Osmnáct lidských druhů za dvě miliardy let a utopie je stále jen snem. Last and First Men je filmovou adaptací stejnojmenného spekulativního románu Olafa Stapledona. Vědeckofantastický narativ přibližuje v okázalém pojetí, které užívá enigmatických obrazů a hypnotický mimoobrazový komentář Tildy Swintonové. Jaké pocity impozantní dílo vzbuzuje a jak jej kategorizovat?

Last and First Men je hudebním a režijní počinem islandského skladatele Jóhanna Jóhannsonna. Poté, co před třemi lety tragicky zemřel, film dokončil jeho spolupracovník Yair Elazar Glotman. Jóhannsson za sebou zanechal dvacet let nahrávek, mezi které spadá i angažmá u mnoha filmových projektů. Známá je zejména jeho spolupráce s kanadským režisérem Denisem Villeneuvem, z které vznikl thriller Sicario: Nájemný vrah (2015) nebo sci-fi Příchozí (2016). Pokud chceme rozkrývat klíčové charakteristiky Jóhannssonova díla, mohou být právě Příchozí prvotní bod, od něhož se můžeme odrazit.

Islandská elegie
Skutečnost, že spolu Last and First Men a Příchozí sdílejí jisté motivy, by neměla překvapit. Sci-fi příběhy můžeme vnímat jako kombinatoriku pružných a ozkoušených schémat – v Jóhannssonově filmu jsou to témata cesty časem, telepatie, kolonizace planet nebo apokalyptické události. Oba filmy vycházejí ze stejných inspiračních zdrojů filosofujících a naskrz seriózních vědeckofantastických děl. Při sledování nás nutí přemýšlet o širokých tématech našeho místa na Zemi, ve Sluneční soustavě i vesmíru.

Styčné body mezi filmy jsou obzvlášť citelné na dvou místech. Obě díla problematizují pojetí dějin jako jednosměrného proudu – tuto představu mají za iluzorní způsob, jak se lidské vědomí orientuje ve světě. Jóhannssonův film nám v jednu chvíli sděluje: „Když vaši spisovatelé snili o budoucnosti, představovali si pokrok k jakési utopii, kde bytosti jako oni žijí v naprostém blahobytu.“ Obdobně je protagonistka Příchozích v závěru obdařena schopností vnímat všechny okamžiky své existence zároveň. Zadruhé se oba počiny zaobírají komunikací jako prostředku i znaku lidského pokroku. V obou filmech k lidstvu promlouvá vyspělá civilizace se šokujícími, ale obohacujícími sděleními. Ta mají potenciál změnit budoucnost našeho pokolení.

Na rozdíl od Příchozích je ale syžet Last and First Men mnohem výstřednější. Film tvoří takřka výhradně obrazy tzv. spomeniků – památníků válečných veteránů z oblastí bývalé Jugoslávie. Tyto záběry natočil Jóhannsson spolu s kameramanem Sturlou Brandthem Grøvlenem v roce 2017 na 16 mm materiál (český distributor chybně uvádí, že jde o 70mm film – tedy technologii, kterou si dvoučlenný štáb nemohl dovolit). Vyprávění zajišťuje mimoobrazový komentář herečky Tildy Swintonové. Její hypnotický voiceover snadno podněcuje představivost a formuje fantastické obrazy z časů budoucích. Mimoobrazový komentář je výrazný, nikoli však dominantní a vůči vizuální složce si zachovává jistou autonomii. Výsledkem je zážitek, který se vzpírá kategoriím.

Film je například často označován za dokument, ačkoli nespadá do žádných definic známých teoretiků nefikční kinematografie (John Grierson, Bill Nichols, Carl Plantinga). Last and First Men není poetický dokument, metadokument, ani avantgardní nefikční film. Přiměřeně informovaný divák zřejmě pochopí, že se spomeniky na daných místech skutečně nacházejí, stavby si ovšem s každým slovem mimoobrazového komentáře přivlastňuje narativ z Jóhannssonova–Stapledonova fikčního světa. Pomníky jsou mnohdy zřetelnou ilustrací voiceoveru i relikty zahubeného lidstva. Pohlížíme tedy nazpět (jako neznámý pozorovatel po apokalypse) stejně jako vpřed (díky tomu, že nám budoucí lidé předávají informace o civilizaci za dvě miliardy let).

