Výstava Za Pultem v olomoucké Telegraph Gallery patří k projektům, které s lehkostí spojují vizuální přitažlivost s hlubší kulturní reflexí. Název odkazuje k ikonickému normalizačnímu seriálu Žena za pultem, jenž se stal jedním z nejtrvalejších obrazů ženské práce v socialistickém Československu. Nejde zde však o nostalgii ani ironickou citaci. Výstava využívá tento kulturní sediment jako výchozí bod pro kritické čtení role ženy, práce a její viditelnosti – tehdy i dnes.

Tři malířky různých generací a geografických zkušeností – Adéla Jánská, Paulina Ołowska a Caroline Walker – zde vstupují do společného prostoru, aniž by ztrácely vlastní jazyk. Spojuje je figurativní malba, ale také soustředění na práci jako gesto, rytmus i stav těla. Práce zde není heroická ani dramatická; je opakující se, tichá, někdy až neviditelná.

Stereotypy rozpuštěné v ambivalenci

Adéla Jánská (* 1981), česká malířka spojená s figurální tradicí, do výstavy vnáší jemně znepokojivou poetiku. Její postavy často připomínají porcelánové figurky nebo dekorativní artefakty – krásné, křehké, ale i nehybné. Jako by byly součástí vitríny, nikoli jejími aktérkami. Odkazy k estetice minulých dekád zde nejsou ilustrativní, fungují spíše jako paměťové stopy: ženské tělo jako objekt pohledu, dekor i nositel tiché rezistence.

Polská umělkyně Paulina Ołowska (* 1976), přináší do výstavy širší kulturní a politický horizont. Dlouhodobě se zabývá modernismem, estetikou socialismu, módou a populární kulturou a ukazuje, že ženská práce byla vždy také obrazem – stylizovaným, estetizovaným, často instrumentalizovaným. Její práce mnohdy rekonstruují zapomenuté nebo marginalizované obrazy žen – prodavaček, pracovnic, performerek – a vracejí jim autonomii i hlas. Její přístup není analytický v akademickém smyslu, ale performativní: minulost se v obrazech znovu rozehrává, aniž by nabízela definitivní výklad. Ołowska nepřepisuje minulost, ale inscenuje ji jako otevřený archiv, v němž se ideologie mísí s osobní imaginací.

Caroline Walker (* 1982), skotská malířka, reprezentuje jiný typ pozorování: její obrazy zachycují ženy při každodenní práci – uklízení, přípravě, čekání. Je známá voyeurskými obrazy pracujících žen, v nichž jde o okamžiky, které jsou běžně přehlíženy, a přesto tvoří páteř společenského provozu. Walker se soustředí na světlo, gesto a prostor, čímž dává těmto „neviditelným“ činnostem monumentální váhu. Práce se zde stává stavem bytí, nikoli výkonem. Právě v této zdrženlivosti se otevírá politický rozměr její malby a stává se silným komentářem k otázce hodnoty práce.

Mezi fragmenty kolektivní paměti

Instalace výstavy pracuje s motivem pultu jako s hranicí: mezi veřejným a soukromým, službou a kontrolou, pohledem a tělem. Industriální prvky, nerezové konstrukce a scénografické členění prostoru vtahují návštěvníka do prostředí, které připomíná obchod, provoz i sklad zároveň. Divák se pohybuje mezi obrazy jako mezi fragmenty kolektivní paměti, v níž se mísí oficiální obrazy práce s intimní zkušeností.

Za Pultem není výstavou o minulosti, ale o jejím přetrvávání v obrazech, gestech a očekáváních. Ukazuje, že ženská práce není jen tématem sociologie či historie, ale i silným vizuálním polem, v němž se zrcadlí otázky moci, identity a viditelnosti. Právě v tomto smyslu patří výstava k nejpodnětnějším projektům současné středoevropské scény.

Za Pultem
Telegraph Gallery (Jungmannova 4, Olomouc)
20. 11. 2025 — 19. 2. 2026

Rezonance dialogického propojování, tématu hry i odkazu na dětství souzní s aktuálním výstavním projektem Game Owner. Ten představuje umělecké přístupy dánského umělce Sørena Dahlgaarda a českého umělce Jakuba Janovského.

