Když si říkáš, že jsi toho málo zažil, tak si řekni, že jsi to aspoň přežil. Každému se to nepodařilo. Každý den se to někomu nepodaří.

Ekonom Tomáš Sedláček se v poslední době v Hospodářkách hodně točí kolem pojmu smysl. Smyslem je přežít. V tom smyslu, abys z toho, že jsi přežil, měl pocit smyslu. Tvůj život možná má smysl, ale ty to nevíš, nanejvýš to můžeš cítit. Přežíváš převážně pocitově, ale abys pocitově přežil, tedy měl pocit, že jsi přežil, musíš mít pocit, že jsi přežil ty.

Spisovatelka Hannah Baer definuje sebevraždu jako reakci na trauma, po kterém to signifikantní kus člověka zabalí. Na mysli má disociaci, odosobnění, kdy se s traumatem vyrovnáš tím, že děláš, že to nejsi ty, komu se stalo. Nemusíš ho pak řešit. Řešit bys ho mohl, kdybys věřil, že to jde. To nevíš, protože jsi od něj oddělený. Musíš ho procítit, proklát vlastní cestou, komunikací.

Vzpomínáš na Tibet?

Trauma tě stahuje do minulosti. Vtahuje tě do ní. Minulost je nyní. Nedovedeš si představit žádnou jinou existenci. Možná je na čase přijmout neexistenci. Pravda je to, co si myslíš. Lék, med i jed je to, co si myslíš. Trauma styl hoď za hlavu a začni smysluplně žít. Třeba jako sedlák nebo Sedláček. Otevři si zadní vrátka neexistence. Nemusíš hned do Bhútánu, ale pokud chceš, tak rychle, než ho Čína sežere stejně jako Tibet.

Člověk je tvor společenský a tahle společnost je vyšinutá, takže ji musíš převyprávět. Reprezentace je narativ, nikoli fakt. Nesmí to být jenom reprezentace. Hodnotíš se podle toho, jak vypadáš, jak se chováš. Odvozuješ se od toho, jak se vidíš v očích druhých, jak si myslíš, že tě vnímají podle toho, co jim o sobě říkáš, jaké signály vydáváš. Hledáš se a hádáš. Stávkuješ za revoluci, tranzici. Spěcháš na výchozí stanici. Držíš krok.

Akce, meditace, hádanka

Chceš něco zkusit, aby sis to pak nevyčítal. Chceš být vyvážený, ale váháním ztrácíš drajv. Podle psychologa Bruna Bettelheima chodili lidi za druhé světové války dobrovolně do plynových komor proto, že si za předchozí léta zvykli, že aby přežili, musejí si všechno nechat líbit. Když je pak vedli na jistou smrt, už v sobě neměli žádný vzdor.

Sedláček uvádí viditelné tělo, neviditelnou, ale odhadnutelnou mysl a ducha, který potřebuje smysl. Všechno se dá psychologicky vysvětlit. Až na to, že vůbec. Je duše logická? Duch nebo duše? Hlavně ne suše. Navštiv svou smrt, teda čtvrť ve svém městě, kde jsi ještě nebyl. Vypadni z vypadání třeba v Brně. Dálnice je meditace. Meditace je akce, při které přežíváš. A cítíš to.

Pojmem roku 2025 byl rage bait. Rage člověku hrozí, kdykoli jede na autopilota. Takže asi i v letadle. Jsi v zenu a najednou tě někdo omezí. Neprávem, ať už porušil předpisy, mravy, nebo pohodu.

Čas od času ti v bazénu do cesty vplave pomalejší jedinec, ze kterého tě popadne swim rage. Odpočívá u zdi a vyplave těsně před tebou, místo aby pustil rychlejšího. Jeho úvaha zní asi tak, že se někdo blíží, takže mu chce uvolnit místo, ale uvolnil by ho právě, kdyby zůstal stát. Takhle ti vplave přímo do flow. Předplaveš ho výbušným kraulem a nestaráš se, aby ses před něj nezařadil moc brzo. Možná bys mu měl vysvětlit situaci. Ozvat se je dobré na psychiku, ale musíš to dokázat diplomaticky.

Diplomacie na psychiku moc dobrá není. Ve flow jsi jako neřízená střela, takže hrozí, že by ses dopustil ageismu nebo ableismu. Přeplaveš do vedlejší dráhy a dojde ti, že je to norma. Další pomalý, ale aspoň o něco rychlejší. Předplaveš ho nebo se zastavíš uprostřed bazénu a otočíš to zase zpátky. Vzdálenostně to pak vyjde nastejno. Rage jde do svalů a z nich do vody. Děláš vlny. To u počítače nebo v autě nemůžeš.

Voda je výhoda

Ruchy patří k životu. Když se je snažíš vytěsnit, flow tě opanuje. Otročit flow není cool. Mysli na věci, které ti v životě vycházejí. Mimo jiné máš kanál, ve kterém můžeš odplavit svou agresi. Dokážeš ji pak vyřknout o tón pod tón nebo si vystačíš s vyčištěním, uvědoměním. Konflikt pramení z rozporu, který tkví uvnitř, a tam musí být taky vyřešen.

Někdy je dobré něco vysvětlit, ale s vědomím, že jde o provizorium, nouzový režim. Méně je v tomto případě více. Lidi si často něco uvědomí sami, když jim dáš čas. Amok je mimo volní kontrolu. Je to průsak do archetypální křivdy, kterou je lepší nechat spát. Je to vnuknutí hodit svůj kříž na někoho jiného, protože na to v tu chvíli cítíš právo. Ve výsledku amok zraní i tebe, proto je třeba zautomatizovat jeho nerealizaci.

Staří mistři

Někdy tě pod vodou někdo kopne nebo bouchne a ty jsi ve swim rejži blízek pomstě, ale neuděláš to. Vyplaveným adrenalinem přitopíš pod kotlem. Zabíráš a pozoruješ účinkování vnitřní drogy. Lidi se už dneska neumí autenticky vzteknout. Ti praví rageři dokážou ve vzteku zůstat vážní, důstojní. To se holt musí umět. Vlivem sociálních sítí lidi přišli o totožnost a bojí se, jak při tom či onom budou vypadat.

Když jsou lidi náhodou vtipní, vždycky je to zaskočí. Spěchají dát najevo, že tu vtipnost mysleli vážně. Nasadí si na tvář vševědoucí úsměv. Jen praví komici dokážou džoukovat, aniž by se svým džoukům smáli. Většina lidí se bojí, že si druzí budou myslet, že nejsou vtipní schválně, ale omylem. Necítí se pak vtipní, ale směšní.

Nedívejte se na něj. Nedívejte se do mobilu. Je závislý na přítomnosti postav. Potřebuje být jedinou černou dírou v dosahu.

Svou otevřeností a rezistencí vůči společenské hierarchii založené na autocenzuře a jednoznačnosti autofikce akcentuje mladistvé nazírání na svět. Je to introvertní reakce na svět. Ve fikci jde autor s kůží na trh mnohem víc. Fakta musí zatančit, radí Mariusz Szczygiel ve stejnojmenné knize introvertům, aby se nebáli nebýt sami sebou. Introvert se musí ujišťovat. Extrovert se svěřuje běžně, nemusí to dělat na papíře. Tam se vydává dál.

Autofikčník je tlumočníkem řeči svého života, jež nám běžně připadá zřetelná jako náš vlastní hlas, ale když ji zkusíme vypsat, zjistíme, že jde o chór. Je na nás, který part „vohulíme“. Známe to z reportáže nebo i zpravodajství, za kterým stojí stejný mechanismus.

Zpověď kolemjdoucím

Víra v Boha původně stála na mluveném předávání. Hlas je neviditelný, čímž symbolizuje duši. Písmo nevyhnutelně kazí původní poselství, svádí k dezinterpretaci. Autofikčník hřeší tím, že se zpovídá sám sobě, zachraňuje ego před sebeopuštěním, seberozpuštěním v Bohu, jež je cílem pokání. Vyslechnou ho jen náhodní kolemjdoucí, vždy připravení jeho sdělení „roztrolit“.

Čím větší má autofikčník pojem o světě na jevišti, tím víc ho ztrácí o tom za oponou. Visí na činech druhých a zároveň je diktuje, čímž se dostává do disonance. Za odměnu poznává fundamentální fikčnost písma, jež mění život v sen. Podmínkou je věrnost skutečnosti. Mystifikace, jíž realita slouží jen jako kulisa, patří do fikce. Absolutní ideál samozřejmě nejde naplnit. Autor musí psát v souladu s vnější realitou, ale i s přirozenou ostýchavostí, jež je jeho vnitřní realitou.

Autofikce se podvoluje diktátu reality, jejímž zaznamenáváním je autor zaneprázdněný. Domýšlí a definuje svůj život, čímž ztrácí možnost ho změnit. Plete na sebe bič svého díla, do kterého odvádí naději na reálnou změnu. Svým vykreslením byla realita nenávratně zkreslena. Opakování, jež mělo být prolomeno, atrofovalo v závislost na prozření.

Život-sen

Zapsat si, co se mi stalo, se neliší od toho, zapsat si, co se mi zdálo. Zkuste to na nějaké situaci z čerstvé historie. Zjistíte, že ukrývá dříve neviditelnou snovou metaforičnost. Zhruba od poloviny minulého století letí volný verš, s nímž do poezie pronikla prozaická popisnost. Podobnost autofikční prózy s poezií spočívá v tom, že obojí využívá snadno dostupné flow všímavosti a obrazivost bezprostředního života. Respektive snu.

Obsahy, které k nám přicházejí v bdělosti, jsou stejně tajuplné-smysluprázdné jako ty, které si občas pamatujeme po probuzení. Filozof Ladislav Klíma nazval básnění „babským“. Přisuzoval mu ženský princip pro přemíru citu a manko vůle. Současná popularita autofikce možná koreluje se vzestupem feminismu. Ale autofikce je taky filozofická, reflexivní. Je to krumpáč, kterým se snažíme dostat k něčemu nebanálnímu, aby na nás kritici nepořvávali, že papír snese všechno.

„Tisíc osm set devadesát šest,“ čte v galerii hlasitě malý kluk z cedulky u obrazu. „Vojtí, já si to tady chci užít, a nemůžu, když křičíš,“ stěžuje si matka. Zanechává ho s otcem a asertivně se vzdaluje. Kluk vypadá, že se ho to dotklo. Dělá prudké pohyby a při jednom se prstem píchne do otevřeného oka. Otec na něj zoufale hledí. „Tisíc osm set devadesát šest,“ čte kluk tiše datum a zároveň ho prstem podtrhuje. „Mně se to nelíbí. Hrad… Potřebuju hádat, co to je,“ říká holka svému příteli.

Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Shane Snow ve svém Umění zkratky píše o gepardovi, který ze stovky dokáže zkamenět a vzápětí se vydat úplně jiným směrem. Bohužel pro neefektivně hopkající antilopy. Ti nejlepší surfaři se musejí umět na prkně nejen bravurně otáčet. Samotná obratnost je jim k ničemu, když neumí vyčenichat tu nejmocnější vlnu a v přesný moment na ni nenaskočí.

Musíte zúčtovat se vším, co nevede k cíli. Nezapřahovat stádo koní, ale vymyslet spalovací motor. Potkejte superspojovatele, jakým byl pro kubánskou revoluci Che Gue-vara, když v džungli svým bohem zapomenutým kolegům představil rádiový vysílač. Nebojte se změnit žebříček jako Elon Musk, když investoval peníze utržené za PayPal do SpaceX a jako první soukromník překonal vertikálním směrem gravitaci.

Jděte zkrátka tou nejkratší zkratkou za svým snem, i kdyby to měl být Mars. Ale pozor, většina mladých milionářů trpí těžkou depresí. Člověk potřebuje ke štěstí konstantní pokrok v mezích zákona. Možná radši pokračujte pomaloučku polehoučku, abyste se na úplný vrchol nikdy nedostali. Pořádně tam totiž fouká.

Miami Heat

Při surfování po internetu jsem potkal finančního influencera Bena Badera, který je dolarovým milionářem, přestože je mu teprve dvacet pět. Už navždy. Internet je jako nebe. Lidi v něm ožijí, když umřou. Stalo se to v luxusním wellness resortu, který navštěvuje Trump. Na příčinu smrti se pár týdnů čekalo. Přítelkyně Reem hovořila o „freak sauna incidentu“. Uvažovalo se o fentanylu, který v zámoří někdy může za nevysvětlitelné úmrtí mladého krásného člověka. A krátce předtím pár in-fluencerů spáchalo sebevraždu.

Pitva prokázala neléčenou srdeční vadu. Bader chodil na fyzioterapii s bolestí ramene a zad, která nejspíš s předstihem indikovala infarkt. Na svém youtubovém kanálu lákal na neorané pole koučinkových programů. Influencerům, kteří nabízejí on-line kurzy, dohodíte uživatele, kteří jsou ochotní za ně zaplatit, a shrábnete provizi. Ben tím vydělal jmění a přestěhoval se na Floridu do svého vysněného Miami. Pořídil si bejvák v mrakodrapu, spalovací žihadlo a blonďatou bejb. Začal koučovat, jak dohazovat klienty koučům.

„Vás baví pracovat od devíti do pěti, mít kompromisní manželku a jako jediné vzrůšo svatby přátel? Já jsem si taky myslel, že to nedám. Na začátku to tak vypadalo, ale zatnul jsem zuby a tady jsem. Nezlomen, poučen a s tučným kontem. Lepší život je na dosah, stačí se rozhodnout,“ kutá ve mně jeho hologram díru falešných potřeb, ale asi jsem málo hypnabilní. Navíc ten jeho systém vůbec nechápu. Send a lot of e-mails?

Nouzový režim

Nějak se člověk udělat musí. Život mu tu možnost dal, aby se reprodukoval. Člověk se od života vzdálil. Chce se udělat, aby se oddělal. Návykový restart uleví od emocí. Brání duchovnímu pokroku, který cílí na osvícení, ale dneska jsme v nouzovém režimu. Měli bychom se starat o tu real thing, ale říká se, že sex bez lásky je jen masturbace. Láska neroste na stromech, tak proč nemasturbovat rovnou?

Paradoxem antidepresiv je, že člověka sice zbaví splínu, ale zároveň, jak varuje Michel Houellebecq v Serotoninu, mu vezmou tu jedinou opravdovou radost, kterou v životě má. Ve svém posledním románu Zničit francouzský bard avizuje, že s psaním skončil, ale něco mi říká, že právě maká na něčem o AI. A bezostyšně ji přitom využívá. Načal to už v Možnosti ostrova.

Dřív člověk mohl odebírat vjemy z reality, ale dneska už nesmí zírat, takže se nedá svítit. Dámy z umělé inteligence jsou nevinně ostýchavé a mají zářivý, nezkažený úsměv. Ty reálné mají co dohánět. Aspoň nikdo nedojde k újmě. AI určitě ne.

Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

„Člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven,“ řekl Aldous Huxley o tripech, ale platit to může i pro autofikci, když se jí autor zhostí poctivě. Může stvořit i příšeru. Musí se pořád aktivně probouzet z nastolené linie a procitat z litanie. Nebýt zdrženlivý, ale nikde se nezdržovat.

Spisovatelé bývají označováni za řemeslníky, ale nevytvářejí nic konkrétního. Jejich úspěch je iluzorní, pokud není podpořen hmotnou odměnou, což většinou není. Často se rekrutují z řad přívrženců duchovních nauk. Když vytvářejí iluze, musejí v nich být taky schopni žít. Slova jsou jen slova, upřímnou zpovědí je až čin. Vydání knihy je činem, ale s relativním účinem.

Jde o to vytvořit iluzi, která je reálná v prvé řadě pro mě. A jen takovou, u které chci, aby byla reálná. U autofikce je ten problém, že plodí iluzi-realitu. Nakonec nemáme ani jedno. Když na realitu připneme svou vlastní interpretaci, ztratíme ji. Realitu může zprostředkovat jen nereflektovaný pohled, který vyčerpáme při psaní. Pokud se psaním pokoušíme o realitu, získáváme jen momentální prožitek. Výsledkem jsou magické, ale bezcenné cáry papíru. Musíme to překousnout a psát bez záruky.

Bor jak Buk

Básník Petr Borkovec v létě vydal pátou sbírku povídek, jimiž osmým rokem přispívá do periodického tisku. Drží se kratšího formátu, ale vyplňuje ho plně. Nějakou bezvýznamnou věc, která by normálně byla pod rozlišovací schopnost, vloží pod mikroskop básnického vidění a vylíčí ji v jasných barvách a obrysech.

V novinách se vypsal i jiný původní básník Charles Bukowski. Borkovec s ním má společný ironický nadhled. Oba mají nenucený smysl pro humor vyplývající z prostého popisu, případně z minimalistického sarkasmu, který Bukowski rozvíjí do sentimentálního realismu, zatímco Borkovec do teatrálního surrealismu.

Autofikčním hrdinou je svérázný, ale sympatický maník, ulítlý literát žijící v neokázalém sepětí s vlastní myslí, kterému se dějí prapodivné věci, nebo si je vymýšlí, což pro něj vyjde nastejno, protože tak prostě přemýšlí. A posílá to dál. Dnešní knihy se soustředí buď na děj, nebo na sloh, Borkovec to dokáže skloubit. Jeho próza splňuje jediné objektivní měřítko, které na literaturu lze pokládat. Autor si dává záležet.

Spisovatel v posteli

Autor vzývá nepoznané ztotožnění, pomožení sobě i příjemci. Jeho přístup se podobá náboženskému zápalu, ale zatímco u křesťanské zpovědi jde o obsah, u spisovatelské i o formu – jazyk. Upřímnost explicitního – informačního a argumentačního – sdělení musí v psaném textu stát na pevných základech toho implicitního – jazykového. Z jiného úhlu pohledu můžeme jazyk označit za položku explicitní, zatímco obsažené sdělení za implicitní.

Zaznamenávání má stimulační účinky. Je mystickým zážitkem, protože snoubí snadnost procesu a úžas z výsledku. To samé je hlavním apelem sociálních sítí, které k psaní přidávají možnost zvuku, obrazu, videa a okamžitého publika. Za to však svým uživatelům ubírají imaginace a telepatie. Je těžké se večer odtrhnout od chytrého telefonu kvůli blbému spánku. Sny se proti internetovému dopaminu zdají být o ničem. Jaká úleva se ale dostaví, když se k poslednímu rozhodnutí dne dokopeme! Kostky jsou vrženy. Pokud se teda ještě neozve močák.

Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Psát kvůli někomu jinému je práce. Prachy – stejně jako Kunderova pravda – jsou jinde. „Mrtvou kočkou,“ odpovídá spisovatel Seymour Glass v Salingerově povídce Seymour: Úvod na otázku, čím by chtěl být. Proč? „Protože nikdo nezná její cenu.“ No jo, pak spáchá sebevraždu, ale všichni na něj vzpomínají v dobrém. Rozlet a típnutí jsou jin a jang. Ti nejlepší zazáří a zhasnou, říká Kerouac. Je těžké smířit se s tím, že už dál ani vpřed není kam. Že už ty chvíle jsou ty tam.

S autorským alter egem je to jako s romantickým protějškem. Nedostaneme se k němu srdcem, ale intrikami mysli. Takže je možná čas – pořád je čas – na nějakou revoluci. S tím člověk přece sedá k papíru. Odráží se ke skoku. Ale když si z toho udělá rutinu, zůstane viset ve vzduchoprázdnu jako jojo. Hopsá na trampolíně svého vzteklého vkusu. S některými věcmi nehneš, chce to čas, ale to neznamená, že ten čas není právě teď.

Sáčky tančí ve větru a zachytávají se na opadaný kaštan. V knihobudce leží Vesmíry. Tak to ne, do téhle pasti nevlezu. Opravdu dobré věci uděláš jen, když ti to přijde, ne když ti to někdo poradí. Pravda je harmonie myšlení a provedení. Provedení přejaté myšlenky nikdy nebude precizní. Soupeříš, pak se opeříš, ale nejradši by ses zavrtal. Aby se ti něco mohlo líbit, musíš vědět, co se ti na tom líbí. Musíš to umět říct. Jsme zvyklí říkat spíš to, co se nám nelíbí. I o tom, co se nám líbí.

DBD

Džus s vodou je bazén, jo? Bazén je spíš voda s chlórem, ne? Tam se člověk spíš napít nechce, ne? Proč tomu říkají bazén? Jakože je to velké? To radši moře, ne? To je sice slané, ale má kromě toho aspoň nějaké líbezné konotace. Nebo moře je zase až moc velké? Co rybník? No jo, rybina. Co jezírko? To zní úchylně. Nádrž?

Četl bych si, ale je tu málo světla. Pracuje tu jedna, co pracuje taky na štěrkáči, kde se mi vždycky směje, když si dám dvě kafe po sobě. Furt se na mě usmívá, ale já se snažím působit, že ji nesleduju, což je nepřirozené, protože sleduju všechno. Takže ji nesleduju, i když bych třeba mohl.

Apolena Rychlíková v rádiu pouští Dream Baby Dream od Bruce Springsteena. Otevírá mě to. Dobrá mantra. Dream Baby Dream. Lepší než Hare Krišna. That’s All Right (Mama) od Canned Heat je taky v pohodě. Nebo It’s All Right Baby Blue od Them. Všechny Dylanovy covery jsou upgrade. Ale napsal je on.

