Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Na autorčiných posledních samostatných galerijních prezentacích – ať už šlo o dystopickou instalaci v Galerii Kostka (2023), nebo výstavu laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Plato Ostrava (2024) – vytyčila určitý myšlenkový i formální směr: organické a technologické motivy propojuje do nových, často až mimozemsky působících hybridních forem. Její práce nás vede k otázkám, jak technologie utvářejí naše tělo, čas a prostor, a jak se z těchto vlivů stává nová forma každodenní zkušenosti. Tuto svou aktuální tvůrčí linii rozvíjí i v nejnovější výstavě Sunken Streams, kterou připravuji v pražské Galerii NoD. Ta bude uvedena vernisáží ve středu 17. 9. v 18 hodin.

Lenko, tvá fotografická praxe se odvíjí několika samostatnými směry. V komerční rovině tvoříš především v oceňovaném a úspěšném duu Shotby.us s Karolínou Matuškovou, kdy se vaše tradiční dvojdimenzionální digitální fotografická tvorba, pohybující se na pomezí volného a užitého umění, vyznačuje určitou narativní poetikou a jakousi „funky“ estetikou. Ve své osobní umělecké však médium fotografie překračuješ a rozšiřuješ jeho možnosti o prostorovou tvorbu, instalace a objekty. Jak jsi k této výrazové poloze dospěla? Stala se pro tebe klasická fotografie vyčerpaná, nedostačující nebo je to pro tebe přirozený vývoj, který ti dovoluje artikulovat nová umělecká témata? Jinými slovy: tvoříš objekty, ale stále je pro Tebe fotografie základ Tvého uměleckého uvažování?

Už nad tím vůbec nepřemýšlím, je to pro mě naprosto přirozený postup, který jsem si osvojila. Cítím se jako fotograf i jako výtvarný umělec, přepínám mezi oběma rolemi nebo je kombinuji. V rámci svých postupů mě baví materializovat plochý obraz, který pak s sebou nese záznam zhmotňování ve fyzickém prostoru. Vidět fotografii/dílo/instalaci v měřítku, vidět, jak se natahuje a jde za roh, od podlahy až ke stropu, nebo když do „ní“ můžeš dokonce i vstoupit – to je pro mě důležitý druh zažívání, který s sebou nese větší intelektuální a emoční odezvu než fotka na obrazovce. Pro mě je důležitá ta fyzická aktivace diváka – jeho těla, svalů a očí. Jak se točí okolo své osy, v každém úhlu pohledu si odnáší jiný kus rámované reality, výřez, který si dělá on sám, chodí a má vlastní asociace a myšlenky.

Na mých snímcích, nebo chceš-li „kůžích“ objektů, se objevují zmutované náznaky fotografií po předchozích dílech, která jsem vytvořila. Líbí se mi ta cirkulace a recyklace obrazu, přenos informací, které se cestou modifikují, replikují, nebo můžou být i nečitelné, jako geny, které jsou předávány do nových těl.

V Galerii Kostka na výstavě Moment of Seclusion Over the Horizon („Chvíle samoty za obzorem“) jsi rozvíjela svou post-humánní imaginaci na pomezí digitálního obrazu a objektu. Instalace evokovala hybridní entity, průsvitné, fosilizované odlitky připomínající větvovité útvary či jakási – možná mimozemská – embrya neznámých strojů z neurčitých světů a budoucností. Výsledkem byl environment na hraně biotického a syntetického. Podobný námět byl principem i tvé autorské prezentace v rámci výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého You Could Feel the Friendly Stranger. Někdy si mohou lidé vykládat tvé práce jako odkaz na určitou „extraterestriální transbiologii“, tedy že tvé objekty odkazují na jakási „aliení“, xenomorfní, exobiologická těla. Domnívám se ale, že tvá intence směřuje jinam: že bytosti a kvazi-těla v tvých instalacích jsou veskrze pozemské. O jaké bytosti a jaký svět se tedy vlastně jedná? Je to náš svět „post-lidský“, „více-než-lidský“ nebo dokonce „post-apokalyptický“?

Myslím, že servíruji fúzi minulosti s její budoucností. Nicméně ta budoucnost je pouze spekulativní a v principu se dívá právě do naší přítomnosti. Pro obě výstavy jsem vytvořila objekty, do jejichž „bříšek“ a těl jsem vkládala nalezené předměty jako gumové hadice, kabely, počítačové myši nebo třeba telefonní sluchátko. Jsou to pro naši civilizaci příznačné odsloužilé věci, které zůstaly po našich minulých domovech, dílnách, kancelářích, jsou to předměty v pozastaveném stavu existence, mimo kontext svého primárního užití, transformovány do nových forem a zapečetěny do těch objektů jako jakési časové kapsle.

