Pásmo rozvíjejících se nápadů v malém prostoru, kde se sešli neživé objekty a člověk. Kusy nábytku dostaly možnost s námi komunikovat. Jako když přepínáte vypínačem. Vidíte, že situaci ovládá lidská bytost a „oživuje“ dřevěný nábytek. Jakmile jim dodá pohyb a zvuk, oprostíte se od reality, kdy skříní šoupe ten borec uvnitř, a po čase vás zajímá, co sama skříň hodlá udělat.

Viděla jsem příběh postavy, která má hlavu jako noční stolek s úchytkami místo očí a pusy. Říkejme mu Šupla. Kvůli velké hlavě a krátkým ručičkám se mu vše hrozně špatně dělá. Na nic nedosáhne, pořád do něčeho naráží a občas mu doma něco nefunguje. Pokoj s ním sdílí Almara. Také to má těžké při pohybu. S lehkou nadváhou a dost krátkýma nohama se prostě nejčastěji šoupe po podlaze, otáčí, leží a občas může někomu jednu vlepit dveřmi.
Šupla se postupně vyrovnává s velikostí a tíhou své hlavy, prozkoumává způsoby, jakými si věci podat, někam vyšplhat, chytit se, sednout si. Nevypadá, že by ho to uspokojovalo, a stále dokola zkouší. Almara znenadání vyrazí dveře a uvnitř ukáže miniaturu přesně toho, co vidíme na scéně – mini Šuplu s mini Almarou, a dokonce minilustr, který se rozsvícený nepatrně houpe. Šupla koukne nad sebe, kde svítí velký lustr. Rozhoupe ho?

Věci hrající věci
Ne všechny předměty na jevišti ožily tak jako skříň a noční stolek. Židle a stůl, kterým chyběla vždy jedna noha, působily spíš jako pomocné rekvizity (i když židle chvíli „brečela“ pískové slzy, co jí padaly z proděravěného čalounění – asi jí bylo smutno po té noze). Hlavní postava je využívá jako věci, které na sebe nestrhávají pozornost nějakou personifikací. Skříň a noční stolek byly vždy na úrovni člověka, jelikož jeden bez druhého by nevytvořily dramatické postavy. Zbytek předmětů byl podřazený, a i když se jim občas změnila funkce, nedostaly se na úroveň hlavních tří. Mírně naznačená hierarchie v jednom pokoji narážela na téma vztahů, kterými se autor dle svých slov inspiroval.

V posledních momentech dostal prostor ožít ještě i malý reflektor. Celé pásmo tak končí menší honičkou s nohama performera, který ovládá reflektor a zároveň se sám sebe snaží chytit. Na potemnělé scéně vidíme pouze to, na co nám svítí reflektorem, takže většinu času zahlédneme právě jen utíkající nohy. Šuplova hlava už leží na podlaze, na ní nestabilně položená Almara a ze světla reflektoru mizí i nohy, co utíkaly a ztratí se ve skříni. Ta zabouchne dveře.

Slovo autora
Autor inscenace Obývací pokoj a performer Lukáš Karásek je absolvent ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby JAMU. V rozhovoru pro Opera+ vysvětluje: „Pokoj je plný různého nábytku, jsou v něm kusy různých tvarů, velikostí, z různých materiálů a mají mezi sebou vztahy, funguje tam nadřazenost a podřazenost. A to mi připomíná vztahy mezi lidmi. […] já se ve své tvorbě nesnažím určovat význam, ale spíš poskytnout obraz, materiál, situaci a výklad nechat na divákovi.“ (operaplus.cz, 2020).
Jednoduché situace pobavily občasným absurdním vyústěním, a přestože si z nich neposkládáme jednoznačný příběh, jakási dějová linka ke sledování tam stále byla přítomna. Když se něco pohne (anebo naopak zůstane nehybné), má to svůj důvod. Především v divadle.

tYhle/Lukáš Karásek – Obývací pokoj
Psáno z reprízy 14. 12. 2021 (platforma Terén)
Studio CED (Zelný trh 9, Brno)

Vnímáme svoje tělo celistvě? V katakombách Centra experimentálního divadla v Brně nyní probíhá site-specific výstavní projekt Spooky Butt, který otevírá témata spojená s tělesností, avšak trochu z jiné perspektivy, než je obvyklé. Výstavě totiž vévodí hrůza a děs, pocity, které v nás vyvolávají nekontrolovatelné vnitřní procesy v těle, nad kterými nemáme téměř žádnou kontrolu, přitom jsou neoddělitelnou součástí našeho přežití.

