Když se člověk narodí a vyroste v Čechách, má jasno. Příbuzné má rozházené mezi Pardubicemi a Kladnem, jmenuje se Jirka Novák a největší exotikou v jeho domě je květináč s orchidejí a neposedná čivava. Ví, co je zač, komu má fandit v hokeji a jak by měl našinec vypadat. Jeho názor na uprchlíky, přistěhovalce a menšiny nejčastěji začíná slovy „nejsem rasista, ale…“. Aby se dopracoval k toleranci, pochopení a soucitu, potřebuje určitou míru kultivovanosti, vzdělanosti, rozhledu a sebereflexe.

Anebo se může jmenovat Šádí Shanaáh, narodit se české matce a palestinskému otci v Praze, mezitím v dětství strávit dva roky v uprchlickém táboře v Jordánsku, vystudovat gympl v Praze a vysokou školu v Anglii. Jako třešničku na dortu pak potkat na studijním pobytu v Egyptě svou budoucí ženu – Nastěnku z Moskvy.

Šádí, do jaké míry si myslíš, že tvoje dětství a původ předurčily tvůj život?
Na to se dá těžko odpovědět, když nemůžu sledovat své alternativní životy. Ale řekl bych, že tu samozřejmě určitý vliv je. Především mám averzi k nacionalismu a provinčnímu myšlení. Setkal jsem se s mnoha stereotypy a předsudky z více stran, a proto vím, jak směšné, ale také nebezpečné jsou. Poznal jsem tolik lidí z tolika různých zemí, že jsem si z toho odnesl absolutní nezbytnost posuzovat každého individuálně podle jeho charakteru. To se odráží i v mých aktivitách, ať už je to organizování filmových festivalů a výstav nebo překládání literatury. Smyslem je vždy zaostřit na lidi a nalézt to základní, co nás spojuje. A pak samozřejmě fakt, že mám i arabský původ, znamená, že mě zajímá arabský region, jak historicky a kulturně, tak i politicky.

Co tedy považuješ za směrodatné ve svém životě? Co bys chtěl, aby se od tebe naučily tvoje (budoucí) děti?
Díky tomu, že jsem měl možnost poznat, co je to chudoba a trochu jiný život než v klidném Česku, mám pořád někde vzadu v hlavě jakýsi majáček, který dokáže upozornit na relativitu některých tzv. starostí. Myslím tím, že když se někdy člověk stresuje, že nemůže najít tu správnou sedačku do bytu nebo že mu někdo ukradl autorádio, tak je dobré si připomenout, že tenhle typ problémů ve skutečnosti pořádným problémem není. Důležité je neustále si připomínat, že se máme vlastně dobře. I když je naší přirozeností srovnávat se s těmi, kdo jsou na tom ještě lépe.

Taky si myslím, že aby měl náš život alespoň nějaký přínos, měli bychom se snažit učinit život minimálně jedné další osoby lepším a šťastnějším, a přitom neublížit jiným. Kdyby se toho držel každý, tak jsme kolektivně mnohem šťastnějšími lidmi. Chtěl bych, aby moje děti myslely globálně a aby se nebály toho, že mají mnoho a mnoho identit. Přál bych si, aby byly liberální a přitom ne individualisté za každou cenu, aby cítili, že je osud lidstva i našeho životního prostředí velmi jemně a křehce propojen.

Od té doby, co jsi začal aktivně usilovat o zlepšení image arabského světa, neustále sleduji, jak ti chodí nesčetné nenávistné komentáře v diskuzích pod články a na internetových fórech. Kde bereš síly na ně slušně a podrobně odpovídat?
Tady bych si dovolil opravit – já neusiluji o zlepšení image arabského světa, ale o to, aby lidé vnímali tento svět méně černobíle a měli o něm trochu více informací. Myslím si, že pokud bych měl nekonečně mnoho času a mohl si s každým takovým člověkem sednout, dát si oběd, zaletět do některé arabské země, aby poznal různé lidi, žil s nimi nějakou dobu, že by pak té nenávisti ubylo. Tak se alespoň snažím slušně a fakticky odpovídat, jenomže v internetovém prostředí každá taková „debata“ s lidmi, kteří už mají předem tak vyhrocený názor, zdegeneruje do souboru monologů.

Setkal ses s projevy nenávisti a nesnášenlivosti i v běžném životě, nebo jsi díky své vizáži pro nácky nenápadný?
Vypadám spíš jako Ir, takže v běžném životě jsem se s nesnášenlivostí setkal spíše jako nepřímý aktér. Já jsem zažil jako dítě jak nenávist vůči Židům, tak vůči Romům, Arabům, ale i Němcům nebo Rusům. Naštěstí pouze verbální. Třeba mého tatínka s jeho arabským kamarádem jednou obklíčili v Praze skinheadi a tatínek začal mluvit jakoby italsky, a tak holohlavci usoudili, že je to jen opálený Ital a ti jsou přece potomci fašistů, tak jsou v pořádku, a nechali ho být.

Jak vnímáš jev migrace? Považme, že jí vděčíš za svoje narození a manželku. Měli by si obyvatelé bohatších zemí hlídat svoje území, nebo by měli přijmout zodpovědnost za koloniální minulost a současné ekonomické využívání třetího světa?
Migraci považuji za přirozený a pozitivní jev. Když už máme systém moderních státních útvarů s hranicemi, pak jistá úroveň managementu migrace je nutná a každý stát musí samozřejmě hlídat své hranice. Ale to neznamená, že se bude s lidmi, kteří chtějí migrovat kvůli práci nebo z jiných důvodů, zacházet jako s potencionálními zločinci. Bohužel zvláště v době ekonomické nebo společenské krize je migrace pravidelně politizována a převládnou emoce. Češi zapomínají, že tomu není tak dávno, co jiné země otevřely svoji náruč desítkám tisíců českých emigrantů. Nemělo by ale jít o nějakou historickou odpovědnost nebo nutné zlo, také bychom neměli migraci ignorovat a dívat se jiným směrem – chce to aktivní přístup, aby se zajistilo, že migrace bude oboustranně přínosná.

Měli by imigranti usilovat o co největší splynutí s původním obyvatelstvem, nebo se naopak držet své kultury, případně jí obohacovat tu místní? A kde je potom hranice mezi zachováním tradicí a odtržením a formováním ghett?
Imigranti by měli mít možnost vybrat si, co sami chtějí. Nikdo by neměl být nucen k asimilaci, zvlášť když není jasné, co konkrétně je tím asimilačním vzorem – kdo přesně je ten ideální Čech nebo Francouz, kterému by se měli imigranti podobat? Tou hranicí je respektování zákonů dané země. Když se do toho začnou přimíchávat nějaké abstraktní pojmy jako mravy, i když se to myslí dobře, pak může být problém. Chceme být konformní šedou společností, kde nikdo nevybočuje? Můžeme, ale já osobně dávám přednost dynamice, pestrosti, originalitě – to jsou zajímavé atributy, které jsou přínosné jak z kulturního, tak ekonomického hlediska. Ideální samozřejmě je, když se předchází extrémní ghettoizaci, třeba tím, že se zajistí více pestré školy. Děti strašně brzy přestávají rozeznávat původ toho nebo onoho spolužáka nebo spolužačky a rozlišují podle charakteru. A tak to má být. Určité koncentraci jednotlivých komunit nezabráníme, ale to nevadí – v New Yorku mají China Town nebo Little Italy a nikdo se z toho nehroutí. Jestli ale v zemi existuje diskriminace, zvlášť ta na pracovním trhu, pak se spojí socioekonomické problémy s například etnickým původem a je zaděláno na problém.

V čem podle tebe spočívá úloha státu? Myslíš si, že myšlenka národního nebo náboženského státu je v globálním světě stále funkční, nebo by měla být nahrazena jiným modelem?
Zatím nevidím funkční alternativu státu. Jeho úlohou by mělo být poskytování všem rovné šance na zapojení do aktivního společenského, ekonomického a politického života. V dobrém státě cítí většina obyvatel spoluúčast na rozhodování, na benefitech i na zodpovědnosti a povinnostech. Když část lidí cítí, že je státní instituce vylučují, že je většina společnosti vylučuje, tak se odcizí. Ale to odcizení pramení z nenaplněné touhy integrovat se, ne z apriorní touhy po separaci. Stát by měl také umožnit a oslavovat existenci množství překrývajících se identit, ne prosazovat identitu jedinou.

Češi si už delší dobu stěžují na „blbou náladu“, přidává se k tomu i obecná skepse vůči myšlence multikulturalismu, která je prohlašována za ztroskotanou. Vidíš v něčem potenciál morálního sjednocení a pozdvižení Česka?
Já žiji v Praze a pohybuji se v okruhu lidí, kteří blbou náladu necítí, respektive jsou zdravě kritičtí k věcem okolo sebe a pokouší se je měnit. Ale vím, že žiji v určité bublině. Myslím si, že část blbé nálady je tvořena osobním selháním některých lidí, kteří pak hledají, na koho svést vinu. Ale část je také opodstatněná – například pocit nespravedlnosti z ohodnocení práce nebo z jiných druhů křivdy a diskriminace. Naprosto klíčovou roli při nějaké obrodě hraje to, co se anglicky označuje jako leadership. Je to schopnost vést a inspirovat lidi vlastním příkladem a vizí. Každý z nás by měl usilovat o to, stát se co nejlepším vzorem na všech možných úrovních a oblastech práce a života. Hlavně musí člověk vytáhnout hlavu z ulity a aktivně se zajímat. Vzdělávací systém, který vede mladé lidi k aktivnímu občanství, založenému na hodnotách vycházejících z ústavy a obecné lidské slušnosti, je u nás také nedostatečný. Málo je učitelů a učitelek, které jsou vzorem pro děti – jsou špatně placeni a přetíženi. Jestli chceme nějakou obrodu, musí tedy vycházet jak z nás samotných, tak ze systému, do kterého ale musíme investovat a musí na něm být celospolečenská shoda, důvěra a respekt.

Tento rozhovor jsme museli vést elektronicky – Šádí mířil do Petrohradu, já jsem čekala na odlet z Ben Gurionova letiště pod raketovými nálety z Gazy. V tomto choulostivě provázaném světě jednotlivé národy a státy jen stěží nacházejí společná východiska, přesto můžeme sdílet obecně humanistické hodnoty a doufat, že se jako lidé naučíme spolupracovat na udržitelném rozvoji planety jako celku. K prosperitě a rovným příležitostem všech jejích obyvatel, nehledě na jejich původ, vyznání, orientaci či oblíbenou příchuť zmrzliny. ∞

Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.

JWP rád působí jako expresivní výtržník a nevázaný buřič, nicméně za roztříštěnými řádky jeho textu se skrývají hodiny a hodiny rozvážné skrupulózní práce a za vyhrknutými militantními názory – citlivá a pozorná vnímavost.

Jak ses dostal ke psaní?
Nepatřím k zázračným dětem, které měly v osmi letech napsaný román o drakovi a ve dvanácti již trilogii o trpaslících. Psát jsem začal až v pětadvaceti letech. To jsem pracoval jako pomocný dělník v tiskárnách a měl dvanáctihodinové noční směny. Při nich, u tunových rolí papíru jsem prostě začal psát. Tužkou na papíře. Nemám k psaní žádné potřebné vzdělání ani žádné kurzy tvůrčího psaní.

Už ty první věci byly sci-fi? Proč zrovna sci-fi?
Dva důvody: první texty jsem psal za totality, v polovině osmdesátých let. Do sci-fi se dala umístit spousta jinotajů. A za druhé patřím do skupiny potrhlých lidí, jež od mala fascinuje fantazie, budoucnost, technologie. Jak řekl můj guru, Ondřej Neff, buďto to sci-fi v sobě máte, nebo nemáte. Nemůžete se ke sci-fi dostat ve dvaceti letech, to nejde naimplantovat. Musíte se k němu pročíst od dětství.

Co tě na sci-fi láká více – možnost si vytvořit alternativní svět, anebo spíše alegoricky ztvárnit totalitní režim?
Oboje. A navíc se to výborně doplňuje. Alternativní světy si vytvářím proto, abych v nich ukázal absurditu – či lépe Absurdistán – na plné pecky. Kupodivu ale dodnes když píšu další věci, zejména kyberpunk, tak i v dnešním politickém režimu používám skoro ty samé paralely, protože ani dnes člověk z různých pohledů není zase tak úplně svobodný. A kupříkladu kyberpunk je o rebelii proti monopolům všeho druhu, proti governmentalismu a institucionalismu, nu a všichni moji hrdinové jsou rebelové. I proto jim rozumím.

Vytvořil jsi někde v nějakém svém díle určitou vizi budoucna?
V některých kyberpunkových věcech, nebo v sérii JFK. Ale spíš, než že bych byl vizionář, tak spíš jen extrapoluji dnešní svět do blízké budoucnosti. Je to vždy spojené s nástupem počítačových technologií, nových médií, nových lékařských poznatků. A s vidinou množících se lokálních i obchodních válek. A pak už stačí kombinovat, sledovat dění ve světě i ve vědě a zejména k tomu vymyslet dobrý příběh. Antiutopie a dystopie pak vznikají samy. Když jsou navíc plné akce a dialogů, pak jsou i čitelné, na rozdíl od nejrůznějších traktátů na stejné téma.

