Výstava Patrika Adamce Tráva je zelenější (The Grass Is Greener) v pražské The Chemistry Gallery propojuje sochu, malbu a environment v jeden imaginativní celek. Dominují jí syté barvy, měkké materiály a motivy domu, krajiny a hranic, které otevírají otázky domova, identity i emoční lability. Adamcova tvorba je na první pohled hravá a snová, pod povrchem však nese existenciální napětí a znejistění.

Ocitla jsem se v imaginativním světě, ve kterém výrazně dominuje dům. Jak ho vnímáte? Je to objekt, nebo site-specific instalace?

Jako pracovní název jsem si vymyslel, že je to „socho-malbo-objekt”. Hned při vstupu do výstavy je tady to téma domova, je to čalouněný site-specific objekt, který zároveň rozkrývá další mini výstavu, jiný stín, jiný parametr mé tvorby. Sochařská i malířská praxe vypadá dost odlišně, tak pro mne jsou totožné – z toho důvodu, že řeší ty stejné věci, v jádru ducha je téma stejné, ale řečené v jiném médiu. Tahle výstava je právě takové skloubení těch dvou poloh, ve kterých se má vytvořit průsečík.

Jak to popisujete – dům je sám za sebe nejvýraznějším objektem výstavy, ale jeho podoba jakožto domu není ta nejvíce dominantní linie – hlavní je až ten další plán – vstup do něj, resp. obsah domu, který lze nazírat jako ponor do dalších vrstev vaší tvorby či úvahových linií. Dům je takovým rámem pro vstup do hlubší, existencionální, vrstvy tohoto díla.

Vždycky jsem chtěl pojednat vstup do malby. Chtěl jsem vytvořit to, jak se dá do malby vstoupit. To je moje dlouhodobá sochařská ambice. Být tou malbou, stát se jí. Já se bytostně cítím být sochařem. Chtěl jsem vytvořit čalouněný dům, ukázat i obsahově rub a líc v jiném světle. To čalounění je odkaz k plátnu. Je to ten socho-malbo-objekt, je tam skutečně malířské plátno, šeps, malba.

Skutečně vstup do malby, vstup malbou do dalšího média i obsahové vrstvy. I do mysli autora.

Každá výstava je jakýmsi vstupem do mysli autora, o obnažení se. V domě je „myšlenkový foch”, vzorník, ve kterém jsou vyskládány hlavičky. Ty jsou symbolem nádoby. Ztvárňují pocity, myšlenky, vzpomínky. Touto prací navazuji na svou diplomovou, ve které jsem se zabýval labilitou – mojí vnitřní, lidskou obecně i sochařskou labilitou. Tento vzorník obsahuje 182 hlaviček, půl roku práce s pocity, jejich zkoumání, texturování. Nahodil jsem to jako takovou bonboniéru.

Ve fochu jsou i nějaká chybějící místa. Je to otázka estetiky nebo jste se ten den cítil tak prázdně, že jste prostor záměrně i prázdný nechal?

Kdyby to bylo plné, tak je to úplně v pořádku. Ale právě to chybění nechává prostor otázkám – co se tady vlastně stalo? A to je samo o sobě zajímavým podnětem k diskuzi. Cítí se člověk být každý den naplněný? Schopen se vyjádřit? Nebo by chtěl spíš zmizet, rozplynout se?

Jestliže mluvíte o labilitě jako tématu, tak jste docela stabilní, protože prázdných fochů je v díle relativně málo.

Tyto fochy nazývám myšlenkové vředy. Jsou to myšlenky, na které člověk nerad vzpomíná. Často si s sebou neseme břemeno, které není příznivé. Bereme si hodně věci, které si negativně pamatujeme. Spíš si pamatuju, že jsem někdy něco někomu řekl a ten následný divný pocit, který to způsobilo než zážitek z dobrého jídla. A právě ten pocit mi přijde velmi nosný a zajímavý a kolikrát si ho pamatujeme víc, než ty pozitivní věci. Je to určité objevování sebe.

Jdu blíž k té emoční bonboniéře, která je uvnitř domu. Tady tento zážitek byl zřejmě hodně temný: hlavička ve fochu je těžká, tmavá, z bronzu – na rozdíl od ostatních, které jsou hlavně z betonu. Jaká emoce se skrývá v tomto objektu?

Chaos, napětí a frustrace z dotáhnutí této výstavy. To bylo odlité týden předem.

Když jsem sběratelka a chtěla bych si z této emoční bonboniéry pořídit jenom pár hlaviček, je to možné?

Dílo většinou zamýšlím v té sérii tak, jak je.

To znamená – i s domem?!

Kdyby někdo měl zájem o dům, tak ano, ten foch je součástí domu. Ale jeho součástí je i tenhle, trochu opomíjený, objekt –

Zrcadlo, ve kterém se člověk nevidí.

Ano. Je to tak.

Chtěl jste malbou vstoupit do dalšího média, do další vrstvy tvorby. Což se skrze tento dům daří – evokace médiem vstoupit do dalšího média je tady skutečně přítomná. Tohle je vlastně ta dominanta vaší výstavy – dům velkého měřítka je nepřehlédnutelný fyzicky, ale velikost záměru jej přesahuje. I veškeré okolí situace, ve které je lavička nebo plot, jsou prostředky pro vytvoření určitého environmentu právě pro ústřední téma vaší výstavy – Domov. Dál se kolem nás rozprostírá skrze sochařsko-malířské objekty krajina.

