První celovečerní dokument amerického režiséra Todda Haynese uvozují bezmála šest dekád staré záběry ze show I’ve Got a Secret. Zatímco se klavírista ujme hraní kuriózně repetitivní skladby, kamera zabírá tváře publika, které nechápavě a s úšklebky přihlíží. U klavíru sedí John Cale, člen skupiny The Velvet Underground, která propůjčila titul Haynesovu snímku. Již v této scéně film propaguje centrální tezi, že skupina představovala skutečnou avantgardu – osobitou alternativu mainstreamových praktik a institucí.

Haynesův film není komplexní biografie a osobní život jednotlivých členů The Velvet Underground nemá v narativu prim. Hlavní zůstává působení skupiny v sociokulturním prostředí New Yorku 60. let. S péčí přistupuje zejména k prvním rokům spolupráce Johna Calea, Sterlinga Morrisona a Loua Reeda, včetně jejich začátků ve skupině The Primitives. Nejvíce prostoru dostává problematický Reed, jehož sobecké vystupování zásobuje film mnoha anekdotami. Život protagonistů po rozpadu skupiny stručně popisuje jen několik málo scén. Ve středobodu zůstává hudba a její experimentální potenciál.

Hudba intermediality
Z koncertů The Velvet Underground se nedochoval žádný tradiční observačně dokumentární záznam. Tento fakt sice přitakává Haynesově tezi o avantgardní nezařaditelnosti skupiny, svůj projekt ale v důsledku nemohl podpořit autentickými záběry. Řešení, ke kterému vstříc této komplikaci došel, v podstatě utvořilo identitu projektu. The Velvet Underground se stalo katalogem alternativní kinematografie (zejména) USA 60. let – jedinečným rejstříkem vizuálního zobrazování mimo hlavní proud. Šlo navíc o poměrně logickou volbu, neboť skupina shodně k těmto filmařům přijala coby estetické principy neumětelství, náhodu a improvizaci. Tyto atributy ostatně charakterizovaly i tvorbu Andyho Warhola, který byl dva roky manažerem kapely. A Haynes měl bezesporu velké privilegium, že mohl vzácné filmové materiály dohledat v nejlepší dostupné kvalitě.

Haynesův přístup nevytváří tak hladký povrch jako jiné biografické dokumenty. Přesto se fragmenty audiovizuálních artefaktů často doplňují a na tematické ose nevytvářejí citelné trhliny. To je například poznat na dvousměrném procesu, kterým Haynes obohacuje nemluvené avantgardní filmy zvuky, zatímco jiné snímky snímky zase zvuku zbavuje. V jistém smyslu takto „dorovnává“ rozdíly mezi specifickými díly a umožňuje jejich bezproblémové užití v montážích. Je to pochopitelný přístup, který zaručuje, že nám vyprávění předá žádoucí informace. Jen je třeba obezřetnosti s tvrzeními, že The Velvet Underground dokáže replikovat energii a nekonformnost těchto experimentálních snímků (dokument navíc důvody jejich výjimečnosti příliš neohledává).

Režisérův úctyhodný katalog postrádá analytický rozměr a spíše jen pohlcuje všechna díla, která se dala atraktivně zúročit. V rámci této konceptuální fúze apropriuje avantgardu v tom smyslu, jak o procesu referoval Fred Camper v eseji The End of Avant-Garde Film (1986). Unikátní díla, která rozšiřovala pojetí média a kinematografie, jsou užita v kontextech, které je zcela zbavují filosofických rozměrů. Například ve scéně, v níž se dvanáct barvitých pláten postupně mění ve Warholovy Screen Testy (1964–1966), jich Haynes užívá jako pointu, která má podtrhnout explozi popularity legendárního umělce. Obzvlášť pochybně ale působí momenty, v kterých se z avantgardy stává doprovod ke zřetelně formulovaným tématům. Takto Haynes například ilustruje dobovou gay scénu za pomocí záběrů z filmu Ve znamení štíra (1964). Snímek Kennetha Angera má ale především ironický a mýtotvorný rozměr a orientuje se k obecnějším motivům, které Haynes možná cíleně přehlíží (Anger navíc na film obdržel štědrou grantovou podporu, nešlo tedy o záležitost ze společenského okraje). Abstraktními animovanými filmy Oskara Fischingera zase tvůrci doprovázejí rozmluvy o vlivu východních náboženství na newyorskou kulturu. Nezmiňují ale skutečnosti, že Fischinger v komunitě undergroundu netvořil, a účastnil se tradičních komerčních struktur. Nejvíce matoucí je však zahrnutí „absolutních animací“ všestranného umělce, antropologa a sběratele Harryho Smithe, které z nějakého důvodu zdobí scénu prvního vystoupení zpěvačky Maureen Tuckerové.