Čekám na parkovací místo. Chtějí tu postavit parkovací dům. Jsem proti. Je to ve stadiu projektu. Možná neseženou prachy. Je to megaprojekt. Za miliardy. Počkáme. Ty reflektory mě serou. A smrad. Strašně mě sere smrad z aut. Překvapuje mě, že lidi se tváří, že je vůbec nesere. Konečně zasunu, ale nemůžu najít klíč. Nebo čip nebo jak se tomu říká, když to otvírá a zavírá, ale není to klíč. Konzole? To slovo nesnáším, ty vole.

Podvod

Jdu na bazén. Dám si tři litry na čip. Když si tam dáte tři litry, máte dvacet procent plus. Když míň, tak jen deset procent. Čtu si v bufetu, je tam světlo. Dám si kafe. Paní mi omylem udělá dvojité. Nevadí. Dočítám víkendové noviny. Je už úterý, ale s poctivostí nejdál dojdeš. Pak si to všechno musím zopakovat a zapamatovat. Myslím, že lidi to moc nedělají. „Noční můra Kremlu.“

Potkám kolegu té z loňska a vezmu si na ni kontakt, že bych ji rád pozdravil. Blokne mě. Aspoň se to uzavře. Dream Baby Dream. „Já jsem vás dneska viděla,“ říká pokladnice. Je v pohodě, taková Škopková. „Mám dvoufázový trénink.“ „Vy jste plaval venku.“ „Jo.“ „Já bych do toho nedala ani nohu.“ „To je v pohodě, zatím. Akorát do toho musíte každý den.“ Pouští mě zadarmo. Už to jednou udělala, koupil jsem jí pak kafe. Černá ekonomika. Lázně jsou v pohodě.

Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.

Upřímnost se neskládá jen z předkládání toho, co se stalo, ale taky všeho, co se stalo. Když se učíš text písně, každý verš odkazuje na ten příští – zapomenutí jednoho zhatí evokaci zbytku. Slova mají svou vnitřní melodii a logiku, stejně jako má vnitřní melodii a logiku to, jak každý z nás specificky vnímá život a realitu. Autofikce je uměleckým ztvárněním tohoto vnímání.

Probíhá přednáška, které se účastní moje neopětovaná láska z šestnácti let. Psal se rok 2000 a já si do dlaně vytípal P. Připadal jsem si neúplný. Jedním z exponátů je nápis „teď“, který před patnácti lety rok visel na střeše vedlejší budovy. A lavičky, které jsem naposledy viděl před deseti lety, kdy revitalizovali park. Přednášející říká, že jsou z poplastovaného kovu. Trubky v pětaosmdesátém dodali topenáři a výplet klecaři z jézédé. Mluví dobře.

Vystavovatelka mě upozorňuje, že se nemám opírat o zeď. Nic neříká, rovnou napřáhne ruku se záměrem mě odsunout, ale stihnu uskočit. Strhne se přednáška dobově oblečené slečny. Vypadá jako moje babička na dobových fotkách. Zírám. Vypráví moc zajímavě o botách. Když mluví o galoších, pán říká, že je nosil ještě v šedesátkách. Ona kontruje, že tohle vždycky někdo řekne. Přísná, má to pod kontrolou.

Unešenost

Jakmile pohled ulpí, žena už je chimérou, zděšená prázdnotou v očích muže, jenž na ní sleduje něco jiného než ji. O uspokojení, jež se mu rozlévá po tváři, soudí, že pochází z jejích vnad, což dle svého stavu kvituje s povděkem či pohoršením, ale vnady byly jen příčinou upoutání. Za ulpění může nepozornost muže, který ženu zaměnil za svou myšlenku a zafixoval ji na ní. Absorpce myšlenky – kusu muže – do ženy je přirozeným přírodním mechanismem. Duch ulpívá na hmotě, v níž se zapomíná, z níž procitá.

Muž se může zdejchnout, ale chce? Spojení se jeví být nevyhnutelným. Chce se mu navždy jen myslet? Verze, ve které má na výběr, je ostatně tou lepší variantou. Ne vždy ženě předchází myšlenka. Muže může napadnout přímo žena. Užene ho. Ne každý muž taky myslí. Ztratí pojem, vypadne z role. Spustí se mu vlasy, protože vlasy jsou myšlenky, které formují výraz. Proto se jich mniši zbavují a mocným mužům vypadávají.

Zákrok

Všichni si vymýšlíme, když interpretujeme kódy, jež našim mozkům nabízí okolní svět. Existovaly by ty kódy i bez mozku, který je jediným nástrojem jejich recepce? Kolem sebe máme další mozky, které se na mnohém shodují, ale existuje také něco jako sdílená halucinace. Nemohou existovat dokonalejší nástroje, které přijímají a umějí více než my?

Technologický pokrok pokračuje nepředstavitelnou rychlostí a lidský mozek se mu plazí do chřtánu. Je dobré uvědomit si, na čem jsme a kdo jsme. Neřešit, nehřešit zlepšováky. Když zaznamenáš všechno, jak to je, bude to teprve znamenat něco jiného, něco víc – změnu perspektivy, únik z opakování. Když všechno zaznamenáš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, probudíš se. Nebo možná ne, ale budeš mít něco na článek. Něco svého.

Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Spisovatel potřebuje svobodu slova, respektive myšlení – ani ne tak vnější, jako vnitřní. Část mužů středního věku začne za svobodu slova bojovat. Při dětech má člověk tendenci, nebo spíš povinnost ze sebe dělat někoho lepšího, což je dobré pro společnost, ale ne pro psaní. Pes ve vás vzbuzuje lásku, aniž by ovlivňoval myšlení, probouzí spíš id než superego. Je to signifikantní druhý, ale kdyby se mu něco stalo, nepůjdete sedět, takže je to láska s nádechem sociopatie, což je pro psaní dobré.

Mám kocoura, který mi každou noc otevřeným oknem skočí do pokoje. Včera i s myší, kterou se jal trýznit. Když měl hotovo, přišel si pro pochvalu. „Jdi ode mě pryč,“ odstrčil jsem ho znechucený těmi jatkami. Nějak podobně je na tom možná pisatel autofikce. Když se vnitřní život-myšlení přilípne na psaní, problém svobody projevu může akcelerovat. Mám ten pocit nad novou knihou Josefa Pánka Portrét vědce v postindustriální společnosti (Argo, 2025).

Pánkův punk

Zabezpečení píšou punkově, nezabezpečení hledají řád a cizelují na entou. Dává to smysl. Na první pohled se punkový styl k vědcům nehodí. Punk je „no future“ a vědci se pořád pachtí za nějakým cílem. Vědecké práce oslovují úzkou skupinu lidí, zbytku jsou nesrozumitelné. Ty medicínské jsou třeba na internetu laikům přímo zakázané. Pánek jako by se od elitní úzkoprofilovosti nedokázal oprostit ani v lidovém žánru, jímž je próza. I tady je jeho podání značně nesrozumitelné, tentokrát však zbytečně.

Ve 100 plus 1 zahraniční zajímavost (sic) čtu článek o tom, že Britové v polovině 19. století poslali na Tasmánii 75 000 vězňů, kteří tam vyvraždili původní obyvatele, a že je to opomíjená genocida. Nietzsche řekl, že každá velká kultura začala genocidou. Asi parafrázuju, za něj ten pojem asi ještě neexistoval. Píšu po kavárnách, bojuju s ruchy. Často taky v autě. Vždycky rukou. Přepíšu to na počítači a co nejvíckrát po sobě čtu, přičemž bojuju se snahou se toho co nejdřív nějak smysluplně zbavit. Čím dřív to udělám, tím méně smysluplné to je. Nejsem žádný spisovatel, nad 15 000 znaků mám závrať. A fikčně jsem impotentní.

Titan punk

Kdo se někdy ve vodě potopil do hloubky pár metrů, ví, že tlak rapidně stoupá. Ve čtyřech kilometrech už je velmi slušný. Plivněte si do brýlí a potopte se na dno čtyřmetrového bazénu. Nezapomeňte si při tom fouknout do ucpaného nosu. Ti o něco movitější si mohou koupit šnorchlovačku v Egyptě.

Příběh ponorky Titan pochopí každý, kdo si za své peníze koupí raději zážitek, než aby je spořil na časy, které – kdo ví – možná nikdy nenastanou, nebo na další spotřebič, který bude spotřebovávat další čas. Zaplesá nad levnými letenkami, koupí si zážitek, zažije jinou zemi, jiný svět. Zavře oči nad vysokými uhlíkovými emisemi nebeských korábů.

Když máte peněz víc, chcete výš. Vyletět do vesmíru nebo spadnout na dno. Svěřte se do rukou důvěryhodné cestovky. Co se zanedbá v bezpečnosti, dožene se v marketingu, ale krásná slova vás nezachrání, když začnou řádit živly.

Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Digitální technologie tak nabízejí nejen prostředky k tvorbě virtuální totožnosti, ale i k její archivaci a replikaci. Veškeré online záznamy lze znovu přehrávat, upravovat a využívat při vytváření digitálně prezentované entity.

S rostoucím propojením reality s digitálním prostorem se proměňuje i naše představa o životě, jeho trvání a konci. Vyvstává otázka, zda digitální existence může nést skutečný ontologický význam, nebo zda se jedná jen o jeho vizuální napodobeninou. Právě tato nejednoznačnost podněcuje hlubší úvahy o smyslu a trvání digitální podoby člověka – a otevírá tak prostor pro koncept tzv. digitální nesmrtelnosti. Fenoménu, kdy data a digitální otisky jednotlivce přežívají jeho biologickou smrt.

„Digitální nesmrtelnost je metafyzikou naší doby,“ píše Sonja K. Koteska. Ve své eseji The Metaphysics of Digital Death (2021) ukazuje, že smrt již nepředstavuje konec existence, ale pokračuje v podobě digitální přítomnosti. „Smrt se stává rozptýlením do sítě,“ tvrdí Koteska. Zatímco fyzické tělo mizí, digitální stopy přetrvávají.

Digitální dvojče

Zatímco Sonja K. Koteska pojímá téma z kulturně-filosofické perspektivy, dvojice teoretiků Ljupčo Kocarev a Jasna Koteska přináší systematičtější výklad. Ve své studii Digital Me: Ontology and Ethics (2020) definují pojem digital me – autonomní, rozhodující a učící se AI entitu, která přetrvává i po smrti původního člověka. Ve své práci mluví o „praktické nesmrtelnosti“, tedy možnosti přežití biologické smrti díky digitální vrstvě existence. Zároveň zavádějí pojem non-human time concept – život mimo lidský čas, s vlastní logikou bytí.

Představa digitálního dvojníka, jenž zároveň uchovává minulost i formuje budoucnost, otevírá řadu etických otázek. Kdo nese zodpovědnost za jeho jednání? Má právo vystupovat jménem původního člověka, nebo jde o samotnou entitu? A kdo „vlastní“ digital me, pokud jsou jeho data veřejně dostupná?