Tvé první vize patří ještě do poloviny 80. let, tedy doby před nástupem a rozšířením PC a internetu. Jak moc se naplnily?
První kyberpunkovou povídku Rox’n'Roll jsem psal na mechanickém psacím stroji. Slovo internet tenkrát existovalo jen na půdě několika amerických univerzit. Mobilní telefony byly pro nás akorát ve filmech v rukou boháčů. Byly velké skoro jako pádla a vážily čtyři kilogramy. A už tehdy jsme psali o přetížení Sítě, o možnosti likvidace fyzických objektů a lidí pomocí příkazů putujících po světovém kyberprostoru, o hackerských válkách a špehování lidí, o zkolabování systémů včetně celých států.

Žijeme tedy teď víceméně to sci-fi, o kterém jsi psal?
Ano. Nedávno jsem psal do ankety ve sci-fi časopisu Pevnost, že kyberpunk není mrtvý, v kyberpunku žijeme teď. Žijeme v tom, o čem se před pětadvaceti lety fantazírovalo. A hrozilo se už tehdy ztrátou soukromí a šíleným rozmachem toho, čemu dnes říkáme média. Informace se na nás řítí doslova odevšad. Třeba reklamy – viděli jsme je v Blade Runnerovi z roku 1982. Byly tam reklamní TV obrazovky na stěnách mrakodrapů, tenkrát totální sci-fi. A dnes jsou u každé benzinové pumpy.

Když dneska žijeme sci-fi z 80. let, tak co je sci-fi dneška?
Vize budoucnosti se posunula směrem do temnoty. Ačkoliv jsem technooptimista a vím, že nám technologie pomáhají (mezi námi, bez technologií bychom ani nemohli nahrát tento rozhovor), tyhle věci mám spojené spíše s obavou ze zneužití – ať už organizacemi teroristickými anebo státními, občas se prolínají (státní či teroristické). To fakt není nic veselého. Vize budoucnosti je celkem jasná, bohužel. Čekají nás konflikty náboženské, konflikty na základě vnímání světa a svobody lidí z pohledu odlišných kultur anebo problém s vodou. Nafta nebo plyn, to nebude za pár let problém, na to se najde řešení. Ale voda? To teprve uvidíme.

Máš i přímo apokalyptickou vizi? Dokážeš si představit, že by se lidi navzájem kvůli přístupu k vodě vyvraždili?
Po hromadných vraždách civilistů a dalších teroristických útocích není přece problém představit si, že stejně jako se dnes bojuje o tu jedině správnou víru, tak se bude bojovat o kapalinu nejdražší. Bude se bojovat o nejdražší kapalinu za prolévání jiné nejdražší kapaliny.

Takže o lidech nemáš ty iluze, že by si vzali ponaučení po 2. světové válce?
Absolutně ne. Lidstvo během své existence tisíckrát dokázalo, že se mu koníček vyvražďování občanů s jinými názory, jinou vírou či větším majetkem zalíbil. A líbí se mu čím dál víc.

V čem naopak spatřuješ pozitivní tendence, šance, naděje lidstva?
Přemýšlím… Těžká otázka. A vida, mám to! Když pozoruji mladé lidi po celém světě, tak jsem přesvědčený, že tahle generace vychovaná v otevřeném přístupu k informacím, ať už v totalitních státech či někde na výspě světa, ukáže všem byrokratům a technokratům, že se dá komunikovat nejen za pomoci předpisů a pravidel a s pomocí razítek a formulářů. A že se dá dohodnout. To hlavně. Mlaďasové spolu komunikují, navzdory hranicím, rozdílům barvy pleti, navzdory některým náboženstvím či politickým režimům. V tomhle prostoru „komunikačního technooptimismu“, tedy v jeho využití, nikoli zneužití, vidím sílu budoucnosti lidstva. Jinak – i o tomhle je kyberpunk.
A abych se taky připojil svou troškou do mlýna k této veselejší alternativě – i já některé své novely či romány končím dobře. Nemusí všichni přežít, hrdinové už vůbec ne, ale svět jede dál. Tím směrem, kam se ho snaží posouvat právě hrdinové. Říkejme jim hrdinové všedního dne. A jsou to milióny hrdinů.

Svět se mění velmi rychle a zítřek už klepe na dveře. Stávající systém se jeví jako neudržitelný a potýká se s obrovskými problémy. Dočkáme se změny k lepšímu, nebo horšímu? Můžeme ovlivnit, v jaké realitě se zítra probudíme?

Rumcajsův postřeh
„Vidím to růžově, Pikaču. Svět je v p**i,“ říká Rumcajs známé kreslené postavičce v jednom komiksu. Analýza dnešní doby, kterou jeho autor implicitně ve třech obrázcích a dvou větách nabízí, je v mnoha ohledech poměrně přesná. Ukazuje mozaikovitost naší reality, ve které se bez problémů potkávají Pikačové s Rumcajsi (globalizace, postmoderní společnost), a mnoho dalších charakteristik dnešní doby. Je ale svět skutečně tam, kde ho chce vidět Rumcajs? Podle mě zatím jen napůl. Což byl sice možná vždycky, má ale stále blíž k tomu, aby se tam už zítra dostal celý.

V jiném pozoruhodném příběhu s prvky komiksu popisuje svět zítřka Egon Bondy. Jde o cyberpunkový román z devadesátých let nesoucí název Cybercomics. V něm se mocenská elita (složená z mafiánů a vůdců obřích korporací) připravuje k přestěhování na Měsíc a plánuje vyvraždit velkou část obyvatelstva Země. Chce ponechat na živu jen tolik lidí, kolik bude potřeba k tomu, aby jí obstarali všechen dosavadní luxus. Hlavní hrdinka, hackerka Vera, se jim v tomto plánu snaží zabránit. Pokud Rumcajs Bondyho četl, mohl odtud odvodit svoje mínění. Tato sci-fi má ke skutečnosti mnohem blíže, než by se chtělo věřit.

Rozevírání nůžek
Ponechám stranou, že v kruzích lidí, kteří se zabývají tím, co se označuje jako konspirační teorie, platí obdobná vize za nesporný fakt. V další úvaze vyjdu z nedávno vydané knihy Tři sociální světy jednoho z významných českých sociologů – Jana Kellera. Ten se opírá především o francouzský výzkum tzv. diskrétních elit. Nejde o top manažery ani politiky. Jsou to více či méně starobylé buržoazní rody, které se spojují se zbytky aristokracie. Jde o lidi, které běžný smrtelník nikdy nepotká. V podstatě o nich nikdo mnoho nemluví, ani neví. Tyto skutečné elity nelze zaměňovat s boháči typu Billa Gatese apod. Nutno podotknout, že v České republice tento typ elity prakticky neexistuje.

Tyto rodiny po mnoho generací úspěšně hromadí všechny druhy kapitálu (sociální, ekonomický, kulturní), a jak se ukazuje, jsou si velmi dobře vědomy svého postavení. V dnešní společnosti jsou v podstatě jedinou třídou v marxistickém smyslu toho slova. To znamená, že chápou své kolektivní postavení a společnými praktikami ho hájí a posilují. Žení a vdávají se výhradně mezi sebou. Ani ty nejúspěšnější podnikatele do vlastních kruhů nepustí v první generaci. Sdružují se v elitních klubech, jejich aktivity jsou pro svět neviditelné. Příjmy těchto lidí nepocházejí z pracovní činnosti, což je spolehlivě odlišuje i od těch nejbohatších podnikatelů, stejně jako velká znalost umění a množství volného času.

Nerovnost se mění v nesouměřitelnost
Sociologové používají pro označení současné společnosti mj. termín společnost postindustriální. Její hlavní charakteristikou je fakt, že v ní většina lidí pracuje v terciárním sektoru, tj. ve službách. K tomu došlo zhruba v polovině 70. let 20. století, kdy také začíná dramaticky narůstat sociální nerovnost. Keller hovoří o přechodu od nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti: „Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy“ (Keller, 2010, s. 11). V podobném smyslu lze podle něho jen stěží srovnávat např. situaci elit a středních vrstev, když (pokud jde o Francii) pouze 8 % příjmů těchto elit pochází z profesní činnosti.

Zhruba od poloviny osmdesátých let se v tzv. vyspělých zemích začíná výrazně měnit poměr distribuce společensky vyrobeného bohatství ve prospěch nejvyšších vrstev. Zatímco závratně rostou zisky a odměny řídících pracovníků velkých firem, mzdy středních a nižších kádrů víceméně stagnují či dokonce klesají. Roste nezaměstnanost, přibývá neplnohodnotných forem práce bez jakékoliv jistoty (práce na dohody apod.). Jen samotný rozbor praktik nadnárodních koncernů, kterými zvyšují své zisky, by mohl zabrat celé číslo Pecky.

Tezi o přechodu ke společnosti naprosté nesouměřitelnosti ilustruje Keller na různých místech knihy poměrně zarážejícími daty. Tak např. uvádí, že vedoucí pracovníci čtyřiceti největších francouzských firem vydělají jednotlivě za rok více, než kolik vydělá deset lidí pobírajících minimální mzdu za celý produktivní život. Nebo že jediné horní procento světové populace vlastní čtyřicet procent světového bohatství (horních deset procent pak dohromady vlastní osmdesát pět procent tohoto bohatství).

Bere-li šéf firmy 464krát vyšší plat než jeho zaměstnanec, jako je tomu u největších amerických firem, je to stěží pochopitelné, pokud, jak dokládá Keller, se reálné příjmy zaměstnanců snižují. Ačkoli mohou být podobné praktiky legální, neměly by nás nechat chladnými. V lepším případě vyvolávají etické otázky, které často nejsou k ničemu jinému než k vedení filosofických debat. Těch se ale člověk nenají. V horším případě mohou vést k radikalizaci politických hnutí, posilování pozice komunistů, házení viny na sociálně nejslabší apod.

Pokud se politickou intervencí něco zásadně nezmění, povede podle mého mínění směr současného vývoje k růžovým zítřkům celkem spolehlivě. Takový zítřek může mít podobu rozpadu kapitalistického řádu a neskutečného nárůstu bídy, až nebude mít kdo utrácet peníze a udržovat v chodu impozantní mašinerii zvanou tržní ekonomika. Může také narůstat rozčarování a hořkost, až polarizace společnosti povede k novému znárodňování. Dovedu si dnes jen těžko představit situaci, kdy se např. bude vážně diskutovat o možnosti stanovit omezení manažerských odměn. Připomenu, že minimální mzda se v ČR nedávno zvýšila po sedmi letech. Podivné je, že civilizace stojící jedním krokem nad propastí dokáže samu sebe nazývat vyspělou a pokrokovou.

Svět zítřka
Asi nejpalčivější součást přechodu společnosti nerovnosti ke společnosti nesouměřitelnosti představuje ztráta kontaktu elit s běžnou populací. K tomu dochází prostorovým uzavíráním nejbohatších v opevněných a chráněných čtvrtích. Posilují tak svůj status a svoje kapitály, zároveň se chrání před stykem s níže postavenými. Jejich děti navštěvují speciální školy (velká část jich je ve Švýcarsku), aby se zajistilo, že nahromaděné kapitály zůstanou „doma“. Zde se učí dokonalému sebeovládání, orientaci v umění, několika cizím jazykům apod. Zároveň se učí spolupráci a pěstování dobrých vztahů.

Pro zbytek sociálních vrstev pak platí zcela jiná pravidla. Žijí v iluzi, že sociálního postavení lze dosáhnout vlastním výkonem, vzděláním a tak dále. Běžní smrtelníci jsou nuceni si konkurovat, což jim celkem bezpečně brání v různých formách kolektivního jednání na obranu svých zájmů. Právě z toho pak elita profituje.

Sociologie v podobné souvislosti hovoří o teorii uzavírání, která se snaží vysvětlit povahu procesů, jejichž prostřednictvím se určité společenské skupiny snaží monopolizovat zdroje, privilegia, moc či prestiž a vyloučit z přístupu k žádaným statkům ostatní. S ohledem na nastíněné souvislosti nemusí být cesta na Měsíc, kterou popisuje Bondy, čistou fikcí.

Zatímco se Keller v mnoha svých vyjádřeních (viz např. pořady na YouTube) netají velkou skepsí ohledně budoucího vývoje, jiní sociologové to takto beznadějně nevidí. Jedním z nich je např. Immanuel Wallerstein, který je přesvědčen, že současný kapitalistický systém se dostal do svého konečného stadia a jeho nahrazení jiným systémem je nevyhnutelné. Podle něho se nyní nacházíme v období změn, které může mít velmi dramatický a nepříjemný průběh a trvat až padesát let. Výsledek současného období ovšem nemusí být nijak katastrofální. Každopádně je však nejistý.

