S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.

Krásné místo, doporučuji. Stihněte.

Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.

Občas vážně není na škodu vyrazit mimo civilizaci. Pro lid pohodlnější samozřejmě existují instantní dovolené u moře. Ovšem pouhou hibernací pod slunečníkem se, nezlobte se na mě, přírodě nijak zvlášť nepřiblížíte. Opravdovou ránou vašemu diáři by bylo pustit se do něčeho odvážnějšího. Z temna skříně vylovit krosnu, spacák, karimatku, vytratit se zadním vchodem a vyrazit na cesty bez vědomí cestovních agentur. Není důležité umět zacházet s buzolou a rozdělat oheň třením dřev, ale odhodlat se.

Vždyť šťourat prstem v mapě a ztrácet se po lesích není nic nepřirozeného. Naopak, je to zakořeněno někde hluboko v národním kolektivním nevědomí. Do přírody se chodilo ve jménu obrozeneckého hnutí, pak proti režimu a dnes možná ze setrvačnosti, ale chodí se pořád. Důvodem je nejspíš krajina samotná: členitá, kopcovitá, loukatá i údolnatá, s výskytem převážně vrchovin a pahorkatin, rozuměj, terén není vodovážně plochý, ale zároveň se obejdete bez cepínu. Proč se ale třeba na Slovensku, navzdory přírodním krásám, nikdo z měst nehrne?

Spiknutí výletníků
Roku 1888 u nás totiž povstal Klub českých turistů. Značení cest možná zprvu vypadalo jako nevinná zábava, ale vykrystalizoval z ní pletenec o délce celých osmdesát tisíc kilometrů, tedy dohromady je to jako projít se dvakrát dokola po zemském rovníku. Díky tomuto ojedinělému společenství je síť turistických tras v České republice dodnes považována za nejhustší a nejpropracovanější na světě. Teď k tomu stačí přičíst síť železniční (opět jedna z nejhustších na světě) a je už jasné, proč se z Čech za našimi zády stala výletní země.

Legislativa se sice tváří všelijak a dokonce říká „neusteleš jinde lože svého, než v kempu či hostinci zájezdním“, ale občanům je to srdečně jedno. A dokud nikdo prakem nestřílí zajíce v národním parku, budiž mu přáno rozložit svůj spací pytel prakticky kdekoliv. Je-li to prohlášeno za nouzové přespání a nikoliv vícedenní táboření s ohníčkem, přivře oka i nejsnaživější oficiál.

Baťůžkář libovolné věkové kategorie prostě patří do české krajiny stejně jako boží muka. Není tomu tak celosvětově! Leckde je takový člověk považován za podivína, atrakci, potulného dráteníka či bezdomovce. Kdekdo v turistikou nezatížených státech se taky sám optává, jestli dotyčný není ztracen, má dost zásob či nechce-li popovézt. V horším případě sahá pro vidle a podezřelého cizince s vakem bez větších debat vyhání.

Tatranková kletba
V tuzemsku naopak obdržíte cejch turisty automaticky. Ani to nepřináší pouze výhody, neboť slovo „turistika“ chutná trochu natrpkle po řízcích v alobalu. Inu, žádná národní disciplína nikdy nebývá daleko od národních stereotypů. Já se (přinejmenším typickým) turistou necítím být a to, prosím pěkně, do přírody vyrazím rád.

Je navýsost důležité se s odkazem turistů vyrovnat po svém. Asfaltizace Šumavy a Krkonoš (ve jménu cyklistiky, ovšem na úkor pěších civilistů), kempy přeplněné válejícími se rekreanty či pivem navlhlá masová manifestace pod krycím názvem „Pochod Praha-Prčice“, to všechno je původním idejím poněkud vzdálené. Pokud je opravdu mým cílem odpočinout si od civilizace, neběžím se smísit s davem na turistickou magistrálu. Nu považte, dokážete si představit takového Máchu, jak se nadšeně vrhá mezi upocené rozesmáté výletníky s hůlkami? A přitom tento romantický poeta prochodil půlku Čech. Dělá to z něj ale turistu?

Podle značek, přesto scestně
Za promyšlený a všeobjímající systém značených tras si Klub českých turistů své místo na Olympu zaslouží. Ovšem to, že poznávání přírody je pod správou organizace, má i své stinné stránky. Pro ilustraci použiji dva fiktivní protagonisty. Ten první, Dušan, to je pane turista! Má plátěný klobouček a šlape si to k rozhledně, tak jaký pak copak? Kdo je turistou, neuvažuje nad tím, proč vlastně do přírody chodí a co tam hledá. A na druhé straně stojí jiný člověk, řekněme Ignác. A ten nikam nevyrazí. Není přece turista, aby se někde ládoval rohlíkem s paštikou! Stačí ovšem nakouknout do zaprášených spisů dávno odváté minulosti, aby se ukázalo, že postoje obou vážených pánů jsou scestné.

„Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného i duševního,“ tolik praví Ottův slovník naučný. Kdo se cítí ztotožněn s touto definicí, ať se dle libosti nazývá turistou, poutníkem, baťůžkářem nebo „osobou toho času na výletě“. Hlavní je, že spolehnout se pro jednou na vlastní nohy a pohroužit se do přírody je činnost opravdu bohulibá, povznášející a má stále smysl.