Koteska a Kocarev upozorňují, že s nástupem těchto technologií se redefinuje samotný pojem smrti. Ta již není ukončením existence, ale bodem oddělení biologického života od digitálního vědomí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od tradiční filosofie. Navrhují, že jsme svědky formování posthumánní etiky – nové etické roviny, která reaguje na proměnu chápání samotného života v kontextu digitálních technologií.

Paměť, která neumírá

Koncept digitální nesmrtelnosti silně rezonuje i v umělecké tvorbě. Belgický umělec Emmanuel Van der Auwera (* 1982) ve své sérii Videosculptures zkoumá, jak obraz uchovává otisk smrti.

Nejvýrazněji se tato myšlenka objevuje v díle Videosculpture XXV. (Archons) (2022), v němž oživuje paměť zesnulé dívky pomocí AI. Technologie umožňuje vytvoření její digitální podoby, se kterou může její matka interagovat prostřednictvím virtuální reality.

Auwera vytvořil simulovaný avatar z online dat dívky, která vypadá i reaguje jako skutečná osoba. Instalace sestavená z osmi LCD obrazovek, umístěná v prostoru připomínajícím kryptu, umožňuje matce sdílet s „digitálním dítětem“ přítomnost i po jeho smrti. Vyvstávají tak další otázky: Co z člověka lze uchovat? Je virtuální přítomnost formou skutečného přežití, nebo jen sofistikovanou iluzí? Můžeme s digitálními reprezentacemi nakládat jako s osobami – nebo spíše jako s postavami v simulaci?

Smrt bez pohřbu

Digitální nesmrtelnost může být na jedné straně znepokojivá, na druhé útěšná. Namísto ticha a prázdna po smrti zůstává obraz. Zesnulí se nadále objevují na obrazovkách, žijí v algoritmech a digitální paměti. Smrt tak nenese tradiční definitivnost. Je to smrt bez pohřbu. A právě v tom spočívá jedna z nejzásadnějších proměn, které digitální éra přináší. Smrt se stává rozostřenou, neuzavřenou zkušeností, bez definovaného konce.

text: Veronika Sedláčková

Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Probodává mě znechucený výraz ženy, která staví na odiv svůj prsten. Reklama na zlatnictví opodál. Parkuju na třídě Tomáše Bati. Z jedné strany autostráda, spalováky se valí v semaforových vlnách, z druhé široký chodník, po kterém kráčí lidstvo. Preciózní životy, neustále se obnovující krize vize. Slunce zapadá, brzy bude noc. Stojím na cestě, nikomu v cestě, mluvím z cesty. Dny se prodlužují na obnošené Zemi, dny na dluh v diamantové zimě. V létě je intenzivně, nelze zůstat věrný.

Přede mnou šedivý muž nechává červené subaru, za deset minut se vrací s rychlovarnou konvicí. Všechno má dvě stránky, skloubí to jen kýč. Můj pes má rád míč, je pro něj prioritou, odměnou i úkolem. Úkol je odměna. V době nám tak drahých energií vnitřní oheň vyhasl, ale nirvána to není, drahý pane. Příští život nastává teď, nasává tě. Den matní, světlo ubývá, ale tma nebude. Vládneme si sami nebo nám vládnou těla? Nebo děla? Nemůžu se rozhodnout.

Prchat

V univerzitní knihovně na gauči čtu rozhovor s Alenou Mornštajnovou. Pode mnou se na vaku uvelebí Asiat, telefonuje. „Nešel bys s tím na chodbu? Já si čtu,“ apeluju na jeho moudrost. „Tady se může mluvit,“ fajtí back. „Jsi stupid?“ ptám se. Chce mě táhnout na recepci, že mi to tam vysvětlí. „Do what you want, když jsi stupid,“ rezignuju. Myslí si, že mu vyhrožuju. „Tak pojď,“ hrotí. „Do what you want. You can talk,“ upřesním. Vrací se na vak.

Vstávám a kupuju si v automatu třetí kafe. „Prosím vás, neotevřel byste mi to? Mně to nejde,“ podává mi flašku holka. „Jo, moment,“ odpovím. Přiložím kreditku a zatím, co se mi plní kelímek, otevřu jí nápoj. „Díky moc,“ zjasní se jí tvář. Beru svůj kelímek a časáky a jdu na druhou stranu.

Bude z nějaké přelidněné země, asi za to nemůže. Ta holka to zachránila. Na druhé straně holka telefonuje, má to na odposlech. Za okny zuří dešťová vichřice. V Reportérovi čtu report Tomáše Poláčka z jeho stopu do Ósaky. Když jsem měl před pár lety zlomenou ruku, přečetl jsem tady jeho knížku Poslední stop: Afrika. Snad napíše i o tomhle.

Stromy mění odstíny, zelená vibruje, na nebi šeď, pak modř. Holka odejde, lehnu si na záda a pohodlně čtu. Do očí mi svítí zářivky. Zvládl bych je zhasnout, na recepci nikdo není, ale s Asiatem jsem vyčerpal limit excesů. A kafe. Kofein neutralizuje adenosin. Mžourám do Reportéra. Íránec sráží Poláčka na zem a volá policii, že je izraelský špion.

Nemysli

Nejde pořád držet dekórum, je dobré se vzepřít. Člověk dostane odpověď, ucítí pod nohama pevnou půdu a může být zase milejší. Musí si rozmyslet, kde svůj vztek vyčerpá. Nesmí přemýšlet moc. Když to moc promyslí, nic za to nestojí. Nic není tak horké, jak se to uvaří. Stačí chvilku počkat, ale nejde čekat věčně. Ne z hlediska času, ale opakování. To jsou dvě různé věci. Nejspíš.

Jdu do druhé, krajské knihovny. Venku je nádherně, ale musím prosvištět Tvar, do kterého přispívám. Není moc čtený, což je dobře, jako je dobře, že Zlín je prázdný. Spolek Živý Zlín se to snaží změnit. Název „živý“ evokuje protiklad „mrtvý“. Když něco není živé, tak je to mrtvé?

Feeluju lhostejnost kolemjdoucích, na tváři mám soumrak bohů. Už tam není, rychle se to mění. Sednu si na lavičku. Kousek ode mě si hraje holčička. „Dívej, dědo!“ volá přese mě každých deset sekund. Děda se na mě dívá, jako bych mu to měl přát.

Co spojuje fragmentovanou identitu Britney Spears s dystopickým světem Balenciagy? Na první pohled málo. Přesto jejich spojení v aktuální kampani otevírá otázky o obrazu, komodifikaci a hranicích mezi kritikou a cynismem.

Když Britney Spears v roce 2021 poprvé po dlouhých letech promluvila veřejně o své situaci, byla stínem svého někdejšího úspěšného já a zároveň se znovu stala ikonou. Už ale nikoli popovou. Veřejně se vyjádřila o třináct let trvajícím zneužívajícím opatrovnictví, pod nímž byla kontrolována nejen finančně, ale i osobně a profesně. Její výpověď u soudu spustila zásadní vlnu podpory a vedla k ukončení opatrovnictví. Z pasivní figury showbyznysu se proměnila v symbol boje za svá práva a vlastní autonomii. Současně začala intenzivně využívat instagram jako prostor sebevyjádření – často chaotického, emotivního a nejednoznačného. Její tělo a hlas jako by byly vystřiženy z minulosti a vloženy do přítomnosti, ve které je její hudební kariéra překonána. V nekonečných smyčkách tanečků před kamerou, v repostech, ve fanouškovských teoriích a retro filtrech nabývá nového života.

Fenomén Balenciaga

Britney Spears se aktuálně stala tváří kolekce Spring 2026 Exactitudes, která vznikla v rámci série Balenciaga Music, a kombinuje limitované oblečení, playlist i remixy jejích nejslavnějších písní. Bývalá zpěvačka dnes působí spíše jako fragment, archivní kód, popová melodie, kterou si automaticky pobrukujeme, ale přesná slova nedokážeme z podvědomí vydolovat. A nyní tvoří leitmotiv kolekce domu pověstného dekonstrukcí, který produkuje oděvy vypovídající spíš o zániku módy než o stylu. Když se tak Britney stává tváří jeho jarní kolekce, zdá se, že nedochází ke klasické spolupráci celebrity a značky.

Estetika španělského baskického luxusního módního domu Balenciaga je chladná, distancovaná, techno-dystopická i nostalgická, jako by se pokoušela nasimulovat již dávno nastalou budoucnost. Přehlídky ve virtuálním dešti, modelky připomínající NPC postavy, hyperrealistické masky, návraty k archivům devadesátkového minimalismu i dvě stě let starým siluetám.

A právě v této umělecky zkonstruované časové bublině, v níž se ztrácí příčiny a následky, vzniká dialog mezi popovou ikonou a konceptuální módní značkou. Ne jako rozhovor dvou entit, ale spíše jako střetávání různých významových vrstev. To nepůsobí lineárně, ale fragmentárně – podobně jako náhodné scrollování archivem internetu. Obraz Britney se neustále vrací, ale pokaždé jinak – remixovaný, ironizovaný, přefiltrovaný a nyní na tričkách kontroverzního domu, který svým podvratným charakterem znejišťuje záměr jeho použití: je tohle ještě móda, nebo už jen simulace módy? Jedná se o obdiv, nebo cynický post-úsměv? Trička s celebritami vlastní prodejním platformám (ultra)rychlé módy si nyní můžeme pořídit spolu s šeredně předraženou cenovkou a prestiží. Kulturní kapitál si snoubí s tím ekonomickým.

Kritický komentář k moci, nebo její prodloužení?

Balenciaga často působí jako ironický komentátor dnešní konzumní společnosti, přičemž její designy záměrně přehánějí absurditu módního průmyslu. Typickým příkladem jsou její roztrhané džíny, které se prodávají za několik tisíc dolarů, přestože by na ulici většina lidí takové kalhoty považovala za odpudivé. Tento paradox, kdy luxusní značka znovu a znovu převrací klasické hodnoty módy naruby, odráží i hlubší kritiku: Balenciaga rýpe do neustálé touhy po novém a výjimečném, zatímco horlivý cyklus spotřeby vyživuje. Její kolekce fungují nejen jako módní artefakty, ale i jako provokace, která nutí zákazníka přehodnotit, co je vlastně hodnota, autenticita a smysl oblečení v éře rychlé módy a digitálního přetížení. Zároveň draze prodává prosté napodobeniny běžných předmětů, například tašku v Ikea stylu za 2 145 dolarů. Tenisky Destroyed Stan Smith ze spolupráce Balenciagy a Adidas připomínající zdevastovanou obuv, prodávané za 820 dolarů, se vyprodaly téměř okamžitě a na aukcích dosáhly ceny přes 3 200 dolarů. V nekonečných diskuzích na Redditu se setkáváme i s otázkou, do jaké míry je agenda Balenciagy sociálním experimentem.