Práce na stěnách jsou pro mne malby. Je to konceptuální výstava – malby jsou malbou, ale snažím se vrátit k prvopočátku toho, jak jsem s tím experimentoval na škole. Tam jsem se snažil konfrontovat sochařskou tvorbu s tou malířskou. Jedna série je dělaná akrylovými barvami. Experimentuji s propustností barev, s tahy, se spojením barev a v teorii, jak pracovat s malířským médiem – pořád je to malba, ale už je trochu náročnější, je v ní například svařená konstrukce – rám, připomínající kresbu, kterou jsem si dělal ve stejném měřítku v předloze. Dílo se jmenuje Utopie. Divák vidí dva mráčky, které už tak trochu neexistují. Je tam také duha, která bývá barevná, ale tady je pouze v obryse. Barvy se v duze neobjevují, duha je tady takovým poutačem v krajině, v nebi. Zrezlý artefakt, konstrukt.

Duha je fenomén. Neexistuje snad čistě racionální důvod, proč v lidech vyvolává tolik bezbřehé fascinace a pozitivního nadšení.

Pro mne je důležité, aby dílo vzbuzovalo otázky. Aby k němu člověk přišel a ptal se, proč je to tak, jak to je. Nechci naservírovat vše úplně. Je pro mne důležité znejistění. Znejistění ve výtvarném díle je důvodem, proč by měl člověk vyhledávat umění. Nejen kvůli estetickému požitku, ale i kvůli otázkám, na které si může chtít divák odpovědět v intimním prostředí, čistě pro sebe.

Když vstupujeme k té emoční bonboniéře, do té tzv. hlavy umělce – nebo vlastně kohokoli, proč právě skrze dům? Jakým symbolem je pro vás dům?

Dům je velmi lidský, dá se s ním lehce ztotožnit. Nepotřebuji chodit kolem horké kaše – dům je srdcem, rozumovým centrem. Místem, kam se člověk může vrátit nebo navrátit. V této výstavě se už nechci odkazovat ke skutečnosti, která mne v tvorbě provází – tedy to, že jsem vyrůstal v zahraničí, s čím souvisí i pocity odcizenosti. Nyní se snažím o sdělení něčeho více univerzálního. Dům je nosný prvek, univerzálně srozumitelný, bez ohledu na konkrétní kulturu. Formou je to reprezentace primitivního dětského baráčku.

Nejde tady o reprezentaci architektury, ale čistě o symbol.

Přesně tak.

Dům se objevuje ve vašich dílech velmi často. Nemusí jít pouze o fyzické nebo teritoriální zázemí, ale může to být právě i to duševní zázemí.

A také ego. Může se jednat ale také o překážku. Tohle dílo se jmenuje Samotář a jedná se o idealistický kontrast betonu vůči té načechrané krajině, ve které si chce člověk snad i ustlat a poležet si v ní. Pro evokaci používám molitan. Další obraz se jmenuje Tvoje ego je v mém výhledu a tady je dominantou obrazu betonová chaloupka, která zaclání krajině, vytlačuje slunce. Mám tento obraz velmi rád. Baví mě na něm těžkost, přestože tam ezotericky lítá beton na načechrané ploše. Mám rád to mystérium, jak se věci skládají.

Jak se dohromady skládají určité materiály i perspektivy a jak potom, často ad absurdum, dohromady fungují v obraze. Beton najednou levituje.

A dveře, do kterých se nedá jít. Co se děje za oknem – nějaká růžová utopie toho vysnění, co je domov. Můžu o tom všem dál uvažovat. Jeden z několika myšlenkových pochodů této výstavy tady reprezentuje plot. Ten je metaforou, která mi už od dětství přijde fascinující: že zelenější tráva je na druhé straně. Je to velmi zajímavé konverzační pojítko. Plot je tady o komunikaci – co se děje tam? Nevím, domýšlím si to. Vyvstává vnitřní pocit, který nejsem schopen ovládnout, protože jsem si to vymyslel. A na tomto základě pak vznikají vnitřní negativní pocity.

Plot jako symbol nese více významů: odděluje, taky chrání vlastní prostor, ale zároveň i ze dvou sousedů – přátel, skrze teritoriální vymezení udělá spíš cizí lidi.

Plot zároveň přetrvává čas. Tenhle plot byl skutečně zasazen v krajině. Zrovna jsem plot kvůli výstavě sháněl a kamarád ho vyměňoval. Má skvělou patinu.

Je v něm vepsaná autenticita původního místa. Kdyby šlo o zasazení nového plotu jen kvůli doplnění do výstavy, jednalo by se vyzněním spíš o tendenční scénografii, než o evokaci principů a významů, které tady má plot reprezentovat.

Rád používám věci, které skutečně někde existovaly ve svém původním záměru i v čase.  Mají svůj příběh, své nabytí. Něco zažily. Pokud by tu byl zcela nový plot, bylo by to vyprázdněné. Pouze pro efekt.

Pokud chcete symbolizovat i hloubku prožitku, která neodmyslitelně potřebuje určitý časoprostor, nový plot by ji nereprezentoval. Dřevo, i díky letokruhům, nese paměť. Plot ve výstavě má skutečně mnoho významů.

Je to zároveň i kontrast vůči těm malbám, které jsou idealisticky utopistické a barevné. Lavička také nese svůj příběh, ten dokonce pokračuje a byl dotvořen přímo na vernisáži, kdy ji tady někdo rozsedl. Proto je zlomená. Nebyl to záměr, prostě se to stalo.

Nakonec k té krásné krajině v dílech ta zlomená stará lavička v rámci celkového obrazu utopistické idylky sedne skvěle! Správná ironie a podtržení sdělení.

Na konci výstavy se pak člověk může posadit, byť na vlastní nebezpečí, a podívat se na valery utopistické krajinky. Mám rád ten český pejorativní název „krajinka”.

Češi byli tak slavní krajináři, že se jim tenhle žánr nedá odmyslet.