Celý projekt je produkčně a dramaturgicky zaštítěn uměleckou platformou Terén, která podporuje zejména současné scénické umění a performance s výraznými interdisciplinárními přesahy, stejně jako i jiné projekty, které spadají do současné výtvarné umělecké tvorby – ve snaze podpořit mezidruhovou konfrontaci, která má potenciál obohacovat jednotlivé umělecké oblasti. Výstava se věnuje tématu lidské tělesnosti, pouze trochu jinak, než jsme zvyklí. Rozebírá zejména nekontrolovatelné biologické procesy, které probíhají v našem těle zcela přirozeně, a přitom nás neustále děsí, nebo se nám dokonce hnusí. Výstava se koná ve třech tematických blocích (Bio-Organic: Somatic Digestion, Bio-Efficient: Recursive Procession, Co-Parasitic: Microbial Regression), dotýkajících se zásadních otázek. Proč se nedokážeme srovnat s vnitřními procesy probíhajícími v našem těle? Vnímáme svoje tělo celistvě? Dá se děsivost z těchto procesů překročit technologiemi? Co to vůbec obnáší, být člověkem? A jak s tím souvisí smíření se s vlastním tělem? Spolu s Šimonem Kadlčákem, jedním z kurátorů projektu Spooky Butt (druhým kurátorem je mexicko-rakouský umělec, badatel a kurátor Daniel Hüttler, působící nyní ve Vídni), jsme si tak povídali tématu tělesnosti, o nekontrolovaných procesech uvnitř tělesných útrob, o děsu a hnusu, který tyto procesy vyvolávají, o strachu ze smrti, o lidskosti, která je hrozivá a neovlivnitelná zároveň.

Šimone, ze začátku ti položím takovou klasickou otázku: Kde vznikla prvotní idea nebo inspirace pro projekt Spooky Butt?
Prvotní nápad a celý koncept se odvinul od prostoru katakomb. I nějak nezávisle na Terénu jsem našel fotky na netu a zjistil jsem, že zde byla v nultých letech galerie pojmenovaná Katakomby. Působilo to tak, že v ní vystavovali různí regionální surrealisti, a nejspíš v té době nebyla úplně relevantní. Když jsem ale viděl ten prostor, hned jsem si říkal, že je to něco neuvěřitelného. Galerie bez jediné rovné stěny, která sama vypadá, jako by se člověk ocitl ve střevním traktu! Čili ten impulz vzešel z prostoru, který si přímo řekl o to, aby se skrze něj prezentovalo naše výstavní téma, kterým je lidská tělesnost a náš nevyjasněný vztah k tělu. Vnitřní procesy, které v nás nekontrolovatelně probíhají, a přesto jsou zcela interní součástí nás samotných, ale zároveň je nemáme pod kontrolou a třeba se nám můžou zdát i děsivé nebo nechutné.

Napadá mě, zda proto, že celá výstava vznikla skrze prostor, který je sám o sobě dost specifický, se záměrně i nějak vymezujete proti prostředí typické galerijní „bílé krychle“?
Přišlo mi opravdu zajímavé, když jsem viděl fotky z doby, kdy tam ještě byla Galerie Katakomby – jak někoho vůbec napadlo udělat galerii v takovém prostoru… Někdo viděl zdi, do kterých pomalu ani nemůžeš zatlouct hřebík, a řekl si: „To bude skvělý prostor pro galerii!“ To mi přišlo fascinující. Ale nějaké záměrné vymezení tam nebylo, spíš si myslím, že se jedná o obecný trend, dělat site-specific výstavy, které vycházejí z galerijního prostoru ven do netradičních míst. Často by se mohlo zdát, že dané okolí může být pro díla rušivé, ty je ale naopak můžeš nechat s prostředím prolnout, a potom vznikají dost zajímavé výstavy. Může se ti tak stát, že si nejsi jistá, jestli se jedná o umělecké dílo, nebo o něco, co už tam dávno bylo… Když to třeba vypadá jako nějaký odpadek nebo přírodnina, která je akorát jen manipulovaná. Takže si myslím, že se doslovně nevymezujeme vůči bílé krychli, spíš přirozeně spadáme do trendu, který probíhá i nezávisle na nás.

