Dějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají na svědomí rebelové – to je úvodní motto knihy Hudba. Podvratné dějiny, která se nebojí tvrdit, že naším nejstarším strunným nástrojem byl lovecký luk.

A toto tvrzení uvádí právě v nutnosti chápat projevy lidské hudby v rámci jejího ekosystému, kdy popisuje, že samy nástroje byly původně součástí potravního řetězce.
Z kosti kořisti pocházela neandrtálská píšťala, první rohy byly zvířecími rohy. A pokud nástroje nepocházely z uloveného zvířete, vyvinuly se ze zbraní, kterými bylo zabito – lovecký luk nakonec měnil podobu tak, že se lépe uplatnil v hudební produkci než v lovu. Na této tezi se shoduje i etnomuzikolog Eric Charry, který ji rozvíjí v odkazu k harfě, která napjatý luk s pár strunami navíc připomínala. Klacky a kameny, které byly součástí lovecké výbavy, pak mohly sloužit zase jako bicí nástroje. Krveprolití a hudba šly vždy ruku v ruce. Tímto úvodem začíná kapitola knihy Masožravci ve filharmonii a vzbuzuje tak nutkání po výzkumu, jestli hráči dnešních ansáblů drží odkaz nebo jsou zasaženi kolonizací mysli a stali se z nich vegetariáni. Ostatně pokud ano, možná proto postrádá jejich hra širokou výrazovou škálu a dynamiku.

Ďáblovy písně a hudebníci, kteří se neumějí chovat
Pohled na vývoj hudby předkládá v osmadvaceti hravě i odvážně nazvaných kapitolách americký hudební historik, kritik a pianista Ted Gioia (* 1957). Ten studoval na Oxfordu a Stanfordu, kde také založil studijní program zaměřený na jazz. Dlouhodobě se věnuje studiu a popularizaci jazzové a americké lidové hudby. Vydal řadu knih, například oceňovanou The History of Jazz (Dějiny jazzu, 1997) nebo úspěšnou trilogii o lidových písních Healing Songs (Léčivé písně, 2006), Work Songs (Pracovní písně, 2006) a Love Songs (Milostné písně, 2015). Hudba. Podvratné dějiny (2019) je zatím jeho poslední knihou, která aktuálně vyšla v překladu Marka Sečkaře v nakladatelství Host.

Gioia se dále vztahuje i k folkloru a vysvětluje, proč je dobré si cestou kolem hřbitova hvízdat. Přestože je kniha psaná populární formou, přináší množství informací, které jsou sesbírány z nejrůznějších výzkumů s uvedenými prameny. Schopnost splynout s prostředím nebyla člověku – na rozdíl od zvířat – dána a tak v prostředí, kde mu hrozilo nebezpečí, volil opačnou cestu – tedy vytvářel co největší hluk. S nadsázkou je tedy prozpěvování kolem náhrobků akustickou formou, jak ochránit sebe sama.

Další pozoruhodná kapitola pak rozebírá sexuální původ hudby. S takovým náhledem přišel už Charles Darwin, který považoval rituály a zpěvy za potvrzení své teorie, že hudba vznikla jako evoluční mechanismus zajišťující rozmnožování.

Skrze další strany knihy se pak čtenář dostává k demytizaci písně, kterou Gioia uvozuje v kapitole Ne všichni kouzelníci mají hůlky. Už podle názvů jednotlivých sekcí je vidět, že se nebude jednat o faktograficky strohou učebnici muzikologie a příbuzných věd. Píseň, v této kapitole připsána potulným pěvcům, trubadúrům, byla nástrojem společenské kritiky. A to už jsme se z jeskyní dostali do jižní Francie závěru jedenáctého století. Co přijde dál? Smradlavý zadek? Skutečně. V takto nazvané kapitole už se autor přesouvá k regionálnímu hudebnímu stylu nejutiskovanějších lidí v americké společnosti a nechává pomyslně rozeznít blues a jazz. V souvislostech a nečekaných závěrech se autor vztahuje k prvopočátkům blues i jazzu a se svými souputníky se nebojí tvrdit, že Buddy Bolden, který bývá považován za prvního jazzového kapelníka, hrál blues ještě před přelomem dvacátého století.

A jak s kapitolou souvisí její kontroverzní název? Funky Butt, tedy Smradavej zadek, je nejstarší originální jazzové skladba, kterou známe. Patří Boldenovi a stala se jeho značkou. Sice se měnila pokaždé, když ji hrál a slova byla někdy veselá, jindy obscénní, ale kromě úsměvného názvu v sobě nesla kritiku společnosti nebo politický komentář. Tato píseň může reprezentovat právě to, jak se celý uznávaný hudební styl rodil na okraji společnosti. Znali jste tento příběh jazzu?

Rebelie se stává mainstreamem
Kniha nepřestává obohacovat ani fascinovat množstvím předložených souvislostí a informací ani na 441. straně, kde začíná kapitolou Rapeři a technokrati. Dochází až na dřeň, kdy se vztahuje ke způsobu nazírání na nový druh populární hudby. Jak jej pochopit? Otočte se zády k pódiu a pohlédněte na publikum. Tato poučka je ve své banalitě naprosto geniální. Kapitola dále mapuje období 80. let dvacátého století a v souvislosti s vynálezem kompaktního disku a spuštění televizní stanice MTV pohlíží na hudbu tržně a korporátně. Co přinesla hudba Madonny z osmdesátých let, následovala hudba Lady Gaga, která vznikla o třicet let později. Rock je dnes nostalgickou záležitostí. Punk posunul hranice a vypořádal se s hrozbou cenzury a trestního stíhání. A čí byla nejprodávanější hudební deska všech dob, která získala osm cen Grammy? Nebudu prozrazovat, odpověď na vás čeká na 445. straně knihy.

Ted Gioia: Hudba. Podvratné dějiny
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 528 s.