Společnost navíc dlouhodobě čelí závažným obviněním. V minulých kampaních se objevily prvky, které vykazovaly známky sexualizace dětí, propagace násilí a estetizace traumatu. Ať už byly záměrné, či nikoliv (pravděpodobnější je však varianta, že byly pečlivě promyšleny a naplánovány), ukázaly, že Balenciaga se pohybuje na tenké hraně mezi kritikou systému a jeho reprodukcí. Vzniká otázka: Je její koncept ještě kritickým komentářem k moci, nebo jejím prodloužením? A jak chápat, že takové instituci půjčí svoji tvář Britney – žena, která celý život nese důsledky komodifikace svého těla?

Spolupráci mezi nimi by se dalo chápat jako krátké spojení dvou sil – jedné, která touží po návratu, a druhé, která rozkládá samotný pojem návratu svou cynickou hrou s fragmenty minulosti i přítomnosti bez touhy po celku. Britney je opakováním s variací – ve veřejném prostoru se neustále vrací jako proměnlivé echo své původní identity. Balenciaga představuje variaci bez jasnosti původního motivu. Kritici si všímají, že kreativní ředitel Demna opakuje stejné střihy a motivy napříč kolekcemi, a často se hovoří o tom, že značka stagnuje stylisticky a spíše modifikuje to, co už dříve vytvořila. Společně s Britney tvoří ambivalentní duet v době, která víc než která jiná při získávání určitého vzhledu ho už zároveň ztrácí, již definuje fluidita obrazu i významu.

Estetická apropriace bolesti

Britney jako fantom dřívější popkultury se objevila na oblečení domu, který usiluje o definování budoucnosti bez pevných bodů přítomnosti, bez jistoty, že to, co již teď vidíme, skutečně existuje. Z Britney je kód a její instagram je algoritmický deník, který se zjevuje a pozastavením účtu opět mizí. Balenciaga zase tvoří scénografii světu, který již ztratil jakékoli obrysy zakládající se na pravdě či smyslu. Tváří se jako instituce schopná vést dialog s traumaty současnosti, ale často se ukazuje, že jde spíše o estetickou apropriaci bolesti než o skutečné naslouchání.

Britney a Balenciaga tvoří pozoruhodnou scénu. To, co vidíme, nemusí být zamýšleným sdělením, ale konceptuální inscenací kontaktu dvou entit, z nichž ani jedna není celistvá a srozumitelná. Jde tedy o performativní čin, jemuž nelze porozumět? Můžeme pak vůbec hodnotit jejich důvěryhodnost? Co když jsou v jádru prázdné – z Britney zbývá neuzavřené množství interpretací a Balenciaga vystupuje v přestrojení společenské kritiky? Jejich prázdnota pak ale benefituje z výkladů založených na tom, co žijeme my: na únavě z hledání identity, na přetlaku obrazů, na ztrátě důvěry v pravost, v originál. Tato spolupráce tak spíš může být zrcadlovou komnatou, ve které se odráží zkušenost dnešního člověka založená na neustálém opakování internetových motivů, které postrádají hutné těžiště.

Vizuální rezonance

Dialog už netrvá v čase, ale problikává napříč ním, netvoří ho kontinuální hlas, ale nahodilý obraz. A právě v této obrazové kakofonii, v remixu neutuchajících, matoucích a zahlcujících podnětů můžeme nalézt definici naší přítomnosti. Pokud zamžouráme, třeba se rozkryje nové pole mezi kupícími se propracovanými fasádami a otevře se rozřešení: Co když se jedná o metadialog, kdy nejde o obsah, ale o otázku samotné možnosti vést rozhovor v době, kdy hlas už dávno nepatří tělu, ale jeho stylizaci v rámci internetového molochu?

Velebím se i fyzicky. Najdu bizarní konstelaci a pohodlně v ní spočinu. Samozřejmě jen na chvíli. Z webu Městské knihovny v Praze jsem si vytiskl Svět jako vědomí a nic od Ladislava Klímy, secvakl ho koněm a četl jako trhací kalendář – free-volné, devastační počteníčko. Chybí mi teď, když jsem si za šest kil koupil Klímovy sebrané dopisy. Knížka má v sobě něco biblického, co vám brání ji trhat. Ve vazbě by zůstal hrozivý kráter.

Za knihou stojí kus práce, i když stojí v podstatě tolik, jako byste si ji sami vytiskli. Knihy se nám zdají drahé, ale ve skutečnosti jsou levné. Klímovy dopisy sebrané Torstem přesně vyplňují stránky, což je uklidňující. Jsou věrné originálům včetně jazykových zvláštností, což budí zvláštní sympatie k editorovi i pisateli, který na prvních stranách píše o nevalném prodeji Světa jako vědomí a nic, pod který se nepodepsal a který se prodává jen po kusech.

Vydání je strop

Když se propaguješ, ubíráš si na hodnotě. Je to jako se selfíčky, musí tě vyfotit někdo jiný, aby tam byla duše. Když se díváš do zrcadla, zkameníš. Zvláštním jevem je záložka roztřepená na několik třásní, aby si člověk mohl četbu založit na více místech, ale proč by to dělal? Všechny ty vymoženosti člověku akorát komplikují život. Klíma hovoří o sebeobraně v disputacích. „Není nic krásnějšího nad útok,“ píše. Já se dokážu rozohnit jen namátkově, nikdy, když do mě někdo jede.

Důležitější pro vzkaz budiž rozpoložení, v němž je zaznamenáván, než to, co chce sdělit, i když eventuálně se to nějak slije a zasvítí do temné sluje. Jest nám začasté potřebou sdělit něco konkrétního, ale většinou to jde záhy stranou, ztratí to strunu. Vyrojí se slůvka nadaná tajemným apelem a trvají na tom být vyslovena. V daném kontextu jsou nesmyslná, ale o to větší rozkoš přinese jejich zapsání. Jak devótní!

Jsem na roztrhání mezi tím, co diktuje ego a tryská vědomí. Je to dvojjediná minulost-přítomnost. Básník-žena a muž-filozof spolu plodí myšlenku. Jsem nedokonalý a tím dokonalý – tato slova by taky bývalo bylo lepší vynechat, ale psaní vyjevuje schováváním, schovává vyjevováním. Píšu zbytnosti a vám na mysli tane to importantní, trpělivě importujete.

Integruj nejslabší

„Dokud budou gordické uzly, budou i meče,“ píše Klíma. „Nechceš vyhořet? Tak si definuj, co by k tomu vedlo – a tomu se vyhni. Nejde o to vědět všechno, ale vědět, co přesně má smysl znát,“ píše Charlie Munger, spolupracovník Warrena Buffeta. Asi si to pak i zjistit, ale to už v té brožuře nebylo. Ve výsledku akorát budeš víc přemýšlet. Když přemýšlíš, tak se přeřekneš. Když do toho jdeš po hlavě, uděláš chybu. Když počítáš kroky, pravděpodobně ti nevyjdou.

„Everybody needs a place to rest, everybody wants to have a home,“ zpívá Bruce Springsteen v písni Hungry Heart. „Jsem svobodná. Tak jako vždycky,“ řekla padesátiletá kuchařka Dita Pecháčková po rozvodu s marketingovým mágem Markem Prchalem.

Problémem sociálních sítí je, že se tam lidi vzdali listovního tajemství. Právě tím sítě mění realitu, nikoli dílčími výzvami či konspiracemi. Lidi mají pocit, že jsou průhlední. „Závislost je špatný proces integrovaný do nejhlubších vrstev biologických procesů a psychologické konstituce. Nelze ji opustit, kompenzovat, přetvořit. Je třeba nalézt stejně silný vztah k té nejslabší části sebe sama, která potřebuje zachránit,“ píše na svém fejsu Oto Ivanovský.

A co ji skutečně dělá institucí – fyzický prostor, forma organizace, nebo způsob, jakým strukturuje kulturní scénu? Úvodní článek série o institucionální kritice se zamýšlí nad tím, jak fungují kulturní instituce.

Slovo instituce evokuje obrazy honosných budov, bílých zdí a odborného slovníku. V každodenním jazyce znamená galerie, muzea, divadla či festivaly – místa, kde se kultura prezentuje i legitimizuje. Ale co přesně dělá z určitého místa, skupiny nebo praxe „instituci“?

V době, kdy roste zájem o nezávislé iniciativy a alternativní formy organizace, zároveň sílí i kritika zaběhnutých struktur a mocenských nerovností. Mnozí umělci a kulturní aktéři si kladou otázku, zda jsou současné instituce skutečně otevřené, reprezentativní a funkční, nebo zda se za neutrálním jazykem a „profesionálním“ provozem neskrývají vysoce exkluzivní mechanismy výběru a distribuce moci.

Co je instituce?
V nejjednodušším smyslu je instituce určitý ustálený rámec chování, který je společensky sdílený, relativně stabilní a nese s sebou určitou autoritu. Pierre Bourdieu chápal instituce jako místa, kde se legitimizuje symbolický kapitál, tedy uznání, prestiž a vliv. Instituce jsou tak nejen fyzické prostory, ale také struktury, které určují, co je „hodnotné“, co je „umění“, kdo je „umělec“.

Americký sociolog Paul DiMaggio popisuje institucionalizaci jako proces, při němž se určité praktiky a normy stávají samozřejmými – natolik, že je přestáváme reflektovat. V kultuře to může znamenat například to, že určité formáty výstav, způsob kurátorského psaní nebo kritéria financování začneme vnímat jako přirozená, „normální“.

Umělkyně a teoretička Andrea Fraserová pak zdůrazňuje, že kritika instituce je zároveň vždy kritikou nás samých, protože instituce netvoří jen budovy a pravidla, ale i naše chování, způsob vyjadřování, rozhodnutí. Když kritizujeme instituci, musíme se ptát, jak jsme její součástí – a jak ji dál reprodukujeme.

Instituce jako mocenský rámec
Instituce nejsou jen neutrální platformy, kde se „děje kultura“. Jsou to také místa, kde se rozhoduje o tom, kdo má hlas, co je hodno pozornosti, co dostane podporu, a co zůstane na okraji. Moc institucí spočívá nejen v jejich viditelné infrastruktuře – budovách, rozpočtech, pozicích –, ale i v méně viditelných procesech, jako jsou grantová schémata, výběrové komise, jazyk odborných zpráv nebo způsob, jakým se určuje „profesionální úroveň“.