Hraju si s tou hříčkou. Je to krajinomalba. Je to ale jiná krajinomalba. Zároveň tam hraje důležitou roli opět molitan. Ta snovost, ve které člověk chce prožívat krajinu, aby si v ní mohl odpočinout. Je měkká. Zároveň je taková efemérní.

Většina vašich krajin, respektive její reprezentace, pracuje s krásným letním dnem. Je to nějaký konkrétní den?

Je to pouze symbolika. Nejedná se o námět jako takový. Důležité je, že je to den. Nějaká fáze, ve které se děje něco kolem nás. Mám pak také obraz, který zkoumá dualitu. Je to diptych – Den a noc. Časem chci ještě prozkoumat, co je to ta noc. Lidi hodně řeší právě čas. Den je nepolapitelný.

Díky chronu fungujeme, ale díky kairu bychom třeba naopak víc tvořili.

Den je velmi abstraktní pojem. Když člověk řekne – během dne, tak je to nějaký moment v nějaké sekvenci, ve které se různě skládá a věci se hýbou nekompromisně na základě mých představ o tom, jak všechny věci fungují. Mám rád symboliku mraků. Mraky nezajímají nikoho.

Malba dokáže ukázat podobu mraku. Ve skutečnosti páry a plyny nikdy neudrží konzistentní obraz tak, jak je právě na plátnech možné mrak zobrazit a uchovat.

Ten zásek je skutečně utopický. Zároveň nic nezajímá ani ty mraky. Jen tak si frivolně plujou a laškují v té hmotě.

Éterický vklad do krajiny.

Je to hra estetiky.

Vaše mraky jsou trochu výsměchem těm tradičním představám o vizuální podobě mraků. Včetně měřítka, ve kterém je slunce malé a skoro přehlédnutelné až nepodstatné. Takový autorský humor.

Ano. To bych rád. Barvičky a nadutost jsou taková vábnička, aby to diváka hned nenavedlo na tu notu vážnosti, která se ale může rozkrýt, když člověk chce. Může zůstat i u toho, že je to jen krajinka.

Může si nechat zpestřit den. I těmito dalšími obrazy, které vidíme na další stěně. Mají výrazně menší formát, ale opět si hrají s tvaroslovím mraků, přímými barvami a utopistickou scenérií.

Tady se jedná o nejmenší formát, který jsem touto technologií schopný udělat. Tím tvaroslovím mraků a celkovou estetikou se sám hodně bavím. Dokonce tohle je nejmenší sluníčko, které jsem schopen počalounit. Menší už opravdu nejde. Baví mne i ta určitá surrealističnost. Vznikly na rezidenci v Mnichově. Hledal jsem si různé kompozice krajiny. Jsou to skici.

Jsou to kompozice, které vychází z vaší imaginace nebo jste vycházel už z nějakých existujících krajinomaleb a tohle jsou její výseky?

Hodně sbírám pocity. V některých věcech jsem hodně pomalý a pak výbušný, ale když něco vidím, tak se to ukládá. Uloží se to v nějaké formě a pak to v automatismu vyvstane do díla. Když si kreslím nějakou kompozici, tak mě to musí hodně bavit. Jsou to kompozice, které jsou v něčem hodně vytříbené. Každý obraz je nový. Nikdy nedělám nic pouze pro to, aby to „fungovalo”. Vždy tam řeším něco nového, třeba novou techniku, která pro diváka není vidět, ale je tam – že je to nejmenší obraz, že se dá překrývat… Vždy jsou to nějaké pokusy pro další větší pokusy.

Hledáte tak i limity obrazu.

Ano, přesně tak. Je to neustálá posedlost posouvat se dál. A tříbit možnosti. Když jsem řešil pouze čistou malbu, říkal jsem si – kde je ta socha v tom… Trochu jsem se odklonil a vložil jsem tam betonové zásahy. Sloupy tady v hale, kde je výstava k vidění, jsou zase skvělou možností, jak přenést obraz do prostoru. Mraky a slunce jsou počalouněné a fungují jako obraz v netypickém rozložení v prostoru.

A skutečně tak evokují divákovi vstup do toho vytvořeného environmentu. Připravoval jste si pro tuto výstavu skici? Jak tahle konkrétní instalace vznikla?

Opět skrze pocity. Věci si dopředu kreslím a připravuji. Mám bujnou představu o tom, jak věci v měřítkách fungují. Představoval jsem si to hlavně v hlavě. Předpokládal jsem, že jistá velikost bude fungovat, jiná už ne. Vždycky hledám ty správné proporce. Poté jsem si to změřil a potvrdilo se mi, že to na první dobrou v představě fungovalo. Pak ale zase začnu pochybovat. Je to takový koloběh. A hodně intuitivní.

Intuitivní, ale na základě mnoha zkušeností. U vstupu je ještě jedno dílo – takový vítač.

Je to taková abstraktní hmota, která se tak jako hemží. Postava vítače je v bronzu, zasazená v další utopistické krajině. Pracovní název je Courbet. Mám hrozně rád jeden obraz – Setkání (Dobrý den, pane Courbete, 1854 – pozn. redakce), na kterém je Courbet jako poutník a potkává mecenáše, kteří se ho ptají, kam kráčí. A Courbet s lehkostí odpovídá, že si jen tak kráčí. Můj obraz se jmenuje Nikdo není dokonalý a opět je o těch pocitech. Má velmi atypický formát vůči jiné tvorbě, kterou dělám. Stále zkouším další možná měřítka, kombinace a možnosti, které budou fungovat právě v tom celku.

Forma je nositelkou znejištění, tenze a hodnoty, kterou chcete vzbudit?