Přestože by se mohla hra zdát univerzální tématem, do jehož spektra lze vztáhnout široké množství přístupů a pojetí, tvorba konceptuálního umělce Sørena Dahlgaarda (* 1973) je postavena na interaktivních projektech s hravou spoluprací a tvůrčí angažovaností. V projektu připraveném na míru olomoucké Telegraph Gallery prezentuje dvě série portrétů, na kterých obličeje pokrývá těsto a transformuje tak participativní happening ve hru se stanovenými pravidly, která se setkává s individuální kreativitou účastníků. První série dává prostor olomoucké veřejnosti a návštěvníkům galerie, druhá dokumentuje sběratele umění z České republiky a Slovenska spolu s artefakty z jejich sbírky.

Témata paměti, identity a kolektivní historie vizuálně vyjadřuje Jakub Janovský (* 1984). Na výstavě pracuje s různými médii – od malby až po prostorovou instalaci a dotváří tak kurátorský záměr Eriky Kovačičové a Miry Macíka. Experiment různých přístupů je vlastní oběma autorům. Janovského práce pak rezonují s tuzemským divákem ještě o rysy kolektivní minulosti období socialismu a zobrazuje archetypy, které zprostředkovávají divákům jejich vlastní zkušenost a dávají tak prostor pro reinterpretaci historických i současných témat.

Søren Dahlgaard, Jakub Janovský: Game Owner
Telegraph Gallery (Jungmannova 4, Olomouc)
3. 4. — 3. 7.

Přestože je tento obrat připsán názvu uměleckého díla, vychází již z díla hudebního – je součástí textu písně Oh, Sister Boba Dylana. Upozornit na to, co je pomíjivé, právě když takovou pomíjivost můžeme nejméně očekávat, přichází kontroverzní výstavou samotný Jake Chapman.

A samotný v tomto smyslu není jen akcentem holdu, ale důrazem na to, že aktuálně, po jedenácti letech, je k vidění jeho výstava. A to již zcela samostatná, bez vlivu svého bratra Dinose, se kterým Jake tvořil do roku 2020 tvůrčí tandem Chapman Brothers. Výstavní projekt je představen v olomoucké Telegraph Gallery a připisuje jí tak další z nadstandardních výstavních realizací v rámci tuzemského galerijního provozu.

Dílo bratří Chapmanů vždy budilo ohlasy. Už proto, že přineslo pokaždé specifický pohled na citlivá společenská a historická témata, ale také kvůli své přímosti a otevřenosti, s jakou oba umělci kriticky do tvůrčího pole vstupovali. Hrana, která je vlastní jejich výstavním projektům – v tomto případě tedy nikoli ta geometrická, ale metaforická, řadí oba umělce k těm nejvíce kontroverzním autorům současnosti. Brian Sewell (1931–2015), novinami The Guardian titulovaný jako nejslavnější a nejkontroverznější kritik umění v Británii, označil jejich dílo Hell (2000) jako „první významné dílo 21. století“. A to přesto, že jejich tvorbě dlouhodobě vytýkal zejména touhu po senzaci a povrchnost. Není divu, že obrovská dioráma představující miniaturní figurky nacistů v bizarních a násilných scénách, kterými je dílo Hell, vzbuzuje šok. Témata stále živé historie jsou hranou, jejíž ostrost bude ztupena až se společnosti nebude generačně dotýkat, ale bude pouhou informací v historických knihách. Pak ale samozřejmě nebude tak peprným námětem, kterým lze skrze intermediální ztvárnění lidstvo nejen trochu podráždit, ale akcentovat závažnost námětu skrze autorskou imaginaci.