Hlavy o obdivu
Těžko ale zpochybnit, že ačkoli se některá mistrovská díla objevují jen na pár sekund, pro lidské oko jde o velmi podnětnou skrumáž. Techniku rozdělení obrazu do několika pláten si Haynes bere z projektů tzv. rozšířeného filmu zmíněného Warhola či Smithe. Neobvyklý přístup k rámu je zřejmě nejvíce ozvláštňující složka celého díla. V kontextu současné dokumentární tvorby je naopak zcela příznačné užití „mluvících hlav“, kterým se ani zkušený Haynes nedokáže vyhnout a v závěrečné kapitole jich takřka nadužívá.

The Velvet Underground není biografie, esej ani analytický rozbor – jedná se o poctu směrům v hudbě a kinematografii, které Haynesovi připadají inspirativní a skutečně avantgardní. Jde o součást autorských holdů, které z velké části tvoří jeho filmografii (Jed [1991] je variací na Un chant d‘amour [1950] Jeana Geneta, Daleko od nebe [2002] přebírá poetiku režiséra Douglase Sirka atd.). Není to dílo intelektuála, ale nadšeného obdivovatele. Nakazit se jeho zápalem lze na streamovací službě Apple TV+.

The Velvet Underground
režie Todd Haynes
USA, 2021

Oscarové sošky jsou již rozdány. Jestli nějakou z celkem šesti nominovaných získala i Carol, mohu v době tvorby článku jen věštit. Pevně věřím, že pokud Blanchett po dvou letech další nominaci neproměnila, povedlo se to aspoň vynikající kameře či kostýmům. To jsou totiž skutečné highlighty romantického dramatu. A také hudba… ta má ovšem jedno ale.

Snímek Carol diváka vtahuje do padesátých let minulého století. Představuje dvě stěžejní postavy, Theresu Belivet, lehce zmatenou mladou dívku s touhou stát se fotografkou, a Carol Aird – zralejší distingovanou dámu, matku a trpící manželku v jedné osobě. Když se obě potkají v nudné práci Theresy, která si na činži vydělává ve velkém obchodním domě, možná tuší, že se nevidí naposled.

Režisérovi Toddu Haynesovi, zvučnému jménu nezávislé kinematografie, se povedlo natočit především vizuálně vybroušený film se skvělým obsazením. Cate Blanchett demonstruje (ovšem už tak trochu standardně) dechberoucí výkon. Postava smělé, rázné, finančně zajištěné dámy nespokojené v manželství jí sedla. Nádherná australská protagonistka předvádí ladná gesta, smyslné pózy s cigaretou, ale ve scéně s revolverem umí ukázat i drsnou tvář. Také obsazení Rooney Mary do postavy Theresy se ukázalo jako šťastné. Trochu šedá myš a „zvláštní dívka, vymrštěná z vesmíru,“ jak o ní Carol na první schůzce prohlásí, americké rodačce sedla. Avšak jestli jde o oscarový výkon, je přinejmenším diskutabilní.

Herečky pak doplňuje Carolinina blízká přítelkyně Abby v podání Sarah Paulson, která si stihla nacvičit roli lesbičky v podobném historickém období v jedné ze sérií American Horror Story, či manžel ústřední postavy Harge (Kyle Chandler), který se své ženy nechce vzdát. Všechny postavy navíc umocňují dobovost způsobem a stylizací hraní, ta je podtrhnuta nádhernými kostýmy, které doplňují atmosféru padesátých let.

Tohle jsem už slyšel…
Kamera ostříleného Edwarda Lachmana si šikovně pohrává s psychologií postav. Analytické záběry z očí do očí, nájezdy, detaily… Dohromady dvojice Lachman-Haynes tvoří již poměrně ostřílený tým. V souvislosti s Carol je zajímavý jejich společný počin, u nás uveden jako Daleko do nebe. Snímek z roku 2002 s Julianne Moore v hlavní roli řeší podobný milostný trojúhelník v padesátých letech, s příběhem však zahýbe románek dvou mužů. Povedené dílo tehdy získalo čtyři nominace filmové akademie, neproměnilo však ani jednu.

O podmanivou hudbu se zasloužil americký skladatel Carter Burwell. Především smyčcové a klávesové nástroje nádherně dokreslují děj, gesta, kulisy, kameru, přesto je tu něco zarážejícího – podobnost. Hudební podklad místy až příliš připomíná soundtrack Phillipa Glasse k Hodinám (konkrétně skladby jako Opening, Christmas Trees, Drive Into Night), což představuje asi jedinou vadu na kráse jinak okouzlujícího hudebního doprovodu.

Chlad, nebo intimita?
Přes všechny nesporné kvality dvouhodinové podívané snímek přece jen něco postrádá: drive. Na mnoho diváků bude působit až chladně. To, co se však může zdát jako odtažitost, je ve skutečnosti spíše tolik oblíbená Haynesova intimita, kterou protkává spoustu svých děl. Navíc filmu škodí snadno odhadnutelná pointa, ztrácí tím na jiskře. Snímek je v české premiéře od 21. dubna, avšak můžete si ke Carol najít cestu ještě dříve. Haynesova romance otevře 17. března letošní dvacátý třetí ročník Febiofestu. ∞


Carol
režie Todd Haynes
Velká Británie / USA, 2015, 118 min.