Tvoříš vlastně takovou archeologii budoucnosti: fosilní stopy dnešního lidského světa.

Ano. A kladu si při tom samozřejmě právě i otázky o vztahu člověka a současného materiálního světa. Coby tvůrce mě zajímá přetavovat ony známé objekty do nových materiálových forem, kdy získávají nové druhy jednoty: současné materiály se proměňují, degradují a vzájemně mísí a vznikají nové materiálové „symbiomy“. Tudíž mé věci jsou o světě, který primárně povstává z transformované materiality lidské civilizace, ale je už to svět, v němž se boří hranice mezi organickým a anorganickým a obé se vzájemně prostupuje.

Tvá práce se nechává volně inspirovat například také „new weird“ sci-fi literaturou. V průběhu prací na výstavě jsi několikrát zmínila například díla od Jamese G. Ballarda. Namátkou třeba román Crystal World (1966) nebo povídku Poselství ze Slunce (1981). Ty spojuje téma jakési epidemické katastrofy, která postupně zcela pohlcuje vše živé. Ballard o svých knihách také tvrdil, že zobrazují spíše psychologii budoucnosti nežli budoucnost jako takovou. Co tě zajímá více: představy posthumánní budoucnosti jako takové, nebo spíše její „emocionální terén“?

Tato literatura mi pomáhá s imaginací. Místo oblíbeného retrofuturismu a katastrof nabízí prostor pro téma duševního rozkladu jedince a jeho niterných existenciálních otázek. Zajímá mě ten moment, kdy se na horizontu událostí na první pohled neděje nic divného: tj. kdy ztrácíme schopnost postřehnout radikální transformaci světa a skutečnosti. Například v novele Poselství ze Slunce se objeví choroba, která se šíří po celé Zemi. Protagonisté upadají do amnézie a každý den do ní upadají o několik minut déle. Počítají si hodiny „ztraceného času“, až nakonec v tomto bezvědomém, vypnutém stavu tráví skoro celý den. Těch pár minut „našeho vnímání času“, do kterých se na konci povídky proberou, jim naopak přijdou velmi divné: a nakonec tak nereálné. Líbí se mi na tom ten motiv subjektivity vnímání reality – její převrácení – a vztah k času. Onen ubíhající čas, který neúprosně směřuje dopředu navzdory jakýmkoliv našim snahám, je pro mě hodně emotivní moment a motor mých děl.

Ta otázka časovosti se propisuje právě i do samotného názvu výstavy: Sunken Streams, tedy „potopené proudy“, tj. něco, co plynulo a možná stále plyne, současně ale již podlehlo i nějaké kategorické změně. Jak jsi k názvu dospěla a co pro tebe znamená?

Pro mě je to nejvíce o nějakém pohybu krajinou a myslí zároveň. Je to proud věcí, živin, myšlenek, ale i odpadu, který je v jeden okamžik jasný, zřetelný, známý a konkrétní, aby se však hned za chvíli rozmělnil, „rozplizl“ a úplně vytratil. Ten název tak pro mě skrývá něco univerzálního, možná až archetypálního: pohyb a zanikání – a tedy právě i čas.

text: Pavel Kubesa

Lenka Glisníková: Sunken Streams
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
18. 9. – 15. 10.

Velké vlny v Česku aby jeden pohledal, a tak přestože je skimboarding v plenkách, rychle si nachází nové příznivce jak v řadách skateboardistů, snowboardistů či jiných boardistů, tak u lidí, kteří si vždycky chtěli vyzkoušet pocit surfování v domestikovaných podmínkách.

Jezdit se dá takřka všude. V Česku je spousta koupališť, které mají pozvolně ubíhající písčité či zemité pláže, a tato místa jsou pro ježdění těmi nejlepšími. Dalšími jsou břehy řek, ale i větší kaluže na posečené zahradě či louce. Po deštích můžete skimovat i na kalužích ve městě. Poslední variantou je sestavení vlastní dráhy, což může znít složitě, ale stavba je opravdu jednoduchá.

K výrobě stačí pouze plachta (např. silážní), materiál na vytvoření zvednutých boků dráhy (lze použít izolační potrubí, plastové potrubí, starý koberec, atd.). Následně je potřeba najít vhodný plac na ježdění, nejlépe rovný, položit plachtu, udělat boky, napustit vodu a vzhůru za jízdou.