Trosky jako metafora lidstva
Kontroverzi se nevyhýbá ani tento samostatný výstavní projekt Jakea, nazvaný Flotsam & Jetsam. Název sám o sobě enigmatický, v překladu značící na hladině plující trosky. Věci a to, co moře vyvrhne na pobřeží. Další metafora k záměru vyjádřit neformálnost, v jaké se jeho tvorba může předvést. Na padesát děl, která připomínají občas návštěvu dětského tábora, jindy návrat do hippie období nebo vhled do jogínské komunity zcela jasně odfoukne výfuk plynu z Trabantu, který jako apropriovaný objekt nepřeváží již nikoho živého, ale stále dokola v pravidelném algoritmu dusí dvě figuriny, které z vozidla smrti již nikdy nevystoupí. Zřejmě nejvíce kontroverzní část výstavy, jejíž poselství má jasné odkazy podpořené namalovanými symboly na autě. Teorie budoucnosti, která předvídá, že lidstvo zcela přestane existovat a přijde doba nadvlády alternativní inteligence – akceleracionismus.

Myšlenkové nastavení celého výstavního projektu rozkrývá, že evoluční logika pozdního kapitalismu a integrace technologie s kapitálem nás nakonec dovedou k vymření. Nikoli nepředstavitelná budoucnost se tak pod dílem Jakea Chapmana a kurátorem výstavy Marka Sanderse zhmotňuje v Telegraph Gallery a přináší tak do tuzemského prostředí mnohavrstevnatý výstavní projekt, ve kterém i samotný Jake Chapman udržuje vědomí filozofie, pop-kultury i fantastické dystopické avantgardy.

Jake Chapman: Flotsam & Jetsam
Telegraph Gallery (Jungmannova 4, Olomouc)
5. 9. — 21. 11.

Přestože lze umění vnímat bez znalosti kontextu, ve kterém vzniklo, právě souvislosti přináší širší vhled a možnost pochopit, jaký obraz doby plátna přenášejí. Olomoucká Telegraph Gallery otevírá výstavou několika autorek a autorů nazření na současnou britskou figurativní malbu – a její souvislosti.

Malba je staré a stále živé médium. Podobě té současné usazené v sociálně-politickém kontextu Velké Británie se ve výstavě New Positions in British Painting věnuje kurátorka Jane Neal. V rámci své selekce představuje pět malířek a malířů, které uvádí jako nejtalentovanější, nejosobitější a nejvlivnější malíře, kteří dnes v Británii působí. Přestože k tak silným tvrzením v rámci tak úzké selekce jsem obezřetná, jednoznačně přináší výstava rozmanitý obraz nejen doby, kterou autoři reflektují, ale také přístupů, které jsou pro tuzemského diváka běžně nevídané.

Jednou z teorií, proč malba jako médium stále rezonuje – a to údajně od roku 2000 ještě s větší intenzitou, je sesazení fotografie z jejího výsadního postavení kvůli všudypřítomným chytrým telefonům s fotoaparáty a tudíž její masivní přítomnost a přesycení. Přílišné ztotožnění s tímto myšlenkovým směrem nenacházím už jen z toho důvodu, že snaha zaznamenat obraz na plochu je jednou z nejstarších pro zobrazování informace či posléze námětu, ale nikoli redukcí obrazu z viděné reality, což je právě fotografii – na rozdíl od malby – vlastní. Přestože médium malby i médium fotografie spojuje zobrazování obrazu na ploše, fotografie zaznamenává výsek z viděné reality, kdyžto malba se klade na nepopsaný prostor ohraničený pouze formátem. Malíř tak vytváří zcela subjektivní obraz, který vychází z jeho záměru a přístupu, kdežto fotograf zaznamenává skutečnost, kterou může vidět podobně i větší množství jednotlivců. Komparaci malby s fotografií tedy v bazálních principech nevnímám jako hodnou vzájemnému poměřování a spíše poukazuji, že právě plocha volného prostoru, kterým pro malbu je zrovna plátno, skýtá stále široké možnosti – ale i úzkosti z prvního tahu. Tolik již bylo výkřiků, že malba je mrtvé médium a tak živá je její podoba dodnes. Magický prázdný prostor plochy plátna je stále tak magnetický pro malíře, jako vytvořený obraz pro diváka.