To, co vypadá jako přirozené, je často výsledkem dlouhodobého nastavování pravidel. Například kurátorská praxe, která bývá prezentována jako čistě odborná činnost, bývá zároveň nástrojem moci – rozhodování o tom, které umění je prezentovatelné, čímž ovlivňuje i to, co je považováno za hodnotné, aktuální či „správné“. Stejně tak jazyk grantových výzev nebo hodnoticích komisí nastavuje, kdo se do systému vůbec může zapojit.

V tomto smyslu instituce nevytvářejí jen programy – vytvářejí také normy, kategorie a očekávání. A tato očekávání mohou být pro mnohé tvůrce i publikum omezující. Mnozí umělci se těmto rámcům vyhýbají; buď záměrně, nebo protože do nich nebyli vpuštěni.

Instituce v Praze – první pozorování
V pražském kontextu najdeme celou škálu kulturních institucí, v které každá z nich má své mechanismy, publikum i jazyk.

Při bližším pohledu si ale můžeme všimnout určité podobnosti: silného důrazu na „profesionalitu“, formální vizuální prezentaci, jazyk plný odborných termínů a poměrně úzkého spektra jmen, která se v programech opakují. Znamená to, že fungují v určitém poli očekávání, které může být těžké narušit.

Roste počet alternativních přístupů: krátkodobé iniciativy, kolektivy a dočasné výstavy často bez veřejné podpory. Tyto iniciativy bývají pružnější, inkluzivnější, ale zároveň čelí jinému typu nejistoty: nestabilitě, vyhoření, nedostatku zázemí.
Instituce nejsou samozřejmé. Jsou výsledkem historických rozhodnutí, kulturních bojů a mocenských vztahů. Mění se spolu se společností – a často reagují pomalu, setrvačně. Kriticky přemýšlet o institucích neznamená nutně je odmítat. Znamená to spíše klást otázky: K čemu instituce slouží? Komu dávají prostor, a komu ne? Jak se jejich pravidla formují a jaký jazyk používají? Instituce nejsou jen budovy, ale způsoby, jak si představujeme kulturu a její místo ve společnosti.

„Lungo?“ „No, asi nic nového nevymyslím.“ „Ještě vám můžu nabídnout čaj, ale nemáme sypaný.“ „Čaj je dobrý, ale radši kafe.“ „Myslím, že bez mléka, že?“ „Myslím, že jo.“

Víno to go je nová kavárna na rušné křižovatce ulic Dlouhá a Tomáše Bati. Má font Papyrus (viz stejnojmenný skeč ze Saturday Night Live) a zrzavou servírku. „To nesvítí?“ ptám se jí na zhasnutý lustr nad stolem. „Nesvítí?“ „Možná ne, to je jedno.“ „Já to rozsvítím.“ „To je lepší, děkuju.“ „Ano.“ Je to lepší na psaní, ale ne na vnímání. Předtím jsem líp vnímal blizard za oknem, ve kterém jsem přišel s povídkami Nabokova z dvacátých let v podpaždí.

Dočetl jsem Mord od Jana Jandourka. Měl jsem ho na výšce. Na přelomu století psal knížky, teď píše do Fóra. Je to chytré, ale měl jsem problém to dočíst. Holka po něm těžce jede, on si jede svou detektivku a do ní hustí jen to, na co přišel. Divadlo, kostel, kamiony, trolejbusy, autobusy i auta se řítí skrz zrzku, chci říct centrum. Žádný obchvat. Déšť stříká v bezprostřední trajektorii, reflektuje se v reflektorech. Hraje italský pop.

Vyčerpat karmu
Když čteme, tak si na základě znaků, jež se verbalizují v naší hlavě, představujeme scénu. Když čteme, stavíme scénu, zatímco když sníme, sledujeme představení bez vlastního přičinění. Zpřístupnění snění umění je paradox zvíci světového míru. Básníci bývají největšími dogmatiky, když pletou do matiky občanskou výchovu. To mě tak napadlo. Mám trochu autorský blok. Nebo vyhoření.

Chce to zbavit se závazků, odevzdat nasmlouvané a přestat smlouvat, jen sledovat, jak se lidi nechávají modifikovat květnem, a číst Povídky o manželství a sexu od Michala Viewegha. Psát o sexu se moc nedá, ani Viewegh tomu moc nedá, ale do názvu to dá. Sex je konec psaní. To chceš, ne? Po orgasmu neřešíš, jsi bez emocí. Lidi různě reagují na déšť. Klopí hlavy, nasazují kapuce, přidávají do kroku, jen někteří ani nehnou brvou.

„Dva litry rulandského šedého,“ říká šedivý muž obřadně, jako by řešil mír na Ukrajině. „Dvě stě šest.“ Hned za ním vpadnou tři holky uťáplé jako jepťule. Dají si kapučíno, čokoládu a džus. „Můžu se zeptat, máte všechno?“ staví se za mnou zrzka. „Zatím jo, děkuju.“ Jepťule odcházejí a střídají je dvě ženy jak z Výměny manželek. Jedna jde na záchod, druhá se zrzce, která je totální vrba, vulgárně vykecává jako u kadeřnice. Je ze Vsetína a do Zlína jezdí na rovnátka a nehty, které se jí zakrucují dovnitř. „Já nevím, je to asi geneticky dané nebo co.“

Jiné kafe
Škoda, že nepiju, taky bych to rozbalil. Nic by z toho nebylo, ale aspoň bych se rozkecal. Skončilo by u kompromisu, ale lepší než nic. Lepší než nic je blbá filozofie, ale lepší… Válka je vůl, chlast je sociopat. Druhá Vsetíňačka se vrací ze záchodu a obě se eventuálně baví překvapivě tiše a kultivovaně. „Já nebudu za ním lozit,“ zvýší nehetnice na chvíli hlas. Vapuje, šíří pavůni. Jedna holka se jednou zrzky zeptala, jestli může vapovat, a ona řekla, že ne, že si to šéf nepřeje, ale teď neřeší.
Když někdo na zahrádce Jiného kafe zavrže židlí o dlažbu, udělá to zvuk, který působí duchovní muka, ale zdá se, že jenom mně. „Přisedni,“ říkám Kobzovi, když jde kolem. „Ty bydlíš v Hradišti?“ ptá se. „Ve Zlíně.“ „Proč?“ „Pěkná příroda.“ „A co děláš?“ „Píšu články.“ „Kam?“ „Sem,“ ukážu na noviny. Přiblíží k nim hlavu. „Dneska se udílí Cena literární kritiky.“ „Aha.“ „Čtu tvoje sloupky v Reflexu.“ „Fakt? Já teď musím na schůzku.“ „To věřím.“ „Pak bych přisedl, jestli tu ještě budeš.“ „OK.“

Propíjím se do vesmíru, do uzavřenosti. Žebra praskají, prsní svaly se nadýmají, nebo spíš s nimi sousedící měšce. Láme se klasický prostor, ustupuje a jeho útržky mě svědí jen u konečků prstů, než se vznesu do bezhmotí.

Srdce tepe dvěma sty úderů za minutu. Jsem v instituci železných oltářů se zrcadly nasvícenými tak, aby vyřezaly z lidské masy kubistickou sochu. Bez toho pocitu rozevření srdce už nedokážu být. Je doba, ve které není bezpečné se otevírat, soutěž tu byla vždycky, ale teď jsou slabosti vyloženě na prodej. A tak člověk hledá kompenzaci, touží otevřít se alespoň sám sobě, i když je učen, že jistá část jeho osobnosti je jeho vlastním nepřítelem. Že ve rčení člověk člověku vlkem zastupuje všechny tři subjekty. Nemohu vynechat Hes­seho Stepního vlka a v tuto chvíli už ani myšlenku na touto knihou inspirovaný, ale zcela svébytně pojatý film kazašského režiséra Adilkhana Yerzhanova Steppenwolf (2024). Divokost versus kultivovanost, nonkonformismus versus maloměšťáctví, co je „špatné“, a co „dobré“? Čeho je třeba se zbavit? Koho zabít, a koho si nechat? Kompenzacemi těchto útrpných dialogů mohou být všemožné substance, ale jak jsem nedávno zjistila, také příliš dlouhý pobyt v sauně, přepínání sil při kardiosportu nebo jisté dechové techniky.

Propletenost jednotlivostí světa
Nepřeji si ale rozebírat závislost v tomto ohledu, dnešní esej má téma interdependence, do češtiny obtížně přeložitelného anglického pojmu tvořeného částmi: inter = mezi sebou, vzájemně a dependence = závislost. Já ji používám ve významu propletenosti jednotlivostí světa – lidí, zvířat, procesů, událostí, mikroorganismů – která se vyznačuje závislostí všeho na všem. Původně byla teorie interdependence vytvořena k popisu mezilidských vztahů, kdy upozorňovala na to, jak jsou lidé na sobě navzájem závislí. Tak vyvrací neoliberální mýtus o nezávislém individuu a jeho hlavní tezi, že každý si může za vše sám a má neomezenou moc cokoli ve svém životě změnit. A také víru, že by se měl každý soustředit výhradně sám na sebe, což má pak i politické či právní důsledky, například v chápání péče jako podřadné práce. V rámci posthumanistických konceptů, které odmítají chápat člověka jako centrum nebo vládce přírody, je tato vzájemná závislost rozšířena i na oblast mimo lidské bytosti, respektive lidská interdependence zahrnuje i ne-lidské entity. Už zde si můžeme všimnout paradoxu spočívajícího v rozdělování „lidského“ a „nelidského“, který poslouží jako odrazový můstek pro osvětlení interdependence.

Člověk, nebo stroj?
Moje nohy kmitají, aby rozpohybovaly sportovní stroj a udržovaly určitou rychlost, nebo ji dokonce akcelerovaly. Ruce se snaží nohám odlehčit vyvíjením tlaku na horní část stroje. V žilách zběsile pumpuje krev do srdce, přenášejí ji červené krvinky. Zrychlený dech, uvolňování adrenalinu. Bez svalových buněk, které obsahují aktin a myosin, bílkoviny umožňující kontrakci a relaxaci svalu, bych nebyla pohybu schopná. Mozek řídí pohyb pomocí nervových buněk, které přenášejí elektrické signály do svalů. Plíce jsou vystlány alveolárními buňkami, které umožňují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého. Bez nich bych nemohla efektivně dýchat a udržet dlouhodobý výkon.

Jsem soustavou obrovského množství malých a vzájemně propojených entit, jejichž prostřednictvím jsou umožněny chemické, biologické a fyzikální děje. V mém těle žijí miliardy bakterií, které pomáhají se zpracováním živin a posilují imunitu, což ovlivňuje energii, kterou jsem schopná pro trénink využít. Nejsem jen člověk na stroji, ale také komplexní systém neustále komunikujících živých a neživých struktur. Jsou bakterie nebo kyslík tedy něco mimo-lidského, pokud jsou mojí součástí a mohu díky nim jako člověk existovat? A co atomy uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku a dalších prvků, které se spojují do molekul, bez kterých by buňky neexistovaly?

