Když poprvé náhodou potkávám tabuli s nápisem Before I die, pohltí mě okouzlení. Můj řadu let akademicky pěstěný mozek zkvětákovatí a já se přepínám do magického vnímání světa. V černotě téhle zdi se zas jednou nanečisto potkávám se smrtí a prodchne mě vědomí, že život je vzácný. Je mi vůči smrti naze, ale taky tady cítím důvěru v život. Beru do ruky křídu a do veřejného prostoru ze svého nitra vypustím dosud nevyslovené životní přání: než umřu, chci porodit zvídavého chlapečka.

Zeď Before I die je na pražské Kampě od června a najdete ji tu až do listopadu. Stojí za ní skupinka pražských studentů. Vůbec první takovou zeď vytvořila před dvěma lety umělkyně Candy Chang v New Orleans. Bylo to nedlouho po tom, co umřela její blízká přítelkyně. Smrt důležitého člověka zprůzračnila vnímání jejího vlastního života, po otřesu ze ztráty najednou jasněji věděla, co je pro ni skutečně důležité. Umělkyně svůj projekt představila v rámci jedné z přednášek na konferenci TED. Hovořila tam o tom, jak nesamozřejmé je udržet si tuhle jasnou životní perspektivu, která nás vede k vlastní opravdovosti. Společně s přáteli proto umístila tabuli s nápisem Before I die na stěny opuštěného domu. Candy Chang očividně miluje své město a vypráví, jak jí přání na zdi připomínají sounáležitost s lidmi, se kterými sdílí stejné ulice. Zdi Before I die jsou výsostně lokální záležitostí dávající impulsy pro oživení místního společenství – pro poznání vlastních sousedů či kolemjdoucích. Vznikají z iniciativy místních lidí po celém světě, potkáte je v Kuala Lumpur, Cordobě i Jeruzalémě. Na stránkách projektu Before I die najdete návod, jak takovou zeď vytvořit ve svém vlastním městě a vytrhnout tak z každodennosti sebe i své sousedy.

Zrcadlo toho, jak jsme živí
„Veřejný prostor je tak pronikavý, jak mu dovolíme, aby pro nás byl. V té nejlepší podobě nás může vyživovat, dodávat nám odvahu, povzbuzovat nás k smysluplnějšímu způsobu života …“ vysvětluje Candy Chang. A je opravdu zajímavé pozorovat, jak zeď Before I die oživuje okolní prostor. Když se poštěstí a v kyblících jsou křídy, není téměř chvíle, kdy by nebyl někdo tabulí zaujatý. Lidé se zastavují, píší, fotí se a vzájemně si ukazují zajímavá přání. Jsou u té zdi trochu jako malé děti, které o přestávce mohou napsat na školní tabuli i to, co se tam obvykle nepíše. Tak se tam mísí hanbaté pubertální touhy s přáními, která v sobě lidé nalézali třeba i pracně a řadu let. Černota té zdi je vlastně docela pozoruhodným zrcadlem – ukazuje nám, jak moc chceme jít do sebe, z jaké hloubky ta přání dokážeme vydat. Jestli jen tak vtipně kloužeme po povrchu, nebo taháme zapomenuté věci z hlubin a čistíme je od studu, aby se vůbec daly napsat.

Kouzlo sdílené (ne)všednosti
Pozoruji asi třicetiletého muže, jak do křídového chaosu přes vrstvy jiných přání trpělivě opakovanými tahy píše své sdělení a přemýšlím, z jak velké hloubky to přání vynáší k očím kolemjdoucích. Odhaluje zde svůj životní sen, nebo jen přepisuje přání nevědomky převzaté od někoho důležitého – od rodičů, od vysněných žen…? Je to něco, po čem má podle něj toužit každý správný muž, tak si to také zařadil do svých priorit? Nakolik je těch pár slov ryzím vyjádřením a nakolik je to přání věčně opakovaným klišé? Když muž hodí křídu do kbelíčku, za jeho širokými rameny se odkryje ten pracně vytvořený nápis – Before I die I want to have a family. Tak nevím. A to je to. Nepřestává mě fascinovat, že ty největší z našich snů jsou vždy jedinečné a nezaměnitelné a zároveň mohou působit tak banálně.

Ta docela prostá otázka, co chceme prožít, než umřeme, má sílu vtáhnout nás do nitra k tomu, co je opravdu důležité a vytáhnout to na světlo – nejen na tabuli, ale i do vědomí a časem třeba i do žitého světa. Intenzitu, s kterou nás ta otázka osloví, a upřímnost odpovědi si určujeme sami. Perspektiva Before I die v nás může probudit životní nastavení, ve kterém víme, že je třeba žít to nejopravdovější, co v sobě máme. Beze stresu, ale zároveň neodkladně.

Lidé na Kampě před tou otázkou působí bezstarostně, uvolněně a hravě. Smějí se, vyjadřují se, sdílí. Stačí málo a náhodně procházející lidé jsou si najednou docela blízko. Vidíte, jak píší věci, které byste možná napsali také: Než umřu, chci… Být sama sebou, Od srdce se zasmát s mým tátou, Zachránit někomu život, Zahrát si na Náplavce na klavír, Vidět velrybu a žraloka, Znovu naplno žít, Potkat v Praze víc stromů, Vidět bráchu zase chodit, Umět hrát dobře na saxofon, Jet na Jamajku, Ještě jednou se vedle Tebe probudit, Mít svatej klid.