Obrazy doby
Současná podoba figurativní malby je reprezentována skrze díla pěti umělců. Kurátorka Jean Neal, jejíž jméno je v tuzemském kontextu spojeno s nejednou výstavou, sestavila rozmanitý výběr různých malířských poloh a přístupů. Ty nutně odráží jevy i trendy 21. století, ve kterém byla díla zhotovena a přináší tak v horizontu několika uplynulých let reflexi doby, ve které se v britské společnosti začaly řešit palčivé otázky ekonomiky, suverenity a migrace, ale také platové nerovnosti žen a mužů či genderové politiky. Vliv na rozpoložení společnosti měla také pandemie covid-19. Všechny tyto aspekty se staly tvůrci prostředí, které umělce ovlivňovalo. Přestože není cílem výstavy zobrazit takové formativní rysy a vytvořit celistvý společensko-politický obraz, jednotlivé vlivy jsou v tvorbě zastoupených autorů přítomny, ať už jsou namalovány záměrně či podprahovým vyústěním. Tom Anholt, Jessie Makinson, Justin Mortimer, David Brian Smith a Caroline Walker jsou autory, skrze které Jean Neal nastoluje tvrzení o podobě současné britské figurativní malby. Přestože je prostor galerie velkorysý a schůdný k četnějšímu výběru děl od zastoupených autorů, právě díky střídmosti dostává každé z nich patřičný prostor i vyznění. Vyniká tak o to více specifičnost každého z umělců, kteří dnes v Británii působí. Emancipovaný přístup je nejvíce patrný v malbách Caroline Walker. Autorka se zaměřuje téměř výhradně na ženu v nejrůznějších rolích, včetně tematizace fenoménu ženské práce. Autorem estetiky výrazných zářivých barev a radostného vyznění je David Brian Smith, který skrze krajinu na malbách odráží hluboký vztah k přírodě. Vyrostl na ovčí farmě a přestože se prvotně proslavil právě malbami ovcí a pastýřů v idylických krajinách, aktuálně jeho díla pnou pozornost specifickou technikou, která působí, jakoby obrazy byly vyšívané a tím netají svůj zájem o tradiční řemesla, kterými právě tkaní a práce s textilem jsou. Rozměr rozevírající škálu fyzického působení a erotických námětů přináší na výstavě zastoupená Jessie Makinson. Prolíná množství historických kontextů a sdružuje je v temně smyslné celky. Mírně šokující Justin Mortimer si libuje v kontrastu mezi krásou a hrůzou a od přímého zobrazování přechází k abstraktní linii svých děl a to otevřením otázek ohledně interpretace či podobě skutečnosti. Obrazy divokých zahrad zachycené pozorujícím v množství obrazových strategií vyznačují tvorbu Toma Anholta.

Pakliže se v závěru textu vrátím k úvodní tezi, že lze umění vnímat i bez znalosti kontextu, ve kterém vzniklo, právě tato výstava umožňuje zhlédnout jak stylově výrazné soudobé umělce, jejichž dílo utkví v paměti, tak ale i nazřít diverzitu, ve které žijeme a její pochopení je nutností k smířlivému prožívání každodenních situací.

Anholt, Makinson, Mortimer, Smith, Walker: New Positions in British Painting
Telegraph Gallery (Jungmannova 4, Olomouc)
24. 8. — 23. 11.

Londýn. Rok 2540. Společnost, která zvyšuje svoji spokojenost za cenu ztráty citů a emocí. Brave New World, Aldous Huxley, 1932. Olomouc. Rok 2022. Výstava pěti současných autorů, kteří svými díly na možné dystopické možnosti poukazují. Brave World, Tevž Logar a Gregor Podnar.

Aluze na knihu Aldouse Huxleyeho není náhodná. Přestože pětice vybraných autorů – z toho několik, které zastupuje přímo Gregor Podnar jakožto kurátor i galerista, netvoří v tomto dystopickém diskurzu výhradně, jsou jejich díla nejen přiléhavou ilustrací pro myšlenku dystopické společnosti, ale zejména autonomní tvorbou, která takové rysy vykazuje.