Baví mně vytvářet věci, estetický vjem, ale v pravé podstatě – to, co je pak vystaveno, resp. to, co ještě existuje, protože řadu věcí kvůli sebekritičnosti ničím, je to, co zůstalo. A to má v sobě něco, co mne přesahuje. Kdybych si měl osobně vybrat, jestli má vzniknout socha nebo obraz, tak jsou to všechno vlastně jen takové intriky, skrze které chci předat nebo zprostředkovat diváku to, co on sám zná.

Hodnoty, které jsou pro člověka univerzální, ale každý je individuálně prožije.

A proto pracuji i s tou naivní formou.

Aby v díle nepřevažoval vklad a zkušenost autora, ale aby ta naivní forma byla otevřeným polem pro individuální uchopení.

Banalizovat mi přijde nejvíce ryzí a čisté.

Banalizace, která je ale nástrojem pro zpřístupnění univerzálního sdělení.

A do těch esenciálních prožitků, o které mi absolutně jde. Ty beru jako nejvíce podstatné.

Patrik Adamec – The Grass Is Greener
The Chemistry Gallery (Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
28. 11. 2025 – 25. 1. 2026

Právě otevřená výstava Vojtěcha Horálka vtahuje do prostředí letních koupališť. Ale bylo by zavádějící čekat konvenční pláže a krásná těla. Figurativnost zobrazených postav není doslovná – těla jsou často fragmentována, zploštělá, přetvářená. Je to způsob, jak ukázat, že tělo samo je kulturní fikce? Nejen o tom jsem si přímo s Vojtěchem povídala.

Název výstavy je velmi výrazný – „Venuše a znakoplavci“ zní skoro jako báseň. Jak vznikal? A byla nejdřív Venuše nebo znakoplavci?

Při vymýšlení názvu výstavy jsem si dělal poznámky a vznikla asi stránka nápadů a slovních spojení. Chtěl jsem, aby se název skládal ze dvou slov, která sama o sobě už tvoří vztah. Častým motivem mých obrazů je setkání dvou rozdílných světů či bytostí. Velkou inspirací i koníčkem je biologie. Proto jsem se inspiroval rozmanitostí českého názvosloví, a to dravou vodní plošticí Znakoplavkou obecnou. Přechýlením do mužského rodu tak vzniklo spojení ženského a mužského principu. Název tedy vyjadřuje mnohoznačné setkání, kdy může být spojka pomyslnou vodní hladinou.

Vaše tvorba balancuje mezi obrazem a objektem. Co je pro vás větší výzva – otevřenost prostoru nebo ohraničenost plátna?

Myslím, že se nejpřirozeněji cítím na pomezí asi přesněji na rozhraní, a to se týká jak formální hry mezi obrazem a objektem, tak té obsahové, kdy balancuji na oné hranici vážného tématu a humoru. Mé výzvy nebývají tak obecné, soustředí se vždy na konkrétní dílo, kde se snažím prostřednictvím materiálu vyjádřit konkrétní téma či motiv. Ale také se vždy všechno nepovede. Tak často pomáhá nebrat se tak vážně.

Opakovaně se ve výstavě objevuje ženská figura. Ale něco tam nehraje… Její intimní partie tak docela ženské nejsou… Co to znamená?

Asi narážíte na dílo s názvem „Spící Hermafrodit“, které je přímým odkazem na antickou mytologii. Je to bájná postava nesoucí v sobě téma metamorfózy a motiv balance na rozhraní a „nadpřirozenosti“ v pozitivním smyslu.

Působí to, jako byste záměrně narušoval tradiční pravidla „ideálu krásy“ figur – zveličením, deformací, ale i výběrem materiálu. Je to hra, kritika nebo nový ideál?

Téma metamorfózy se v mých obrazech objevuje i ve vztahu k ideálu krásy.

Dost často se obracím ke ztvárnění určitých stereotypů a baví mě tíha sedimentu na zobrazivém vyjadřování. Když to zobecním – je pro mě největší výzvou opodstatnění zobrazivého vyjádření, neoddělitelnou ingrediencí je humor a nejdůležitějším prostředkem kontrast. Některá svá krkolomná vyjádření dost často balím do historického kostýmu. Tak jako v barokní malbě malíři používali kostýmů a rekvizit z předešlého historického období, aby vyjádřili tíhu času a jistou prověřenost stářím, často se obracím k nesoučasné vizualitě a odkazům z dějin umění.

Voda na vašich obrazech není jen prostředím, ale i médiem zrcadlení a deformace. Jak na vás působí voda jako prostředí – je to pro vás prostor bezpečí, změny, introspekce?

Voda pro mě představuje fascinující látku i prostředí, místo zrodu a transformace. Vodní hladina je hranicí dvou světů, tělo se opticky deformuje ale fyzicky se navrací ke svým kořenům do lůna a do pravěku prožitků, kdy člověk neznal sebe a nic nepotřeboval, ani co na sebe.

V některých dílech z výstavy dominuje určitá měkkost a neostrost kontur. Má to souvislost s vnímáním reality pod vodní hladinou – jako metaforou deformace skutečnosti?

Hlavní tematickou linií je touha po splynutí s přírodou a její nedosažitelnost neustále narážející na limity těla. Pohroužení do vody v širším smyslu tohoto slova proměňuje a rozmazává nedokonalosti lidského těla. Voda nadnáší, přizpůsobuje si ponořené bytosti i předměty a z pohledu nad hladinou vytváří fantaskní podoby nejen lidského těla.

Výstava působí jako rozvolněné divadlo obrazů – hrajete si s vizuální scénografií? Měl jste pro instalaci výstavy v představě prostor jeviště?

Když mám mluvit o výstavě jako médiu a zvláště o této, asi bych nepoužil slova jako jeviště a scénografie. Koncepci výstavy, kterou jsem nakonec zrealizoval do této podoby, jsem vytvořil právě proto, že se jedná o prostor galerie. Ta již z podstaty udává sebeurčující pravidla. Možná je architektura výstavy a scénografie příbuzným služebníkem, spíše médiem, ale vnímám je dost odděleně.

