Oceňovaná bratislavská Astorka Korzo ‘90 již podeváté zavítala do Švandova divadla na Smíchově. Tentokrát pražským divákům představila inscenaci Čechovova Platonova v úpravě a režii Romana Poláka, která byla v kategoriích Kostýmy (Karola Cermak-Šimáková) a Herečka (Szidi Tóbiás) nominovaná na slovenskou divadelní cenu Doska.

Drama Platonov napsal velmi mladý (sedmnáctiletý až dvacetiletý) Anton Pavlovič Čechov jako svůj dramatický debut. Na jevišti bylo poprvé uvedeno až po autorově smrti. Přesto se už v něm objevují motivy příznačné pro Čechovova pozdější a zralejší díla: tragikomické postavy, jež se utápějí v depresi, postupný úpadek vesnických šlechticů – statkářů, jejichž pozici nemilosrdně vytlačuje nová, dravější kupecká vrstva, zbraň, z níž musí na konci nevyhnutelně zaznít výstřel, všudypřítomné existenciální dusno a marná touha po novém životě, který stejně nepřijde…

Roman Polák provedl razantní škrty v textu, vypustil některé z postav (chybí i Platonovův myšlenkový protivník, student Izák Vengerovič), děj časově posunul k přítomnosti a záměrně odboural ruský kolorit. Platonov se tak odehrává teď a tady – anebo kdekoliv… Čechovovi (anti)hrdinové se proměnili v současné typy. Planě filosofující ruskou šlechtu nahradili nepraktičtí intelektuálové a mladí hejsci posedlí sexem a drogami, zcela bezbranní před tvrdými podnikateli. Hlavní z nich, židovský obchodník Abrahám Vengerovič (Boris Farkaš), jemuž režisér rozšířil prostor, zde bravurně a ironicky cituje slavný Shylockův monolog z Shakespearova Kupce benátského, jímž poukazuje na latentní antisemitismus. Parodicky se stylizuje do předsudečného stereotypu lichvářského žida a touto dobře zvládnutou rolí omlouvá své mafiánské praktiky.

Horko a hadry jako symbol rozkladu
Sytě oranžová, jednoduchá scéna Toma Cillera znázorňuje všudypřítomné horko, jemuž nelze uniknout. Je totiž parný letní den, za posuvnými dveřmi rostou slunečnice a nemilosrdný žár nepřichází jen z venku – nešťastné, vášní sužované duše zoufalých hrdinů spaluje i zevnitř.

A v pravém rohu stojí replika sochy Michelangela Pistoletta (tvůrce stylu arte povera, který v sobě propojuje klasické symboly se současnými), Zlatá Venuše z hadrů, odvrácená nahá žena, za níž se kupí hora starého šatstva. Hadry se od druhého dějství rozlezou po celém hracím prostoru. Venuše je nejprve na znamení studu zahalena do černého pláště a ve čtvrtém dějství spoutána provazy. Pro lásku zde není místo. Krása postupně tone v destrukci, špíně a šílenství.

Nic než deprese
Juraj Kemka hraje Michaila Platonova, variantu dona Juana, jako studii člověka, u něhož propuká depresivní onemocnění. Zatímco na začátku i přes znatelnou únavu ještě nesmlouvavě glosuje okolní společnost a ješitně se předvádí před ženami, později už jen hlouběji a hlouběji upadá do beznaděje, sebepohrdání a naprostého vyčerpání. Ve třetím dějství se se zanedbaným zevnějškem bezmocně válí v hromadě špinavého prádla, nemaje sílu vstát natož odejít se Sofií, na konci je pak duševní chorobou zcela přemožen.

O nic šťastnější však nejsou ani ženské hrdinky. Vdova po generálovi, hrdá Anna Vojnická (Szidi Tóbiás), se mění v alkoholem nasáklou trosku. Sofia (Rebeka Poláková) v závěru křečovitě svírá kufry, do poslední chvíle se odmítá vzdát nového života s Platonovem, který ji má zachránit z marasmu, v němž uvízla. Když zjišťuje, že její milenec není žádného kroku schopen (a to doslova), vystřelí na něj, ale není to akt vášně ani nenávisti, spíš vyjádření bezmocné beznadějné apatie.

Po celé čtvrté dějství Vengerovič s druhým podnikatelem Burgerem (Marián Labuda ml.), kteří v dražbě koupili statek, sklízejí do velkých pytlů rozházené prádlo. Pečlivě vybírají černé a bílé, barevné zůstává poházené po jevišti. Zneklidňuje je snad svou nejednoznačností?

Anton Pavlovič Čechov: Platonov
Astorka Korzo ‘90
překlad: Dana Lehutová
úprava a režie: Roman Polák
dramaturgie: Andrea Domeová
scéna: Tom Ciller
kostýmy: Karola Cermak-Šimáková
hudba: Oskar Rózsa