Olomoucká Telegraph Gallery svými výstavními projekty překvapuje. Ať už se jedná o náročné site-specific výstavy, které zcela mění prostor, tak i projekty, kterými zcela mění úhly pohledu. Přestože kurátoři Podnar a Logar představují pět zcela autonomních autorů zastupujících také různá média, je výstava jedním celkem, do kterého jednotliví umělci přispívají svou svébytností. Specifické vyznění výstavy ve svém celku tvoří také fakt, že jednotliví autoři vychází z rozličných kulturně-sociálních prostředí a přestože je jejich práce vztahována k jedné problematice, ponechává si každý z nich svou výlučnou pozici. Anne Neukamp (* 1976), autorka narozená v Düsseldorfu a žijící v Berlíně, pracuje s tematikou postinternetové estetiky, měřítkem, schématem, fragmentem, rytmem a multiplikací, kterou malířsky zobrazuje na plátně a skrze tyto výrazové modely předkládá předměty každodennosti. Slovenský autor Robert Gabris (* 1986), mj. jeden z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2021, zobrazuje v médiu monumentální kresby snahu zpochybnit hranice média, kdy je právě jedno kresbou „vpleteno“ do druhého textového. Slovinec Primož Bizjak (* 1976) ve svých velkoformátových fotografiích zobrazuje městskou i přírodní krajinu, přestože zdánlivě realistickou, tak skrze expozici s dlouhým časem odhalující i to, co by divákovo oko v takovém reálném prostředí nepostřehlo. Klíčově se tématu výstavy dotýká 3D animovaný film Markéty Magidové (* 1984), která se skrze své dílo dostává k vybrané problematice nejblíže – komentář sociálního vyloučení, ztráta právního i společenského statusu v obsahu díla a oscilace mezi fyzickým a virtuálním světem ve formální podobě díla, je nejpřímějším svědectvím zpochybňování paradigmat fikčních, literárních, fantaskních i těch dalších paralelních světů. Záměrně až na samý závěr uvedu objev nejen této výstavy, ale jednoznačně i generační estetické linie a to brazilskou autorku Yuli Yamagatu (* 1989). Ta vytváří díla na pomezí obrazu a objektu, tvořená převážně textilním materiálem. Specificky morfovaná perspektiva, náměty přesahující do trojrozměrné podoby, humor, hravost, erotika i perverze – estetika, která s lehkostí přeskakuje meze normativity a kdyby chtěla, tak by je i hravě zašlapala.

Přestože koncepci výstavy s odkazy k dystopii dotváří vybraná díla spíše v jemných nuancích, autonomní síla vlastního výrazu každého z tvůrců je neoddiskutovatelně přítomna a tak doufám, že díky možným únikům do těchto specifických estetických světů konec civilizace ještě dlouho nenastane – a nebo jen té, která nebude otevřena fantazii a touze.

Primož Bizjak, Robert Gabris, Markéta Magidová, Anne Neukamp, Yuli Yamagata: Brave World
Telegraph Gallery (Jungmannova 3, Olomouc)
8. 12. 2022 — 9. 2. 2023

Jakým způsobem připravuje výstavní plán jedna z nejvýraznějších soukromých galerií olomouckého kraje Telegraph Gallery jsem si povídala s jejím šéfkurátorem Miro Macíkem.

Před nedávnem se v Telegraph Gallery se uskutečnil poměrně ojedinělý výstavní projekt. Zcela pozměnil prostory galerie a představil téma výstavy jako imerzivní prostředí. Jednalo se o výstavu Květen Marka Thera. Jakým způsobem Mark tak specifický výstavní projekt představil?
Šlo o jednotlivé fáze. Nerealizovaly se všechny Markovy nápady. Třeba v původní verzi si představoval, že budou všude také stropy. To ale už vzhledem k velikosti zásahů nebylo možné jak finančně, tak časově. Nakonec jsme se dohodli, že pojícím prvkem bude chodba, kde strop snížen byl. Nakonec to tak bylo lepší, protože Mark nechtěl vytvořit dokonalé prostředí, ve kterém si člověk bude připadat, jako by byl ve skutečné vile, ale bral to spíš jako nějakou kulisu. To bylo vidět na celkovém přístupu – když by návštěvník například otevřel nějakou skříňku, nenašel by v ní žádný obsah, žádné překvapení, protože Mark trval na tom, že má jít o kulisu, nikoli o interaktivní část. Mělo jít spíš o filmové studio, Mark dlouhodobě pracuj s videoartem, takže toto přemýšlení se ve výstavě také promítlo. Takže kdyby se tam natáčel film, tak by divák nepoznal, že to není reálná vila, ale návštěvník už viděl prostor jako kulisy.