Zkrátka, někde se hned vytahují nože, jinde se píší petice a vypisují referenda. A kdesi v lesích střední Evropy sídlí zvláštní národ svátečních nomádů, kteří si ve zlých časech prostě sbalí svačinu a jdou se vyřvat na kopec.

Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.

Spolu s odkouzlováním světa přírodními vědami a růstem moderních měst si jejich obyvatelé začali všímat i svého okolí. Pro měšťana není krajina místem, kde žije a pracuje, tak jako pro venkovana. Pro něj je nejprve obrazem. Je tím, na co se dívá z okna, co je nějak zarámováno a co se zdá být na dosah, avšak přesto je na okraji každodenních aktivit.

Krajina tak začíná na kraji města. Je místem, kam se z města utíká. Dál od jeho rušných ulic, dál od zakouřeného ovzduší, dál od společenských a ekonomických problémů.

Nejprve začnou po krajině toužit šlechtici, budovat si v ní letohrádky, vily, zámky a panská sídla. Zahrady přestávají být místy za hradbami a stávají se důležitou součástí těchto sídel. V renesanční a barokní Itálii zahrady ještě bývají ohrazené, stejně jako ty klášterní. Leč se vznikem velkých teritoriálních států a jejich organizované a palnými zbraněmi podepřené moci – Francie, Velké Británie a Habsburské monarchie – začínají města i jejich hradby pozbývat významu. Rozhraní měst se tak může začít rozostřovat. Francouzské a ještě více anglické zahrady se začínají zvětšovat a přecházet do krajiny, která začíná být komponována stejně jako obraz. Na zdech zámků se vedle podobizen jejich majitelů střídají obrazy krajiny s tou skutečnou v okenních průhledech.

Zahrada Eden
Barokní komponovaná krajina je vykreslována jako obraz Království Božího na zemi. Obraz, v němž je patrný Boží záměr a který má svůj smysl. Spolu s tvorbou map pro vojenské účely dochází i k triangulaci smyslu jednotlivých součástí území: město se stává figurou na pozadí krajiny a bývá zobrazováno na charakteristických vedutách. Kostelíky označují vesnice i význačná místa v krajině, ke kterým začínají směřovat poutní cesty. Křížky a boží muka ohraničují humna, a tedy i známý a blízký prostor vesnice. Královské silnice začínají být lemovány alejemi, jejichž ovoce živí vojáky, kterým služba skončila a jsou na cestě domů.

I slepý houslista Mareš zpívá v písni, která se stala národní: „Zemský ráj to na pohled!“ Území státu se tak s vynalezením národů začíná spojovat se specifickými krajinami i s jejich obrazy. Národ je představa společenství, která provazuje lidi, zvyky, jazyky, umění, historii, krajinu i města do jednoho celku. Krajina, rodný kraj a domov jako by splývaly v jedno.

Krajina od slova okraj
Ani v příběhu národů ale krajina nikdy nebyla v centru. Centry jsou totiž odedávna města. Ta jsou křižovatkami a cílem pohybu lidí, zboží a energie. Krajina sice města tímto vším zásobuje (nejenže města směňovala výrobky za potraviny, ale i porodnost bývala na venkově výrazně vyšší než ve městech), ale přitom je vždy na pozadí a na okraji. Důležitá rozhodnutí se rodí ve městech a týkají se měst. Krajinu pouze zasahují, překreslují linie okraje, mění její využití. Ochrana krajinného rázu už jen zahlazuje ony stále hlubší stopy měst. Krajina má hojivou moc, ale potřebuje čas. Leč čas je právě to, co moderní civilizace nemá či nechce si udělat.

Ani s nástupem průmyslového věku, urbanizací a protkáním krajiny železnicemi, silnicemi a dálnicemi se okrajová role krajiny příliš nezměnila. I dělnická a střední třída se, po vzoru dřívější aristokracie, jezdí na venkov především rekreovat, odpočinout si od práce a osvobodit se od povinností, které i v postindustriální společnosti překvapivě setrvávají v centru života většiny populace.

I pro moderního člověka je krajina spíše okrajovou záležitostí. I když mnohdy těžce pracuje právě proto, aby se mohl vyjet z města rekreovat, případně si tam postavit dům a vychovat děti, přesto mu krajina stále uniká. Z domů na venkově se stávají rozsáhlé suburbie, k nimž vedou několikahodinové cesty za volantem, kde krajina je pouze pozadím, obrazem ve zpětném zrcátku, fotografií v albu, tapetou na monitoru počítače.

Tvořivá touha
Krajina tak zůstává tím, čím byla od počátku: obrazem, snem, ideálem, těžko dosažitelnou rajskou zahradou. Zůstává místem touhy, do níž je často promítáno to, co je běžně nedosažitelné, ale přesto už už jakoby na dosah.

Obraz krajiny se tvoří z touhy po úniku z příliš tíživých každodenních kontextů. A právě do krajiny směřují mnohé linie úniku: ven z rozpáleného města, dál od hlučícího davu, dovnitř do krajiny vlastní duše.

Ten obraz je přitom důležitý. Není to totiž „pouhý“ obraz, nýbrž obraz naší touhy. Touhy, která má moc tvořit, stavět i bořit. Touhy, která staví města, z kterých následně unikáme. Touhy, která nás pohání, provází i vede na našich životních cestách.


autor: Pavel Holubec

Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.