Nejenom volba prostoru je netradiční. Tři výstavní bloky, které trvají poměrně krátkou dobu, taky nejsou úplně klasický výstavní koncept.
Co se týká výstavní série, tak ten koncept vyplynul spíš až během plánování eventu. A myslím, že za tím dost stojí Matyáš (Matyáš Dlab, umělecký šéf platformy Terén, pozn. red.), který celý projekt neustále směřoval tak, aby byl větší a lepší, čili se postupně rozrůstal. A tak se nakonec z původně plánované výstavy stala série, což je fajn. A to, že výstavy trvají kratší dobu, je spojené za prvé s tím, že Terén primárně pracuje s akčním a nějak časově vymezeným uměním, takže nechtěli dělat statickou, měsíc trvající výstavu. Za druhé nám to nahrálo čistě z praktických důvodů, protože je tam vlhko. Sklepní prostory celkově nejsou pro vystavování děl příliš vhodné, takže redukovat čas, který tam umělecká díla stráví, je plus. Zároveň to vytváří i jistý pocit exkluzivity, což je asi takový třetí, nezamýšlený prvek zvoleného časového formátu. Když něco trvá týden, tak je to pro publikum určitý signál, že opravdu musíš zajít teď, protože jinak ti to přeci může utéct!

Souvisejí s tímto časovým rozvržením i performance a jiný plánovaný off-program, jako třeba různé přednášky a jiné akce? Mohl bys to trochu přiblížit?
No, my jsme pro všechny tři díly připravili off-program, který bude mít různou podobu. V rámci prvního dílu to byly dva performativní eventy. Na vernisáži vystoupila Denise Palmieri z Brazílie, která žije v Rakousku, a potom o den později Daphna Horenczyk a Jolyane Langlois, které připravily performativní interpretaci prostoru katakomb vycházející ze současného tance. To byl podle mě důležitý příspěvek. Jinak doprovodný program vzniká spíš průběžně, až v pozdější fázi, takže není ještě úplně uzavřený. Budou další performance, budou i hudební eventy… Teď v rámci druhého dílu vystoupí Pope Sangreta, což je hudební alter ego Chin Tsao, která vystavovala v rámci toho prvního. Také plánujeme nějaké přednášky, ve druhé části bude třeba mluvit Vít Bohal s Lenkou Veselou o transhumanistických myšlenkách a koncepcích. V třetím díle – což je ještě hodně otevřené – bychom rádi udělali konferenci, kde by se k tématu lidské tělesnosti vyjádřili odborníci z neumělecké perspektivy. Mohli by například poreferovat o důležitosti střevního mikrobiomu.

To se mi zdá skvělé. Tím, že vytváříte prostor pro diskuzi nebo dialog, vytváříte zároveň i prostor pro oslovení větší části společnosti. To může rezonovat s diskutovaným tématem nepřístupnosti, možná až složitosti současného umění. Mezioborovost a kulturní propojování může být taky určitá cesta, jak současnou uměleckou scénu zprostředkovávat širší veřejnosti.
Ano, taky mi to připadá důležité.