Pokud by byla vaše výstava doprovázená zvukem, jaký by to byl? Ticho pod vodou? Letní ruch koupaliště? Elektropop s ozvěnou?

Na výstavě upřednostňuji ticho. Myslím, že je výstava plná vizuální orchestrace. Ale jestli byste ráda věděla, co slyším, tak je to polyfonie a zpěv eunuchů s hlasy tenor buffo. Ale mezi námi, když je na výstavě ticho, znamená to, že tam nikdo není a to bych si opravdu nepřál.

Koupání je námětem, který vás neprovází jen v této výstavě. Jaký obraz je tou asi nejvíce utkvělou vzpomínkou z vašeho dětství? Fascinovala vás koupaliště nebo spíš děsila tou masou skoro nahých těl?

Má tvorba je dost často nástroj, jak se vyrovnat s různými nepříjemnými tématy a zážitky. Koupaliště a veřejné bazény mě spíše naplňují obavou, vždy mě děsila suverénnost nahoty sportovců a vypracované nástroje k úspěchu. Mým místem laskavého objetí je řeka a rybník. Utkvělou představou z dětství tak zůstávají odřené prsty o dlaždičky a cucky vlasů v kanálku.

Výstava doslova vtahuje do prostředí koupališť a her. Divák se neocitá pouze mezi obrazy, jak je na výstavách zvyklý, ale i mezi míči nebo lehátky. Měl jste takovou představu řešení výstavy už v prvním plánu nebo se vše ustálilo při spolupráci s kurátorkou?

Představa prostoru, který by obsahoval barevné grafické herní prvky, byla hned od počátku. Co je vždy otázkou, je, kolik stihnu domalovat obrazů. Má práce je velice zdlouhavá, a tak se nedostane vždy na vše, co bylo v plánu. Spolupráce s kurátorkou Martinou Mrázovou byla velice užitečná a musím říci, že mi Martina velmi pomohla hlavně v rozhodování při instalaci a v přesvědčení, že to má všechno smysl.

Nudíte se na konvenčně pojatých výstavách, kdy obrazy „pouze“ visí na zdech?

Ne vůbec, miluji návštěvy galerií, kde pouze visí obrazy. Myslím, že jsem spíš hodně konzervativní.

Co je podle vás typický „český obraz léta“? Rybník, karimatka, točené pivo nebo něco úplně jiného?

Buřty, oheň, pivo, pach cementu a pomilovat markytánku. Možná ještě slyším hydraulickou štípačku.

Výstava je senzuální, skoro haptická. Pracujete při tvorbě děl i s tělesnou pamětí, abyste vzbudil evokaci konkrétních vjemů? Například jak slunce ohřívá kůži, jak voda chladí nebo jak písek pálí do chodidel?

Jsem moc rád, že takové pocity výstava vyvolává, můj způsob práce se blíží sochařskému prožívání skrze materiál. Tvorbu prožívám rukama i když to někdy dost bolí a když při pohledu na můj obraz ucítíte jehličky otužilcovy, budu šťastný.

Co vás nakonec u vody nejvíce dojme – slunce na hladině, šlapadla opuštěná v rákosí nebo ten moment, kdy se, třeba po roce, člověk poprvé ponoří?

U vody mě každé jaro nejvíc dojmou žabí vajíčka. To je znamení, že to zase vše propuká.

Kdybyste byl sám jednou z postav svých obrazů – co byste dělal? Znakoval? Plaval pryč? Zůstával pod hladinou?

Ale já jsem přeci postavou každého svého obrazu, to mě tam nevidíte?

Vystavujete raději v klasických white cube galeriích nebo naopak vyhledáváte možnost site-specific řešení a možné proměny prostoru v prostředí?

V tomto ohledu asi nejsem vybíravý, jsem zvyklý vystavovat v historických objektech a myslím, že mé obrazy dobře komunikují s členitými prostory s klenbami a výklenky. Výstavou „Venuše a znakoplavci“ jsem obohatil svůj vztah k vlastnímu dílu o pokračování tvorby v podobě instalace.

Vojtěch Horálek
Venuše a znakoplavci
The Chemistry Gallery
(Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
13. 6. – 27. 7.

Jak voní terpentýn není malířům záhadou. Ale jakou vůni má ego, když se pálí? Do takového poznávání se ponořil umělec Petr Hajdyla a tuto zkušenost zachycuje ve své nejnovější výstavě. Připravil ji společně s kurátorem Michalem Stolárikem pro pražskou The Chemistry Gallery, kde si lze k obrazům po jejich zhlédnutí i přivonět.

Nádherná vůně hořícího ega je tvá nejnovější výstava. Imaginací prýští už jen samotný název. Kým jsi v posledním období, ve kterém tvá díla vznikla? Co jsi zažíval?
Poslední dva roky zažívám momenty, ve kterých si silně uvědomuji, kdy je mi nejlépe – jak tělesně, tak duševně. Nebývá to nikdy nic složitého, jsou to vlastně zcela drobné momenty v životě. Často ve společnosti s rodinou nebo s přáteli. Chvíle, které nic nestojí. Odehrávají se většinou venku. Jsou intimní a nemají nic společného s nadšením pro nějaké dobývání, které ve mně živí ego, které se stále snaží předkládat vyšší a vyšší cíle a potom vytváří napětí, které se nedá zvládnout. Ve finále je pak člověk víc nešťastný než šťastný, což je úplný paradox.

Překvapilo tě v tomto období něco?
Myslel jsem, že s blížící čtyřicítkou už ze mě něco bude – že budu ten etablovaný autor nebo nějakým způsobem uznávaný. To, co si ego vyžaduje. Pak jsem si uvědomil, že když tohle všechno nechám shořet, přichází obrovská úleva.

