Hranice nezkrocených teritorií Nového světa jsou pro americké filmaře nevyčerpatelným zdrojem inspirací. V horách, údolích a lesích číhá nejen nepodajná příroda, ale i budoucnost amerického snu. Režisérka Kelly Reichardtová toto téma ve filmu První kráva vymýtá obzvlášť efektivně.

První kráva je adaptace románu The Half­‑Life (2004) Jonathana Raymonda, který se podílel i na scénáři aktuálního snímku. Odehrává se v Oregon Country 20. let 19. století, tedy v době, kdy území ještě nemělo status amerického státu. Režisérka Reichardtová v těchto končinách již natáčela svou „origonskou trilogii“ (Stará radost /2006/, Wendy a Lucy /2008/ a Zkratkou v Oregonu /2010/) a První kráva je tak její symbolický návrat ke kořenům, které jí přinesly pověst talentu novodobého nezávislého filmu.

I skotem je člověk živ
Svět První krávy se nezrodil z potu práce, ale z vychytralých machinací. Můžeme se pak ptát, jak reprezentuje rozmach Spojených států amerických ve vztahu k dosavadním uměleckým tradicím. Reichardtová nepochybně brojí proti zavedeným šablonám tvrdých kovbojů a rozlehlých planin, dělá to ale jakoby mimoběžně, jako by neexistovaly. Americká kinematografie 21. století už přitom má své definující dílo o kořenech USA – tím je Až na krev (2007) Paula Thomase Andersona. Fúzi charismatického křesťanství a kapitalismu, která v Andersonově snímku stála na počátku úspěšné byznysu, První kráva nahrazuje, možná překvapivě, kombinací kapitalismu s kulinářstvím. Mýty ale Cookie a King­‑Lu zpřítomňují podobně účinně. Koláčky s medem a skořicí jednomu zákazníkovi chutnají jako dobroty od mámy, aristokratickému veliteli zase jako jeho rodný Londýn. Dvojice se svým „tajemným receptem“ dotkla kolonizátorských srdcí na správném místě.

A jaké to bylo před jejich příchodem? První kráva odpovídá v náznacích. V prostoru před kamerou se občas mihnou původní Američané, kterým je z dobré vůle kolonizátorů dovoleno tiše koexistovat. Ve filmu se nacházejí takřka výhradně v druhém plánu a jen minimálně kříží cestu protagonistům – například když v závěrečné krizi musí v zoufalství jednat o koupi malé kánoe. Plouživý pohyb po řece s indiánským průvodcem stojí poté v kontrastu s úvodním záběrem filmu, v kterém proti proudu řeky plave coby zpravodaj rozvinuté civilizace gigantická nákladní loď.

Je to jeden z mála symbolů, které lze ve filmu zřetelně pojmenovat. První kráva lpí zejména na expresivních a dekorativních funkcích stylu. Ty postihují emocionální stavy, respektive se opájí vzorci, které styl sám vytváří. Reichardtovou velmi zajímá vše opotřebované a ošuntelé, tedy věci, na nichž se podepisuje čas a přírodní prostředí, do kterého byly zaneseny. Oproti metaformám a interpretaci režisérka vyzdvihuje vědomé prožívání nuancí, které by měly být člověku univerzálně srozumitelné. Účelově vede naši pozornost a světlem či jemnou hudbou dokáže podtrhnout senzuální účinek v jednoduchém narativu.

O nevinnosti a zkušenosti
Režisérka nepředstavuje kuchařské snahy dvojice jako zlovůli a příživnícictví. Překračují jen řád člověka, nikoli půdy, kterou obývají. Samotná Amerika je v jejím pojetí rukojmí, země ale na druhou stranu vzdoruje a nově příchozí pohlcuje. Toť jen drobná interpretace k filmu, který se rád vzpírá intelektuálním výronům.
„Ptáci budují hnízda, pavouci pavučiny a lidé přátelství,“ oznamuje nám citát Williama Blakea v úvodním titulku. Průměrně empatické a vnímavé publikum před zhlédnutím První krávy víc vědět nepotřebuje. Reichardtová mu bude po celou dobu naštěptávat, ať si jednou zkusí nebýt rafinovaní.

První kráva
režie Kelly Reichardt
USA, 2019