Sebetvorba
Tento popis nás však nutně nenabádá k tomu chápat člověka jako tělo a tělo jako prostý mechanismus, stroj. A to pokud do interdependence zahrneme sebetvorbu, tzv. autopoiesis (z řeckého: auto = vlastní, poiesis = tvorba), která odkazuje ke vzniku a udržování živých organismů vlastní tvorbou svých částí. Pojem autopoiesis zavedli v 70. letech chilští biologové a filozofové Francisco Varela a Humberto Maturana, aby popsali samoorganizující se systémy, které si samy udržují svou strukturu a funkci. Například buňka je autopoietický systém, protože neustále obnovuje vlastní složky. Na první pohled by se zdálo, že teorie autopoiesis může vyvracet interdependenci tím, že tvrdí, že živé systémy jsou samostatně existující a nejsou závislé na ničem jiném než na vlastní organizaci. Pokud bychom vzali buňku jako absolutně soběstačnou jednotku, mohla by se zdát nezávislá na jiných buňkách nebo prostředí.

Autopoiesis však neznamená, že je systém zcela izolovaný – stále potřebuje živiny a podněty z prostředí. I když se organizace systému vytváří zevnitř, tato organizace je stále závislá na vnějších podmínkách. Ve skutečnosti se spíše doplňují. Autopoiesis vysvětluje vnitřní organizaci, zatímco interdependence ukazuje, jak jsou tyto systémy propojené s jinými. Takže autopoiesis nevyvrací interdependenci, ale pouze posouvá pohled na to, jak vnitřní organizace funguje uvnitř širší sítě závislostí.

Subjektivitou k pochopení života
Na rozdíl od tradiční kognitivní vědy, která přisuzuje myšlení hlavně lidem (nebo alespoň nervové soustavě), estonský profesor biosémiotiky Kalevi Kull vidí znakové procesy jako něco, co existuje v celé přírodě – rostliny, houby, bakterie, všechny organismy nějak „čtou“ své prostředí a reagují na něj. Každá živá bytost – od bakterií po člověka – vnímá a zpracovává znaky svého prostředí, a tím se orientuje v realitě. Na rozdíl od tradiční biologie, která pojímá fungování organismů na základě příčiny a následku, biosémiotika chápe i mimo-lidskou říši jako oblast významu, hodnoty, zkušenosti, niternosti – subjektivity, která již není chápána jako něco odděleného od hmoty. Biosémiotika chápe subjektivitu jako nezbytnou pro vysvětlení života jako takového. Její přehlížení a tradiční vědecké lpění na objektivitě podle ní znemožňuje pochopení života, a naopak slepě sleduje linii mechanistického pojetí organismů.

Čekám, než vybuchnu, než mi pukne srdce a rozdrobím se na milion střípků, které ukážou, že pouhý součet částí netvoří celek, integrovanou bytost, mě. Rozpouštím se v čase, prostor ztrácí okraje, o které by se mysl dokázala zachytit. Jen dál padá. Vznáším se každým oddělením svých plosek od šlapek, které mi zároveň tuto levitaci umožňují. Cynické rozbory reality už mě nebaví – nemusím řešit, zda odpovím správně nebo zajímavě. Otázky jsou zcela nerelevantní stejně jako hypotetické odpovědi. Ignoruju vrstvy své osobnosti, které Hesse umí tak krásně rozebrat, naznačit, podstrčit. Myšlenky se dávno roztekly, jejich ostré hrany se rozleptávají, zůstává jen cítění. Srdce pumpuje dál, a to mi stačí. To je víc než dost.

Stanout tváří v tvář lidem pohlcovaným technologií, kterak se proměňují v kyborgy, je zbrusu nová emoce. Není to samota, protože je sdílená. Není to ani sranda. Kapitalistický systém podporuje dravost, až sociopatii. V nových technologiích dostal hardware, který povzbuzuje rys zvaný ghousting.

Let’s face it – když nás někdo ghoustne, většinou si za to můžeme sami. Pravdou zůstává, že dnes je hrozně snadné ghoustit. Stalo se to přirozeností, proti které můžeme leda statečně bojovat. Třeba zdravit. Měšťáci si chválí výlety do lesů, kde se zdraví. Když v lese potkáte vesničana, nehrotí to. Naváže oční kontakt, a pokud pozdraví, je to mimochodem. Spíš prohodí něco k věci. Les je chrám, přítomnost, ne chodba v korporátu. Měšťák vám pozdrav vnutí, a když mu s pohotovostí a přiměřenou intenzitou neodpovíte, neubrání se zklamání. Po tváři mu přelétne chmura. Místo přítomnosti se soustředil na rituál.

Ritualizovaná komunikace na sítích z nás udělala roboty. Nerozlišujeme mezi realitou a sítí. Bereme si tam věci osobně, i když tam nejsme osobně. Bereme si tam svou osobu a vytváříme iluzi, že to jsme my. Propadáme iluzi a nemůžeme najít cestu ven. Podléháme trollingu. Cesta zarůstá džunglí mozkové chemie. Jediný způsob, jak se sítím vyhnout, je nemít přátele. Kvůli nedostatku rozlišovacích schopností mezi realitou a iluzí jsme odjakživa cítili afinitu k filmovým hercům, později k internetovým přátelům a nakonec k AI. Bavíme se s ní, jako by byla vědomá. Když řekne, skoč z okna, tak skočíme. To se stalo.

Ghousting není jen rozejít se s někým a nedat mu vědět nebo ukončit s někým konverzaci bez rozloučení. V dnešní společnosti je celkem všudypřítomný. Bylo to tak vždycky? Každopádně se vznikem velkoměst. Veřejný kanalizační systém. To, jak se po sobě díváme-nedíváme, jak jsme uzavření ve svých bytech a domech i na veřejných místech. Je to dáno omezenými možnostmi? Je to dáno způsoby, sítěmi. Je sranda, že jejich majitelé mají tak příhodná jména – Musk (maska) a Zuckerberg (cukr). Duchovní příčinou narůstající obezity je, že se snažíme obrnit proti okolí.

Kdo chce s duchy žíti, musí s nimi výti v síti
Základní lidskou potřebou je kromě potřeby svobodně mluvit také potřeba svobodně věřit. Máme potřebu hrát – ve smyslu gamblit, zkoušet to, ale také v tom dramatickém, hereckém. Šance, příběh, rozuzlení, emoce – to jsou naše drogy. Hrát a věřit druhému jeho hru, aby on věřil tu naši. Kdo nevěří, tomu se nedá věřit a je vyloučen z tlupy. Učinit se zranitelným kompletním uvěřením v pravdivost hry druhého zahrnuje i zapomnění na naši vlastní hru. Dobrovolně se odsuzujeme k životu v cizích hrách. Házíme na zeď hrách. Děláme, že sen je život. V skrytu duše o své hře víme, ale už nevíme, co je život, a tak předstíráme hnáni děsem prapůvodní ztráty. Tušíme, že úplně každý člověk může mít klíč, ale zvyk je železná košile a klíč je utkvělá představa.

Ghousting je nepřijetí nebo blokování zájmovými osobami, zatímco z druhé strany útočí personalizovaná reklama. Ghoustují nás média neustále šermující statistikami, ve kterých jedinec nehraje žádnou roli. Splýváme v moři čísel. Je to zoufalé vystavování lidí vědomí jejich irelevance. Druzí jsou vystavení ve vitríně nezájmu, vržení do vody samoty, trampoty, trapnosti. Jakou emoci zvolí? Ledovost nebo vřelost? „A co já?“ vtírá se dotaz. Jen narcis si může myslet, že není produktem doby. Narcismus je jednou z možností.

Lejno Lou
Ghousting je, když někoho pomlouváte na síti, když je nevinný, nebo omlouváte, když je vinen, nebo o něm píšete intimity. Ghoustování je opak hostování, kašle na své hoststvo. Jeho slabinou je, že nic není rezistentní vůči svému okolí. I blbá kytka vnímá a reaguje. I blbé lejno. Moje dnešní lejno mi připomnělo skvělý normalizační biják Chobotnice z druhého patra. Napadl mě námět na polohraný poloanimák.

Kluk vykadí lejno a ono najednou otevře oči. „Splním ti tři přání,“ řekne roztomile. „Spláchni se,“ řekne kluk znuděně, aniž by vzhlédl od ajfounu. „Ne, vážně,“ nedá se lejno odbýt. „Ty přece nejsi zlatá rybka. A pěkně smrdíš,“ spláchne ho kluk. Lejno sjede do kanalizační trubky, ale plave proti proudu. Moc mu to nejde, protože nemá ploutve, ale dokáže to. Vyskočí na záchodovou desku. Kluk si čistí zuby a ghoustuje ho, zatímco ono do něj roztomile hustí. Nenechá se spláchnout a nakonec kluka zaujme. Kdyžtak pošlu fakturu.

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Nejviditelnější proměnou je ta uniformita, která v posledních letech zavládla z hlediska veřejného trávení volných chvil. Mobil je omyl, milník, smilstvo. Snad si nevážím dobrého bydla-doby, snad se vše děje ve vlnách a přirozeně převrací do svých protikladů a nezbývá nám, než na tom surfovat. Podlehl jsem konzervativnímu sentimentu. Z Mr. Beana jsem se stal takovým tím kamenným týpkem, který Beana zprvu indiferentně, posléze zděšeně pozoruje. Hejtuju internetové mobily, smutním po časech, kdy býval problém dorozumět se, a horuju pro to, aby se o sebe lidi otírali.
Pořád něco ukazovala na obrazovce. Totální symbióza s tou technologií. Já potřeboval Boha, ale vlastně jsem ho nechtěl. Motivovalo mě zoufalství, ale nevěděl jsem, k čemu. Asi k amoku. Říkala něco o poličce a špulila dolní ret. Pak o fejkování. Měla pěkné zuby. Říkala přesně, co bys od ní čekal, ale co bys ocenil, až bys od ní dostal, co bys od ní chtěl. Objednala si koláč, sodovku a kapučíno. Fotila to. „Mmm,“ řekla její kámoška, která si objednala kapučíno, dort a zelený čaj.

Lidi mají utrápený výraz nebo vypadají jako trollové. Moje písmo není původní, je plné vědomě přejatých tvarů. Téčko jsem odkoukal od strejdy z Austrálie. Stejně to mám s chováním. Původní si připadám jenom ve vodě. Ve vodě jsem plný. Voda je všeobjímající. Hlavně, když je teplá. Všechno ke všemu vede. Člověk potřebuje útěchu, hledá ji jako světlo. Potřebuje pravdu, souvislost. Potřebuje něco udělat. Ven nebo dovnitř? Je to mechanismus. Snadné východisko je mesianismus.