A co se týká obsahu, tak proč zrovna téma hrůzy z tělesnosti? Tělesnost jako taková je v současnosti často rozebírané, takové „hot“ téma, většinou je však nahlíženo z kritické perspektivy, která sleduje vysoké nároky na naše těla, které jsou však čistě vykonstruované společností. Jak vás napadlo zabývat se naopak tou interní, nejzákladnější biologickou podstatou člověka?
Jak jsem říkal, prvotní impulz vznikl z prostoru katakomb. Zároveň mám pocit, že nám tento aspekt dost nahrál. Podařilo se nám tak uhodit hřebík na hlavičku tématu, které nyní rezonuje. Téma lidského těla se v současnosti probírá hodně teoreticky, zejména z genderového pohledu. Jsou tady koncepty jako „body positivity“, které ukazují, že má spousta lidí traumata a komplexy spojené s pocity nedokonalosti vlastního těla, jež jsou ale dané pouze společenskou poptávkou. Jsou tady společensko-kulturně vytvářené normy, do kterých se lidé snaží strefit, a následně v nich tím pádem vzniká pocit, že do těchto norem nezapadají. Kromě toho, že je téma tělesnosti vnímáno z tohoto pohledu, zaznamenal jsem současně spoustu nového a mladého umění, které se dotýká tématu tělesnosti z podobné perspektivy, která zajímá nás. Existují umělci, kteří dělají různé zvláštní hybridní tělesné formy a pracují s tématem podivné, vyvrhnuté, surreálné tělesnosti.

To, čeho my jsme se chtěli dotknout, je vyloženě inherentní, základní nesoulad s vlastním tělem, který, jak se domníváme, je společný všem lidem. Je to něco, co není vytvořeno společenským nebo kulturním diktátem, jsou to spíš pocity nesouladu a strachu spojené s vlastním tělem, týkající se právě například trávení a vylučování. Naše tělo dělá věci, které můžeme možná považovat za nechutné, spousta lidí má třeba strach z krve. Jako bychom si nechtěli přiznat existenci ničeho, co se nachází pod kůží, pod slupkou, jako kdybychom byli srovnaní jenom s obalem, s face liftem, s něčím, s čím se prezentujeme navenek. To, co je vnitřní, to je podivné a cizí. Připadá mi zajímavé, že tyto tělesné procesy nejsou vědomé, že běží někde na pozadí, nejsou námi vůbec kontrolované, ty se ani nemůžeš přepnout do módu, kdy si řekneš: „Tak, teď si to „zatrávím“ já.” Ty nad tím nemáš kontrolu, což tě nakonec dovádí ke zjištění, že vlastně tolik o svém vlastním těle nerozhoduješ a že to, co kontroluješ, je vlastně opravdu malá část celého člověka. Přitom se většina lidí považuje za ucelenou jednotku. Bereme to tak, že máme sami sebe pod kontrolou a rozhodujeme sami o sobě… Což mi připadá fascinující, zajímá mě, kde se to bere. Je s tím spojena spousta dalších subtémat, která chceme během výstavy rozebírat. Třeba i to, že střevní mikrobiom nebo mikrobiální organismy, které žijí v našem těle, mají dopad na psychiku. Takže i to, jak se cítíme, naše psychická pohoda, to všechno je určeno fyzickou strukturou. Záleží na tom, jestli se nestravuješ nevyváženě a tak dále, jedná se o různé procesy v mozku, které jsou určovány střevním mikrobiomem.

Zajímavý je tento paradox přirozenosti. Určité procesy se v nás dějí přirozeně, zároveň je přirozeně nevnímáme. Druhý blok s názvem Bio-Efficient: Recursive Procession se má zabývat transhumanismem. Tam se také objevují témata přirozenosti a lidskosti, tentokrát však z jiné perspektivy. Určitá základní biologická podstata, jak mi připadá, je vylepšována technologií, tím pádem je lidskost překračována. Jak v tomto kontextu vnímáš dualitu těla a duše, nebo případně otázku smrtelnosti?
Všechno, co jsi vyjmenovala, je s výstavou spojeno a jsou to určitá podtémata, kterými se výstava zabývá. Smrtelnost a zároveň touha po nesmrtelnosti je přirozenou součástí našeho výstavního tématu. Transhumanismus je současný, teď už i hodně reálně působící technologický pokus o vytvoření umělého těla, v ideálním případě završený přenesením lidského vědomí do těla, které nezestárne. Zároveň všechny tyto koncepty existují již od starověku. Homunculus nebo Golem, to všechno byly vlastně stejné myšlenky, které se pouze týkaly magie a alchymie, a ne moderní technologie. Ale ta myšlenka byla více méně stejná.