Takto specificky jste začali pracovat nově, nebo jste dávali umělci takto velkou tvůrčí svobodu už dříve?
Takto specificky jsme začali pracovat nově, dříve se jednalo spíš o standardní systém prezentace umění. Se specifičností architektury výstavy jsme začali pracovat poprvé na projektu Marka Thera. Robert Runták měl potřebu, aby Mark zpracoval prostor bez ohledu na jeho dané dispozice, aby se zcela tvůrčím a svobodným způsobem pustil do jeho adaptace. Nechali jsme Markovi zcela volnou ruku.

Jaká byla původní vize Telegraph Gallery?
Robert ji vystavěl se záměrem hlavně prezentovat své sbírky. Ale s rozvíjením uvažování o původní vizi začalo přesahovat.

Jak vzniká výstavní plán galerie?
Sestavujeme ho já, Robert Runták a jako externí poradce Jan Kudrna. Každý máme své tipy a plán stavíme několik let dopředu. Nejsme typ galerie, kam by umělci posílali svá portfolia.

Jak se stavíte k formátu open call?
Takový formát je dle mého názoru vhodnější spíš pro menší projekty. Formát open callu jsme využili minulý rok pro prostor kina v Telegraphu. Z něho vzešla například spolupráce se Stanislavem Ondrušem, který měl pak v tomto prostoru svou výstavu. Tenhle formát ale pro naše uvažování vhodný není. Když stavíme plán, tak nemáme nedostatek umělců, naopak spíš se navzájem přesvědčujeme, koho do výstavního plánu zařadíme. Každý v něm máme svou část. A díky tomu je program i pestřejší.

Co všechno je součástí Telegraphu?
Je to v hlavně galerie v přízemí, která je zásadní složkou. V prvním patře je co-workingové centrum, v dalším patře je kavárna a kinosál, který se používá nejen pro projekce, ale pro program všeho druhu a součástí Telegraphu je i rozlehlý loft, který slouží ke kulturním akcím, komerčním pronájmům a ubytování.

Co ještě kromě výstav se dá v Telegraphu navštěvovat?
Galerijní platforma pořádá ještě další akce, například krátkodobé výstavy v kinosále nebo přednášky k tématům sběratelství současného umění nebo propagace v kreativních průmyslech.

Telegraph si buduje rozmanitost. To se dá vysledovat jak v podobě výstavního plánu, tak v podobě doprovodných programů. Aktuálně v galerii vystavují velmi výrazní dánští umělci. Jakým způsobem výstavní program stavíte? Jak často budou diváci moci zahraniční autory vídat?
Máme představy kolik čeho bychom ve výstavním roce měli mít, ale striktně na tom nelpíme. Program řešíme tak, že chceme mít minimálně jednu zahraniční výstavu ročně. Signál, který představuje díla ze Sbírky Roberta Runtáka, bude nově jednou za dva roky a snažíme se i o vyváženost médií. Velmi specifické také je, že galerie je na Moravě – nechceme být pouze pro uzavřenou skupinu lidí, což třeba Praha si může dovolit, ale chceme být otevření i lokálnímu publiku. Důležité je také zmínit, že galerie je zaměřená na umění počátku 90. let 20. století k současnosti, výjimkou je pravidelný výstavní projekt Signál.

Kdo je vaše publikum?
Je to umělecká scéna napříč Ostravou, Prahou, Brnem a dalšími městy. Je to ale samozřejmě i publikum z Olomouce, které se snažíme postupně na ty výstavy učit chodit. Koncepci i texty k výstavám máme přístupnější, srozumitelnější. Snažíme se nebýt v té uzavřené bublině, což vnímáme jako důležité všichni tři. Když jednou za rok uděláme výstavu, která je vizuálně zajímavá a přístupnější, tak potom nebude mít nejrůznější publikum ostych jít do galerie i na náročnější výstavní projekty.

