Žijeme v době, kdy je často těžké se rozhodnout mezi obecně platnými pravidly a naším osobním přesvědčením. Právě toto dnes společensky tíživé dilema prožívá na prknech ostravského Divadla 12 (komorní scéna Národního divadla moravskoslezského) i hlavní postava dramatu Teror, pilot Larch Koch. Autorem této hry je německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach, jenž tento rozpor demonstruje na fiktivním modelovém soudním procesu, o jehož výsledku rozhodují nikoli zde vystupující postavy, ale samotní diváci.

164 kontra 70 000
Hlavní zápletka dramatu Teror je vystavěna jako rekonstrukce fiktivního soudního řízení s obžalovaným pilotem Larsem Kochem (Petr Panzenberger), který odmítne uposlechnout rozkazu svých nadřízených a sestřelí teroristou unesené letadlo se sto šedesáti čtyřmi pasažéry, aby zachránil sedmdesát tisíc lidí na sportovním stadionu, jenž je cílem tohoto „nelegálního“ letu. Na jedné straně tak proti němu stojí pravidla (ústava) ztělesněná státní zástupkyní (Renáta Klemensová) a pozůstalou po jedné z obětí, manželkou Meiserovou (Kateřina Breiská), a na druhé straně zde hraje svou roli stav nouze reprezentovaný obhájcem (Vít Roleček) a Kochovým kolegou Lauterbachem (Petr Houska). Vše je vyváženo nestranným předsedou soudu (Tomáš Jirman), který ke klíčovém rozhodnutí ponouká publikum.

Bez emocionální obscénnosti
V režii Terezy Říhové a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové se jedná o zpracování, které je postavené na logicky podložených faktech a argumentech, na což už od samého začátku upozorňuje i samotný předseda, jenž zde figuruje jako průvodce představením. Tato jeho úloha je akcentována i tím, že usedá mezi publikum v první řadě hlediště a do dění vstupuje jen v nejnutnějších případech a vyrovnává tak proti sobě stojící strany. To, že jsou zde emoce eliminovány, podtrhuje i fakt, že na jevišti stále zůstávají pouze státní zástupkyně a obhájce, svědci a obžalovaný se postupně, ale ne za současné přítomnosti, dostávají ke slovu, což zabraňuje zbytečné obscénnosti, která by pak soudcům – divákům mohla bránit při jejich rozhodování. Samotné hlasování pak probíhá anonymně, jelikož publikum si mezi sebou předává archy papíru, kde má svůj hlas vyjádřit čárkou v kolonce s „vinen“ či „nevinen“, nikdo tak není nikým ovlivňován.

Vinen či nevinen?
Onu intelektuální ledovou syrovost dotváří i samotná scénografie podle návrhu Hynka Petrželky, která se drží jednoduchosti. Dominantou jeviště jsou tři pověšené dlouhé archy papíru, které vedou i přes pódium a aktéři po nich chodí, nebo se na nich promítají důležité dokumenty související s případem. Na levém je velkými písmeny napsáno „vinen“, prostřední je prázdný a na pravém stojí „nevinen“. Postupně levý i pravý papír zaplňují argumenty pro daný verdikt a divákovi slouží jako vodítko pro jeho vlastní usnesení.
Neméně důležité jsou herecké výkony, které, až na výjimku Kateřiny Breiské v roli pozůstalé, disponují se sošným výrazem a klidnou intonací hlasu, k jejich rozkolísání dochází zřídka a herci je mají pod kontrolou, což napomáhá k dotváření napjaté atmosféry v sále. S publikem hojně komunikuje jako předseda soudu Tomáš Jirman, který mu dává pokyny a objasňuje dané situace. Oproti němu útočněji s diváky interaguje v roli státní zástupkyně Renáta Klemensová, která dává akcent na slova, jako jsou pravidla, rozum, ústava a život. V opozici jí zdařile stojí Vít Roleček v roli obhájce, který naopak není tak rázný ve svých závěrech ,ale naopak civilně se odvolává ke Kochově intuici a přesvědčení.
To, jak představení nakonec dopadne, záleží na divácích. Ovšem podotkla bych, že není tak důležitý jeho výsledek, jako otázky, které vyvstanou v každém divákovi, k čemuž zde bezesporu dochází a nasvědčuje tomu i ruch v řadách hlediště při hlasování a pak při odchodu do foyer.