Co lidé zmůžou?
V knize Velká transformace analyzuje Karl Polanyi dalekosáhlé důsledky, které mělo pro společnost ovládnutí jejího hospodářství trhem. Tržní logika proniká do mnohých oblastí, které původně neměly s ekonomikou nic společného. Aby mohli lidé uspokojovat své potřeby, musí nejprve prodat pracovní sílu. Mnohé z potřeb, které pokládáme za vlastní, jsou však ve skutečnosti právě potřebami trhu. Firmy, vedeny imperativem maximalizace zisku, jsou nuceny k neustálým inovacím svých výrobků, které za pomoci reklamy potřebují prodat. Nutnost uspět v konkurenci je nutí snižovat náklady. Zde tkví vysvětlení skutečnosti, že platy běžných zaměstnanců stagnují. Jednou ze strategií maximalizace zisku nadnárodních korporací je např. přesouvání výroby do zemí třetího světa, kde je levnější pracovní síla.

V důsledku mechanizace a automatizace výroby přichází mnoho lidí o práci. Jsou nuceni na pracovním trhu prodávat svoji osobnost, kterou musí přizpůsobit poptávce. Proto je dnes přes veškeré proklamace reklamy těžké být sám sebou. Zde podle mého leží kámen úrazu současného stavu světa.

Až příliš snadno totiž podléháme reklamě a konzumním trendům. Současná společnost nám dává jen málo příležitostí se zastavit a skutečně vnímat své niterné já. Od tohoto jsme odváděni všemožnými druhy zábavy a konzumu. Na první pohled se zdá, že ze začarovaného kruhu, v němž se náš svět ocitá, není cesta ven.

Zároveň jsme ale svědky určitého „probouzení“, které může naznačovat, že se snad odehrává nějaká změna k lepšímu. Nedávno proběhly obrovské demonstrace v Řecku, Španělsku, Turecku či Brazílii. Do médií se dostaly také např. akce hnutí Occupy Wall Street. Jejich cíl není zcela jasný, obrysy nové společnosti jsou velmi mlhavé. Mnoho lidí však po změně touží. Roste zájem o ekologické zemědělství, podpora lokálních výrobců, tlak na společenskou odpovědnost firem, existují pokusy o zavedení lokálních měnových systémů apod.

V mnohých analýzách stavu současného systému se zapomíná na jednu zásadní věc. Když ekonomiku začal ovládat trh a peněžní hospodářství, dostala se moc skutečně do rukou „lidu“. S každou utracenou částkou vyjadřujeme jisté hodnoty, schvalujeme či odmítáme praktiky určitých firem. Otázkou zůstává, zda o tom chceme přemýšlet a jaký odstín růžové pro zítřejší realitu zvolíme.

Letos nevím o žádném avizovaném konci světa. Prosincové vydání Kulturní Pecky tak tématicky jeho potenciální příchod na poslední chvíli přesahuje – v našem zájmu je Svět zítřka. Ke konci roku je to příhodné. Svět zítřka je odrazem světa jeho včerejší podoby. Inovuje staré, převádí jazyk známých věcí do nové formy. Je zároveň prostorem pro realizaci našich vizí. A je zároveň těšením se na nepředvídatelné okamžiky. Nelze si všechno do poslední hodiny v kalendáři naplánovat. Občas bych za to samozřejmě byla ráda – je to jistota. Co se naplánuje, stane se. Preferuji ale možnost – co se má stát, se stane. A učím se to přijímat. Protože věřím, že to má svůj důvod. Život je časově omezené vrstvení zkušeností na sebe. Utváření osobnosti v celé její komplexnosti. Rozmanitost k uchopení. Svět zítřka, u kterého přesně nevíme, jakou podobu bude mít. Odvíjení jednoho od druhého. Vizionáři ho rádi chápou s jasnými představami. Je to jejich oblíbený časoprostor. Utvářejí si v něm vlastní světy. Zakladatel českého kyberpunku Jiří W. Procházka v nich navíc ukazuje i absurditu. Píše si o svém Absurdistánu. Podle něj žijeme kyberpunk právě dnes. Fritz Lang si zase rok 2026 představoval černobíle a němě už v roce 1927, kdy natočil Metropolis. Bez naděje a budoucnosti na klasiky antiutopií navazuje Ondřej Štindl svým Mondscheinem. Na něj zase navazuje Jan Frič svým divadelním Mondšajnem. I pro Kulturní Pecku začíná být Svět zítřka naprosto definovaný. Zbývá jí posledních jednatřicet dní. Bylo by totiž vhodné pokračovat v nových začátcích. A proto už nebudete v rukou držet papír s množstvím růžové. Nebudete držet ani Kulturní Pecku. V lednu vaše prsty poctí o něco menší formát a příjemnější papír. Oči utiší tlumenější barvy a nový design. A pecka to bude ještě větší, ale se jménem Artikl. Je tohle ten svět zítřka?

Vegetariánství, odmítání drog a nezávazného sexu… Mně osobně se nejdříve vybavili asketičtí přírodomilci, kteří cítí, že je třeba nějak kritizovat společnost skrze jí nejmilejší prostředky… Ale je tu i skupina, která vzešla právě z vystřízlivění z alkoholického deliria punkových koncertů 80. let. Straight Edge – subkultura, hnutí a světonázor, nebo jen banda elitářských pozérů?

Celé to začalo někdy na přelomu 70. a 80. let 20. století ve Washingtonu na hardcore punkových koncertech legendárních Minor Threat. Kapela přišla s písní „Straight Edge!“, ve které přímo poukazuje na neduhy undergroundové scény, jako jsou drogy a alkohol. Nutno podotknout, že již v začátcích se objevují jisté snahy o odloučení od běžné společnosti a řazení se mezi jakousi lepší skupinu… Mimo jiné se také v písni zpívá: „I’m a person just like you. But I’ve got better things to do than sit around and fuck my head. Hang out with the living dead.“

Tím se vytvořila kontrakultura odmítající veškeré drogy, promiskuitní sex a další slasti společnosti spojené s undergroundem. Jedinci se začali označovat křížkem nebo X, kterým byli značkování v barech mladiství, jimž se nesmělo nalévat. To také jasně symbolizovalo odmítání alkoholu. I když vizualita skupiny není příliš výrazně jednotná, převládá odkaz na estetiku punku a X se stalo uctívaným symbolem.

Časem se připojily i další kapely, např. The Vibrators, The Modern Lovers, State of Alert (S.O.A.), Government Issue, Teen Idles and The Faith a hnutí se z Washingtonu rychle rozšířilo do dalších částí Spojených států a Kanady (Boston, Kalifornie aj.).

Straight, Krishna a ti ostatní
Rozšíření a jistá popularizace ideologie Straight Edge s sebou nesla hlubší specifikaci a diferenciaci názorů a zásad. Přívrženci se začali vymezovat i v politické orientaci, především směrem k levé straně politického spektra. Ostatně tato tendence v komunitě přetrvává dodneška. Další následovalo nabalení trendů jako DIY (především ve vydávání hudebních nosičů a sponzorování labelů členy hnutí), boj za práva zvířat, ekologie, posilující feminismus, a tím i větší zapojení žen v HC scéně, a odmítání trendů konzumní postmoderní společnosti 90. let. Stále větší obliba s sebou nesla i negativní prvky v podobě vyhrocení některých názorů za přijatelnou mez. Někteří fanatičtí členové se nebáli pro podpoření subkultury sáhnout i k násilí a extrémním projevům, což mělo za následek utvoření militantních skupin, které někdy inklinovaly k metalové scéně. Jako pozitivní opak je ale nutné brát jisté duchovní prohloubení a spiritualitu, jako důsledek sympatií (části hnutí) k východnímu náboženství. Především Ray Cappo, jako jeden z nejvýraznějších představitelů sXe, který se sám zařadil mezi přívržence hnutí Haré Krishna, rozvinul směr Krishna-core. Změnou přístupu směrem k větší harmonii a spiritualitě se tak Straight Edge dostalo zpětné vazby z vlastních řad.

Today sXe a Češi
V dnešní době se sXe pořád těší velkému počtu příznivců, i když nejsilnější roky zažilo v 90. letech. Pozornost mimoto vzbuzuje rozmanitost členů, která je daná kulturními, společenskými i geografickými okolnostmi. Například ve Spojených státech, kde celé hnutí začalo, vizualita nedostala pevné hranice, až byste některé z členů jen těžko řadili do skupiny s tak silnými postoji. Mezi Straight jsou již mladí, kteří se často přidávají z důvodu závislosti svých rodičů nebo někoho z okolí a sami s drogami ani sexem zkušenost nemají. Samozřejmě v místě vzniku tyto názory i u adolescentů působí poměrně přesvědčivě a autenticky na rozdíl od zemí, kam se sXe dostalo v trochu již předžvýkané podobě.

Odvažuji se říct, že u nás je situace poněkud jiná. Pochopitelně se k nám sXe dostalo s jistým zpožděním již jako zpopularizovaná vlna a i zde se začaly objevovat kapely se sXe tématikou, např. Balaclava, Zelení Kanibalové aj. A i když jsme již také dorostli v enviromentálně uvědomělé jedince, vývoj společnosti a hodnot u nás v 90. letech a posléze z tohoto světonázoru udělal spíše pózu. Ta dává lidem šanci určitým způsobem se zatřídit do nějaké užší vyprofilované skupiny a pomáhá jim v seberealizaci. A tak se nabízí otázka: „Pokud sXe odmítá alkohol a další stimulanty jako pomocnou berličku, bez které se obejde, není pro některé členy přímo komunita tou pomyslnou podporou?“

S vývojem společnosti a pořád se zintenzivňující globalizací se i k nám dostávají informace o drancování deštných pralesů tabákovými firmami a neefektivním zemědělství v polopouštních oblastech apod., což dokonale hraje do noty příznivcům sXe a pomáhá to upevňovat jejich světonázor i ve vzdálených končinách. Navíc dnešní doba je značně komplikovaná a silné, sebevědomé názory působí jako všelék. Ale sXe není jen o prezentaci názoru, ale také o disciplíně a odříkání. A není náhodou, že členy této subkultury můžete potkat v různých gymech a na trénincích bojových umění. Pro mě bylo setkání se Straight také zamyšlením sama nad sebou, a to nejen díky tomu, že moji společníci za pět hodin povídání o sobě a svém přesvědčení stihli vypít každý tři hrnky čaje, což se mi v malém pražském „pajzlu“ už dlouho nestalo. Také proto jim děkuji a plně doporučuji zhlédnutí EDGE – the movie od Marca Pierschela a Michaela Kirchnera.

Být tady a teď je v posledních letech určitou životně filozofickou módou. Všichni o tom mluví, píšou, čtou. Spousta lidí více či méně aktivně o tento stav mysli usiluje nebo alespoň ví, že by měla. Avšak co se pod tím skrývá a jak pro samou soustředěnost na své prožitky neupadnout do plytkého hédonismu?

Přítomnost není jen tato izolovaná vteřina plující ve vzduchoprázdnu, přítomnost je esencí veškerých mých zkušeností, životů mých rodičů, předků, národa, miliónů let vývoje druhů na Zemi a ve stejnou chvíli také nepřeberného množství kroků, rozhodnutí a náhod, které učiním já a dalších sedm miliard lidí mezi miliardami živočichů, rostlin, planet a galaxií. Proto otázka bytí tady a teď není jenom o tom, abych se oprostila od minulosti, nevázala se na budoucnost a užívala si okamžiku, ale také o vnímání tohoto nádherného klubka s nespočtem nití, uprostřed kterého jsem já – maličký nepatrný uzlíček, který je zároveň středobodem vesmíru, tvůrcem času a dění.

Mé vědomí udává tep skutečnosti, jejíž jednotlivé úseky se rozzáří podle toho, kam zamířím svoji pozornost. Ta je klíčovým nástrojem, kouzelným vznášedlem, schopným přenést mě kamkoliv si budu přát.

Ponořit se do hlubin
Chci-li se dostat do minulosti, stačí na ni pomyslet. Mohu pak čerpat podporu a inspiraci v četných zkušenostech dob předchozích. Kolikrát na ně ale vůbec myslet nechci, ba právě naopak – z celé své duše si přeji vytrhnout se z jejich spárů. Chmury a bludy minulosti jsou mocnými čaroději, kteří člověka dokážou po roky věznit, mučit a pronásledovat. Útěk do sebeklamu zapomnění nepomáhá – dokud se jim nepostavím tváří v tvář a nedokážu se s nimi vyrovnat, budou můj život ovlivňovat tím silněji, čím méně si to budu chtít připustit. Neustálý boj a prožívání bolestných vzpomínek je pak ještě více vysilující. Tma, která při tom člověka pohltí, je nekonečná, protože čerpá z jeho vlastních sil – vysává z něj život, dokud nezbude trouchnivá troska. Proto je lepší neschovávat se a nezápasit, ale přijmout minulost jako nedílnou součást sebe – jakkoliv odpuzující, strašidelné, ostudné nebo mylné jsou její trýznivé okamžiky, ve chvíli, kdy byly přítomností, vyplynuly ze souhry okolností a rozhodnutí jako jediná a nejlepší možnost.

Mezi strašidly
Lehčí o ranec starého haraburdí, vydávám se dopředu. Abych jen tak nebloumala, řeknu si, co je pro mě důležité a kam mám namířeno. Stoupám-li do výšek či lezu-li do údolí, může a bude to chtít odhodlání a práci, avšak nehledě na cíl měl by mi stále dávat smysl i samotný průběh.