Porno je nic
„Že mmm,“ uchichtla se a sledovala výsledek svého instamomentu. Mobil jí ozařoval úsměv. Culík jí trčel nahoru. „Pardon,“ nemohla se odtrhnout. Kámošku řešila jen na půl ucha. „Hotovo,“ řekla a pustila se vidličkou do koláče. Bylo vidět, že báseň by neodmítla, ale nebyla materiálem na báseň. Neevokovala touhu po duchovnu, neevokovala perspektivu, pokračování, jen ustrnutí a odpočinek bez přetvářky. Dalo by se s ní žít, ale jen za podmínky souznění s její zálibou.

Mobil je porno. Pro spoustu lidí je vším. „Máte všechno?“ Všechno je nic. „Všechno v pořádku?“ Nic je všechno. Co když si navzájem dokážeme číst myšlenky? Co když to dokážeme i bez Muska? Dokážeme to bez masky. Náš druh se vyznačuje opičením. Opičení tlup przní diskurz. Když si sundáme masku, udělá to i bližní. Udělá to bližního bližním.

Co se týče mezilidských vztahů, porno je, když si moc přihráváme-přirážíme. Když lžeme a předstíráme, že věříme. Není to nic extrémního – normalizace, robotizace, automatizace. Občas bývá k slyšení, že porno je práce jako každá jiná, ale třeba od natírání se liší dost. Hlavně v tom, že si na vás lidi honí. Nevidíte je, ale můžete se dovtípit. Vaše výkony je dojímají k něčemu jinému než k slzám.

Zaslouženě
Číšník je funkcí získání produktu, který je prostředkem i cílem posezení v institucionální domácnosti zvané kavárna. Musí vypadat, že nic nevidí, nereagovat na gesta zákazníků. Každému je jasné, že ho sleduje, proto nesmí být viděn. Jen někdy. Jde o to, kdy. V tom tkví genialita i marnost číšníků a vlastně každého z nás. Všichni si navzájem sloužíme. Sloužíme a očekáváme služby.

Kámoška jde na záchod a ona osvítí svou hlavu a vyvalí modré bulvy. Kámoška se vrací a ona se jí věnuje – jen na půl huby. Má ji velkou, takže to stačí. Už vím, koho mi připomíná – Láďu, závisláka na kratomu z jednoho YouTube kanálu. Fyzicky, ale i mimikou a energií. Taky je hodný, úslužný a sdílný. Nemůže se toho zbavit. Oba jsou závisláci, ale vypadají zdravě. Zdraví máme za smysl, ale je to provozní záležitost. Prostředek k něčemu, o čem nemáme páru.

Jdu do páry. Hukot, horko, mlha a zoufale uvolněná těla – blízká a smířená se svou odcizeností od přirozeného prostředí, od globálně oteplené sychravosti tam venku, od opačného pohlaví za zdí traumat. Indiferentně si měří penisy. Když otázáni, rozpovídají se příliš.

Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Jedu vlakem jako vždycky. Ranní cesta do práce. Připadám si jako na divadle. Herci dělají, jako by nevěděli, že tu jsem a že je pozoruju. Pán naproti mně předstírá, že spí, podpírá si hlavu rukou, která se občas zakymácí, a masa na krku ztrácí balanc, který je ihned intuitivně napraven. Nafingovat takovou přirozenost musel být oříšek, ale celkem se mu ten manévr zdařil. Tolik úsilí pro takovou blbost.

Přes uličku sedí paní, může jí být asi tak… Padesát? Na věk lidí nemám moc odhad, ale vždy jejich vzezření porovnávám se vzhledem svých rodičů a podle něj odhaduji stáří dané osoby. Dívá se do mobilu a její neutrální výraz se v průběhu jízdy nemění. Za ní sedí kluk, asi tak lehce přes třicet, možná bude ale mladší. O spoustě lidí předpokládám, že jsou starší než já, pak si ale uvědomím, že kolem třiceti už je i mně, takže odhad věku následně zvýším, dokud mi nedojde, že to své stárnutí zřejmě přehlížím, a nedozvím se, že jsou o pár let mladší než já. I on se celou dobu ze Smíchovského nádraží do Radotína dívá s bezpříznakovým obličejem do telefonu.

Panta rhei
Během toho, co jsem implicitně popisovala své nepochopení plynutí času, který mi právě zase utekl, se všichni vytratili. „Spící“ pán je taky ten tam. Ani jsem si nevšimla, že podobně jako ostatní odešel. Možná dali výpověď. Třeba se rozhodli, že v tomhle spektakulárním představení hrát nechtějí. Snad ti dva s mobily prováděli jen automaticky a bezcílně pohyby, jako je přehození batohu přes rameno či výstup z vlaku, ale ve skutečnosti v hmotném světě hibernují, zatímco žijí v digitálním kosmu.

Mezi dvěma sedačkami, které mám naproti sobě, se mi otevírá oblý véčkový průzor na paní asi tak kolem šedesáti… Šedesáti pěti? Má šál s kočkami, krátký sestřih s melíry a aktuálně odpočívá se zavřenýma očima. Vyloženě nespí, občas oči otevře a zamžourá. Ale ještě před tím, než začala klimbat, se jen tak dívala. Ani se nedá říct, že kolem sebe nebo z okna, možná se tomu říká „koukat do blba“, ale ani to není tak úplně správný výraz.

I schematičnost postav by měla být narušována, jedině tak se upevňuje
Na další čtyřce přes uličku ode mě, přímo za sedačkami, kde seděl kluk s mobilem, se usadila asi ještě o něco starší paní než ta milovnice koček s melíry. Možná jsou stejného věku, jen tato dáma je víc šik. Má šedé mikádo, svetr o něco tmavšího odstínu, černé kalhoty a na háčku pověšenou bundu s kožešinou na kapuci. Jen tak se dívá. Upravuje si pravou rukou vlasy. Vypadá to, že mě zaregistrovala, tváří se přirozeně jako starý člověk, co telefon používá, jen když chce zavolat vnučce. Před chvílí ještě držela noviny a pomocí brýlí na čtení zkoumala jejich obsah. Uchopuje zelenkavý pruh tkaniny, z nějž asi bude svetr. Rovná si ho na kolenou následně porušuje stereotyp, který jsem se o ní chystala vyslovit – myslela jsem, že si ten kus připravuje k doplétání, čímž by dovršila schematičnost své postavy. (Možná zadanou roli nemá, a naopak je performerkou.) Ve skutečnosti se jedná o šálu, kterou si dává kolem krku, a zvedá se o zastávku dřív, než na které následně vystoupí.

Já samozřejmě píšu na svém počítači, abych usvědčila svoji generaci z toho, že už ani neumí psát rukou, jak je odpoutaná od hmatatelnosti a uvězněná v propastné virtualitě. Nemá kontakt s papírem, neví, jak se drží tužka, psací písmo je pro ni již archaickým. Postrádá poezii, proto „vznikli“ hipsteři, kteří hypermoderním tlakům začali vzdorovat. Původně to bylo označení pro někoho, kdo má tlačítkový telefon a staromódní klobouk, užívá si kafe z babiččina hrnku s kytičkami a ulomenou částí horního okraje, který se přikládá ke rtům poté, co vstřebá vůni nápoje čichově. Průvodčí v lokálce, na kterou jsem přestoupila, pije černou tekutinu ze zavařovačky, s jedním cestujícím probírá úskalí své dnešní směny, ale bláznivý denní rozvrh bere s humorem.

Odraz displejů
Přes uličku ode mě sedí mladý muž s počítačem jako já. Jsme vzájemným zrcadlovým odrazem, pozice našich těl by se dala označit jako totožná. Za sebe nevidím, ale slyším hlas průvodčí a v rohu vlaku jsem zahlédla paní s „nedopleteným svetrem“. Snad je záměr, že scénu teď nemůžu zrakově vnímat a muže s počítačem mám v periferii zorného pole. Možná mě má tahle zrcadlovitost s jeho osobou usvědčit z marnosti, kterou nese můj život, ve kterém je moje tělo připoutáno k technologiím, nebo přesněji zformulováno: Kde jsem jejich otrokem a realita mi uniká jako v Platónově jeskyni.

Snad bych měla být více přítomná, všímavá. Jako ti lidé, kteří neztratili schopnost jen tak se dívat. Jedná se většinou o starší zástupce společnosti, kteří velkou část svého života prožili bez mobilů a počítačů. Na schopnosti jen tak se dívat je zvláštní, že jsme se ji nikdy neučili, jak je přirozená. Pro její osvojení by tedy bylo třeba učit se něco, co jsme bez učení již uměli. Po jejím obnovení bychom byli méně chytří, zabavení a zábavní (protože bychom nestačili vstřebávat tolik zajímavých, hloupých, bizarních a pozoruhodných podmětů z instagramu, tiktoku nebo her), ale snad moudřejší. Pokud totiž technologie dáme stranou, dokážeme vnímat jinak, ve prospěch ostatních bytostí, skrze které si tvoříme svůj vlastní smysl.

Pozoruj a ciť
Digitální obrazovky nebo mobilní zařízení nás odvádějí od tělesného vnímání krajiny, počasí nebo živých bytostí kolem nás. Toto téma rozpracovává ve svých úvahách americký filozof David Abram, který tento posun chápe jako směr, kterým se snižuje naše schopnost cítit se součástí světa, což má hluboké důsledky pro naše vztahy s přírodou a mezi sebou navzájem. Přímá zkušenost je nahrazena mediálním filtrem. Tím, že ignorujeme bytosti kolem sebe, se odvracíme také od nás samých, protože „pouze v zrcadle jiného života můžeme porozumět svým vlastním životům. Pouze v očích jiných se můžeme stát sami sebou“.

Dovolte mi ocitovat ještě jednu pasáž z Abramovy předmluvy ke knize Cítí, tedy je Andrease Webera: „Když si uděláme volno od našich technologií, otočíme se od zářících obrazovek, které nás zadržují hypnotizované v téměř exkluzivně lidské sféře, začneme uvolňovat své bytostné smysly z přespříliš civilizovaných předpokladů, které potlačují naši zkušenost s dýchajícím světem. Naše kůže si pomalu, tiše začíná vzpomínat na pozemsky smyslové. Jak se naše uši přizpůsobují tichu beze slov, pomalu začínáme vnímat, že mluví další hlasy, ne slovy, ale tichými vzdechy a měkkými zesilujícími rytmy, vzdáleným vytím a blízkými trylky a kaskádovitými arpeggii. Vstoupíme do přítomnosti světa, která je mnohem širší a hlubší než to, co utváříme jako lidé.“

Vlak zastavuje. Se zrcadlovým spolucestujícím zcela identickým rázným pohybem jako vytrženým z letargie zaklapneme v totožný moment své notebooky. Mrštně přehodíme pravou nohu z levé a jdeme se vydat na cestu polozmrzlou krajinou. Telefon tentokrát po cestě neotevírám(e).