Teror
NDM – Divadlo 12 (Čs. legií 12, Ostrava)
premiéra 5. 4. 2018
nejbližší reprízy út 3. 3. a ne 5. 4.

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.

Interaktivní drama Teror napsal německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach. Národní divadlo Brno jej uvádí jako jednu ze svých podzimních premiér v režii ředitele divadla Martina Glasera a dramatické úpravě Lucie Němečkové. Jedinečný výsledek každé inscenace je pak zapisován a porovnáván s dalšími státy, kde byla uvedena.

Všemohoucí
Divák se stává porotcem v soudním procesu s pilotem Larsem Kochem (Jan Grundman). Ten odmítl poslechnout rozhodnutí nadřízených a sestřelil teroristy unesené dopravní letadlo se 164 cestujícími. Sice tak zachránil 70 000 diváků na fotbalovém stadionu, zákon ale shledává jeho rozhodnutí protiprávním a staví jej před soud. Čísla jsou v samotném případu důležitá a rozhodně působí na diváky. Ti jsou na konci procesu vyzváni k rozhodnutí nad dalšími osudy Kocha, a to pomocí průhledné skleněné kuličky.

Už zde se divák setkává s první z mnoha otázek, které hra klade. Spolu s kuličkou do rukou dostávají neskutečnou moc. Rozhodují nad cizím životem. Podobně na tom byl sám Koch, když zmáčknul spoušť a nechal zemřít 164 cestujících.

Princip versus svědomí
Inscenace před sebe staví dvě strany mince. Na jedné z nich je tu řeč zákonů, ústavy, našich pravidel hry. Obžalovaný se při výslechu ukazuje jako dokonalý voják následující prostou logiku, ale i ta v tomto případě říká, že sestřelení letadla byla volba menšího zla. Zde ale přichází na řadu otázka, kterou pokládá nekompromisní státní zastupitelka v přesvědčivém podání Evy Novotné. Je možné vyvažovat život životem? Tedy je každý život stejně hodnotný? A pokud nebudeme následovat svoje principy, nenastane jen zmatek a bezpráví?

Na druhé straně je tu ovšem svědomí, které ve hře představuje obhájce obviněného (Martin Siničák). Může se vůbec člověk dívat na to, že právě zemřelo přes 70 000 lidí a k této politováníhodné ztrátě došlo jen kvůli principům? Nepřinese nakonec jen bezhlavé následování zákonů více škody než užitku?

Doba odosobnění
Další z rovin, na které stroze pojatá inscenace naráží, je rozhodně otázka toho, co nám přinese budoucnost. Teroristické útoky se staly pomalu realitou všedních dní. Výjimečné zpravodajství, kdy za masovými vraždami stojí nějaké vyšší ideje, ztrácí na výjimečnosti. Pro mnohé jsou to ale stále pouze a jenom události, které se jich přímo netýkají. Koch svůj čin obhajuje tím, že jsme ve válce a že s koupí letenky každý musí počítat s možností teroristického útoku. Připravuje nás na to, že teror nemusí představovat pouze obálku novin. Snaží se diváka navrátit do reality. Závěrečnou otázkou ovšem zůstává, zda inscenace potenciál zvládá. Jestli po odevzdání svého hlasu neopouští diváka i fakt celé možné hrozby. Jestli nepochybnou dávkou autenticity a podáním řady informací nakonec není případ Larse Kocha jen dalším z mnoha. ∞


Teror
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 13. 10. • nejbližší repríza ne 3. 12. 20:00