Mně osobně tento technologický rozmach do určité míry nahání strach. Což mi vlastně dobře koresponduje s tématem děsivosti celé výstavy, protože technologie mají i svoji odvrácenou, nebezpečnou stránku.
Díky technologiím můžeš unikat smrtelnosti a nekontrolované lidské tělesnosti, protože tělo se najednou stává mechanickým nebo digitálním. Máš pocit, že je takové tělo sevřené, že se mu dá porozumět, najednou se tím však vytváří úplně nové problémy. Co třeba jsi ty, a co už nejsi ty? Na kolik je naše chování determinované? Jestli, když můžeš propojit tělo s technologií, tak to zároveň neznamená, že jsme jenom robůtci, kteří nemají žádnou svobodnou vůli? Taky to může otáčet perspektivu – kdo má kontrolu nad čím?

To jsou palčivé otázky. Smíření se s vlastní smrtelností je opravdu velké téma, nad kterým jsem taky přemýšlela, když jsem procházela prvním blokem výstavy. Měla jsem pocit určité úzkosti, přitom ne v čistě negativním slova smyslu. Připadalo mi, že je zde zároveň, tak nějak opět paradoxně, určité smíření s lidskostí, potažmo se smrtelností. I ve spojitosti s transhumanismem, vnímáš v celé výstavě prvek smíření? Máme jako lidské a nedokonalé bytosti nějakou naději, je z děsivých útrob úniku?
Myslím, že když celkově řešíme něco, s čím si nevíme rady a co v nás vyvolává pocity nejistoty, první krok je o tom problému začít mluvit. Což je i moje zkušenost s veškerými traumaty – vždy mi nejvíc pomohlo zjištění, že i někdo jiný má stejné pocity, že někdo zažívá to samé. Vlastně nakonec ani nepotřebuješ nějakou radu, občas stačí jenom zjištění, že na to nejsi sama. Myslím si, že naší výstavou otevíráme téma, potažmo diskuzi, což je první krok. Asi už nedokážu popsat krok další, jaký je ten návod, jaký je cíl, kam bys měla dospět.

Ono by to možná ani nebylo dobře, dávat nějaké vykonstruované návody…
A navíc myslím, že těch technik, jak se s něčím smířit, je spousta. Jako třeba nejrůznější spirituální techniky, nebo ty psychologické…. Způsobů je spousta a je asi na každém, jaký mix mu vyhovuje.

Na závěr: Když už jsme nakousli první dva bloky, nechceš přiblížit ten třetí?
Třetí díl bude Parazit (Co-Parasitic: Microbial Regression). Možná k němu nebudu záměrně prozrazovat příliš, jelikož chceme spolu s výstavami budovat i určitý narativ. Kdybych měl ale nějak jednoduše shrnout téma Parazit, týká se aspektu, že nikdy, ani ve vlastním těle, nejsme sami. Žije v nás spousta dalších organismů, které nejsou inherentní součástí těla jako takového, ale nastěhovaly se do něj. Na druhou stranu se předpokládá, že kdyby člověk zničehonic odstranil svoji mikrobiální část, všechny obyvatele svého těla, tak by mohl umřít. Tyto organismy nám totiž pomáhají udržovat v chodu spoustu tělesných procesů a zlepšují nám tak třeba naši obranyschopnost. Svým způsobem to má svoji symbolickou rovinu. Když je člověk sám, tak toho tolik nedokáže…

Spooky Butt
Katakomby v Centru experimentálního divadla (Zelný trh 9, Brno)
První blok: 2.7.–11.7.
Druhý blok: 4.8.–15.8.
Třetí blok: 4.9.–12.9.