Jak se objevuje tohle poznání ve tvé výstavě?
Zračí se to v ní ve dvou rovinách – v první jsou to obrazy, ve kterých figury prožívají silné smyslové zážitky, při kterých je duše i tělo v míru. A pak jsou tady obrazy, které tvoří druhý protipól – závodění. Jsou inspirovány autodráhami, které jsme si stavěli jako kluci. Závodit na dráze, kterou si člověk vystaví sám, je takovou paralelou života. V obrazech se to vše přesunulo více do symboliky ruchu, shonu a jsou to takové momenty, kdy se snažím před diváka položit otázku, jestli není lepší zastavit se, než spěchat k cíli.

Jak ten cíl v obrazech představuješ?
Cíl tady znázorňuji smrtí. Koncem toho našeho fyzického těla.

Spěch může být neustálý, když ho člověk vědomě nepřeruší nebo nepozastaví. Ve své aktuální tvorbě už reflektuješ daleko více filozofická a existenciální témata.
Zcela. Nikdy jsem neměl problém namalovat obraz, s estetikou jsem si vždycky tykal, všechno mne bavilo. Věděl jsem ale, že chXci dělat obsahově silné umění. A že musím být maximálně pravdivý a upřímný, abych se do té polohy mohl dostat.

Jedna z tvých specifik jsou právě kontrastní polohy výrazné barevnosti. Ty jsou i v těchto nových dílech. Sběračka rybízu. Vtahující scenérie kontemplativní nálady, ve které dominuje figura. O čem obraz je?
Když jsme se před několika lety přestěhovali na venkov, první věc, kterou jsem udělal, byla sadba rybízu. Mám jej spojený s dětstvím a létem, rybíz je prostě krásná rostlina, kterou zobou děti i ptáci. Taková zahradní mana. Rybíz v létě sbíráme celá rodina a i přesto ho všechen neposbíráme. Představil jsem si, že bychom mohli sbírat třeba i v noci a vyšel mi z toho obraz. Prostý akt sbírání ovoce se pouhým přesunem do doby melancholické noci najednou stává momentem, kdy se člověk zastaví, začne rekapitulovat uplynulý den a plánovat den další. Myslím, že ta důležitá rozhodnutí nebo uvědomění mohou přicházet jedině, když se zastavíme. Žena na obraze sbírá v klidu a tichosti rybíz. Sklízí plody toho, co jí přináší zastavení, zpomalení a prostor pro přehodnocování a úvahy.

BAK: Fialová je považována za královskou i duchovní barvu. Je záměr, že tělo sběračky je ztvárněno právě ve fialové?
PH: Přesně tak. Používám barvy obdobně, jako když si režisér vybírá herce podle typu. Hledám jak malířskou formu, tak i barevnost, aby hrály dohromady s tím, co chci sdělit. Tahle fialová je sice studená, ale zároveň je tělesná. Hledal jsem barevnost, která by fungovala ve tmě a zároveň stále zachovávala tu příjemnou dynamiku mezi kůží, listy, oblohou i tím rybízem. Je to noční výjev, ale přesto plný barev. Měsíční světlo a všechno okolo je chladné, kromě těch rybízů. Nerušený sběr.

Změnil se i s tvým zráním a zastavováním se i tvůj přístup k tvorbě?
Poslední dobou mne napadají už hotové obrazy. Dříve se obsah měnil procesuálně při tom, jak jsem maloval. Teď mi ty obrazy přichází samy. Čtyři dětské figury nesou těžké akvárium plné vody a šlapou po mokrých kamenech, na kterých se dá kdykoli uklouznout. Akvárium už skoro přetéká, ale ty děti ho nesou, jakoby ani nevěděly, že je těžké a vůbec neřeší, že se jim možná rozleje nebo že uklouznou. Místo toho hledají na pobřeží oblázky. Pro mne jako otce čtyř dcer je koukat se na hru dětí ve světě, který je tak divoký a nevyzpytatelný, zcela jiné. Ty děti jsou takové čisté, bez starostí, všímají si jen pěkných kamínků a přitom já už tam vidím ta rizika. Sdělením má být ale právě ta inspirace dětmi a jejich pohledem. Důležité je všímat si krásy a nenechat se zneklidňovat až příliš. I proto se obraz jmenuje Adagio. Abychom vše brali zlehka.

V další části výstavy jsou obrazy, které na první pohled upoutají závodními dráhami. Co je to za závody?
Závodním drahám je věnován značný prostor. Unavený závodník představuje jakýsi interiér – prostor, který si ten člověk v životě vybudoval k obrazu svému. Celý ho naplnil závodní dráhou, na které neustále závodí.

BAK: To je ten ego man, který se nezastaví.
PH: Ten ego man, který si ale uvědomil, že si na chvíli potřebuje položit hlavu, ale nezbývá mu, než si ji položit právě na tu dráhu. Zažívá takový moment pozastavení, který je zrcadlen právě v kresbě nad jeho hlavou. Ležícím aktu ženy.

BAK: Dají se tyto obrazy chápat autobiograficky?
PH: Určitě. Zároveň se ale snažím postihnout nějaký obecný pocit, který ve společnosti vnímám. Obličeje svých protagonistů vybírám zcela náhodně. Nedotahuji je, aby to neevokovalo konkrétního člověka. Je pro mne důležité, aby se v tom divák sám viděl. Tohle je zrovna mužská hlava z jedné kresebné studie. Ta mne oslovila právě oním výrazem, kdy člověk ještě nespí, ale už je v tom vyklidněném stádiu.