I území budoucnosti jsou ovšem obývána všelijakou nebezpečnou havětí – nejčastěji tu narážím na fantomy a rusalky. První jsou projekcí mých strachů a pochybností, živí se neklidem a zvědavostí. Dostávají-li bohatou a pestrou stravu, mohou vyrůst do rozměrů opravdu velikánských. Ty drobnější exempláře pak dokážou člověku celkem znepříjemnit život svou otravnou dotěrností a až tupou jednotvárností. Většinou ale na cestě jen pozastaví, málokdy od ní úplně odradí – pravý hrdina přece není ten, co se nebojí, nýbrž ten, co se bojí, ale kráčí dál.

Fata morgána
Mnohem zákeřnější jsou rusalky – vidiny, které poutníkovi sladce našeptávají do ucha, mohou pobláznit kdejakou světlou hlavu. Čím větší a nesplnitelnější je podbízený cíl, tím spíše se chudák ve zrádných tůních utopí. Hrdina, který podlehne omamující představě zítřka, se krůček po krůčku vzdaluje vlastnímu já a původnímu směru – tu zradí své principy, tu pošlape svou čest, a hlavně pořád trpí, trpí a trpí, jen aby se někdy, v zářném a nedohledném budoucnu, dočkal chladivě přízračného srdce rusalky. Cíl, jemuž musím podřídit veškeré své počínání, zatnout zuby a vydržet, je s největší pravděpodobností pouhým přeludem. Postupně a nenápadně mě přeměňuje na úplně cizí osobu, které bych dneska nepodala ani ruku.

Stojaté vody
A tu se konečně dostávám zpátky do přítomnosti. Mým úhlavním nepřítelem v tomto kraji jsou bažiny a proudy. Řeším sice spoustu akutních věcí, které tok dění přináší, zůstávám však pořád na mělčině a neslyším vlastní ozvěnu. Těkavá pozornost, která se nechává upoutat kdejakou bludičkou, mě odplaví do močálu, jehož smradlavá břečka mumifikuje mé duchaprázdné tělo.

Jakmile se totiž přestávám věcem věnovat, přestávají mě na oplátku bavit. Dělám je pak automaticky a čekám až se objeví něco nového a neotřelého. Rozdíl je ale často jen ve mně – kouzlo pozornosti dokáže i z bláta vytáhnout nádherný leknín.

V kokpitu vlastního osudu
Krajina naší mysli je rozmanitá – některé její kouty jsou nám důvěrně známé, druhým se raději vyhýbáme, každopádně ale skýtá spoustu tajů, čekajících na prozkoumání. Vyrovnám-li se s minulostí, vznikne mi pevná půda pod nohama. Naučím-li se odhánět strašidla a vábničky, rozpustím tak mlhu a zažehnu nad hlavou hvězdy, jež mě nasměrují. Nenechám-li se utopit v rutině a samozřejmosti, budu mít pro život „zelené prsty“.

Přítomnost není vázána časem a prostorem – je tam, kde jsem přítomná duchem. Minulost a budoucnost ji protínají skrz naskrz – není činů bez následků, není kroků bez předchozích šlépějí, není dočasných řešení. I to nejnepatrnější rozhodnutí může ovlivnit náš život dlouho dopředu. Jsem-li tady a teď, vnímám v jediné chvíli celou tu těsně provázanou mapu a zároveň jsem přesně tam, kam se vědomě dívám. Aby to nedopadalo jako tenkrát v tramvaji cestou do práce: tady a teď, tady a teď… sakra, co je to za zastávku?

Nakolik jsme přizpůsobiví my? Jsme davem shovívavým k věku, v němž nejde vše tak hladce, pružně a hlavně rychle „jako zamlada“?

Vstříc novému dni
Je pondělní ráno a Praha se opět ustaluje ve svém pravidelném pracovním rytmu. Lidé se předbíhají, kdo uloví volnou sedačku v metru. Jiní dobíhají své autobusy či tramvaje a následně notnou chvíli klidní dech a odkrvují své rudé tváře po neplánované ranní aktivitě, čímž baví nejednoho spolucestujícího. Jedním ze stovek těchto ranních cestovatelů jsem i já a starý pán z autobusové zastávky.

Schody jsou příliš vysoké
Začítám se do knihy a pokouším se za těch pár desítek minut dohnat vše, na co přes víkend nezbyl čas. Autobus klidní své tempo a se snižující se rychlostí přestávám vnímat rozečtený text. Mechanicky stáčím zrak k okénku. Na přibližující se zastávce stojí starý shrbený pán. Oběma rukama se opírá o hole. Přistihnu se, jak usilovně zvažuju, jedná-li se o zdravotnické hole nebo hůlky lyžařské, umně využité.

Pán stojí vzorně připravený na místě, kde se otevřou přední autobusové dveře. Tenhle pohled si zapamatuju. Autobus zastavuje, dveře se otevírají, pán nastupuje. Každý krok mu dělá znatelné potíže – schody jsou příliš vysoké. Dosahuje druhého schodu a autobusem se rozezní výstražný alarm zavírajících se dveří. Alarm zní a já kloužu pohledem z pána na druhém schodě na netrpělivé tváře okolních cestujících. Pochopení či shovívavost v jejich tvářích silně absentuje. Lidé míří do školy, do práce, vstříc denním povinnostem a na ohledy ke stáří, kterému trvá vylézt autobusové schody, jaksi není čas. Chápu, mám to stejně. Přesto se neubráním pocitu lítosti a břitkému odsouzení svých spolucestujících. Záhy mi vytane Nietzschův citát „lítost je škodlivý cit“.

Autobus se opět řítí silnicí. Blíží se k další zastávce. Starý pán vystoupil poslední schod. Autobus zběsile brzdí a otevírá dveře. Pán konečně dosedá na uvolněnou sedačku. Na zastávce čekají mladí lidé, staří pak u prvních dveří.

Stáří se nevyhýbá
Neměnnou skutečností lidského bytí je postupné propracovávání se ke stáří. Sloveso „mládnout“ vlastně pozbývá svého významu, jelikož zkrátka nemůže být ve svém použití pravdivé. Nemládne prostě nikdo.

Jediný cíl, který si může těch pár řádek výše nárokovat, je uvést čtenáře v zamyšlení. Ne se kát nad společností, která nepustila staříka v metru sednout a která snad kleje nad šnečím tempem babičky, která před námi vykládá v obchodě u pokladny nákup. Jen si být vědomi faktu, že i my zestárneme (a čas od času vystoupíme až o zastávku metra dál, jelikož se dveře zavřely dříve, než jsme se stačili postavit) a lidi okolo nás se na nás budou dívat. Bylo by pěkné, kdyby se nedívali s despektem.

Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.

Letošní ročník festivalu Burning Man byl výjimečný mimo jiné tím, že se na něm poprvé reprezentovala Česká republika. Skupina umělců (umělecká producentka Michaela Rýgrová, architekti ze studia Archwerk Tomáš Feistner a Martin Kloda, členové uskupení působícího na poli nového cirkusu Amanitas Linda Mikolášková, Vojtěch Štulc a Pavel Novák) instalovala v poušti pětimetrovou dřevěnou sochu půllitru s pivem. Ta byla součástí projektu CORE (Circle of Regional Effigies) – 24 uměleckých děl postavených vybranými skupinami z celého světa. S českým týmem jsem vedla rozhovor – při popisování zážitků z Burning Mana se všichni rozzářili a jejich výpovědi byly pravidelně přerušovány mými nekontrolovatelnými výkřiky nadšení.

Týdenní funkční utopie ve světě, kde neexistují peníze ani státní zřízení
Rozhovor s performery z uměleckého uskupení Amanitas

Když se dívám na fotky a videa z Burning Mana, jsem naprosto fascinovaná všemi těmi bizarními výjevy a přijde mi to jako UFO – něco těžko představitelného a uvěřitelného, a proto znejisťujícího. Můžete mi nějak filozofii a estetiku toho festivalu přiblížit?
Pavel Novák: Burning Man (dále jen BM – pozn. red.) je nepředstavitelný! Fotka zprostředkuje tak setinu dojmu, kterým to působí naživo. Když tam člověk přijede, jenom zírá a hlava mu to nebere. Všechno je obrovské, celé město každým dnem ještě víc roste, přibývají další a další objekty a z nich se většina navíc pohybuje a všechny mají plamenomet, a když nemají plamenomet, mají deset plamenometů. Populace tam roste přes 10 000 kusů za den a většinou se nejedná úplně o lidi, ale spíš o mimozemšťany, ještěry a bytosti z jiného času a prostoru. Často jsem si připadal, jako bych byl uvnitř nějakého psychedelického sci-fi snu z podivné (post)apokalyptické budoucnosti na cizí, rozbité, nehostinné planetě. Šílené! A když je všechno v maximu, tak se to zapálí, zamete a zmizí. Doteď vlastně nevím, co jsem viděl, protože logickou úvahou a zdravým rozumem jsem došel k jednoznačnému závěru, že to prostě není možné. A tak teď chystám i matematický důkaz, který pošlu organizátorům s upozorněním, že porušují fyzikální zákony a mohli by rozbít vesmír.

Vojtěch Štulc: Jelikož jsem byl, stejně jako většina z nás, na BM poprvé, filozofii a estetiku jsem musel teprve poznat, protože nepopsatelný, nepochopitelný, neuvěřitelný a nepřenosný jsou přesně ta slova, která tento zážitek popisují nejlépe – a popravdě řečeno nám z úst plynula nejčastěji. Člověk může mít načtené články, nakoukaná videa i fotografie, může mít veškeré dostupné informace o tom, co jej čeká, a stejně vlastně opravdu netuší, protože nemá a nemůže mít zkušenosti, podle kterých by si to mohl představit. BM je jiný. Jiný než cokoliv, co může člověk zažít. BM stojí na podobných filozofických základech, jako jsou Rainbow gatheringy či podobné akce, ale je mnohem komplexnější a radikálnější ve svém výrazu. Povinností každého je být sám sebou a proto má BM svou absolutně vlastní estetiku, je založený na různorodosti a osobním vyjádření. Tím se každý automaticky stává součástí, nikoliv pouhým návštěvníkem, z čehož naprosto přirozeně vyplývá princip aktivní participace a další principy.

Linda Mikolášková: BM pracuje s tématem čisté přítomnosti. Nikdy nevíš, co nebo koho potkáš a je velice nepravděpodobné, že se s jakoukoli atrakcí, mutantem, bytostí nebo situací uvidíš znovu. A pokud ano, bude vypadat úplně jinak. Oheň jako všudypřítomný archetyp manifestuje, že nemá smysl k ničemu se připoutávat, můžeš stavět svoji sochu týden nebo rok a shoří během deseti minut. K radosti všech je taková zkušenost ohromně uvolňující. Vidíš, jak je vše jedné chuti a věci skutečně existují jenom v daný moment. Minulost je zapomenutá silou přítomnosti a budoucnost je jako nepopsaný list, protože z přítomnosti (která už je ale minulostí) nezbylo lautr nic a žiješ nedalekou budoucnost. A to nemyslím nijak obrazně, BM dbá na politiku „leave no trace“, to znamená, že všechno (opravdu všechno), co si na playu přivezeš, tak s sebou taky odvážíš domů. Po tvém spáleništi nesmí zůstat žádný popel, ani jediný hřebík… Síla místa je neuvěřitelná. První, co po příjezdu zažiješ, je absolutní ztráta potřeby vlastního prostoru. Chceš se všech dotýkat, obejmout je (ideálně všech 65 000 burners naráz), chytit je za ruku, líbat a sdílet všechen ten wonderland kolem. Představ si svět, kde je každý tím, kým skutečně je, a chce se o to podělit. A vyšší dívčí – přijímat všechno, co ti BM nabízí. Je zvláštní dostat po týdnu v poušti ve čtyřicetistupňovém vedru zmrzlinu, čerstvé sushi nebo nejmilejší kompliment a necítit se nijak zavázaný tomu, kdo tě obdaroval. Otevřeš se všemu, s čím se za celý rok (a někdo za celý život) nemáš kdy potkat nebo konfrontovat. A ještě něco k estetice festivalu. Podle fotek jsem si původně myslela, že všechny ty letecké a svářečské brýle, šátky a respirátory a další nezbytnosti jsou módní parádičkou ve stylu Mad Max nebo steam punk. Ve skutečnosti je doopravdy využiješ. Na poušti se mění počasí každou chvíli, během pěti minut se můžeš dostat do písečné bouřky, kdy nevidíš doslova na krok a brýle, maska přes pusu a voda jsou nezbytné k tomu, abys mohla vystrčit nos ze svého kempu. A samozřejmě – pokud nemáš svůj mutant vehicle, tak se do města dostaneš jedině na kole. Každý návštěvník BM je zároveň tvůrcem programu. Lidé tráví celý rok přípravami na jeden týden v roce, kdy přesunou část svého života do heterotopie uprostřed nevadské pouště a žijí týdenní funkční utopii ve světě, kde neexistují peníze, dokonce ani princip směnného obchodu, státní zřízení, stejně jako rozdělení návštěvníků na pasivní konzumenty a aktivní tvůrce programu. Každý dává druhým to nejlepší ze sebe a dostává mnohem víc, než by mohl tušit. Návštěvníci jsou rozděleni do tematických kempů, nicméně komunita žije jako jeden kompaktní organismus, kde cirkuluje energie. V porovnání s ostatními světovými festivaly (Boom, Ozora, Fusion aj.) BM neakcentuje žádnou filozofii nebo ezoterickou vznešenou pravdu, věci se dějí natolik organicky a samozřejmě, že jakkoli je zmiňovat je naprosto irelevantní.

