Útlý básnický debut Tomáše Čady je zaplněn městem až po okraj. Ne však konkrétními věcmi, ale vnuceným životním osudem.

Je snadné jít ulicí a ve skutečnosti se nedívat, nezúčastněně se namáčknout na zcela cizího člověka v davu a jinému dovolit, aby se přitiskl na nás, potom jen musíme uhnout pohledem, abychom si navzájem neporušovali svůj vnitřní svět, abychom se vyhnuli jakémukoliv kontaktu. Město je zvláštní prostor, každodenně nás vrhá do mezních situací, kterým jsme se kolektivně přizpůsobili a které kolektivně řešíme. Existují konvencemi dané postupy, jak se k sobě v městě navzájem chovat… Nakonec však zjistíme, že si jako součást jednolité masy nedokážeme poradit s člověkem. Jednotlivcem, jehož hlas prořízne obrannou vrstvu naší anonymity. Kolik úsilí nás stojí pouhá myšlenka na podání pomocné ruky, se snaží vyslovit Spodní patra.

Jsme v tom sami
Titul sbírky neodkazuje tolik k sociálnímu vyloučení jako k paradoxnímu osamocení uprostřed společnosti či k vyloučení z běžného života vůbec. Sbírka je obydlena osudy lidí, již si už odvykli o něco se starat a jen si pomalu uvědomují, jak se jim život ztrácí mezi prsty. Jediné, co však mezitím skutečně ztrácí, jsou oni sami.

Ve spodních patrech bývá obvykle zasuto to, co nechceme prozradit nahlas či o čem víme, že by vyjít na světlo nemělo, skutečnost totiž i sami často reflektujeme teprve tím, že na ni upozorníme slovy. Ve sklepních prostorách pak za hromadami vzpomínek ukrýváme věci sami před sebou. A právě z těchto Spodních pater vystupuje lyrický subjekt jako poukaz. Osvětluje to, co mělo být pohřbeno nejhlouběji, totiž lidskost, která se ztratila v kontaktu s městem. Město člověka vychovalo k netečnosti, k neúčasti na životě druhých. Ústředním motivem sbírky je provinění a hanba. Provinění z toho, že jsem zaslechl, co jsem neměl, ale i z toho, že jsem nedovedl jednat ve chvíli, kdy bylo pro druhého potřeba: Dvůr tepe křikem Přesto / je mrtvý všudypřítomnou netečností / … / Horečně kouřím / Ještě před koncem utíkám / Zamykám balkónové dveře / Pouštím rádio / I kdyby se zabili Já u toho nebyl (str. 30). Hrůznost takového poukazu je ve sdílené zkušenosti, v tom, že si nakonec sami před sebou naše (ne)jednání dokážeme obhájit nebo alespoň na situaci rychle zapomenout. Toho si je vědom i básnický subjekt. Stojí uprostřed města rozpolcen: na jedné straně trpí, cítí se provinile, na druhé se do sebe alibisticky uzavírá. Přestože ve sbírce nechává promlouvat jiné, vždy je předem usvědčuje z pokrytectví a falše: Válí ta moudra Jako by jim věřil… (str. 15), Byl obrovský ve své lži (str. 16). Nikdy tak nepronikne až k jádru osudu člověka.

Nelibá skutečnost
Tomáš Čada artikuluje, co se mu nelíbí. Zůstává však bohužel u pouhého konstatování. Čtenář s lyrickým subjektem tíhu skutečnosti neprožívá, hlas sbírky ho dovede leda k povzdechu: „no jo, no, je to tak“. Z básní se stávají záznamy a zprávy a z kritického hlasu pouhý komentátor. Ačkoli zdánlivě jednoduché verše svou tíhou a intenzitou obrazů připomínají verše Magorovy, se čtenářem dál nekomunikují.

Jirousova poezie je bytostná, naléhavá, dotčená i dotýkající. Ta Čadova taková prozatím není. Jednotlivé verše příjemně zaskočí, obrazy vzbudí zvědavost, ale dále již nerezonují. Tato odlišnost tkví zejména v perspektivě. Zatímco Magor byl součástí světa, o němž psal, a spoluprožíval ho, Čadův hlas stojí na kraji a s odstupem komentuje: „To že zde mám kořeny Neznamená / že zde rostu“ (str. 33). Člověk dnešní doby žije ve své bublině a současně nechce vybočit z davu. To nechce ani Tomáš Čada, který je tak skutečným člověkem dneška, jedním z masy. Je součástí světa, v němž je jirousovská účast a prožívání na obtíž. Ovšem právě ta hlásající distance jeho básně ochuzuje. Pouhá tematizace deformovaných vztahů a nemožnosti kontaktu pak staví hráz i mezi čtenáře a text.

Na obálce sbírky je vyzdvihováno autorovo zaujetí člověkem a snaha o překonávání bariér. To bych podtrhla. Přestože pro mě sbírka ve větší míře obsahuje spíše jen jejich tematizaci, tam, kde Čada naráží na třecí plochy a kde se lyrický subjekt neodpoutává od viděného světa, ale je přímým účastníkem dění, je jeho poezie nejsilnější a osvěží. ∞


Čada, Tomáš: Spodní patra.
Perplex
Opava, 2013, 59 stran


Je snadné

Je snadné jít ulicí
Kde nápis KINO označuje biograf
Když tentýž může značit hřbitov
Přichází nejistota

Lze se bát slov Významů Stejně
jako se bojíme lidí Tváří Posunků
V takové ulici pak můžeme být živí
I pouhé projekce znuděného promítače


Skripta z fonetiky

Zatvrzele jsi volil komunisty
Já měl důvod proč se hádat
Politika nám ale nepřekážela
Spíš moje touha být jakoby dospělý
A tvoje přání mít správného vnuka

Nebyl jsem s to tě pochopit
Říkals třeba: „Dobrého nepálí.“
A kůrou dlaně ledabyle zabil vosu

Říkals třeba: „Dones skripta,
ať vím, proč jsi musel skončit.“
Pár dní nato bez rozloučení umřel


Samaritán

Ze dvou nádechů vyčaroval
prázdnou dlaň
Obviňovala už svou špinavostí

Byl obrovský ve své lži:
„Nemáš ňáký drobný, šéfe?“
Teď mě pustili z krimu.
Nevim kam jít. Co dělat. Mam hlad.“

Tolik zubožených příběhů
A všechny liché
Jak dávno vytržený zub
který přesto pobolívá

Sklopíš svědomí
Jdeš si koupit cigarety