Závodníka na dalším obraze už asi další závod nečeká.
Na obraze První v cíli je figura, která leží zasypána vítěznými květy. Jakási sinalost v tváři napovídá, že neskončil jenom závod, ale i život ve fyzickém těle. Obraz by měl promlouvat k nám jako k závodícím, abychom se tak nehnali dopředu, protože být první v cíli v tomto případě není cílem… Dráha svůj konec nemá, co je ale konečné, je fyzické tělo. Tenhle obraz mám rád. Při malování se mi začalo pravidelně stávat, že mi naskakovala husí kůže. To jsem dřív nezažíval. Když jsem začal odkrývat tu pravdu o sobě a o tom, co je třeba změnit, sám sobě jsem v podstatě dělal psychologa.

Na mnohá tvá nová díla se dá pohlížet jako na introspektivní výpověď.
Například obraz, který jsem pojmenoval Časový limit. Když člověk bilancuje, často přemýšlí, v jakém stadiu života asi přibližně je. Vytvořil jsem tady takový oblouk, bránu, ve které je dětství, období, které si pamatujeme jako nejbarevnější a nejkrásnější a potom se to tak postupně přelévá. Já si představuji, že jsem přibližně někde uprostřed. V závěru oblouku pak přichází neznámo. U paty oblouku leží vejce a vyvolává otázku, jestli přichází druhý život nebo ne.

Motiv konce je pro tebe palčivým tématem.
Hraji si s motivem konce. Myslím, že je velmi důležité mít na mysli, že zemřeme, protože si pak více vážíme těch jednotlivých etap v životě. Pokud člověk na smrt správným způsobem nahlíží a nezapomíná, může vědomí smrti posilovat kvalitu života.

Nemarní své dny a svůj čas a rozmýšlí nad tím, co ještě chce zažít a uskutečnit. Je tedy smrt konečná?
K tomuto tématu se váže obraz Zátiší s housenkami. Je na něm figura, která se sklání nad pokrmem. Jsou tam základní suroviny – maso, zelenina, ovoce, víno. Ta životní slast. A pak tam lezou housenky. Poslední dobou jsem se hodně ponořil znovu do baroka, mám rád barokní malbu, zátiší – ta jsou vždy symbolická, nesou skryté významy. Lezoucí housenky tady symbolizují stádium, kde se nacházíme teď. S nějakým fyzickým tělem jsme tady, abychom přijímali pokrmy, život. Housenka trošku napovídá, že ona to druhé stádium života ještě bude mít. To první zanikne a dojde k metamorfóze. Obraz je o představě, že i my možná s koncem fyzického těla projdeme proměnou, budeme mít křídla. Poslouchal jsem hodně rozhovorů s lidmi, kteří zažili blízkou smrt. A táhne mne to nějakým způsobem. Nemyslím si, že nutně potřebujeme vědět, co bude, ale rozhodně to není konec. To cítím docela silně.

Člověka to vědomí něčeho následujícího zklidní v současném životě. Přestane se obávat, že už nic nebude. Přestane závodit.

Petr Hajdyla: Nádherná vůně hořícího ega
The Chemistry Gallery
(Hala 40, Bubenské nábřeží 13, Praha 7)
7. 3. — 20. 4.
komentovaná prohlídka a křest katalogu
čt 10. 4. 19:00

Již podruhé v červnu proběhne Art Festival CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC. Od 15. do 19. června v jedinečném prostoru bývalého kláštera sv. Gabriela představí svá díla rezidenční umělci, kteří mají ateliéry přímo v Gabriel Loci, vystavovat zde ale budou i další pozvaní autoři. Festival pořádá jedna z nejznámějších galerií v Praze The Chemistry Gallery společně s Gabriel Loci a během 5 dnů festival propojí umění, tanec, hudbu, ale i historii. Připravena je také zábava pro děti a nebude chybět ani gastronomický zážitek.

Jako název pro Art Festival použili organizátoři nepříliš známý palindrom: CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC. Jde tedy o text, který se čte stejně zleva doprava i zprava doleva. „S velkou radostí se pouštíme do druhého ročníku art festivalu, který je letos ještě větší než minulý rok. Kromě rezidenčních umělců nabídne festival výstavu soch, velkoformátovou NFT Gallery, světelnou instalaci, workshopy pro děti, brunch a další. Chystáme se maximálně využít jak venkovních, tak vnitřních prostor Gabriel Loci, hlavní myšlenkou festivalu je propojit různé umělecké disciplíny do jednoho kompaktního celku,“ uvádí Petr Hájek z pražské The Chemistry Gallery, který je kurátorem celé akce.

„Gabriel Loci je neskutečně inspirativní prostor, a proto jsme ve spolupráci s Petrem připravili festival, který plně využije potenciál této historické budovy. Jsme moc rádi, že se nám podařilo domluvit komentovanou prohlídku s Monicou Bubna-Litic, příbuznou patronky Gabriely, a můžeme tak návštěvníkům zprostředkovat tento nevšední zážitek,“ doplňuje Magdalena Dvorská, manažerka Gabriel Loci.

Stejně jako první ročník i jeho letní varianta představí díla progresivních umělců, k vidění budou jejich malby, sochy a fotografie. Po dobu celé akce budou moci návštěvníci shlédnout světelnou instalaci a celou akci doplní živá hudba. K vidění bude výstava soch v exteriéru, výstava dvou ateliérů uměleckých škol, atmosféru bude dotvářet živá i elektronická hudba. Zařazeny budou také přednášky, workshopy pro děti a letní kino. Nebude chybět ani NFT Gallery a navíc bude festival obohacen o venkovní prostory, které budou vyzdobeny vybranými instalacemi. Občerstvení bude zajišťovat venkovní bar přímo v areálu Gabriel Loci.

