý nebo rovněž druhý a já. Kdo je ovšem ten druhý ve mně, který stojí oproti, když se dívám do zrcadla na sebe sama? Jak minulá zkušenost ovlivňuje vzpomínání? Čím si jedinec musí projít, aby prožívání vzpomínek bylo uvěřitelné? A lze vůbec ztělesnit vzpomínku? Představení Uter Que se o to pokusí 18. listopadu ve Studiu ALTA v Holešovicích. Pohlédněte do zrcadla minulosti a se zatajeným dechem v něm objevte tajemství vzpomínek.


Uter Que
režie Petr Boháč
námět, choreografie, účinkuje Radim Vizváry
kostýmy Lucie Marková
scénografie Petr Boháč, Martin Špetlík
světelný design Martin Špetlík
hudba Matouš Hekela
Studio ALTA
U Výstaviště 21, Praha 7
po 18. 11. 19:30 (premiéra), po 9. 12. 19:30

Přehlídka toho nejlepšího z českého současného tance a pohybového divadla proběhne od 11. do 14. dubna nejméně na pěti pražských nezávislých scénách (divadlo Ponec, Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Studio ALTA, Teatro NoD). Během čtyř festivalových dnů se představí zásadní české umělecké skupiny jako 420PEOPLE, DOT504 & Teatr Novogo Fronta, Lenka Vagnerová & Comp., ME–SA, NANOHACH, Spitfire Company, Tantehorse nebo VerTeDance. Svůj autorský projekt také představí Andrea Miltnerová a další.

Festival Česká taneční platforma každoročně uděluje oborové ceny Tanečník / Tanečnice roku, Taneční inscenace roku a Cenu diváka. Účast ve festivalové porotě, která se každoročně skládá z českých a zahraničních osobností současného tance, letos přislíbily např. dlouholetá ředitelka choreografického centra a stejnojmenného festivalu Danse à Lille Catherine Dunoyer de Segonzac nebo umělecká ředitelka Dansmakers Amsterdam Suzy Block. Cenu za světelný design uděluje partner festivalu – Institut Světelného Designu. Hlavní program festivalu doplní doprovodné akce, kde se budou moci diváci osobně setkat s tvůrci a blíže se seznámit se vznikem tvorby projektů současného tance. Taneční představení doplní semináře o choreografii, light design nebo pozdně večerní koncert Lenky Dusilové v Ponci. Vstupenky na všechna festivalová představení je možné zakoupit v divadle Ponec a v předprodejní síti Ticketportal. Festival Česká taneční platforma organizuje občanské sdružení Tanec Praha, provozovatel divadla Ponec a organizátor festivalu TANEC PRAHA.

Kompletní program platformy je k dispozici na www.ceskatanecniplatforma.cz

autor: Zlata Žahourková

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Jaká je aktuální česká pantomima?
Všechny tvary, ať už je to historická, nebo ultramoderní forma, které se na našich jevištích hrají, a nejen na jevišti, ale i na ulici jako představení, performance nebo happening, mají jedno společné téma: lidská bytost ve své naléhavé situaci. Divadlo vyžaduje neustálé hledání, které s sebou přináší plus, ale také minus. A já se domnívám, že minus současného mimického divadla je dramaturgie. Autoři pracují převážně s emocemi, kterými vedou pohybový jazyk a skládají z nich jevištní tvar, který ale často působí velmi abstraktně. Může zde být hodnota ve vnitřním prožívání herce, ale divák už postrádá narativní sdělení. Druhý extrém je naopak v přílišné narativnosti, z níž vychází až takový skoro bulvární útvar, kdy divadlo postrádá nějaký přesah, podtext, hlubší sdělení. Jsou to dva extrémy, na které je dle mého názoru žádané se zaměřit a najít mezi nimi balanc.

Jaké jsou výzvy pro současnou pantomimu a pohybové divadlo?
Problémem současného mimického divadla je, jak už jsem zmínil, převážně dramaturgie tohoto tvaru. Na našich jevištích se vyskytují převážně autorské projekty, leckdy postrádající rozvinutější uměleckou syntézu dalších jednotlivých umění. To znamená hledání podpory u literatury, hudby, architektury, výtvarného umění, u filmu a podobně. Dnešní doba nám nabízí slučování principů různých pohybových disciplín. Jejich podoby se vyvíjejí velmi rychle a tělo je sofistikovanější než bylo dříve. Toho je třeba využívat.

Co znamená, že je tělo „sofistikovanějš“?
Dnes jsou na lidský výkon nebo na výkon herce, ať už je to mim, tanečník nebo pohybový herec, zkrátka na interpreta, kladeny větší nároky včetně těch technických. To znamená, že se rozvíjejí i pedagogické metody, které staví interpreta, potažmo studenta k těžším úkolům a společně posouvají hranice lidských možností.

Jaké je místo pantomimy na současné české scéně dramatických umění? Zasloužila by si více prostoru, třeba i na úkor jiných žánrů?
Já se snažím neodsuzovat žádné tvary a směry, snažím se je hlavně pozorovat a pochopit. Ponaučen třeba zjistím, co pantomimě jako žánru chybí, nebo naopak zjistím její výjimečnost. Někdy si říkám, že někteří kolegové by se potřebovali více seznámit s tolik odsuzovanou pantomimou, protože ta by jim mohla pomoci k lepší inovaci toho, co dělají.