Neodmyslitelnou součástí festivalu je pálení několikametrové figuríny muže i jednotlivých objektů, četné fire shows – jakou roli na BM živel ohně hraje?
L: Pálení chrámu je nejsilnějším momentem. Po celý týden nosí lidé do dřevěné budovy, která je situovaná nejdál od kempu, playi, konstrukce muže a dalších party places, fotky svých zemřelých blízkých, otevírají v chrámu Pandořiny skříňky žalu, aby po týdnu celý chrám shořel a s ním i minulost, kterou do něj vloží. Oheň na BM vnímám jako očistný symbol, připomenutí toho, že nic netrvá věčně a jediné, co je skutečné, je čirá přítomnost, ať už se sama o sobě manifestuje jakkoli. BM je opravdu působivou scénografií pro to, abys uvěřila nemožnému. Uvidíš tisíc podob pálení soch, objektů a budov a každou prožiješ jinak. Většinou v kolektivní identitě. BM je jedno z mála míst, kde si užívám skupinové emoce. Prostoru pro individualitu je tolik, že si při davových emocích svým způsobem odpočineš sama od sebe.

V: Oheň je na BM téměř všude okolo vás, je jeho neodmyslitelnou součástí a říkám si, že to není náhoda… Jsou zde v čisté podobě zastoupeny všechny živly – voda svou neúprosnou nepřítomností (či naopak neúprosnou přítomností při bouři; navíc se BM odehrává na dně vyschlého jezera), země rozpukaná slunečním žárem a vítr, který pouští téměř neustále vane – je tedy jaksi přirozené, že si lidi přivezou i oheň. Fascinace ohněm je obrovská a v různé formě a míře je v každém z nás. Zde oheň podle „ashes to ashes“ dotváří daná díla v jejich jedinečnosti a jedinečnosti okamžiku. „Burn“ – spálení sochy – je vyvrcholením a naplněním existence daného díla. A taky je to jednoduše sakra pěkný!

Na Burning Manovi se člověk musí vypořádat s vlastní svobodou
Rozhovor s regionální zástupkyní festivalu Burning Man Michaelou Rýgrovou

Jak vypadá běžný den na BM?
Na BM běžný den neexistuje. Je nespočet možností, co se tam dá dělat. Sjede se kolem 60 000 lidí a všichni něco tvoří. Člověk je tedy pořád něčeho účasten, ať už je to performance nebo slyší hudbu, s někým si povídá, prohlíží si jednotlivé instalace. Letos byly přihlášeny stovky uměleckých děl, další desítky vznikly až na místě. K tomu workshopy, přednášky, koncerty, představení… I kdyby byl člověk schopen fungovat 24 hodin denně celých sedm dní festivalu, neviděl by ani polovinu.

Co za návštěvníky tam jezdí?
Nejširší škála lidí – od nezaměstnaných, kteří obracejí každý pětník v kapse, po šéfy nadnárodních korporací, hvězdy filmového plátna, muzikanty, obyčejné lidi… A úžasné je, že se na to nikdo neohlíží, jestli je člověk bohatý nebo chudý, šéf nebo právník, protože tam jsou si všichni rovni. Všichni jsou tam sami za sebe a důležité je, jaký ten který člověk je, a ne kolik má peněz. Jak se zapojuje s ostatními – kouká se na něj zevnitř. Stejně tak tam jezdí lidé mladí i staří a to, jestli jim je 80 nebo 21, je úplně jedno.

Je BM vytržením z reality? Jedeš někam daleko na poušť, pár dnů tam děláš něco, co bys jinak nedělala, a pak se vrátíš zase zpátky do zaběhlých kolejí?
Podle mě je to naopak uvědomění si reality. A spoustu těch věcí si člověk může vzít zpátky do svého každodenního života, spoustu věcí už nechce dělat tak, jak je dělal předtím. Já jsem třeba otevřenější, snažím se víc vnímat lidi kolem sebe a i sebe samu a to, co dělám. Na BM není žádný program, nejsou tam line-upy koncertů, nikdo není najatý, aby se staral o zábavu – ti lidé, kteří přijedou, onu zábavu teprve vytvářejí. A když člověk vidí takovou míru kreativity a jak jednoduché může být zrealizovat nápady, nakopne ho to a potom, když nastane situace, kdy si říká: já bych chtěl dělat tohle a tohle, ale nikde to není, tak mu dojde: no tak to udělám já! Přestane hledat výmluvy.

Jakou roli na BM hrají kostýmy? Lidé tam přijedou nějak oblečení a pak se převlečou do něčeho jiného, namaskují se, namalují – je to karneval?
Já si právě nemyslím, že by to byl karneval. Úplně paradoxně tam jsou ty kostýmy pravdou. Karneval je tohle kolem nás. Na BM lidé konečně můžou být tím, čím chtějí, jak to cítí. Jenom kvůli tomu, že existují nějaké konvence, tímto způsobem oblékaní třeba normálně nechodí.

Když porovnám lidi na fotkách z BM a rozhlédnu se kolem sebe, tak vnímám velký rozdíl. Co to podle tebe znamená? Je naše společnost neautentická?
Kdybys mohla opravdu chodit tak, jak chceš, chodila bys oblékaná takhle? Kdyby se nikdo neušklíbal, nikdo tě nepomlouval, nikdo nehnul ani brvou? Nikdo by neřešil, jestli jsi tlustá nebo hubená, jestli máš hezké tělo, nebo ne…? Tam najednou zjistíš, že to nikdo neřeší. Svoboda je v tomhle ohledu větší. Ale zároveň je vlastně trochu strašidelná. Vždyť kolikrát si člověk říká: tohle bych si na sebe vzal rád, ale nemůžu, nehodí se to. A pak je najednou na tom místě a může. A dojde mu, že to možná nebyly konvence, které ho držely zpátky, ale on sám. Najednou si musí přestat lhát.

Bizarní umění nezatížené intelektuálnem
Rozhovor s Tomášem Feistnerem a Martinem Klodou z architektonického studia Archwerk

Jak jste se vlastně k Burning Manovi dostali? A jak došlo k tomu, že jste tam jeli jako skupina s Míšou Rýgrovou a Amanitas?
Martin Kloda: Když jsme pracovali na rozhledně ve Strupčicích na Mostecku, tak tam přijela Míša Rýgrová promítat fotky z BM. Dostala se tam v podstatě náhodou, přes fotografa, který s námi spolupracoval. A tam jsme si řekli, že příští rok pojedeme do Nevady.

Tomáš Feistner: Ještě asi půl roku poté za námi Míša přišla do ateliéru a zeptala se: „Já bych na BM chtěla vytvořit nějaký projekt, půjdete do toho se mnou?“ A my jsme řekli: „Jo!“ Byla na BM už třikrát, a protože vloni pomáhala Litevcům s jejich projektem, asi ji to nadchlo a letos chtěla přivézt vlastní.
M: Míša hledala další lidi, protože tam za ČR jezdila sama.

Sama? Čím to? Festival v Čechách není známý?
T: Po Státech známý je, ale v Evropě o jeho existenci ví tak každý dvacátý až padesátý člověk. Přesto je tam mezinárodní složení bohaté. Organizátoři před třemi lety založili kruh CORE projektů, aby se jednotlivé regiony, na BM zastoupené, mohly prezentovat. Jedním z nich jsme byli i my.

M: Z Evropy tam byly čtyři týmy: my, Litevci, Francouzi a Holanďani. CORE je soutěž – lidé, kteří na BM chtějí zrealizovat nějaký projekt, se přihlásí s návrhem, z těch se vybere 24 a jejich tvůrce tam pozvou. Vybrané skupiny obdrží vstupenky, můžou v Black Rock City týden žít a postavit svou instalaci, od organizátorů dostanou support – elektřinu, vodu… Takovou pomoc, aby si nemuseli všechno zařizovat sami.

Vaší instalací byla obří dřevěná socha půllitru s pivem. Zvolili jste pivo jako symbol Česka? Stálo přímo v zadání, že projekty mají reprezentovat zemi svých tvůrců?
T: Zadání CORE je freestyle. Jak už jsem popisoval – přišla za námi Míša, zeptala se, jestli do toho jdeme, my jsme řekli, že ano a ona podotkla: hm, tak ale ještě potřebujeme vymyslet koncept. Na odevzdání přihlášky jsme neměli moc času. Míšu napadlo pivo, my jsme s tím souhlasili. V prosinci jsme na něm začali dělat a v únoru už jsme museli návrh odevzdat. Čím víc jsme na projektu pracovali, tím víc jsme zjišťovali, že je skvělé, jak je jasný a jednoduchý. To je mimochodem další pozitivum festivalu – všechen art, který se tam nachází, není vůbec zatížený intelektuálními myšlenkami, nenajdeš tam objekty, které bez sáhodlouhého čtyřstránkového vysvětlovacího textu nepochopíš. Všechna díla jsou tam taková, že když je uvidíš, hned si řekneš: ano! Skvělé! A jedná se mnohdy o úplné bizarnosti, např. kolotoč, na kterém visí 36 opic v různých polohách. Kolotoč se roztočí a bliká na něj stroboskop synchronizovaný s jeho rychlostí, takže vzniká video, jak se ty opice hýbou. Nebo třeba množství tzv. artkár jsou naprosté banality – auta převlečená za lodě, za zvířata, které nekladou žádné požadavky na vnímání. To umění je zkrátka svěží.

Co to jsou artkáry?
T: Na BM se nachází tři typy děl: statická díla, která se pálí, nebo nepálí. Pak je tam město, to je rozdělené na bloky, kterým se říká kempy, a ty jsou různě tematicky zaměřené a tam je všechno, na co si člověk vzpomene. Někde na návštěvníky natírají opalovací krém, někde se kreslí, někde stříká kolo na jinou barvu, dělá se všechno možné. Další kategorií jsou pohyblivé objekty, mezi ně patří právě art cars – starý truck z 50. let, který má na sobě nastavená 2 patra dalších plošin, celý je obalený do kůže brouka nebo tygra, v noci to hrozně svítí a bliká, hraje z toho velmi hlasitá hudba, duní to, všichni tancují na ten samý rytmus, takže si celé auto trochu sedá, a na stropě má 6 hořáků, které jen tak z propanových nádrží pouštějí 16 metrů vysoký oheň.

Kromě základní výpomoci od CORE jste si veškerý materiál přivezli s sebou?
M: Letěli jsme z Prahy do San Franciska jen na lehko, potom jsme jeli do Rena – to je městečko v poušti, kde je hodně kasin a potom už jenom množství nízkých domků, a hodně lidí odsud na BM odjíždí. Míša tam má kamaráda a ten nám pomáhal s organizací nákupů. V Renu se navíc nachází velká „fabrika“, která se jmenuje Generator a ta je koncipovaná jako volný prostor – když má někdo projekt, tak tam s ním přijde, najde tam zázemí, základní vybavení, projekt zrealizuje, uklidí po sobě, odjede a na místě může nechat materiál, který mu zbyl a který je využitelný pro další. Fabrika je základnou pro spoustu projektů, které se na BM vezou. Naše pivo byla taková stavebnice, všechny díly jsme v dílně stloukli hřebíkovačkou a v poušti jsme je už jen poskládali dohromady.

T: Sleduje to koncept celého BM, což je: kdokoliv chce přijet, měl by něco přivézt. Lidé nejsou rozděleni na účinkující a diváky, každý je obojí. Funguje to tak – celý rok tam je poušť a na dva týdny, kdy se festival připravuje a pak probíhá, si člověk všechno, co potřebuje k životu, musí sám přivézt. A pak to zase odvézt zpátky. Návštěvníci si odváží třeba i odpadní vodu, kterou vyprodukují. Na místě jsou akorát záchody, to je všechno. A prodává se tam led. Celá organizace BM je složená z dobrovolníků. Jediní lidé, kteří tam byli za něco placení, byli od firmy, která přivážela a odvážela „toitoiky“. A policajti.

Policajti?! Asi dost tolerantní?
M: Hodně pokutují – v Black Rock City se autem smí jezdit maximálně 5 mil za hodinu a když někdo jede rychleji, dostane pokutu za překročení povolené rychlosti v poušti.

Není tedy možné jet na BM jen tak nasávat atmosféru a slavit? Návštěvník musí být zapojen i jako umělec?
M: Seznámili jsme se tam třeba s párem, který jeden den na plácku připravoval pro ostatní koblihy a rozdával jim je a druhý den udělal ze své cestovní lednice pojízdný bar – to byl jejich příspěvek. Každý tam přijede s něčím, co umí. Nemusí to být umění.