Akce bude zahájena vernisáží ve středu 15. 6. 2022, kde se podruhé na veřejnosti představí nové uskupení populárního producenta elektronické hudby Floexe. Jeho Floex Ensemble rozezní prostory Rajské zahrady, následovat bude taneční vystoupení studentů Pražské taneční konzervatoře, po kterém pak vystoupí Floex se svým DJ setem.

Na festivalu CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC budou vystavena například díla malířky Laury Limbourg, držitelky Ceny kritiky za mladou malbu. Limbourg je v Gabriel Loci doma, má zde svůj ateliér a ve svých dílech podtrhuje závažnost problematiky prostituce a sexuální turistiky. Chybět nebude ani další rezident, mladý sochař Patrik Adamec, který nachází inspiraci v přírodě a v maličkostech kolem nás a fascinují ho lidé a prostor a jejich vzájemné ovlivňování, nebo Juraj Ďuriš. Tento slovenský umělec zde představí svoji širokou paletu stylů nacházející inspiraci v různých prostředích, ať už jde o graffiti, reklamu nebo klasickou malbu.

Festival tentokrát doplní také hostující umělci a návštěvníci tak budou mít možnost vidět sochy vítěze ceny Jindřicha Chalupeckého Matyáše Chocholy, dále díla mladých sochařek Anety Filipové či Josefíny Jonášové a obrazy od výběru současných malířů zabývajících se figurou. V části výstavy, která bude mapovat figurativní tendence v současném malířství, budou vystaveny díla Tomáše Jetely, Tadeáše Kotrby, Jiřího Marka, Dominika Běhala a dalších.

Doprovodný program přináší také kulturní nemainstreamový měsíčník Artikl, který návštěvníkům nabídne ve speciální místnosti Artikl Room přednášky a promítání, a poodhalí tak divákům slasti a strasti z kulturních i environmentálních sfér.

Unikátní bude také NFT část výstavy, neboť digitální umění dostane tentokrát prostor na velkých zdech v různých místnostech areálu Gabriel Loci. Půjde tedy o prolínavou expozici klasického umění (obrazy, sochy) s digitálním uměním. S NFT je spojeno také jedno lákadlo pro návštěvníky – všichni držitelé festivalové vstupenky dostanou ke své vstupence zdarma také jedno originální NFT od vizuálního umělce Dalibora Cée. CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC je tak první akcí v ČR, která zdarma nabízí digitální umění přímo návštěvníkům akce.

Světelnými instalacemi zaplní prostory Jan Poš, který studoval ateliér time based media na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem a nyní je studentem ateliéru sochy II. na pražské AVU. V rámci festivalu se budou konat i živé koncerty, v Lustrovém sále proběhne v pátek večer Rave Party s elektronickou hudbou WELL WET meets GIEGLING. V neděli pak bude v prostorách Rajské zahrady probíhat nedělní brunch, hudbu zajistí Pierre Urban, jídlo v režii Kro Kitchen.

Diváci budou mít také jedinečnou příležitost účastnit se komentované prohlídky celého areálu bývalého benediktinského kláštera, který je považován za nejstarší a nejpozoruhodnější ukázku beuronského umění na světě a byl dlouhou dobu veřejnosti nepřístupný. Klášterem i kostelem je provede znalkyně a propagátorka beuronského umění a zároveň příbuzná hraběnky Gabriely, patronky kláštera, Monica Bubna-Litic. Návštěvníci budou mít tak unikátní příležitost prohlédnout si kostel, který je vyzdoben beuronským uměním, kde některé malby malovaly samotné sestry. Při komentované prohlídce navštíví také historické sály ve východní části kláštera, spolu s nejvýznamnějším sálem budovy Rajskou zahradou. Nevynechají ani návštěvu knihovny s původními policemi a nakouknou do cel sester a bytu abatyše.

Podrobný program včetně seznamu vystavovaný umělců najdete zde:

CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC #02 | Facebook

Vstupenky jsou v prodeji na: https://goout.net/cs/co-nam-neda-den-ma-noc/szutwmt/
Cena v předprodeji: 150 Kč / student 100 Kč
Na místě: 200 Kč / student 150 kč
(vstupenka platí od 15. 6. do 19. 6.)

Samostatné vstupy na vernisáž, páteční Rave Party a nedělní brunch nejsou zahrnuty v ceně festivalu, lze zakoupit v předprodeji a na místě.

CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC
Gabriel Loci (Holečkova 106/10, Praha 5)
15.—19. 6.

The 20–22nd of August saw the Trafačka and Chemistry galleries (Trafačka – Kurta Konráda 1, Praha 9 and The Chemistry Gallery – U Kanálky 4, Praha 3) play host to the Invaze Festival.

Brainchild of Darina Alister, the festival brought together artists, musicians and curators alike for three days of concerts, workshops, performances and exhibitions.

The First night saw a duel event, with American artist “Chase” exhibiting his latest works at Chemistry. A large crowd turned up and despite a couple of visits from the local constabulary, the event went off without a hitch. Meanwhile over at Trafacka, Michal Škapa aka “Tron” gave a talk on the history of Czech graffiti and DJ Steevie Weenie spun tunes all night long. Both events lasted well into the morning, a promising start to a great weekend.

The next day things began slowly but the bright sun soon burned off the morning haze. Another packed line up was scheduled with live spray painting demonstrations by some of Prague’s finest coinciding with the “Invasive Identity” exhibition, which included finalists of the recent AMU class. This exhibition really showed off the diversity of contemporary art with paintings, objects, video art, performance art and interactive audiovisual installations combining, in the area of two large warehouse spaces, to address the theme of invasion.

For its inaugural year Invasion fest came off with flying colors. I don’t know if there will be another one next year, or even if the building itself will still be standing, but I hope it will. I look forward to its’ future.