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Nevyhnutelnost gentrifikace?
Jenomže se zde naskýtá otázka, zda se tak z Cejlu nestane atraktivní část města pro hipstery nebo pro developery, kteří začnou obytné domy více a více skupovat, a z autentické části města se tak stane uměle vytvořená a pro místní obyvatele nedosažitelná část města. Vyvstává zde tedy čím dál tím intenzivněji problematika a otázka gentrifikace. Tímto fenoménem se zabývá také současná umělkyně Bára Bažantová, která je studentkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde studuje v Ateliéru environmentu. V oblasti Cejlu uspořádala 8. 2. 2021 performance v rámci dramaturgické a produkční platformy Terén. Performativní projekt sestával ze dvou částí: V první části umělkyně stála před úřadem práce s kolem štěstí, kde si každý mohl vytočit nabídku práce na stavbu tzv. hladové zdi. Prvek nahodilosti zde byl záměrně podtržen, jelikož jde ruku v ruce s určitou nahodilostí systému na úřadu práce. Lidé, kteří se do projektu chtěli zapojit, si tak mohli vytočit možnost postavit hladovou zeď, která byla vzápětí zase zbořena. Myšlenka práce pro práci. Celý projekt je zdokumentován na stránkách Terénu. Umělkyně tímto projektem mimo jiné reaguje na probíhající revitalizaci pod záštitou Kateřiny Šedé, což ještě umocnila svým kritickým prohlášením na platformě Artalk. Kriticky zde nahlíží na proměnu městské části, která se bude, dle jejího názoru, čím dál tím více potýkat s problémem gentrifikace. Hrozí tak, že tamní obyvatelstvo bude muset zápolit se zvýšenými nájmy, jelikož se z oblasti bude stávat čím dál tím více oblast atraktivní – ať již pro svoji specifičnost, nebo pro murály, které jsou zde malovány. Umění ve veřejném prostoru by tak mělo pozorně vnímat prostředí, ve kterém vzniká, a promýšlet do důsledků dopady, které na danou oblast může mít. Jak umělkyně píše, neměli bychom k veřejnému prostoru přistupovat jako k bílé kostce.

Stigma rodící další stigma?
Jak je vidno, účelná snaha o zbavení stigmatizace může vést ke stigmatizaci ještě intenzivnější. Je tomu tak? Má umění ve veřejném prostoru opravdu takovou moc? Jak takovouto situaci řešit ideálním způsobem, aby stigma nerodilo pouze stigma další? Aspirují všechny zmiňované umělecké projekty, ať již mají záměr a výpověď jakoukoliv, na to, aby je ocenilo i tamní obyvatelstvo? Myslí se v tomto ohledu na obyvatele brněnského Bronxu? Pomohou umělecké projekty místním obyvatelům se více začlenit do zbytku města, nebo je naopak z města postupně vypudí? Kde najít hranici mezi necitlivým developerským zásahem do autentické oblasti města a mezi čistě pragmatickým řešením dlouhodobé problematiky vyčleněnosti oblasti Cejlu?

To vše jsou otázky, na které se hledá jen stěží jasná odpověď. Ta nejspíše vyvstane až po delší době, ostatně jako spousta problémů, které nás v současnosti tíží. Co si však myslím, že je podstatné, na místní rodáky by se rozhodně zapomínat nemělo. Kulturní aktivity je určitě mohou povzbudit a podnítit ke kreativitě. Projekt Káznice žije, který se právě snaží o obnovu kulturního života v oblasti Cejlu, je proto, myslím, opravdu přínosný. Začleňuje tamní obyvatelstvo kreativním způsobem do nejrůznějších aktivit a také celkově oživuje kulturní podhoubí města Brna. Stigma se však nad oblastí brněnského Bronxu vznáší neustále. Obecnější, filosoficky laděnou otázkou by potom mohlo být: Je stigma cosi konečného, nevyhnutelného? Nebo se ze stigmatu můžeme vymanit? Jakým způsobem se však stigmatizaci co nejlépe vyhnout? Změnit oblast, nebo uchovat její autenticitu a paměť, vrytou do ulic a jejích ošuntělých zákoutí?