Telegraph Gallery také pořádá rezidence pro umělce. Jak se na takovou rezidenci umělec dostane?
Stejně jako v případě výstavního programu si rezidenty vybíráme většinou sami, ale samozřejmě jsme rádi, když se nám někdo ozve a zašle portfolio.

Galerie má zajímavou vizuální identitu. Kdo je jejím autorem?
Je to grafický designer z Olomouce, Jakub Kovařík.

Co dalšího z umění, kromě jeho pravidelného vídání, návštěvníkovi nabízíte?
Máme také sérii autorských grafik Telegrafika. Autoři, které pro vytvoření grafiky oslovujeme, vychází buď z výstavního programu nebo z rezidence. Jako celek po deseti kusech je pak budeme prodávat ve sběratelské edici.

Výrazně pracujete také s okolním venkovním prostorem kolem Telegraphu, kam umisťujete sochy. Ty vybíráte jak?
Mohli bychom vybírat nejrůznější díla, ale chceme jít cestou vstřícnosti a divácké přístupnosti. Nechceme budit nutně kontroverzi. Před galerií je aktuálně umístěna socha Šelma od Michala Gabriela. Rád bych také zmínil, že na stěnách galerie zvenku je nový mural od Moniky Žákové, takže není venku pouze socha.

Mark Ther je na tuzemském uměleckém poli známou a nebojím se říct, že ikonickou postavou. Jeho multimediální práce dlouhodobě konfrontují diváka s palčivými tématy, vytahují jej z komfortní zóny a předkládají témata, která by si vidět snad ani nepřál.

I taková je další Therova výstava, která je tentokrát pojata velmi ambiciózně a návštěvníkovi umožňuje imerzivní estetický zážitek. Přestože Therova tvorba je úzce spjata právě s médiem videoartu, v jeho posledním tvůrčím období se objevuje čím dál častěji autorské scénografické řešení výstavního prostoru, které se stává samotným dílem s díly vnořenými a nikoli pouze formálním řešením výstavy. Už na přelomu roku 2019 výstavou Ospalek (Centrum pro současné umění Futura, kurátor Michal Novotný), projevil Ther schopnost vytvořit vtahující kulisy, jenž mění návštěvníka, který už není pouhým divákem výstavy, na návštěvníka, který výstavu zažívá. Princip imerze, tedy doslova ponoření, vnoření, pohroužení se, je úzce spjat hlavně s divadelním prostředím, případně tím hráčským. Ther ale zůstává v poli vizuálního umění a přestože diváka vtahuje do situace, nechává mu od ní ještě dostatečnou distanc – což je právě u témat, která zpracovává, docela štěstí. Právě aktuální výstava Květen, která kompletně proměnila výstavní prostory olomoucké Telegraph Gallery, je toho příkladem. A tentokrát nejde konstatovat nic jiného, že se jedná opravdu o nechutný zážitek.