Obhajitelné je naopak řazení k experimentální kinematografii. Last and First Men sebereflexivně jeví zájem o médium, které ho spoluutváří. Film neskrývá chemické reakce, které vznikají při dopadu světla na filmový materiál a v jistých chvílích je dokonce zapojuje do vyprávění (například ve scéně, v které komentář hovoří o vlivu slunečních paprsků na budoucí lidstvo). Jóhannsson takto neexperimentuje poprvé, jak ukazuje krátký film Konec léta (2014), který natočil na Antarktidě na malý 8mm formát.

Kulturní dění v černé
Jóhannssonovy kompozice by si samostatně zasloužily pozornost hudební redakce. Jejich spoluautorem zmíněný Berlíňan Yair Elazar Glotman, který složil doprovod i k českému found footage dokumentu Můj neznámý vojín (2018). Dá se předpokládat, že hudba k Last and First Men bude vysoce funkční i při poslechu vně filmové projekce. Kompozice se totiž přelévají z poklidných melodií k naléhavému burácení a samy o sobě snadno vytvářejí vlastní vyprávění.

Last and First Men je svým způsobem memento dnešní doby. Českou premiéru mělo mít minulý rok na karlovarském festivalu, pandemie ale jeho konání znemožnila. Film depresivně vyhlíží velký kulturní restart, utěšuje se ale pohledem do minulosti, který odhaluje, jaká příkoří už civilizace překonala. Tato symbolická zkratka vyvstává v průběhu projekce poměrně silně. Snímek by měla na konci května uvést do českých kin distribuční společnost Artcam.

Last and First Men
režie Jóhann Jóhannsson
Island, 2020

Jim Jarmusch si jako téma pro svůj nový film vybral propranou mainstreamovou látku poslední doby – upírskou romanci. Vrátil se ale k základům, kde upíři nebyli populárním produktem filmového průmyslu. Představuje klasické nemrtvé hrdiny vyhýbající se světlu, unavené svou nesmrtelností.

Hlavními postavami jsou symbolicky pojmenovaní Adam (Tom Hiddleston) a Eva (Tilda Swinton). Adam žije v opuštěné části Detroitu, zde skládá svou ambientní hudbu. Jeho žena Eva pobývá v marockém Tangeru, kde si krátí čas rozpravami s Christopherem Marlowem. Pár, který netrápí konečnost a spojuje silná láska. Proto oba tráví svůj život v prostředí, jež je jim příjemné. Několik staletí staří milenci začínají mít pocit, že jim svět už nemá co nabídnout, a počínají se zalykat nudou. Adama z rozjímání o konci vyruší právě jeho žena svým příjezdem.

Zasazení příběhu do zbankrotovaného města duchů, Detroitu, je Jarmuschovou kritikou směřování lidstva. Celý snímek je postaven na existenciálních otázkách, hrdinové postrádají smysl života. Lidská krev, bez níž by nepřežili, tu slouží nejen jako potrava, ale i jako droga, která je nabíjí energií do dalšího dne. Z hlediska věčnosti je pro ně současný svět znečištěný a vypotřebovaný, i krev je kontaminovaná látkami, jež lidé (upíři je označují jako „zombies“) užívají, a upírům se z ní dělá zle.

Snímek nabízí i černý humor a je protkaný celou řadou vtipných narážek na slavné vědce, umělce či spisovatele. Jarmusch stvořil upíry ne jako prvoplánové přízraky, ale jako vysoce sečtělé, inteligentní, rozervané, osamělé a sofistikované bytosti. Věčnost jim dala prostor ke studiu a k potkávání slavných osobností. Je jen na nich, zda si takový život zvolí. (Ava, sestra Evy, je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Nemrtvá, jež si chce žít po svém, bez ostražitosti a pravidel.) Vybírají si to, co je během jejich života zaujalo, nedají na módní výstřelky, vše hodnotí v kontextu toho, co prožili. Čas pro ně není přímka, lineární směřování k cíli. Chápou ho cyklicky, což je několikrát ve filmu zdůrazněno motivem kruhu, symbolem věčnosti.

