Do posledního srpnového víkendu můžete v ulicích Brna potkávat umělecké instalace z přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open. Na několik otázek odpovídali Libor Novotný a Tomáš Knoflíček, kurátoři šestého ročníku, a někteří ze 13 autorů.

Pracují některé ze soch s veřejným prostorem Brna?
Tomáš Knoflíček: Zpočátku jsme se tomu chtěli trochu vyhnout, protože Brno známe spíše z pozice turistů a obávali jsme se hrozící prvoplánovosti, a také nás lákalo změnit zažitý model uvažování, který charakterizuje naši domovskou akci Kukačka v Ostravě. Nakonec nás to ale stejně doběhlo, přičemž asi největší radost mi z těchto site-specific projektů činí zvuková instalace Christofa Zwienera situovaná do krytu pod vrchem Petrov, jehož chodbami se šíří dech rytmizovaný prostřednictvím jedné z nedokončených skladeb brněnské hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové, která roku 1940 zemřela na tuberkulózu. V přeneseném slova smyslu jsou to její souchotinářské plíce, které tomuto místu, zasutému v podvědomí města, vrací život.

Libor Novotný: Pro speciální místo je koncipována také socha Pavla Karouse. Zbylé realizace s místem pracují, ale není pro ně bezpodmínečné.

Ján Gašparovič: Instalace „Absolutní ticho neexistuje (Zbývá jen hluk)“ už v názvu naznačuje, že komentuje ruch městského prostředí. Umístění instalace bylo proto záměrně zvolené na rušné pěší ulici.

Tomáš Hlavina: Čistě formálně je moje realizace zamýšlena spíše pro určitý typ místa, než pro zcela konkrétní místo. Objekt jsem chtěl instalovat na místě rozcestí v parku.

Co byste odpověděli člověku mimo „umění znalé insidery“ ptajícímu se po smyslu umělecké instalace ve veřejném prostoru?
Libor Novotný: Umění ve veřejném prostoru musí počítat i s „umění neznalými outsidery“ a působí na ně, i když to může být mimo očekávaný rámec. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chystáte prapodivnou věc na ulici a kolemjdoucím oznámíte, že jde o reklamu, jsou všichni spokojeni, rozumí a nikdo se po bližším smyslu zpravidla neptá.

Tomáš Knoflíček: Možná by bylo nejlepší, kdybychom mu neodpověděli nic a nechali ho v jeho zmatku. To, po čem dnes všichni volají, jsou totiž právě jednoznačné odpovědi a umění rozhodně není tím, kdo by je měl nabízet, spíše naopak. Rozumím ale, že právě tímto přístupem onu propast mezi „insidery“ a lidmi zvenčí dále prohlubujeme. Každopádně nevidím moc jiných možností, jak někoho vytrhnout z každodenního pragmatismu, než že mu předložíme něco, co nezapadá do jeho zdánlivě racionálního světa.

Ján Gašparovič: Že má smysl. A že má smysl, aby v něm vyvolávala otázky.

Pavel Sterec: Veřejný prostor je inkluzivní a zároveň konfrontační. Přítomnost díla ve veřejném prostoru se dá v nejhorším případě jenom nějakou dobu přetrpět (když je dočasné), zároveň je více příležitostí pro vandalizaci bez postihu a další kreativní využití těchto děl.

Pavel Karous: Můžeme vyzdvihnout například sociální funkce umění ve veřejném prostoru – schopnost měnit perspektivu uživatelů města, nabízet jiný než mainstreamový pohled. Umění umí učinit z abstraktní diskuse srozumitelný názor, dokáže povzbudit občanskou angažovanost a podle mne je jeho nejdůležitější schopností podat ironickou kritiku. ∞


autor: Petra Fujdlová