T: S principem „gifting“ (každý něco přinese) je to naprosto volné. Když někoho nenapadá, co přivézt, ani nemá peníze na artkáru nebo bar, tak může pomáhat vedení, organizovat support umělcům, vařit pro ně atd.

Pojedete příští rok?
T: Rádi bychom.


Burning Man 2013
Black Rock City, Nevada, U.S.A.
26. 8.–2. 9.
www.burningman.com
www.facebook.com/BurningManCzech

Doba je hektická. Dnes myslíme na včera a zítra. Ráno s myšlenkou na večer. Spěcháme, nemáme čas. Informací je tolik, že se v nich nemůžeme zorientovat. Reklama nám nutí neustálou potřebu něco měnit a zlepšovat. Nejistá budoucnost nás orientuje na přítomnost. Ta protéká mezi prsty.

Život v současné společnosti je značně komplikovaný. Nelze dost dobře odhadovat, které kroky povedou k cílům, jichž bychom chtěli dosáhnout. K jejich uskutečnění potřebujeme složitou soustavu prostředků. Máloco jde udělat přímo. K cílům musíme dojít postupnými kroky, které spolu často souvisí jen velmi zprostředkovaně. V této spleti se může snadno stát, že na svoje původní cíle zapomeneme.

Nejistota a nakupování
Dnešní doba je charakteristická vysokou mírou nejistoty – především pokud jde o oblast práce. Málokdo si může být jist svým místem či dlouhodobou perspektivou s ním spojenou. Mnozí sociologové (např. Bauman, Lipovetsky či Keller) v této souvislosti vysvětlují konzumní orientaci společnosti mj. poukazem na to, že se lidé spotřebou zboží či zážitků snaží ovládat svoji přítomnost. V konzumu podle nich nalézáme prostor pro vlastní sebevyjádření, pocit sebedůvěry a autenticity. V mnoha ohledech funguje jako obrana proti pocitu vlastní bezvýznamnosti. Kromě toho, co si koupíme, můžeme totiž v současném světě ovlivnit jen málo skutečností.

Stále více aspektů života vyjadřujeme věcmi. Lásku dáváním dárků, vlastní sebepojetí oblečením. Namísto sebepoznání vytváříme identity. Velkou roli v tom hraje reklama a princip fungování tržní ekonomiky. Pokud firmy nemají zkrachovat (a chtějí uspět v konkurenci), musí neustále obměňovat svoje výrobky. Ty potřebují prodat, a tak nastupuje reklama, která má za úkol vzbuzovat v lidech nespokojenost. Musí nás přesvědčit o nutnosti nového zboží a zážitku. Nezbytně tak potřebuje odvést naši pozornost od stávajícího k novému.

Tak se stává, že k málu věcí a lidí máme trvalý vztah. Nejistota budoucnosti nás přivádí k přítomnosti. Tu se ale snažíme všemožně nevnímat, nevnímat sebe, zabavit se. Tempo doby nám nabízí jen málo možností zastavit se a soustředit na přítomný okamžik. Time management a dobrá práce s diářem. „OK, příští týden na tebe mám hodinu.“

Teď a tady
Téměř vše je prezentováno jako zábava. Zprávy podbarvené muzikou nás mají pobavit, nikoli informovat. Miliony reklam, videí a nepodstatných informací denně útočí na naše smysly. Pozornost těká od jednoho tématu k jinému. Jíme u televize, nevydržíme v tichu. Televize přítomná v mnoha hospodách nás odvádí od našich spolustolovníků. Často si ji pouštíme, jen aby doma nebylo ticho. Blikající obrazovka má neuvěřitelnou schopnost udržet lidi po celé hodiny v pasivitě. Je to ale vnímání přítomnosti? Stěží. Myšlenky nám běhají všude možně. Přemýšlíme, co vše je potřeba udělat, vidět a zažít, místo abychom vnímali přítomnost.

Na ulici se nám každý den někdo snaží něco prodat. Schránky praskají pod náporem letáků se slevami. Na naše smysly působí neuvěřitelné množství podnětů a informací. Těkáme po Facebooku a sjíždíme naprosto nepodstatná videa. Pozvánek na akce je tolik, že už je mnoho lidí ani nečte.

Naše mysl je tu méně, tu více uvězněna v matrixu informační a konzumní společnosti. Mnozí lidé jsou nervózní, když se ocitnou v klidu, když by mohli přemýšlet. Žít teď a tady znamená dělat to, co právě dělám. Znamená to zalévat kytky, když zalévám kytky. Znamená to jíst, když jím. Znamená to vařit, když vařím. Umíme to ještě? A nepramení odtud mnohé neduhy dnešního světa? Odpověď nechám na vás.

Listopadové číslo Kulturní Pecky nese zenové téma „tady a teď“. Je o přítomném okamžiku. A kde se teď nacházím já? Fyzicky sedím v kavárně a dopuju své tělo zázvorem a vitamíny – připravuji ho tak na zimu. Mentálně přemýšlím o obsahu tohoto úvodníku a emocionálně prociťuji krásné chvíle zažité před pár dny. Tohle vše v jeden moment. Teď a tady, které je zároveň bezprostředně pomíjivé a proměnné. A do toho všeho mi ještě vyskakují zprávy z Facebooku. Tady a teď s permanentní účastí ve virtuální realitě. Nepotřebujeme mít žádné klony pro existenci ve více časoprostorech, docela obstojně to zvládáme i s jedním tělem… Subjektivní realita. Možnost individuálního prožitku, který je jen můj a který je zároveň něčím, co životu dává rozměr. Potápět se v emocionálních hlubinách nebo létat nevídaně vysoko. A přitom nemuset nohama opustit zemi. Úžasně dynamická plastičnost! Jen na mé hlavě záleží, jakým způsobem budu vnímat svět kolem sebe. Vždy si vzpomenu na Londonova Tuláka po hvězdách. Nevinně odsouzený Ed ležel na podlaze věznice ve svěrací kazajce. Jen díky síle mysli přežíval brutality, které na něm byly páchány. Svou mysl dokázal oprostit od těla a skrze ni utekl i fyzické bolesti. Máme možnost zvolit si, jak chceme realitu prožívat. A já rozhodně nejsem zastáncem toho, že je jen jedna. Málem bych zapomněla, že v noci se mi zdál sen – další přesně nevysvětlená dimenze, kterou lze nechat promítat příběhy, nebo dokonce je ovlivňovat skrze svou mysl. Uvědomujeme si možnosti užívání své bytosti k prožitkům života? Umíme využívat všechen její potenciál? Nenecháváme jej zahltit všemi vlivy dnešní doby a neeliminujeme v našem životě potenciál jen na elementární nutnosti? Sama vím, že ne každý moment prožívám opravdu v aktuálním kontextu daného okamžiku. Třeba mě nudí, tak myšlenkami uteču jinam. Díky za tu možnost! O to větší pro mne mají hodnotu ty momenty, kterým bych neutekla na jediný okamžik. Silné chvíle, kdy člověk cítí intenzitu přítomného okamžiku a celou svou bytostí ji prožívá. A chce, aby trvala věčnost. Stejně se vzdálí. U těch nepříjemných prožitků je to jediná fáze, na kterou čekám. Nastane. Hra s realitou mě baví. Nemuset žít vždy jen v přítomnosti. Možností je nespočetně. A chudý je ten, kdo je nehledá. Z koho se stala zelená tečka sociální sítě.

Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.

Každá revoluce si klade za cíl převrátit a popřít dosavadní zavedené pořádky a nastolit nový řád, který se většinou od toho původního diametrálně odlišuje. Nejinak tomu bylo také u té Velké francouzské, během níž chtěla i architektura změnit vše, co by připomínalo předcházející systém. Pojem revoluční architektura je málo známý, přesto však skutečně pozoruhodný fenomén ve francouzské architektuře v období mezi lety 1770–1800. Jsou s ním spojena hlavně dvě jména. Claude-Nicolas Ledoux a Étienne-Louis Boullée.

Někdy se v tomto kontextu používá také označení L’architecture parlant, neboli Hovořící architektura, což má odkazovat k její symboličnosti – stavba sama se stává symbolem, znakem toho, co a koho reprezentuje. K tomu však bylo nutné vzdát se všech nánosů historických řádů, oprostit se od vyumělkovaného tvarosloví a ornamentu a soustředit se na základní geometrické tvary. Zde se však přeci jen našla jedna historická inspirace v osobě italského renesančního architekta Andrea Palladia, jehož prosté kubické architektonické tvary a kolonády se staly vzorem pro mnoho architektů i v 19. století.

Nenaplněné sny
Jak už to tak ale u většiny revolucí bývá, hodně z toho, co se v horečném zápalu původně naplánuje, zůstane v pouhých obrysech. Stejně tak i revoluční architektura se dochovala bohužel spíše jen v návrzích. A slovo bohužel je potřeba zdůraznit, protože se jednalo o skutečně bizarní, futuristické stavby, které předběhly svou dobu. Jednalo se však o tak megalomanské, monstrózní projekty, že k jejich realizaci by v danou dobu nemohlo dojít ani při nejlepší vůli. Nicméně návrhy, které se k nim dochovaly a které jsou spíše malířskými díly než architektonickými plány, jsou skutečně dechberoucí. Architekti se v jejich uměleckém pojetí a stínování snažili vytvořit atmosféru, jež by co možná nejemotivněji působila na diváka. V projektech staveb jako Dům výrobců obručí, Dům říčních inspektorů, Dům lesníků, Dům strážců pole nebo v Newtonově kenotafu vznikala fantaskní díla, připomínající většinou spíše UFO, které z ničeho nic přistálo v krajině. Za nejdokonalejší tvar byla považována koule, ve své jednoduchosti nejlépe zrcadlící dokonalost přírody a splynutí s Bohem. Památník, který měl oslavovat velikost slavného vědce, Newtonův kenotaf, tak dostal podobu obří koule, jejíž stěny byly perforovány jen drobnými štěrbinami. Ve dne tak jimi dovnitř pronikalo sluneční světlo v úzkých paprscích, čímž vznikala atmosféra hvězdné noci. A naopak, když se za noci uvnitř památníku rozsvítilo, skrze štěrbiny mohly paprsky pronikat zase ven. Vskutku monumentální působení.

Vskutku revoluční architektura.

Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.

V pozici nerudného vetchého staříka s holí se ocitl i jazz. Jak se jen mohlo stát, že rouhačská, povážlivě smyslná, novátorská a nactiutrhačná hudba mladých je najednou vnímána jako symbol konzervatismu? Kdo může za to, že jazz se stal tím, vůči čemu se vymezoval? Samozřejmě, hudebníci stárnou, časy se mění, ale hlavní vinu nese tuctový posluchač. Protože za sto let se může změnit mnohé. Ale obyčejný maloměšťák? Ó jé, ten jako by si z oka vypadl.

V době předjazzové, tedy někdy koncem devatenáctého století, byla hudba něčím svátečním, slavnostním. Rudě polstrované koncertní haly obsadilo zaopatřené měšťanstvo v nejlepších šatech a vyslechlo si orchestrální kus, opěvující vznešené ideály. Načež poslušně zaplácalo a jalo se důležitě pokyvovat hlavou nad kulturním zážitkem ještě hodnou chvíli poté. A vedle všech symfonických básní a oper se najednou počne plížiti jazzový démon. Jeho prvním významným pošťouchnutím je ragtime.
Jde o hudební styl, jehož značkou je energická hra na břinkavý barový klavír (ústřední píseň kultovního filmu Podraz). S ragtimem přichází první významný zlom: bílí Američané najednou vidí v hudbě černých Američanů něco víc než cirkusovou atrakci. Jen někteří a třeba jen na chvíli, ale dávají se tím do pohybu ozubená kolečka mechanismu, který navždy změní tvář hudby na celém světě. O svébytnou muziku je totiž zájem, ale společnost je rasově rozdělená. Po nových skladbách ovšem skočí bílí muzikanti a vznikají populární synkopické orchestry. Hrají takzvaný dixieland, guláš z ragtimu a pochoďáků.

Soundtrack k prohibici
„Byl to věk zázraků, věk umění, věk výstřelků, věk satiry,“ napsal Francis Scott Fitzgerald o dvacátých letech, pro které razil označení „Jazzový věk“. Poválečný kyslík, obohacený o svobodomyslné atomy, ponoukl k revoltě vůči autoritám, stáří a minulosti. Symbolem této vzpoury se stala hudba, která opustila hranice dixielandu. Šířila se rozhlasem i deskami a dnes třímá přídomek „Klasický jazz“. Duke Ellington, Fletcher Henderson, Luis Armstrong a další bílí i černí muzikanti dělají kravál, který se stává hymnou nové drzé generace. „Kvílení jazzové hudby je zdrojem pomatení smyslů a oplzlého tance!“ kuckají se novináři a lekají se lékaři. Jazz ale dál burácí z ilegálních náleven, až kolemjdoucím obstarožním měšťanům drnčí umělé zuby.