Pantomima je dnes odsuzovaná?
Možná ne přímo odsuzovaná, ona se jako každý jiný žánr proměňuje. Trochu utrpěla tím, že po smrti Ladislava Fialky ztratila vůdčí osobnost. Nechci teď hodnotit jeho umělecké kvality, ale je přední a světoznámá osobnost oboru, může být vnímán jako ikona české pantomimy. Byl hlavním motorem, ať už v tom pozitivním, nebo kontroverzním smyslu, ale zkrátka byl. Potom už tu nebyli tvůrci, kteří by se věnovali klasické pantomimě – tím myslím tu „bílou“. Jsou tu například Turba, Hybner, Polívka, kteří ale dělají trochu odkloněnější žánr. Tato určitá generační propast zapříčinila oslabení klasické pantomimy.

Přesto, že byla nějaký čas na ústupu, má česká, potažmo československá pantomima významnou tradici, převážně z doby před revolucí. Vycházíte z této tradice? Je pro vás inspirující, nebo se spíše snažíte o novou podobu a inovaci?
Na tradici určitě navazuji, protože ona ukazuje právě ty hodnoty, které jsou nadčasové a věčné. Pro mě je tradice společenská záležitost, zážitek a výsledek jednání společnosti, ne jedince. Je to reflexe politické situace, společenské nálady, doby, a to potom určuje i nějaký sloh. Pro mě tradice uchovává sociální a národnostní hodnoty. A to nám Čechům dnes chybí.

Jaká by měla být výbava mima nebo pohybového divadelníka? Hraje zde roli i něco jiného než pohybové nadání?
Samozřejmě. Mim není tanečník, takže kromě pohybového nadání se vyžaduje ještě herecký potenciál. Potom se klade důraz na originalitu, výjimečnost, silnou osobnost. Většinou jsou mimové i autoři, takže je důležitá nejen interpretační schopnost, ale i autorská. Je zřejmé, že člověk musí mít svůj obor rád, aby byl proces práce potenciálně rozvinutelný na celý život. Jeho priority musí mít i nějaký duchovní rozměr, nejen společenský nebo sociální. Nejen to, že „chci být slavný“. Chce to přirozeně intelektuálně schopnou osobnost s výrazným talentem.

Nechybí vám někdy jako mimovi a pohybovému herci „slovo“ jako výrazový prostředek?
No, když mi chybí, tak ho použiju. Nikde není psáno, že v pantomimě se nesmí mluvit. Důležité je, jak s tím slovem pracujete, to už je technika. Jestli funguje jako zvuk, nebo jen zintenzivňuje, prohlubuje pohybové gesto. Měl jsem i představení, které kombinuje činohru s pantomimou. Je to možné, a myslím si, že i čím dál častější. Mimové používají slovo, ale nenese hlavní smysl hry.

Co si myslíte o pevně daných choreografických tvarech? Je zde ještě prostor pro vlastní tvůrčí inovaci?
Daná pevná struktura choreografie mě ničím nebaví, ale jistý prostor pro inovaci nabízí ve výběru osobnosti. Interpret dodržuje danou choreografii, ale přináší do ní svá gesta. Zjistil jsem, že je něco na přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“. Správný výběr interpreta je určující až z padesáti procent, špatný výběr může změnit smysl hry. Domnívám se, že v pohybovém divadle, u tance, nebo i u nás u pantomimy vždy nejvíce záleží na interpretovi, ne na choreografiích. Záleží na charismatu a kouzlu té osobnosti, technické vyspělosti a osobitém zpracování. Je důležitá její umělecká a životní zkušenost a pokora.

Čtete kulturní recenze?
Recenze čtu, nejen své, ale i recenze kolegů a jiných divadel. Zajímám se o to, co se děje nejen v našem oboru a divadle, ale i ve výtvarném umění, ve filmu atd. Je to nezbytné, protože jako inovátor musím poslouchat impulzy a inspirovat se nápady druhých. Pak jde také o zpětnou vazbu ve smyslu „jak a kudy ne“, což je mnohdy důležitější než hledat nápad. Proto právě musí mít člověk přehled, nesmí být kulturní barbar.

Jak reagujete na recenze k vlastním představením?
Vesměs pozitivně. Musím zaklepat, že ty mé jsou většinou dobré. Jsem rád, když někdo něco napíše. Samozřejmě že člověk recenze už trochu selektuje na dobré a špatné, a i dobře napsaná recenze může být špatná. To vycítíte, jestli autor ví, o čem mluví, že si umí dávat věci do odborných a teoretických kontextů. Kolikrát se z recenzí i něco nového dozvím, co jsem třeba nevěděl nebo co jsem zamýšlel, i když mě to samotného nenapadlo. Může nás to vybízet ke konfrontaci jako impuls k tvorbě, každý má svůj vkus a specifické umělecké cítění