Vtahující tematika smrti
Mark Ther (* 1977) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Malba II. u Vladimíra Skrepla a Nová média I u Michaela Bielického. V roce 2004 získal stipendium na soukromé škole The Cooper Union for the Advancement of Science and Art, která sídlí na Manhattanu v New Yorku. O sedm let později se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dlouhodobě tvoří v médiu videoartu, ale i kresby a aktuálně se věnuje instalacím a komplexním tematickým situacím. Stěžejní je ale zmínit, že jeho konzistence tkví právě v tématech, která dlouhodobě zpracovává. Těmi jsou sudetoněmecká kultura, nacismus a odsun Němců, ale i camp a queer estetika, která se z těchto závažných historických úseků v dílech Thera vynořuje a je jimi pravidelně prolínána. Dílo specifické bizarnosti, kontroverze, ale i přítomnosti humoru, je tříbeno ve velmi rozechvělých nuancích náznaků a doslovnosti. Navzdory citlivé tematice Ther dlouhodobě potvrzuje jeho mistrovské balancování ve formě, která je skrze všechny jednotlivé rysy skutečně současným uměleckým dílem. Aktuálně probíhající výstavní projekt Květen vtahuje diváka do vytvořeného prostředí domu, do kterého návštěvník dostává pomyslný klíč. Prochází kolem zaparkovaného auta plného kocourů Garfieldů, kultovní komiksové postavy 80. let 20. století, v autě si může všimnout i jiných detailů, které pro začátek pouze pobaví, protože návštěvník výstavy ještě netuší, co jej čeká dále. Vchází zahradou do domu, prochází chodbou a objevuje mnoho dveří. Některé jsou zamčené a ty otevřené umožňují vstoupit. Ocitá se v pokoji, kde je několik dětských postelí a množství dalších kocourů Garfieldů. Právě kvantita v tomto symbolu vytváří absurdní vyznění celé situace, kterou Ther návštěvníkovi předkládá. Nechává jej vkročit dále do místnosti, jejíž nedávné dění si lze jen domýšlet a záleží na každém návštěvníkovi, do jakých rovin nechutných představ ho jeho mysl pustí. Ther není doslovný, opět mistrovsky ponechává pouhé náznaky, které nechávají pomyslný film rozehrát v návštěvníkově fantazii. Otevřena je ještě další místnost, ve které lze do právě psaného scénáře objevit další aktéry.

Mezní situace
Therova výstava Květen, kterou připravil kurátor Michal Jalůvka, může budit pobouření, může působit jako tendenční snaha zaujmout či šokovat. To je ale pouze zkratkovité a zjednodušené čtení výstavního projektu. Se znalostí kontextu dlouhodobé umělcovy tvorby se návštěvníkovi naskýtá možnost zhlédnutí a prostoupení situací, která skrze své atributy přináší intenzivní imerzivní zážitek. A to takový, kterého by člověk v reálném životě opravdu nechtěl být součástí.

Mark Ther: Květen
Telegraph Gallery (Jungmannova 4, Olomouc)
12. 5. — 17. 7.

Obdiv k fotografiím Ivana Pinkavy je náležitý – skrze svět sestavený ze svébytného autorského jazyka přenášejí určité mystérium a vtahují do vizuálního prostoru, jež divákovi nikdy neřekne vše. Výstava Dvojná vazba je novou transcendentální cestou, kterou diváka skrze jednotlivé fotografie nechává jít.

Možnost volby
Výstava Dvojná vazba v olomoucké Telegraph Gallery je připravená s kurátorem Janem Dotřelem. Představuje na padesát Pinkavových fotografií od konce 80. let 20. století až do současnosti. Klade vedle sebe ty nejstarší černobílé fotografie i nefigurativní barevné snímky z posledního období. Divák se tak střetává s několika díly v nových dialozích, jež jsou v této linii pro samotného autora novou zkušeností. Vznikají vyústění, která si vzájemně protiřečí nebo se doplňují a nabývají na novém významu. Dvojná vazba je tak ve své koncepci v principu dvojakosti a podvojnosti otevřeným prostorem, který připouští nahlížení filosofické, náboženské i fyzikální. Otevřeně popouští hranice duálnímu vztahování se v mnoha možnostech; kontrastu, rovnosti, vymezení, korelaci nebo multiplikaci. Vazba je přítomna – jakou její podobu mezi sebou dané fotografie svírají, je cestou divákova svobodného ohledávání.
Fotografie není pouhou skrumáží pixelů na displeji či škálou černé po bílou na papíře. Součástí jejího vyznění je i zvolený formát, způsob adjustace i instalace a vybraný výstavní prostor. Všechny jednotlivé atributy, které jsou součástí celistvého vjemu, mají neopomenutelnou roli. Když se podaří umocnit vyznění autorova díla ve všech těchto ohledech, nabývá vizuální vjem na intenzitě i konzistenci. Prostor galerie je čistý, velkorysý a vzdušný a přesně takové vyznění přináší. Pinkavova výstava Dvojná vazba je vytříbený estetický zážitek, kterou v přenesené formě uchovává i vydaný katalog.

Ivan Pinkava – Dvojná vazba
Telegraph Gallery (Jungmannova 3, Olomouc)
25. 9.—14. 2. 2021