Co to vlastně bylo za hudbu, že dokázala sblížit dvě etnika a začít společenskou revoluci? Ač to zní jako primitivní rasistická poučka, jazz povstal ze střetu evropské a africké hudební tradice. V afrických jazycích nebývá slovo „umění“. Stejně tak jazz se oprošťuje od pompéznosti oslavné vážné hudby. Naopak, je projevem hudebníka, lidským smíchem, řevem a nářkem (čímž navazuje na blues a gospel). Jazz navrací hudbu k lidskosti. Základ tvoří fráze, její interpretace a samozřejmě improvizace, úplný protipól strojově přesné filharmonické produkce. Ideově jazzová hudba vyjadřuje sounáležitost, slouží k odreagování, k tanci.

Lesk a bída swingu
Naprosté šílenství ale rozpoutala léta třicátá. Band se rozrostl na big band, zaplivaný klub na tančírnu a novopečený název „jazz“ vystřídal „swing“. Hudba se stala tolerovanou, ale přitom držela divoké tempo a přes její orchestrálnost v ní nebylo nouze o improvizovaná sóla. Spojené státy křižují autobusy s černými, bílými i smíšenými kapelami, vyprodávají obrovské sály a zvedají diváky ze židlí. Hudebníci se nad rasové předsudky dávno povýšili, ale veřejnost je stále opovržlivá. Nebylo tedy výjimečnou událostí, že sólistu pro barvu pleti málem nepustili na vlastní koncert.

Swing dosáhl svého vítězství. Zaútočil na nejširší veřejnost a ta se, namísto pokřižování, dala do zběsilého potlesku. Avšak bylo to vítězství trpké. Nažehlené big bandy se staly žádanou ozdobou pro prominentní snobské večírky a původní svoboda jazzových koncertů se hroutila pod potupnou cedulkou „Barevným vstup zakázán“.

Stínadla se bouří
Počátkem padesátých let tedy došlo k další vzpouře. Muzikantům se znelíbilo posluhovat na zábavičkách pro bílé jako anonymní součást swingového pluku. Začaly se vyjevovat menší kapely, podloudné spolky výrazných osobností (Monk, Parker, Gillespie), které měly dost kuráže i talentu, aby se vůči swingu vymezily. Černí jazzmani stvořili bebop, ostřejší, tvrdší a osobnější hudbu. Více se improvizovalo, více se experimentovalo. Nebyla to muzika pro koncertní sály a rozhodně neoslovovala masy jako swing.

„Bebop může považovat za jazz jen ten, kdo nemá ponětí co jazz doopravdy je!“ ječí francouzský hudební kritik. Ale senilní konec swingové revoluce si vyloženě koledoval o novou vzpouru. Další neklidná poválečná generace hipsterů a beatniků se opět vymezovala zavedeným pořádkům a dogmatům, tentokrát za saxofonového kvílení. Bílí muzikanti navázali trochu klidnějším cool jazzem, který spolu s divočejším bebopem znamenal začátek éry moderního jazzu i moderní společnosti.

Šedesátá a sedmdesátá léta jen umocnila statut jazzu jako neklidné, těžko zařaditelné hudby. Hlavním tahounem jazzového novátorství je Miles Davis. Experimentuje v modal jazzu a free jazzu, dochází k mísení s etnickou hudbou, povstává bossa nova (latinskoamerický jazz). Vzniká jazzrock a improvizace se objevuje i v dalších stylech, které jsou od jazzu zcela odpoutané (psychedelic rock). Hlavně ale vrcholí boj proti segregaci.

Jazz je mrtev, ať žije jazz
Barva pleti, která kdysi znamenala celoživotní otroctví, později ponižování a nenávist, se konečně stala obecně přijímanou. V odvěkém boji s lidskou hloupostí sehrál svobodomyslný jazz jednu z klíčových rolí. Ten „leštič bot od vedle“ vzal do ruky trumpetu a najednou mu celý svět ležel u nohou. Revoluce, kterou začaly první jazzové tóny, skončila prvním Afroameričanem v Bílém domě.

A jazz samotný? Rozrostl se do tisícovky subžánrů, kapacity se o něm rozepisují a vedou polemiky. Živoucí legendy mnohdy pro neustálé zumělečťování zapomínají, že základem jazzu je lidský projev, nikoliv prezentace řemeslných dovedností bez špetky citu. A tak jazz přiškrcuje štítek nesrozumitelné „hudby pro muzikology a muzikanty“. Jazz tedy ve svém boji za svobodu zvítězil, ale na to konto se stal novou vážnou hudbou. Ale jazz jako hudba nekonvenční, neformální, hudba, která vytváří sounáležitost a dává prostor náhodě, takový jazz se ještě někde po sklepních klubech skrývá. Jazzmani další revoluci asi nechystají, své poslání už naplnili. Teď už si konečně mohou v klidu zahrát.

„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.

Říjnovou revoluci jsem od malička prožívala iracionálně osobně a bolestivě. Když jsem šla do školy, první den nám přečetli přednášku o zlém carovi a hodném Leninovi. Vrátila jsem se domů a sdělila, že „já přece vím, že to tak není, ale mlčím. Ale také vím, že další děti to taky vědí a taky mlčí.“

Kdykoliv jsem si později četla o Revoluci, neustále mě trápila otázka „proč?“ – proč se to stalo a proč zrovna tak odpuzujícím způsobem s tak katastrofálními následky? Čím víc jsem se toho snažila dopátrat, tím hlouběji do dějin sahaly odpovědi: protože milióny lidí byly unaveny vleklou válkou a toužily se vrátit domů? Protože Lenin této situace mistrovsky využil vyhlášením ostudného „míru za každou cenu“ (přičemž Rusko zradilo spojence a přišlo o obrovská území) a planými sliby půdy (převážnou většinu obyvatel země stále tvořili rolníci)? Nebo protože veškeré výdobytky demokracie, dosažené revolucí 1905, byly cíleně znemožněny a zdeformovány? Protože Alexandr II. byl zabit v den, kdy se chystal podepsat generacemi vlastenců vysněnou ústavu? Nebo ještě předtím, když tragicky propadl pokus děkabristů o převrat? Výkvět aristokracie, nadšený úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem, se snažil o změnu ve společnosti a místo toho skončil na šibenici nebo na Sibiři. Anebo za to může Petr I., který z Ruska udělal otrokářskou velmoc s pozlátkem evropské civilizovanosti? Zrodila se revoluce v krvi obyvatel Novgorodu (prosperujícího města s letitou demokratickou tradicí), zmasakrovaných Ivanem Hrozným? Nebo v 250 let trvající mongolské selekci těch nejprolhanějších a nejprodejnějších knížat, z níž jako vítěz vzešlo Moskevské knížectví?

Nesvoboda v genech
Položená otázka zřejmě nemá jednoznačnou odpověď. Všechny vyjmenované události nejde považovat za příčiny revoluce, ale jen za určité milníky na dlouhé cestě k ní vedoucí. Ovšem to, co je většinou spojuje a směřuje k neslavnému konci, je mor a bič ruských dějin – nevolnictví. To nejen objektivně vytvořilo určité tlaky a hnutí ve společnosti, ale také způsobilo mentalitě národa jako celku obrovská zranění – psychologie otroka, neúcta k sobě a k lidské bytosti obecně se uložila v jeho paměti na genetické úrovni. Nezáleží na tom, jestli někdo vlastnil nebo byl vlastněn, samotná existence tohoto schématu znetvořila každého, kdo se ho zúčastnil, ať už z té či oné strany.

Plnou parou k propasti
Zpětně se velké historické události vždycky vysvětlují mnohem snadněji a vypadají často až nevyhnutelně přirozeně. Nicméně je přímo fascinující, jak vytrvale a důsledně Rusko odmítalo jakékoliv alternativy, které by ho mohly zachránit. Kdykoliv se mu naskytla možnost liberalizace, raději naopak přitvrdilo a navršilo další lať na pomyslné hrázi. Jenže čím vyšší je hráz, tím více vody pojme a tím ničivější přijdou záplavy, až se jednou protrhne.

Od pouhého mocenského převratu se revoluce liší svou masovostí. Když už se míra nerovnováhy ve společnosti naplní, nikdo nezůstane stranou a nikdo nebude ušetřen. Přesně to se stalo v Rusku – revoluce jako rozbouřený živel smetla všechno, co jí přišlo do cesty.

Jak už to tak bývá, jako první padli ti, co byli vepředu, ti, co ji hlásali a přivolávali – inteligence a nadšení idealisté. Dále padla aristokracie jako oběť zadostiučinění po staletí potlačovanému hněvu, závisti a potupě. Ze dna se pak zvedly usazeniny, kusy polámaných vykořeněných stromů – nuzáci, jež neměli co ztratit, se konečně dočkali své chvíle. Každá vesnice najednou měla svého Ivana – toho nejméně talentovaného, pracovitého a poctivého, kterého si nikdy nikdo nevšímal, protože ničím nevynikal. Sousedům přišel k smíchu, dokud jménem revoluce nezačal vraždit, řídit a zabavovat.

Je to pohled značně zjednodušující a samozřejmě se ve smršti revoluce a záhy rozpoutané občanské války propletla a polámala spousta osudů, ideálů a nadějí, nicméně obraz nuzáka, který se ze dne na den dostane k moci a stane se důležitým pánem v koženém kabátu, rozhodujícím o životech ostatních, k ruské revoluci neodmyslitelně patří.

Křivé zrcadlo
Nevolnictví se tak podepsalo nejen na vzniku revoluce, ale na celém jejím charakteru, průběhu a následcích. Největší problém, který v sobě nese, je neúcta k člověku. Z toho pak plyne neschopnost liberálních hodnot zakořenit na ruské půdě – nelze ctít soukromé vlastnictví a lidská práva, pokud neuznáváte hodnotu člověka jako lidské bytosti. Po revoluci pak přichází kolektivizace a faktické opětovné zotročování rolníků, kteří jsou vázáni na jednotlivé kolchozy a bez speciálního povolení se od nich nesmějí vzdalovat.

Z nevolnické psychologie též pramení i nesnášenlivost ve všech svých podobách – od rasové a náboženské po názorovou. Ta pak ústí v totalitní nadvládu jedné vyprahlé myšlenky a pronásledování a fyzickou likvidaci jakýchkoliv odchylek.

Revoluce nastavila zrcadlo neduhům starého řádu, ale místo toho, aby léčila, pouze je mnohokráte znásobila – neblaze rozvrstvenou společnost promíchala a srovnala na ten nejnižší průměr, který se v ní vyskytoval; všechny obyvatele ponížila na otroky a zemi proměnila v jeden velký koncentrační tábor; svobodu pošlapala a vyhlásila nebezpečným přežitkem doby.

Po komisařích – nuzácích přišly již čistě kriminální živly se svou „filozofií“ silných a slabých, potřebných a zbytečných, svých a cizích. Ty v Rusku bohužel nejen zůstaly, ale po perestrojce se dostaly přímo do vládních struktur a naplnily tak Stalinův sen o jedné velké „zóně“.

Je na Rusku a jeho současné generaci, aby pohlédly do své minulosti, vyrovnaly se s ní a dokázaly vytěžit jistá ponaučení, aby konečně přetrhly řetězec vyhrocených situací, nešťastných rozhodnutí a tragických následků. Avšak pro mě osobně Říjnová revoluce záhy přestala být pouhou historickou událostí a spíš se proměnila na problém filozofický – otázku svobody a vnitřní transformace jednotlivců. Proto zcela v revolučním duchu říjnového čísla uvádím:

################################
/Manifest duchovní revoluce/

Revoluce nastává tam, kde systém je dlouhodobě neúměrně vychýlen a přitom není ochoten nebo schopen se dobrovolně měnit. Nakonec je tedy buď vyhozen do vzduchu vnitřními tlaky, anebo se zhroutí pod vlastní tíhou jako v případě proměn na konci sovětské éry. Nicméně ani sametová revoluce, ušetřená krve a tyranie, a naopak se vyznačující společným pozdvižením a sjednocující nadějí, nepřinesla kýžené ovoce. I tady následovaly zmatky, drancování a deziluze.

Vnější řád totiž nezávisí jen na politickém systému, ale z velké části také na mentálním stavu společnosti. Svoboda nenastává sama od sebe sepsáním ústavy a zvolením vlády, jakkoliv skvělé a spravedlivé. Je primárně vnitřní záležitostí, se kterou spousta lidí neumí nakládat a hlavně si ji plete s egoismem nebo individualismem. To pak některé vybízí za každou cenu si uzmout „svoje“. Přitom skutečná svoboda v sobě nese nejen možnosti, ale především velkou zodpovědnost – za sebe, svůj život, jednání a rozhodování. Předpokládá též stejnou míru svobody pro ostatní bytosti nezávisle na jejich charakteristikách.

A tuto tíhu zdaleka nepřebírá každý rád, Člověk Pohodlný je nejlepším strůjcem totalitních režimů a obdivovatelem populistických vůdců – ti ho sice připraví o svobodu, ale zato i o zodpovědnost a potřebu řešit, co se sebou. Ukážou mu, co je dobré a co zase špatné, kdo za všechno může (samozřejmě ten „jiný“). Nastolí jasná „pravidla hry“ a vysvětlí, čemu věřit a čemu věnovat síly a čas.