Tak předtím než zemřete, zkuste se tu zastavit.


autor: Blanka Dobešová

Celodenní akce TEDx Prague ve vršovickém kině Vzlet ukázala, že na věci se dá nahlížet také jinak.

Těžko se popisují všechny myšlenky, které probíhají hlavou, když jednotliví řečníci mluví. Ale co si účastníci mohli odnést z konference, je možné shrnout slovy změna, možnost, nové myšlení, vzdělávání, pravda, minulost a budoucnost.

Například Pepper de Callier, kouč vrcholových manažerů, říkal: „We become the choices we make in life,“, což je zajímavá informace, avšak propagátor svobody v práci Tomáš Hajzler všechny poté informoval, že „8 z 10 lidí nedělá v práci to, co je skutečně baví a nechávají si to na víkend nebo do penze“.

Na něj volně navázala Jana Nováčková, lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání, která mluvila o tzv. vnitřní a vnější motivaci (vnitřní, silnější, motivace je to, co nás baví a vnější pak tím, za co dostaneme odměnu nebo co je povinné) – například ve škole byla pro žáky připravena výuková hra, kterou si žáci oblíbili a začali ji hrát o přestávkách i doma a samozřejmě také s paní učitelkou v hodinách. Ale v jedné třídě žáci přestali hru hrát a hráli ji pouze s paní učitelkou v hodinách – bylo to ve třídě, kde učitelka začala žáky odměňovat – v té chvíli přestali žáci hrát hru pro zábavu a začali ji hrát pouze za odměnu při hodině. Toliko praxe. Teorie je taková, že pokud za něco nedostaneme odměnu nebo to nemáme povinné, tak to neděláme. Pokud to ovšem máme v naší vnitřní motivaci, nepotřebujeme pohrozit trestem ani motivovat odměnou a zkrátka nás to baví.

Jedním z nejzajímavějších řečníků byl ředitel společnosti Scio Ondřej Štefl, který prohlásil, že škola v podobě, ve které ji známe, zanikne. Školství se totiž od roku 1774, kdy byla na českém území zavedena povinná školní docházka, příliš nezměnilo. Avšak svět kolem se mění geometrickou řadou – za posledních 20 let se rozšířily předměty a nástroje jako počítač, mobilní telefon, digitální fotoaparát, MP3 přehrávač, Google, Wikipedia, Facebook a podobné.

Dále mluvil také biolog Petr Pokorný, jenž zmínil fakt, že se intervaly za staletí a tisíciletí zkracují – takový pěstní klín byl používán po desítky tisíc let. Kolik let tu ještě bude spalovací motor a jak dlouho budeme mít počítač, než ho nahradí něco, k čemu nebudeme potřebovat ruce? S tím souvisí i cyklus lidské společnosti, která čím je složitější, tím je nestabilnější a hrozí její zánik – což je z historie dokázané.

Na závěr bych rád zmínil Mnislava Zelenku, etnologa a cestovatele, jenž hovořil o Indiánech, které studuje již téměř 40 let: „Indiáni nic neřeší, protože mají vše vyřešeno.“ Tato věta vychází z jiného myšlení. Indiáni pozorují přírodu a sebe v ní, dělají věci, které se naučili od svých předků a v žádném případě se neženou za penězi a majetkem. Mnislav Zelenka mluvil také o mayské civilizaci, o jejich kalendáři, který počítá s pěti cykly, respektive slunci, kde každé období má jinou charakteristiku. Poslední cyklus skončí 21. prosince 2012 a poté, podle interpretací mayských proroctví, nastane změna.

autor: Lubor Čížek

Celodenní program TEDx Prague, který odstartuje v sobotu 20. listopadu v 9:30 hodin, se bude nést v duchu „myšlenek hodných šíření“, inspirace a zábavy. Účastníci se setkají s minimálně 12 inspirativními řečníky, zajímavými předtočenými přednáškami TED Talk a uměleckými vystoupeními. ReStart. Nosné téma konference bude propojovat tři tematické bloky: ReKreace – Znovu(s)tvoření, Naděje – děti a vzdělávání a ReCyklace civilizace a hodnot.

Jednou ze specifik TEDx konference je to, že každý řečník dostane maximálně osmnáctiminutový prostor, aby svou myšlenku předal dál do světa. Organizátoři už znají jména prvních prezentátorů a další inspirativní osobnosti již přislíbily svou účast. Mezi prvními potvrzenými řečníky nechybí světově uznávaný kouč Pepper de Callier, expert na umělou inteligenci Roman Neruda, „vesmírný“ architekt Tomáš Rousek nebo etnolog a vášnivý cestovatel v jedné osobě Mnislav Zelený.

Více o chystané TEDx Prague konferenci a odkaz na registraci naleznete na www.tedxprague.cz. Zajímavosti a vždy čerstvé aktuality vám organizátoři přinášejí přes sociální sítě Facebook, Twitter a LinkedIn.