Přežijí jen milenci nemá žádný napínavý příběh, děj se pozvolna táhne, plyne stejně pomalu, jako plyne věčný čas hlavním hrdinům. Kdo by čekal film plný zkrvavených krků a dřevěných kůlů, bude zklamán. Atmosféře, která je ve filmu jedinečná, ruku v ruce napomáhá hudební doprovod, jenž kombinuje kytarový minimalismus Jozefa van Wissema, ambientní melodie Jarmuschovy skupiny Sqürl a orientální hudbu, jež završuje celý snímek působivým vystoupením libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan. Ne náhodou film získal na festivalu v Cannes cenu za nejlepší soundtrack.

Existenciální krize a kritiky směřování lidstva je sice film plný, ale nejde o zarmoucené vzpomínání a vyprávění si, jak dřív bylo líp. Režisér jeho prostřednictvím vzdává hold umění (ať už literatuře, hudbě či tanci), jež považuje za důležité v hledání cesty k přežití a potřebné k naplnění ať už věčného, či smrtelného života. ∞


Přežijí jen milenci (Only lovers left alive)
režie Jim Jarmusch
Německo / USA / Velká Británie / Francie / Kypr, 2013, 123 min.

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Bylo jen otázkou času, kdy se úspěšný román Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi dočká filmového zpracování. Příběh Evy vyrovnávající se s tragédií, kterou způsobil její syn Kevin, převedla na plátna kin skotská režisérka Lynne Ramsay. Vyprávěn je z pohledu matky, která si přehrává v paměti okamžiky od Kevinova narození. Snaží se zjistit, proč se od útlého dětství bez zjevné příčiny agresivně vymezoval vůči svému okolí a především vůči ní samotné. Postava otce nehraje v příběhu důležitou roli, stěžejní je vztah matka – syn. Film se skládá převážně z flashbacků. Ty přitom nepůsobí vůbec rušivě, jak tomu často bývá, právě naopak. Co vlastně Kevin krátce před 16. narozeninami spáchal, je ale zřejmé až na samém konci. Eva si klade otázku, kde se stala chyba, jestli je ona sama nějak vinná a nemohla tragédii zabránit. Trochu zbytečná je režisérčina „posedlost“ rudou barvou. Tu divákovi servíruje v mnoha scénách v průběhu snímku. Film je silný sám o sobě a nemá zapotřebí tyto „artové“ vsuvky.

Ďábel v lidské podobě
Snímku dominuje především dechberoucí výkon Tildy Swinton. Kevina v různých obdobích života ztvárnili celkem tři herci. Jejich výběr vedla mimořádně šťastná ruka. Je neuvěřitelné, jak moc podobní si všichni tři jsou. Představitel teenagerovské podoby Ezra Miller na sebe však zaslouženě strhává největší pozornost. Do role kluka, kterého byste určitě nechtěli potkat, natož s ním chodit do školy, se vžil úžasným způsobem. Zatímco „malí Kevinové“ vzbuzují v divákovi spíš vztek a rozčilení, z Millera, oplývajícího uhrančivým vzhledem, jde opravdu strach. Při jeho dlouhých, upřených a hrůzu nahánějících pohledech vás bude mrazit.

Musíme si promluvit o Kevinovi není lehce stravitelný film. Z kina budete odcházet s roztřeseným žaludkem a o příběhu ještě dlouho přemýšlet. A rozmyslete si, jestli chcete děti. Může se vám třeba taky narodit nějaký ten Kevin.

Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin)
USA / VB, 2011, 112 min.
režie Lynne Ramsay
hrají Tilda Swinton, Ezra Miller, John C. Reilly