Letošním byl posuzovatelem básnické smršti Petr Borkovec. Z celkem 115 anonymních básní, jež prošly předvýběrem básníka a redaktora Hostu Tomáše Gabriela, složil mozaiku nejlepší české poezie čítající 22 básní. Novum současné sbírky představují krátké medailony jednotlivých autorů a jejich vlastní interpretace či komentář textu. Toto obohacení knihy je však i jejím limitem. Jednotlivé interpretace a komentáře „předbíhají“ vlastní autorské texty a je jen na disciplinovanosti a vůli čtenáře, zda se nechá ovlivnit směrem čtení a začne jednoduchou cestou od vysvětlení a „receptu“, zda bude číst „odzadu“ a své vlastní čtení otevře autorské interpretaci až posléze, či zda ji skutečně vůbec k vlastnímu čtení potřebuje.

Pro Petra Borkovce se zdá být ustanovujícím prvkem, který zajišťuje básni místo mezi nejlepšími, obraz. Akcentuje okolnosti vzniku textu i aktuálnost určitých motivů. Obsažnost obrazů naší každodennosti a jejich působivost v básni jsou tím, co ho (alespoň podle postupu jeho volby) oslovuje. Z celkového souboru básníků od Elzy Aids, Olgy Pek a Petra Maděry až po Matěje Lipavského, Luboše Svobodu a Jonáše Zbořila vyvstává z „Nejlepších básní“ podobizna jednoho básníka, lavírujícího mezi dvěma póly. Někdy rozervaného, navracejícího se do starých dávno zapomenutých mýtů: „Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. / Jsou dávno pryč. A přece si říkám – / v dětství byl Bůh úplně jiný.“ (Marie Iljašenko, Muškáty, str. 27). Jindy se stylizuje do pozice cizince ve vlastním životě a stroze hodnotí svou vlastní odcizenost a jinakost, jež pro něj vede k větší autenticitě, k pravdě, kterou před sebou nebezpečně skrýváme v automatismu, jemuž říkáme život: „Jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci / tak leží dlouho až jeho mapu nadepíšeš / „doma“ / v troubě se peče levná pizza / ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě / se prostě mlčí“ (Jonáš Zbořil, postal 2, str. 67). Právě důraz na civilnost básnického vyznání a reflexe cykličnosti a stereotypnosti soudobé existence oslovuje. V básních bez harmonie se ukazuje vlastní nucenost našeho bytí a absurdita maximy „jednej tak, jak se má“. Nakonec jsme v tom sami a vykořenění. Ať už je tato „věcnost“ motivována čímkoli (jednotlivé argumenty podává v závěrečné eseji Tomáš Gabriel), je působivá a jako jednotící princip textů funguje. ∞


Petr Borkovec a Tomáš Gabriel: Nejlepší české básně 2015
nakladatelství Host
Brno, 2015, 112 stran


Jitka N. Srbová

Les cestou tam

I.
Vidím, jak se natahuje do oken. Jedeme, kontury vlaku
svědí krajinu, muž přede mnou to nevidí, nevidí nic,
je sám sobě krajinou i vlakem, pomalu do tunelu
krátkých textových zpráv. Už dávno nejsou krátké,
už dávno to nejsou zprávy.

II.
Brzdíme v nádražích, která nemají význam,
les hmatá po dveřích,
rve za pevně zatažené kliky, a ty se nesmí otevřít.

III.
Čekáme na přípoj. Cíp lesa lapil druhý vagón,
chce se vysemenit za krk pasažérů;
až se vyhrnou do připravených náručí,
vystraší náletem celý perón.

IV.
Hledím vystoupit dřív, než mi nohy stáhne
bludný kořen. Už nikdy se nepotkáme.
Závěr, který nikoho nevyděsí.