Někdy je i levá ta pravá
Pro začátek je důležité mít navoskovaný skimboard – ale v žádném případě nevoskujte skluznici! Vosk se používá na nášlapovou plochu skimu a pomáhá tak proti klouzání nohou.

Při pohledu na jezdce vypadá nastupování na skimboard velice jednoduše, ale nenechte se zmást.

Důležitou věcí je zjistit, kterou nohou pojedeme vpředu. Pokud si jezdec není jistý, fungují zde stejné fígle jako u snowboardu, tj. postavit si jezdce před sebe a strčit do něj… výšlapová noha bývá většinou noha přední.

Nejdůležitější je správný nástup
Při jízdě vpředu pravou nohou (tzv. goofy) se prkno chytne levou rukou za spodní část skimu a pravou za bok v horní pravé části prkna. Po rozběhu se na prkno naskakuje oběma nohama nastejno, případně nejdříve zadní a následně přední nohou.

Při naskakování se nikdy nezakláníme, protože tím dostaneme těžiště těla do stádia, ze kterého už není úniku a hrozí pád.

Péče o skimboard
Skimboard je vyroben ze dřeva, a tak obzvláště na písčitých plážích dochází k sedření laku. Při viditelném poškození je vhodné nechat skimboard řádně oschnout (ne na přímém slunci) a následně znovu nalakovat (např. lodním lakem). Pokud nejezdíte, nenechávejte skimboard ve vodě. Za slunečných dnů se snažte odkládat skimboard do stínu, aby nestékal vosk a namočený „skim“ se nedeformoval. Navoskovaný skimboard odkládejte dolů skluznicí, nikoli nášlapovou částí. Zabráníte tak nalepení nečisto

5. multimediální bienále ENTER na téma DATAPOLIS slibuje opravdu výjimečnou příležitost seznámit se s díly současného umění, která se pohybují na pomezí designu, architektury a módy a spojuje je důraz na inovativní technická řešení a přístupy.

Téma letošního bienále vyprovokovalo k účasti umělce i akademiky nejen z celé Evropy, ale také ze zemí jako je Brazílie, Singapur nebo Japonsko. Hlavní výstava proběhne v prestižních prostorách galerie nové budovy Národní technické knihovny v Dejvicích, která je i spolupořadatelem, a další akce jako audiovizuální performance, přednášky nebo tvůrčí dílny proběhnou i na dalších místech v Praze, v divadle Archa a klubu Cross.

„Festival je výzvou ke společnému průzkumu neznámých teritorií, praktik a nástrojů. Přivede diváky k prožitku nečekaných spojitostí mezi realitou města a realitou sociálních interakcí v něm, jak je můžeme vnímat prostřednictvím nových vizualizačních nástrojů, sociálních médií a dalších interaktivních technologií. Jedná se tedy o specifickou formu veřejné laboratoře, která by měla poodhalit, co se v našem urbánním prostoru odehrává na základě proudu nejrůznějších dat a informací, která nejsou na první pohled patrná či vůbec viditelná,“ představuje záměr mezinárodního bienále kurátor Pavel Sedlák.

Premiéru si v Praze odbude například nová verze instalace Rytmus města autorů Mara Caneta (Španělsko) a Varvary Guljajevy (Estonsko), která převádí pomocí počítačem řízených metronomů do zvukové a vizuální podoby geograficky přesně určená data o aktivitách v sociálních sítích (Twitter, Flickr a Youtube) v deseti konkrétních městech. Jiným příkladem může být práce světoznámé bostonské laboratoře MIT, jež vypracovala systém pro zachycení a vizualizaci dráhy putování odpadků, aby se ukázala skutečná trasa, kterou musí vyhozená věc urazit, než najde místo svého určení. Výstava ale bude mít i méně vážné momenty, takže na své si přijdou také vyznavači hravých interaktivních systémů a aplikací, včetně těch pro mobilní zařízení, nebo dokonce „chytré šaty“.

Bienále pořádá žižkovská multimediální laboratoř CIANT, která již 10 let aktivně podporuje mezioborovou spolupráci umělců, vědců a počítačových expertů. Sleduje nové směry experimentálního umění a zkoumá, jak se toto nové umění včleňuje mezi tradičnější formy tvořivosti a jak reflektuje naši společnost, která je stále znatelněji svázána s používáním informačních a komunikačních technologií. Stačí si připomenout, co všechno způsobily sociální sítě jako například Facebook nebo Twitter jen v posledních měsících.

ENTER: DATAPOLIS
5. multimediální bienále
14.–17. 4., Praha
http://festival-enter.cz


autor: Šárka Maroušková