################################
/Cestou prevence a evoluce/

Naopak největším nepřítelem takového systému je Člověk Přemýšlející, toho totiž nejde tak snadno obalamutit. Stát, který se chce vyhnout nebezpečím revoluce, by měl tedy citlivě reagovat na vyhrocení nálad, a především se věnovat prevenci, tzn. investovat do vzdělání a kultury. Rozšiřování rozhledů, přičichnutí ke kráse, umění, pravdě jako zpochybnění příliš jednoduchých odpovědí – to všechno pomáhá vychovávat k úctě k životu a zvládání tíhy svobody. Pravou úlohou vzdělání pak není nesmyslné biflování a naplňování norem a tabulek, nýbrž kultivace.

Je to tedy proces obousměrný a choulostivý – stát by měl poskytovat vhodné podmínky k rozvíjení osobnosti, ale nevnucovat své názory. Jedinec by zase neměl očekávat, že se za něj všechno udělá, ale pracovat na sobě sám a přispívat státu jako angažovaný občan či zodpovědný politik. Někde mezi tím se nachází společnost jako systém obecných hodnot, který dokáže uřídit jak nebezpečné výkyvy státu, tak excesy jednotlivců. Hodnoceno střízlivě, nelze očekávat, že ze dne na den nastane zlatý věk a všichni se promění na aktivní uvědomělé bytosti. Avšak většinový člověk pluje s proudem a veškeré jednání, které z něj vybočuje, už vyžaduje jistou míru aktivity – není tak jednoduché házet odpadky na zem, nadávat nejslabším nebo neposkytovat první pomoc, pokud se to považuje za nepřijatelné. Právě proto je tak důležité, aby celkové sociální klima bylo zdravé a zakládalo se na určitých hodnotách, přirozeně plynoucích z úcty k sobě a k ostatním. Ideologie jsou totiž nebezpečné, ale ideály jsou nezbytné.

Symbolicky dochází k revoluci i u nás v redakci – v době, kdy časopis čtete, už nejsem šéfredaktorkou, ale externí hamburskou dopisovatelkou. Své pomyslné žezlo pravomocí a povinností jsem předala Báře Alex Kašparové, kterou znáte jako naši dlouholetou fotografku, redaktorku a kurátorku projektu PRO ART. Revolučním činem rovněž je, že expandujeme do veřejného prostoru a otevíráme galerii, kterou nikdy nezavřeme. Více se dočtete v článku této události věnovanému. Vernisáž se koná 2. 10. od 19 hodin – přijďte, bude to mimo jiné příležitost přiťuknout si s novou šéfredaktorkou kelímkem vína. Prost!

S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.

Krásné místo, doporučuji. Stihněte.

Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.

Občas vážně není na škodu vyrazit mimo civilizaci. Pro lid pohodlnější samozřejmě existují instantní dovolené u moře. Ovšem pouhou hibernací pod slunečníkem se, nezlobte se na mě, přírodě nijak zvlášť nepřiblížíte. Opravdovou ránou vašemu diáři by bylo pustit se do něčeho odvážnějšího. Z temna skříně vylovit krosnu, spacák, karimatku, vytratit se zadním vchodem a vyrazit na cesty bez vědomí cestovních agentur. Není důležité umět zacházet s buzolou a rozdělat oheň třením dřev, ale odhodlat se.

Vždyť šťourat prstem v mapě a ztrácet se po lesích není nic nepřirozeného. Naopak, je to zakořeněno někde hluboko v národním kolektivním nevědomí. Do přírody se chodilo ve jménu obrozeneckého hnutí, pak proti režimu a dnes možná ze setrvačnosti, ale chodí se pořád. Důvodem je nejspíš krajina samotná: členitá, kopcovitá, loukatá i údolnatá, s výskytem převážně vrchovin a pahorkatin, rozuměj, terén není vodovážně plochý, ale zároveň se obejdete bez cepínu. Proč se ale třeba na Slovensku, navzdory přírodním krásám, nikdo z měst nehrne?

Spiknutí výletníků
Roku 1888 u nás totiž povstal Klub českých turistů. Značení cest možná zprvu vypadalo jako nevinná zábava, ale vykrystalizoval z ní pletenec o délce celých osmdesát tisíc kilometrů, tedy dohromady je to jako projít se dvakrát dokola po zemském rovníku. Díky tomuto ojedinělému společenství je síť turistických tras v České republice dodnes považována za nejhustší a nejpropracovanější na světě. Teď k tomu stačí přičíst síť železniční (opět jedna z nejhustších na světě) a je už jasné, proč se z Čech za našimi zády stala výletní země.

Legislativa se sice tváří všelijak a dokonce říká „neusteleš jinde lože svého, než v kempu či hostinci zájezdním“, ale občanům je to srdečně jedno. A dokud nikdo prakem nestřílí zajíce v národním parku, budiž mu přáno rozložit svůj spací pytel prakticky kdekoliv. Je-li to prohlášeno za nouzové přespání a nikoliv vícedenní táboření s ohníčkem, přivře oka i nejsnaživější oficiál.

Baťůžkář libovolné věkové kategorie prostě patří do české krajiny stejně jako boží muka. Není tomu tak celosvětově! Leckde je takový člověk považován za podivína, atrakci, potulného dráteníka či bezdomovce. Kdekdo v turistikou nezatížených státech se taky sám optává, jestli dotyčný není ztracen, má dost zásob či nechce-li popovézt. V horším případě sahá pro vidle a podezřelého cizince s vakem bez větších debat vyhání.

Tatranková kletba
V tuzemsku naopak obdržíte cejch turisty automaticky. Ani to nepřináší pouze výhody, neboť slovo „turistika“ chutná trochu natrpkle po řízcích v alobalu. Inu, žádná národní disciplína nikdy nebývá daleko od národních stereotypů. Já se (přinejmenším typickým) turistou necítím být a to, prosím pěkně, do přírody vyrazím rád.

Je navýsost důležité se s odkazem turistů vyrovnat po svém. Asfaltizace Šumavy a Krkonoš (ve jménu cyklistiky, ovšem na úkor pěších civilistů), kempy přeplněné válejícími se rekreanty či pivem navlhlá masová manifestace pod krycím názvem „Pochod Praha-Prčice“, to všechno je původním idejím poněkud vzdálené. Pokud je opravdu mým cílem odpočinout si od civilizace, neběžím se smísit s davem na turistickou magistrálu. Nu považte, dokážete si představit takového Máchu, jak se nadšeně vrhá mezi upocené rozesmáté výletníky s hůlkami? A přitom tento romantický poeta prochodil půlku Čech. Dělá to z něj ale turistu?

Podle značek, přesto scestně
Za promyšlený a všeobjímající systém značených tras si Klub českých turistů své místo na Olympu zaslouží. Ovšem to, že poznávání přírody je pod správou organizace, má i své stinné stránky. Pro ilustraci použiji dva fiktivní protagonisty. Ten první, Dušan, to je pane turista! Má plátěný klobouček a šlape si to k rozhledně, tak jaký pak copak? Kdo je turistou, neuvažuje nad tím, proč vlastně do přírody chodí a co tam hledá. A na druhé straně stojí jiný člověk, řekněme Ignác. A ten nikam nevyrazí. Není přece turista, aby se někde ládoval rohlíkem s paštikou! Stačí ovšem nakouknout do zaprášených spisů dávno odváté minulosti, aby se ukázalo, že postoje obou vážených pánů jsou scestné.

„Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného i duševního,“ tolik praví Ottův slovník naučný. Kdo se cítí ztotožněn s touto definicí, ať se dle libosti nazývá turistou, poutníkem, baťůžkářem nebo „osobou toho času na výletě“. Hlavní je, že spolehnout se pro jednou na vlastní nohy a pohroužit se do přírody je činnost opravdu bohulibá, povznášející a má stále smysl.

Zkrátka, někde se hned vytahují nože, jinde se píší petice a vypisují referenda. A kdesi v lesích střední Evropy sídlí zvláštní národ svátečních nomádů, kteří si ve zlých časech prostě sbalí svačinu a jdou se vyřvat na kopec.

Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.

Spolu s odkouzlováním světa přírodními vědami a růstem moderních měst si jejich obyvatelé začali všímat i svého okolí. Pro měšťana není krajina místem, kde žije a pracuje, tak jako pro venkovana. Pro něj je nejprve obrazem. Je tím, na co se dívá z okna, co je nějak zarámováno a co se zdá být na dosah, avšak přesto je na okraji každodenních aktivit.

Krajina tak začíná na kraji města. Je místem, kam se z města utíká. Dál od jeho rušných ulic, dál od zakouřeného ovzduší, dál od společenských a ekonomických problémů.

Nejprve začnou po krajině toužit šlechtici, budovat si v ní letohrádky, vily, zámky a panská sídla. Zahrady přestávají být místy za hradbami a stávají se důležitou součástí těchto sídel. V renesanční a barokní Itálii zahrady ještě bývají ohrazené, stejně jako ty klášterní. Leč se vznikem velkých teritoriálních států a jejich organizované a palnými zbraněmi podepřené moci – Francie, Velké Británie a Habsburské monarchie – začínají města i jejich hradby pozbývat významu. Rozhraní měst se tak může začít rozostřovat. Francouzské a ještě více anglické zahrady se začínají zvětšovat a přecházet do krajiny, která začíná být komponována stejně jako obraz. Na zdech zámků se vedle podobizen jejich majitelů střídají obrazy krajiny s tou skutečnou v okenních průhledech.

Zahrada Eden
Barokní komponovaná krajina je vykreslována jako obraz Království Božího na zemi. Obraz, v němž je patrný Boží záměr a který má svůj smysl. Spolu s tvorbou map pro vojenské účely dochází i k triangulaci smyslu jednotlivých součástí území: město se stává figurou na pozadí krajiny a bývá zobrazováno na charakteristických vedutách. Kostelíky označují vesnice i význačná místa v krajině, ke kterým začínají směřovat poutní cesty. Křížky a boží muka ohraničují humna, a tedy i známý a blízký prostor vesnice. Královské silnice začínají být lemovány alejemi, jejichž ovoce živí vojáky, kterým služba skončila a jsou na cestě domů.

I slepý houslista Mareš zpívá v písni, která se stala národní: „Zemský ráj to na pohled!“ Území státu se tak s vynalezením národů začíná spojovat se specifickými krajinami i s jejich obrazy. Národ je představa společenství, která provazuje lidi, zvyky, jazyky, umění, historii, krajinu i města do jednoho celku. Krajina, rodný kraj a domov jako by splývaly v jedno.

Krajina od slova okraj
Ani v příběhu národů ale krajina nikdy nebyla v centru. Centry jsou totiž odedávna města. Ta jsou křižovatkami a cílem pohybu lidí, zboží a energie. Krajina sice města tímto vším zásobuje (nejenže města směňovala výrobky za potraviny, ale i porodnost bývala na venkově výrazně vyšší než ve městech), ale přitom je vždy na pozadí a na okraji. Důležitá rozhodnutí se rodí ve městech a týkají se měst. Krajinu pouze zasahují, překreslují linie okraje, mění její využití. Ochrana krajinného rázu už jen zahlazuje ony stále hlubší stopy měst. Krajina má hojivou moc, ale potřebuje čas. Leč čas je právě to, co moderní civilizace nemá či nechce si udělat.

Ani s nástupem průmyslového věku, urbanizací a protkáním krajiny železnicemi, silnicemi a dálnicemi se okrajová role krajiny příliš nezměnila. I dělnická a střední třída se, po vzoru dřívější aristokracie, jezdí na venkov především rekreovat, odpočinout si od práce a osvobodit se od povinností, které i v postindustriální společnosti překvapivě setrvávají v centru života většiny populace.

I pro moderního člověka je krajina spíše okrajovou záležitostí. I když mnohdy těžce pracuje právě proto, aby se mohl vyjet z města rekreovat, případně si tam postavit dům a vychovat děti, přesto mu krajina stále uniká. Z domů na venkově se stávají rozsáhlé suburbie, k nimž vedou několikahodinové cesty za volantem, kde krajina je pouze pozadím, obrazem ve zpětném zrcátku, fotografií v albu, tapetou na monitoru počítače.

Tvořivá touha
Krajina tak zůstává tím, čím byla od počátku: obrazem, snem, ideálem, těžko dosažitelnou rajskou zahradou. Zůstává místem touhy, do níž je často promítáno to, co je běžně nedosažitelné, ale přesto už už jakoby na dosah.

Obraz krajiny se tvoří z touhy po úniku z příliš tíživých každodenních kontextů. A právě do krajiny směřují mnohé linie úniku: ven z rozpáleného města, dál od hlučícího davu, dovnitř do krajiny vlastní duše.

Ten obraz je přitom důležitý. Není to totiž „pouhý“ obraz, nýbrž obraz naší touhy. Touhy, která má moc tvořit, stavět i bořit. Touhy, která staví města, z kterých následně unikáme. Touhy, která nás pohání, provází i vede na našich životních cestách.


autor: Pavel Holubec

Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.